(bez názvu)

Krásné zelené oči

21. 12. uplyne 100 let od narození spisovatele Arnošta Lustiga. Jeho knihy, v nichž se převážně věnuje tématu holokaustu, vycházejí opakovaně a výjimkou nejsou ani Krásné zelené oči, příběh Hanky Kaudersové, které se říkalo Kůstka.

Hanka se v patnácti dostala do polního nevěstince poté, co jako jediná z rodiny přežila vyhlazovací tábor a teď jí nezbývá nic jiného, než přežít. Přežít za každou cenu. Zapřela, že je Židovka a za život platila nacistickým vojákům svým tělem. Kůstka, která chtěla jen žít.

Začíst do románu Arnošta Lustiga nejde na první dobrou, to říkám hned na začátku. Pro mě to bylo první setkání s knižní podobou jeho díla a trvalo mi, než jsem si na jeho styl, v němž střídá děj s myšlenkovými pochody a úvahami, zvykla.

Příběh je rozdělen na tři části. V první se seznámíme s Kůstkou, která v pouhých patnácti musí vyhovět mnoha mužům. Dokážete si to představit? Místo aby si užívala první romantické lásky, randíčka a letmé polibky, její křehké tělo využívají vojáci a důstojníci německé armády. Co Hance zbývá jiného, než se proti všemu obrnit a přestát to s notným sebezapřením, s nadějí, že bude možná líp. Velkou část děje v prvním a třetím oddílu zabírají monology nacistů, kteří Hanku navštěvovali, od filozofických úvah, až po ty nejzvrhlejší myšlenky, které nosili v hlavách a nejraději by si je na Kůstce a jejích souputnicích vyzkoušeli. Obzvláště před jedním zákazníkem, důstojníkem Sarazinem se Hanka musí mít na pozoru, je to psychopat, který se vyžívá v psychickém týrání lidí. Druhá část, jež se odehrává po válce, líčí rozhovory Hanky s rabínem, jejím ochráncem, který si klade otázky, jak mohl Bůh něco takového dopustit. I tato pasáž je velmi filozofická a plná myšlenek a názorů proudících mezi rabínem a Kůstkou.

Krásné zelené oči, to je nesmírně silný a syrový příběh o odvaze a touze žít. Text se nečte snadno. Arnošt Lustig si svým stylem, který může působit neuspořádaně až chaoticky, možná u někoho vyslouží i druhé čtení. Kniha totiž vyžaduje plnou čtenářovu soustředěnost kvůli přeskakování v osobách i čase.

Pokud hledáte dílo zabývající se holokaustem a chcete dostat kvalitní čtení opírající se o reálnou historii, Arnošt Lustig a jeho knihy jsou dobrou volbou. Zapomínat by se nemělo.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Smrt U Bílého jelena

Fleetcombe je malá, idylická, typická anglická vesnička, kam se po letech strávených v Liverpoolu vrací policistka Nicola. Doufá, že návrat do rodných míst povede ke zlepšení chladné atmosféry v jejím manželství. Klidné prostředí bez velkých zločinů je to pravé, co potřebuje. Jenže neuplyne ani pár týdnů od nastěhování a Nicola řeší vraždu majitele místní hospody Jima Tiernana, který byl nalezený v poměrně bizarní poloze – nahého, s jelením parožím na hlavě. Všichni z vesnice jsou v šoku – navzájem se znají a představa, že mezi nimi chodí vrah, je všem nepříjemná. Když Nicola s novým kolegou Harrym začne případ vyšetřovat, zjišťuje, že každý má nějaké tajemství, ať už ryze nevinné, nebo vztahující se k vraždě hospodského.

Chris Chibnall svůj detektivní případ staví primárně na lidech. Kolem Jima Tiernana je hned několik osob, které ho buď mají rádi, nebo jim leží v žaludku. A zároveň, ani on není příliš čitelný, má své mouchy a taky, světe div se, skrývá svá tajemství. A pak si vyberte. Hned od počátku sledujeme několik stěžejních postav a jejich chování i myšlenkové pochody. Autor je líčí tak, že všichni působí podezřele, takže čtenářovy mozkové závity dostávají zabrat. Každý by mohl být vrahem, každý má tak trochu motiv, nebo mu chybí alibi. Tohle je na příběhu nejlepší – malá komunita, v níž tíseň a strach sílí každým dnem. Všichni jsou podezřelí a vrah chodí všem přímo před nosem!

Kromě vyšetřování dostává prostor také Nicola a její osobní život, kdy pomalu odkrýváme pozadí manželské krize, a její sžívání s novými kolegy, zejména s nováčkem Harrym. Jsou to motivy, které do děje vnáší lidskost i zrnko humoru. Kvalitní detektivka se obejde bez hektolitrů krve, její kouzlo spočívá v lidech, jimž autor vdechl jedinečný život a umožnil nám prožívat jejich osudy a také pátrat po vrahovi. Chris Chibnall nabízí pestrou paletu postav, z nichž každá je potenciální vrah. Je to jako hra kočky s myší, čímž udržuje čtenářovu pozornost a napětí.

V případě detektivního románu Smrt U Bílého jelena se jedná o autorovu prvotinu a můžeme říct, že zdařilou. Píše podobně jako australská spisovatelka Jane Harperová, která zločiny ve svých knihách také staví především na lidech žijících v menších městech či komunitách. Chris Chibnall ve své knize zachovává atmosféru anglického venkova tak, jak ho známe z britských detektivních příběhů a seriálů, zároveň ho oživuje aktuálními tématy hýbajícími současnou společností – zlehka se dotýká války na Ukrajině (jedna z postav je ukrajinská uprchlice), nebojí se začlenit nebinární osoby a přiřknout jim důležitou roli v celém příběhu.

Máte-li rádi poklidné detektivky s komorní atmosférou, Smrt U Bílého jelena by se vám mohla zamlouvat. Britové to s tímto žánrem prostě umí.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu můžete knížku pořídit.

Válka saní

20. léta 20. století, alternativní Londýn a … draci. Tohle kombo nabídla S. F. Williamsonová poprvé v počinu Jazyk draků. Hlavní hrdinka Vivien Vlaštopírková ze všeho nejvíc toužila studovat dračí jazyky, místo toho se ocitla ve víru občanské války, kterou sama rozpoutala. Válka saní je druhým dílem série s Vivien, která se stává tváří revoluce a nejhledanějším zločincem v Británii. Odjíždí na odlehlé skotské ostrovy najít neobvyklý a zapomenutý druh saně, jenž má povstalcům pomoct ukončit válku, a to jednou provždy.

Děj navazuje plynule na první díl, takže do válečné vřavy skočíme rovnýma nohama. Vivien se aktivně účastní odboje a distribuuje letáky. Přestože má práce až nad hlavu, nemůže zapomenout na Atlase, kterého milovala, ani na své přátele. S kým se shledá, kdo je na její straně a kdo nepřítel?

Druhý díl je mnohem temnější než první, atmosféra strachu a všudypřítomné smrti se táhne celou knihou. Na této dračí fantasy oceňuji, že romantika nepřebíjí hlavní dějovou linku, i když je přítomná, naštěstí je to opravdu v malé míře. Chcete dračí fantasy? Tady ji máte. A nejsou to žádní roztomilí dráčci mráčci, ale pořádné saně, které si v chování mohou podat ruku s lidmi. Mají všechny dobré i špatné vlastnosti lidí a jejich vzorce chování a nebojí se je použít. S. F. Williamsonová na dračích i lidských postavách ukazuje, čeho všeho jsou někteří jedinci schopni, ať se jedná o hrdinské činy nebo zradu.

Válka saní je adrenalinová záležitost plná akce a napětí, zejména poslední třetina vám hladinu vzrušení (ne erotického, samozřejmě) zvedne minimálně o padesát procent. Kromě draků v popředí stojí translatologie, obor, kterému v současné době šlape výrazně na paty umělá inteligence. Autorka touto trilogií (na třetí díl si ještě musíme počkat) vzdává hold všem překladatelům a lidem, kteří se věnují práci s jazyky a slovy.

Pokud hledáte chytrou fantasy, sérii s Vivien Vlaštopírkovou můžu doporučit nejen mládeži, ale také dospělým, kterým je blízký svět draků i překladatelů, jejichž záslužná činnost bývá hodně nedoceněná.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu si knížku můžete pořídit.

Lucie v oblacích

Pro spisovatele Gabriela Bacha nastalo temné období. Po úspěšných letech, kdy vydával jednu knížku za druhou, prožívá útlum jak v profesním, tak i v osobním životě. Jen tak se ve všem plácá a nedaří se mu příjít s nápadem na nový román. Už to vypadá, že Gabriela bude muset nahradit ghostwritter, ale pak se stane něco zvláštního. Při procházce podél Labe Gabriel najde v křoví zachycený balónek a pohlednici se vzkazem, který bezesporu psalo dítě. Čtení dojemného textu spisovateli vnukne nápad, který spustí lavinu událostí ovlivňující jak jeho samotného, tak i pisatelku vzkazu, malou dívenku Lucii a její maminku Miriam. Ty se po tragické smrti manžela a tatínka snaží najít své místo v životě. Miriam si otevře second hand s dětským zbožím, ale zatím se jí moc nedaří. Ani Lucie to nemá jednoduché. Je jí sice sedm, ale už se musí potýkat se smutkem a občas podléhá výbuchům zlosti, kterou nemá kde ventilovat. Obě kolem sebe mají přátelé, kteří jim pomáhají a k tomu jednoho zvláštního chlapíka – ano, je to Gabriel, který bere Luciin vzkaz jako novou inspiraci pro své psaní.

O Němcích se říká, že jsou disciplinovaní, trochu odtažití, občas chladní. Naštěstí ne všichni a ne ve všem, protože jinak byste si nemohli přečíst nádherný a emotivní román od Charlotte Lucas. Už její předchozí knihy Tvůj perfektní rok a Musí to být happy end, které jsem před lety četla, mě přesvědčily, že mnozí němečtí autoři to s city umí a ona mezi ně rozhodně patří.

Román Lucie v oblacích přináší přesně ten typ klidného a pohodového příběhu, který v dnešní době potřebujeme. Je psaný s neobyčejnou lehkostí, takže stránky doslova mizí pod rukama a děj ubíhá bleskovým tempem. Ústřední trojici – Gabriela, Miriam i malou Lucii – si prostě musíte zamilovat. Je to neskutečně milé, lidské a hřejivé čtení. Tento příběh vám stoprocentně vykouzlí úsměv na tváři a donutí vás přemýšlet, kde vlastně potkat takového muže, jako je Gabriel. To, co pro své nové přátele dělá, je totiž naprosto neuvěřitelné!

Charlotte Lucas stvořila laskavé vyprávění o naději a druhých šancích, které je určeno všem, jenž věří na zázraky. Román vonící člověčinou vyvolává pocit, že to ještě s námi není tak zlé.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Tenhle podcast ti může zachránit život

„Co tě nezabije, to přežiješ.“ Tak zní motto oblíbeného podcastu, který vedou Joy Mooreová a Benny Abbott. Každý týden svým posluchačům nabízí neotřelý a mnohdy neuvěřitelný příběh balancující na hraně života a smrti. Jsou velmi úspěšní nejen díky tomu, že tvoří nesmírně sympatický pár, ale také díky Xanderovi, manželovi Joy, který se stará o provozní záležitosti. Je možná až příliš důsledný a dbá na přesné dodržování plánu, ale díky tomu se drží na špici. Až do dne, kdy oba moderátoři zažijí svůj podcast na vlastní kůži. Když Benny jedno ráno dorazí do nahrávacího studia v domě Joy a Xandera, zjistí, že jsou oba pryč a zůstalo po nich jen rozbité okno. Benny se snaží zjistit, co se stalo a přitom se sám dostává do hledáčku policie. Kde jsou oba manželé? A proč všechno a všichni působí podezřele?

Přiznám se, nebýt recenze, kterou na knížku napsala Lucka z Joty, asi bych ji zařadila do kolonky „možná si tě někdy přečtu“. A to by byla velká škoda, protože se z ní vyklubala fakt dobrá a čtivá záležitost. Takový mix letního light thrilleru (to jsem si právě vymyslela a líbí se mi to) a romance, která se z příběhu pozvolna vyloupne. Děj občas zabrnká na vážnější notu, to aby připomněl, že život mnohdy není peříčko a že když něco nevidíme na vlastní oči, neznamená to, že se to neděje.

Děj se odehrává ve dvou časových rovinách. Aktuální se točí kolem zmizení Joy a Xandera a Bennyho intenzivního pátrání, druhá zaznamenává Joyin život z jejího pohledu, vrací se o několik let zpátky do doby, kdy se seznámila s Bennym a vybudovala si vztah s Xanderem. Čím hlouběji pronikáte do podstaty příběhu, tím víc překvapujících, někdy až šokujících situací na vás čeká. A podezřelými se jeví vážně úplně všichni!

Debut Tiffany Crum Tenhle podcast ti může zachránit život je svěžím knižním počinem, který nenudí. Díky svižnému ději a dynamickému střídání časových rovin odsýpá a čte se v podstatě sám. Připočtětě si sympatickou ústřední dvojici a neotřelé podcastové prostředí ve slunném Los Angeles a máte před sebou slušnou letní adrenalinovou oddechovku.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Jota, na jehož eshopu si knížku můžete pořídit.

Tajemství kavárny na pobřeží

Už popáté přichází spisovatelka Heather Webberová s románem ze série Magické momenty. A stejně jako předchozí knihy se i Tajemství kavárny na pobřeží dá číst samostatně. Příběhy na sebe totiž nijak nenavazují, poznávacím znamením a pojítkem mezi nimi je špetka magie a tajemno, které jsou neodmyslitelnou součástí těchto knih.

Do městečka Driftwood Avu dovedl tajemný dopis s nabídkou pracovního místa. Ava si myslí, že jí dopis poslal její ex předtím, než zemřel. Bere to jako výzvu pro nové začátky a uchopení života do svých rukou. V kouzelném pobřežním městečku v Alabamě potkává Maggie, která provozuje místní kavárnu a obchůdek s neobyčejnými kuriozitami. Pod slupkou houževnaté pracovité ženy Maggie skrývá bolest a strach, její život je plný ztrát a bolestných chvil. A Ava? Ani ona to nemá jednoduché a pobyt v Driftwoodu by mohl být skvělým lékem na smutek i možností, jak začít znovu.

Knihy z velmi volně provázané série Magické momenty můžete číst jako samostatné romány. Nevadí, pokud je čtete napřeskáčku, nebo vám jich pár do počtu chybí a teprve se na ně chystáte – chronologicky na sebe totiž nenavazují. Autorka ve všech dílech využívá stejný koncept: v hlavních rolích potkáte dvě ženy, které začínají znovu od nuly, hledají nové útočiště a lásku. Příběhy sice provází magie, ale bát se nemusíte. Nečekejte žádná kouzla a čáry. Postavy sice oplývají zvláštními dary, ty jsou však velmi jemné a děj zasazený do současnosti nijak nenarušují.

Číst román Tajemství kavárny na pobřeží je jako vklouznout do oblíbených papučí a užívat si pohodlí. Pro mě je to zatím třetí kniha, kterou jsem v sérii četla a myslím, že se řadí mezi nejpovedenější. Hledáte-li laskavé, milé a nenáročné čtení pro chvíle odpočinku, aby vám prostě bylo s knížkou dobře, začtěte se do ní.

Autorka si vás přitáhne svou vlastní knižní magií – čaruje s barvitými popisy okouzlujícího Driftwoodu – vsadím se, že ho budete chtít také navštívit, takže pěkně do řady, prosím – a využívá kombinování rodinných tajemství a překvapivých momentů, které umně proplétá a připraví tak čtivé i dojemné finále. Heather Webberová to se svými čtenářkami prostě umí. Já se už teď těším na to, až si postupně dočtu chybějící knížky a hlavně na to, až u nás vyjde další nový příběh.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Jota, na jehož eshopu si knížku můžete pořídit.

Mrtvé duše nezpívají

Taky jste si oblíbili sérii Juusiho Adlera Olsena Oddělení Q? A taky jste jen neradi přijali zprávu, že je autor nemocný a sérii tudíž nemůže dokončit sám? Rozhodl se, že své příznivce bez Carla a Asada nenechá a vybral si důstojné pokračovatelky, které v sérii pokračují. Prvním společným počinem je jedenáctý díl nazvaný Mrtvé duše nezpívají.

Přiznávám, byla jsem zpočátku trochu skeptická, přece jen má Juusi Adler Olsen už nějaký „zvuk“, jak se říká, kdo by se mu tedy mohl rovnat? Po přečtení říkám na rovinu, že před Line Holmovou a Stine Boltherovou smekám. Povedlo se. Byla to velkolepá jízda, smršť emocí a akce.

Co se událo od posledních dílů, v nichž šlo o svobodu a především o život Carla Mørcka? Po dramatických událostech s falešným obviněním a následným vězením se Carl rozhodl opustit oddělení Q, užívat si důchod a věnovat se psaní. Když ho kontaktuje neznámá žena a přehraje mu poměrně zvláštní a především znepokojivou nahrávku, Carl neodolá a vrací se k vyšetřování. Sice nepřímo, ale přece jen. A co oddělení Q? Odešel i Gordon, takže zůstala jen Rose a Asad, ke kterým přibyla nová, poměrně tajemná kolegyně Helena, která tam s nimi evidentně nechce být a všem to dává znát. Vyšetřování nového případu se rozjíždí, držte si klobouky, tohle je opravdu nářez.

Nabízí se otázka, jestli jsou Mrtvé duše nezpívají jiné, než předchozí díly, které psal Adler Olsen sám, nebo je změna autorů znát. Obě spisovatelky se svého poslání zhostily se ctí a respektem k původnímu dílu, přesto do něj otiskly i něco ze sebe. Děj je sice drsný, řešíme přece vraždy a násilné činy, přesto se v něm odráží něco nového – lehkost, jemnost, které hrubost jemně obrušují. Asadův osobitý humor zůstává, dokonce to vypadá, že s Helenou jim to po pracovní stránce bude klapat, jsou si v lecčems neskutečně podobní. Zato Rose, to je kapitola sama pro sebe. Zatímco dříve z ní sršel sarkasmus a ironie, teď se mění v semetriku, pro kterou je Helena totéž, co červený hadr pro býka. Ale změna v jejím chování má svůj důvod, ještě nás tahle nekonvenční a bohémská vyšetřovatelka překvapí.

Samotný děj je velmi košatý. Vraha vám autorky nabízí na stříbrném podnose, víte, kdo to je, ale vůbec to nevadí. Rozjíždí se několik dějových linek, které spolu zdánlivě nesouvisí, ve finále zjistíte, že opak je pravdou.

Celkově hodnotím zatím poslední díl série velmi kladně. Kombo Holmová & Boltherová je trefou do černého. A opět, stejně jako Juusi Adler Olsen, i ony ukončily příběh tak, že se můžeme těšit na pokračování. Už aby to bylo!

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu si knížku můžete pořídit.

Bouře ve sklenici

Po smrti milované tety se Winnie Bailey Rae rozhodne prodat dům, který zdědila a odejít z malého jižanského městečka Bent Oak, kde si všichni vidí do talíře. Jenže než stačí svůj sen uskutečnit, musí počkat, až se všechno prodá, mezi jinými i štos kuchařek, které po tetě zbyly. Pro Bailey Rae se všechno mění v okamžiku, kdy před ní stojí zoufalá mladá žena a v rukou drží stejnou kuchařku. V ní se skrývá tajný kód, díky kterému mohou ženy na útěku vyhledat v Bent Oak útočiště. Bailey Rae se do pomoci zapojí a pomalu rozplétá pro ni dosud neznámý příběh ženy, kterou nadevše milovala, ale téměř nic o ní nevěděla.

Životní příběh Winnie Ballardové začíná o padesát let dříve, v sedmdesátých letech minulého století. Winnie pocházela z dobře situované rodiny a taky se skvěle vdala, alespoň pro oči tehdejší společnosti. Skutečnost však byla jiná, mnohem horší než zlý sen. Winnie byla nucena z manželství utéct a přijmout novou totožnost v Bent Oak. Vše se podařilo jen díky tajné a důmyslně propojené síti lidí, kteří zajišťovali pomoc týraným ženám. O padesát let později Bailey Rae s úžasem odkrývá, kolik obětí musela její teta přinést, aby si vybudovala nový život – zcela jiný, než jaký jí určil osud. Mladá žena postupně proniká do světa tety Winnie a odkrývá tajemství, která po dlouhých letech vyplouvají na povrch.

Bouře ve sklenici je příběh s pomalejším rytmem vyprávění, do jehož podstaty pronikáte velmi pozvolna. Má typickou jižanskou atmosféru (pokud rádi čtete příběhy odehrávající se na americkém jihu, určitě víte, co tím myslím). Základním stavebním kamenem románu je vykreslení pevného přátelství mezi ženami. A pozor, není to žádné kafíčkování a společné nákupy, tyto dámy spojuje něco úplně jiného. Všechny si prošly určitými formami domácího násilí a v Bent Oak našly nový domov i identitu. To, co pomohlo jim, předávají dál a pomáhají dalším ženám.

Catherine Mann napsala nádherný román, ve kterém citlivě otevírá typická jižanská témata, včetně rasové segregace. Bouře ve sklenici je zajímavý počin, který by si zasloužil větší rozsah a ponoření víc do hloubky. Přesto ho považuji za čtivou záležitost, která osloví primárně čtenářky milující rodinné příběhy s tajemstvím.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fortuna Libri, na jehož eshopu si knížku můžete pořídit.

Ordinace

Patrik je praktický lékař na maloměstě. Aktuálně toho má plné kecky, čekárna je plná lidí, sestru mu dělá vlastní matka, která všechny bez rozdílu srovná do latě, včetně vlastního syna. V druhé ordinaci je Marika, a taky toho má docela dost, nemoci se prostě neptají. Ještě že je tady Hanka, Patrikova přítelkyně, s ní je mu vždycky dobře, i když v poslední době je nějak odtažitá. A vůbec, všechno začíná jít nějak do kopru. Marika udělala průser, matce se začínají trochu zapalovat lýtka a Patrik bojuje sám se sebou. Nepatří mezi nejštíhlejší a proto mu chybí sebevědomí. Za to laskavosti a dobroty má na rozdávání. Bude to ale stačit? Na Patrika se valí jedna pohroma za druhou a na to už jeho dobrácká povaha nestačí. Bude brzy líp?

Petra Dvořáková tentokrát změnila žánr a místo psychologického příběhu čtenářům nabízí pohodovku z lékařského prostředí plnou laskavosti a situačního humoru. Že si to neumíte představit? Dobrý den, další prosím. Ordinace právě otevřela. A je skvělá!

Tento příběh dělají především postavy. Patrik, to je takový roztomilouš. Méďa Béďa, plyšák na hraní. A umí skvěle vařit! Má sice pořádné břicho, ale taky obrovské srdce. Tak obrovské, že nevidí, co se mu odehrává před očima. A zatímco čtenář brzy vytuší, jak to s Hankou asi doopravdy je, Patrik stále žije ve své bublině dobrosrdečnosti. Jeho matka, emeritní zdravotní sestra je kapitola sama pro sebe. Má prořízlou pusu, kterou se nebojí použít. Hodně mě bavila a děj pořádně oživila, stejně jako Patrikovi nejlepší kamarádi. Hanka a Marika jsou dvě zásadní ženy Patrikova světa – osobního i profesního. Nebudu prozrazovat víc, protože na konci se všechno, nad čím v průběhu příběhu přemýšlíte, krásně propojí. Navíc hodný doktůrek občas vyvede takové věci, že nevíte, jestli se smát, nebo ho litovat. Do děje výrazně zasahuje i dětská postava, Maričina dcera, která si říká Drejk a je hodně osobitá. Petra Dvořáková si se všemi krásně pohrála a stvořila příběh, který je psaný lehkou rukou, tentokrát žádné depky mít nebudete. A ještě poznáte svět praktických lékařů z jejich pohledu. Ani oni to někdy nemají s pacienty jednoduché.

Byť byste to od této autorky nečekali, Ordinace představuje vskutku oddechovou záležitost. Jede v poklidném tempu, nenajdeme v ní akční scény, které by zvedaly adrenalin. Pořád čekáte, že se stane něco velkého a ono nic. Prostě klídek, pohoda. Patrikův příběh je spíš zamyšlením nad tím, jak moc se člověk někdy podceňuje a ponižuje, jen aby se zavděčil druhým. O humor v ději rozhodně není nouze, autorka Patrikovi připravila pár horkých chvilek, kdy se pořádně zapotí a čtenář zasměje. Finále, v němž se vše krásně propojí, je i trochu dojemné a k zamyšlení.

Optimisticky laděný počin o smolaři s velkým srdcem a jeho lékařské praxi můžu doporučit všem, kteří hledají lehké čtení s nádechem laskavosti a vtipu.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu si knížku můžete pořídit.

Dědictví

Ulrika, Andrea, Rasmus. Po náhlé a nečekané smrti otce přijíždějí oslavit matčiny narozeniny. Všichni jsou v rozpacích, nová situace je pro ně nepříjemná, každý z nich se snaží najít pevné místo v rodině. Prostřední Andrea žárlí na pouto, které mezi sebou mají matka a nejstarší sestra Ulrika. Naopak ta považuje Andreu za otcova miláčka, který vždy dosáhl svého. Rasmus, který se narodil o mnoho let později, mezi všemi proplouvá neukotvený a ve stínu starších sester. Musí přijít ještě jedna smrt, aby si sourozenci uvědomili, jak to mezi sebou mají. Vztahy jsou vyhrocené, sestry si nemohou příjít na jméno a Rasmus si uvědomuje, že ho vždy braly jako samozřejmost, jako někoho, komu volají jen tehdy, když něco potřebují. Navíc mají všichni tři naprosto odlišné vzpomínky na dětství. Návrat do minulosti otevírá staré rány a rodinná tajemství, která měla navěky spát.

Moa Herngren platí za zkušenou autorku psychologických rodinných dramat. Román Dědictví uzavírá volnou trilogii nazvanou Perspektiva, kterou tvoří spolu s knihami Tchyně a Rozvod. Celá série sází na unikátní koncept: prostor vyprávět dostává každá z hlavních postav. Na zásadní dějové zvraty tak nahlížíme z několika perspektiv, přičemž je nesmírně zajímavé sledovat, jak moc se verze jednotlivých aktérů rozcházejí.

Stejné je to tedy i v Dědictví. Jako první promlouvá Andrea, prostřední ze sourozenců. Vždy pečlivá, přehnaně starostlivá, upjatá, všechno má pod kontrolou. Ráda by měla stejný vztah s matkou jako její starší sestra Ulrika, vřelý a láskyplný, ale ať dělá, co dělá, do jeho podstaty nikdy nepronikne. Navíc řeší problém s dcerou, která trpí sociální fóbií a nechodí do školy. Na Andreu je toho hodně, nikdo její snažení neocení. Když dostane prostor Ulrika, které se říká Ullis, perspektiva se mění. Ullis si zásadní události pamatuje jinak než Andrea. A co teprve, když slovo dostane Rasmus, nejmladší bratr. Jeho část je sice nejkratší, zato nejdojemnější a odkrývá mnoho tajemství, která rodinu obestírají jako těžká, lepkavá pavučina.

Právě tento způsob vyprávění je naprosto geniální. Stačí drobný detail, na který všichni nahlížejí rozdílně a je vám jasné, že nic není jednoznačné. Ke komu se přikloníte? Ani jeden ze sourozenců není stoprocentní klaďas, všichni mají nějakou slabou stránku.

Dědictví považuji zatím za nejlepší ze všech tří autorčiných knih z cyklu Perspektiva. Tři sourozenci, tři různé vzpomínky na jejich dětství. Moa Herngren umí tnout do živého, její psychologické profily postav jsou skvělé a vždy něčím překvapí. Doporučuji všem fanouškům psychologicky laděných rodinných příběhů.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.