ODEON

Pastva pro oči

Seznamte se s Lillian Prescottovou. Je to sice fiktivní postava, ale její osudy se hravě vyrovnají těm skutečným. Životní příběh talentované fotografky je zasazen do jednoho z nejzajímavějších a nejbouřlivějších období amerických dějin, do padesátých až sedmdesátých let minulého století.

Lillian pochází z poměrně konzervativní rodiny. I přes protesty rodičů si prosadila svou a odjela do New Yorku studovat fotografii. Poměrně záhy otěhotní a stává se černou ovcí rodiny i společnosti, která svobodným matkám nepřeje. Lillian nemá peníze, pouze svůj talent a dceru, která je vedle fotografování středobodem jejího světa. Touha po úspěchu žene Lillian vpřed i za cenu finanční nejistoty nebo ztráty společenské prestiže. Jejím útočištěm je temná komora, cíl výstava fotografií. Jaká byla Lillian jako žena, dcera, matka, kamarádka i umělkyně? Myla Goldbergová nechává hovořit snímky, které Lillian během svého krátkého života nafotila. Promlouvají hlasem lidí, jenž měli s umělkyní něco společného a zanechali otisk v jejím životě.

Nakladatelství Odeon je známo nekonvenčními tituly, které nejsou mainstreamové, neprovází je mediální masáž a reklama na každém rohu, přesto mají čtenářům co říct. Patří sem i Pastva pro oči americké spisovatelky Myly Goldbergové. Zaujme nejen námětem, ale především formou zpracování. Autorka si totiž zvolila neotřelý způsob vyprávění. K výstavě fotografií Lillian Prescottové je vytvořen katalog s popisky, a právě z nich umělkyni poznáváme. Jak ji vnímá kamarádka ze studií? Její sousedka, nejlepší přítelkyně, partner a dcera?

Kompletní recenzi najdete na webu Chrudimka.cz

Tělo a krev

Stassosovi jsou americká rodina s řecko italskými kořeny. Zakladatel dynastie je Constantine, který má s manželkou Mary tři děti. Mary je původem Italka, ale velmi si zakládá na tom, že žije v moderní Americe a vede k tomu i ostatní členy rodiny.
Zpočátku je rodina chudá. Mary chce svým dětem dopřát vše, co je americké, s čímž její muž nesouhlasí. Rodina začne brzy pociťovat Constantinovu výbušnou povahu. Po několika letech se otec uchytí ve stavebnictví a Stassosovi se mohou zařadit mezi střední vrstvu a snít svůj americký sen o dokonalé rodině.

Ne vždy se vše podaří tak, jak si člověk naplánuje a Stassosovi nejsou výjimkou.
Každé ze tří dětí si musí v životě najít svou cestu, ani jeden to nemá jednoduché. Susan touží po dítěti, které však nepřichází. Billy je gay. S otcem má neustálé rozepře, ať se jedná o osobní nebo profesní život.
Benjamínek Zoe, Constantinův miláček, se brzy osamostatní. Stěhuje se do New Yorku, kde žije dost nekonvenční život. Pořídí si nemanželské dítě, které vychovává s kamarádem transvestitou a je HIV pozitivní.
Problémy se nevyhýbají ani manželům Stassosovým. Zatímco Mary je vnitřně nespokojená, což si kompenzuje drobnými krádežemi v obchodě, její muž, teď už úspěšný podnikatel, si najde milenku. Rozpad rodiny je nevyhnutelný. Co ji dokáže stmelit?
Barvitá sága jedné rodiny se odehrává v rozmezí sta let. Zachycuje různé podoby lásky, ať už mateřské, milenecké nebo lásky k vlasti a klade si otázku co znamená být opravdu Američanem.

Mám ráda ságy a mám ráda i knížky Michael Cunninghama. Tenhle román vyšel sice v originále před nějakými dvaceti lety, na aktuálnosti a čtivosti mu to neubírá. Líbilo se mi, jak se románem prolíná hudba. Každá důležitá situace v příběhu je podkreslená hudbou a já měla vždycky chuť si popsané skladby najít na internetu, abych věděla, jak moc se k danému okamžiku hodí. 🙂

Z jako Zelda

Francis Scott Fitzgerald je americký autor, který je znám po celém světě. Nejen svými romány, ale především bouřlivým stylem života do kterého vtáhl i svou ženu Zeldu.
Jaká byla? O čem snila a co dokázala?

V knize poznáváme Zeldu jako mladou rozjívenou dívku, která žije v upjaté jižanské rodině. Zelda je svá, na nic si nehraje. Umí se bavit i trochu provokovat. Rodné město jí začne být těsné.Když pozná začínajícího spisovatele Francise Scotta Fitzgeralda, i přes protesty rodičů se za něj provdá. Svatba se odehrává v New Yorku, mladá nevěsta je u vytržení. Začíná pro ni svět plný večírků po boku umělecké smetánky.

Ve dvacátých letech odjíždějí manželé Fitzgeraldovi do Paříže, Mekky umělců tehdejší doby. Mimo jiné se setkávají s manželi Hemingwayovými. Mezi Zeldou a Ernestem vznikají hluboké antipatie.Ona jej nesnáší pro to, co dělá své první ženě, on ji považuje za přítěž pro Fitzgeralda. Jejich vzájemná nenávist se line celým příběhem.

Když se manželům Fitzgeraldovým narodí dcera Scottie, pocítí Zelda první náznaky manželovy nadřazenosti, když si prosadí jméno dcery proti matčině vůli.
Dále je to s nimi jako na houpačce. Chvíle lásky a vzájemného porozumění střídají hádky. To když se Zelda pokouší o svůj vlastní krok do uměleckého světa a začne se věnovat baletu a psaní. Nejednou se stalo, že její tvorbu použil Fitzgerald ve svých knihách. Zastával názor, že žena se má věnovat manželovi a dětem, neschvaloval její pokusy o samostatnost a neustále jí také vyčítal, že mu nedala syna, ale „pouze“ jednu dceru.
Zelda má zdravotní potíže, druhé dítě mít nemůže. Snad proto se upíná na svou vlastní kariéru a věnuje se své lásce, baletu. Fitzgeraldovi nemají žádné stabilní zázemí, rodina neustále pendluje mezi Evropou a Spojenými státy, což Zeldě vyčítají rodiče.
Není divu, že je toho na ni moc a jednoho dne je Zeldě diagnostikováno duševní onemocnění. Nejen její manžel, ale dokonce i lékaři jí tvrdí, že si nemoc „uhnala“ tím, že nedodržela roli manželky a matky, ke které je předurčená. (!!!)
Jak může dopadnout vztah dvou silných osobností, dvou lidí, kteří nemůžou být ani spolu ani bez sebe? Kteří se milují, ale vzájemně se ničí? Kdo koho táhne ke dnu?

Román je fikcí, autorka při psaní sice čerpala z korespondence mezi Zeldou a Scottem a poctivě si prostudovala materiály, příběh jako takový, včetně dopisů, které si manželé psali, ponechala zcela své fantazii.
I tak se jedná o velmi čtivý román, od kterého jsem se nemohla odtrhnout. Psán je v ich formě, vypravěčkou je sama Zelda. Snad proto jsem jí fandila a v některých chvílích bych jejího muže nejraději bacila po hlavě.
Samozřejmě jak bylo už řečeno, jedná se o fikci, jak to bylo mezi manželi doopravdy, ví jen oni dva a my se to už nedozvíme.
Každopádně se na román můžeme dívat jako na výpověď generace zlatého věku – 20. let 20 století nebo jako na vztah dvou silných osobností a zároveň si položit otázku, jak je to vlastně s tradičním rozdělením rolí muže a ženy v moderním světě.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Odeon)

Knižní radosti

Už se těším na čtení těchto skvělých recenzáků 🙂

Poslední noc na Klikaté řece

Zatím poslední román z pera oblíbeného amerického autora vypráví rozsáhlý příběh kuchaře Dominica a jeho syna Daniela. Dominic pracuje ve dřevařské osadě jako kuchař. V tomto drsném prostředí vychovává jediného syna Daniela, jehož matka zemřela za tragických okolností. Jejich společným přítelem je dřevorubec Ketchum. Jedné noci malý Danny neúmyslně zabije otcovu milenku Indiánskou Jane, kterou si splete s medvědem. Oba musí urychleně opustit osadu a městečko kde žili, a prchnout před žárlivým přítelem Indiánské Jane, konstáblem Carlem. Jakýmsi „tichým“ společníkem jim je Ketchum, který zpovzdálí sleduje jejich další osudy a varuje je před prchlivým Carlem, který je nepřestával hledat. Dominic pracuje jako kuchař v několika restauracích v Kanadě, z Dannyho vyroste úspěšný spisovatel, který do svých románů vnáší autobiografické prvky ze svého života (stejně jako John Irving). Ketchum oba občas navštěvuje a Daniel se dozvídá, jak to doopravdy bylo se smrtí matky, která byla až doposud opředena tajemstvím. Po mnoha letech, když už si otec se synem myslí, že je dávná tragédie již dávno zapomenuta, se objeví Carl….
I v tomto románu se objevují typické irvingovské motivy jako ztráta rodičů, medvědi, zvláštní sexuální vztahy nebo smrtelné autonehody. Není zde postava jediného hlavního hrdiny, a také ženy jsou zde zastoupeny jen okrajově, i když v celém příběhu hrají podstatnou roli. Příznivci Johna Irvinga si opět přijdou na své, román je velmi čtivý s působivou atmosférou.

Na jih od hranic, na západ od slunce

Román uznávaného a oblíbeného japonského autora lze považovat za jakési paralelní pokračování jeho úspěšného románu Norské dřevo. Hlavní hrdina Hadžime je jedináček, což poznamenalo jeho další život. Trpí pocity méněcennosti, má dojem, že do dnešní společnosti příliš nezapadá. Celý život hledá spřízněnou duši, v dětství to byla spolužačka Šimamoto, během dospívání první láska Izumi, kterou však podvedl s její sestřenicí a ona mu to nikdy nezapomněla. Hadžime si svůj život zařídí po svém. Otevře si dva jazzové bary, ožení se s Jukiko, se kterou má dvě dcery. Jejich manželství je šťastné a spokojené, dokud Hadžime jednoho dne na ulici nezahlédne Šimamoto. Od té doby jej trápí dilema, nedokáže se rozhodnout mezi dvěma ženami, které miluje. Šimamoto je tajemná, nechce mluvit o své minulosti ani současnosti. V Hadžimotově životě se zjevuje náhodně, ten začíná tušit, že realita je jiná než se jeví na první pohled. Hadžime se musí rozhodnout, jak se bude jeho život vyvíjet dál. Dá přednost tajemné lásce z minulosti nebo zůstane s manželkou a dětmi? Tento román můžeme považovat za romantický příběh, ve kterém nechybí tajemno a podobenství o světě pokřivených lidských hodnot.

Agatha Christie: Vlastní životopis

Když jsem balila na dovolenou, rozhodovala jsem se mezi několika knížkami. Vybírala jsem mezi těmihle: Rozum a cit od Jane Austen, Synové a milenci D. H. Lawrence, Vlastní životopis od Agathy Christie, Šarlatové písmeno N. Hawtorneho a Rodokmen od Carol Cadwalladr. Měla jsem nutkání zabalit všechny, ale to by mi, vzhledem k dalšímu obsahu tašek, neprošlo :-).
Vybrala jsem tedy Synové a milence od Lawrenceho a Vlastní životopis Agathy Christie.

Ve vlaku jsem sáhla po „Agátce“, i když ji mám přečtenou několikrát. Její detektivky jsou nepřekonatelné, její bohatý život je taky hodně zajímavý.

Agatha Millerová se narodila v roce 1891. Prožila hezké dětství ve viktoriánské Anglii. Její rodiče byli nevlastní bratranec a sestřenice, měli se velmi rádi. Kromě nejmladší Agathy měli ještě syna a dceru.

Malá Aggie nechodila do školy, učily ji vychovatelky, které pro ni rodiče najímali. Velmi svéráznou metodou, kdy měla k ruce francouzskou chůvu, která neuměla anglicky, se naučila francouzštinu. Teprve okolo třinácti let začala navštěvovat internátní školy.

Během první světové války pracovala jako ošetřovatelka, vdala se za letce Archibalda Christieho, s nímž měla dceru Rosalind. Začala psát detektivky, které měly velký úspěch mezi čtenáři.
Zprvu pěkné manželství se začalo hroutit po smrti Agathiny matky. Archie nesnášel nemoce a smutek a od truchlící Agathy odešel k jiné ženě.
V té době došlo k záhadnému jedenáctidennímu zmizení Agathy Christie, dosud neobjasněnému. Film, natočený podle této události, vysílá v neděli 30. 8. v 9,35 hod. televize Prima- to jen tak na okraj 🙂

Po rozvodu začala Agatha cestovat a seznámila se s o 15 let mladším archeologem Maxem Mallowanem, které ho si později, po menším váhání, vzala za muže. Jejich manželství bylo velmi šťastné, cestovali spolu po vykopávkách, Agatha fotila detaily nalezených předmětů a pokračovala ve psaní detektivek a románů. Napsala i několik divadelních her a básnických sbírek.

Prožila velmi zajímavý život, o kterém píše ve své biografii. Čtenář se seznámí se spoustou lidí, kteří prošli životem slavné spisovatelky, pozná anglické reálie a nakoukne také do exotického světa Orientu.

Mám tuhle knížku moc ráda, čas od času se k ní vracím.

Kniha mého srdce: Pan Kaplan má stále třídu rád

Je mou milou radostí i pracovní povinností podpořit projekt Kniha mého srdce. Je to trochu těžký úkol, protože knih, které jsou mému srdci blízké, je víc než jedna.

Mám-li tedy vyzdvihnout jen tu jednu nej, je to Pan Kaplan má stále třídu rád od Lea Rostena. Poprvé ji do češtiny přeložil Pavel Eisner, já vlastním vydání z roku 1987, kdy knížku do češtiny převedl Antonín Přidal.

Po téhle knížce sáhnu kdykoli, mám-li nějaký splín nebo když si chci připomenout populární Kaplanovy přežblebty.

Tahle knížka totiž dokáže vyloudit celou škálu úsměvů od letmého cuknutí koutků úst až po hurónský hlasitý smích. Jelikož smích prodlužuje život, má to čtenář s touto knihou zajištěno určitě, jen nesmí při čtení přecházet přes cestu.

A o čem vlastně kniha pojednává?

Hrdiny jsou studenti večerní školy, kteří se do USA přistěhovali ze všech koutů světa a společně zápasí s nástrahami anglického jazyka. V jejich čele stojí bodrý Hyman Kaplan, zdatně mu sekundují slečna Tarnovská, paní Moskowitzová, pánové Bloom a Blattberg nebo premiantka Róza Mitnicková a další. Profesoru Parkhillovi, který je učí, se vždy rosí čelo, vidí-li písemnou práci se známým podpisem

H*Y*M*A*N K*A*P*L*A*N. Pan Kaplan totiž vůbec neuznává zákonitosti gramatiky a vytváří tak dojem, že si vymýšlí svůj vlastní jazyk.

Některé z jeho průpovídek zlidověly, třeba: Jémináku, šišbardón nebo špíčkově.

Prostě kniha mého srdce