Hitlerovy ukradené děti

Jen těžko uvěřitelný, leč bohužel skutečný příběh ženy, která byla jako miminko unesená a dostala se do nacistického projektu Lebensborn, přináší kniha Hitlerovy ukradené děti.

Když bylo Erice Matkové devět měsíců, byla nacistickými lékaři uznána jako ideální adept na převýchovu a vytržena od rodiny v Jugoslávii. Německo chtělo víc árijských dětí. Právě pro tyto účely byl zřízen projekt Lebensborn. Možná ho znáte z filmů nebo knih, kdy byl přiblížen jako spolek, kde byly árijské ženy za účelem porození rasově vhodných dětí. Dalším stupněm bylo právě vybírání dětí v zahraničí, jimž byla zavedená nová identita a žily v rasově dokonalé německé rodině. Takovým způsobem bylo uneseno téměř půl miliónu dětí.

Erika vyrůstala jako Ingrid von Oelhafen. Její dětství příliš idylické nebylo, adoptivní rodiče žili odděleně, ani jeden o Ingrid nejevil citový zájem. Když jí bylo patnáct, uviděla svou fotku jako plakát a zjistila, že je hledaná a že byla právě jedním z lebensbornských dětí. Pátrání po identitě však kromě nových informací přináší i bolest a další otázky.

Příběh je psán z pohledu Ingrid/Eriky, která v něm popisuje vzpomínky na dětství, vztahy, které v rodině panovaly, i strastiplnou cestu za svou minulostí a identitou. Kniha je složená z její osobní výpovědi, obsahuje deníkové záznamy adoptivní matky a také výňatky z nejrůznějších dobových dokumentů, což přispívá k větší autenticitě a zvyšuje výpovědní hodnotu knihy. Úryvky a dokumenty jsou po grafické stránce upravené a odlišené, takže neruší samotnou vypravěčskou linku.

Hitlerovy ukradené děti patří mezi ty počiny, které vám pro své těžké téma utkví v hlavě. Kniha poukazuje nejen na velkou bolest a trauma dítěte, které nemohlo vyrůstat ve vlastní rodině, ale také na hrůzy a zvěrstva, které nacisté na lidech páchali. Nemusí jít jen o tělesnou újmu, stejné zlo vznikalo i ze šrámů na duši. Číst příběh Ingrid je náročné co se emocí týče, pokud máte děti, to si hned uvědomíte, jak musela Ingrid i ostatní děti trpět po citové stránce. Z každého písmena, z každé věty je znát že Ingrid je neskutečně silná a statečná. Na cestě ke svým kořenům se musela vyrovnat s pravdou o svém původu, s novými poznatky o rodinných vazbách a kořenech, stejně jako s nedůvěrou a strachem ze strany nových příbuzných.

Výpověď Ingrid, kterou díky této knížce můžeme považovat na jakéhosi mluvčího lebensbornských dětí, by měla být šířena a připomínána, i když od válečných událostí uplynulo už mnoho let.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, knihu můžete koupit na eshopu.

Den, kdy jsem zahlídla lásku

Laurie pracuje jako recepční v hotelu. Má pocit, že její život je nudný a šedý. Naštěstí bydlí s nejlepší kamarádkou Sarou, která ji vždycky dokáže zlepšit náladu. Jednoho dne Laurie zahlédne z okna autobusu muže, na kratičkou dobu si vzájemně hledí do očí… Že by opravdu existovala láska na první pohled? Laurie byla vždy přesvědčená, že to možné není. Ale mladík z autobusové zastávky ji přesvědčil o opaku. Rok se pokoušela neznámého najít, na pohled jeho zelenomodrých očí nemohla zapomenout. Ale když ho konečně objevila, zjistila, že si s ní osud zlomyslně pohrál, Jack patří k někomu, koho Laurie velmi dobře zná…

Musím říct, že mi tato romance sedla jako… však to rčení určitě znáte. Našla jsem v ní vše, co ke knize tohoto typu patří. Je sice kapku předvídatelná, ale děj se zamotá tak, že Laurie a Jackovi bude trvat deset let, než zjistí, jestli jsou si souzení nebo ne. Takže s nimi budete celou tu dobu prožívat milostné i jiné peripetie. Deset let je dlouhá doba a stát se může cokoliv. O tom, že život není peříčko, se přesvědčí oba. Veselé a bezstarostné chvilky střídají ty vážnější a někdy i tragické. Hrdinové se vyvíjejí a dozrávají. Tento pozvolný přechod z bezstarostného mládí k serióznímu věku je dobře zachycený.

Josie Silverová píše čtivě a je poznat, že ji to nesmírně bavilo. Do knihy Den, kdy jsem zahlídla lásku otiskla neskutečné množství emocí, které z děje přímo tryskají. Humor, vztek, láska, smutek jsou namixovány tak, že chytí za srdce, Jackovi, Laurie i Saře to všechno věříte. Možná se v tom poznáte, možná vám to připomene jinou knížku nebo film mající stejný námět. Někdo v tom vidí mix Bridget Jonesové a Lásky nebeské, mně osobně to připomnělo romány Jeden den od Davida Nicholse a Kde končí duha (S láskou, Rosie) Cecelie Ahernové, v nichž hrdinové zažívají podobné situace jako Laurie s Jackem.

Možná si říkáte, že vám už v žánru romantiky nemůže žádný spisovatel nabídnout nic nového, všechno už tu bylo, a to i několikrát. Ale záleží na tom, jak se dané téma zpracuje, jak se ho autor zhostí. Josie Silverové se to podařilo skvěle. Je to typ románu, který k vyjádření lásky nepotřebuje, aby byl sex co druhou stránku, všechno je to o pocitech a emocích hlavních hrdinů, a o tom, jak může být život někdy pekelně spletitý.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis
Knihu můžete zakoupit na eshopu

Sametové iluze

Sametové iluze jsou zajímavým románem, který prostřednictvím životů hlavních hrdinů mapuje nedávnou část našich dějin.

V roce 1994 se koná třídní sraz spolužáků ze sportovního gymnázia. Všichni jsou zvědaví, jak se ti druzí změnili, co je nového a jestli nezapomněli na události, které se kdysi udály… Sraz vidíme očima Čímana, který se při pohledu na promítané fotografie vrací do minulosti a skládá dohromady útržky příběhu, který ovlivnil všechny zúčastněné. Jak moc, to si už přečtěte sami, stojí to za to.

Sametové iluze pro mě byly velkým překvapením. Zaujalo mě téma, byla jsem zvědavá, jak ho pro mě neznámý autor uchopí. První kapitola mě trochu zmátla, nějak jsem netušila, co jí chce spisovatel říct a kam míří. Trvalo mi, než jsem do příběhu dostala. Pak to celé dostalo grády a nešlo přestat číst. Pokud budete mít zpočátku stejný pocit, vydržte, stojí to za to.

Petr Čepek totiž zvolil zajímavý způsob vyprávění, kdy se s podstatnými událostmi nesetkáváme v chronologickém pořadí tak jak je hrdinové prožili, ale autor námi doslova pohazuje tak, jak se mu to zrovna hodí, tady přidá střípek, tam zvýrazní detail, a vy zjistíte, že ač plujete dějem na přeskáčku, přesto to všechno má smysl a logiku a dokonale to do sebe zapadá.

Příběh asi nejvíce osloví generaci dnešních čerstvých šedesátníků, kteří se v Sametových iluzích najdou a poznají. Autor zabírá přibližně dvacet let v životech gymnazistů, líčí jejich osudy, mnohdy s tragickým či komickým podtónem. Velkou pozornost si zaslouží i úvodní kapitola líčící mazácké praktiky na vojně, kdo to tehdy zažil, asi bude vědět své.

V knize se objevuje hodně postav nejrůznějších charakterů, mnohé z nich překvapí, protože je budete mít za úplně někoho jiného, než kým doopravdy jsou. Těch dvacet let, které děj zahrnuje, se na jejich povahách hodně odráží. Chladná sedmdesátá léta, doba normalizace, kdy si nikdo nebyl jistý vůbec ničím, osmdesátky, v nichž k nám lehce pronikala západní móda, hudba i záblesky možné svobody, stejně jako nespoutané devadesátky, během kterých si každý dělal, co chtěl.

Určitě se jedná o hodně zajímavý pohled na mezilidské vztahy a jejich zrání v souladu s časem i dobou. Tahle sonda do života českých lidí nedávné minulosti by určitě neměla minout všechny, kteří se narodili kolem roku 1960, stejně jako ty, kteří by do těchto časů rádi nahlédli.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, knihu můžete zakoupit na eshopu.

V mysli vraha

Zoe Bentleyová pracuje jako forenzní psycholožka a profilovačka. Je přizvána k poměrně zajímavému a hlavně bizarnímu případu, který řeší policie v Chicagu. Někdo vraždí ženy, balzamuje je a nechává je naaranžované na veřejných místech. Spolu s ní případ řeší i agent FBI Tatum Gray. Ti dva se spolu snášejí asi jako Tom s Jerrym, ale kvůli vraždám je důležité, aby spolupráce klapala. Zoe tají jednu věc. Ona sama dostává podivné balíčky, jejichž obsah souvisí s dávnou minulostí. Může souviset i s chicagským případem?

V mysli vraha je prvním dílem ze série thrillerů, v níž se setkáme s dvojicí Zoe & Tatum. Jejich první případ je opravdu šílený a námětem přesahuje to, s čím jsem se v detektivkách doposud setkala. Nepotřebujete hektolitry krve, abyste dostali pořádný mord. To, co předvádí chicagský vrah, je děsivé a zvrácené a vymyká se i těm nejšílenějším představám. Balzamování mrtvol je opravdu specifická disciplina, vrahův motiv k takovému jednání zamotá vyšetřujícím hlavu.

Zoe ani Tatum nepředstavují novodobé hrdiny z řad detektivů, u nichž hraje prim alkoholismus nebo psychická porucha. Oba jsou normální, pokud do toho můžeme počítat to, že Zoe občas poplete nákupní seznam a Tatum si musí poradit se svérázným dědečkem, který připomíná staříka Berta z Tajného deníku Adriana Molea. Děda kouřící marihuanu a pořádající mejdany je milým a humorným zpestřením jinak dramatického příběhu. Tatum se navíc chová jako džentlmen ze staré školy, to chcete, holky. 🙂

Moc se mi líbilo jiskření mezi Zoe a Tatumem, kterého si oni dva vůbec nebyli vědomi, naopak, pořád se spolu handrkovali. Bylo fajn, že se nejednalo o případ, kdy by děj sklouzl do klišé jen proto, aby se ústřední dvojice spolu dala dohromady a prožila románek na pozadí společné práce. Jsem zvědavá, jak to bude pokračovat v dalších knihách v sérii.

Sledovat vraha, jehož nemocná mysl vidí svět úplně jinak, je fascinující. Zjistíte, jak takový narušený člověk přemýšlí, co ho vede k myšlence, že své oběti nabalzamuje. Odhalení je šokující, neuvěřitelné a hlavně potvrzující, že pod svícnem bývá největší tma.

Thriller je dynamický hned od prvních stránek. Kapitoly jsou kratší, autor napíná čtenáře na správném místě, takže musíte pokračovat dál a dál. Části řešící vraždu v Chicagu střídají pasáže ze Zoeina dětství. Právě tyto mě zaujaly nejvíc, protože popisují Zoe jako čtrnáctiletou dívku, která je svědkem řádění šíleného vraha v jejich malém městečku. Tehdy se projeví Zoeino nadání poskládat si na základě indicií profil vraha. Pro mladou dívku má pátrání na vlastní pěst fatální následky, jejichž důsledek se projeví právě v souvislosti s chicagskými vraždami. Jak? To si už přečtěte sami. Můžu vám zaručit, že se od příběhu budete jen těžko odtrhávat. Já jsem ho přečetla za den a půl a o tom, že je opravdu čtivě a hlavně napínavě napsaný, svědčí fakt, že jsem šla kolem desáté večer chystat synovi svačinu do školy, vzala si knihu s sebou, sedla si na chvíli na gauč, že dám jen jednu kapitolu, a rohlíky jsem ve finále mazala až ve dvě v noci. 🙂

Určitě si thriller V mysli vraha nenechejte proklouznout mezi prsty. Mike Omer je překvapením mezi autory tohoto žánru. Ale hlavně – zakončil děj tak, že pokračování bude pro čtenáře naprostou nutností!

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, knihu můžete koupit na eshopu.

Matčina hra

Vtipy beroucí si na paškál rodinné vztahy jsou hodně oblíbené. Nejvíc frčí ty o tchyních a jejich zetích. A co vztah tchyně a snacha? Pátrám v paměti a vzpomněla jsem si jen na dva. A přitom je to ideální téma. Dvě ženy, jeden muž, ke kterému obě hoří velkou láskou. Která z nich má přednost a větší nárok na jeho přízeň? Když jsem si četla anotaci ke knize, vzpomněla jsem si na film Krevní pouto s Jessicou Lange a Gwyneth Paltrow, v němž se matka nemůže smířit se synovým manželstvím a jde jeho ženě po krku. Byla jsem tedy zvědavá, co nabídne Matčina hra, jestli zahraje na podobnou notu.

Když se Emily seznámí s Adamem, cítí, že poznala muže s velkým M, životní lásku. Plánuje s ním budoucnost, jenže je tady problém. Ve vztahu je vždycky místo jen pro dva, ale co když se tam mermomocí dere někdo třetí?

Na první pohled se před vámi odvíjí klasická vztahová romance mezi Emily a Adamem. Studená sprcha přichází ve chvíli, kdy Adam představí svou přítelkyni matce. Pammie dělá vše pro to, aby mladé lidi od sebe odehnala. A je tak rafinovaná, že její lsti vidí a pociťuje pouze Emily. Nestačíte se divit, čeho všeho je žena schopná, aby dosáhla svého.

Matčina hra je pekelná jízda, napětí se stupňuje s každým novým kouskem, který Pammie provádí své budoucí snaše. Střídavě budete nad její vynalézavostí žasnout, občas se vztekat, kroutit hlavou, ale určitě vás to bude nutit pokračovat ve čtení. Jak tohle může asi dopadnout? Správný psychothriller by měl být plný zvratů, které nečekáte. Můžu říct, že v tomhle případě si jich užijete poměrně dost. Nezapomeňte na konci knihy zavřít pusu, určitě vám brada spadne úžasem, stejně jako mně.

Sandie Jonesová napsala originální psychothriller se zápletkou, která se tváří banálně a obyčejně. Děj vás chvílemi ukolébá do pocitu jistoty, že víte, či aspoň tušíte, kam příběh bude směřovat, abyste po pár kapitolách nabrali vítr do plachet a vydali se do neznáma. Právě ze zápletky autorka vytěžila maximum a ukázala, že v tomto žánru lze čtenáře ještě překvapit.

Víte, kdo bude mezi těmi, komu knihu doporučím? Moje tchyně. Znám ji už dvacet let, kromě toho, že je skvělá a rozumíme si, mám v malíku i její čtenářský vkus. Dám ruku do ohně za to, že se jí Matčina hra bude líbit, stejně jako všem, kteří rádi sáhnou po dobrém a napínavém románu.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, na jehož eshopu si knihu můžete koupit.

Poslední velký den

V den svých osmadvacátých narozenin se Ava dozví, že se jí do života vrátila hnusná, zlá a nepříjemná společnice, z jejíž náruče už není úniku. Rakovina. Ava myslela, že nad ní vyhrála, ale nemoc se bohužel po třech letech objevila znovu a vyhlídky jsou bezútěšné, mladé ženě zbývají jen měsíce, než ji pohltí úplně. Když se Ava vzpamatuje ze šoku, rozhodne se, že poslední chvíle si do slova a do písmene užije a splní si velký sen – vdá se. Už odmalička snila o tom, že jednoho dne půjde v nádherných šatech k oltáři jako ta nejkrásnější nevěsta. Co na tom, že jí chybí to nejdůležitější? Ava chce svůj svatební den pojmout jako oslavu života a pozvat své nejbližší a nejmilejší, aby ho oslavili s ní a netruchlili, až s nimi nebude. Avin příběh se díky síle sociálních sítí rozšíří do celého světa, lidé s ní chtějí svatbu sdílet. Introvertní a citlivá Ava souhlasí i s reportáží pro časopis, doufá, že to bude osvěta pro čtenářky, aby dbaly na své zdraví. Setkání s fotografem Jamesem je hořkosladké – je ironií osudu, že to bude láska, kterou rozdělí jen smrt. Mají v takovém případě naději?

Tammy Robinsonová se českým čtenářům představila knihou Normálně jiní, trpkou lovestory, která mě dojala. I v případě druhého románu Poslední velký den, který opět vydalo nakladatelství Cosmopolis, jde o slzavou záležitost.

Jdu po špičkách mezi hvězdami, sleduju Mléčnou dráhu. Svezu se na kometě a zaplavu si v měsíčním moři. Jsem hvězdný prach. Stačí na mě pořádně fouknout a rozletím se. (str. 6)

Tammy Robinsonová popisuje Avinu poslední cestu k vysněnému oltáři citlivě a s porozuměním pro „poslední vrtochy“ hlavní hrdinky. Ta má právo vztekat se, nadávat, házet talířem, stejně jako naplánovat si poslední dny tak, aby vyhovovaly jí. Vypravěčkou je samotná Ava, autorka použila ich-formu, o to víc je zážitek z četby autentičtější a hlavně intenzivní, dostane se vám pod kůži.

I když je to četba, k níž místo kávy a zákusku doporučím spíše krabici kapesníků, nemusíte mít strach, že od začátku až do konce pojede jen na mollové notě. Cítíte smutek i frustraci, je vám Avy líto a neměnili byste s ní ani za nic, ale jedno jí určitě závidět budete. Zázemí, které má v rodičích a dvou nejlepších kamarádkách, lidech, jež jsou s ní doslova v dobrém i zlém a díky kterým spolu s Avou zažijete i hodně humorných chvilek. Někdy jsem měla celou kapitolu na krajíčku a kapesník byl v pohotovosti, jindy jsem pro slzy už ani neviděla, vždycky se ale mezi tím objevil vtipný okamžik, který smutek a tíseň odlehčil.

No a James? Ne, toho nijak neodhalím. Cestičku k němu si prošlapejte po Avině boku sami a užijte si jejich postupné sbližování a vztah, tak křehký a intenzivní, jako je život hlavní hrdinky.

Stejně jako předchozí kniha je i tato situována na autorčin rodný Nový Zéland, takže si opět užijeme překrásnou přírodu ostrova v poutavých popisech, které autorka umí.

Tammy Robinson se silných témat nebojí, umí je uchopit s elegancí i ohleduplností a podat je ve čtivé podobě. Dojemný, srdcervoucí román dokazuje, že i nejtěžší chvíle se dají prožít s grácií a hlavně naplno.

Věnováno Kristýnce. Hvězdy musí být šťastné, že tě mezi sebou mají.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, na jehož eshopu si knihu můžete koupit.

Provaz lží

V roce 1982 se v osadě na sever od New Yorku odehrál děsivý zločin. V idylických kulisách divoké přírody byla nalezena doslova rozstřílená dívka. Dá se říct, že Anetta přežila svou smrt. Pachatel násilného činu, mladík Matthew byl potrestán, ale nikdo se nedozvěděl, proč tak ohavnou a šílenou věc vůbec spáchal. Po dvaceti šesti letech by rád vše vysvětlil Anettě a také Patrickovi, svému nejlepšímu kamarádovi, který tehdy všechno viděl. Anetta a Patrick jsou teď manželé. Ona píše černou kroniku v novinách, on zrovna přišel o práci. Jeho jedinou radostí je smyšlená restaurace, pro kterou sestavuje jídelníčky a zkouší nové recepty. Matthew, který by rád onen provaz lží konečně rozmotal, může ohrozit navenek šťastný vztah Anetty a Patricka, jenž je na jedné takové lži založen. Co se tehdy vlastně stalo?

Román Provaz lží je sice druhou knihou spisovatele Christophera J. Yatese, pro tuzemské čtenáře se jedná o první seznámení s jeho tvorbou. Děj tohoto spíše psychologického románu je rozdělen na tři části, každá má svého vypravěče. Patrick, Anetta a Matthew nabízejí svůj úhel pohledu a svou pravdu. Co skrývá Patrick před Anettou? Co vedlo Matthewa k takovému činu? A jak v tom figuruje Anetta?

Román má mistrně vystavěnou zápletku, pochmurnou atmosféru a punc krutosti, s jakou se setkáváme v severských kriminálních románech. Hlavní hrdinové jsou nečitelní, nevěděla jsem, co si o nich myslet. Celou dobu jsem byla mírně ostražitá a nikomu z nich moc nevěřila. Kámen úrazu je ve formě, jíž autor použil k vyprávění. Pokud si nelibujete v táhlém textu a máte pocit, že na vás autor chrlí všechno najednou, zřejmě narazíte i tady. Provaz lží je totiž bez uvozovek, což spoustě čtenářů absolutně nevyhovuje. Dovolím si trochu subjektivního pohledu – mně osobně absence přímé řeči v knihách nevadí, mozek si to vždycky tak nějak „sám přebere“, ale vím a chápu, že pro mnoho lidí je to vystoupení z komfortní zóny a na autora se proto i zlobí. Pokud dokážete tento fakt překousnout, soustředit se na děj, dostanete poměrně zajímavý psychothriller, jehož hlavní zápletka má kořeny v hluboké minulosti hlavních hrdinů a je ovlivněna mnoha společenskými faktory a tabu, o nichž se v „osmdesátkách“ snad ani nešeptalo. Jediné, co mě na tom všem zarazilo, byl věk trojice v inkrimované době. Bylo jim třináct, čtrnáct let a prožívali věci, které bych tipovala na mnohem starší jedince. Na to, jak jsou Američané prudérní, to bylo poměrně nečekané a nepůsobilo to v daném kontextu věrohodně.

Provaz lží není a nikdy nebude mainstreamovým titulem, na který byste v knižním světě naráželi na každém kroku. Říká se – sto lidí, sto chutí – a toto pravidlo v případě knihy Christophera J. Yatese platí tuplovaně. Pokud se necháte navnadit, zkoušíte rádi nové knižní výzvy, nebo jste jen zvědaví, proč Matthew po Anettě střílel, Provaz lží si přečtěte, snad vás zaujme, stejně jako mě.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, na jehož eshopu si titul můžete koupit.