Štítek: IKAR

Po smrti manžela Pavla zůstává Jitka jako paralyzovaná. Zdánlivě funguje, stará se o syna, denně vaří a uklízi, není však schopná chodit do práce. Vše se zhorší, když se dozví, že manžel nezemřel na srdeční selhání, jak si celá rodina myslela, ale spáchal sebevraždu. Proč, to nikdo netuší. Pozůstalí. Ukazují prstem jeden na druhého a nedokážou svůj smutek společně sdílet. Jitka zůstává sama proti manželově rodině, která jí Pavlův čin dává za vinu. S každým dalším dnem, jenž od události uplynul, je na tom Jitka hůř. Tchyně se jí plete do výchovy syna Tomáška, kterému je teprve devět, přesto se chová jako puberťák. Je v něm něco zkaženého, nebo se jedná o osobitý způsob vyrovnávání se ztrátou?

Už ve svých předchozích počinech Alžběta Bublanová dokázala mistrně nahlédnout do nitra svých postav, ať to byla stárnoucí, osamělá žena v novele Barák, neotřele provázaní hrdinové z díla Ti, kterým se narodíš, či autorka sama v autobiografické próze Život s panikou. Podařilo se jí to i v novince nazvané lakonicky Pozůstalí.

Spisovatelka v útlé novele otevírá téma, které je s námi od počátku věků, přesto se o něm příliš nemluví. Jak se vyrovnat se zármutkem po odchodu blízké osoby, zejména tom nečekaném? Hlavní postavě Pozůstalých Jitce se to příliš nedaří. Je pod drobnohledem příbuzných ze strany manžela, kteří ji s oblibou utvrzují ve známém rčení, že krev není voda. Podle nich Jitka nemá právo truchlit v takové míře jako oni. V příběhu do popředí vystupují dvě poměrně nesympatické osoby, Jitčina tchyně a švagrová Alice. Jejich chování mě mnohdy vytáčelo do běla. A nutno říct, že se to občas dařilo i Jitce, tápající nejen ve vztahu k synovi, ale zejména k sobě samé. Celá tato rodina mi přišla velmi toxická, ani z jednoho člena jsem neměla dobré pocity a po celou dobu ve mně klíčil pocit, že nevyrovnané vztahy mezi sebou museli mít už předtím.

Alžběta Bublanová se soustřeďuje na rodinné vztahy, které jsou ovlivněny ztrátou blízkého člověka.Jak ji překonat? Nechat smutek prýštit ven tak dlouho, jak je potřeba? Jak se vyrovnat s vědomím, že jsme všichni smrtelní? Na tyto otázky univerzální odpověď neexistuje, jak všichni víme. Také Jitka zvolila svůj způsob truchlení, který se všem čtenářům líbit nemusí. Dny hlavní hrdinky plynou i po smrti manžela klidně. Zdánlivě klidně, máme pocit, že Jitka dělá dokola to stejné, vaří, pere, uklízí, ale pod povrchem to pěkně bublá. Ani ona, ani další pozůstalí netuší, jak naložit s faktem, že jejich milovaný odešel ze světa dobrovolně.

Autorka píše prostým stylem bez zbytečného patosu a květnatých vět, je věcná, což se k této novele hodí. Pozůstalí nejsou jednoduchým čtením, byť mají jen něco málo přes dvě stě stran. Možná je přečtete jen za jedno odpoledne, přesto ve vás budou ještě dlouho rezonovat a nabízet spoustu otázek i myšlenek týkajících se smrti a života po ztrátě.

Za recenzní výtisk děkuji spisovatelce Alžbětě Bublanové, knížku můžete pořídit na eshopu Knižního klubu.

Spisovatelku Alžbětu Bublanovou si osobně řadím do kategorie komorních autorek, které nejsou mainstreamové, k jejich tvorbě se musíte prohrabat stohy bestsellerů, ale pak si užijete neotřelé literární počiny. Přečíst jste si mohli recenze na její knížky Barák a Ti, kterým se narodíš. V obou případech se jednalo o příběhy mapující mezilidské vztahy se zaměřením na rodinu. Tentokrát jde autorka hlouběji sama do sebe a v knize nazvané Život s panikou popisuje pocity člověka, jehož jako věrný stín provází panika.

Záchvatům paniky propadáme občas všichni, nebo si to aspoň myslíme. Ale to se vůbec nedá srovnávat s tím, když vás postihne opravdový záchvat – panická ataka. A kdyby jen jednou, někdy se opakovaně vrací a likviduje psychiku pacienta.

Alžběta Bublanová ve svém velmi otevřeném osobním deníku líčí svůj vlastní boj s nemocí. V krátkých, leč intenzivních zápiscích popisuje, jak se panická ataka projevuje u ní a jak omezuje každodenní činností. Zajít si vyzvednout zásilku na poštu, projít se podzimním parkem, vypít kávu s kamarádkou v restauraci, nebo vstát ráno z postele, to vše v závěsu s panikou nejde jen tak. A teď si představte, že vás takové stavy provázejí několik let!

Deník je útlounký, přečtete ho za pár hodin, ale v hlavě vám zůstane nadlouho. Upřímnost, s jakou šla autorka ven, ocení nejen ti, kdo se záchvaty bojují, ale i čtenáři, kteří se o panické atace chtějí něco dozvědět. A není nic lepšího, než si informace nastudovat přímo od člověka, který ví, o čem píše.

Ale abyste neměli pocit, že v rukou máte čtení, které by ve vás podobné stavy mohlo vyvolat, to vůbec. Knížka má sympatickou žlutou obálku, kde je panická ataka znázorněná jako zašmodrchané klubko, a zajímavé grafické řešení, provází ji černobílé obrázky Lucie Vávrové. Jsou jednoduché, decentní a především výstižné.

Život s panikou vám ukáže, že se stavy úzkosti, návaly strachu a paniky se dá pracovat. Zápisky jsou zajímavé a poučné, poukazují na to, že nemoc nelze podceňovat, protože s jedincem, jehož panické ataky aspoň jednou potkaly, dokáže pořádně zamávat. Chcete-li se o problému dozvědět víc, sáhněte po deníku Alžběty Bublanové, stojí za přečtení.

Doporučuji také rozhovor s autorkou, v němž se dozvíte i něco víc.

Za recenzní výtisk děkuji spisovatelce Alžbětě Bublanové, knížku můžete pořídit na eshopu Knižního klubu.

Od spisovatelky Alžběty Bublanové jsem recenzovala knihu Barák. Zaujala mě tím, jak se autorka dokázala vžít do pocitů stárnoucí ženy, která pozoruje dění kolem sebe, ale zapomíná na to nejdůležitější, na sebe. Líbil se mi autorčin styl psaní, proto jsem byla zvědavá na druhý počin nazvaný Ti, kterým se narodíš, jenž jsem dostala přímo od ní samotné k recenzi.

Příběh se rozprostírá na 160 stranách a je rozdělen do tří částí. V první se setkáváme s poněkud zvláštní hrdinkou. Poznáváme ji ještě v prenatálním stavu a posléze jako čerstvého novorozence. Jejím prostřednictvím nahlížíme do života muže a ženy, kteří se k sobě nehodí, přesto je pojí pouto rodičovství. Na první pohled to může působit jako variace na proslulá dobrodružství Brettova Prevíta, který vtipnou formou líčil život miminka. Ale posléze zjistíte, že je to trochu vážnější. Rodiče holčičky mají spoustu problémů a rozkol mezi nimi je větší a větší.

V druhé části se posouváme o devatenáct let dopředu, role vypravěčů se mění. Tentokrát je v hlavní roli mladík, který dívenku z první části potkává a navazuje s ní vztah. Sledujeme nejen jeho „ryze mužský“ svět plný nejistých vztahů, ale jeho očima vidíme i naši hrdinku.

Ve třetí části se hybatelkou děje stává starší sestra výše zmíněného mladíka. Ji poznáváme v době rané puberty, kdy má patnáct let a pocit, že jí patří svět.

Možná budete během čtení stejně jako já přemýšlet, co mají tito tři vypravěči nakonec společného a jak vůbec spisovatelku napadlo, aby příběh podala touto formou. Pokud vydržíte, dočkáte se nejen zajímavého vyústění, ale zejména další trefné sondy do životů lidí různých věkových skupin, jejich pocitů. Opět, stejně jako tomu bylo i u Baráku, nemají hlavní hrdinové jméno, a právě tato odosobněnost má vliv na celkové vnímání příběhu.

I tentokrát se autorce podařilo proniknout do nitra svých hrdinů a vžít se do nich přirozeně a lehce, i když jejich peripetie jednoduché nejsou. Útlá novela napsaná ve třech vzájemně propojených povídkách je silná ne v počtu stran, ale v tom, jak Alžběta Bublanová umí vyprávět. Není to vůbec lehké čtení, o to víc přinutí vnímavé čtenáře k zamyšlení. Jen pozor, u této knihy není dobré vybírat podle obálky, která vás může lehce zmást, protože evokuje spíše romantický tip knížek.

Pokud hledáte neotřelou českou tvorbu a rádi zkoumáte životy a emoce druhých, tato novela by vám neměla proklouznout.

Za recenzní výtisk děkuji autorce Alžbětě Bublanové. Knížku můžete koupit na eshopu Knižního klubu.