Malé temné lži

Sharon J. Bolton přichází s další knihou bez Lacey Flint, i tentokrát nabízí lákavou lokalitu a také námět – pátrání po ztracených dětech.

Falklandské ostrovy patří Velké Británii. Není to ani tak dávno (rok 1982), co se Argentina pokusila ostrovy ovládnout. Akce se nepodařila a Falklandy tak i nadále náleží Británii, přestože se s tím horkokrevní Jihoameričané nikdy nesmířili. A právě tam, do místa, kde se snoubí anglická rezervovanost a chlad s jižanským temperamentem, je situován nejnovější počin britské autorky.

Seznamujeme se s Catrin Quinnovou, citově vyhaslou ženou, která žije doslova ze dne na den. Můžeme říct, že spíše přežívá. Před několika lety přišla po tragické nehodě o dva syny a od té doby je psychicky na dně. Z apatie ji nedokáže probudit ani pátrání po pohřešovaném chlapci, který se záhadně ztratil.

Callum je bývalý voják, který si nese spoustu šrámů na duši. I pro něj je hledání ztraceného chlapce traumatickou záležitostí. Probouzí staré nezhojené rány, on i Catrin mezi sebou mají mnoho nevyřešeného.

Třetí důležitou postavou je Rachel. Na první pohled šťastná matka tří chlapců. Ale stačí pohled druhý a zjistíme, že není všechno tak idylické, jak se na první pohled jeví. Rachel a Catrin byly kdysi nejlepší kamarádky, spřízněné duše už od dětských let. Vše se změnilo, když Catrin zemřeli synové, byla to právě Rachel, kdo osudovou nehodu zavinil.

Tři zlomené duše, tři nešťastné životy a ve finále nakonec ne jeden, ale hned tři ztracení chlapci, navíc nápadně podobní dětem Catrin Quinnové, což vede ke spekulacím. Stojí Catrin za jejich zmizením? A je bezcitnou vražedkyní, za kterou ji ostrované považují?

Opět jsem se nové knížky nemohla dočkat. Naposledy jsem od Sharon J. Bolton četla román Už teď jsi mrtvá, který jsem po emoční stránce těžce vydýchávala. Tohle jde totiž autorce skvěle, i když píše o těžkých, nepříliš lehce stravitelných věcech, umí je podat lidsky a přitom zasáhnout čtenáře na správném místě. Vždycky mám pocit, že přes to všechno ke svým příběhům přistupuje s jistou pokorou – čekali byste to od někoho, kdo píše thrillery?

Stejné je to i v případě knihy Malé temné lži. Téma ztracených dětí – pro rodiče a citlivé jedince poměrně náročná četba, u níž bude psychika opět v pozoru. Není to „jen“ klasický thriller se spáchaným zločinem a jeho vyšetřováním, empatická spisovatelka rozehrála spíše komorní příběh, jehož tři vypravěči vám pořádně zamotají hlavu. Děj je rozdělen do tří částí, v každé je vypravěčem jeden ze tří hlavních aktérů. To, co vám naservíruje jeden, ten druhý vzápětí rozmetá. A co teprve ten poslední… Tři různé úhly pohledu, atraktivní prostředí Falklandských ostrovů a hlavní hrdinové, kterým život naložil tak, že si sáhli na samé dno, to vše činí Malé temné lži čtivým románem.

Sharon J. Bolton mi opět dokázala, že kromě důmyslné zápletky a rozuzlení, nad kterým zůstane rozum stát, umí dokonale proniknout do nitra rozervaného hrdiny, vcítit se do jeho trápení a představit ho ne jako ztracenou existenci, ale jako člověka z masa a kostí, s nímž je snadné se ztotožnit.

P. S. Vsadím se, že po dočtení budete taky hned hledat Falklandy. 😉

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Domino, na jehož eshopu si můžete knihu zakoupit.

Reklamy

Knižní tip týdne: Závity ulit

Po dlouhé, dlouhé, předlouhé době přicházím s knižním tipem týdne. Knížka Závity ulit české autorky Martiny Málkové přináší příběh sedmatřicetileté Marty, bývalé učitelky a v současné době tak trochu ztracené duše. Rozpadlo se jí manželství, hledá si práci, jedinou radostí je psaní textů pro rockovou kapelu. Nejlepší kamarádka Klára Martě vytrhne trn z paty, když jí dohodí práci řidiče snobského právníka. Zní to zajímavě, že? Začtěte se, stojí to za to.

Doporučuji to všemi deseti, je to svěží, humorný román pro ženy. Určitě lehce uhodnete spoustu věcí, ale to vůbec nevadí. Moc se mi zamlouvá autorčin styl psaní, má opravdu lehkou ruku, nikde to nedrhne, vtipu tak akorát. Vůbec to nepůsobí křečovitě, jak to občas u humorných knížek bývá. Naopak. Občas jsem se zasmála i nahlas. Martina Málková je pro mě překvápko, doufám, že brzy něco napíše.

Podivná holka

„Je divná. Jako jediná z celé rodiny přežila šílený požár, to není normální. Pořád se tak škaredě kouká… vždycky se pak něco stane.“ Asi něco takového si lidé šeptali o jedenáctileté Ellie, osiřelé dívence, která se po tragické události dostala do pěstounské péče. Setkává se s psycholožkou Imogen, k níž až příliš přilne. Ani Imogen nemá jednoduchý život. Po mnoha letech se vrací do rodného města, kde zdědila dům po matce. S tou si nikdy nerozuměla a citová vyprahlost se projevila i ve vztahu k manželovi. Psycholožka si musí poradit s případem Ellie, podivnými událostmi ve městě i sama se sebou – zaplétá se do lží, které ohrožují její manželství. A Ellie se pořád tak divně kouká…

Jenny Blackhurst si mě získala svou první knihou vydanou v Dominu. Ztichlý dům mi tenkrát vyrazil dech a jen nevěřícně jsem kroutila hlavou, jak autorka děj dokonale zamotala.
O to víc mě zajímala Podivná holka, znáte to – laťka je nastavená pěkně vysoko, přeskočí, nepřeskočí?

Děj je situován do malého městečka, kde se lidé vesměs znají, moc rádi se dívají druhým do talířů a vše o sobě vědí. S Ellie jsou ihned hotoví – je to divná holka, nejspíš prokletá, a hotovo. Klepy dělají hodně, mohou člověku nenapravitelně uškodit. Jak to tedy s Ellie je? Opravdu dokáže pohledem i silou myšlenek někomu ublížit?
Kapitoly jsou vyprávěny střídavě z pohledu Imogen, zde je užitá ich-forma, a Ellie, kde autorka použila er-formu. Nemáme tak Elliiny pocity a dojmy z první ruky, ale jsou zprostředkované, což přispívá k ještě většímu napětí.

Kniha si celou dobu udržuje napětí i temnou atmosféru. Tentokrát nejde o pořádně zašmodrchanou zápletku, autorka vplula do hlubin lidského myšlení a napsala psychothriller, takový, který přesahuje svůj žánr. Zabrousila i do tématiky, kterou známe z pera mistra hororu Stephena Kinga – ovládání lidí pouhou myšlenkou.
Při čtení se budete trochu ošívat i bát, Jenny Blackhurst umí navodit tu správnou náladu.
V případě Podivné holky jde totiž především o pocity. Ať už jsou to tedy ty čtenářovy, vyvolané gradujícím dějem, kdy o strach a napětí není nouze, nebo takové, jenž mezi sebou pociťují aktéři příběhu.

Autorka si opět si se čtenáři pohrává. Nejenže pořád váháte, jestli čtete psychothriller nebo už jste zabrousili k mysterióznímu hororu, taky uvažujete, co z toho je pravda. A to vše spisovatelka zakončí tak, že brada padá a hlava šrotuje.

Jenny Blackhurst laťku přeskočila a já říkám, přečtěte si Podivnou holku, opravdu budete koukat.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Domino, na jehož eshopu si titul můžete zakoupit.

Všechny krásné lži

Mladý student Harry Ackerson má těsně před promocí. Bohužel je nucen vrátit se domů, aby pohřbil tragicky zemřelého otce Billa. Z původní verze, že otec spadl při procházce ze srázu, se vyklube podezření na úkladnou vraždu. Harry kolem sebe pozoruje plno podivných věcí, všimne si neznámé mladé ženy, která přijde na Billův pohřeb, nebo nezvyklého chování své nevlastní matky Alice, druhé otcovy manželky. A taky je tady možnost, že se Bill na stará kolena zamiloval… Na povrch prosakují dávná tajemství z minulosti a krouží kolem zmateného Harryho. Odhalí příčinu otcovy smrti? A co Alice, jakou roli v tom hraje ona? O tom se dočtete v tomto napínavém thrilleru, který nabízí Knihcentrum.cz

Všechny krásné lži jsou zajímavým počinem na poli kriminálního žánru. Mají šmrnc klasické detektivky, v níž přesně víte, co můžete čekat, zároveň nesou prvky moderního psychologického thrilleru.

První polovina je poměrně rozvláčná, což může vadit těm, kteří chtějí akci rychle a hned. Doporučuji vyčkat a tuto část si prostě užít. Tady mi autor svým stylem připomněl Petera Robinsona a jeho knihu Až mě uloží do země. Pozvolný rozjezd, seznámení se situací a navození správné atmosféry i trochu pochmurná nálada odrážející čin i prostředí – tím vás autor připravuje na pekelné finále.

Příběh sledujeme ze dvou úhlů pohledu, přítomnosti a minulosti. A právě to, co se odehrálo kdysi, má pro děj velkou váhu. Peter Swanson píše rafinovaně a dokáže rozhodit váš úsudek. Je pravda, že jsem jistý fakt v příběhu odhalila, a s tím možná autor počítá, protože nakonec servíruje rozuzlení tak rafinované a úplně jiné,než byla vaše prvotní vize, a lze jej považovat za třešničku na dortu.

Pohrál si také s charaktery jednotlivých postav. Zatímco Harry je jádru klaďas a sympaťák, jeho macecha příliš důvěryhodně nepůsobí. A čím víc fakt z její minulosti budete znát, tím větším oříškem pro vás její chování bude.

Je to opravdu hodně zvláštní a zajímavý příběh, který ve vás bude rezonovat i po dočtení, protože nabízí spoustu otázek.

Moc se mi zamlouvalo zakomponování Billova zaměstnání (knihkupec) do děje, láska ke knihám se vine celým dějem.

Určitě byste Všechny krásné lži neměli vynechat, máte-li rádi příběhy se šokujícím vyústěním, psychothrilery s nečitelnými hrdiny a poctivé detektivky. Zde si všeho užijete vrchovatou měrou.

Za recenzní výtisk děkuji knihkupectví Knihcentrum.cz, kde si titul můžete zakoupit.

Normálně jiní

Nakladatelství Cosmopolis přichází s příběhem, který vám rozhodí emoční systém, pokud milujete knížky, v nichž to jejich hrdinové nemají ani trochu lehké. Jmenuje se Normálně jiní a napsala jej Tammy Robinsonová.

Maddy je devatenáct let. Místo toho, aby randila s kluky a užívala si výhody studentského života, pracuje ve fotolabu a pomáhá matce s péčí o autistickou sestru, které se říká B. Ani Albert na tom není jinak. Pracuje v jezdecké škole a šetří si peníze, aby mohl odejít z domu, kde ho psychicky deptá hrubiánský otec.
Oba na zádech vláčí obrovský pytel starostí, zátěž, díky níž skoro zapomněli normálně žít. Když na sebe náhodou narazí v jezdecké škole, kam Maddy přivezla sestru na lekci, život se jim obrátí o sto osmdesát stupňů. Maddy je ve vztazích opatrná, myslí především na svou sestru, jenže Albert je tak okouzlující… Je tady šance na lásku, na nový začátek, na život, jaký by si oba zasloužili. Dají mu zelenou?

Na tuhle knížku jsem četla rozporuplné názory, kladné i záporné, ale rozhodla jsem se udělat si obrázek sama. I když bych mohla být matkou obou aktérů, tak nějak jsem uvnitř cítila, že se mi knížka bude líbit.

Román má typické znaky YA literatury jako je životem zkoušený hlavní hrdina žijící v dysfunkční rodině. Potká svou spřízněnou duši a pak… pak se uvidí, kam jej autor nasměruje. Jak už to bývá, cesta za láskou i štěstím bývá pořádně klikatá a trnitá, lemována nedorozuměními a tragédií. Stejné je to i v tomto příběhu, který je svým způsobem šablonovitý, což vám prozradí i upoutávka na obálce, která láká fanoušky knih Než jsem tě poznala a Hvězdy nám nepřály. Právě v tom jsem viděla kámen úrazu, protože je to svým způsobem spoiler. Tušíte, kam se bude děj ubírat a od počátku podvědomě čekáte, co bude.

Ale i přesto je to příběh, který chytne za srdce. Upřímný, zábavný, milý, stejně jako jeho hlavní hrdinové. Maddy i Alberta si nelze zamilovat, každá matka, ke které se román dostane, si v koutku duše takové děti bude přát.
Líbilo se mi zakomponování autistické vedlejší postavy do děje, připomněla jsem si, jak samozřejmě bereme fakt, že jsou naše děti zdravé a jen neradi si připouštíme jinou variantu.
Opakem bezelstné B je Albertův otec. Naprosto bezcharakterní záporná postava, na které se autorka vyřádila. Někoho tak chladného a hrubého jsem v knize už hodně dlouho nepotkala. Tenhle nepříjemný pán vám opravdu hne žlučí.

Tammy Robinsonová žije na Novém Zélandu. Nesmírná krása této země se odráží i v barvitých popisech krajiny a celkového prostředí, v němž se knížka odehrává, což se mi nesmírně líbilo a bylo to osvěžující.

Normálně jiní se kromě klasického tématu zamilovanosti zabývá daleko vážnějšími věcmi. Je to už výše zmíněný autismus (a docela ráda bych si přečetla příběh „z druhé strany“, kde by v popředí byla B a její život), zároveň řeší rodinné vztahy a také míru zodpovědnosti za životy druhých, které mnozí nesou na bedrech. Kolik toho může snést mladá devatenáctiletá holka? A má její nejbližší okolí právo po ní vyžadovat víc, než je zdrávo?
Možná se na knížku dívám právě jinak, protože jsem dospělá a vidím v ní i něco víc než jen romantický příběh.

Určitě se bude líbit všem, kteří milují lovestory s trpkou příchutí a nehledají jen bezduchý, laciný románek, v němž je vše zahaleno růžovou mlhou. Ve mně Maddy a Albert doznívali ještě hodně dlouho.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, kde si titul můžete zakoupit.



Slunečnice

Sarah Winmanová není českým čtenářům neznámá. Představila se dvěma úžasnými knížkami – Když byl bůh králík a Rok zázraků. Četla jsem obě a autorčin styl jsem mě zaujal, líbí se mi její křehké příběhy s nádechem poetiky. Byla jsem tedy zvědavá i na zatím poslední počin nazvaný Slunečnice vydaný nakladatelstvím Cosmopolis.

V roce 1950 vyhrála mladá manželka Dora Juddová kopii slavného obrazu Vincenta Van Gogha Slunečnice. Umělecky založená Dora si obraz vzala i navzdory manželově přání, aby jej vyměnila za láhev whisky. Byť to zní dětinsky, pro Doru to bylo malé vítězství, se svým obhroublým manželem, který měl blíž k alkoholu než k ní, nebyla vůbec šťastná. Přesto se jim narodil syn Ellis. S otcem si nikdy nerozuměl, tíhl k matce, která byla stejná jako on, a ke kamarádovi Michaelovi. Byl to právě Michael, kdo mu po smrti matky byl oporou a ke komu Ellis pocítil opravdový příval citů. A na první lásky se nezapomíná ani tehdy, když vám do života vstoupí osudová žena.

Slunečnice čítají nějakých 200 stránek psaných poměrně velkým písmem, takže by se mohlo zdát, že je budete mít přelouskanou za chvíli. Tak to ale není. Román s výrazně žlutou obálkou si vyžádá veškerou vaši pozornost a pokud nejste jen konzumenti literatury, ale v knihách hledáte i hlubší hodnoty, přijdete si na své.
Sarah Winmanová psala Slunečnice velmi osobitým způsobem. Přeskakuje v čase, střídá dějové linky, neuvozuje přímou řeč. Ježí se vám z toho chlupy na těle? Podle mě zbytečně. Ona přesně ví, proč takhle knihu napsala a co jí chtěla říct. Rychle se dá zvyknout i na absenci uvozovek. Jakmile si pár stránek načtete a najedete na její styl, zvyknete si a vůbec vám to nepřijde divné.

Sarah Winmanová se v knize výrazně zaměřuje na vykreslení mezilidských vztahů, ať už jsou to ty rodinné nebo mezi přáteli a milenci. Velkou pozornost věnuje lásce mezi dvěma muži – Ellisem i Michaelem, jejichž silné pouto přetrvá, i když se Ellis ožení s Annie. Jejich trojúhelník není ten klasický, kdy musí jeden z kola ven. Mezi nimi je neuvěřitelná chemie, porozumění a sounáležitost. A nepředstavujte si žádné… ehm, však víte co. Je to ryzí láska, přátelství, dar, který tito tři dostali a do něhož může zasáhnout pouze smrt.
Autorka klade pozornost i na vylíčení křehkých vazeb mezi Ellisem a jeho otcem, které byly citelně poškozeny už v dětství. Nastiňuje tápání mezi tím, jak se k sobě mají tito dva už dospělí muži chovat, jestli lze vůbec najít cestu ke smíření.

Kniha je rozdělená do dvou částí. V té první je děj nastíněn z pohledu Ellise, druhou nám předkládá Michael v podobě svého deníku a obě tvoří dokonalé díly skládačky, které do sebe v pravý čas zapadnou.

Pokud hledáte neotřelé dílo o lásce, o jedné zvláštní, neobyčejné, velké, osudové, zajímavé lásce (vyberte si), Slunečnice by mohly být tou pravou volbou. A ještě jednou připomínám, tahle knížka se nehltá, tahle se vychutnává.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, kde si knihu můžete zakoupit.

Stíny nad zálivem

Kdo by nechtěl trávit každé léto na malebném poloostrově, užívat si pohodu po boku nejlepší kamarádky a pozorovat bezstarostné potomky hrající si v moři?
Sára a Isla byly nerozlučné kamarádky snad odjakživa. Spolu prožívaly veselé i smutné chvíle, navzájem si pomáhaly s hlídáním synů, společně trávily každé prázdniny v chatkách na poloostrově Sandbank. Idylka končí ve chvíli, kdy jejich tehdy desetileté chlapce během koupání odnese silný proud. Přežije jen jeden, Jacob, Sářin syn. Islin Marley už nikdy nevyplaval. Od té doby už není nic jako dřív. Po sedmi letech, v den smutného výročí a zároveň i Jacobových narozenin, se historie opakuje. Jacob se nevrátí z večírku, vypadá to, že se beze stopy vypařil. Stal se obětí moře?

Lucy Clarke si mě před pár lety získala knihou Poslední nádech, ráda jsem tedy sáhla i po novince Stíny nad zálivem z produkce nakladatelství Cosmopolis.
Do příběhu jsem byla vtažena hned od prvních stránek. Koncipován je jako střídavé vyprávění z pohledu Sáry a Isly, takže máte možnost vidět stejnou situaci ze dvou různých úhlů pohledu. A věřte, není jednoduché udělat si vlastní názor. Protože jakmile začnete důvěřovat Sáře, v následující kapitole vás Isla přesvědčí, že byste měli věřit spíš jí. Jak to tedy vlastně je?

Stíny nad zálivem jsou přesně tím typem psychothrillerů, v nichž vás autor mistrně vede svými cestičkami a nechává vás vnímat děj s tím, že je to všechno úplně jasné. Tak je to ale pouze navenek. Je úplně jedno, že si myslíte, jak jste to všechno krásně rozlouskli, prohlédli a vydedukovali. Stačí jeden malý zvrat a zůstane vám akorát pusa dokořán. Vše je navíc umocněno tísnivou náladou panující v celé chatové oblasti, stupňujícím strachem a pocitem, že nemůžete nikomu věřit, ani sobě. To vše v kulisách horkého léta. A zapomenout nesmím ani na emoce. Pokud jste rodiči, nebo se do jejich role dokážete vžít, asi vás city přemůžou. Přece jen, smrt malého chlapce, stejně jako zmizení uhrovitého klacka je pořádnou dardou i pro zdánlivé kliďase.

Určitě vás Stíny nad zálivem budou bavit, pokud si libujete v charakterově zajímavých postavách, v nichž je někdy těžké číst. Vybrat si svou oblíbenou bude zatraceně těžké, ani jedna není jenom černá či bílá. Stejně tak to je i s vedlejšími postavami, jichž se v příběhu objevuje poměrně dost, a které významně zamíchají kartami divokého propletence.
A já doporučuji začít ho rozplétat, stojí to za to.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, kde si knihu můžete zakoupit.