VYŠEHRAD

Knižní tip týdne: Varhaník z mrtvé vesnice

KNIŽNÍ TIP TÝDNE: Dočetla jsem další silný příběh z pera @chlupovadanuta

🔵🔵🔵
Opět naše Karvinsko❤️, děj je tentokrát zasazen do fiktivní vesnice Dvory, která zastupuje všechny skutečné obce, jež musely ustoupit těžbě černého uhlí ⚒.

🔵🔵🔵
Oním varhaníkem je Teodor, učitel tělem i duší, jehož zájmu nepřeje doba. V 50. a 60. letech minulého století se chození do kostela a činnosti s vírou spojené netolerovaly. Teodor má napjaté vztahy se sousedem, mimo jiné členem strany, který podlehl démonu alkoholu. Varhaník při jedné hádce zapříčiní nechtěně sousedovu smrt, což je pro komunisty záminkou odsoudit Teodora ve vykonstruovaném procesu. Sledujeme Tea nejen jako vězně, ale po letech i jako navrátilce, který se musí začlenit do společnosti. V té době potkává zvláštního chlapce, jenž umí bravurně hrát na hudební nástroje jen podle sluchu. Od jejich prvního setkání tušíte , že hoch má poruchu autistického spektra, ale tehdy to lékaři neznali a hocha měli za retardovaného. Teo se mu věnuje, bohužel na úkor vlastní rodiny, do toho se Dvory potýkají s skutečností, že domy budou muset ustoupit těžbě a lidé se odstěhovat. Jak bude příběh lidí z „mrtvé vesnice“ pokračovat?
🔵 🔵 🔵
Opět můžu doporučit jako „povinnou četbu“ všem z Karvinska a ostatním čtenářům pro rozšíření obzorů, co se naši regionální historie týče. Přestože jsou Dvory fiktivní, naše město se v ději objevuje.

🔵 🔵 🔵
Autorka zpracovává hned několik závažných témat. Jsme svědky Teova utrpení ve vězení a také sledujeme, jak se s uvězněním blízké osoby musí vyrovnat rodina. Překvapily mě charaktery jednotlivých postav, ti, které jsem měla zpočátku hodně nerada, se v průběhu děje výrazně změnili a v dobrém překvapili. A Teodor má taky své mouchy, ne že ne, a právě to, že hrdina není úplný anděl 😇, je sympatické, nic přece není jen černé, nebo bílé, a klaďas vám může taky občas jít na nervy.

🔵 🔵 🔵
Určitě si Varhaníka z mrtvé vesnice nenechte ujít, jste-li od nás (to každopádně) a pokud máte v oblibě příběhy z nedávné historie naší země, minout by vás taky neměl.

KNIŽNÍ TIP TÝDNE: JIZVA

Beletristické zpracování životické tragédie z pera novinářky a spisovatelky Danuty Chlupové nazvané Jizva mě dostalo. Prvně vyšlo v Polsku a až v roce 2021 u nás v nakladatelství Vyšehrad.
💧 💧 💧
Asi většina čtenářů Jizvu srovnává s Životicemi Karin Lednické, ale nedělala bych to. Zpracovávají sice jednu konkrétní událost, ale jinak. Zatímco Životice jsou víceméně literatura faktu, Jizva je podána jako román.
💧💧💧
Střídají se dvě časové linie, v současné je v popředí Polka Katarzyna, která přijela do Ostravy na delší pracovní pobyt. Mimochodem zjistí, že její tchyně má možná vazbu na události související s Životicemi. Spolu s mladým kolegou začne pátrat a zjišťovat, co je na tom pravdy.
Historickou část zastupuje rodina Wiechova s dcerou Martou a mladý Franek Podstawka, zamilovaný do hezké Terezky. Ani jeden z nich netuší, co na ně čeká a jak se jejich životy protnou.
💧💧💧
Román Jizva se opírá o historii, autorka čerpala ze skutečných událostí, hovořila s pamětníky a pátrala v archivech, přesto hlavní postavy nejsou skutečné (ty zásadní, vesměs záporné samozřejmě ano, ale objevují se spíše okrajově, aby svým ohavným chováním neblaze ovlivnily osudy obyvatel Životic.)
💧💧💧
Jizvu si přečtěte, pokud se chcete na životickou tragédii podívat dalšíma očima, připomenout si odporný čin, který způsobil smrt a trápení mnoha nevinným lidem. Na toto by se zapomínat nemělo.
💧💧💧
Danutě Chlupové co nevidět vyjde další knížka opírající se o historii našeho regionu (děkuju za to !!! ❤️). Bude se jmenovat Varhaník z mrtvé vesnice. Neskutečně se těším a vám doporučuju sledovat naši knihovnu na socsítích, v souvislosti s novinkou Danuty Chlupové se něco chystá. 🙂

Knižní tip týdne: Svátky krásné hvězdy

Knižní tip týdne: Svátky krásné hvězdy od Františka Kožíka. Neskutečně milá a laskavá záležitost, která zůstává nadčasová. Vypráví příběh městské rodiny (maminka je knihovnice 🙂 😉 ). Její členové se rozhodnou strávit vánoční svátky u prarodičů v horách a připomenout si tak staré české Vánoce. Nenásilnou formou do příběhu autor zakomponoval nejen naše zvyky a tradice, ale přiblížil i Vánoce ve světě.
Moc krásná knížka, která dnes jde už jen těžko sehnat. Doporučuji nejen během adventního a vánočního období, vlastně ji můžete číst kdykoli, když potřebujete něco, co vás pohladí po duši a přenese do dětství.

Když vám válka sebere jméno i duši

Caroline žije v New Yorku, Kasia v polském Lublinu, Herta v Düsseldorfu. Jejich cesty by se nikdy neprotly nebýt druhé světové války. Píše se rok 1939, rok, kdy se těmto třem mladým ženám život obrátí o sto osmdesát stupňů.

Caroline bývala herečkou na Broadwayi. Svou uměleckou kariéru pověsila na hřebík a začala se věnovat charitě. Pomáhá francouzským rodinám usadit se ve Státech a podporuje sirotky. Její přesně nalinkovaný život vykolejí vztah s hercem Paulem Rodierrem, jenž je pořád tak trochu ženatý, i válečné události, které ji osudově zasáhnou.

Studentka Kasia s obavami pozoruje letouny ženoucí se na její rodné město. Válka je tady a bere všechno. Dívka se přidává k odboji, bohužel je i s matkou a sestrou zatčena a deportována do koncentračního tábora.

A Herta? Mladá německá lékařka přijímá místo v tzv. převýchovném táboru v Ravensbrücku. Jako doktorka se účastní operací, při kterých mrzačí vězenkyně, jimž se kvůli těmto pokusům říká “králíci”. Jedním z králíků je i Kasia, jíž psychická i fyzická traumata znepříjemní další život. Naději na zlepšení nabízí Caroline. Přeživší ravensbrücké vězenkyně zve na léčení do Států. Kasiu čeká ještě jedna nepříjemná záležitost. Musí konfrontovat Hertu, svou největší nepřítelkyni, a dokázat, že na jejich rukách ulpěla krev nevinných žen.

Román Dívky beze jména vychází ze skutečných událostí. Autorka čerpala ze života Caroline Ferridayové, mecenášky s neuvěřitelně velkým srdcem, která svůj osobní život zasvětila pomoci druhým. Reálnou postavou je také lékařka Herta Oberheuserová. Kasiina linie je inspirována polskou novinářkou Ninou Ivanskou.

Jaké vlastně tyto knižní hrdinky jsou? Caroline působí navenek jako sebevědomá žena, pro niž je blaho druhých nadevše. Charita jí pomáhá vyrovnat se s komplexy i duševní bolestí, které ji trápí už od dětství. Celkově působí velmi sympaticky.

Kasiina povaha je nejkomplikovanější. Z veselé mladé dívky se postupně stává zatrpklá žena. Válečné útrapy ji poznamenaly natolik, že jen těžko hledá cestu sama k sobě a ke svým blízkým.

Herta Oberheuserová se řadí mezi postavy, jimž jen těžko budete přicházet na chuť. I kdybyste se snažili vykřesat jiskřičku dobra z této chladné, nacistickému režimu oddané fanatičky, nemáte šanci. Je to člověk, který si ve své zaslepenosti vůbec neuvědomuje, že se chová špatně.

Román Dívky beze jména je prvotinou spisovatelky Marthy Hall Kelly. Beletristickou formou zpracovává válečná témata a poukazuje na život vězňů v koncentračních táborech. Zároveň nahlíží do duše člověka poznamenaného traumaty. Nabízí také pohled na poválečné Polsko sevřené ve spárech tuhého komunismu.

Čtivý příběh je nabitý emocemi, které ve vás budou doznívat ještě hodně dlouho po tom, co otočíte poslední stránku. Čím víc se válka od současnosti vzdaluje, tím víc by měla být připomínána nejen nám, ale i dalším generacím.

Doktorka z domu Trubačů

Dlouho jsem odkládala četbu knížky Ilony Borské Doktorka z domu Trubačů. Proč? Ani nevím. Pořád jsem měla hromadu jiných knih k přečtení. Čekalo mě hodně novinek, které jsem nechtěla brzdit ostatním čtenářům.
A tak na tuhle útlounkou knížku přišla řada až teď.

Není to žádná novinka, poprvé vyšla někdy koncem 70. let. Autorka v něm vypráví příběh doktorky Vlasty Kálalové – Di Lotti, která se na vlastní pěst vydala ve dvacátých letech do Bagdádu. Zde založila československou nemocnici. Potýkala se s nejrůznějšími trablemi – musela překonat předsudky muslimských obyvatel, získat si jejich důvěru a přátelství. Menší problémy měla také s některými kolegyněmi, které jí v nemocnici pomáhaly.
Ve svém životě poznala nejen radosti – manželství s Italem Giorgiem, radost z rozvíjející se praxe v Bagdádu, ale také velkou osobní tragédii. Snažila se pomáhat lidem, kteří po válce přišli o všechno a byla také velkou rádkyní a učitelkou cizích jazyků, sama jich uměla asi dvanáct.
Po zdravotní stránce na tom nebyla doktorka Di Lotti nejlíp, špatně snášela bagdádská letní horka, kvůli kterým se nakonec s rodinou vrátila do Čech. Tento návrat byl její rodině osudný.
Zemřela v roce 1971 v písecké nemocnici.