Máma pro Papíka

Papík je malý papoušek, který nemá maminku. Moc mu chybí, snaží se proto nějakou najít. Ale jaká by měla být? Není to ani paní Mrožová, ani paní Tučňáková a už vůbec ne paní Žirafová. Všechny rezolutně kroutí odmítavě hlavou, vždyť se mu vůbec nepodobají. Smutný Papík se toulá dál, dokud nepotká paní Medvědovou, které vůbec nezáleží na tom, že se jí Papík nepodobá. Najde v ní malý papoušek novou maminku?

Japonka Keiko Kasza, která žije s rodinou ve Spojených státech, je autorkou mnoha dětských knih. Máma pro Papíka byla původně napsaná pro osvojené a adoptované děti, ale její obsah zaujme i ty ostatní.

Kniha je určená primárně dětem od dvou do pěti let, čemuž je uzpůsoben i její koncept. Text se vztahuje k danému tématu (hledání maminky), nikam jinam neodbočuje a malé čtenáře nerozptyluje, takže se mohou soustředit na Papíkovo hledání.

Téma je pojato citlivě s ohledem na věk dětí. Je na předčítajícím, jak jim Papíkovu misi blíže vysvětlí a jak nastíní dané téma. Průvodní text je psán v jednoduchých větách, aby děti udržely pozornost. Na jedné straně se objevuje maximálně pět, šest vět, což je pro menší děti tak akorát. Podařilo se mi proto upoutat i tříletého syna, který u knih jinak ještě dlouho nevydrží.

Povídání doprovázejí krásné ilustrace, které vytvořila přímo autorka Keiko Kasza (vystudovala grafický design) a musím říct, že nás se synem zaujaly na první pohled. Jsou rozkošné, vypadají jako malované štětcem a jejich výraznost je umocněna tím, že jsou přes celou dvojstranu.

Opět můžu tuto knížku doporučit jak pro čtení rodičů s dětmi, tak i do knihoven a školek, kde najde uplatnění při besedách a povídáních o rodinných vazbách.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Portál, kde si knihu můžete koupit.

Reklamy

Povídky Pověstiny

Když jsem dostala nabídku autorka Jaroslava J. R. Tylicha k recenzování této knihy, váhala jsem. Není to přece jen primárně to, co ke čtení vyhledávám, nemám tento žánr načtený. Ale výzvy se mají překonávat a obzory rozšiřovat. Navíc bych jako knihovnice měla své čtenáře oslňovat širokým čtenářským rozhledem, že ano… 🙂 Takže proč nezkusit neznámé vody a nezačíst se do příběhu, jehož anotace slibuje střelený příběh na hraně sci-fi, fantasy, grotesky a vonnegutovského pop-artu, navíc se zombie apokalypsou…

Lily a Magor, tak zní název prvního dílu z plánované série Povídky Pověstiny. Co je Pověstina? Kraj, který leží v Európě. V příběhu hraje prim parta zabijáků, kteří si říkají Bravo Kachny, a taky Lily a Magor, jeden zamilovaný pár. Popisovat děj blíž nebudu, začtěte se sami, protože něco podobného jste v rukou určitě ještě neměli. Je to trochu chaotické, vyskytuje se v tom poměrně dost postav, takže zpočátku budete určitě trochu tápat.

Autor Jaroslav J. R. Tylich píše hodně zajímavým způsobem, který asi všichni čtenáři nezkousnou. Sama přesně nevím, jak bych ho popsala. Je to mix hovorové a spisovné češtiny, ve výsledku nepůsobí šroubovaně, ale spíš komicky – v kladném slova smyslu. Byla jsem překvapená, protože mě to docela zaujalo, to jsem prvotně vlastně ani nečekala. Líbilo se mi, jak si autor pohrává se slovy a vytváří bizarní, přitom do detailu propracovaný příběh. Vymyslel si nejen vlastní svět, ale také názvy dnů v týdnu, slangové výrazy. Aby se v tom čtenář orientoval, jsou součástí textu vysvětlivky pod čarou.

Musím říct, že mě to docela bavilo, i když to není primárně můj šálek kávy. Přišlo mi, že tohle by napsal Jiří Brdečka (Limonádový Joe), kdyby žil dnes, inspirovat by se mohli i tvůrci legendárních českých sci-fi komedií (Ráno vstanu a opařím se čajem, Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky). V Povídkách Pověstiny prostě vidím vzdaný hold tzv. šestákovým románům, které se ve své době těšily velké popularitě.

Lily a Magor z cyklu Povídky Pověstiny je tedy pořádná „střelenina“, ale napsaná tak, že pokud přijmete autorův styl psaní i osobitý smysl pro humor, tak by vás mohla bavit.

Za recenzní výtisk děkuji autorovi Jaroslavu J. R. Tylichovi. Knihu vydalo nakladatelství Formal Group, zakoupit ji můžete tady.

Měsíční tygr

Penelope Lively se českým čtenářům představila knihou Život v zahradě, v níž se vyznává z lásky k zahradničení formou esejí protkaných vzpomínkami na všechny zahrady, kterými během života prošla. Nyní v nakladatelství Host vychází Měsíční tygr. Jedná se o románový příběh fiktivní hrdinky, novinářky a spisovatelky Claudie Hamptonové, ale i zde autorka vycházela ze svého života.

Claudia se ocitá na konci své životní cesty. Leží v nemocnici a mezi milosrdným spánkem a návštěvami blízkých se myšlenkami ocitá v minulosti. Zažila obě světové války, jednu jako dítě, druhou už jako dospělá žena. V pozici válečné zpravodajky působila v Káhiře a po válce psala historické knihy. Dokázala se prosadit mezi muži, což svědčilo o její houževnaté povaze a cílevědomosti. Dalo by se říct, že je tvrdá a nezdolná žena. A co její soukromý život, měla na nějaký čas?

Měsíční tygr je příběhem ženy, pod jejíž kůži se dostáváte ztěžka, ale když se tak stane, zjistíte, že Claudia pod slupkou tvrdosti skrývá i lidskou tvář. Selhala v roli matky i partnerky, ale v srdci místo pro lásku má, jen jí byl vyměřen příliš krátký čas.

Koncepce románu dává tušit, že si jej budete vychutnávat jako nejlepší portské po dobré večeři. Není to akční příběh, pomalu plynoucí děj vás jen tak lehce poponáší. Zprvu trvá, než si na styl Penelope Lively zvyknete. Střídavě proplouvá současností i minulostí, ich forma se proplétá s vyprávěním ve třetí osobě a některé scény jsou líčeny z pohledu Claudie a poté jejího protějšku. Je to neobvyklé, ale zároveň neotřelé a originální. Měsíční tygr má v sobě britskou noblesu a punc starých časů, což působí poklidným dojmem v protikladu s dnešní moderní uspěchanou dobou.

Měsíční tygr není čtení pro každého. Jste-li milovníci dynamické četby, zřejmě pro vás bude spíše knižním břemenem. Ale pokud si libujete v pomalejším tempu vyprávění a spíš si čtení vychutnáváte, může vám tento román kápnout do noty. Mně osobně se líbil hodně, pomalu plynoucí příběhy mám hodně ráda.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož stránkách si knihu můžete pořídit.

DVOJRECENZE: Mlsný ježek Toník, Ustrašená veverka Barborka

Nakladatelství Fortuna Libri má na svém kontě spoustu báječných knih jak pro dospělé, tak i pro děti. Protože mám doma skoro tříleťáka, kterého se snažím odmala vést ke knížkám, stejně jako jeho dnes už téměř dospělého bráchu, nemohli jsme si nechat ujít dvě novinky z literatury pro děti. Knihy německé spisovatelky Andrey Reitmeyerové nesou názvy Mlsný ježek Toník a Ustrašená veverka Barborka. Nás jejich vydání těší dvojnásobně, protože pojednávají o sympatických zvířatech, což veverka a ježek bezesporu jsou, zároveň jsou to naši jmenovci. Už z fotek vidíte, že se v obou případech jedná o podobný koncept, jak formátem, tak zpracováním.

Na prvních stránkách se se zvířátky seznámíte. Kde žijí, čím se živí, děti poznají základní informace, které by o veverce a ježkovi měly vědět, stejně pár zajímavostí. Po grafické stránce se jedná o naprostý skvost, co se ilustrací týče. Ty má na svědomí přímo autorka a já musím říct, že nás oba se synem upoutaly na první pohled. Nejenže mají svůj půvab, jsou srozumitelné pro menší i větší děti, povídání doplňují na správných místech a jsou koncipovány tak, že pokud máte dítko, které pozornost neudrží příliš dlouho, můžete mu text převyprávět vlastními slovy, právě za pomoci obrázků. Z pohledu knihovnice obě knížky oceňuji i jako výborný a poutavý materiál ke společnému čtení s dětmi, nebo jako pomocníka při besedách o přírodě a zvířatech.

Oba příběhy mají navíc výchovný podtext. Mlsný ježek Toník pojednává o ježčím mláděti, které nechce jíst to, co ježci běžně konzumují. Místo toho by si si pořád dával jahody, jenže ty rostou jen v létě. Ale co v zimě, když maminka s tatínkem spí zimním spánkem a Toník nemůže, protože mu kručí v břiše? Napraví se ježčí mládě a začne jíst správné jídlo? Pomůže mu veverka, kterou potká v lese? Toníkův příběh ukazuje, že se nemůžeme přecpávat jen oblíbenými lahůdkami, ale musíme jíst to, co nám prospívá. Tahle knížka nám kápla do noty, protože náš Toník je taky neskutečně vybíravý. Já doufám, že čím častěji ji budeme číst, tím dřív Toník zjistí, co je pro něj dobré.

Ustrašená veverka Barborka je správnou volbou pro bojácné děti. Sama se bojí skákat, což se zdá divné, protože skákání je pro veverky úplně normální. Barborka se nedokáže odhodlat, ale možná jí pomůže motýl, který jí něco pošeptá do ouška. Co to může být? Překoná Barborka strach a bude skákat ze stromu na strom stejně jako její sourozenci? I tato knížka je nádherná, ukazuje dětem, že každá překážka se dá překonat. Opět ji zdobí překrásné obrázky, které jsou pastvou pro oko.

Ještě než mi do oka padly anotace, prolistovala jsem si příběhy a napadlo mě, že k textům se hodí jedno slovo – laskavý – zjistila jsem pak, že se v anotaci opravdu objevuje. Vystihuje podstatu obou vyprávění, která jsou poučná a dětem mají být nápomocny při překonávání problémů, ale zároveň jsou velmi milá. Autorka si nehraje na moralistku, nechce děti učit násilnou formou.

Obě knihy doporučuji nejen rodičům a dětem pro společné čtenářské a výchovné chvilky, suverénně obstojí v knihovnách, školkách i rodinných centrech.

Z pohledu malého recenzenta:
Povídání na mě bylo moc dlouhé, jsem divočák a nevydržím dlouho poslouchat. Ale mamka na mě vyzrála. Chvilku mi četla a pak mi ukazovala obrázky a vyprávěla mi o ježkovi, který se jmenuje jako já, a taky o veverce Barborce. To je zase mamčino jméno, pořád se tomu smála. Mně se líbil hlavně ježek, protože nechce jíst, ani já ne. Knížky jsem si prohlížel i sám, už totiž poznám ježka i veverku, jahody a taky les. A až budu trochu větší, přečteme si s mamkou i o tom, jak opravdový ježek a veverka žijí. Už se těším.

Za recenzní výtisky knížek děkuji nakladatelství Fortuna Libri, na jehož webu si můžete Mlsného ježka Toníka i Ustrašenou veverku Barborku koupit.

Chlapec, který následoval svého otce do Osvětimi

Chlapec, který následoval svého otce do Osvětimi, to je skutečný příběh, takový, jaký byste nejraději nečetli. Je stejně drsný jako všechny, které se odehrávají v těžkých časech a jejichž hrdinové čelí utrpení. Jakkoli jsou jejich osudy kruté, nelze je ignorovat, neměly by být zapomínány.

Židovská rodina Kleinmannových z Vídně si žila docela spokojeně. Otec Gustav pracoval jako čalouník a žil jen pro své blízké – manželku Tini, dcery Edith a Hertu, syny Fritze a Kurta. Idyla trvala do roku 1939, kdy je Gustav spolu se synem Fritzem odvlečen do Buchenwaldu. Jak se to stalo, proč oba dva a co se stalo se zbytkem rodiny? Jeremy Dronfield sepsal knihu na základě deníku, který si Gustav tajně vedl a který se mu podařilo ukrýt. Autor podnikl i důkladný průzkum zahrnující archivní zprávy, aby jménem Gustava a Fritze podal neuvěřitelný příběh plný odvahy, utrpení i neskutečné houževnatosti.

Nejedná se o klasickou beletrii, román, jaký běžně čtete. Chlapec, který následoval svého otce do Osvětimi je do detailu propracovaný polodokument, díky rešerším a vzpomínkám také autentický. Díky popisnému stylu si drží mírný odstup od čtenáře, přitom však zanechává hluboký dojem. Sledujeme osudy rodiny, jejíž společný život byl v okamžiku roztříštěn na tisíc kousků. Fritz s otcem přežívali v koncentračním táboře, starší dcera Edith získala azyl v Británii, nejmladší syn Kurt se na poslední chvíli dostal do Spojených států. Tini a druhá z dcer, Herta, se staly obětí neuvěřitelných praktik nacistů. Přestože knih o tom, jaká zvěrstva byla v rámci holokaustu na Židech páchána, bylo napsáno dost a dost, stejně vždy šokují a nepříjemně překvapí.

V průběhu děje se postupně dozvíme, co se s Kleinmannovými děje, největší díl pozornosti je však věnován Gustavovi a Fritzovi. Přestáli nevyslovitelné útrapy a násilí, čelili bolesti, nemoci i smutku, přesto dokázali vstát a jít dál. Mezi nimi totiž panovalo příliš pevné pouto, mimořádná vazba mezi otcem a synem, která jim pomáhala přežít.

Jako matce dvou synů, z nichž jeden začíná předškolní etapu a druhý stojí na prahu dospělosti, se mi kniha četla těžce. Až příliš jsem si brala k srdci osud Fritze, mladíka, který měl studovat, volné chvíle trávit s kamarády a prožívat první lásky. Místo toho předčasně dospěl a prožil peklo. Neváhal následovat svého otce do transportu do Osvětimi, a to dobrovolně, i za cenu, že riskuje smrt. Přesto četby vůbec nelituji a pokaždé, když knihu takového obsahu přečtu, jsem víc a víc utvrzená v tom, že by se nemělo zapomínat a četba s válečnou tématikou by měla vycházet i nadále.

Kniha je vystavěna na skutečných základech, faktech podložených záznamy z deníku Gustava Kleinmanna. Každá kapitola obsahuje vysvětlující poznámky pod čarou, stejně jako doplňující zdroje na konci knihy, což pomáhá ujasnit si daná fakta a získat nové informace.

Není to lehké čtení, vyvolává emoce, smutek i pocit zmaru z toho, jak fašisté dokázali připravit člověka o osobní svobodu i o možnost žít s rodinou, pobývat s přáteli, těšit z radostí i maličkostí všedního dne.

Nezapomínejme, připomínejme si osudy těchto lidí. Třeba právě touto knihou.

Za recenzní výtisk děkuji knihkupectví Knihcentrum, kde si knihu můžete zakoupit.

Matčina hra

Vtipy beroucí si na paškál rodinné vztahy jsou hodně oblíbené. Nejvíc frčí ty o tchyních a jejich zetích. A co vztah tchyně a snacha? Pátrám v paměti a vzpomněla jsem si jen na dva. A přitom je to ideální téma. Dvě ženy, jeden muž, ke kterému obě hoří velkou láskou. Která z nich má přednost a větší nárok na jeho přízeň? Když jsem si četla anotaci ke knize, vzpomněla jsem si na film Krevní pouto s Jessicou Lange a Gwyneth Paltrow, v němž se matka nemůže smířit se synovým manželstvím a jde jeho ženě po krku. Byla jsem tedy zvědavá, co nabídne Matčina hra, jestli zahraje na podobnou notu.

Když se Emily seznámí s Adamem, cítí, že poznala muže s velkým M, životní lásku. Plánuje s ním budoucnost, jenže je tady problém. Ve vztahu je vždycky místo jen pro dva, ale co když se tam mermomocí dere někdo třetí?

Na první pohled se před vámi odvíjí klasická vztahová romance mezi Emily a Adamem. Studená sprcha přichází ve chvíli, kdy Adam představí svou přítelkyni matce. Pammie dělá vše pro to, aby mladé lidi od sebe odehnala. A je tak rafinovaná, že její lsti vidí a pociťuje pouze Emily. Nestačíte se divit, čeho všeho je žena schopná, aby dosáhla svého.

Matčina hra je pekelná jízda, napětí se stupňuje s každým novým kouskem, který Pammie provádí své budoucí snaše. Střídavě budete nad její vynalézavostí žasnout, občas se vztekat, kroutit hlavou, ale určitě vás to bude nutit pokračovat ve čtení. Jak tohle může asi dopadnout? Správný psychothriller by měl být plný zvratů, které nečekáte. Můžu říct, že v tomhle případě si jich užijete poměrně dost. Nezapomeňte na konci knihy zavřít pusu, určitě vám brada spadne úžasem, stejně jako mně.

Sandie Jonesová napsala originální psychothriller se zápletkou, která se tváří banálně a obyčejně. Děj vás chvílemi ukolébá do pocitu jistoty, že víte, či aspoň tušíte, kam příběh bude směřovat, abyste po pár kapitolách nabrali vítr do plachet a vydali se do neznáma. Právě ze zápletky autorka vytěžila maximum a ukázala, že v tomto žánru lze čtenáře ještě překvapit.

Víte, kdo bude mezi těmi, komu knihu doporučím? Moje tchyně. Znám ji už dvacet let, kromě toho, že je skvělá a rozumíme si, mám v malíku i její čtenářský vkus. Dám ruku do ohně za to, že se jí Matčina hra bude líbit, stejně jako všem, kteří rádi sáhnou po dobrém a napínavém románu.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, na jehož eshopu si knihu můžete koupit.

Sex za časů královny Viktorie

Když jsem zjistila, že v nakladatelství Beta vyjde kniha o sexu ve viktoránské Anglii, zajásala jsem. Pro tuto ostrovní zemi mám slabost už od raného mládí, královna Viktorie se řadí mezi mé oblíbené historické osobnosti, no a téma sexu? A proč ne? Sex byl, je a bude nedílnou součástí lidstva, takže zjistit, jak to s ním měli za královny Viktorie, to byla doslova výzva.

Nutno říct, že publikace Sex za časů Královny Viktorie je vymazlená záležitost, co se grafické stránky týče. Použitím dobových fotografií, ozdobného písma a rámečků působí opravdu originálně a ve stylu retro.

Jedná se o prvotinu autorky Fern Riddelové, která lechtivé téma uchopila s věcností a nadhledem. Zajímavá je koncepce knihy – je zvláštní v tom, že Ridellová nechává hlavní slovo jiným – tehdejším odborníkům, kteří veřejnost poučovali a nabádali, co se sexu a jeho osvěty týče. Kniha je rozdělena do šesti částí, v každé má svůj prostor jeden z z nich. O anatomii lidského těla promlouvá dr. Dimmick, ke svobodným ženám se obrací paní Dollymopová, reverend J.J. James zase radí nezadaným mužům. Průvodce manželskými vztahy sepsala lady Petronella Von-Hathsburgová, průvodce praktickými pomůckami je od pana Madrakea a na konec nás čekají pikantní rady pro extrémní choutky od lorda Arthura Clevelanda. No měli to viktoriánci zajímavé, že?

Některé věci jsou poměrně úsměvné v kontextu s dnešní dobou. Například rady, podle kterých si máme vybrat svůj protějšek. Věděli jste, že s pomocí klobouku dáma s pánem mohli flirtovat, aniž by jejich okolí něco tušilo?

Velikost nohy: Mezi nejvýraznější znaky odhalující lidskou povahu patří velikost chodidla. Muži a ženy s velkýma nohama možná vypadají na první schůzce trochu divně, ale jako partneři jsou nejspolehlivější a oddaní. Lidé s malýma nohama mají sklon k přílišné bujarosti a k častým výpravám napříč tanečním sálem. (str. 59)

Publikace se nevyhýbá ani otázkám týkajících se témat choulostivějších – na paškál si bere pohlavní nemoci, ve své době poměrně rozšířené, například syfilis. Zabývá se i sexuálními pomůckami, kdo by tušil, že v té době už muži měli k dispozici nafukovací panny!

Nemusíte se bát, že by vás kniha mohla pohoršovat. Je napsaná srozumitelně, není vulgární. Díky ní se podíváte do historie a zjistíte, že o sexu se někteří nebáli mluvit ani před mnoha lety. Poučná exkurze za sexuálním životem lidí žijících na přelomu 19. a 20. století není nuda, ale zábava. Původně jsem od knihy čekala jinou koncepci, myslela jsem, že autorka bude publikovat poznatky získané studiem a bádáním, ona místo toho nechala promlouvat přímé propagátory sexuální osvěty viktoriánské éry. To byla trefa do černého, kdo jiný by vám měl vyprávět o sexu určitého historického období, než ten, kdo v něm žil. 🙂

Je vidět, že autorka si s výběrem témat dala práci a soustředila se i na to, aby text doplnily tématicky správné fotografie. Jako celek hodnotím publikaci Sex za časů královny Viktorie kladně. Rozšířila moje povědomí o viktoriánské době o téma, které ještě v dnešní moderní době bývá tabu.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, na jehož eshopu si knihu můžete koupit.