Všechno je lež

Když jsem před časem četla autorčinu knihu V dobrém i zlém, byla jsem unešená. Jednalo se o dost neobvyklý thriller, v němž nenajdete kladnou postavu. Ze všech tří stěžejních hrdinů nebyl ani jeden, se kterým by se dalo aspoň trochu sympatizovat. Bylo to šokující a přesto mě to právě z toho důvodu bavilo. Takže jsem neváhala sáhnout ani po druhé knize Michelle Sacksové Všechno je lež. Tentokrát je trochu jiná. Hlavním vypravěčem je dítě, jehož prostřednictvím odkrýváme příběh, a v něm není nic takové, jak se na první pohled zdá.

Sedmiletá Dolly je nadšená, protože jede se svým tatínkem, na dobrodružný výlet. Dlouho se neviděli, s maminkou to teď není moc jednoduché a tak je Dolly ráda, že vypadne z domova. Spolu s ní jede i Clemesta, plyšová kobylka, nejlepší kamarádka a „dvojče“. Clemesta je stejně jako Dolly nesmírně chytrá, když si spolu povídají, rozumí si jako nikdo jiný na světě. Počáteční nadšení, kdy Dolly mohla beztrestně jíst všechny nezdravé věci, jezdit na kolotoči a bydlet v hotelích, se postupně mění v strach. Čím víc států míjejí a vzdalují se od domova, tím je všechno horší. Už nebydlí v krásných hotelových pokojích, tatínek se směje míň a pořád se něčeho bojí. Jako první si toho všimne Clemesta, ale Dolly se snaží narůstající obavy potlačovat a tatínka se zastává. Kam se na své cestě za dobrodružstvím dostanou? A je to ještě vůbec dobrodružství, nebo něco úplně jiného?

Román Všechno je lež můžeme zařadit mezi rodinná komorní dramata, ve kterých nepotřebujete příliš mnoho postav, abyste dostali napínavý děj. V tomto případě je napětí dávkováno spíše postupně a ne přímo, to, že se něco děje, vydedukujete z chování Dolly a jejího otce. Příběh je podán z pohledu Dolly, jíž „přizvukuje“ kobylka Clemesta. Asi je vám jasné, že Clemestin hlas zní v dívčině mysli a je to její volání o pomoc a především způsob terapie, protože holčička spoustu věcí vytěsnila. Dolly je sice jen sedm let, ale na svůj věk je nesmírně inteligentní a vyspělá, čímž některé čtenáře vyloženě irituje. Pokud se do knížky pustíte, musíte Dolly porozumět. Pakliže se do malých dětí vžít nedokážete, neužijete si ani tento psychothriller. To, že vypravěčkou je malé děvče, které si navíc povídá s kobylkou, totiž dává příběhu jiný rozměr. Michelle Sacksová tomu přizpůsobila styl, jímž je kniha napsána – působí to, jakoby vypravěčem bylo opravdu dítě.

Pokud se vám předchozí autorčina knížka zamlouvala, budete asi očekávat, že i tentokrát pojede na stejné vlně. Ale Michelle Sacksová se rozhodla pojmout svůj další psychologický počin jinak. S Dolly rozeberete jeden manželský vztah, abyste zjistili, že malé děti mohou různé situace vnímat odlišněji než dospělí. Vydáte se s ní na dobrodružnou cestu, abyste ve finále zjistili, že: „Občas je důležitější, co zůstalo za námi, než to, co máme před sebou.“ Tak zní totiž stěžejní motto knihy.

Určitě si ji nenechejte ujít, máte-li rádi komornější varianty psychologických zápletek, nepotřebujete hodně akce, ale spíše raději odkrýváte pozadí celého příběhu.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmpolis, knihu si můžete koupit na eshopu.

Lea Honor. Třpytící se město

Když jednou dáte někomu slib, je jasné, že ho musíte dodržet, i kdyby čert na koze jezdil. To platí i mezi dvěma válečnými rody, u nichž došlo kdysi k domluvě, že se jejich potomci vezmou. Thomas Honor si jede pro svou nevěstu do Sluneční vesnice. Leonus Libertas kdysi zachránil jeho otci život a navzájem si pak zaslíbili své děti. Thomas se však zpozdil o několik let a Nina, již si měl brát, čeká dítě s jiným. On sám není žádný svatoušek, jeho zpoždění zavinila láska k dívce, se kterou se však oženit nemohl. S Leonusem se domluví, že si místo Niny vezme její mladší sestru Leu. Té je sedmnáct a vytržení z domova bez jakékoli přípravy bere jako zradu. Navíc představa, že si bude muset vzít protivného Thomase a odjet s ním do nehostinné země, jí na radosti taky nepřidá. Jak to všechno dopadne?

Když jsem začala číst Leu Honor, měla jsem už povědomí o kauze, která se kolem ní rozpoutala a příběhu i autorce spíš ublížila. Lea a Thomas rozděluje čtenářský svět na dvě skupiny. Ta první si příběh i poměrně svéráznou dvojici zamiluje, druhá ji zavrhne. Nic mezi tím neexistuje.

Do knížky jsem se pustila i navzdory tomu, že fantasy nemám jako primární žánr, jemuž bych se věnovala, ale čas od času po něm v knižní či filmové podobě sáhnu. K Lee jsem se dostala díky autorce Lence Bandurové.

Příběh má určitě pár much, týkajících se vedlejších postav a doplňujících scén, které by chtělo vychytat, ale vcelku jej hodnotím kladně. Autorka má čtivý styl psaní, který vtáhne do děje. V jejich popisech se objevuje poetično, hraje si s přirovnáními, čaruje se slovy, což je znát zejména ve vložené pohádce, která se v ději objevuje. Nechybí také svižné dialogy, máte pocit, že se pořád něco děje, jedna slovní přestřelka střídá druhou.

Hlavní postavy jsou docela výrazné ve svém jednání a chování, a je jim v recenzích vyčteno, že působí dětinsky a neúměrně svému věku. Thomas Leu považoval za dítě, což jí neustále zdůrazňoval, takže jsem měla pocit, že má tak dvanáct let, než jsem z jednoho popisu zjistila, že je jí sedmnáct. K tomuto dojmu přispělo i samotné Leino chování, kdy se občas projevovala opravdu dětinsky. Na druhou stranu, kdo by chtěl nudné a unylé panáky, bez projevů emocí? Docela jsem si to jejich špičkování užívala, bavilo mě, že se pořád něco dělo, a jejich cesta nebyla nudná.

Líbily se mi světy, které si Lenka Bandurová vymyslela, každé zemi vtiskla její osobitý charakter (Sluneční vesnice, Žebrácká poušť, Třpytící se město, nebo Město fontán). V jednom neustále svítí slunce, jinde vás bezdůvodně postříkají vodní siluety. Celkově jsem v příběhu cítila inspiraci pohádkami (a kde to v žánru fantasy není, že?), asi nejvíc se Sněhurkou – i tady se objevuje krásná, leč zlá a ješitná královna, která nesnese půvabnější konkurentku.

Plusem je naprosto úžasná obálka, jejíž autorkou je Julie Jursová. Ilustrace se objevují i v samotném příběhu a skvěle tak doplňují děj. Postaraly se o ně Nela Korbelová a Monika Rolfová.

Místy se jednalo o trochu klišoidní námět – Thomas a Lea jako naprosté protipóly, které se nesnesou (ale, opravdu, vždyť co se škádlívá, to se rádo mívá), jemu po boku stojí věrní přátelé, jeden je věrný, až to hezké není, a Thomasova nejlepší kamarádka, světe div se, ho miluje, takže Leu nenávidí až za hrob. Tenhle vztahový mnohoúhelník se objevuje často, jak v knihách, tak ve filmech, takže proč ne tady.

Několik situací zůstalo nedořešeno, nakousnuto. Je to z toho důvodu, že Třpytící se město je prvním dílem plánované ságy a rozuzlení či vyústění se dočkáme právě až v dalším pokračování. Nezbývá než doufat, že se Lenka Bandurová nenechala udolat, do psaní se pustila a pracuje na další části, protože jsem vážně zvědavá, jak to bude pokračovat.

Za recenzní e-book děkuji autorce Lence Bandurové.

Na kole přes Afriku

„Tsss“…. ne, to není pohrdlivý povzdech, ale zvuk píchlého kola. Takové „tsss“ slýchal pravidelně mladý cestovatel Tadeáš Šíma na své cestě po Africe. Cestoval na kole a splnil si tak dětský sen. Vydejte se spolu s ním z Prachatic až do Kapského Města, bude to vážně skvělá jízda, uvidíte.

Tadeáš do Afriky putoval dvakrát. Poprvé ho v Maroku přepadli a tak mladý cestovatel na chvíli ztratil zápal pro věc. Po roce se na cesty vydal znovu a tentokrát to klaplo! Cestopis Na kole přes Afriku, který vydalo nakladatelství Host, je záznamem tohoto cyklovýletu. Nudit se vůbec nebudete, protože Tadeášův civilní projev plný humoru baví a především zaujme hned od prvních stránek. Text je vtipný, ale nesklouzává do stereotypu, ani se nesnaží být humorný za každou cenu, je prostě přirozený. Cestovatel se nebojí udělat si legraci sám ze sebe, i když píše zrovna o vážnějších věcech.

Navštívíte s ním notoricky známé státy Afriky, stejně jako ty méně proslulé. Toulky začnou v Maroku a budou pokračovat mimo jiné přes Mauretánii, Gambii, Senegal, Gabon, Burkinu Fasu, až do Kapského Města, metropole Jihoafrické republiky. Budete svědky nejen onoho nepříjemného tssss, které Tadeášovi celkem pravidelně ztrpčovalo život, ale poznáte naturel domorodců a zjistíte, že v Africe je to úplně stejné, jako všude jinde na světě, i tam existují dobří a zlí lidé. Jedni by se s vámi rozdělili i o poslední chlebovou placku, jiní jsou schopní vám ublížit. Tadeáš Šíma na cestě potkal spoustu zajímavých osob, ať už to byli cestovalé, kteří stejně jako on cestovali napříč kontinentem, nebo obyvatele místních destinací a měl možnost poznat pestrý vzorek lidských charakterů.

Kromě toho, že se jedná o opravdu chytlavou záležitost, a to ani nemusíte být skalní milovníci Afriky, má cestopis ještě jednu věc, která baví a dělá ho zajímavým. Autor doplnil text o vlastní ilustrace. Jednoduché kresby doplňují Tadeášovo vyprávění, a stejně jako psaný projev, i ony baví.

Zajímá vás Afrika, ale nechystáte se tam na cesty, nebo si prostě o exotických destinacích jen rádi čtete? Nenechte si ujít cestopis Na kole přes Afriku, debut Tadeáše Šímy je správným zásekem v tomto žánru.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, kde si můžete knížku koupit.

Plachetnice na vinětách

Na nový počin Jiřího Hájíčka jsme čekali pěkně dlouho. V roce 2016 vyšla Dešťová hůl, pak byl menší prostoj vyplněný sbírkou haiku Muž na pokraji vzplanutí (2019), ale román jako takový, ten chyběl. Letos jsme se dočkali. Onou novinkou je Plachetnice na vinětách – příběh, v němž se autor ukazuje v trošku jiné poloze, a přesto poznáte, že je to jeho dílo.

Docentce literatury Marii je sedmačtyřicet let, je čerstvě rozvedená, dospělá dcera studuje ve Vídni. Marie se o letních prázdninách přesouvá z Prahy do Českého Krumlova, aby byla blíž rodičům, kteří mají zdravotní problémy. Když zrovna nevozí rodiče k lékaři a nečelí atakům hádavé sestry, toulá se po Krumlově. Tak se seznámí s mladým knihkupcem Filipem a nechá se unést ospalou atmosférou horkého léta přímo stvořenou pro prázdninový románek. V Mariině soukromí je toho spousta nedořešeného, rodinné křivdy a tajemství zasahují do jejího života i dnes, kdy ona sama stojí téměř na prahu padesátky, proto je pro ni proto těžké jen tak podlehnout vztahu s mužem, který by mohl být jejím synem.

Musím říct, že mám pro Jiřího Hájíčka velkou, velikánskou slabost. I kdyby knižní formou vydal svůj nákupní seznam, budu si ho užívat jako tu nejlepší knižní lahůdku. Stejné to bylo i u tohoto románu, trochu jiného, než jsme u autora zvyklí. Působil odlehčeně, jako letní čtení, přesto se v něm objevovala vážná témata, jako je uvědomění si, že nejsme smrtelní. Marie se musela vyrovnat s faktem, že její rodiče stárnou a už nejsou takoví, jako dřív. Dominantní otec se utápí ve vlastních vzpomínkách na minulost, matka, která se mu celý život podřizovala, rezignuje na vlastní zdraví, jež nepovažuje za příliš důležité. Marie musí čelit i výčitkám zahořklé sestry Veroniky. Ta se nikdy nesmířila s tím, že zůstala na vesnici a starala se o rodiče, zatímco Marie odešla studovat do Prahy, kde už zakotvila.

Tyto složité mezilidské vztahy Jiří Hájiček trefil naprosto přesně. Nejlépe se mu podařilo vystihnout žárlivou Veroniku, jíž na jednu stranu chápete, ale na druhou si říkáte, jestli není někdy vůči Marii zbytečně zaujatá. Mrazivé pocity přinášejí obavy ze ztráty rodičů a tím i narušení stability, přece jen, ať je nám pět, dvacet, nebo padesát, rodiče jsou kotvou. Naopak naprosto zbytečný mi přišel Mariin románek s Filipem, který vyústil nějak do ztracena. To jsem si spíš užívala její bloumání po Krumlově, na který mě autor nalákal, a její nadšení pro knížky z antikvariátu, kde Filip prodával.

Ale Filip není ani zdaleka jediným ctitelem Marie. Do života jí zasáhnou i jiní muži, každý z nich je pro ni svým způsobem důležitý. Mě nejvíc bavila linie s neodbytným sportovcem, která mi do příběhu sedla mnohem víc než epizoda s Filipem.

Marie je sympatická hrdinka, chytrá, sečtelá, ostatně knihy se celým dějem prolínají docela intenzivně, a blízká bude zejména ženám stejného věku, které jí asi nejvíc porozumí. Oceňuji, jak se spisovatel dokázal vžít do ženské hrdinky a dokonale ji vystihnout.

Na Plachetnici na vinětách se vyplatilo počkat. Není to mainstreamový titul, jehož reklama by na vás útočila ze všech stran, najde si vás sama, zejména jste-li fanoušky tvorby Jiřího Hájíčka, nebo se stejně jako Marie snažíte najít svou kotvu v životě.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu si můžete knížku koupit.

Noční návštěva

Když se jedné noci zahalené do sněhového kabátku právě zuřící bouře ocitne mladá Alice s desetiletým Orenem na prázdném nádraží amerického maloměsta, vůbec netuší, co bude dělat. Jedno ví jistě, útěk od násilnického partnera a Orenova otce byl jediným správným řešení. Ale co si počne na neznámém místě? Zoufalých dušiček se ujímá sociální pracovnice Mattie, která je dočasně ubytuje u sebe. Obě ženy skrývají tajemství a doufají, že se o nich ta druhá nedozví. Kdo je víc v nebezpečí, Mattie nebo Alice? Sněhová bouře graduje a s ní na povrch vyplouvají také záhady provázející hrdinky této knížky.

Na četbu mě nalákala naprosto úžasná obálka a slibná anotace, ještě větší zvědavost jsem cítila poté, co jsem se seznámila s rozporuplnými čtenářskými názory . Za sebe může říct, že se mi do rukou dostal čtivý psychothriller, který sice pár much má, ale ve finále vám nabídne to, co od tohoto žánru čekáte.

Velkou devizou je atmosféra celého příběhu umocněná sněhovou bouří, jež mu dodává správný šmrnc. Obě hlavní postavy, Alice i Mattie vzbuzují protichůdné pocity, a tak to má být. Ve správném psychothrilleru totiž nesmíte věřit nikomu, nejlepší je všechny podezírat a udržovat si tak neustále zvýšenou hladinu napětí.

Co mě osobně rušilo, bylo zakomponování duchařské tématiky do příběhu. Kdyby tam nebyla a autorka ponechala jen náznaky tajemna spojené s polorozpadlým domem, kde Mattie žila, mělo by to větší grády. Nadpřirozené jevy se do Noční návštěvy opravdu moc nehodily a celkově spíše rozptylovaly. „Třešinkou“ bylo oslovení malého chlapce „človíčku“, jež se objevovalo téměř na každé druhé stránce a působilo pak už víceméně otravně. Určitě by se daly využít i jiné varianty – prcku, špunte, cvrčku.

Naopak se mi zase líbilo, jak se autorka vžila do klučičí duše a zakomponovala do příběhu motivy ze Star wars, to bylo tak trochu osvěžením.

Carol Goodmanová si za hlavní téma zvolila domácí násilí a udělala dobře. Je o něm potřeba mluvit neustále, protože toto mnohdy skryté zlo má na svědomí šrámy na duších a také lidské životy.

Kromě malých „mušek“, které jsem vyjmenovala výše hodnotím psychothriller Noční návštěva dobře. Nemá mnoho stránek, takže rychle odsýpá a nestačíte se nudit. Graduje napínavými scénami, kdy opravdu nevíte, kdo to myslí dobře a kdo se chystá ublížit.

Určitě se do knížky začtěte, pokud máte rádi napínavé psychothrillery a rádi se bojíte, zejména duchů.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelsví Cosmopolis, titul můžete koupit na eshopu.

Kdo ukradl zelí

Stanislava Reschová má na svém kontě několik dětských knížek, které nejen baví, ale také poučí. Autorka totiž kromě stěžejního příběhu nabízí také spoustu hádanek, díky nimž děti blíže nahlédnou do světa zvířat a rostlin.

Po knížkách o mravenečkovi, vlkovi, nebo kotěti, je tady novinka Kdo ukradl zelí? se zajícem Čiperkou v hlavní roli. Bydlí u lesa a stejně jako jeho zaječí kamarádi i on miluje zelí. Jednoho dne mu však pečlivě vypěstované hlávky někdo ukradl. Čiperka se osobně pouští do pátrání za pomoci synovce Trumbelína. Protože v hlíně se nachází spousta stop od různých zvířat, podezření padá na všechny Čiperkovy sousedy, kteří se musí podrobit důkladnému výslechu. Povede se Čiperkovi s Trumbelínem odhalit zloděje?

Doma máme autorčinu knížku Mravenečkova dobrodružství, kterou jsem recenzovala pro projekt Čteme české autory. Mně i synovi se líbila hodně, upoutaly nás veselé obrázky a hádanky, které se objevují na konci každé kapitoly, proto jsem neváhala ani v případě nového dobrodružství, tentokráte zaječího.

Opět jsme dostali to, co se nám líbili už v předchozí knížce, to znamená vtipný text, který nenudí, zápletku, jež potrápí dětské hlavičky, ilustrace Venduly Hegerové, které k počinům spisovatelky patří a ladí. Chválíme také hádanky, ty jednodušší byl schopný vyřešit i tříletý syn, například určování zeleniny či hledání schovaných zvířátek. Právě tyto hádanky jsou velkou devizou publikace, protože malí čtenáři se díky nim naučí spoustu nových věcí ze světa přírody a užijí si legraci, navíc si nově nabyté poznatky i snáze zapamatují.

V textu je spousta přímé řeči i hodně vtipných rčení, takže starší děti, jež mají těsně před školní docházkou, nebo jsou v prvních ročnících základní školy, mu porozumí asi víc, než ti mladší, které budou asi víc zajímat právě hádanky a úkoly. Tak či tak, každý si v knížce najde své.

Určitě doporučuji nejen rodičům s dětmi pro společné chvilky nad knížkou, ale také do dětských kolektivů, kde se s textem i obrázky dá skvěle pracovat.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Portál, kde si knížku můžete koupit.

O psaní

Tohle je Stephen King, jak ho neznáte. Známý spisovatel přichází tentokrát ne s románem, ani povídkovou knihou, ale s počinem, v němž přináší jako na dlani svůj život a také přihodí několik skvělých tipů a rad začínajícím spisovatelům. Že je to divná kombinace? Zkuste se začíst a uvidíte sami, stojí to za to.

Kingovy memoáry O psaní, které vydalo dvorní nakladatelství tohoto spisovatele u nás, nakladatelství Beta, jsem měla tu čest číst už kdysi dávno, ještě v prvním překladu, který tehdy spáchala Iva Pekárková. Možná si na něj vzpomenete, protože se vůbec nepovedl a ona za něj dostala známou Anticenu Skřipec, kterou každý rok vyhlašuje Obec překladatelů. Více si můžete přečíst v článku v němž překladatel Viktor Janiš překlad rozebírá. O pár let později memoáry vyšly znovu, tentokrát je přeložil David Petrů. A právě tento nový překlad se na scénu dostává i letos a já jsem ráda, že jsem si díky němu mohla Kingovo vyprávění konečně užít a pořádně vychutnat.

Stephen King vás nechá nahlédnout pod pokličku svého literárního umění a vezme to pěkně od podlahy, tedy od dětství. Seznámíte se s jeho rodinným zázemím, poznáte příbuzné a zjistíte, že psát zkoušel už jako malý kluk. Psal povídky, vydával časopisy, dokonce měl na svém kontě jeden studentský, v němž hojně využíval prvků satiry na účet svých profesorů. Aby měl něco v záloze, vystudoval na radu matky pedagogiku a stal se učitelem. Sledujete jeho další životní mezníky, jako je manželství, rodičovství, to vše na pozadí lásky největší, psaní. To vše činí s upřímností sobě vlastní, nevyhýbá se sebekritice, přiznává slabosti i boj s démonem alkoholu, stejnou měrou vyznává i lásku a úctu své ženě. Dokonce neváhá a doznává se k tomu, že bývá ve svých knížkách poměrně rozvláčný a „ukecaný“.

V druhé části knihy dává Stephen King rady začínajícím spisovatelům. Ne, není to žádné honění vlastního ega, spisovatel se řídí svým instinktem a zkušenostmi, které se snaží předat dál. A tak se dozvíte, jak zkorigovat příliš hutný text, že je nejlepší se na psaní soustředit tím, že dodržujete své rituály a stanovený režim a že, světe div se, nejlepší slovní zásobu získáte čtením! 🙂

Nejedná se sice o souvislý román,i tak se knížka čte velmi dobře. I když se momentálně nechystám psát román, přesto jsem si dobře míněné rady přečetla s chutí a budu se snažit aplikovat je třeba při psaní recenzí. Stephen King není žádným suchopárným a nudným průvodcem po světě písmenek, právě naopak. Jeho text nepostrádá vtip, velkou devizou jsou i četné příklady, na nichž své poznatky o psaní aplikuje, takže si to umíte snáze představit.

Je jasné, že kniha O psaní by neměla chybět v knihovničce milovníků tohoto kultovního spisovatele, kteří díky ní mohou být svému idolu o kus blíž. A přečíst by si ji měli i ti, kdo se psaní věnují, určitě v textu najdou spoustu cenných rad a nápadů.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, kde si můžete titul koupit.

Šepot papíru a inkoustu

Příběh tří žen odehrávající se ve dvou časových obdobích zpracovala Lindsay Harrelová v tomto nádherném románu, který vás zavede do divokého a nespoustaného Cornwallu.

Američanka Sophie se nemůže vzpamatovat ze smrti svého snoubence. Pracuje jako terapeutka a ví, že dokud ona sama nebude v pohodě, nemůže pomáhat druhým. Odjíždí do Cornwallu, země svého oblíbeného spisovatele, aby načerpala síly a energii jít dál. Snad díky náhodě, či řízením osudu, se Sophie ubytuje u Ginny, která vlastní malé rodinné knihkupectví. Ginny nečekaně opustil manžel, který potřeboval „oddechový čas“ a nechal ji bez finančních prostředků pouze s neprosperujícím obchodem. Pro obě ženy má společné setkání fatální důsledky. Nejenže si skvěle rozumí a společnými silami dávají obchod pomalu a jistě dohromady, najdou také tajemný deník, který si před sto padesáti lety psala jistá Emily…

Tak tohle byl jeden z nejhezčích romantických příběhů. Podmanil si mě nejen prostředím, kde se odehrával, protože Cornwall je mou oblíbenou knižní destinací, ale také samotným dějem. Zatímco Sophie byla stoprocentní knihomol s nosem neustále zabořeným v knize, Ginny se nejlépe cítila v kuchyni a s rukama v těstě. Uznejte sami, že knížky a pečení jde naprosto skvěle dohromady, nejen v literárním, ale i ve skutečném světě. V případě této knížky to byla trefa přímo do černého. Když si připočtete ještě historickou linii s Emily, máte před sebou čtivý příběh přesně pro milovníky výše uvedeného.

Linie ze současnosti, v níž prim hraje Sophie a Ginny, je hlavně o klasických mezilidských vztazích. Obě ženy řeší problémy s muži, a protože se jedná o romantickou záležitost, je jasné, že se kolem nich nějací točit budou. Zároveň se autorka dotýká tématiky domácího násilí a jeho dopadu na psychiku oběti.

Historická linie se také povedla, a můžu říct, že by si zasloužila svou vlastní samostatnou knihu, natolik je příběh Emily zajímavý. Ocitáme se v 19. století, v době, kdy ženy pocházející z chudých poměrů neměly možnost žít vlastní svobodný život, natož se provdat za někoho z vyšší společenské vrstvy. Emily je postavou, kterou si oblíbíte asi nejvíc, alespoň mně se to stalo. Připomínala mi to nejlepší z postav románů Jane Austenové a sester Brontëových, byla ztělesněním neuvěřitelné vůle, odvahy a odhodlání.

Je fakt, že jistou podstatnou věc jsem uhodla téměř hned, ale to vůbec nevadilo, Sophii, Ginny a Emily, stejně jako nádherný, divoký Cornwall jsem si užívala. Ve finále se mi dostalo přesně to, co jsem čekala, poklidný příběh s jemnou romantikou. Jen ke konci se autorka nechala až příliš unést svou láskou k Bohu a snad až příliš intenzivně ji promítla do závěru knihy.

Určitě po knize sáhněte, milujete-li písmenka, něco dobrého na zub a necháváte se rádi unášet na vlnách romantických příběhů, které jsou sladké právě tak akorát, aby vás ty zuby nebolely. :).

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fortuna Libri, kde si knížku můžete koupit.

Psí hrdinové

Když se řekne pes záchranář, spoustě lidí se asi vybaví dobrácký bernardýn se soudkem rumu na krku. Zachránit někoho však může každý pes, a je jedno, jaký druh záchrany máme na mysli, zda se jedná o záchranu duše nebo těla. Laura Greaves napsala naprosto úžasnou knížku, v níž najdete šestnáct příběhů. V každém hraje hlavní roli pes, který nějakým způsobem prokázal odvahu, čest i oddanost při záchraně lidských životů. Nejsou to psi speciálně cvičení pro pomoc, ale úplně „obyčejní hafani“, jenž se nepyšní vznešeným rodokmenem a většinou pocházejí z útulků.

Šestnáct příběhů, šestnáct nezapomenutelných psů. Budete se dojímat nad filipínskou fenkou Kabang, která i za cenu vlastního zmrzačení zachránila dvě malé dívenky, když se pokoušely přejít rušnou silnici? Zaujme vás Clove, fena pitbula, jež se stala opěrným bodem PJ bojujícího s drogovou závislostí? A co teprve Rhianna, jíž se podařilo uchránit svou novou paničku před zloději? Každý příběh je jedinečný a stojí za pozornost. V rukou máte fascinující sondu do životů psů a jejich páníčků. Většinou to mezi nimi byla láska doslova na první pohled a vůbec nezáleželo na tom, že pes je z útulku.

Tyto autentické příběhy nejsou podány jako klasický román či povídka. Autorka používá popisný styl, takže čtení vyvolává pocit, jako byste sledovali dokument v televizi. Kromě toho, že se před vámi odvíjí konkrétní příběh psa, dává Laura Greaves důraz i na vedlejší aspekty. Čtenáře seznamuje s prostředím a okolnostmi, které ve finále vedly k neobyčejným psím skutkům. Dává také prostor lidem a sama je spíše pozorovatelem a pečlivým dokumentaristou zaznamenávajícím každý důležitý detail.

Psí hrdinové vyvracejí mýtus, že bojové plemeno musí nutně být agresivní a že pes z útulku je nezvladatelný a nepřizpůsobivý. Ať už knížku přečtete na jeden zátah, protože od psích hrdinů se jen těžko odchází, nebo si příběhy budete dávkovat, přesvědčíte se o tom sami.

Publikace primárně zaujme milovníky psů, to je jasné. Ale vedle nešlápnou ani čtenáři, kteří jsou jen zvědaví na to, jak mohou psi vlastně zachraňovat lidské životy. Myslím, že překvapeny budou obě skupiny, a to jen v dobrém.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, knížku můžete koupit na eshopu.

Zpovědi trosky po čtyřicítce

.Už vám bylo čtyřicet? Máte manžela, děti, krásný dům? Že ne? Vždyť to nevadí. Kde je řečeno, že tohle všechno musíte spolu se čtyřmi křížky na hřbetě vlastnit? Nell je přesně ten případ. Po rozchodu se snoubencem se vrátila ze Států zpatky do Anglie a snaží se dát do pořádku pochroumaný život. Najít si pořádnou práci a vlastní byt, a kdyby se našel i nějaký nezadaný muž, bylo by to úplně nejlepší. Ale Nell to štěstí nemá. Po návratu se ve všem plácá. Našla si bydlení, ale její domácí je ekoterorista. Pracuje, pokud to tak může říct – píše nekrology. A její osobní život? Ten se až příliš vzdaluje od těch, které vedou její přátelé, jimž většinu času zabírá rodina a děti. Ale všechno zlé je pro něco dobré. Nell díky jednomu nekrologu získá novou kamarádku, a vůbec nevadí, že už překročila osmdesátku. Navíc se snaží na všem vidět pozitivní věci a své pocity zpracovává ve formě podcastů, jejichž popularita raketově stoupá. Během jednoho roku se život Nell obrátí vzhůru nohama. Bude to fajn, nebo na ni čeká doslova kalamita? Začtěte se a uvidíte sami, za mě to stojí za to.

Alexandra Potter potvrzuje pravidlo, že stárne spolu s hrdinkami svých knih. Ona sama jen nedávno oslavila padesátku, jejím hrdinkám do ní už mnoho nezbývá. Z rozjívených ztřeštěných dvacítek a třicítek se staly čtyřicátnice, které řeší problémy adekvátní jejich věku. A tady autorka trefila hřebíček na hlavičku, protože nakousla vcelku aktuální téma, o kterém se moc nemluví, a když už, příliš lichotivé to není. Na příkladu Nell poukázala na to, že svobodná čtyřicítka není nic špatného. Některá žena se vázat nechce, jiná nemá štěstí. Nemusí však kvůli tomu nutně vybočovat z kolejí, které ženám vymezila společnost. Pokud znáte Bridget Jonesovou, tak víte, že si její Mark Darcy vzal a měli spolu děti /ty si mimochodem pořídila až po čtyřicítce/. Co by se ale s Bridget stalo, kdyby zůstala svobodná a bezdětná? Byla by úplně stejná jako Nell, která je díky příběhu jakousi mluvčí nezadaných starších žen. Na ní autorka ukazuje, jak se tyto ženy cítí ve společnosti svých vdaných kamarádek a jejich dětí. Že i mezi nejlepšími kamarádkami může vzniknout propast jen díky tomu, že každá z nich stojí na jiné straně barikády.

Když jsem se do knížky začetla, měla jsem trochu strach, že to bude psáno jako motivační literatura, mé obavy byly naštěstí liché. Alexandra Potter si drží svůj osvědčený styl lehkého psaní s dávkou typického humoru a ztřeštěnosti a taky nezbytné romantiky. Nell je mi věkově blízká, a i když můj život se od jejího liší, stejně jsem se s ní dokázala občas ztotožnit a pochopit ji.

Román Zpovědi trosky po čtyřicítce má vtipný název a přesto hraje na trošku vážnější notu, čímž nutí k zamyšlení. Autorka zvolila pro vyprávění ich-formu, promlouvá k nám přímo Nell. Děj se odehrává během jednoho kalendářního roku a najdeme v něm jak humorné okamžiky, tak i ty dramatičtější. Nechybí ani kapka klišé, to přece k romantice patří. No schválně, co mám na mysli? Jasně že chlapy!
Každá kapitola končí tím, že Nell shrne pozitivní věci a události, které se jí staly. To byl perfektní myšlenka, něco takového by člověk měl dělat automaticky.

Pokud vám už čtyřicítka na dveře klepla a vy jste ji museli pustit dál, určitě vám bude příběh Nell sympatický. Možná je odrazem zrovna toho vašeho a může vás inspirovat. A třeba jen chcete vědět, jak to s Nell dopadne. Tak či tak, Alexandra Potter opět dokázala, že umí stvořit román pro ženy, který nenudí, ale baví.

Díky Megaknihy.cz jsem měla možnost nahlédnout do života Nell i já, děkuju. Pokud vás knížka zaujala, mrkněte na eshop, kde je k mání.