Myší díra

Byl jednou jeden dům. A v tom domě žilo několik lidí, kteří se mezi sebou příliš neznají, tak už to většinou bývá. A taky je tam jeden zajímavý pozorovatel veškerého dění, laboratorní myš, jejímž prostřednictvím se o o obyvatelích domu něco dozvídáme. Například, že osmiletý Axel koktá, je pořád sám, protože táta mu umřel a maminka má deprese. Že jeho soused, kterému říkají dědek plesnivej, pořád jen nadává a nikdo ho nemá rád. Že se Jolaně blíží padesátka, je frustrovaná a svůj vztek si vylívá na ostatních. A nenávidí děti, takže když se jí jednoho dne dostane Axel do cesty, nadšená není. A pak je tady Cyril, který pořád uklízí a všude chodí s velkou hokejovou taškou. Osudy lidí, jež spolu nemají absolutně nic společného, se protnou.

Přiznám se, nebýt nabídky k přečtení, zřejmě by mě knížka minula. Není to totiž typický mainstreamový kousek, na nějž byste denně naráželi na každém kousku denního tisku nebo reklamy v dopravním prostředku, ale knižní šperk, který si musíte najít sami, pokud hledáte netuctové čtení s vypravěčem poněkud netradičním, leč neméně zajímavým.

Myší díra je mé první setkání se spisovatelkou Simonou Votyovou a můžu říct, že dopadlo nadmíru skvěle. Já miluji romány, které mají mnoho set stran a Myší díra jich má 184, ale to, co se v nich skrývá, vydá za jiné pětisetstránkové romány.

Autorka propojila osudy svých hrdinů v propletenec, v němž má každý z nich své trápení nebo touhy. Možná je právě teď čas naplnit je nebo se problémů zbavit a udělat tak něco dobrého pro toho druhého. Chápete? Ne? Začtěte se, napsala to opravdu geniálně. Má zajímavý písemný projev, ani jedna věta nepřijde nazmar, vše má v textu své místo a v konkrétní čas i okamžik do sebe naprosto perfektně zapadne. Navíc je to okořeněno suchým a jízlivým humorem, který vše oživuje.

Jestli znáte knihu Ryba jménem Ian a líbila se vám, Myší díra vás zaujme taky, je totiž založena na podobném principu, kdy pozorovatel glosuje osudy lidí a ty jsou určitým způsobem propojeny.

Hledáte-li nevšední čtení s přesahem, které vás na jednu stranu pobaví, ale na druhou přinutí popřemýšlet na malichernostmi života, zkuste útlounkou, leč zajímavými osudy nabitou knížku nazvanou trefně Myší díra.

Za recenzí výtisk děkuji Heleně Herynkové z Rosier, knížku pořídíte na domovském eshopu nakladatelství Bourdon.

Malý pražský erotikon


Žily byly dva manželské páry. Zbyněk a Táňa, Honza a Marta. Staví si domky v lukrativní pražské čtvrti, vychovávají děti, chodí do práce…prostě žijí tak, jak žijí rodiny všude kolem, v sedmdesátých letech minulého století. Myslíte, že za hlubokého „totáče“ bylo všude jen smutno a nuda? Chyba lávky!  Milostné propletence hrdinů knihy jsou důkazem toho, že láska a sex vládnou v každé době.


Trable se vztahy se nevyhnou ani oběma manželským párům. Zbyněk svou rodinu miluje, ale když mu manželka  nedává to, co potřebuje, musí se ohlídnout jinde. Samozřejmě tajně.  Jako doktor si však umí poradit. Sestřičky, pacientky i náhodné známé mu zpestřují  jinak chudý sexuální život. Jeho žena Táňa je zamilovaná, ale bohužel ne do něho. Vzala si ho vlastně jen proto, že s ním nečekaně otěhotněla. Svobodné mateřství se v té době nenosilo. Táňa dala přednost rodině a vzdala se své životní lásky, které by tehdejší společnost vůbec nepřála. 
A druhý pár? Honza je bývalý vrcholový fotbalista, který má příležitostí k užívání dostatek, ale on je nevyhledává, nechce si komplikovat život. Marta se vzorně stará o rodinu, jenže jí to nestačí a sem tam si hledá zpestření jinde. 
Léta běží a nástrahy lásky se nevyhýbají ani potomkům obou rodin. Po sametové revoluci je všechno tak nějak „free a cool“ a týká se to i sexu.  Zatímco omladina si život užívá, jejich rodiče sklízejí, co před lety zaseli…

Na tuhle knížku jsem byla hodně zvědavá. U nás v knihovně je na ni pořadník a lidi po vrácení chtějí všechno další od pana Hartla, na lázeňské pobočce ji čtenářky vracejí se slovy, že je to sprosťárna, kterou ony nedají. Takže kontrast jako víno. 🙂
Ale když mi ji doporučil jeden náš letitý čtenář, kterého bych na tenhle styl netipovala, hned jak byla volná, hrábla jsem po ní.
Lákalo mě téma (chtěla jsem vědět, jestli autor nesklouzl do klišé dnešní erotické literatury), lákala mě doba (vždyť jsem se těch letech narodila taky, stejně jako děti obou párů) a lákal mě i autor samotný, od kterého máme i jeho prvotinu, na kterou se taky chystám, a jíž čtenáři po vrácení chválili taky.

Můj dojem? Knížku jsem nedala z ruky. Vtáhla mě, vcucla hned od první stránky. Líbil se mi autorův hovorový styl, který přesně vystihl atmosféru příběhu, líbil se mi humor i nádech smutku nebo nostalgie, bylo-li třeba. Sexu bylo tak akorát, nebyl vulgární, scény jako ze života. Líbilo se mi to prostě celé. Jedna z mála knížek, ve kterých nebyla hluchá místa, nemusela jsem přeskakovat pasáže a mohla si ji užít úplně celou.  A víte co? Naštval mě konec. Proč? Protože byl….konec. A já chtěla číst dál a dál, prostě jsem se pěkně rozmlsala.
Pane Hartle, pište prosím dál, pište rychle, pište hodně. Mám absťák. 🙂