30. stránka

Zahrada

Jaroslav se v pětatřiceti vrací do domu svých prarodičů, kteří ho od dětství vychovávali. Doposud působil jako kaplan ve farnosti, kde v podstatě nedělal nic, jen si užíval výhod svého postavení. Návrat do míst, kde žil jako dítě, je pro něj šokující – dům je zanedbaný, zahrada, na niž byla jeho babička pyšná, také. Pomalými krůčky se Jaroslav vrací do civilního života. Je nešťastný, ukrývá v sobě spoustu protikladných pocitů a především jedno hořké tajemství. Útěchou je mu právě zahrada, kterou se snaží dát dohromady, stejně jako dům. Už to vypadá, že je vše na dobré cestě, Jaroslav se sbližuje se sousední rodinou, obvodním lékařem, snaží se najít vztah k otci alkoholikovi. Ale pak se všechno zvrtne a Jaroslav se ocitá v roli štvance, outsidera, vyvrhela, člověka, kterým společnost opovrhuje a nemá s ním slitování.

Co napsat, abych nespoilerovala, protože to by zabilo podstatu knížky nazvané příznačně Zahrada a čtenáře připravilo o opravdu šokující moment překvapení… Snad jen to, že Petra Dvořáková napsala temný, znepokojující román, nebo spíše novelu, v níž se věnuje tématu, které je pro společnost ještě pořád tak trochu tabu. Dokázala se vžít do pocitů vykořeněného muže a velmi realisticky popsat jeho mučivé myšlenky a pocity. Tím, že je příběh vyprávěn z pohledu Jaroslava, je ještě autentičtější, nahlížíme do jeho mysli a jsme svědky různých myšlenkových pochodů.

Před námi se odvíjí poměrně drsný děj, který jen tak neskousnete. Jaroslavův „problém“, jeho jednání i chování, to vše otestuje vaši míru tolerance. Atmosféru formuje nejen náročný a kontroverzní námět, ale především typický styl, kterým Petra Dvořáková píše – strohý, úsečný text, v němž je obsaženo vše podstatné – tíseň, bezmoc, strach i rozpolcení hlavního hrdiny, jeho způsob přemýšlení – jsou chvíle, kdy s Jaroslavem dokážete soucítit, stejně jako okamžiky, kdybyste s ním nejraději vyrazili dveře.

Žádná z knih Petry Dvořákové, které jsem doposud četla, není příliš optimisticky laděná, výjimkou není ani Zahrada, která vás přinutí zamyslet se nad tím, kým mohou být lidé kolem nás, co skrývají, nesou si v sobě, a také jak rychle dokážeme někoho odsoudit.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, knížku pořídíte na eshopu.

Mňam Česko!

Objevujete rádi nová místa naší republiky? Jezdíte s oblibou do muzeí, výstavních míst, po hradech, zámcích, Rádi jíte krajové dobroty? A milujete plánování? Tak právě pro vás vydalo Czech News Center publikaci Petry Mejsnar Slušňákové výstižně nazvanou Mňam Česko!

Výpravná publikace je rozdělena do kapitol podle krajů naší republiky. Seznámíte se s základní charakteristikou jednotlivých oblastí, zjistíte, co je pro daný kraj typické a můžete si vybrat z nepřeberné nabídky výletních a zážitkových míst. Co třeba mrknout do Ruprechtova? Navštívit Pradědovo muzeum, Levandulový statek, Kaprodrom, Muzeum čokolády, zjistit, jak se vyrábí karamel v Českém Krumlově? Kniha nabízí pestrou nabídku destinací, které stojí za to navštívít.

A když zrova budete trávit volno doma, co si uvařit nějakou dobrotu typickou pro daný kraj? Dali byste si rozcuchanou nevěstu, nebo snad raději sladké slepé myši? Pučálku z hrachu? Troufli si vyrobit vlastní štramberské uši, frgál, či bramborový salát s chřestem? Díky receptům – některé jsou i s QR kódem s odkazem na videopostup – si můžete připravit jídla, která jsou pro konkrétní kraj příznačná.

Počin Petry Mejsnar Slušňákové je vymazlený po všech stránkách. Pestrou nabídku výletních destinací a receptů doplňují tentokrát ne fotografie, které byste asi u takového typu knihy čekali, ale ilustrace. A vězte, že jsou natolik autentické, plastické a srozumitelné, že fotky pro lepší vizuální zážitek ani nepotřebujete. Grafickou úpravu si do parády vzali Eva Frolíková a Jakub Záruba a vytvořili barevně vyvážený počin, který bude bavit velké i malé. Mapy namaloval Tomáš Pekárek, obrázky k receptům Adéla Roudnická.

Publikace Mňam Česko! by neměla chybět v žádné rodině, která ráda výletuje a hledá nové a nové možnosti, jak strávit volný čas. Procestovat Česko a poznat ho prostřednictvím dobrého jídla i připomínkou našich tradic a řemesel, to stojí za to.

Za recenzní výtisk děkuji Czech News Center a za zprostředkování také nakladatelství Rosier, knížku pořídíte třeba tady.

Hovory o světě

Cestovat se dá různými způsoby. Fyzicky, prstem po mapě, nebo prostřednictvím knih. Jedna taková je právě před vámi. Hovory o světě vydalo Czech News Center a můžete si být jistí, že stojí za to. Autorem je šéfredaktor časopisu Lidé a Země Honza Čermák, který z rozhovorů uveřejněných během několika let v časopise vybral ty nejzajímavější, ať už jsou to kovaní cestovatelé, nebo lidé, pro něž je objevování krás naší země koníčkem vedle jejich hlavního zaměstnání.

Rozhovorů je celkem jedenadvacet a nemůžu říct, že by byl jen jeden z nich nejlepší. Všechny jsou na stejné úrovni, ať už je zpovídaným moderátorka Lucie Výborná, která sama ve své práci klade otázky druhým, cestovatel Ladislav Zibura, nebo fotografka Alžběta Jungrová, či vitální sedmdesátiletá cestovatelka Irena Páleníčková. Z každé stránky čiší nadšení a zapálení pro cestování.

Knižní počin Honzy Čermáka je dokonalým dárkem pro všechny milovníky cestování, nejen ty, kteří se někam chystají, ale i pro snílky, kteří si o dobrodružství druhých raději jen čtou. Prostřednictvím trefných a dobře mířených otázek zjistíme, že je dobré dívat se na svět občas dětskýma očima, poznáme muže, který rozhýbal sochy na Velikonočním ostrově, seznámíme se s mladými odvážnými cestovateli, kteří občas dali všanc i vlastní život.

Publikace Hovory o světě je úžasná i po grafické stránce. Koláž fotografií na obálce vás navnadí na osobnosti, s nimiž se prostřednictvím rozhovorů setkáte. Barevné snímky nechybí ani uvnitř knihy, stejně jako barevné rozlišení kategorií, do nichž jsou interview rozdělená.

Určitě si tento zajímavý počin nenechejte ujít. Stojí za to, mít ho ve své domácí knihovně a rozšířit si obzory nejen o světě a jeho fascinujících zemích, ale také potkat prostřednictvím rozhovorů zajímavé osobnosti české vědy i kultury, které spojuje jedno – vášeň pro cestování a objevování nových zážitků s tímto zájmem spojených.

Za recenzní výtisk děkuji Czech News Center a za zprostředkování také nakladatelství Rosier, knížku pořídíte třeba tady.

Knižní tip týdne: Zátoka

Detektivní román Zátoka od Kate Rhodesové pro mě byl příjemným překvapením ve svém žánru. Na Databázi knih nemá příliš valné hodnocení, ale to beru vždy jen orientačně a s rezervou a dám na vlastní úsudek.
🔹🔸🔹🔸
Hlavním hrdinou je policista Benesek Kitto, který slouží v Londýně. Potřebuje delší volno, proto se vrací do svého rodiště, kterým jsou Scillské ostrovy. Žije tam uzavřená komunita lidí, kteří se mezi sebou dobře znají, tudíž všichni zneklidní, když se začne pohřešovat místní teenagerka. Když se posléze najde její mrtvé tělo, je jasné, že vrahem musí být někdo místní, toho dne z ostrova totiž nikdo neodjel. Ben se zapojí do vyšetřování a začne rozplétat pevné nitky místních vztahů.
🔸🔹🔸🔹
Příběhu je vytýkáno, že se táhne pomalu a nic se v něm neděje. Ten dojem jsem vůbec neměla. Román má přes tři stovky stran a přestože má opravdu pomalejší tempo, je v něm toho spousta. Já osobně mám takový typ příběhů ráda, pomalé hledání pravdy a odhalování tajemství, někdy nepotřebuji akci na každé stránce, ale užívám si stoupající napětí a rozuzlení, které bych nikdy nečekala. Navíc mám ráda knihy situované na malé ostrovy patřící k Británii, do přímořských městeček, proto se mi líbila i Zátoka. Máte-li podobný vkus jako já, tak si tento příběh určitě oblíbíte taky. Nahlížíte do životů lidí mezi sebou úzce spjatých, přesto skrývajících temná tajemství. A k tomu ponuré počasí, bouřky, vítr déšť, slaná vůně moře… #tochces
🔹🔸🔹🔸
Jestli se rádi noříte do hlubin mezilidských vztahů a tajemství odhalujete hezky postupně, pomalu, určitě si Zátoku nenechte ujít.

Včerejší noci

Bývali čtyři, dva kluci, dvě holky. Seznámili se během studií a od té doby se od sebe neodloučili. Eve, Ed, Susie a Justin. Teď jsou dospělí, žijí své životy, což jim ale nebrání v tom, aby se pravidelně potkávali a trávili společný čas, třeba na oblíbeném hospodském kvízu. Vůbec nevadí, že Eve už roky tajně miluje Eda, přestože on má dlouholetou přítelkyni. Eve věří v osud a předurčení, věří, že jsou s Edem stvoření jeden pro druhého a láska si je prostě najde v pravý čas. Ale pak se stane něco, co pořádně otřese vztahy i vzájemnou důvěrou. Nezůstane kámen na kameni, stará a dosud dobře ukrytá tajemství vyplouvají na povrch.

Mhairi McFarlaneové u nás před pár lety vyšla kniha nazvaná Na první pohled, kterou jsem považovala za příjemnou romantickou jednohubku. Musím říct, že aktuální počin, spadající pod hlavičku nakladatelství Cosmopolis a pojmenovaný Včerejší noci, mě totálně dostal, je mnohem vyzrálejší a hraje na vážnější notu.

Ani tentokrát nechybí romantika, ale je to přesně ten typ, který mám ráda. Chytrá, svěží, nevnucující se. A navíc autorka zamíchala emocemi postav, přidala starosti a těžké chvíle, takže se román nese v melancholickém tónu. Být dospělý a někoho bezhlavě milovat, to dá fušku, přestože máte dojem, že držíte situaci pevně pod kontrolou.

Během čtení si myslíte, že máte hrdiny přečtené a víte, co od nich můžete čekat, ale autorka si pro ně připravila spoustu vztahových nástrah a překvapení. A nejen pro ně, i vy zjistíte, že spousta věcí není takových, jakými se zdají být, stejně jako hlavní postavy, které projdou mnoha změnami – a to nemyslím vzhledovými. 🙂

Příběh je podán prostřednictvím Eveina vyprávění – ich formou, takže veškeré situace vidíte pouze jejíma očima. Jste svědky jejího myšlení, vstřebáváte názory, které má na život a lásku a spolu s ní odhalujete roušku skrývající nejen její tajemství.

Příběh z pera Mhairi McFarlaneové se mi dostal pod kůži, ocenila jsem, jakým způsobem autorka zpracovala stěžejní námět knihy – mezilidské vztahy, které bývají komplikované.

Včerejší noci jsou určeny zejména čtenářkám, které rády přemýšlejí o lásce a všem, co s ní souvisí.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, knížku koupíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Se žirafami na západ

Woodrow Wilson Nickel má sto pět let. Úctyhodný věk, že? A to ani nevíte, co všechno má Woody za sebou. Například neuvěřitelnou cestu s žirafami napříč Amerikou. Nikdy by se s tím nechlubil, ale když se dozví, že žirafy pomalu vymírají, neotřelý zážitek se mu vybaví. Aktuálně sice žije v léčebně pro veterány, ale prostřednictvím vzpomínek, které si zaznamenává, se opět stává mladým chlapcem, který prožije velké dobrodružství.

Píše se rok 1938. Amerika se jen pomalu vzpamatovává z hospodářské krize – jde to vůbec? Hitler se chystá na svou největší a nejhorší razii. Američané chtějí trochu světla ve tmě, touží zažít něco hezkého a milého, takže téměř všichni zpozorní, když se objeví zpráva, že do kalifornské zoologické zahrady míří dvě žirafy, které přežily hurikán. Woody, jenž na světě zůstal v téměř osmnácti úplně sám, cítí příležitost, jak se dostat do vysněné Kalifornie. A tak se ani nenaděje a řídí náklaďák s dlouhokrkým nákladem a společníkem, který mu moc nedůvěřuje, navíc je sleduje krásná zrzavá fotografka, toužící splnit si tajná přání.

Román Se žirafami za západ je barvitý, akční příběh s lehkým nostalgickým nádechem. Jak by ne, když se spolu s Woodym podíváme do daleké minulosti. Děj je rozdělen na dvě části, současná linie sleduje víc než stoletého Woodyho, kterému na světě už nikdo nezůstal, jak okřívá díky návratům do minulosti. V léčebně ho skoro nikdo nechápe, mají ho za senilního staříka s rozmary přiměřenými jeho věku, ale opak je pravdou. Jakmile se Woodrow ponoří do historie, ožívá před námi druhá linie plná dobrodružných příhod, nad kterými se až tají dech. Na první pohled se zdá chlapcova mise jednoduchá, ale na konci zjistíte spolu s ním, o čem je opravdový život, jakou roli v něm hraje přátelství, láska i odvaha.

Woodyho si s jeho rošťáckou povahou zamilujete. Je divoký, trochu horlivý, se srdcem na správném místě – což zvířata poznají na první dobrou. Autorka moc hezky popisuje jeho vztah k žirafám, něhu, jíž se nebojí ukázat.

V příběhu se odráží konec třicátých let, doba nelehká pro celý svět, přesto putování žiraf za novým domovem působí velmi optimisticky a hřejivě, ve čtenáři doznívá ještě dlouho po přečtení. Lynda Rutledge napsala román, který v hlavě vidíte jako film, vlastně si o převedení na filmové plátno svým námětem i zpracováním přímo říká.

Hledáte-li neotřelý román, jehož námět není tuctový, počin Se žirafami za západ by se vám mohl trefit do noty.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, knihu zakoupíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Tátovo indiánské léto

Juliane bude brzy čtyřicet, je matkou sedmiletého kloučka a manželkou rodinně založeného Gaetana. Ve svém životě potřebuje řád a jistotu, proto ho má nalajnovaný a jakékoli vychýlení ji psychicky rozhodí. Její otec Jean je pravý opak. Všude je ho plno, miluje překvapení a má poměrně svérázný humor. Když jeho dům poničí požár, Jean se stěhuje k Juliane. To je teprve hukot, sešly se dva úplné protiklady, horší to snad být nemůže. No, vězte, že může. Jean byl vždycky excentrický, ale to, co předvádí u Juliane, překračuje všechny meze. Dcera si uvědomuje, že otcovo chování není jen tak. Ve vzduchu visí vážný problém, o čemž vypovídají i lékařské zprávy. Život celé rodiny je najednou vzhůru nohama, Juliane ztrácí půdu pod nohama a zjišťuje, že někdy se člověk musí přestat kontrolovat, žít ze dne na den a brát život takový, jaký je.

Virginie Grimaldiová je trefnou glosátorkou mezilidských vztahů, zejména těch rodinných, o čemž mě přesvědčila v románu Cesta na sever. Opět řeší mezigenerační vztahy mezi rodiči a dětmi, všímá si rozdílů v povahách, z nichž pramení mnohá nedorozumění. V aktuálním počinu Tátovo indiánské léto se zabývá také skutečností, kdy se musí rodina vyrovnat s nečekanou diagnózou svého člena a připravit se na nevyhnutelné, což zpracovala velmi citlivě a jemně. Zároveň nechybí pověstný francouzský situační humor, který tak dobře známe z komedií, v nichž se členové rodiny nemůžou na něčem dohodnout a jejich názorové výměny tak probíhají s půvabem a šarmem jim vlastním. Konkrétně v této knize je vtipným elementem matka hlavní hrdinky, která svého bývalého manžela nedokáže vystát, přesto je mu neustále nablízku. Zatímco jejich slovní přestřelky rodinu děsí, čtenáři se baví.

I přes humorný podtón je Tátovo indiánské léto nádherným, melancholicky laděným románem, poctou rodinným vztahům, zejména těm mezi otci a dcerami. Bohémského, věčně mladého Jeana si zamilujete na první dobrou a zjistíte, že se zlehka usmíváte, kdykoli nastoupí na scénu se svými ztřeštěnými kousky. Stejně tak je snadné oblíbit si i trochu upjatou Juliane, výrazný rodinný typ s ochranitelskými pudy.

Čtení pro všechny milovníky rodinných příběhů, v nichž slzy střídá smích, to je Tátovo indiánské léto, které zaujme čtenáře napříč generacemi.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knížku koupíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Knižní tip týdne: Nikdy není pozdě

Nikdy není pozdě. Tak od této knihy jsem za základě chování hlavních postav čekala spíše psychothriller, v němž se bude řešit domácí násilí. Nakonec se z toho vyklubal společenský román s velkým přesahem, to chování tam má poměrně velký význam.
💔💔💔
Sledujeme příběh dvou manželských párů, jejichž světy se osudově protnou a změní na společné dovolené. Jak? Proč? Dozvíte se.
💔💔💔
Nick Alexander se zaměřil na manželské vztahy, na to, jak někteří jedinci dokáží s druhými obratně manipulovat ve svůj prospěch. Někdy násilí nemusí být nutně fyzické, aby člověka zlomilo a ubilo veškeré jeho sebevědomí. V této knize jsou dvě mimořádně nesympatické postavy, které mi hodně lezly krkem, fakt že jo.
💔💔💔
Nikdy není pozdě je pozvolna plynoucím příběhem dvou rodin, jejichž členové mění dosud zavedené zvyky a začínají znovu. Možná během čtení vytušíte, kam by tak mohl směřovat, ale určitě víte, že život není snadný, zvláště musíte-li se ohlížet na děti.
💔💔💔
Byla jsem hodně příjemně překvapená, nakonec jsem psychothriller sice nedostala, ale objevila jsem autora, umí dobře psát o lidech a jejich vzájemných vztazích. Doufám, že si od něho ještě něco dalšího přečteme.

Deník zoufalé třicítky

Lence je třicet dva. Spousta jejích vrstevnic má v tomto věku manžela a děti, někdy nádavkem dům i s hypotékou. Lenka svou spřízněnou duši stále nenašla, má pocit, že ji muži snad ani nevidí. Za to nesmírně přitahuje trapasy všeho druhu. To je kombo, co? Lenka se zařekne, že se na hledání pravé lásky vykašle, pokud se jí nepodaří do konce roku zakotvit ve vztahu. To je výzva, že?

Tak tohle byla trefa do černého. Humorný román (nejen) pro ženy s hlavní hrdinkou, která se trochu plácá v životě. Zoufalka? Ani ne, Lenka je úplně normální třicítka, která jen dosud nenašla toho pravého. Nevadí, určitě ho najde i přes kopu veselých zážitků, někdy i trapasů, které na ni během „mise“ čekají. Máte v knížkách rádi humor a vtip? Tak se dočkáte i v tomto počinu trefně pojmenovaném Deník zoufalé třicítky. Možná vám to v něčem trochu připomene dnes již kultovní Bridget Jonesovou.

Martina Boučková napsala vtipný příběh, v němž se pořád něco děje. Lence, samozřejmě. Nudit se tudíž nebudete, není na to čas ani prostor, před vámi se odvíjí svižně odsýpající děj vyprávěný hlavní hrdinkou. Autorka nabízí zábavné čtení, v němž je humoru a vtipu tak akorát. Není křečovitý, naopak, baví od počátku až do konce. Lenčiny příhody jsou úsměvné, někdy trochu ztřeštěné, ale naprosto hodnověrné. Mohly by se v reálném životě přihodit komukoliv.

Deník zoufalé třicítky je vtipné čtení ze života, které vás pobaví. Odpočinková četba s lehce romantickým nádechem pro všechny, které baví život i s občasnými karamboly. S humorem jde totiž všechno líp.

Za recenzní výtisk děkuji spisovatelce Martině Boučkové, knížku koupíte na eshopu Albatros Media.

Černý telefon a jiné příběhy

Spisovatele Stephena Kinga není třeba představovat. A co Joe Hill, říká vám to něco? Nejedná se o pseudonym, byť je King rád využíval, ale o jméno jeho syna, které se psaní také věnuje. A světe, div se, dokonce píše stejný žánr jako taťka. Mám už za sebou dnes už kultovní Vánoční říši – můžete ji znát i pod novějším názvem NOS4A2, která mě moc bavila. Joe Hill je mimo jiné i autorem povídkových souborů, takže jsem byla zvědavá, jak se popasoval s kratšími útvary.

Titul Černý telefon a další příběhy vyšel ve druhém přejmenovaném vydání. To předchozí neslo název podle jedné z povídek – Bobby Conroy vstává z mrtvých a jiné strašidelné příběhy. Obě knihy přeložil Ondřej Skoupý. A co na nás čeká? Pořádná porce hororově laděných historek. Jak to u povídkových knih a bonboniér bývá, vždy na vás čekají lepší kousky, které zhltnete a nevíte jak, stejně jako ty, jimž na chuť přijít nemusíte, ale to už záleží na osobní chuti každého z vás.

Sbírka začíná povídkou Nejlepší nový horor. V ní se setkáme s Eddiem Carrolem, editorem hororových sborníků. V poště mu aktuálně přistane zajímavá povídka s poetickým názvem Knoflíček. Zajímavá, leč kontroverzní. Eddie se rozhodne najít autora, po němž jako by se slehla zem. Eddie ani v nejmenším netuší, že tím rozpoutá největší horor svého života. Tak tahle povídka je jednou z těch, které se mi líbily, podnítily mou fantazii, která pracovala na plné obrátky. Zfilmován byl sice úplně jiný příběh, Černý telefon, a to s charismatickým Ethanem Hawkem, ale i Nejlepší nový horor by byl pro svou tísnivou, strach podněcující atmosféru skvělým adeptem.

Soubor obsahuje celkem šestnáct hororově či mysteriózně laděných knižních bonbónků. Spolu s první povídkou se mi hodně líbila i další nazvaná 20th century ghost o dívce navždy uvězněné v kině, která je mimo jiné i nostalgicky laděná, nebo posmutnělá Pop art o osamělém nafukovacím chlapci. U některých povídek mi nebylo nějak extra fajnově, důkazem je poměrně nechutná kafkovsky laděná záležitost Uslyšíš zpívat cvrčka, ta mi příliš nesedla. Za to Bobby Conroy vstává z mrtvých se mi zamlouvala hodně, opět povídka, u které i trochu přemýšlíte, kam by se ubíral život hlavní postavy, kdyby…

Joe Hill svého otce nezapře vzhledem ani psaním. Není tedy tolik popisný, jeho povídky jsou na rozdíl od Kinga o fous úspornější, ale co se týče využívání fantazie, jsou na tom oba pánové podobně. Joe Hill úspěšně rozvíjí vaši představivost, pokud ji máte jen trochu víc bujnou, užijete si vizuální představy z povídek do sytosti. Joe Hill umí vykreslit atmosféru, mnohdy dost tísnivou, zjistíte, že vás někdy i mrazí – jestli příjemně, to záleží na tom, jak moc si v hororech a mysteriózních příbězích libujete… a taky v otevřených koncích.

Tak co, zkusíte tuto výběrovou krabičku povídkových bonbónků? Který z nich vám zachutná nejvíc?

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, na jehož eshopu knížku zakoupíte.