Den, kdy jsem zahlídla lásku

Laurie pracuje jako recepční v hotelu. Má pocit, že její život je nudný a šedý. Naštěstí bydlí s nejlepší kamarádkou Sarou, která ji vždycky dokáže zlepšit náladu. Jednoho dne Laurie zahlédne z okna autobusu muže, na kratičkou dobu si vzájemně hledí do očí… Že by opravdu existovala láska na první pohled? Laurie byla vždy přesvědčená, že to možné není. Ale mladík z autobusové zastávky ji přesvědčil o opaku. Rok se pokoušela neznámého najít, na pohled jeho zelenomodrých očí nemohla zapomenout. Ale když ho konečně objevila, zjistila, že si s ní osud zlomyslně pohrál, Jack patří k někomu, koho Laurie velmi dobře zná…

Musím říct, že mi tato romance sedla jako… však to rčení určitě znáte. Našla jsem v ní vše, co ke knize tohoto typu patří. Je sice kapku předvídatelná, ale děj se zamotá tak, že Laurie a Jackovi bude trvat deset let, než zjistí, jestli jsou si souzení nebo ne. Takže s nimi budete celou tu dobu prožívat milostné i jiné peripetie. Deset let je dlouhá doba a stát se může cokoliv. O tom, že život není peříčko, se přesvědčí oba. Veselé a bezstarostné chvilky střídají ty vážnější a někdy i tragické. Hrdinové se vyvíjejí a dozrávají. Tento pozvolný přechod z bezstarostného mládí k serióznímu věku je dobře zachycený.

Josie Silverová píše čtivě a je poznat, že ji to nesmírně bavilo. Do knihy Den, kdy jsem zahlídla lásku otiskla neskutečné množství emocí, které z děje přímo tryskají. Humor, vztek, láska, smutek jsou namixovány tak, že chytí za srdce, Jackovi, Laurie i Saře to všechno věříte. Možná se v tom poznáte, možná vám to připomene jinou knížku nebo film mající stejný námět. Někdo v tom vidí mix Bridget Jonesové a Lásky nebeské, mně osobně to připomnělo romány Jeden den od Davida Nicholse a Kde končí duha (S láskou, Rosie) Cecelie Ahernové, v nichž hrdinové zažívají podobné situace jako Laurie s Jackem.

Možná si říkáte, že vám už v žánru romantiky nemůže žádný spisovatel nabídnout nic nového, všechno už tu bylo, a to i několikrát. Ale záleží na tom, jak se dané téma zpracuje, jak se ho autor zhostí. Josie Silverové se to podařilo skvěle. Je to typ románu, který k vyjádření lásky nepotřebuje, aby byl sex co druhou stránku, všechno je to o pocitech a emocích hlavních hrdinů, a o tom, jak může být život někdy pekelně spletitý.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis
Knihu můžete zakoupit na eshopu

Najdu Edu na posedu

Nakladatelství Portál přichází s další novinkou v rámci knih, které mají pomáhat při výchově dětí. Tentokrát se zaměřuje na řeč a nabízí publikaci Najdu Edu na posedu autorek Jany Havlíčkové a Ilony Eichlerové a ilustrátorky Venduly Hegerové.

Pro mě jsou knížky z tohoto nakladatelství zárukou, že se nejen děti, ale i já jako dospělá pobavím i poučím, nejinak to bylo i v případě této knížky.

Asi všichni známe hru, kdy hledáme několik rozdílů mezi dvěma na první pohled stejnými obrázky. Tuto formu zvolily autorky, klinické logopedky, i v „Edovi“.

Publikace je primárně určená jako pomůcka při formování správné dětské řeči a výslovnosti. Protože jsem se starším synem na logopedii chodila, knížka mě z tohoto hlediska zajímala. Obsahuje krátké říkanky zaměřující se na problémové hlásky nebo skupiny písmen. Jsou jednoduché, veselé a snadné na zapamatování.

Chumelí a chumelí,
v neděli i v pondělí.
Sněhulák si libuje,
jak se kolem lyžuje. (str. 73)

Druhý syn je ještě malý, má teprve tři roky, takže jeho řeč se neustále vyvíjí a formuje. To, jestli i on bude častým hostem logopedické ambulance, ještě nevíme. S ním jsme tedy publikaci využívali jinak, zaměřili jsme se právě na hledání rozdílů na obrázcích, na význam kreseb i na barvy a básničky jsme si četli především pro zábavu.

Líbí se mi univerzální využití tohoto sešitu. Díky výrazným a hlavně srozumitelným ilustracím si s dětmi můžete o obrázcích povídat a rozvíjet jejich fantazii a řeč. Hledání rozdílů – to je asi ta nejlepší zábava, při níž se děti nenudí a ještě si namáhají hlavičky a cvičí zrakové vnímání, aniž by to braly jako učení. Užijete ji i s malými dětmi, se kterými můžete procvičovat barvy i poznávání předmětů. Využití najde i v kolektivech ve školních zařízeních nebo družinách.

Oceňuji grafické zpracování i velký formát – ilustrace jsou přehledné a dobře se v nich orientuje.

Určitě knihu doporučuji nejen k procvičování výslovnosti, ale k širšímu využití, které nabízí a přispívá tak k trávení volného času rodičů s dětmi.

Příběh vážky

Svůj životní příběh Monique Gray Smith částečně zakomponovala do knihy Příběh vážky. Na osudu Tilly, která je napůl Indiánka a napůl Skotka, poukazuje na traumata při vyrovnávání se s rodinnými kořeny i s vlastním životem.

Tilly vyrůstala s rodiči a sestrou v malém kanadském městečku. Rodina byla spolu velmi těsně spjatá a nikdy neřešila kulturní rozdíly. Společnost však tolerantní nebyla, první setkání s rasistickou reakcí na svůj původ Tilly pocítila jako malá holčička, když jeden neurvalý člověk urazil ji i její matku kvůli etnickému původu. Další trauma dívka utrpěla, když se rodiče po několika letech kvůli narůstajícím neshodám rozvedli. Neměli čas ani na děti a křehká Tilly propadla alkoholové závislosti, z níž bylo velmi těžké se vymanit.

Počin kanadské spisovatelky dokazuje, že na to, abyste dostali opravdu silný příběh, nemusíte číst mnoha set stránkovou bichli. Knížka má jen 144 stran, ale nenechá vás ani na chvíli na pochybách, že čtete emotivní zpověď.

Tilly sžíral alkohol mnoho let, do závislosti se dostala jako dvanáctiletá dívka a teprve v dospělosti, kdy se vyrovnala se svým původem i minulostí, se od něj dokázala oprostit. K získání pevné vůle jí pomáhaly ženy, které ovlivňovaly celý její život. Moudrá babička, empatická mentorka i správná kamarádka, která ji vždy podržela, byly impulsem, proč Tilly pokaždé vstala jako bájný Fénix z popela a šla dál.

Celý příběh je ovlivněn tím, jak Tilly vnímala, z jakého prostředí pochází. Do děje jsou vetkány moudré rady, které babička předávala své vnučce, dívka díky tomu poznala kulturu svého lidu a naučila se ji vnímat i naslouchat svým předkům.

Příběh vážky poukazuje také na velkou houževnatost, s níž hlavní hrdinka kráčela vstříc svým démonům. Může tak sloužit jako inspirace těm, kteří s nějakou závislostí bojují.

Jsem ráda, že se mi knížka dostala do rukou, o životě Indiánů v Kanadě jsem téměř nic nevěděla, takže mám díky přečtení rozšířené obzory.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Portál.
Knihu můžete zakoupit na eshopu.

Můj pročtený rok 2019 + knižní topky

Jako většina mých blogerských kolegů jsem se i já rozhodla, že shrnu loňský rok, co se četby týče. Kdo mě zná, ví, že čtu hodně. Je to můj velký koníček, srostl i s mou prací, navíc čtu poměrně rychle, takže číslo, které na mě vychrlila statistika na Databázi knih, je… to už si doplňte sami :). Letos jsem začala započítávat i dětské knížky, takže i díky tomu je tak vysoké.

Přečetla jsem spoustu krásných knížek a je velmi těžké vybrat jen pár. Ale svůj žebříček mám, takže se o něj s vámi ráda podělím, možná si v něm najdete knižní tip pro letošní dvacítkový rok. Jsou to knihy, které mi utkvěly v paměti nejvíc, dostaly mě do kolen, prostě jsem z nich byla nejvíc odvařená. Jen podotýkám, knihy jsou vybrány mnou, takže je to spíše subjektivní hodnocení z mého osobního čtenářského pohledu. Není to od prvního do posledního místa, vybírám je tak, jak je mám řazené na DK.

Hanišová, Viktorie: Houbařka Tady pracovaly emoce, příběh životem zlomené Sisi jsem prožívala hodně intenzivně.

Dostálová, Zuzana: Hodinky od Ašera Mezi čtenáři moc kladného hodnocení nemá, ale mně se líbila, byla to povedená sonda do života dnešních třicátníků.

Cima, Anna: Probudím se na Šibuji To jsem ani netušila, že mě to tak chytne! Úžasný román.

Štifter, Jan: Sběratel sněhu Vymazlená knížka, líbil se mi námět i autorův styl.

Kluun, Ray: Třetí poločas Nemám slov, četla jsem už asi potřetí a prostě… viz recenze

Dempsey, Eoin: Růže bílá, černý les za mě silný příběh, nechal ve mně ohromný dojem, jak si můžete přečíst v recenzi.

Němec, Jan: Možnosti milostného románu Můj nejvíc nej favorit loňského roku. Více v recenzi.

King, Stephen: Dlouhý pochod Na sto kluků, z nich jen jeden může vyhrát Dlouhý pochod, musím myslet pořád. Slušná psychopecka. Recenzi budu psát.

Knih, které se mi líbily, je mnohem, mnohem víc, ale všechny se sem nevejdou, i když bych moc ráda, aby všechny měly své místečko. Pokud vás moje hodnocení zajímá, mrkněte na můj profil na Databázi knih, kde všechno přečtené hodnotím. No a na recenze tady na blogu taky. 🙂

Přeji všem šťastný a veselý rok plný dobrého čtení.

U Hitlerova stolu

Jíte rádi? Líbilo by se vám, kdyby vám za to, že ochutnáváte jídlo, někdo vyplácel mzdu? Ale bez příplatku za to, že můžete zemřít, pokud by pokrm byl otrávený… Když téměř devadesátiletá Margot Woelková přiznala, že za války dělala ochutnávačku jídel pro Hitlera, její osud zaujal mladou italskou spisovatelku Rosellu Postorino, která se za Margot chystala, aby si vyslechla zajímavý příběh. Bohužel to již nestihla, paní Woelková mezitím zemřela. Rosella Postorino se pokusila na základě dostupných informací vytvořit portrét Hitlerovy ochutnávačky jako reálné ženy z masa a kostí. Kniha U Hitlerova stolu vyšla v nakladatelství Mladá fronta a já vám ji představuji díky knihkupectví Knihcentrum.

Po smrti matky odjíždí v roce 1943 šestadvacetiletá Rosa z Berlína na venkov k rodičům manžela, který bojuje na ruské frontě. Sbližování s tchánem a tchyní není lehké, chybí spojovací prvek ve formě všemi milovaného Gregora, aktuálně nezvěstného. Rosa se spolu s dalšími devíti ženami stává ochutnávačkou jídel připravovaných pro samotného Vůdce. Co kdyby úder v podobě otráveného jídla přišel odněkud zvenčí… Ženy, které spolu mají jen málo společného, vlastně by se spolu dohromady asi nikdy nedaly, nebýt tohoto úkolu, začínají hrát ruskou ruletu. A Rosa rozehrává ještě jednu nebezpečnou partii, milostný vztah k nadporučíkovi Zieglerovi.

Román U Hitlerova stolu vzbudil ve světě velkou pozornost. Není jen příběhem jedné ochutnávačky, ale především mapuje vztahy mezi lidmi, které válka ovlivnila. Sledujeme ženy, jež spojuje každodenní přítomnost strachu ze smrti, Rosu v područí nebezpečného muže, rodiče, kteří se snaží najít cestu k synově manželce.

Příběh je podán z pohledu Rosy, jejíma očima vnímáme tísnivou atmosféru Německa ve válce, kdy si člověk nemohl být jistý nikým ze svého okolí. Rosa je obyčejná mladá žena se všemi touhami a pocity, které k životu patří. Chce milovat a být milována, chce mít přátele a rodinu. Rosa není bezchybnou, ryze kladnou hrdinkou, má své mouchy. O to víc působí lidsky a normálně, přestože její chování někdy působí divně. Ve vzpomínkách se vrací do dětství, zejména ke svému bratrovi Franzovi, který emigroval do USA a vypadá to, že s fašistickým Německem nechce mít nic společného.

Líbilo se mi právě to zaměření na vztahy, zejména těsné vazby mezi ochutnávačkami. Byly mezi nimi ženy z různých prostředí, prosté vesničanky, mladé a naivní dívenky, stejně jako fanatické příznivkyně Hitlera, i ženy, které něco skrývaly…

Pokud hledáte neotřelý příběh z válečného období, v němž to neřinčí zbraněmi, nesviští bombami, ale jeho síla tkví v důkladném vykreslení atmosféry a nálady, stejně jako v seznámení s poměrně zajímavou „prací“ pro Třetí říši, kniha U Hitlerova stolu tyto požadavky splňuje dokonale. Opět dokazuje, že válka semlela především obyčejné lidi.

Za recenzní výtisk děkuji knihkupectví Knihcentrum, kde si titul můžete koupit.

Sametové iluze

Sametové iluze jsou zajímavým románem, který prostřednictvím životů hlavních hrdinů mapuje nedávnou část našich dějin.

V roce 1994 se koná třídní sraz spolužáků ze sportovního gymnázia. Všichni jsou zvědaví, jak se ti druzí změnili, co je nového a jestli nezapomněli na události, které se kdysi udály… Sraz vidíme očima Čímana, který se při pohledu na promítané fotografie vrací do minulosti a skládá dohromady útržky příběhu, který ovlivnil všechny zúčastněné. Jak moc, to si už přečtěte sami, stojí to za to.

Sametové iluze pro mě byly velkým překvapením. Zaujalo mě téma, byla jsem zvědavá, jak ho pro mě neznámý autor uchopí. První kapitola mě trochu zmátla, nějak jsem netušila, co jí chce spisovatel říct a kam míří. Trvalo mi, než jsem do příběhu dostala. Pak to celé dostalo grády a nešlo přestat číst. Pokud budete mít zpočátku stejný pocit, vydržte, stojí to za to.

Petr Čepek totiž zvolil zajímavý způsob vyprávění, kdy se s podstatnými událostmi nesetkáváme v chronologickém pořadí tak jak je hrdinové prožili, ale autor námi doslova pohazuje tak, jak se mu to zrovna hodí, tady přidá střípek, tam zvýrazní detail, a vy zjistíte, že ač plujete dějem na přeskáčku, přesto to všechno má smysl a logiku a dokonale to do sebe zapadá.

Příběh asi nejvíce osloví generaci dnešních čerstvých šedesátníků, kteří se v Sametových iluzích najdou a poznají. Autor zabírá přibližně dvacet let v životech gymnazistů, líčí jejich osudy, mnohdy s tragickým či komickým podtónem. Velkou pozornost si zaslouží i úvodní kapitola líčící mazácké praktiky na vojně, kdo to tehdy zažil, asi bude vědět své.

V knize se objevuje hodně postav nejrůznějších charakterů, mnohé z nich překvapí, protože je budete mít za úplně někoho jiného, než kým doopravdy jsou. Těch dvacet let, které děj zahrnuje, se na jejich povahách hodně odráží. Chladná sedmdesátá léta, doba normalizace, kdy si nikdo nebyl jistý vůbec ničím, osmdesátky, v nichž k nám lehce pronikala západní móda, hudba i záblesky možné svobody, stejně jako nespoutané devadesátky, během kterých si každý dělal, co chtěl.

Určitě se jedná o hodně zajímavý pohled na mezilidské vztahy a jejich zrání v souladu s časem i dobou. Tahle sonda do života českých lidí nedávné minulosti by určitě neměla minout všechny, kteří se narodili kolem roku 1960, stejně jako ty, kteří by do těchto časů rádi nahlédli.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, knihu můžete zakoupit na eshopu.