Štítek: COSMOPOLIS

Kristýna žije už léta na samotě a kromě svých zvířat nikoho nepotřebuje. Jenže když se u ní jednoho dne objeví její minulost v podobě muže, o němž si myslela, že ho už nikdy neuvidí, její život se v okamžiku otočí o sto osmdesát stupňů. Staré rány se otevírají, letité křivdy se derou na povrch. Najde Kristýna sílu odpustit a jít dál? Ještě toho na ni hodně čeká, i takové životní role, o nichž si myslela, že je už nikdy neprožije.

Novinka Lady Nežádalové Dar má nejen krásnou a sympatickou obálku, také obsah stojí za to. Nabízí optimisticky laděný příběh zahořklé ženy středního věku, která postupně roztává a začíná si uvědomovat, že stojí za to žít. Když už si Kristýna myslela, že na ni čeká pouze osamělý život bláznivé podivínky -takhle ji vidí její sousedé – přichází k ní nečekané překvapení v podobě lásky. A ta má mnoho podob, jak je známo, takže se Kristýna, ani my čtenáři, nudit nebudeme.

Lada Nežádalová napsala citlivý, přesto lehce humorně laděný počin, který není prvoplánově líbivý a sladký jako cukrkandl. Právě naopak, nechybí mu kapka hořkosti, protože i takový život je. Naštěstí je Dar psán lehkým, svěžím stylem a jeho čtivost je zárukou, že ho nedáte z rukou, dokud ho nepřečtete – vyzkoušela jsem za vás. Autorka nás provede životem Kristýny, jak tím současným, tak i minulým, kdy v retrospektivním vzpomínání sledujeme, co ji přimělo k osamělému způsobu žití. Na autorčině psaní je sympatické to, že je uvěřitelné a autentické. Tohle se prostě může stát každému z nás. Do děje zakomponovala téma adopce se všemi klady i zápory, jež mohou nastat a dotkla se i domácího násilí. To vše vyvážila dávkou humoru a lehkosti.

Pokud rádi objevujete české autory a jejich tvorbu, máte rádi příběhy ze života bez příkras a růžové polevy, Dar si určitě nenechejte ujít.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmpolis, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

21. 12. uplyne 100 let od narození spisovatele Arnošta Lustiga. Jeho knihy, v nichž se převážně věnuje tématu holokaustu, vycházejí opakovaně a výjimkou nejsou ani Krásné zelené oči, příběh Hanky Kaudersové, které se říkalo Kůstka.

Hanka se v patnácti dostala do polního nevěstince poté, co jako jediná z rodiny přežila vyhlazovací tábor a teď jí nezbývá nic jiného, než přežít. Přežít za každou cenu. Zapřela, že je Židovka a za život platila nacistickým vojákům svým tělem. Kůstka, která chtěla jen žít.

Začíst do románu Arnošta Lustiga nejde na první dobrou, to říkám hned na začátku. Pro mě to bylo první setkání s knižní podobou jeho díla a trvalo mi, než jsem si na jeho styl, v němž střídá děj s myšlenkovými pochody a úvahami, zvykla.

Příběh je rozdělen na tři části. V první se seznámíme s Kůstkou, která v pouhých patnácti musí vyhovět mnoha mužům. Dokážete si to představit? Místo aby si užívala první romantické lásky, randíčka a letmé polibky, její křehké tělo využívají vojáci a důstojníci německé armády. Co Hance zbývá jiného, než se proti všemu obrnit a přestát to s notným sebezapřením, s nadějí, že bude možná líp. Velkou část děje v prvním a třetím oddílu zabírají monology nacistů, kteří Hanku navštěvovali, od filozofických úvah, až po ty nejzvrhlejší myšlenky, které nosili v hlavách a nejraději by si je na Kůstce a jejích souputnicích vyzkoušeli. Obzvláště před jedním zákazníkem, důstojníkem Sarazinem se Hanka musí mít na pozoru, je to psychopat, který se vyžívá v psychickém týrání lidí. Druhá část, jež se odehrává po válce, líčí rozhovory Hanky s rabínem, jejím ochráncem, který si klade otázky, jak mohl Bůh něco takového dopustit. I tato pasáž je velmi filozofická a plná myšlenek a názorů proudících mezi rabínem a Kůstkou.

Krásné zelené oči, to je nesmírně silný a syrový příběh o odvaze a touze žít. Text se nečte snadno. Arnošt Lustig si svým stylem, který může působit neuspořádaně až chaoticky, možná u někoho vyslouží i druhé čtení. Kniha totiž vyžaduje plnou čtenářovu soustředěnost kvůli přeskakování v osobách i čase.

Pokud hledáte dílo zabývající se holokaustem a chcete dostat kvalitní čtení opírající se o reálnou historii, Arnošt Lustig a jeho knihy jsou dobrou volbou. Zapomínat by se nemělo.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Pro spisovatele Gabriela Bacha nastalo temné období. Po úspěšných letech, kdy vydával jednu knížku za druhou, prožívá útlum jak v profesním, tak i v osobním životě. Jen tak se ve všem plácá a nedaří se mu příjít s nápadem na nový román. Už to vypadá, že Gabriela bude muset nahradit ghostwritter, ale pak se stane něco zvláštního. Při procházce podél Labe Gabriel najde v křoví zachycený balónek a pohlednici se vzkazem, který bezesporu psalo dítě. Čtení dojemného textu spisovateli vnukne nápad, který spustí lavinu událostí ovlivňující jak jeho samotného, tak i pisatelku vzkazu, malou dívenku Lucii a její maminku Miriam. Ty se po tragické smrti manžela a tatínka snaží najít své místo v životě. Miriam si otevře second hand s dětským zbožím, ale zatím se jí moc nedaří. Ani Lucie to nemá jednoduché. Je jí sice sedm, ale už se musí potýkat se smutkem a občas podléhá výbuchům zlosti, kterou nemá kde ventilovat. Obě kolem sebe mají přátelé, kteří jim pomáhají a k tomu jednoho zvláštního chlapíka – ano, je to Gabriel, který bere Luciin vzkaz jako novou inspiraci pro své psaní.

O Němcích se říká, že jsou disciplinovaní, trochu odtažití, občas chladní. Naštěstí ne všichni a ne ve všem, protože jinak byste si nemohli přečíst nádherný a emotivní román od Charlotte Lucas. Už její předchozí knihy Tvůj perfektní rok a Musí to být happy end, které jsem před lety četla, mě přesvědčily, že mnozí němečtí autoři to s city umí a ona mezi ně rozhodně patří.

Román Lucie v oblacích přináší přesně ten typ klidného a pohodového příběhu, který v dnešní době potřebujeme. Je psaný s neobyčejnou lehkostí, takže stránky doslova mizí pod rukama a děj ubíhá bleskovým tempem. Ústřední trojici – Gabriela, Miriam i malou Lucii – si prostě musíte zamilovat. Je to neskutečně milé, lidské a hřejivé čtení. Tento příběh vám stoprocentně vykouzlí úsměv na tváři a donutí vás přemýšlet, kde vlastně potkat takového muže, jako je Gabriel. To, co pro své nové přátele dělá, je totiž naprosto neuvěřitelné!

Charlotte Lucas stvořila laskavé vyprávění o naději a druhých šancích, které je určeno všem, jenž věří na zázraky. Román vonící člověčinou vyvolává pocit, že to ještě s námi není tak zlé.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

„Korporáty tyhle záležitosti nesnášejí. Sice nás krmí tím, že jsme jedna velká rodina, ale ve skutečnosti jim nesejde na ničem jiném kromě produktivity. Na tom, co se děje v tvým životě, nikomu nezáleží.“ (str. 163)

Vítejte v korporátu. Se srdečným pozdravem já, která jsem v něm nikdy nepracovala, ale moc ráda jsem si početla o tom, jaké to v něm je. A můžu vám říct, že co se týče práce v kolektivu, je to všude podobné, ať už pracujete u soukromníka nebo ve státních službách, všude se najdou ti, kteří se k vám budou chovat hezky bez zášti, a občas i takoví, jimž jde primárně o o kariérní postup a udělají pro to maximum – i kdyby vás měli potopit. A pokud nikoho takového neznáte a pracujete v pohodovém kolektivu, můžete si, na rozdíl od Jolene, gratulovat. 🙂

Introvertní Jolene se nerada druží. Její interakce začíná a končí u oficiálních pracovních záležitostí. Nepotřebuje si povídat, pít společně kafe, tlachat o přestávce o všem možném. Jenže tohle se v korporátu nenosí, tam jsou všichni jedna velká rodina. Nebo ne? Jak přežít vlezlé a otravné chování kolegů? Třeba tak, že na konec mailu napíšete pěkně ostrou poznámku na jejich účet. Samozřejmě bílým písmem, aby nikdo nic nepoznal. Jolene si vylévá své frustrace tak dlouho, až jednou zapomene změnit barvu písma na bílou a mail odešle i s viditelným dodatkem. Je potrestaná, musí absolvovat výchovné školení s pracovníkem personálního oddělení a její počítač je od té chvíle monitorován. Jenže IT oddělení udělá chybu a Jolene má najednou přístup ke všem konverzacím, jež mezi sebou její kolegové vedou, a je jedno, jestli jsou to pracovní maily nebo soukromá konverzace. Jolene cítí, že by tuto výhodu mohla využít ve svůj prospěch, protože ve firmě se má propouštět a ona je díky svému extempore první mezi adepty na vyhazov. Jaký je je cíl? Získat si šéfa, mít to dobré u personalisty a ze hry vyšachovat kolegy, kteří jí jdou po krku. Jak to může dopadnout?

Román Se srdečným pozdravem mě velmi mile překvapil. Nabízí svižně napsaný děj, v němž je namícháno vše, co od dobrého čtení potřebujete. Má zápletku, z níž autorka vytěžila maximum. Představa, že můžete číst cizí konverzaci nabízí hodně možností, jak s tím naložit. Budete mít pocit, že stojíte Jolene přímo za zády a čtete si spolu s ní. Je to etické? Není, celou dobu jsem nad Jolene a jejím chováním přemýšlela. Hodně zvláštní postava – introvertka s letitým tajemstvím, které jí brání vést normální život. Občas je jí člověku líto, byť s jejím jednáním dvakrát nesouzní. Na druhou stranu má díky špionáži možnost odhalit pravou tvář svých kolegů, kteří ji před druhými umně skrývají a zjistí, že i oni mají své osobní problémy.

Autorka věrně zachytila realitu korporátního života. Nabízí pohled na pevnou hierarchii mezi podřízenými a nadřízenými, čímž čtenáři otevírá dveře do tohoto mnohdy toxického prostředí. Jolenin příběh je však především svědectvím o tom, jak nás formují vlastní přešlapy. Chybovat je totiž snadné, ale najít odvahu k přiznání a nápravě bývá o dost těžší. Melancholické a občas i dojemné chvilky střídají scénky plné situačního humoru, které děj příjemně odlehčují. A nechybí ani romantická linka, která je velmi jemná, nerušivá. Tohle kombo se opravdu povedlo.

Román Se srdečným pozdravem z pera kanadské spisovatelky Natalie Sue můžu doporučit všem, kteří mají rádi seriály Kancl a Kravaťáci, které tento korporátní svět trefně vykreslují.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmpolis, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Lenka má dvaapadesát, je čerstvě rozvedená a přemýšlí, jak se svým životem naloží dál. Osud rozhodne za ni – její maminka začíná pomalu, ale jistě ztrácet paměť, takže se Lenka má co ohánět – obstarává péči, k tomu hlídá vnoučka a řeší žabomyší spory s až příliš moderní snachou, k tomu si přičtěte směnný provoz na jipce, až příliš intenzivní a v určitých věcech podivný milostný vtah s bývalým spolužákem Radkem, běhání pro zdraví a jednoho pejskaře Honzu. To je guláš, viďte? Ale nebojte se, Renáta Navrátilová vám ho namíchala tak akorát, abyste se zasmáli i zamysleli nad tím, jak to mají současní padesátníci náročné. Musí utužovat vlastní vztahy a přitom jsou v neustálém sevření mezi dětmi a rodiči. Voilá, tohle je sendvičová generace se všemi problémy!

Láska s vůní cappuccina zaujme nejen hezkou obálkou, ale také námětem. Autorka se zabývá vším, co dnes řeší ženy středního věku. Neustálý kolotoč mezi rodiči a potomky, kteří jsou už vesměs dospělí, ale neustále něco potřebují. Třeba pohlídat děti. Také Lenka se potýká s různými nesnázemi, některé jsou úsměvné, jiné k zamyšlení.

Přestože se děj točí kolem vážnějších věcí – nemládneme my, natož naši rodiče – zachovává si prvky lehkého humoru. Lenčiny milostné eskapády jsou líčeny s vtipem i něhou a odrážejí pochyby, které mohou ženy mít, co se týče vzhledu, a Lenka není výjimkou. Tohle je prostě oddechově psaná knížka o vážných věcech, o životě, o tom, jak začít znovu a jestli na to není po padesátce pozdě. Děj pěkně odsýpá, je svižný, nikde není žádné hluché místo.

Pro mě to bylo první setkání s autorkou a musím říct, že dopadlo na výbornou. Renáta Navrátilová píše s lehkostí a empatií, v Lence přináší sympatickou a příjemnou postavu, v jejímž životě se určitě pozná hodně čtenářek. Její styl psaní mi připomněl mou oblíbenou Dagmar Digmu Čechovou, která také píše odhlečeně o všem, co nám život přináší.

Pokud hledáte současnou českou tvorbu pro ženy, která není plytká, ale zachycuje běžný život se všemi klady i zápory, román Láska s vůní cappuccina můžu s klidným svědomím doporučit, tohle se vážně povedlo.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Rebecca Raisin nezahálí a píše jednu knížku za druhou. Je libo další knihkupectví? Máte ho mít! Tentokrát se ocitáme ve francouzské metropoli spolu s Coco a její dcerkou Eloise. Knihkupectví v Paříži je lékem na všechny neduhy, věřte mi. Přijde na to i Coco?

Život třiatřicetileté Coco se obrátil o sto osmdesát stupňů. Dosud žila spokojeně s Eloise v Londýně, kde se svým partnerem vybudovala malé, ale úspěšné nakladatelství. Jenže stačilo málo a sen je pryč. Láska jejího života se ukázala jako falešná, přítel ji připravil o firmu i slušnou pověst a Coco se musí vrátit do rodné Paříže, což se nelíbí její třináctileté dcerce stojící na prahu puberty. Při hledání práce Coco narazí na malé knihkupectví, kde právě hledají posilu. A není to lecjaký obchůdek s knížkami, jakých v Paříži najdete dvanáct do tuctu. Tohle konkrétní je kouzelné a působí jako lék na zlomené srdce. Podlehne Coco jeho kouzlu? A jak si poradí s Henrym, pohledným, leč mrzoutským štamgastem, který v knihkupectví vysedává každý den?

Po lehčím zklamání z Knihkupectví v Benátkách, které bylo laděno na ezo notu, jsem měla trochu obavy, jestli bude tento počin lepší. Dala jsem na intuici a musím říct, že Knihkupectví v Paříži je pro mě doposud nejlepším příběhem. Díky jedinečné, okouzlující atmosféře jsem si ho užila od první do poslední stránky. Čtivě napsaný román je prodchnut laskavostí, empatií i příjemným humorem.

Opět dostáváme to, na co jsme u spisovatelky zvyklí – romantiku, knižní prostředí a reálie, které si přímo říkají o návštěvu. Tentokrát je v hlavní roli Paříž a její půvabná zákoutí i turisty vyhledávána známá místa. Rebecca Raisin rozehrává velmi jemnou romantickou linku, ale svým postavám to moc neulehčuje. Coco neřeší jen milostné trable. Její dcera není v Paříži šťastná, ve škole si nerozumí se spolužáky a vznáší se nad ní stín šikany. Toto téma autorka citlivě zakomponovala do příběhu a poukazuje na to, že jednat s puberťáky chce talent, empatii a hodně, hodně trpělivosti.

Moc hezky působil popis knihkupectví. Potkávali se v něm lidé nejrůznějších povah, které k sobě spojila láska ke knížkám, jež dala vzniknout přátelským vztahům.

Knihkupectví v Paříži je milým, oddechovým čtením, kde se hlavní postava musí vyrovnat s minulostí, odrazit se ode dna a začít znovu s hlavou vztyčenou. Čtenářky, které mají knihy Rebeccy Raisin v oblibě, určitě zklamány nebudou. Autorka jede ve svém zavedeném stylu, takže víme, co od ní můžeme čekat – pohodový a laskavý příběh o hledání pravé lásky o vášni ke knížkám.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Každý rok jezdí Rocky se svou rodinou na dovolenou na ostrov Cape Cod. Nic okázalého ji nečeká, jen stará omšelá chata, nad kterou by mnozí ohrnuli nos. Pro Rocky je to však místo plné vzpomínek, útočiště, oáza klidu. Týden s manželem, dětmi a stárnoucími rodiči, kteří za nimi každý rok přijíždějí na pár nocí, má být pro všechny lahodnou vzpruhou. Ale jak to může dopadnout, když dovolenkovou idylku naruší problémy. Rocky trpí příznaky menopauzy a svými náladami ztěžuje pohodu blízkých. Navíc se na povrch dostane pár rodinných tajemství, která se všemi pořádně zamávají. A pak si máte odpočinout!

Catherine Newmanová se v knize velmi výmluvně a trefně nazvané Sendvič zaměřila na vzájemné vztahy v jedné obyčejné rodině. A proč Sendvič? Rocky je ve věku, kdy už se nemusí starat na plný výkon o své potomky, přesto jim je oporou a připravená podat pomocnou ruku, je-li to třeba. Zároveň má ještě rodiče, kteří jsou sice samostatní, ale přece jen se na nich známky stárnutí podepisují a Rocky ví, že zanedlouho přijde čas, kdy se o ně bude muset postarat. Ale kdo se postará o ni? Kdo pochopí její náladovost a nevyzpytatelné chování, které pramení z hormonálních změn? Počin americké spisovatelky mimo jiné zpracovává velmi citlivé období v životě ženy – menopauzu – s níž není snadné koexistovat, a je jedno, jestli se týká vás osobně, nebo vedle někoho s menopauzou žijete.

Sendvič nemá mnoho stránek. Pokud čtete rychle, dáte ho s přehledem za jedno odpoledne. Jedná se o citlivě napsané literární dílo, které přinutí k zamyšlení. Děj není akční, naopak. Před vámi se odvíjí úplně obyčejný příběh jednoho týdne, kdy si spolu s Rocky a jejími příbuznými skládáte střípky jednotlivých dní. Jedná se spíše o zamyšlení nad životem a našimi očekáváními. Kniha rozebírá jak vztahy mezi rodiči a dětmi, tak vztahy manželské. Trochu úsměvně působí některé scény mezi Rocky a její dcerou, protože Američané všechno řeší a jsou přehnaně korektní, musíte si dávat velký pozor na to, co a jak před nimi říkáte.

Počin Catherine Newmanové můžu doporučit přemýšlivým čtenářům, kteří v příbězích nepotřebují adrenalin, ale vyhledávají spíše poklidnější čtení.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, knihu pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Jestli jste si mysleli, že proslulá série Julie Caplinové Romantické útěky spí sladkým spánkem, jste vedle jako ta jedle! Po dvouleté odmlce přichází nový zářez v podobě románu Penzion v Portugalsku, který je velmi, velmi zlehka provázán s předchozí Hospůdkou v Praze. Pojítkem je rodinné pouto mezi hlavními hrdinkami, Annou a Rebeccou, které jsou sestřenice.

Rebecce se podařil husarský kousek. Aniž by si to přála, ztrapnila se před mužem, do kterého je zamilovaná, a to před zraky svých příbuzných a přátel. Bez váhání proto sáhne po nabídce práce v rodinném penzionu v Portugalsku, kde bude vést lekce pilates. Hned na začátku jí do cesty vstoupí šarmantní a neodolatelný Felipe Rebelo, který ovládá kouzlo osobnosti. Pod slupkou bohémského milovníka se skrývá starostlivý a pečující muž, který se stará o své příbuzné i rodinný podnik. Poslední, co by si přál, je rozptýlení v podobě okouzlující lektorky pilates, jež se mu neustále plete do cesty. Nebo je to naopak?

Vždycky, když má vyjít nový díl této volné série, těším se na destinaci, kterou autorka pro svůj příběh vybere. O Portugalsku se v knihách příliš nepíše, proto jsem na něj byla zvědavá. Julie Caplinová je věrná svému stylu, který v knížkách striktně dodržuje, a nabízí kombinaci lásky a gastronomického zážitku. Každá její hrdinka prchá z rodné země, aby unikla problémům či trapasům, a každá poznává kulturu státu, v němž právě pobývá. Styl života v Portugalsku se velmi podobá tomu ve Španělsku nebo Itálii, a tak nás čekají temperamentní postavy s vřelým srdcem a hromada chutného jídla, jehož základem jsou ryby a mořské plody na všechny způsoby. A také noční život plný dobrého vína a letních drinků.

Bohužel jsem nepřišla na chuť hlavní hrdince Rebecce. Nějak se nemohla rozhodnout, kterého muže chce, a do vztahu, byť nezávazného, se vrhá hned na prvních stránkách. Takže jsem jí to všechno nějak moc nevěřila. Chybělo mi pomalé sbližování, opatrné oťukávání a jemné jiskření. Nejvíc mě okouzlila Felipeho rodina, jejíž členové v minulosti čelili životní tragédii, a o to víc si váží soudržnosti a rodinné pospolitosti.

Penzion v Portugalsku je vyloženě letní, nenáročná pohodovka jedoucí v pevně zajetých kolejích. Jelikož se jedná o třináctý kousek v sérii Romantické útěky, nemá nás autorka už čím novým překvapit a nabízí koktejl, který chutná stejně, přesto si z něj rádi znovu lokneme. Tak co myslíte, bude to závěr celého cyklu, nebo nás Julie Caplinová příště ještě někam vezme?

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

J. M. Dalgliesh se už potřetí vrací k detektivní sérii s inspektorem Duncanem McAdamem. V nejnovější knize nazvané Mrtvá ze zátoky Talisker ho nacházíme zabydleného na ostrově Skye. Stal se pevnou součástí místního policejního týmu a volný čas věnuje rekonstrukci bydlení i řešení osobních záležitostí.

Rád by se na své soukromí soustředil intenzivněji, ale zločin se neptá, aktuálně Duncanovi na stole přistál případ ztraceného teenagera. Komunita na Skye je poměrně uzavřená a každé takové zmizení vyvolává spoustu otázek a znepokojení, zvlášť, když se mladíkův otec chová poměrně laxně. Jen pár dní na to je v zátoce Talisker nalezená mrtvá žena. Mají tyto případy spojitost? Počasí na Skye je nevyzpytatelné, když udeří bouře, je třeba jednat rychle, najít chlapce i vraha neznámé ženy, než bude pozdě.

Celkově je Dalglieshova série velmi povedená. Kombinuje starou dobrou anglickou detektivku a prvky psychologického románu. Důležitým pojítkem příběhu jsou opět a znovu vztahy, ať už pracovní – tady hraje prim duo Duncan & Alistair, nebo ty osobní mezi Duncanem a láskou z mládí Becky, které spojuje víc než dávná minulost.

Ani tento díl nepolevuje v kvalitě, laťka je stále vysoko a můžeme doufat, že to vydrží i do dalších dílů, protože Duncanova linka se vyvíjí a je čím dál víc dramatičtější. Stejné je to i s případy, které mají vždy přesah. Tentokrát si autor vzal na paškál ekologické problémy a hodně se soustřeďuje na vztahy v rodině.

Chcete-li číst detektivní příběh, v němž netečou potoky krve, ale jeho těžiště je ve vztazích, počin J. M. Dalglieshe Mrtvá ze zátoky Talisker je trefa do černého. A pozor, obyvatelé ostrova Skye v čele s Duncanem ještě neřekli poslední slovo, série pokračuje a my se můžeme, jak pevně doufám, těšit na překlady dalších dílů.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

A nedá si pokoj a nedá… Kdo? Michal Viewegh. V jeho knižně vydaných denících jste už mohli mapovat zážitky z let 2005, 2010 a 2020, stejně jako mimořádné zápisky z let 2012–2013, kdy se zotavoval po prasknutí aorty. Teď přichází s novinkou – deníkem, v němž zachytil události roku 2025.

Pojďte nahlédnout do světa spisovatele, který vás pustí do svých nejintimnějších myšlenek a zážitků z loňského roku.

Co se změnilo od posledních zápisků z covidového roku 2020? Dobrá zpráva, je po pandemii. Autorovi vyšlo několik novinek a reedicí, pokračuje v sérií besed a autorských čtení, a co se soukromí týče, pevně zakotvil ve vztahu s Olenou, ukrajinskou uprchlicí, kterou i se synem ubytoval ve svém domě po vypuknutí války na Ukrajině.

Pokud jste předchozí Deníky četli, víte, co od autora můžete čekat. Sarkasmus, ironii, sebechválu a přehlížení toho, že občas může být chyba v něm a ne v těch druhých. Je až brutálně upřímný, zejména co se týče intimností (některé věci opravdu nepotřebuju vědět, děkuju 🙂 ), nejvíc mě bavily podrobnosti z každodenního běžného života, to, že žije úplně normální život jako my všichni – vaří, nakupuje, uklízí pracovnu, schází se s přáteli a rodinou. A velmi často bojuje s Oleninými záchvaty žárlivosti, které mají kořeny v jejím dětství.

V deníku, který si vede od 1. ledna až do poslední třetiny prosince, se nevyhýbá ničemu. Občas zápisky sklouzávají do melancholie a plačlivosti nad sebou samým, Viewegh docela často připomíná své zdravotní peripetie, občas si střihne jedovaté píchnutí do exmanželky, i když teď už podstatě méněkrát, než před lety. Často píše o svých dcerách, s nimiž ho pojí pevné pouto, to však po relativně banálním sporu ohledně Vieweghovy tvorby dostává silné trhliny. Dozvídáme se také o nemilém překvapení, které mu připravilo jeho kmenové nakladatelství, když se rozhodlo nevydat tento deník. Frustrace a zklamání provázejí závěrečné zápisky, které autor kvůli tomu ukončí těsně před Vánocemi.

Usmíří se s dcerami? Bude pokračovat v psaní a vydávat jinde? Převážně báječný rok vyšel pod hlavičkou nakladatelství Cosmopolis, uvidíme, jak to bude pokračovat. A pokud by se spisovatel vrátil ve své tvorbě na začátek, kdy napsal romány Účastníci zájezdu, Báječná léta pod psa, nebo Andělé všedního dne, a vydal něco v podobném duchu, udělal by určitě radost více čtenářům.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.