(bez názvu)

… Za kamna vlezem

Máte rádi povídání o starých časech? Rádi si listujete ve starých kalendářích, receptářích, tradinářích všeho druhu? Kamila Skopová přichází s dalším „zářezem do pažby“, co se knížek tohoto typu týče. …Za kamna vlezem si užijí všichni, kteří chtějí v hektické době zpomalit a vychutnat si pohodu a návrat do dob minulých.

…Za kamna vlezem aneb hrst pranostik, povídání o tradicích a osvědčené babiččiny recepty, tak zní celý název publikace. Autorka ji pojala jako kalendář na celý rok, rozdělila ji na 53 částí – týdny v roce – a v každém z nich nabízí inspiraci i spoustu zajímavých informací.

Půvabné vyprávění je doplněno milými obrázky, které dotvářejí kolorit publikace. Namalovala je, neuvěříte, samotná autorka! Kamila Skopová je výtvarnice, zabývá se samostudiem národopisu a spolupracuje s folklórními soubory, pořádá výstavy týkající se našich tradic, které prostřednictvím knihy zprostředkovává i nám.

Každý týden začíná pranostikou a pokračuje povídáním. Dozvíme se, jak to chodí v přírodě, kde se u nás vzaly svátky jako je sv. Valentýn, jak si můžeme zpříjemnit dlouhé zimní období. Text je prošpikován recepty, těmi, které znáte, i těmi, podle nichž pokrmy připravovali naši předci a my si je můžeme připomenout.

Zaujalo mě vyprávění o perníku – tom sladkém, kořeněném :). Autorka přibližuje jeho původ i to, jak původně vypadal a chutnal, a vězte, že do současných, lahodných medových kousků měl pořádně daleko. Pokud rádi vaříte, oceníte i spoustu rad a tipu, které vám přípravu jídel usnadní.

Pojďte si udělat pohodu, zastavit se a nahlédnout do životů našich předků a připomenout si tradice, svátky a poranostiky, z nichž některé jsme zapomněli. Publikace Kamily Skopové je skvělým průvodcem celým rokem, který můžete využívat opakovaně a připomínat si čtením i přípravou jídel doby minulé.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Grada, knihu pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Díky, grazie, merci

Gině bylo osmdesát let. Žije sama, její jedinou radostí je vnučka Chloé, která se aktuálně vyrovnává se smrtí matky. Gina má jednu tajnou neřest, a tou je hazard, který si náležitě užívá. Když vyhraje velkou sumu peněz, je jí úplně jasné, jak s ní naloží. Vlastně za ni vděčí lidem, kteří, byť i jen letmo, prošli jejím životem a ovlivnili ho. Pokusí se je všechny najít, obdarovat je a poděkovat. O novém dobrodružství však neřekne ani vnučce, ani nejlepší přítelkyni Olze, které po Gině začnou pátrat. Bude pro všechny tři mise úspěšná?

Julien Sandrel jede na vlně tzv. „feel good“ románů a čtenářům předkládá příběh, který pohladí, potěší a dojme zároveň. Není příliš obsáhlý, má něco málo přes 270 stran. Větší počet stran by ději prospělo, autor do něj zakomponoval několik zajímavých témat, která by si zasloužila rozvinout do hloubky a neklouzat jen po povrchu, takže čtenář nemá čas ani prostor zachytit úplně vše, co by chtěl. Dozvíte se něco z bolestné historie italských přistěhovalců ve Francii, o nelehkém údělu žen v 60. letech minulého století, kdy bez souhlasu muže nemohly téměř nic, a také odhalíte tajemství, jež před sebou Gina a Chloé skrývají.

Díky, grazie, merci je hořkosladký román se sympatickými hlavními postavami. Ginina ani Chloéina cesta za štěstím nebyla dlážděna růžemi, přesto se dokázaly vzepřít nepřízni osudu a přijmout i bolestné věci, díky nimž se staly silnějšími. Nelze vynechat Olgu, Gininu sousedku a spřízněnou duši, jejíž neotřelý humor, někdy balancující na hraně, je kořením příběhu a dodává mu šmrnc.

Přestože v knize není nouze o vážnější situace, celkově vyznívá pozitivně a pohodově. Díky Gině a jejímu neotřelému projektu můžete přemýšlet, komu byste ve svém životě chtěli poděkovat za to, že ho ovlivnil, ať už po vašem boku kráčí dlouho, nebo jste se s ním setkali jen na pár chvil.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knihu pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Babylon

R. F. Kuangová, čínsko-americká autorka fantasy knížek, má na svém kontě úspěšnou trilogií Maková válka. Aktuálně přichází s románem Babylon. Babylon – neboli nutnost násilí. Skryté dějiny revoluce oxfordských překladatelů – tak zní celý název i s podtitulem, v němž je obsažená hlavní idea příběhu. Seznamte se, tohle je Robin, oxfordský student překladatelství. Ale než se do známého univerzitního města dostal, žil v chudinské čtvrti v Kantonu. Jeho podlehla epidemii cholery a on sám jí unikl díky profesoru Lowellovi, který ho z toxického prostředí odvezl do Londýna. Chlapec získal nové jméno – Robin Swift, střechu nad hlavou, jídlo a také vědomosti – u profesora studoval klasické jazyky a čínštinu, aby mohl nastoupit studia na oxfordské univerzitě. Jeho oborem bylo překladatelství, kterému se spolu s dalšími studenty věnoval v Babylonu – Královském ústavu překladatelství. Babylon je nejen centrem jazyků, ale také magie. Hlavním oborem je stříbrodělství, díky němuž překladatelé dokážou zhmotnit významy slov ztracených v překladu za pomoci stříbrných slitků. Stříbrodělství má pro Británii velký význam, s jeho pomocí mají větší moc, což se jim jako kolonizátorům nesmírně hodí. Robin je rozpolcený, studium ho baví a naplňuje, ale čím víc proniká do podstaty fungování Babylonu a stříbrodělství, tím víc má pocit, že zrazuje svou původní zemi i sám sebe…

Jako milovnice „staré dobré Anglie“ a obdivovatelka umění kvalitního překladu jsem si tohle kombo nemohla nechat ujít. Na tvorbu R. F. Kuangové jsem byla zvědavá už dlouho a téma obsáhlého románu Babylon mě utvrdilo, že nadešel ten správný čas si ji přečíst.

Kromě toho, že knížka je propracovaná po grafické stránce – nádherná obálka, uvnitř knihy mapy Oxfordu, upoutá i nevšedním námětem – zakomponovat studium překladu do temného fantasy z univerzitního prostředí byl skvělý tah. Autorka vás s Robinem a jeho přáteli provede uličkami Oxfordu, které nejsou jen malebné, ale skrývá se v nich také zlo a nebezpečí.

Babylon není v žádném případě jednoduchou oddechovou četbou. Barvitý příběh nás zavede do alternativní historie odehrávající se v Británii 19. století. Text je poměrně hutný, obsahuje spoustu vědeckých informací, frází, čínských znaků, na druhou stranu vám ho pomůžou pochopit (a uchopit) poznámky pod čarou, které hodně vysvětlí. Velké plus je, že se nacházejí přímo pod textem a ne na konci knihy, lépe se v nich tak orientuje.

Počin R. F. Kuangové se neřadí do sorty čtení pro slečinky. Autorka je velmi mladá, přesto dokázala napsat silný příběh, místy ponurý, drsný a nabitý emocemi, v němž se snoubí výrazné protiklady – svět magie a tradiční britské impérium.

Román doporučuji všem, kteří v žánru fantasy hledají něco neotřelého, knihu, jež čtenáři předá kromě napínavého příběhu i něco navíc.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu knížku pořídíte.

Srdce včely má pět komor

Helen se blíží třicítka, což je věk, kdy už by člověk měl být v životě ukotvený. Helen má dost nestálého pracovního šrumu a chce se usadit v Oxfordu a trošku zvolnit tempo. Ale pořád jí k vytyčenému cíli něco chybí. Včely. Nápad ji nadchne, protože její kamarád včely má a Helen ho častokrát při práci sledovala. Definitivně se rozhodne, když jí kamarádi darují včelky k Vánocům. Než si bude moci nové kamarádky odvézt a přesídlit do úlu, studuje potřebnou literaturu, aby věděla, na co má být připravená.

Helen Jukes v knize Srdce včely má pět komor zpracovala zážitky ze svého prvního a zásadního roku vlastního včelaření. Projdeme s ní všechny zásadní body, od výběru úlu až po výsledné stáčení zlatavého sladkého produktu. Není to žádné akční čtení, Helen trvá zhruba sto stran, než se definitivně rozhodne, že do toho půjde. A tak nás čeká náhled do historie včelaření, fascinující a mnohdy neznámé informace o včelách – věděli jste, že včely poznají, když jste si užili bujarý, lechtivý večer? Dají vám to pak patřičně poznat. 🙂 Zajímavým faktem je i to, že v anglických městech najdete včelstva naprosto běžně, ať už na zahradách rodinných domů nebo na balkonech bytů. Pokud máte ze včel trochu strach a chováte k nim respekt, takže je raději sledujete zpovzdálí, je tato kniha správnou četbou.

Tempo Helenina vyprávění není závratné, takže si ho užijí čtenáři, kteří mají pomalejší styl vyprávění rádi. Ich-forma přispívá k větší autentičnosti a pochopení autorčina životního stylu, v němž se objevuje spousta přátel a také jeden – možná – osudový muž.

Pokud máte rádi skutečné příběhy lidí, kteří se nebojí životních změn a nových výzev, biograficky laděný počin Srdce včely má pět komor by se vám mohl líbit. Hřejivé, poklidné vyprávění o včelách, bez nichž by na Zemi nefungoval život, vás možná nepřivede k samotnému včelaření, ale dozvíte se spoustu fascinujících faktů a také zjistíte, že změnit život byť jen o maličko, je někdy osvěžující.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Kazda, na jehož eshopu si knížku můžete pořídit.

Panoptikum pana Perkinse

Protože se mi dobře četla detektivka Ilony Dobrovolné Prokletí rodu, neváhala jsem přijmout nabídku nakladatelství Moba týkající se autorčiny novinky Panoptikum pana Perkinse. Můžu říct, že spisovatelka Ilona Dobrovolná píše hodně čtivě, také druhý počin je čtivý a má potenciál zaujmout nejen čtenáře detektivních příběhů.

Panoptikum pana Perkinse se odehrává ve dvou časových rovinách, velmi častém a oblíbeném stylu, který přispívá k atraktivnosti a čtivosti takto psaných knížek. Historická část je zasazená do poslední dekády 19. století. Alfréd Perkins šéfuje kočovnému panoptiku, ansáblu lidí, kteří kvůli svému vzhledu nezapadají do estetických měřítek společnosti. Trpaslíci, siamská dvojčata, vousatá žena jsou pro diváky exotickou podívanou a pro Alfréda Perkinse zdrojem peněz. Všichni jsou v rámci možností spokojení, respektive smíření s osudem, dokud Perkinse nenavštíví jistý pan Higgs, který mu nabídne možnost stálého angažmá v jeho zooparku kousek za Prahou a od té doby už není nic jako před tím.

O sto třicet let později osloví policie doktora historie Benjamina Knesla, aby jim pomohl vyřešit zajímavý případ. Na místě bývalého zooparku se našla kostra s prostřelenou hlavou a po více než sto letech je těžké určit, kdo to je. Ben a jeho asistentka Klára pomalu rozmotávají hodně roztřepené nitky událostí dávno minulých a téměř zapomenutých.

Na knize je uvedeno, že se jedná o detektivku, podle mě je to příběh, který hranice detektivního žánru přesahuje, a pomalé rozplétání dávného zločinu na základě deníkových záznamů vousaté ženy Ady, je dokonalou třešinkou na dortu. Autorka nabízí vrstevnatý děj, který nemá hluché místo, vše do sebe zapadá a jednotlivé kapitoly, střídající se v čase, na sebe dokonale navazují v těch správných a patřičně napínavých momentech. Díky Adině deníku můžeme nahlédnout do nelehkého života kočovných umělců, jimž fyzické anomálie ztrpčovaly osobní život a omezovaly je v možnostech seberealizace. Díky pestrému souboru postav, historických i současných, Ilona Dobrovolná skvěle vystihla psychologii jednotlivých osob a jejich chování a jednání, které není vždy jen černobílé.

Poutavé vyprávění vyniká barvitými popisy zchátralého zooparku, pokud se zajímáte o urbex a láká vás zkoumání dávno zapomenutých objektů, tady si tajemnou, místy mrazivou atmosféru, jíž tyto budovy vesměs mají, užijete dokonale.

Ilona Dobrovolná je spisovatelka, o které ještě určitě uslyšíme a doufám, že se můžeme těšit na další knižní počin.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Moba, na jehož eshopu titul pořídíte.

Světlo nad oceánem

Ivy Nealová se po dvanácti letech vrací do rodného městečka. Když jí bylo osmnáct, rozhodla se osamostatnit a začít sama od nuly v New Yorku. Za sebou nechala rozčarovanou nejlepší kamarádku, zlomené srdce své první lásky a babičku Ruth, která jejím snům fandila a přála vnučce, aby našla své štěstí tam, kde sama chce. Teď je však Ruth po smrti a Ivy se vrací uspořádat pozůstalost i pošramocené vztahy. Autorka Mary Ellen Taylor není českým čtenářkám neznámá, v nakladatelství Cosmopolis jí už několik knížek vyšlo. Pro mě je zatím poslední Světlo nad oceánem setkáním prvním a můžu říct, že dopadlo na výbornou.

Spisovatelka pro svůj příběh zvolila oblíbené střídání časových rovin. Současnou zastupuje Ivy a její návrat domů. Musí se rozhodnout, jak naloží s domem, který po babičce zdědila. Její prvotní plán je jasný, prodá ho a peníze využije pro nový restart. Ale do cesty jí znovu vstupuje minulost a Ivy pomalu vtahuje zpátky. Historická část je zasazena do 50. let 20. století a patří Ruth, jíž v dané době bylo dvanáct a spolu se svou sestřenicí pomáhala rodičům v rodinném hotelovém resortu, kam se na prázdniny uchylovali pravidelní i příležitostní hosté. To léto, kdy je Ruth dvanáct, v prázdninovém komplexu vystupuje zpěvačka, jejíž osobnost dívenku nesmírně fascinuje a k níž se upíná. To léto se stanou věci, které ovlivnily Ruth i její vnučku Ivy, jenž po dávných tajemstvích pátrá a chce odhalit tajemství babiččina života.

Pokud máte autorku načtenou, Světlo nad oceánem pro vás bude známou jízdou po zajetých kolejích jejího stylu a způsobu psaní. Pro mě je knížka absolutní novinkou, co se spisovatelky týče a její pomalejší tempo jsem si hned oblíbila. Obě linie jsou poměrně vyrovnané, s výraznými hrdinkami, které jsou si nesmírně podobné, zejména co se povahy týče. V příběhu se setkáme se zajímavou zápletkou, která přináší napětí i vzrušení, neboť není vše tak, jak na první pohled vypadá.

Světlo nad oceánem je vystavěno na notoricky známém konceptu dvou časových rovin a jednoho velkého rodinného tajemství, přesto není tuctový. Objevuje se v něm spousta vedlejších postav se zajímavými charaktery, třešničkou na dortu je příjemná atmosféra malého přímořského městečka, která dýchá z každé stránky.

Máte-li v oblibě rozplétání tajemství a rodinné příběhy plné emocí, hledáte-li vhodnou četbu pro nadcházející letní sezónu, Světlo nad oceánem si zapište na svůj čtecí seznam, děj knížky plyne pozvolna, stejně jako horké slunné dny.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Městečko na kraji dějin

Halič. Historické území ve východní Evropě, rozdělené mezi dnešní Polsko a Ukrajinu. Právě tam leží město Krakowiec. Městečko nenápadné, sami od sebe byste se tam zřejmě nevypravili, ale vsadím se, že po přečtení publikace Bernarda Wasserteina to budete mít chuť udělat.

Krakowiec se nachází v polsko-ukrajinském pohraničí, což je samo o sobě hodně zajímavá lokace. Autor o něm nepíše jen tak z plezíru, jeho rodina z Krakowiece pochází. V této publikaci se Bernard Wasserstein vrací k rodným kořenům a také nám ukáže, jak se Krakowiec měnil v průběhu času a bouřlivých dějin.

Městečko na kraji dějin – to je velmi příznačný název pro tuto knihu. V průběhu času se Krakowiec ocitl pod nadvládou nejrůznějších mocností, ať už to byli Rusové, či Poláci, Habsburkové nebo nacisté. Jeho obyvatelé to neměli nikdy jednoduché.

Publikace je rozdělená do třinácti kapitol a provede nás bouřlivou historií Krakowiece, ležícího asi sedmdesát kilometrů od Lvova. Autor umí navodit patřičnou atmosféru, jeho popisy lokace, kde se Krakowiec nachází, jsou hodně barvité. Umně proplétá fakta s příběhem svých rodinných příslušníků i jiných obyvatel města.

Městečko na kraji dějin není klasickým románem, pohybuje se na pomezí dokumentu a biografie. Pro lepší představu, jak se Krakowiec měnil a jak fungoval v průběhu času, autor přikládá seznam dobových map, v nichž je zaznačeno rozdělení krajin v souladu s aktuálními politickými režimy. Součástí je také fotografická příloha obsahující černobílé fotky Wassersteinovy rodiny, politiků i obyvatel Krakowiece, kteří mají pro děj podstatnou roli. V publikaci je také bohatý rejstřík a zdroje, díky nimž můžete prohlubovat znalosti a pátrat po dalších rozšiřujících informacích.

Bernard Wasserstein nepředkládá pouze suchopárná data a nezáživné údaje, jeho počin je výsledkem precizní práce, rešerší a zejména lásky k rodině a rodné hroudě. To, že si na knize dal záležet, čiší z každé stránky, stejně jako úcta a obdiv k prarodičům, které kvůli válce nikdy nepoznal. Díky bohaté a pohnuté historii, v níž není nouze o dramatické okamžiky, se titul dobře čte, je napínavý a atraktivní pro milovníky historie.

Pokud se zajímáte o dějiny a historii měst, láká vás oblast Haliče a je vám sympatický polodokumentární styl, Městečko na kraji dějin si nenechte ujít.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelsví Jota, na jehož eshopu knížku pořídíte.

Vždycky je to Georgie

Georgii je devětadvacet. Pochází z malého amerického městečka, kde si lidi vidí do talíře a vědí o sobě hodně. Asi nejen proto Georgie odešla do „velkého světa“ a uchytila se v Los Angeles jako osobní asistentka slavné režisérky. Ta se však rozhodla ukončit kariéru, „hodit se do klidu“ a odejít na odpočinek. Georgii nezbývá nic jiného, než se vrátit domů. Vrací se i její nejlepší kamarádka, která má těsně před porodem a chce své dítě přivést na svět tam, kde sama vyrůstala. Mladé ženy pojí vzpomínky na dětská a studentská léta, která si Georgie připomene, když prolistuje svůj deník z mládí a rozhodne se, že si některé tehdejší sny a touhy splní jako dospělá. Do cesty jí však vstoupí bratr někdejšího studentského idola, do kterého bývala zamilovaná a neustále na sebe narážejí, nejen proto, že jí otec zapomněl sdělit, že Levimu dovolil bydlet u nich doma, zatímco budou s manželkou na dovolené…

Román Vždycky je to Georgie představuje to lepší v žánru romancí. Nabízí sice klasickou zápletku – ona a on si neustále lezou do cesty, zamilují se do sebe, mají problémy nejen v komunikaci, chvíli se nesnášejí, aby někde v koutu duše věděli, že k sobě patří, přesto to funguje. Kate Claybornová nenapsala bezduchý milostný příběh, ale příjemnou romantiku s hrdiny, kteří nemohou být rozdílnějších povah, přesto mezi nimi panuje chemie a oba působí sympaticky.

Román je okořeněn lehkou erotikou, naštěstí je jí tak akorát na to, aby nepřebila celkové kouzlo příběhu. Zajímavým prvkem je Georgiin deník, na jehož základě si plní své sny. Vlastně si díky tomu uvědomuje, kým chce být a kam má směřovat její další životní cesta.

Počin Kate Claybornové Vždycky je to Georgie je nejen milostnou romancí, je to příběh o návratu domů, o tom, jak těžké je někde zakořenit. Autorka se zaměřuje na mezilidské vztahy, důležitým prvkem je rodina a přátelství. Spolu s hrdiny si také kladete otázku, jestli se člověk dokáže změnit a co jej vlastně formuje.

Příběh je psán v příjemném poklidném a přátelském tónu, vedle romantických prvků nechybí lehký humor, který „zajišťuje“ Leviho psí parťák Hank.

Od knížky nečekejte zběsilé tempo, plyne zlehka, jsme na maloměstě, čemuž odpovídá celkový temperament textu. Tohle je milá, pohodová romance, která je v určitých momentech předvídatelná, ale u tohoto žánru s tím tak nějak vždycky počítáme. Pokud chcete strávit příjemné chvilky s fajn knížkou, Vždycky je to Georgie je dobrou volbou.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, na jehož eshopu si knížku můžete pořídit.

Smrtící terapie

Dvě spisovatelky, Greer Hendricks a Sarah Pekkanen nejsou na knižní scéně nováčky, na kontě mají několik společných titulů. Aktuálně si z jejich produkce můžete přečíst psychothriller Smrtící terapie, který vydalo nakladatelství Ocelot a najdete ho v produkci eshopu Megaknihy.cz.

Avery je terapeutka, jejíž neotřelé metody ji připravily o licenci. To ji nebrání, aby svou praxi vykonávala a brala nové klienty. Její služby vyhledá Marissa, která žije v na první pohled ideálním manželství plném peněz a časového presu. Jenže se právě dopustila nevěry a ráda by se zbavila pocitu viny a dala vše do pořádku. S manželem přistoupí na poměrně neobvyklou terapii skládající se z deseti částí. Pomůže jim terapie k lepšímu vztahu, nebo mu spíše uškodí? A co vzájemná důvěra, řekli manželé všechno? Smrtící terapie je opravdu drsná, jakmile se Avery jednou „upíšete“, jde po vás a vašich tajemstvích jako pes po uzeném a nic jí nezůstane skryto.

Tento psychothiller mě opravdu překvapil. Autorky ho pojaly jako střídavé vyprávění Avery (ich forma) a Marissy (er forma). Je správně akční a napínavý, hlavní postavy dostávají dostatek prostoru, aby ve vás vyvolávaly smíšené pocity, někdy totiž nevíte, komu věřit víc, protože Avery ve svém pátrání občas překročila hranici etiky a Marissa i její manžel vytahovali nečekaná překvapení a tajemství jako esa z rukávu. Svižné tempo a střídání kapitol v nejnapínavějších okamžicích vás udržují ve stabilní poloze napětí.

Každý dobrý thriller a psychothriller musí něčím překvapit a šokovat, ať už jsou to různé dějové zvraty, příchod postav, které mění dosavadní koncept příběhu, nebo pocity, kdy opravdu nevíte, na čí straně je pravda. Osobně jsem zápletku a hlavní motiv neodhadla a svůj moment nečekaného překvapení si vybrala se vším všudy.

Smrtící terapie je hodnocena různě, od nadšených recenzní po ty, které jí vyčítají snadnou předvídatelnost. Do které skupiny se zařadíte vy? Pro mě byla knížka příjemným počinem v žánru psychothrilleru, bavila mě, zejména kontrast mezi postavami a onen důležitý dějový zvrat.

Za možnost přečíst si psychothriller děkuji knihkupectví Megaknihy, kde si knížku můžete pořídit.

Muž, který si pletl manželku s kloboukem

Oliver Sacks patřil mezi nejznámější neuropsychology. Proslavil se knihami, v nichž čtenářům představuje nejzajímavější případy z praxe. Mnoha vydání se dočkala také publikace Muž, který se pletl manželku s kloboukem, kterou aktuálně vydalo nakladatelství Portál.

Knížka se skládá ze čtyř tématických okruhů (Ztráty, Přebujelosti, Cesty a Svět prosťáčků), do nichž autor napasoval jednotlivé povídky podle daného tématu.

Úvodní příběh Muž, který si pletl manželku s kloboukem dal název celému souboru. Seznamujeme se s klientem, který nepoznává nic ze svého okolí, ať už je to člověk nebo věc, chybí mu totiž taková „drobnost“ – vidět celek.

Dojemnou povídkou jsou Ruce, v nichž šedesátiletá žena trpící od narození spastickou paralýzou (ochrnutí, slepota) objevila těžiště ve svých rukou a na sklonku života se stala úspěšnou sochařkou.

Příběh Rebeka představuje devatenáctiletou dívku, která věkem stála na prahu dospělosti, ale chovala se jako dítě – neuměla odemknout dveře, ztrácela se, pletla si strany, oblečení si oblékala naruby, celkově působila neohrabaně a jako pohybově nevyvinutá. Její neduhy rázem zmizely, když tančila – klíčem k její duši byla hudba.

Nejedná se o typické povídky, spíš se jedná o povídání o zajímavých lidech s ještě zajímavějšími a mnohdy fascinujícími diagnózami, které se projevují neotřelými příznaky. Oliver Sacks je pojal jako populárně naučné, pod každou je vysvětlující postskriptum. Příběhy napsal s velkým pochopením pro pacienty a jejich nemoci, nechybí lidský přístup a empatie. Někteří hrdinové dojímají, jiní vás přimějí k úsměvu.

Sacksovy příběhy nejsou jen takové lecjaké povídky, mají přesah a zavedou vás do fascinujícího světa neuropsychologie. Nečtou se úplně snadno, některé vás budou bavit víc, jiné míň, ale dohromady přinášejí spoustu zajímavých informací o nemocech a jejich různých projevech. Není někdy na škodu vystoupit z komfortní čtenářské zóny, začíst se do něčeho, po čem byste normálně nesáhli a rozšířit si tak obzory. Doporučuji všem, které zajímají nevšední historky z lékařského oboru.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Portál, na jehož eshopu knížku pořídíte.