S Hodinářovou dcerou napříč časem za tragickým tajemstvím

Australská spisovatelka Kate Mortonová je známá díky příběhům, v nichž se minulost proplétá s přítomností, a není v nich nouze o větší množství postav. Ani Hodinářova dcera není výjimkou. V centru pozornosti stojí jeden dům v Birchwood Manor, v němž se stalo mnoho pozoruhodných událostí. Kate Mortonová nechává mluvit Birdie, ženu, jež je s domem také těsně spjata.

S Birdie se ocitáme v roce 1862, kdy se na řece Temži plaví skupinka bohémsky založených umělců v čele s Edwardem Radcliffem přímo do onoho domu v Birchwood Manor. Mají zde tvořit a odpočívat. Pobyt veselé skupinky však končí tragicky, jedna žena zmizí neznámo, kam, a druhá je nalezena zastřelená. Pro Edwarda už není nic jako dřív, následky onoho činu na něm nechávají doživotní následky.

O sto padesát let později najde mladá archivářka Elodie koženou tašku, která zřejmě patřila Edwardu Radcliffovi. Obsahuje fotku mladé zatčené ženy a skici domu Birchwood. Elodie cítí vnitřní neklid, obrázek domu ji čímsi přitahuje. Pátrání po původu fotografie i obrázku rozkrývá bolestnou i tajemnou historii, jejíž součástí je i Elodie, aniž by to předem tušila.

Číst knihy Kate Mortonové není snadné. Splétá linky i osudy postav tak, jak se jí to hodí do děje. Čtenář musí udržet pozornost a sledovat vývoj postav i souvislosti. Pokud se s autorkou teprve seznamujete, doporučuji začít staršími kousky jako je Tajemství letního odpoledne nebo Dům u jezeraHodinářova dcera je díky tomuto vrstvení opravdu košatá a není snadné se v ní orientovat. Časových rovin je zde více, než obvykle bývá, a nejdou za sebou chronologicky, což může některé čtenáře zaskočit. Ocitáte se nejen v současnosti, ale také ve viktoriánské Anglii, zažijete dekadentní dvacátá léta minulého století a pocítíte strach i hlad, který měli lidé během druhé světové války. Ale na přeskáčku.

Kate Mortonová je velmi důsledná spisovatelka, díky čemuž působí začátek románu trochu rozvlekle a ptáte se, zda-li jsou tak podrobné popisy pro děj podstatné. Jsou. Pokud vydržíte a necháte se unášet na vlnách hutného autorčina vyprávění, na konci doplujete k šokujícímu vyústění (a v tomto případě to opravdu není jen prázdné klišé) a všechny ty původně nesourodé části skládačky do sebe zapadnou jako dílky puzzle.

V románu Hodinářova dcera najdete vše, co má správný román mít. Silný, dokonale vrstvený příběh vystavěný na tragickém tajemství, hrdiny, kteří zápolí s láskou i trápením, nevyjasněný zločin a především atmosféru. Mrazivou a tajemnou s nádechem duchařiny. Jen musíte nechat Kate Mortonovou, aby se vám dostala pod kůži, teprve pak si vás její román podmaní a nepustí.

Za recenzní výtisk děkuji knihkupectví Luxor, na jehož blogu recenze primárně vyšla.

Klíč k minulosti odemyká válečné tabu

Co se stalo v Paříži 16. července 1942? V novodobé historii Francie je událost, za niž se Francouzi stydí a jen neradi o ní mluví. „Vél’ d’Hiv’“ (Jarní vánek), byl velký zátah na židovské obyvatele Paříže, kteří, nic netušící, museli urychleně sbalit nejnutnější věci a opustit své domovy. Mysleli, že je to na chvíli, nevěděli, že se už nikdy nevrátí. Nejhorší na tom bylo, že akci na rozkaz Němců provedla francouzská policie, ta, která měla svým občanům pomáhat a chránit je. Místo toho je bez milosti poslala na smrt. Muže, ženy a především děti. Policisté je nahnali na velký stadion, kde je drželi o hladu a žízni v nelidských podmínkách, než je poslali do Osvětimi.

Onoho červencového rána zabušila francouzská policie i na dveře bytu rodiny Starzynských. Než matka sbalila věci, její malá dcerka stačila ukrýt mladšího bratříčka do tajné skrýše ve skříni. Dala mu slib, že se pro něj zanedlouho vrátí. Nemohla tušit, že je ze stadionu odvezou do tzv. „předsálí“, francouzského koncentračního tábora, odkud byli Židé posíláni do Osvětimi. Dívence se odtud podařilo uniknout. Vydává se zpátky do Paříže zachránit bratříčka. Stihne to včas, nebo už je pozdě?

O šedesát let později píše americká novinářka Julie, která v Paříži už léta žije, o této neblahé události výroční článek. Všude naráží na neochotu vypovídat, dokonce i v manželově rodině. Jaké tajemství související s Vél’ d’Hiv’ Tézacovi skrývají? Co odhalí rekonstrukce bytu po babičce? Kromě své práce Julie řeší i soukromé problémy. Už delší dobu pociťuje nesoulad v manželství, navíc v pětačtyřiceti letech zjistí, že je těhotná. Kdysi s manželem více dětí chtěli, ale je tomu tak i dnes? 

Klíč k minulosti u nás poprvé vyšel v roce 2007 a kupodivu si nezískal takovou pozornost, jakou si bezesporu zasluhuje. Můžeme jen doufat, že u nového vydání z letošního roku tomu bude naopak, protože tento křehký román si to bezesporu zaslouží.

Příběh je rozdělen do dvou dějových linek. Současná z roku 2002 se zaobírá pátráním Julie po informacích o Vél’ d’Hiv’ a řešením nečekané životní situace. V té z roku 1942 autorka líčí události spojené se zátahem. Děj je soustředěn na malou, jen desetiletou Sarah Starzynskou, na jejíž bedrech leží těžký úkol. Čteme o neuvěřitelné houževnatosti malé holčičky, nesmírné lásce a tíze zodpovědnosti, která ji poznamenává na zbytek života. Tatiana de Rosnay choulostivou tématiku uchopila citlivě, přestože do ní zakomponovala i detaily krutého jednání policistů s Židy na stadioně. Nechce se věřit, že Francouzi byli schopni ublížit vlastním lidem. Tato část je neskutečně emotivní už kvůli faktu, že toto násilí bylo vykonáno především na malých dětech.

Tatiana de Rosnay románem Klíč k minulosti vzdává soukromý hold všem dětem, které se nikdy nevrátily domů. Také trochu píchla do vosího hnízda a poukázala na to, že Francouzi se za tuto akci opravdu stydí ještě teď, i když obětem postavili pomník a prezident Chirac se v roce 1995 veřejně jménem Francie omluvil. 

Knih o holokaustu bylo napsáno hodně. Ale jen málo se vrací k událostem z července 1942, kdy se nic netušící Paříž probudila do jednoho z nejhorších dnů válečné historie. 

Za recenzní e-book děkuji portálu Chrudimka.cz, kde recenze primárně vyšla

Neuvěřitelná síla mateřské lásky

Zdroj: Chrudimka.cz

Pro Kate je největší prioritou rodina. Manžel, tři děti, vysněný dům. Štěstí končí ve chvíli, kdy jí Nick oznámí, že čeká dítě s jinou ženou. Kvůli existenčním problémům se dům musí prodat a Kate se i s dětmi stěhuje ke svému otci. Když už to vypadá, že se všichni s novou životní situací srovnali, přichází další šok. Dvanáctileté Jess je diagnostikována leukémie. Jediným vhodným dárcem je Katein starší syn Luke, pro něhož je prioritou sport a láska k přítelkyni Piper. Všichni se soustředili na Jess, ale co nejmladší Bobby, jemuž je teprve sedm a spoustu věcí ještě nechápe? A zoufalý otec, který se s těžkou situací nedokáže vyrovnat? Kate drží nad vodou všechny, ale sama zůstává ve chvíli, kdy musí učinit nejtěžší rozhodnutí na světě. 

Do rukou se vám dostává rodinné drama, v němž autorka sleduje hned několik společenských aspektů, jako je rozvod a s ním související rozpad rodiny, ztráta bydlení nebo finanční nejistota, témata, která jsou mnohým lidem značně nepříjemná. Sinéad Moriarty (neplést se známější australskou kolegyni Liane) se jich chopila s citem a zároveň s otevřeností, kterou si zaslouží. Popisuje rozpad klasické rodiny s dětmi, v níž bylo na první pohled všechno v pořádku, a poukazuje na to, jak se jejím členům život změní, aniž by si to sami přáli, protože je čeká stěhování, ztráta rodinného zázemí a především pokles životní úrovně. 

Stěžejním motivem je však nemoc, která všechny doslova paralyzovala. Teprve teď se ukáže, jak je rodina silná, jestli Kate a Nick dokážou překonat bolest z rozchodu. Velká tíha leží i na Jess. Jak bude bojovat křehká dvanáctiletá dívka, jíž rakovina rozbila naději, že prožije dlouhý život? Jess se nechová jakotypické dítě svého věku. Je tzv. stará duše. Stojí na počátku puberty a přitom je mnohdy dospělejší než její rodiče. Také Lukea trápí obavy. Bojí se, že kvůli transplantaci bude muset omezit milovaný sport, navíc řeší další problémy s Piper. 

Postavy románu jsou uvěřitelné. Silné a nejvíc sympatické trojici, kterou tvoří Kate, Luke a Jess, zdárně sekunduje malý Bobby. Jak situaci vnímá on poznáváme prostřednictvím deníku, který si píše. Bezprostřední a upřímné záznamy jsou emotivní výpovědí sedmiletého bezelstného kluka a přesně korespondují s jeho pocity, které si sám neumí vysvětlit. A pokud se vám do srdce vryjí tito čtyři, najde se místo i pro empatickou Piper nebo svéráznou a až příliš upřímnou servírku Nathalii. 

I když autorka nastolila vážné téma, o kterém je těžké i jen přemýšlet, zhostila se ho s grácií a bez zbytečného patosu. Vetkla do něj obrovskou nálož empatie i naději a víru v lepší zítřky.

Budete plakat, budete se usmívat, budete doufat. Dobrá matka je totiž jednou z nejdojemnějších knih, které se na knižním trhu objevily. Pokud máte rádi silné příběhy prodchnuté jemným humorem a laskavostí, nenechte si ji ujít.

Za recenzní e-book děkuji portálu Chrudimka.cz, kde recenze primárně vyšla

Skoro normální rodinka

Zdroj: Chrudimka.cz

Maggie je šťastná. Právě se vdává za Nica, muže svých snů. Když kráčí uličkou v kostele, vůbec netuší, jak se její život po vstupu do nové rodiny změní. Svobodomyslná žena se snaží zapadnout do semknuté rodiny s italskými kořeny, v níž pevnou rukou vládne tchyně a sblížit se s novou nevlastní dcerou Francescou. Její matka, Nicova první žena, před několika lety zemřela a dívka se s tím ještě nesmířila. Jednoho dne Maggie objeví starou šperkovnici po zesnulé Caitlin, v níž byly ukryty milostné dopisy, ty ale prokazatelně nepsal Nico.Jak se Maggie zachová? Odhalí špinavé tajemství a rozmetá Francescinu představu bezchybné matky?
Do rodiny patří také Lara, manželka Nicova bratra Massima. Na první pohled šťastná a spokojená žena něco skrývá. Její manžel, navenek okouzlující muž, je ve skutečnosti psychopat, jehož se bojí nejen ona, ale jejich malý syn. Dvě ženy, dvě tajemství, které mohou zničit celou rodinu. Půjdou obě s kůží na trh nebo si nevyřčené nechají pro sebe?

Kniha je žánrově zařazena mezi thrillery, takže automaticky očekáváte zločin a jeho vyšetřování. Tak tomu ale není. V případě Mlčenlivých žen jde o spíše o psychologický rodinný příběh, jehož vrstvy odkrýváte postupně. Kerry Fisher se zaměřila na vykreslení rodinných vazeb, líčí složité vztahy mezi partnery, rodiči a dětmi, konkrétně se detailně zaobírá komplikovaným vztahem mezi nevlastní dcerou a matkou, jehož křehkou stabilitu může narušit i jen drobné vychýlení od zavedených pravidel. Zároveň nastiňuje problém domácího násilí, o kterém se nemluví a mnozí jej ani nechtějí vidět.

Autorka má čtivý styl, umí zaujmout. V příběhu použila častý způsob vyprávění z pohledu dvou osob, zde konkrétně střídavě po kapitolách hovoří Maggie a Lara, a nabízí tak možnost vidět určitou situaci nebo problém pokaždé jinýma očima.

Důraz je kladen i na rodinnou pospolitost a fakt, že pokud je směřována špatným směrem, může vzájemným vztahům uškodit. Za zmínku stojí jedna z vedlejších postav. Maggie má poměrně svéráznou matku, jejíž živelná nátura děj osvěžuje a dodává mu nádech typického britského humoru.

Mlčenlivé ženy určitě zaujmou fanoušky spletitých společenských příběhů, v nichž se pod zdánlivě klidným povrchem skrývá nejedno tajemství, které může narušit navenek pevnou fasádu vzorné rodiny.

Za recenzní e-book děkuji portálu Chrudimka.cz, kde recenze primárně vyšla

Růže bílá, černý les

Díky knihkupectví Luxor a Knižnímu klubu jsem měla tu čest přečíst si jeden z nejočekávanějších letních titulů ještě před vydáním. Růže bílá, černý les má poměrně poetický název, ale přináší příběh z úplně jiného soudku. Už teď vám můžu říct, že ji prostě musíte mít. Chcete vědět proč?

  • Protože do rukou se vám dostává komorní drama zasazené do kulis druhé světové války. Píše se rok 1943, zuří brutální zima, Německo se roztahuje po celé Evropě a drancuje ji, válečná vřava je v plném proudu. Franka Gerberová ztratila vůli žít. Přišla o své nejbližší a nikdo jí nezůstal. V lese objeví ležícího neznámého muže v uniformě Luftwafe. Franka je zdravotní sestra a instinkty jí velí postarat se o zraněného. Odtáhne ho do nedaleké chaty, která patří její rodině. Když zjistí, že muž není tím, za koho se vydává, rozhodne se ho i přesto zachránit a pomoct mu i za cenu, že ohrozí jej i sama sebe.
  • Protože v té chvíli se mění lehce ospalé, zasněžené tempo a nastává pravá divočina. Franka i voják se dostávají do situací, v nichž jim jde o život. Panuje mezi nimi nedůvěra umocněná celkovou náladou vládnoucí v Německu, kdy paranoia a nedůvěra drtí úplně všechny. Děti udávají rodiče, kamarádi sebe navzájem a nikdo si není jistý, jestli právě u něj nezaklepe gestapo. Ta stísněná nálada je v knize poměrně autenticky popsaná a cítíte ji téměř z každé strany.
  • Protože chybovat je lidské, jak se říká, a chybami se člověk učí. Franka jako mladá a naivní studentka podlehla Hitlerovu vymývání mozku a uvěřila, že budoucnost Německa leží v rukou nacistů. Její prozření mělo hořký podtón, pomáhala v odboji a dostala se za svou činnost do vězení. Udělala ještě něco, za co se stydí, ale dokázala si své chyby přiznat. Autor poukazuje na to, že člověk může podlehnout nerozvážnosti, ale pokud uzná, že pochybil a má snahu o nápravu, není ještě pozdě se změnit.
  • Protože román ukazuje na to, že v Německo nebyl jen národ fanatických nacistů a jejich příznivců. Žili tam obyčejní lidé, kteří s fašismem nesouhlasili a chtěli, aby válka skončila. Museli prokázat obrovskou dávku odvahy a statečnosti, když proti Hitlerovi chtěli bojovat.
  • Protože Franka Gerberová je úplně obyčejná hrdinka, které není cizí slabost a selhání, přesto dokáže vstát jako bájný Fénix z popela a bojovat za dobrou věc.
  • Protože Eoin Dempsey je vynikající vypravěč. Nepotřebuje pět set stran, aby předložil čtivý příběh, stačilo mu jich dvě stě sedmdesát. Vytvořil dílo, kterému dominují dvě silné osobnosti a rozehrál s nimi nefalšované drama, do něhož zakomponoval prvek thrilleru. Děj plyne opravdu svižně, je akční, doplňují ho scény z Frančina předválečného života s rodinou, zachycující klíčové okamžiky Gerberových.
  • Protože – naštěstí! – kniha neupadá do klišé typu: muž a žena = sex za každou cenu, i když koncept tomu hraje do karet. Díky za to! Mezi hlavními hrdiny dojde během společně stráveného času k logickému vývoji jejich vztahu, ale autor tomu nechává přirozený průběh.
  • Protože… prostě chcete vědět, kdo je ten tajemný voják, a neříkejte, že ne.
  • Protože román se opravdu nejen dobře čte, ale v hlavě se vám rovnou poskládá ve výpravný film. Tématika, kterou se zabývá, si o filmové zpracování totiž přímo říká.
  • Protože jak já tvrdím, knih, jež se točí kolem událostí druhé světové války, není nikdy dost. Zapomínat by se nemělo, připomínat se musí.
  • Protože Růže bílá, černý les je román, na který jen tak lehce nezapomenete. Pokud milujete silné příběhy, oceňujete odvahu a statečnost obyčejných lidí a hledáte fakt dobrou knihu, která ve vás nechá dojem, nenechte si toto dílo ujít. Vychází 29. 7. 2019 a já ho doporučuji všemi deseti.

Za recenzní výtisk děkuji Knižnímu klubu a knihkupectví Luxor.

Tajemství ukryté v hortenziích

Bezstarostnost mládí střídá strach z blížící se války. Píše se rok 1939 a Němci jsou už tak blízko. Zatímco muži vyrážejí do boje za čest Francie, ženy se starají o hospodářství. Pro Maelle a Semu nastávají těžké časy, ale i v těch se najde skulinka pro lásku…

Sema Tabarlyová a Maelle LeHaziffová byly přítelkyně od dětství. Vyrůstaly vedle sebe na rodinných statcích ve vesnici Plouvan v Bretani a jedna bez druhé nedala ani ránu. Náhle je však překvapila 2. světová válka a z bezstarostného života najednou nezbývalo nic. Ale i v těžkých časech může vykvést láska a možná i tajemství, které přetrvá roky.

O sedm desítek let později, v roce 2010 přijíždí mladá sochařka Giselle Esch-Lamartinová do malého zapadlého bretaňského kláštera, aby mu renovací navrátila lesk a slávu. Do cesty jí vstupuje Yannik LeHaziff. Pro Giselle je tvrdým oříškem – na jednu stranu je vstřícný k jeptiškám, na druhou touží po rozšíření rodinného majetku, a to lze jedině s pozemky, které patří klášteru. Dá se mu věřit? Jak je spojen s rodinami Semy a Maelle, o nichž v Plouvanu nikdo nechce mluvit?

Poměrně rozsáhlý román těží z oblíbeného schématu dvou časových rovin a silných, životem zkoušených hrdinek, v jejichž životech stojí láska a smysl pro rodinnou čest na předních příčkách pomyslného žebříčku priorit. Jenže někdy přichází chvíle, kdy musíte dát jednomu přednost před druhým. Obě dívky se před takovým dilema těm nacházejí, musí se rozhodnout, zda zvolí lásku nebo rodinu, a to i za cenu fatálního výsledku.

Jednotlivé kapitoly, v nichž se obě dějové linky pravidelně střídají, jsou sice poměrně obsáhlé, ale končí vždy velmi napínavou scénou, která vás nutí číst dál a je tak zárukou, že knihu jen těžce odložíte.

Knize dominují barvité popisy bretaňské přírody i tradiční mýty a legendy vinoucí se napříč příběhem, v němž zaujímají významné místo.

Zajímavým prvkem se jeví i pohled na život řeholních sester v klášteře, jejich boj o přežití ve světě dravé ekonomiky i střety duchovního světa s realitou všedních dní, který působí občas úsměvně.

Marie Lamballe je pseudonym poměrně známé spisovatelky, která se před časem proslavila rodinnou ságou z prostředí německé průmyslnické rodiny. Tentokrát si na paškál vzala francouzské reálie a jedno z nejtěžších historických období této země. Tématu se zhostila se ctí a grácií a stvořila čtivý román pro ženy, jehož atraktivitu i dramatičnost zvyšují kulisy druhé světové války.

Hortenziová zahrada si nehraje na nic intelektuálního. Čtenáři před sebou mají společenský román, který zaujme primárně ženskou část čtenářského publika a nabídne to, co je na těchto počinech tak zajímavé a lákavé – pestré dějové linie směřující k dramatickému a epickému finále.

Má smysl uchovávat rodinná tajemství, i když jejich aktéři už dávno nejsou mezi živými? To zjistíte, když se s Hortenziovou zahradou přenesete do okouzlující i drsné Bretaně.

Za recenzní výtisk děkuji knihkupectví Luxor, na jehož blogu recenze primárně vyšla.

Jak vám hledání kořenů může změnit život

Zdroj: Luxor.cz

V roce 1922 se patnáctiletá Louise Brooksová vydává z rodného Kansasu do New Yorku, aby zde studovala tanec. Její matka pro ni shání vhodný doprovod, čehož využívá Cora Carlisleová, která má pro pobyt v New Yorku své osobní důvody. Dvě ženy, rozdílné jako den a noc, čeká pět týdnů ve víru velkoměsta. Pro upjatou Coru to nebude nic lehkého, musí udržet na uzdě rozjívenou Louise a zároveň splnit svou misi, kvůli které do New Yorku přišla – najít své kořeny.

Americká spisovatelka Laura Moriarty (pozor, neplést s její australskou kolegyní Liane) v románu Gardedáma rozehrává na pozadí bouřlivých dvacátých let, kdy moderní svět začíná válcovat ten tradiční, pozoruhodné drama.

Louise Brooksová je skutečná osoba, hollywoodská herečka éry němého filmu, jejíž vskutku bouřlivý život vedl k postupnému úpadku v osobní i profesní sféře. V tomto příběhu je její linie upozaděna, je spíše důležitou vedlejší postavou vyčnívající z davu, a důležitý prostor tak dostává Cora.

Autorka se v Gardedámě dotýká palčivého tématu – adopce dětí. Ve své době americké sirotčince posílaly malé svěřence vlakem po celých Státech a umisťovaly je do náhradních rodin, což byl také Cořin případ. Byť se naštěstí dostala k laskavým lidem, touha poznat svou matku, ji neopouští, ani když se vdá a sama vklouzne do mateřské role. Také její manželství prochází zatěžkávací zkouškou, v níž musí Cora prokázat obrovskou dávku tolerance a pochopení.

Na Gardedámě je vidět pozvolný přerod staré tradiční společnosti v novou, ve které praskají upnuté korzety a kvílí jazzová trubka. Na druhou stranu si v určitých věcech zachovává určitou prudérnost. Žena nemůže regulovat svou plodnost, láska mezi muži je tabu a o alkoholu si můžete nechat jen zdát. I o tom všem Gardedáma je. Mohlo by se zdát, že tolik témat může čtenáře rozptylovat, ale opak je pravdou.

Děj zabírá většinu dvacátého století, nejdéle autorka zůstává ve dvacátých a třicátých letech, jejichž událostem věnuje nejvíc pozornosti. Kniha mapuje téměř celý Cořin život až do pokročilého věku. Je fascinující sledovat vývoj hlavní hrdinky, jak se mění nejen doba, ale i ona sama. Z upjaté dámy, která nevidí dál než na konec ulice, kde bydlí a všechny novoty považuje spíše za hrozbu, se pod vlivem událostí stává silná osobnost.

Gardedámu lze vnímat jako kroniku americké společnosti v minulém století, barvitý společenský román, jehož hlavní hrdinka dokazuje, že cesta za vytyčeným cílem může znamenat změnu k lepšímu.

Letos bude mít premiéru filmové zpracování s Elizabeth McGovern v hlavní roli.

Za recenzní výtisk děkuji knihkupectví Luxor, na jehož blogu recenze primárně vyšla.


Rodinný příběh plný naděje a optimismu

„Když vám život nadělí citróny, udělejte si z nich limonádu.“ Přesně tento citát vystihuje román Violka, debut české spisovatelky Mirky Skočílkové, který vydalo nakladatelství Ikar. Vyzrálý, emocemi jiskřící příběh zaujme především něžnou část čtenářského spektra. Jeho poselství je jasné: naděje umírá poslední a optimismus je pohon, který drží na nohou ve chvíli, když už myslíte, že to dál nejde.

Marice je šestadvacet. Poměrně nezávislá, moderní žena vyznává krédo, že nejlepší je na nikoho a na nic se nevázat. Svůj názor musí přehodnotit ve chvíli, kdy při autonehodě umírá její starší sestra Viola s manželem. Marika ruší plánovaný let na Nový Zéland a rozhodne se postarat o malou neteř Violku, která po sestře zůstala. Před lety se obě ocitly ve stejné situaci a byla to právě Viola, která Mariku po smrti rodičů vychovala.

Violka je nesmírně šikovná holčička a Marika ji má bezmezně ráda, po nehodě však přestala mluvit. Violčiny psychické problémy bohužel nejsou to jediné, co Mariku trápí. Na dveře klepou lichváři, u nichž si Violin manžel napůjčoval peníze, je třeba řídit firmu, která mu patřila a udělat si pořádek i ve vlastním životě. Marika má přes všechny peripetie jednu velkou výhodu; o nejbližší příbuzné sice přišla, ale pořád má kolem sebe přátele a taky Violku, která ji drží nad vodou.

Mariku je snadné si oblíbit. Na nic si nehraje, je přímá, za slupkou nezávislosti skrývá dobrosrdečnost a citlivou povahu. Přiznává i chyby a slabosti, které se, v souladu s novou životní etapou po boku malé neteře, snaží odbourat. Jsme svědkem jejich nejnitěrnějších pocitů, kdy váhá, zda to, co dělá, má smysl. Největší sympatie si získává především tím, jak se snaží vytvořit Violce dokonalé zázemí, aby holčička citově nestrádala. Právě to je tahounem knihy. Milá, veselá Violka totiž přiroste k srdci i vám.

Mirka Skočílková je vystudovaná učitelka, její život se točí kolem matematiky. Psaní bere jako relax a vyvážení strohého světa čísel. Violka je její první vydanou knihou a je třeba říct, že se jedná o opravdu povedený počin. Autorka má lehkou ruku, píše poutavě, s lehkostí, devizou jsou čtivé dialogy mezi postavami knihy.

Vážná témata dokáže zmírnit jemným humorem, a i když na Mariku čekají opravdu zlé a nepříjemné věci, pořád v ději udržuje stálou hladinu optimismu.

Violka je román o rodinných vztazích i milostných propletencích – ano, Marika není kus kamene, ale hezká, zdravá ženská, která touží po lásce. Také je o všemožných peripetiích, které nám život někdy do cesty přivalí. Román kráčí ve stopách emotivních rodinných příběhů, jaké píše například Táňa Keleová-Vasilková, takže si troufám říct, že určitě přitáhne její příznivkyně. Tím, že je Mirka Skočílková téměř o dvě desítky let mladší a dokáže se s přehledem ztotožnit se svou mladou knižní hrdinkou, určitě zaujme i mladší čtenářky.

Za recenzní výtisk děkuji knihkupectví Luxor, na jehož blogu recenze primárně vyšla.


Nejpevnější pouto na světě

Danielle Steelová je už několik desítek let zárukou osvědčené četby pro ženy. Láska, rodina, přátelství, to jsou tři nejčastější náměty jejích příběhů a nejinak je tomu i u toho posledního, který nese název Přes nepřízeň osudu.

Kate Madisonové nebylo ještě třicet let, když ovdověla. Jako matka čtyř malých dětí se měla co ohánět, aby rodinu uživila. Pořídila si butik s kvalitním oblečením z druhé ruky a díky houževnatosti a píli se stala úspěšnou podnikatelkou. Ani kariéra jí nezabránila být skvělou matkou svým dětem. Díky ní všichni čtyři prožili krásné dětství, vystudovali a s příchodem dospělosti se vydali na svou vlastní životní cestu. Kate by si přála, aby její potomci byli šťastní a spokojení, zároveň se o ně bojí, i když už vůbec nejsou malé děti.

Izabella, úspěšná právnička se zamiluje do muže, který se k ní absolutně nehodí. Justin touží po dítěti, proto se se svým partnerem rozhodne pořídit si dítě díky náhradní matce. Juliin snoubenec je až podezřele dokonalý, nemá jedinou chybičku, ale přesto na něm něco nesedí. A benjamínek Willie? Bezstarostný mladík má na každém prstu několik přítelkyň a s věrností si vrásky nedělá. Ale i jeho dostihne láska, když se zamiluje do mnohem starší ženy, než je on sám. Kate by všem nejraději řekla, co si myslí, jak to vidí a zabránila jim dělat chyby. Oni si však do svých životů mluvit nedají.

Stěžejním tématem knihy Přes nepřízeň osudu je rodina a vztahy mezi jejími členy. Kate a její potomci mají láskyplný vztah, jehož pevné základy položila předčasná smrt manžela a otce, která je přinutila semknout se a držet při sobě. Pro Kate jsou děti vším, přesto není matkou, která by ratolesti dusila. Jen by si přála, aby jí naslouchaly a braly si k srdci její rady a doporučení. Ale upřímně, které dítě to udělá? Každé chce žít podle sebe i za cenu, že si natluče nos, a pak zjistí, že maminka měla přece jen pravdu. Ale, jak dobře víme, prožít vlastní zkušenost je k nezaplacení.

Autorka otevírá i pomyslnou tajnou komnatu žen na prahu padesátky, což je láska a partnerské vztahy. Kate nic nebrání v tom, aby si milostné vztahy patřičně vychutnávala. Ale to by nebyla správná romantika bez pořádného zádrhelu dláždícího cestu k vytoužené lásce, takže Kate si to taky pěkně užije.

Danielle Steelová napsala román plný emocí. Klade v něm důraz na fakt, že rodinné pouto je silné a nerozbijí ho ani velké problémy či názorová rozdílnost. Její knihy občas vyznívají trochu naivně a hlavně šablonovitě, pořád ale zůstávají stálicemi na knižním trhu. Jsou sázkou na jistotu, když potřebujete vybrat něco romantického, zároveň tradičního, kde sex nehraje hlavní roli, jako tomu bývá u současných populárních románů.

Dnešní mladí čtenáři autorčinu tvorbu asi neocení, podrobný popisný styl jim zřejmě mnoho neřekne. Ale pro spoustu žen, ať už vrstevnic spisovatelky, či čtenářek o generaci mladší, které s jejími romány prošly velký kus svých životů, zůstává Danielle Steelová věrnou knižní společnicí.

Za recenzní výtisk děkuji knihkupectví Luxor, na jehož blogu recenze primárně vyšla.

Vzpomínky z adresáře

zdroj obrázku:  luxor.cz

Šestadevadesátiletá Doris žije sama. Praneteř Jenny se odstěhovala do Států, a tak se s ní a její rodinou vídá pouze prostřednictvím počítače. Kromě pečovatelky, která k ženě pravidelně dochází, není nikdo, s kým by mohla sdílet své vzpomínky. A že jich je!

Když byla Doris malá, dostala od otce krásný červený adresář, kam si zapisovala jména lidí, kteří prošli jejím životem. Teď, po mnoha letech, je většina jmen už dávno přeškrtaná, jejich nositelé zemřeli. Doris ví, že i její život se chýlí ke konci. Aby praneteři po ní aspoň něco zůstalo, začne své memoáry sepisovat. Ke každému jménu v adresáři se váže příběh a konkrétní vzpomínky. Co Doris prožila během války? Jak se ze Švédska dostala do Paříže a poté do New Yorku?

 Kolikrát jsou právě vzpomínky tím jediným, co člověku zbývá. Ty, které vězí hluboko v ženině paměti, pomalu vyplouvají na povrch, aby na světlo vynesly nejedno tajemství.

 Červený adresář je přímo stvořený pro milovníky rodinných příběhů, v nichž není nouze o pořádné překvapení. Pro Doris si jich život připravil poměrně dost. Když jí bylo třináct let, dostala se do Paříže, kde pracovala jako služebná. Poté, co ji doslova na ulici objevil módní návrhář, stala se manekýnou. Potkala velkou lásku a neváhala pro ni opustit vše, co si do té doby vybudovala.

Příběh je koncipován ve dvou časových liniích, část z minulosti je vyprávěna hlavní hrdinkou v ich formě, což ještě více umocňuje pocit autenticity. Budete doslova zaplavení přívalem emocí, které se vám zaryjí pod kůži. I když děj místy sklouzává do sféry červené knihovny, protože motiv, kdy aktérům osud nepřeje a jejich milostný život musí ustoupit jiným hodnotám, je už poměrně okoukaný, stejně si vás podmaní svou atmosférou. Velkou devizou je šarm a především nezdolná síla hlavní hrdinky. Prožila vzestupy i pády na dno. I přesto, že sama několikrát chybovala, člověk si ji musí zamilovat.

Doris je prototypem silné ženy, která se nevzdává. Pro Jenny, jež neprožila právě idylické dětství, je druhou matkou a celoživotním vzorem.

Červenému adresáři ale nedominuje pouze Doris a její pouť za láskou a lepším životem, do rukou se vám dostává dojemný a citlivě napsaný příběh o hledání kořenů a rodinných vazeb, o nevyřčených otázkách, i o čekání na smrt, která nevyhnutelně uzavírá koloběh života. 

Za recenzní výtisk děkuji knihkupectví Luxor, na jehož blogu recenze primárně vyšla.