(bez názvu)

Podivuhodná večerka

Jak se z bezdomovce stane brigádník ve večerce? Třeba tak, že vrátí ztracenou peněženku její právoplatné majitelce. A taky tak, že má smysl pro povinnost a čest. Obojí je případ Tokka, nenápadného muže z ulice. Jednoho dne začne pracovat jako noční brigádník ve večerce paní Jom, která ztratila zmíněnou peněženku. Tokko si nové práce nesmírně váží, a přestože trpí částečnou ztrátou paměti, stane se postupně nepostradatelnou součástí týmu a jeho přítomnost kolegům, kteří si na něj dlouho zvykali, změní život.

Podivuhodná večerka. To je místo, kde si můžete koupit něco k jídlu a pití, kde často potkáváte stejné lidi a obsluhu už znáte jako svoje boty. Ale co se odehrává za jejími zdmi? Co prožívají prodavači a brigádníci? I oni mají své životy, se kterými si občas neví rady. Tokko se stává jakýmsi stmelovacím prvkem, díky kterému jeho kolegové získávají víc odvahy a sebevědomí.

Román jihokorejského autora Kima Hojona patří do žánru tzv. „hojivé literatury“, která vznikla jako reakce na současnou hektickou a instatní dobu. A je to opravdu milé čtení, plné laskavosti a optimismu, v němž Kim Hojon nešetří ani popisy dobrého jídla a pití. Poznáte díky němu spoustu specifických asijských a především jihokorejských pochutin, které člověk nejraději hned ochutnal.

Podivuhodná večerka nabízí únik od šedé reality a dokazuje, že dobří lidé ještě nevymřeli. Ukazuje, že na nový začátek není nikdy pozdě a že šanci na lepší život si zaslouží každý, kdo o ni bojuje. Tento hřejivý a srdečný příběh potěší všechny příznivce pohodového čtení v pomalejším tempu.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu knížku můžete pořídit.

Všechno bylo krásné a nic nebolelo

Byl jednou jeden mladý muž. Kdybyste kolem něj prošli, možná byste si ho ani nevšimli, nebo naopak, pohlédli byste na něj a řekli si, že je to sympaťák. Ale ani ve snu by vás nenapadlo, že byste uhodli, čím se Travis živí. Ale můžu vám garantovat, že ho jednou sami poznáte. A možná si pak řeknete, že všechno bylo krásné a nic nebolelo. Travis je totiž něco jako smrťák, lidem poskytuje útěchu v posledních hodinách jejich života. Je spravedlivý. Nikoho nesoudí, nikomu nenadržuje, nikoho nelituje. Ale jednoho dne potká Dalii a její dcerky, s nimiž sousedí. Starší holčička, osmiletá Layla si ho oblíbí na první dobrou a lhostejný není ani Dalii, i když u ní trvá delší dobu, . Ale nezapomínejme, Travis není obyčejný mladík v džínsách, jeho poselství je jiné, než jakýkoliv cit, který prožívají lidé.

Ohlasy na sítích byly vesměs kladné a tak jsem se těšila, aniž bych tušila, co přesně od debutu spisovatele Bena Reevese čekat. Hlavně jsem byla nesmírně zvědavá na způsob zpracování Travisova „zaměstnání“. Přece jen, náš smrťáček chodí s kosou a stojí umírajícímu u hlavy, jak je dobře známo z pohádky Dařbuján a Pandrhola. Ale Travis? Mile mě to pojetí překvapilo, bylo velmi neotřelé, citlivé a uvěřitelné. A mile mě překvapil i příběh jako celek.

Celý román se nese v laskavém, soucitném duchu, s Travisem prožijeme několik posledních chvil s lidmi různých povah a charakterů, od hodných a milých, až po ty, kteří nežili úplně ukázkově. Každý z nich má nárok na slovo útěchy, v tom je Travis spravedlivý. Tak spravedlivý, že se na něj budete během čtení občas zlobit, dojímat, brečet, usmívat a přemýšlet. Přemýšlet nad životem, nad tím, jestli je smrt férová, a že nás to čeká všechny, i když si to neradi připouštíme.

Tuhle nádhernou knihu doporučuji všem, kteří neustále přemýšlí nad životem a smrtí. Pomáhá uvědomit si, že jsme tady opravdu jen na návštěvě a měli bychom si ji užít a využít. Radovat se z každého dne, který před sebou máme.

Vyzrálý debut Bena Reevese přináší silné téma a postavy, které si oblíbíte. Všechno bylo krásné a nic nebolelo je přesně tím počinem, který ve čtenáři rezonuje ještě dlouho po přečtení.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Jota, na jehož eshopu si knížku můžete pořídit.

Deník z Florencie

Daniela Sacerdoti je autorkou ságy o životě čtyř sester, jejíž první díl Sestry z Toskánska byl věnován nejstarší Lucrezii, Deník z Florencie patří jejímu dvojčeti Biance.

Děj je opět zasazen do Toskánska, do vily, kterou po smrti otce a návratu Lucrezie sestry obývají. I když je konečně všechno v pořádku, Bianca se trápí. Její srdce totiž pořád patří muži, dávné lásce z mládí, o kterém ví, že ho nemůže mít. Aby přišla na jiné myšlenky, přijímá nabídku práce v archivu florentské galerie Uffizi. Nález deníku patřícího ženě, která kdysi žila ve vile sester Falconeriových, otevírá Biance cestu ke starým vzpomínkám a k příběhu zakázané lásky, který je tolik podobný tomu jejímu.

Přestože mezi oběma díly uplynula od vydání delší doba, vůbec to nevadí. Autorka velmi plynule navázala tam, kde v prvním díle skončila, a problém by neměli mít ani ti, kteří čtou jako první Deník z Florencie, všechny zásadní informace jsou v příběhu shrnuty, tak, aby bylo „nováčkům“ všechno jasné. A tak si připomeneme, proč byla jedna ze sester „odejita“, co se stalo s matkou dívek a proč byl jejich otec tak zlý a krutý.

Vrstevnatý příběh odkrývá tajemství Bianky, citlivého dvojčete Lucrezie. Bianca se snaží najít nejen svůj ztracený dar – schopnost, kterou vlastní všechny sestry – ale také nový životní cíl. Druhá dějová linka je utkaná z objevených deníkových záznamů a zavede nás do období druhé světové války a italského odboje, jehož členové to v silně fašistické Itáliie neměli vůbec jednoduché.

Daniela Sacerdoti si drží laťku a opět nabízí nádherný, čtivý román, který zaujme barvitými popisy italských reálií. Děj je plný emocí, lásky a pout, rodinných i vztahových. Každá ze sester je úplně jiná a proto se ani jejich příběhy nemůžou podobat, byť základní koncept je stejný. A tak jsem už teď zvědavá na zpracovaný osud další ze sester Falconierových. Která to bude teď? Mia nebo Nora?

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knížku najdete na eshopu nakladatelského domu Grada.

Dcera z palírny

Autorka Donna Everhartová je pro mě sázka na jistotu. Líbily se mi od ní i předchozí počiny Vlaštovčí kopec a Až rozkvete jasmín, takže jsem si nemohla nechat ujít ani zatím poslední román Dcera z palírny.

V pohoří Wilkes County v Severní Karolíně sídlí rod Sasserových, který už několik generací pálí vlastní pálenku. Všichni jsou s tím v pohodě, kromě Jessie, která má stále před očima scénu, v níž umírá její matka. A dívka je přesvědčená, že za to může právě nelegální pálení alkoholu. Vzpírá se rodinnému podnikání, otci i celé společnosti a prochází velmi těžkým dospíváním, které si na ní vybírá svou daň. Otec s ní o matce odmítá mluvit a Jessie se uzavírá sama do sebe a utíká ke své jediné útěše – k jídlu. Chce skoncovat s rodinnou palírnou a svést to na konkurenci, ale její plán nedopadne tak, jak doufala – naopak, rozdmýchá ještě víc už tak velmi nepřátelský a napjatý vztah mezi palírenskými rodinami a Jessie nezbývá nic jiného, než se pokusit napravit škody. A taky najít samu sebe.

Na spisovatelce Donně Everhartové je fascinující jedna věc. Ať už si pro své příběhy vybere kterékoli historické období, vždy do něj dokáže proniknout a věrohodně přiblížit čtenářům. Ve Vlaštovčím kopci to byla třicátá léta minulého století, Až rozkvete jasmín pokrýval období války Severu proti Jihu a Dcera z palírny se odehrává v 60. letech 20. století.

Autorka si tentokrát vzala na paškál období dospívání, které není lehké, zejména nese-li si dítě nějaké trauma. Jessie je tvrdohlavá, vzdorovitá, zároveň velmi citlivá dívka vyrůstající v rodině, kde jí nikdo nerozumí. Jessie se točí v bludném kruhu a podléhá mentální anorexii. Jedinou spřízněnou duší je školní zdravotnice, která jí pomáhá překonávat problémy. Donna Everhartová se empaticky a citlivě vcítila do světa teenagerky a nechala ji v příběhu promlouvat samu za sebe. Zajímavě působí také prostředí, do kterého je děj zasazen. Tajné palírny, o kterých všichni věděli, že existují, ale kdo nebyl zasvěcený, netušil, kde je hluboko v lesích hledat, stejně jako složitý a nebezepečný proces pálení.

Pro Jessie platí bez výhrad známé rčení, že příbuzné si nevybíráme. Kromě otce a bratra, kteří jí nerozumějí a nechápou její odpor k pálení alkoholu, se v ději objevují také teta se strýcem a jejich synem, kteří toto pořekadlo splňují na sto procent. Jejich sobecké a neomalené chování přilévá olej do ohně a přispívá k tíživé situaci celé rodiny. Karty, které Jessie od osudu dostala, nejsou nic moc, ale hraje s nimi tak dobře, jak jen dokáže. Je to postava, s níž soucítíte, držíte jí palce a přejete si, aby dokázala to, co si přeje.

Román Dcera z palírny je nevšedním příběhem o rodinné soudržnosti, cti, lásce, nenávisti,traumatech a velké touze žít vlastní život. Citlivé a emotivní čtení ocení čtenáři, kteří dávají přednost silným rodinným příběhům.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Jota, na jehož eshopu si knížku můžete pořídit.

Máslo

Novinářka Rika Mačida pracuje s plným nasazením a je jediná, kdo v redakci vysedává do pozdních hodin. Nemá čas uvařit si pořádné jídlo, odbývá se a pořád doufá, že jednou prorazí v tisku i ona. V tokijské vazební věznici sedí Manako Kadžii, obviněná z vražd několika postarších boháčů, které měla údajně svést svými pokrmy. Manako před zatčením vedla úspěšný blog o jídle, v současnosti však odmítá veškeré pokusy o rozhovory a návštěvy. Rika jí na radu kamarádky pošle dopis, v němž ji žádá o recept na dušené hovězí. Ričin zájem o kvalitní gastronomii vede Manako k tomu, že s návštěvami novinářky svolí, ale za podmínek, které si určí sama. Mezi oběma ženami se rozvíjí hodně zvláštní vztah – není to ani přátelství, ani nepřátelství, chvíli drží v šachu Manako Riku, chvíli je to naopak. Každý rozhovor však dává čtenářům nahlédnout do života v současném Japonsku a pro Riku znamená možnost, že by se jí Manako otevřela a prozradila něco víc o svém případu.

Román Máslo – to je hodně zajímavá sonda do současné japonské společnosti. Japonsko působí na první pohled jako stát, kde všechno klape jak má, všichni jsou slušní a společenský systém jede jako dobře promazaný stroj. Ale když se začtete, zjistíte, že ani tam není všechno zalité sluncem. Autorka nabízí pohled na hektický životní styl zaměstnané ženy, která nemá čas sama na sebe, protože její profesní život ji zcela ovládá. Současná japonská společnost klade nároky nejen na čas, ale také na vzhled a je silně misogynní. To vše nám spisovatelka předkládá spolu s neuvěřitelně barvitými popisy jídla, jehož zásadní součastí je poctivé máslo, žádný náhražkový margarín.

Počin Asako Juzuki je poměrně fascinující. Místo aby zapadl do nového trendu „hojivé asijské literatury“‘”, jež vznikla jako náplast na uspěchanou dobu, tne nekompromisně do živého. Je stejně hutný a mazlavý jako nejlepší lehce solené máslo, které si Rika zamiluje na první dobrou. Je sarkastický, nutí k zamyšlení a vyžaduje čtenářovu soustředěnost.

Japonsko je nesmírně zajímavá a fascinující země, ale přečtení této knihy mě utvrdilo v tom, že žít bych tam zřejmě nechtěla. Jsem ráda, že jsem mohla prostřednictvím románu nahlédnout do nitra japonské společnosti, poznat mentalitu Japonců a dozvědět se něco bližšího o jejich životě a gastronomii. Pokud hledáte neotřelý knižní kousek ze současné asijské literatury, zkuste si dát Máslo.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu knížku můžete pořídit.

Bouře století

Obyvatelé ostrova Little Tall Island se připravují na největší bouři, kterou kdy zažili. Bude to bouře století, říká se. Přestože jsou ostrované na ostré výkyvy počasí zvyklí, tentokrát ví, že to bude jiné, horší. Přípravy jsou velké, je třeba se zásobit a všechno utěsnit. Jenže co když to, co s bouří přichází, je mnohem horší? Je to zlo v nejryzejší podobě, zlo, které přináší smrt. První obětí je jedna z nejstarších obyvatelek ostrova Martha Claredonová. A zlo? Tím je Andre Linoge, muž, který ji ubil a klidně sedí opodál, v ruce má hůl se stříbrnou vlčí hlavou a vůbec se nesnaží o útěk. „Dejte mi, co chci, a já odejdu.“ To jsou slova, které zlověstně klidným hlasem pronáší v pravidelných intervalech Andre Linoge směrem k ostrovanům. A v pravidelných intervalech také dochází k nevysvětlitelným úmrtím obyvatel Little Tall Islandu. „Dejte mi, co chci, a já odejdu.“ – ale co to je? Co Linoge požaduje? Dokud to nezíská, budou umírat další. Bouře sílí a nervozita stoupá. Dostane co chce? Bude po bouři na ostrově klid?

Bouře století byla dlouho očekávaným počinem, na který se těšili všichni Kingovi příznivci. Nejedná se o příběh v klasické podobě, jak jsme zvyklí, ale o scénář k třídílné televizní minisérii. Vyděsilo vás to? Nikdy jste scénář nečetli a máte obavy, že dílo v takové podobě nedáte? Taky jsem se zpočátku této formy bála, ale můžu vás uklidnit, že po několika stránkách, jakmile do sebe tento koncept vstřebáte, si snadno zvyknete. A je to docela chytlavé. Forma scénáře má také jednu velkou výhodu – probouzí a povzbuzuje čtenářovu fantazii, příběh si představujete jako výpravný film, který se vám odvíjí přímo před očima.

Než se čtenář pustí do samotného příběhu, čeká na něj předmluva. Ano, ani tady Stephen King nevynechal svůj oblíbený úvod, v němž vysvětluje, co ho k napsání scénáře vedlo a jak vznikal, co se děje během spolupráce s televizní společností, která v rámci koreknosti úplně všechno nezkousne – nabízí tak čtenářům náhled do zákulisí natáčení seriálu.

Příběh nabízí pestrou paletu postav, jejichž pravou tvář odhalí až přicházející bouře. Ta nemění pouze ráz krajiny, ale transformuje i samotné ostrovany. Pro Kinga je klíčové právě chování lidí pod tlakem – v těch nejvypjatějších chvílích se totiž prokáže, co v kom doopravdy vězí. A pak tady máme záporáka, takového, který vám bude pít krev a hrát na nervy s takovou silou, s jakou to dokázali v jiných autorových knihách třeba Leland Gaunt, Eso Merrill, Percy Wetmore nebo Billy Wharton. A King takové postavy umí napsat opravdu bravurně.

Bouře století, to je konečně zase ten Stephen King, kterého máme rádi. Vrací se mistr napětí – děj je správně děsivý a strhující, odsýpá tak rychle, že ani nevíte jak, ale jste na konci. Spisovatel si připravil vskutku ďábelské a kontroverzní vyústění, které byste na vlastní kůži zažít nechtěli.

Jestliže s Nevyměkni přišly rozpaky, protože to pro mnohé nebylo úplně to pravé ořechové, Bouře století čtenářům vrací Kinga ve velmi dobré formě. A můžeme doufat, že mu to vydrží i do dalších let.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, na jehož eshopu knížku můžete pořídit.

Pamatuju si tě živou

Alena si myslí, že žije spokojeně. Má stabilní rodinné zázemí – manžela, dceru, která už bydlí sama a maminku Helenu, které hodně pomáhá. Je neustále v jednom kole, ale v podstatě jí to vyhovuje. Po nečekaném odchodu maminky se v jejím životě všechno hroutí – nepříjemné zrcadlo jí nastavuje Bára, kamarádka z dětství, jíž léta neviděla. Alena zjišťuje nejen pravdu o životě své matky, ale také sama o sobě.

Dagmar Digma Čechová, motorová střela mezi spisovateli, přichází s novým románem Pamatuju si tě živou. Zatímco většina jejích předchozích příběhů alespoň trochu hrála na humornou notu, tato novinka je o fous vážnější. Přesto si zachovává čtivost a taky vám ukáže, že je důležité myslet v životě i na sebe, nejen na okolí.

Alenu potkáváme při velmi smutné události. Musí se vypořádat se smrtí matky, s níž měla velmi těsný vztah a vyrovnat se s faktem, že v životě Heleny figuroval léta jiný muž, o němž Alena neměla ani potuchy. To, co si za léta vybudovala, se hroutí jako domeček z karet. Alena pátrá po matčině minulosti a také se ve vzpomínkách na dětství vrací sama k sobě. Jak v tom figuruje znovunalezená kamarádka Bára? Můžu vám garantovat, že vás její povaha nenechá chladnou. Mám ráda, když jsou postavy výrazné a kontroverzní, nejsou nemastné neslané a dokážou ve čtenáři vyvolat širokou škálu emocí – a to Bára splňuje dokonale. Další zajímavou postavou je Václav, utajený přítel Aleniny matky, jehož životní příběh by si také zasloužil zpracovat.

Autorka opět prokázala, že se umí ponořit do problémů současných žen a čtivou formou je zpracovat do příběhu, který nenudí a v němž se mnohá z nás pozná. S Alenou se ponoříme do minulosti a díky vzpomínkám na dětství lepíme mozaiku jejího života a odhalujeme tajemství, která po sobě Helena zanechala. Děj je plynulý, současnost střídají prostřihy do devadesátých let a opět nechybí chytlavé a uvěřitelné dialogy.

Pro mě jsou autorčiny knihy sázkou na jistotu, když si chci přečíst dobře napsaný příběh ze života. Pokud to máte stejně, můžu vám nejnovější počin Pamatuju si tě živou doporučit.

Za recenzní výtisk děkuji autorce Dagmar Digmě Čechové a nakladatelství Moba, zakoupit ji můžete přímo na webu autorky či na eshopu nakladatelství.

Sokyně

Spisovatele J. M. Dalglieshe můžete znát díky povedené sérii s detektivem Duncanem McAdamsem, kterou považuji díky osobnímu životu hlavní postavy i umístění děje na charismatický ostrov Skye za velmi povedenou. Aktuálně autor přichází se samostatnou novinkou nazvanou Sokyně.

Sophie má všechno. Úspěšnou kariéru moderátorky, krásného a milujícího manžela Scotta a dvě děti. No, téměř všechno, s dvanáctiletou dcerou Katie jsou problémy. Začala jí puberta a ona to dává všem patřičně sežrat, nejvíc Sophii. Když do rodiny přijde domácí učitelka Deanna, zpočátku to vypadá dobře. Katie si s novou učitelkou rozumí, za to v Sophii to začíná vřít – má pocit, že je Deanna vůči rodině, zejména manželovi příliš familérní a chová se tam jako doma. Všemu nahrává i fakt, že Scott nabídl Deanně, aby se nastěhovala do bytu, který patří k jejich domu. Sophie je odhodlaná udělat vše pro to, aby si udržela rodinu, ale nároky na její profesní i osobní život se stupňují a vybírají si daň na Sophiině duševním zdraví, zatímco Deanna si v rodině získává čím dál větší popularitu a pevné místo.

Sokyně je docela pekelná jízda. J. M. Dalgliesh píše poutavě, má smysl pro detaily. Kapitoly jsou krátké, takže otáčíte stránky, protože potřebujete vědět, jak to všechno pokračuje a co se bude dít dál, tohle je totiž od počátku hodně nevyzpytatelné a když už si myslíte, že víte, tak je všechno zase jinak.

Příběh graduje ve finále, které je, přiznejme si, trochu přitažené za vlasy. V realitě byste asi přemýšleli, jestli je možné udělat všechno tak, jak líčí autor, ale v akčních filmech a thrillerově laděných knihách je možné téměř vše, nebo to alespoň trochu tolerujeme. „Velkým plusem jsou postavy, které jsou od počátku nečitelné a ze všeho podezřelé. Nevíte, na čí straně je pravda, komu věřit, kdo to s kým myslí dobře.

Psychothriller Sokyně od J. M. Dalglieshe je určen těm, kteří nehledají náročný a propracovaný příběh, chtějí spíše oddechový příběh s napínavou linkou.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, knihu pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Domov ztracených ptáčat

Kitty Johnson se českým čtenářům představuje vůbec poprvé knihou Domov ztracených ptáčat. V ní se snoubí historická rovina se současností a punc neotřelosti celému příběhu dodává mysteriózní linka. Jak na vás tohle kombo zafunguje? U mě tak, že netrpělivě vyhlížím další počin této autorky.

Na drsné, divoké, ale přesto nesmírně nádherné pobřeží severního Norfolku přijíždí malířka Elise, aby se podílela na restaurování maleb v domě Na Blatech, kde za války žily sestry Lilias a Ruth. Elise, která se vzpamatovává ze smrti jediného syna, cítí s domem okamžitou spřízněnost a mimořádné, téměř až magické pouto. Když objeví starou fotografii z roku 1939, na níž je zobrazen chlapec, až neuvěřitelně podobný jejímu synovi, začne pátrat po její historii.

V roce 1939 Lilias nabídne dům Na Blatech jako útočiště evakuovaným Londýňanům, v jejím případě je to matka s malým chlapcem. Zatímco hoch je na venkově šťastný a spokojený, jeho matka touží po návratu do Londýna. Když se vrátí zpátky, za synem dojíždí jeho otec Harry. Lilias, která po smrti snoubence na lásku zanevřela, cítí, že s Harrym to může být úplně jinak. Ale než si to oba plně uvědomí, Harry nečekaně a beze stopy zmizí. Je na Elise, aby po mnoha letech složila mozaiku vztahů, které měly zůstat zapomenuty. Jak se postupně blíží k pravdě, nachází klid, který tak dlouho postrádala. Možná i ona má naději začít nový život a znovu otevřít srdce lásce.

Tak tohle bylo naprosto skvělé čtení, vůbec jsem nečekala, že mě až tak pohltí. Autorka píše emotivně, její styl osloví milovníky pomalejších rozjedů a pozvolného odhalování minulosti. Domov ztracených ptáčat je plný citlivých okamžiků, bolavých a smutných, stejně tak i nadějeplných. Myslím, že většině čtenářů v pravý čas dojde, co se vlastně v příběhu děje a jaká je zápletka mezi postavami, ale vůbec to nepřekáží. Děj je barvitý, plný krásných popisů norfolské přírody a stejně tak si ho užijí i ti čtenáři, kteří mají rádi líčení životů obyčejných lidí za války.

V příběhu se vyváženě prolínají dvě časové linie. V popředí obou stojí silné ženy, které se musejí vyrovnávat s nástrahami osudu. Lilias tedy dostala naloženo, jen co je pravda. Mysteriózní prvek v životě Elise byste v tomto typu románu možná nečekali, má tu však své pevné místo. Působí decentně, neruší a naopak zvyšuje čtivost i emotivní náboj celého vyprávění.

Domov ztracených ptáčat se opravdu povedl a já ho můžu jen a jen doporučit.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Onesto

Italské hory Dolomity – jsou nádherné, majestátné, takové, co nedají nikomu nic zadarmo. Právě v nich se odehrává neobyčejný příběh lásky a přátelství – Onesto z pera Francesca Vidotta.

Jednoho dne, za šílené bouře, uvidí spisovatel Francesco za okny své chaty muže. Pozve ho dál, čímž započne přátelský vztah s Guidem, starým mužem s neuvěřitelně modrýma očima a tváří zvrásněnou tak, jako by se do ní otiskly samotné hory.

Francesco našel v lesích starou fotku neznámé dívky. Guido ji u něho spatří a spisovateli umožní prostřednictvím dopisů, které muž jménem Onesto kdysi věnoval jednotlivým horám v okolí, prožít život dvou bratrů – Onesta a Santa, se všemi radostmi i strastmi, které život v drsných horách přináší. Kdo je tajemná dívka z fotografie? A kdo nechal v městečko postavit kenotaf s nápisem Mé hory jsi ty?

Na počin nazvaný prostě a jednoduše Onesto jsem se nesmírně těšila a jsem moc ráda, že se mi dostala do rukou. Francesco Vidotto napsal nádherný, emocemi nabitý příběh o lásce -bratrské i milenecké – o cti a morálce.

Autor nepotřebuje sáhodlouhá souvětí, aby věrně vylíčil tísnivou atmosféru těžkého života v horách i jejich majestátnost a krásu. Jeho jednoduchý, úsporný styl s krátkými větami, v nichž má každé slovo pevně dané místo, vydá za všechno.

Opět doporučuji vyhradit si čas na nikým a ničím nerušené čtení. Onesto je počin, s nímž není třeba spěchat, naopak, Vidottův styl nabádá čtenáře vychutnat si každé slovo, každé písmenko.

Do rukou se mi dostal křehký, něžný, dojemný, smutný, laskavý, bolavý, jemný příběh. Byl to pro mě nádherný čtenářský zážitek.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu můžete knížku pořídit.