(bez názvu)

Máslo

Novinářka Rika Mačida pracuje s plným nasazením a je jediná, kdo v redakci vysedává do pozdních hodin. Nemá čas uvařit si pořádné jídlo, odbývá se a pořád doufá, že jednou prorazí v tisku i ona. V tokijské vazební věznici sedí Manako Kadžii, obviněná z vražd několika postarších boháčů, které měla údajně svést svými pokrmy. Manako před zatčením vedla úspěšný blog o jídle, v současnosti však odmítá veškeré pokusy o rozhovory a návštěvy. Rika jí na radu kamarádky pošle dopis, v němž ji žádá o recept na dušené hovězí. Ričin zájem o kvalitní gastronomii vede Manako k tomu, že s návštěvami novinářky svolí, ale za podmínek, které si určí sama. Mezi oběma ženami se rozvíjí hodně zvláštní vztah – není to ani přátelství, ani nepřátelství, chvíli drží v šachu Manako Riku, chvíli je to naopak. Každý rozhovor však dává čtenářům nahlédnout do života v současném Japonsku a pro Riku znamená možnost, že by se jí Manako otevřela a prozradila něco víc o svém případu.

Román Máslo – to je hodně zajímavá sonda do současné japonské společnosti. Japonsko působí na první pohled jako stát, kde všechno klape jak má, všichni jsou slušní a společenský systém jede jako dobře promazaný stroj. Ale když se začtete, zjistíte, že ani tam není všechno zalité sluncem. Autorka nabízí pohled na hektický životní styl zaměstnané ženy, která nemá čas sama na sebe, protože její profesní život ji zcela ovládá. Současná japonská společnost klade nároky nejen na čas, ale také na vzhled a je silně misogynní. To vše nám spisovatelka předkládá spolu s neuvěřitelně barvitými popisy jídla, jehož zásadní součastí je poctivé máslo, žádný náhražkový margarín.

Počin Asako Juzuki je poměrně fascinující. Místo aby zapadl do nového trendu „hojivé asijské literatury“‘”, jež vznikla jako náplast na uspěchanou dobu, tne nekompromisně do živého. Je stejně hutný a mazlavý jako nejlepší lehce solené máslo, které si Rika zamiluje na první dobrou. Je sarkastický, nutí k zamyšlení a vyžaduje čtenářovu soustředěnost.

Japonsko je nesmírně zajímavá a fascinující země, ale přečtení této knihy mě utvrdilo v tom, že žít bych tam zřejmě nechtěla. Jsem ráda, že jsem mohla prostřednictvím románu nahlédnout do nitra japonské společnosti, poznat mentalitu Japonců a dozvědět se něco bližšího o jejich životě a gastronomii. Pokud hledáte neotřelý knižní kousek ze současné asijské literatury, zkuste si dát Máslo.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu knížku můžete pořídit.

Bouře století

Obyvatelé ostrova Little Tall Island se připravují na největší bouři, kterou kdy zažili. Bude to bouře století, říká se. Přestože jsou ostrované na ostré výkyvy počasí zvyklí, tentokrát ví, že to bude jiné, horší. Přípravy jsou velké, je třeba se zásobit a všechno utěsnit. Jenže co když to, co s bouří přichází, je mnohem horší? Je to zlo v nejryzejší podobě, zlo, které přináší smrt. První obětí je jedna z nejstarších obyvatelek ostrova Martha Claredonová. A zlo? Tím je Andre Linoge, muž, který ji ubil a klidně sedí opodál, v ruce má hůl se stříbrnou vlčí hlavou a vůbec se nesnaží o útěk. „Dejte mi, co chci, a já odejdu.“ To jsou slova, které zlověstně klidným hlasem pronáší v pravidelných intervalech Andre Linoge směrem k ostrovanům. A v pravidelných intervalech také dochází k nevysvětlitelným úmrtím obyvatel Little Tall Islandu. „Dejte mi, co chci, a já odejdu.“ – ale co to je? Co Linoge požaduje? Dokud to nezíská, budou umírat další. Bouře sílí a nervozita stoupá. Dostane co chce? Bude po bouři na ostrově klid?

Bouře století byla dlouho očekávaným počinem, na který se těšili všichni Kingovi příznivci. Nejedná se o příběh v klasické podobě, jak jsme zvyklí, ale o scénář k třídílné televizní minisérii. Vyděsilo vás to? Nikdy jste scénář nečetli a máte obavy, že dílo v takové podobě nedáte? Taky jsem se zpočátku této formy bála, ale můžu vás uklidnit, že po několika stránkách, jakmile do sebe tento koncept vstřebáte, si snadno zvyknete. A je to docela chytlavé. Forma scénáře má také jednu velkou výhodu – probouzí a povzbuzuje čtenářovu fantazii, příběh si představujete jako výpravný film, který se vám odvíjí přímo před očima.

Než se čtenář pustí do samotného příběhu, čeká na něj předmluva. Ano, ani tady Stephen King nevynechal svůj oblíbený úvod, v němž vysvětluje, co ho k napsání scénáře vedlo a jak vznikal, co se děje během spolupráce s televizní společností, která v rámci koreknosti úplně všechno nezkousne – nabízí tak čtenářům náhled do zákulisí natáčení seriálu.

Příběh nabízí pestrou paletu postav, jejichž pravou tvář odhalí až přicházející bouře. Ta nemění pouze ráz krajiny, ale transformuje i samotné ostrovany. Pro Kinga je klíčové právě chování lidí pod tlakem – v těch nejvypjatějších chvílích se totiž prokáže, co v kom doopravdy vězí. A pak tady máme záporáka, takového, který vám bude pít krev a hrát na nervy s takovou silou, s jakou to dokázali v jiných autorových knihách třeba Leland Gaunt, Eso Merrill, Percy Wetmore nebo Billy Wharton. A King takové postavy umí napsat opravdu bravurně.

Bouře století, to je konečně zase ten Stephen King, kterého máme rádi. Vrací se mistr napětí – děj je správně děsivý a strhující, odsýpá tak rychle, že ani nevíte jak, ale jste na konci. Spisovatel si připravil vskutku ďábelské a kontroverzní vyústění, které byste na vlastní kůži zažít nechtěli.

Jestliže s Nevyměkni přišly rozpaky, protože to pro mnohé nebylo úplně to pravé ořechové, Bouře století čtenářům vrací Kinga ve velmi dobré formě. A můžeme doufat, že mu to vydrží i do dalších let.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, na jehož eshopu knížku můžete pořídit.

Pamatuju si tě živou

Alena si myslí, že žije spokojeně. Má stabilní rodinné zázemí – manžela, dceru, která už bydlí sama a maminku Helenu, které hodně pomáhá. Je neustále v jednom kole, ale v podstatě jí to vyhovuje. Po nečekaném odchodu maminky se v jejím životě všechno hroutí – nepříjemné zrcadlo jí nastavuje Bára, kamarádka z dětství, jíž léta neviděla. Alena zjišťuje nejen pravdu o životě své matky, ale také sama o sobě.

Dagmar Digma Čechová, motorová střela mezi spisovateli, přichází s novým románem Pamatuju si tě živou. Zatímco většina jejích předchozích příběhů alespoň trochu hrála na humornou notu, tato novinka je o fous vážnější. Přesto si zachovává čtivost a taky vám ukáže, že je důležité myslet v životě i na sebe, nejen na okolí.

Alenu potkáváme při velmi smutné události. Musí se vypořádat se smrtí matky, s níž měla velmi těsný vztah a vyrovnat se s faktem, že v životě Heleny figuroval léta jiný muž, o němž Alena neměla ani potuchy. To, co si za léta vybudovala, se hroutí jako domeček z karet. Alena pátrá po matčině minulosti a také se ve vzpomínkách na dětství vrací sama k sobě. Jak v tom figuruje znovunalezená kamarádka Bára? Můžu vám garantovat, že vás její povaha nenechá chladnou. Mám ráda, když jsou postavy výrazné a kontroverzní, nejsou nemastné neslané a dokážou ve čtenáři vyvolat širokou škálu emocí – a to Bára splňuje dokonale. Další zajímavou postavou je Václav, utajený přítel Aleniny matky, jehož životní příběh by si také zasloužil zpracovat.

Autorka opět prokázala, že se umí ponořit do problémů současných žen a čtivou formou je zpracovat do příběhu, který nenudí a v němž se mnohá z nás pozná. S Alenou se ponoříme do minulosti a díky vzpomínkám na dětství lepíme mozaiku jejího života a odhalujeme tajemství, která po sobě Helena zanechala. Děj je plynulý, současnost střídají prostřihy do devadesátých let a opět nechybí chytlavé a uvěřitelné dialogy.

Pro mě jsou autorčiny knihy sázkou na jistotu, když si chci přečíst dobře napsaný příběh ze života. Pokud to máte stejně, můžu vám nejnovější počin Pamatuju si tě živou doporučit.

Za recenzní výtisk děkuji autorce Dagmar Digmě Čechové a nakladatelství Moba, zakoupit ji můžete přímo na webu autorky či na eshopu nakladatelství.

Sokyně

Spisovatele J. M. Dalglieshe můžete znát díky povedené sérii s detektivem Duncanem McAdamsem, kterou považuji díky osobnímu životu hlavní postavy i umístění děje na charismatický ostrov Skye za velmi povedenou. Aktuálně autor přichází se samostatnou novinkou nazvanou Sokyně.

Sophie má všechno. Úspěšnou kariéru moderátorky, krásného a milujícího manžela Scotta a dvě děti. No, téměř všechno, s dvanáctiletou dcerou Katie jsou problémy. Začala jí puberta a ona to dává všem patřičně sežrat, nejvíc Sophii. Když do rodiny přijde domácí učitelka Deanna, zpočátku to vypadá dobře. Katie si s novou učitelkou rozumí, za to v Sophii to začíná vřít – má pocit, že je Deanna vůči rodině, zejména manželovi příliš familérní a chová se tam jako doma. Všemu nahrává i fakt, že Scott nabídl Deanně, aby se nastěhovala do bytu, který patří k jejich domu. Sophie je odhodlaná udělat vše pro to, aby si udržela rodinu, ale nároky na její profesní i osobní život se stupňují a vybírají si daň na Sophiině duševním zdraví, zatímco Deanna si v rodině získává čím dál větší popularitu a pevné místo.

Sokyně je docela pekelná jízda. J. M. Dalgliesh píše poutavě, má smysl pro detaily. Kapitoly jsou krátké, takže otáčíte stránky, protože potřebujete vědět, jak to všechno pokračuje a co se bude dít dál, tohle je totiž od počátku hodně nevyzpytatelné a když už si myslíte, že víte, tak je všechno zase jinak.

Příběh graduje ve finále, které je, přiznejme si, trochu přitažené za vlasy. V realitě byste asi přemýšleli, jestli je možné udělat všechno tak, jak líčí autor, ale v akčních filmech a thrillerově laděných knihách je možné téměř vše, nebo to alespoň trochu tolerujeme. „Velkým plusem jsou postavy, které jsou od počátku nečitelné a ze všeho podezřelé. Nevíte, na čí straně je pravda, komu věřit, kdo to s kým myslí dobře.

Psychothriller Sokyně od J. M. Dalglieshe je určen těm, kteří nehledají náročný a propracovaný příběh, chtějí spíše oddechový příběh s napínavou linkou.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, knihu pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Domov ztracených ptáčat

Kitty Johnson se českým čtenářům představuje vůbec poprvé knihou Domov ztracených ptáčat. V ní se snoubí historická rovina se současností a punc neotřelosti celému příběhu dodává mysteriózní linka. Jak na vás tohle kombo zafunguje? U mě tak, že netrpělivě vyhlížím další počin této autorky.

Na drsné, divoké, ale přesto nesmírně nádherné pobřeží severního Norfolku přijíždí malířka Elise, aby se podílela na restaurování maleb v domě Na Blatech, kde za války žily sestry Lilias a Ruth. Elise, která se vzpamatovává ze smrti jediného syna, cítí s domem okamžitou spřízněnost a mimořádné, téměř až magické pouto. Když objeví starou fotografii z roku 1939, na níž je zobrazen chlapec, až neuvěřitelně podobný jejímu synovi, začne pátrat po její historii.

V roce 1939 Lilias nabídne dům Na Blatech jako útočiště evakuovaným Londýňanům, v jejím případě je to matka s malým chlapcem. Zatímco hoch je na venkově šťastný a spokojený, jeho matka touží po návratu do Londýna. Když se vrátí zpátky, za synem dojíždí jeho otec Harry. Lilias, která po smrti snoubence na lásku zanevřela, cítí, že s Harrym to může být úplně jinak. Ale než si to oba plně uvědomí, Harry nečekaně a beze stopy zmizí. Je na Elise, aby po mnoha letech složila mozaiku vztahů, které měly zůstat zapomenuty. Jak se postupně blíží k pravdě, nachází klid, který tak dlouho postrádala. Možná i ona má naději začít nový život a znovu otevřít srdce lásce.

Tak tohle bylo naprosto skvělé čtení, vůbec jsem nečekala, že mě až tak pohltí. Autorka píše emotivně, její styl osloví milovníky pomalejších rozjedů a pozvolného odhalování minulosti. Domov ztracených ptáčat je plný citlivých okamžiků, bolavých a smutných, stejně tak i nadějeplných. Myslím, že většině čtenářů v pravý čas dojde, co se vlastně v příběhu děje a jaká je zápletka mezi postavami, ale vůbec to nepřekáží. Děj je barvitý, plný krásných popisů norfolské přírody a stejně tak si ho užijí i ti čtenáři, kteří mají rádi líčení životů obyčejných lidí za války.

V příběhu se vyváženě prolínají dvě časové linie. V popředí obou stojí silné ženy, které se musejí vyrovnávat s nástrahami osudu. Lilias tedy dostala naloženo, jen co je pravda. Mysteriózní prvek v životě Elise byste v tomto typu románu možná nečekali, má tu však své pevné místo. Působí decentně, neruší a naopak zvyšuje čtivost i emotivní náboj celého vyprávění.

Domov ztracených ptáčat se opravdu povedl a já ho můžu jen a jen doporučit.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Onesto

Italské hory Dolomity – jsou nádherné, majestátné, takové, co nedají nikomu nic zadarmo. Právě v nich se odehrává neobyčejný příběh lásky a přátelství – Onesto z pera Francesca Vidotta.

Jednoho dne, za šílené bouře, uvidí spisovatel Francesco za okny své chaty muže. Pozve ho dál, čímž započne přátelský vztah s Guidem, starým mužem s neuvěřitelně modrýma očima a tváří zvrásněnou tak, jako by se do ní otiskly samotné hory.

Francesco našel v lesích starou fotku neznámé dívky. Guido ji u něho spatří a spisovateli umožní prostřednictvím dopisů, které muž jménem Onesto kdysi věnoval jednotlivým horám v okolí, prožít život dvou bratrů – Onesta a Santa, se všemi radostmi i strastmi, které život v drsných horách přináší. Kdo je tajemná dívka z fotografie? A kdo nechal v městečko postavit kenotaf s nápisem Mé hory jsi ty?

Na počin nazvaný prostě a jednoduše Onesto jsem se nesmírně těšila a jsem moc ráda, že se mi dostala do rukou. Francesco Vidotto napsal nádherný, emocemi nabitý příběh o lásce -bratrské i milenecké – o cti a morálce.

Autor nepotřebuje sáhodlouhá souvětí, aby věrně vylíčil tísnivou atmosféru těžkého života v horách i jejich majestátnost a krásu. Jeho jednoduchý, úsporný styl s krátkými větami, v nichž má každé slovo pevně dané místo, vydá za všechno.

Opět doporučuji vyhradit si čas na nikým a ničím nerušené čtení. Onesto je počin, s nímž není třeba spěchat, naopak, Vidottův styl nabádá čtenáře vychutnat si každé slovo, každé písmenko.

Do rukou se mi dostal křehký, něžný, dojemný, smutný, laskavý, bolavý, jemný příběh. Byl to pro mě nádherný čtenářský zážitek.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu můžete knížku pořídit.

Kavárna u sakury

Dali byste si dobrý čaj a něco sladkého k tomu? Rádi byste na pár chvil zvolnili a užili si čas jen pro sebe? Tak to jste tady správně. Kavárnu Café Cherry Blossom vede Hio, jež ji převzala po matčině odchodu do důchodu. Na zahradě, kde se kavárna nachází, roste už přes sto let horská sakura. A právě jejím pohledem vidíme život v kavárně v průběhu jednoho roku.

Café Cherry Blossom, neboli kavárna u sakury. Jaké to v ní je? Chodí tam zákazníci rádi? Hio se snaží dostát odkazu své babičky a v kavárnu vést tak, aby se v ní všichni cítili dobře. Zákusky wagaši i čaj servíruje v souladu s přírodou a za pomoci kamárádky Mijako, která se stará o květinovou výzdobu, vytváří útulné prostředí, kde je snadné zapomenout na problémy. A co horská sakura? Je jakýmsi ochranným štítem kavárny a její květy slouží jako potěšení a vzpruha v jarních dnech, byť je jejich životnost krátká. Jak to s majestátním stromem bude dál? Přežije další zimu?

Kavárna u sakury je nádhernou knižní záležitost, která čítá „pouhých“dvě stě stran. Ano, pro milovníky bichlí je to málo, ale stojí to za to. Doporučuji vyhradit si na čtení jedno volné odpoledne, uvařit si kávu nebo čaj, nachystat si dobroty – zákusky wagaši jsou vítány – a užít si nerušené chvilky s textem, který působí hřejivě, až konejšivě, můžu-li to tak říct. Po přečtení vám zůstane lehký úsměv na tváři, uvidíte. A taky pocit, že s dobrou knížkou je svět ještě v pořádku.

Nečekejte žádnou akci, tohle není kavárna, v níž by objednávky létaly vzduchem jako v nejrušnějších velkoměstských restauracích. Café Cherry Blosom je útočištěm pro neklidné duše, i pro ty, kteří si chtějí vychutnat nerušenou chvilku pro sebe. Hio svou klidnou povahou pomáhá návštěvníkům překonat těžší chvíle — a tím vlastně pomáhá i sama sobě zdolávat vlastní pochybnosti.

Z textu Nagi Šimeno čiší pokora, úcta a moudrost – je to prostě japonské :). Žádný spěch, žádné hektično, tohle je opravdu poklidné čtení, které ocení nejen milovníci pomalejších knižních počinů, ale i ti, kteří chtějí v současné poměrně náročné době zvolnit.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu knížku můžete pořídit.

(Ne)romantická dovolená

Phoebe MacLeod vyšla v nakladatelství Kazda kniha Láska na klíč. Autorka v ní s humorem a nadhledem líčí milostné trable současných třicátníků. V novince (Ne)romantická dovolená si na paškál vzala rodinu a vztahy v ní. Jak už to bývá, na povrchu je vše úžasné, skvělé a bez problémů, ale uvnitř, tam to vypadá úplně jinak.

Poppyina nejmladší sestra chystá svatbu. A nebude to jen jeden den plný zábavy, na co troškařit. Svatební hosté si užijí rovnou celý týden. Budou se blíže poznávat, nakupovat, sportovat a užívat si pohodu. Přesně takhle si to mladá nevěsta představuje. Ale jaká je realita? Poppy, která pracuje jako sexuální terapeutka, je na tom úplně stejně jako proslulá kovářova kobyla. Také chodí bosa. Respektive nemá stálého partnera a rodina jí to dává náležitě sežrat. Zejména její matka neustále bojuje s předsudky ohledně Poppyina zaměstnání a vráží tak mezi ně klín neporozumění. A ostatní mají taky svoje, co si budeme povídat. A tak se původně plánovaná předsvatební oddechová dovolenka mění v peklo. Trapasy, hádky, třenice a nedorozumění jsou na denním pořádku. A do toho vstupuje Harry, muž, který Poppy okouzlí. Mohla by konečně najít své štěstí? A hlavně přežít ten šílený předsvatební týden ve zdraví?

Román (Ne)romantická dovolená mě mile překvapil. Díky předchozímu počinu mi autorka nebyla neznámá, její styl se mi líbí a mám dojem, že druhá kniha je ještě lepší než ta první. Není tuctová, hrdinčino zaměstnání je víc než atraktivní a zajímavé, Phobe MacLeod se podařilo vymýtit předsudky a mylné představy, které může člověk o této práci mít.

Kromě Poppy, která v příběhu hraje prim, potkáváme spoustu vedlejších postav nejrůznějších charakterů a povah. Některé vás budou bavit a přilnete k nim, jiné byste nejraději vynesli v zubech. Autorka tak nabízí hlubší ponor do rodinných problémů i výbušných vztahů, jež bývají spouštěčem mnoha katastrof. U Poppy je to vztah s matkou, který je roky dysfunkční.

Ale nebojte se, žádná tíž vás nečeká. Děj občas zahraje na vážnější notu, ale zároveň je protkán lehkým humorem, takže se nenudíte. Phoebe MacLeod nabízí zábavný, oddechový román s přesahem, u kterého si uvědomíte, že nemusíte nutně plnit očekávání druhých a být takoví, jaké vás chtějí mít vaši blízcí.

Pokud hledáte rodinný příběh bez psychologické linky, psaný čtivě a chytlavě, (Ne)romantická dovolená je trefou do černého.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Kazda, na jehož eshopu knížku pořídíte.

Matky a dcery

Českým čtenářům se Erica James poprvé představila knihou Ideální manžel, v níž popsala život rodiny, jíž se odchodem manžela a otce k jiné ženě obrátil život vzhůru nohama. Rodinné vztahy zpracovává i v novince nazvané Matky a dcery.

Naomi zůstává po smrti manžela sama v domě u moře, kde vychovala dvě dcery a kde se cítí dobře. Její dcery už žijí vlastní životy, starší Martha je praktická, život má naplánovaný do poslední minuty. Snaží se otěhotnět, ale nedaří se. Mladší Willow je bohémsky založená, žije ze dne na den a praktičnost je to poslední, na co ve svém životě myslí. V okamžiku, kdy do života Naomi vstoupí muž z dávné minulosti, Martha nadhodí myšlenku, aby matka dům prodala a přestěhovala se do blízkosti dcer. Spolu s problémy, které obě sestry řeší, do jejich životů zasáhne to, že chce Naomi začít znovu po boku nového partnera. Martě se to ani trochu nezamlouvá, a navíc ji sestra zaskočí novinkou, kterou ani jedna z nich nečekala. K tomu si přičtěte pár tajemství z minulosti a rázem máte postaráno o pořádné rodinné drama.

Erica James mi v tomto příběhu opět dokázala, že je výbornou vypravěčkou. Nechybí jí empatie a takt, s nimž se noří do životů svých hrdinů. S Martou prožijeme nelehké období, které se svou praktickou a upjatou povahou příliš nezvládá, chová se tak, že ji v některých okamžicích nebudete mít dvakrát rádi. Mě tedy nadzvihla ze židle několikrát, dlouho mi trvalo, než jsem si na ni zvykla. Naopak Willow, která je uvolněná a zároveň hodně vnímavá, si vás získá docela rychle, i když i nad ní občas zakroutíte hlavou. Obě svým chováním a jednáním potvrzují pravidlo, že sourozenci bývají odlišní jako den a noc a ne vždy mohou ve všem souznit. Autorka cílí také na mnohdy složité vztahy mezi matkami a dcerami.

Kromě rodinných vazeb, které Erica James umí vykreslit opravdu barvitě a reálně, dostávají prostor i vážnější témata, například toxické vztahy. Přesto všechno se jedná o příběh psaný lehkou rukou, opravdový, ze života a k zamyšlení. Je možné začít znovu, i když nám už není dvacet, třicet, ba ani padesát?

Román Matky a dcery ocení čtenářky, které už mají leccos za sebou, jsou nad věcí a baví je oddechové příběhy ze života, s nimiž se mohou ztotožnit.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Kazda, na jehož eshopu si můžete knížku pořídít.

Podoba

Sofie a Magdalena – sestry, jednovaječná dvojčata, které se nikdy neviděly, dokud se obě jako dospělé neocitly náhodou na stejném místě. Jak je to možné? A je něco takového vůbec možné? Když se za poměrně nezvyklých okolností potkají na dovolené v Řecku, začnou pátrat po svém původu. Sofiina matka se odpovědím vyhýbá a Magdalenini rodiče přece naprosto přesně vědí, kolik dětí mají – jednu dceru, ani o jednu víc nebo míň. Tak kde je pravda?

Podoba je prvotinou Barbory Jelínkové a můžu říct, že velmi zdařilou. Zpočátku jsem si říkala, jestli si autorka neukousla příliš velké sousto, protože téma, které ve svém příběhu zpracovala, není zrovna z těch, o kterých se píše snadno a bez podrobnějších rešerší. Ale povedlo se. Kapitoly jsou psány z pohledu více postav, takže se snadno vcítíte do každé z nich – věřte, že emocemi Barbora Jelínková nešetří a v ději to poznáte. Některé si oblíbíte, jiné vám polezou krkem. Celkově má příběh švih, díky barvitým dialogům nejsou v knize žádná hluchá místa, nudit se prostě nebudete. Nerada bych o zápletce i hlavním námětu prozrazovala víc, doporučuji ponořit se do knihy a přijít na spoustu věcí během čtení.

Zápletka je propracovaná a promyšlená do nejmenších detailů. Děj kombinuje současnou linii, v níž Sofie s manželem Davidem pátrá po dávných tajemstvích, s prostřihy do minulosti. Ty z pohledu Magdaleniny matky postupně odkrývají, co se tehdy odehrálo, zatímco samotná Magdalena zůstává k celému pátrání skeptická.

Román Podoba mě příjemně překvapil nejen zajímavým námětem, ale především zpracováním, které je opravdu čtivé. Doufám, že autorka bude ve svém způsobu psaní pokračovat a připraví nám další čtenářský zážitek v podobě emočně bohatého příběhu.

Za recenzní výtisk děkuji autorce Barboře Jelínkové a nakladatelství Alpress, na jehož eshopu si ji můžete pořídit.