Víno a čáry

Máte rádi víno? Můj nápojový favorit to není, přesto jsem neodolala knížce, které se kolem něj točí. Luanne G. Smithová napsala kouzelnou romanci, s níž se dostanete nejen na francouzské vinice, ale hlavně do pohádky. Nevěříte?

Elena je vinná čarodějka. Ne, že by něco provedla, vinná je, protože… prostě víno. Elena se po sedmi letech vrací na vinici v Chanceaux, kde žila se svou mentorkou, jíž láskyplně nazývala grand-mère – babička. Těch sedm let strávila díky kletbě v těle ropuchy, jak se dozvíte hned v úvodu. Když se vrátí ke grand-mère, zjistí, že se spousta věcí změnila. Vinice je prodaná a její bývalý snoubenec je ženatý s jinou. Elena se dozví, že nový majitel Jean-Paul má v úmyslu oprostit se od starých metod zahrnující kouzla vinných čarodějek a chce vyrábět víno modernímí způsoby, v nich figuruje věda a technika. Elena se snaží Jeana-Paula přimět, aby se vrátil k tradiční výrobě a zároveň chce zjistit, kdo stojí za jejím prokletím.

Víno a čáry můžeme směle zařadit mezi fantasy romance, i když magická linie tu romantickou přebíjí. Uvidíme, co si spisovatelka připravila do dalších dílů, jedná se totiž o první díl série, proto možná zůstala milostná linka lehce v pozadí.

Oceňuji celkový námět, využití vinných čarodějek je zajímavý a neotřelý nápad. Celkově příběh působí pohádkově, ale nemusíte se bát, je to příjemná pohádka pro dospělé. Ruku na srdce, kdo by v dnešní době netoužil občas uniknout realitě všedních dní a prožít něco magického? S Elenou můžete, směle do toho.

Elena je temperamentní dívka, která dříve jedná než přemýšlí, takže je jasné, že ji čeká spousta dramatických chvil, dostane se do vězení, bude bojovat proti předsudkům i nenávisti jiné ženy.

Možná je toho na tento příběh v některých chvílích až příliš, přesto plyne v lehkém pomalejším tempu, které se stupňuje při vypjatých scénách, do nichž autorka vložila i špetku humoru.

Jak jsem napsala výše, Víno a čáry je pohádkový příběh, v němž se mísí reálný svět současné Francie s čarovnou magií. A když k této kombinaci přidáme ještě víno, máte o příjemnou knižní zábavu postaráno, aniž by vás bolela hlava. 🙂 Tak si pojďte společně s Elenou trochu začarovat a na chvíli zapomenout na stereotyp a rutinu.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmpolis, knihu koupíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Opium a absint

New York konce 19. století. V Americe právě vyšel román Brama Stokera Dracula, ve stejné době byla nalezena zavražděná dívka. Ale jak byla zabita, když na těle neměla žádné rány, pouze dvě stopy na krku naznačují, že jí byla odebrána krev. Mohl vraždit upír? V Draculovi ano, tak je to možné i v New Yorku? Tillie Pembrokeová má hlavu plnou otázek, mrtvou je její sestra Lucy, která se měla vdávat a byla miláčkem rodiny. Tillie miluje knížky a je od přírody nesmírně zvídavá, vraždě své sestry chce přijít na kloub za každou cenu, přestože utrpěla zranění při pádu z koně a je víc než hodně zásobována laudanem, které jí má ulevit od bolestí. Je to však látka návyková a Tillie se jí nedokáže vzdát. Její jinak jasné logické myšlení je čím dál víc obestíráno opiovou mlhou a je pro ni těžké rozlišit, co je realita a co důsledkem její bujné fantazie a drogových halucinací. Jistá si není ani svým okolím, někdo z blízkých osob ji pomáhá a chrání, jiný ubližuje. Ale kdo je kdo? A jak tedy zemřela Lucy?

Lydia Kang napsala atraktivní příběh na pomezí young adult a detektivky se strašidelnou a ponurou atmosférou, jakou známe právě z Draculy.

Autorka zvolila er-formu, mně připadalo, že by se k příběhu hodilo spíše vyprávění v první osobě prostřednictvím Tillie, která je velmi zajímavou a osobitou postavou, jejíž odvahu a svéráz si určitě oblíbíte. Tillie je jako umanutý pes honící se za voňavou kostí, pátrá po sestřině vrahovi s dojemnou urputností a šarmem vlastním mladým dívkám. Autorka ji nechává pobíhat newyorskými uličkami, poznávat chudobu, zároveň své hrdince „dopřává“ drogovou závislost, z níž je velmi těžké se vymanit dnes, natož v 19. století. Laudanum bylo jedním z nejdostupnějších sedativ tehdejší doby a předávkovat se, či si na něj zvyknout, bylo velmi snadné, lékaři ho předepisovali bez větších skrupulí.

Opium a absint se čte dobře, důraz je kladen na dobovou atmosféru, stejně jako na charaktery hlavních postav, které jsou trefně popsány. Nechybí detektivní linie, v níž autorka splétá cestičky jedním směrem, který se… však to z dobrých knížek znáte, prostě se zvrtně někam jinam, než se čekalo. A romantika? Bude lehce kopírovat Tilliin knižní idol? Nechte se překvapit, kolem hlavní hrdinky se motá mužů hned několik. Zjistíte taky, že byť se Amerika tváří velmi prudérně, s některými vztahovými náležitostmi si její občané hlavu příliš nelámali.

Na první pohled se knížka tváří jako typická „youngadultka“, má přesah. Všímá si vztahů mezi lidmi různých sociálních vrstev, zaměřuje se na postavení ženy v tehdejší společnosti a především si bere na paškál závislosti a jejich dopad na osobnost člověka.

Opium a absint je sympatickým knižním počinem žánru historické detektivky a můžu ho doporučit, pokud hledáte čtení, jehož předností je zejména dobová atmosféra.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Volání hvězd

Počátek listopadu 1918. Do konce války zbývá pár dní a Irsko má co dělat, aby se z ní vzpamatovalo. Do toho na něj, stejně jako na zbytek světa, udeřila španělská chřipka. V dublinské nemocnici se potýkají s nedostatkem personálu a zdravotní sestra Julie Powerová se na provizorním oddělení pro nemocné nastávající matky má co ohánět. Její boj s větrnými mlýny sledujeme po tři dny, kdy každé ráno nastupuje, aby vystřídala noční sestru. Co na ni čeká? Kromě náročných porodů, které probíhají za asistence devastujícího chřipkového viru, se Julie potýká také s otázkou morálky a cti a její myšlenky jsou neustále u bratra, který si z války nese traumata a nemluví. Julii je k ruce šikovná dobrovolnice Bridie Sweeneyová, do nemocnice také přijždí svérázná lékařka Kathleen Lynnová, která je pro své politické názory na útěku před policií. V pouhých třech dnech, které se nám mohou zdát krátké, se životy těchto tří žen protnou v silných a dramatických okamžicích.

Když v roce 2008 začala Emma Donoghue Volání hvězd psát, ani zdaleka netušila, co se bude dít v době, kdy se knížka objeví na pultech knihkupectví. Nástup covidu v roce 2020 změnil chod celého světa. Když se do knihy začtete, až vás z podobností se současnou situací zamrazí.

I když se děj odehrává v pouhých třech dnech Juliiny služby, je napěchován akcí, nebudete mít čas vydechnout. S Julií a Bridie se zúčastníte porodů, některé budou kvůli chřipce velmi komplikované. Chod na oddělení je líčen velmí autenticky a podrobně, občas jsem trnula hrůzou a napětím, protože o dramatické chvíle není nouze.

Julie je zmítána spoustou otázek, které se týkají jak doktorky Kathleen, tak i sociální a politické situace v Irsku. To nejvíce pociťují pacientky, nastávající matky, bojující nejen s chřipkou, ale i s předsudky společnosti. Manželky z nižších vrstev, svobodné matky i zbohatlické paničky, jen na porodním lůžku jsou si na chvili rovny a všem bez rozdílu se dostane Juliiny péče, jak to s nimi dopadne však záleží na osudu. Díky Emmě Donoghue máme možnost poznat irské zdravotnictví z počátku dvacátých let minulého století. Léčilo se pomocí heroinového koktejlu, horké whisky – pro nás svérázný způsob, pro tehdejší zdravotníky asi jediná možná alternativa v době, kdy panoval naprostý nedostatek léků. Irsko jako výrazně nábožensky založená země využívalo k péči o pacienty nejen klasické zdravotní sestry, ale také jeptišky z klášterů, jež měly na starosti tzv.„magdaleniny prádelny “, nechvalně proslulé azylové domy pro „padlé ženy“.

Volání hvězd můžeme považovat za skvostné komorní drama orámované španělskou chřipkou, které zaujme milovníky psychologicky laděných příběhů.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmpolis, knížku najdete na eshopu nakladatelského domu Grada

Poslední vlak do Londýna

Asi téměř všichni máme povědomí o siru Nicholasi Winstonovi, který zachránil téměř sedm stovek židovských dětí z naší země okupované Němci. Ale asi nikdo, mě nevyjímaje, netušíme, kdo byla Geertruida Wijsmuller-Meijerová, zvaná tante Truus. Tato žena, stejně jako sir Winton zachránila mnoho dětí před nacistickým režimem. Rozhodla se propašovat tolik dětí, kolik jen bude možné. Dokonce vyjednávala s obávaným Adolfem Eichmannem, který jí dovolil převézt děti do Velké Británie. Podmínky, jež si nadiktoval, by pro jiné byly neodstranitelnou překážkou, ne však pro statečnou a neohroženou Truus, jíž se mise podařila. Vlakem odcestovala mimo jiné nadaná studentka a geniální matematička Žofie-Helena, dcera rebelské novinářky, stejně jako pětiletý Walther a jeho starší bratr Stephan pocházející z bohaté podnikatelské židovské rodiny.

V jednotlivých kapitolách střídavě sledujeme nebezpečné mise Tante Truus a poslední dny před transportem do Británie, jak je prožíval čerstvě zamilovaný Stephan a jeho první láska Žofie-Helena. Oba se museli potýkat nejen s krutým přístupem nacistů k židovským obyvatelům, ale také s rodinnými problémy. Matka Žofie-Heleny, novinářka Käthe se nikdy nebála napsat to, co si myslí, což bylo za války dost nebezpečné. Stephan se zase potýká s prvním milostným vzplanutím a musí se vyrovnat s faktem, že jeho rodina, vlastnící vyhlášenou čokoládovnu, o ni přijde, otce zatkne gestapo a matka, jíž sužuje vážná nemoc, nedokáže své syny patřičně ochránit před panujícím zlem.

Kapitoly jsou krátké a působí jako film, v němž není nouze o dramatické okamžiky. Jste-li emočně založeni a jakékoli příkoří páchané na dětech vám nedělá dobře, u této knížky si odtrpíte své. Já osobně pláču pokaždé, když vidím film Všichni moji blízcí a věděla jsem, že nejinak to bude i u románu Poslední vlak do Londýna z pera Meg Waite Claytonové. Podařilo se jí vystihnout pocity, které panovaly v rodinách, jež se vzdaly svých dětí ve prospěch jejich dalších životů. Soustředila se také na osobní rovinu Tante Truus a popsala ji jako ženu odvážnou a statečnou, která se nebála postavit zlu, zároveň bojující s vlastními problémy a traumaty.

Neustále vycházejí nové a nové knihy zabývající se druhou světovou válkou, holokaustem a osudy lidí, jimž nacisté zničili život. Ať už jsou psány na základě skutečných událostí, či autoři využili vlastní fantazie, jsou důležitým prvkem, který pomáhá zachovat historii. O dětských transportech toho příliš vydáno nebylo, proto je dobře, že se tématu Meg Waite Claytonová ujala a napsala román, jenž tuto tématiku blíže zmapoval.

Osobně si vůbec nedokážu představit, jestli bych dokázala to, co matky, jež jedním nesobeckým rozhodnutím zachránily své děti před jistou smrtí i za cenu, že je už nikdy v životě neuvidí. Jestli můžeme přečtení této knihy považovat za úctu, kterou těmto rodičům lze alespoň takto vzdát, prosím, přečtěte si ji taky.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmpolis, knižku můžete pořídit na eshopu nakladatelského domu Grada.

Štěstí má barvu levandule

Penelope, zvaná Pepe, aktuálně řeší rozchod s přítelem. Nemilou skutečnost jí oznámil telefonicky a navíc dostala výpověď v práci. Jako by toho nebylo dost, její babička, která v Provence vede penzion, nešťastnou náhodou vypadne z okna a je v nemocnici. Pepe zamíří z Berlína do Francie, aby se o babičku a její penzion postarala. Od počátku je v jednom kole, hosté jsou ubytovaní a protože babička musí zůstat v nemocnici, Pepe se rozhodne v Provence pobýt tak dlouho, jak to bude nutné. V Berlíně ji kromě nejlepšího kamaráda vlastně nic nedrží. Zjistí, že přesně tohle potřebovala – zapomenout na trable, péct koláče a nechat se opájet vůní smyslné levandule. Jen je třeba dořešit pár rodinných záležitostí…

Román Štěstí má barvu levandule z produkce nakladatelství Cosmopolis jsem si zamilovala na první dobrou. Nabízí osvědčený mix, který funguje na každou romantickou duši – zajímavá destinace, dobré jídlo a… láska v nejrůznějších podobách. Pepe je velmi sympatická hrdinka, která si sice musí udělat pořádek ve svém srdci, slepit nakřáplý vztah s otcem a zjistit, jestli jí zbývá ještě místo na milostné vztahy. Autorka rozehrává hravou partii romantiky – Pepe zažije takové typické klišoidní vzplanutí, které do tohoto typu příběhů prostě patří, a nechává čtenáře nahlédnout do dopisů, jež psal záhadný muž babičce Pepe (a její prakticky založený dědeček to nebyl…)

Příběh je považován za typicky letní čtení, tomu nahrává levandulí protkaná Provence, které si užijete dosyta jak prostřednictvím procházek hlavní hrdinky, tak i díky dobrému jídlu charakteristickému pro Francii. Já jsem ji četla na podzim, což ale vůbec nevadí, ráda jsem se nechala unášet malebnými popisy Provence i velmi sugestivním líčením Penelopina vaření – připravte se, že vás během čtení bude průběžně honit mlsná.

Štěstí má barvu levandule, to není jen jednoduše pojaté romantické čtení, řeší se v něm rodinné problémy, o kterých členové klanu nechtěli mluvit a vznikaly tak různé domněnky a nedorozumění. Přesto z jejich vzájemných vztahů byla cítit sounáležitost k rodině, která se nejvíc projevila ve vazbě k babičce. Rozhovory, které vedla v nemocnici se svou vnučkou byly plné laskavosti i moudrosti.

Milé, pohodové čtení, které je prodchnuto láskou k rodině a jídlu, to je příběh německé autorky Pauliny Mai. Můžu ho doporučit všem milovníkům romancí, kteří nehledají plytké čtení, ale chtějí i něco navíc.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, knížku můžete koupit na eshopu nakladatelského domu Grada.

Klíč

Kathryn Hughesová se českým čtenářům představila srdceryvným, emocemi nabitým románem Dopis, který jsem četla sice trochu se zpožděním, ale o to víc jsem si ho užila a autorku zařadila mezi své oblíbené spisovatelky.

Román Klíč je sice trochu méně emotivní, ale přesto se vryje pod kůži. Spolu s hlavní hrdinkou Sarah objevujete tajemství ústavu pro choromyslné. Sarah je totiž objektem fascinovaná. Při jedné prohlídce objeví starý kufr a v něm dopis ukrývající šokující vzkaz. Co se stane, když začne šťourat do věcí, které měly zůstat navždy zamčené ve skříni?

V linii týkající se minulosti se setkáme se zdravotní sestrou Ellen, která nastupuje do ústavu. Je plná ideálů, ale při své nové práci se setkává s lhostejností a mnohdy i neohleduplnosti svých kolegů vůči pacientům. Na oddělení ji oslovují nejrozmanitější lidské osudy, nejvíc ji zaujme mladá dívka, jíž do ústavu přivezl vlastní otec a která vypadá, že tam vůbec nepatří…

Autorka opět využívá dvě časové roviny, aby je na konci propojila ve finále, které vás nenechá chladnými. Popisuje nehostinné prostředí ústavu pro choromyslné, v němž se většina pacientů necítila komfortně, mnozí tam ani nepatřili, bohužel systém se jich na nic neptal. Atmosféra v zařízení je vylíčena poměrně realisticky, občas vás zamrazí, zejména když se stanete svědky léčby elektrošoky. Ale bát se určitě nebudete, v knížce nejde o to, abyste podlehli co nejděsivějšímu popisu šílených pacientů, ale o přiblížení doby (cca polovina padesátých let minulého století), kdy inovativní metody byly ještě v plenkách a s pacienty se příliš nekomunikovalo.

Kathryn Hughesová svými romány skvěle sekunduje Kate Mortonové, takže hledáte-li podobnou autorku, u níž víte, že v textu najdete přidanou hodnotu a ne jen plytký děj, jste tady správně. Emoce, vztahy, zajímavé prostředí, z něhož se dá mnoho vytěžit, je těžištěm příběhů obou spisovatelek. Jsou zárukou, že se vám do rukou dostává kvalitní četba pro ženy.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, knížku najdete na eshopu nakladatelského domu Grada.

Křehká krása

Pamatujete si legendární seriál Synové a dcery Jakuba skláře? Co si dát německou „odnož“, v níž jako sklářky figurují pouze ženy? Petra Durst-Benningová napsala historickou ságu, v níž přináší pestré osudy žen sklářské rodiny z vesničky Lauscha. Křehká krása je prvním dílem ze série a věřte, že na své si přijdou jak milovníci historických příběhů, tak i nadšenci do řemesel.

Sestry Steinmannovy žily s otcem Joostem, který v Lausche vedl rodinnou sklářskou dílnu. Své dcery vychovával s láskou a péčí možná až příliš velkou, po jeho smrti zůstaly tři dívky bezradné. Začaly pracovat u Joostova konkurenta, aby si vydělaly peníze. Jak Ruth, Marie a Johanna přežijí ve světě, který až doposud patřil jen mužům? Copak se sluší, aby žena foukala sklo a ve sklářském oboru dokonce podnikala? Každá z dívek má svůj sen o životě, práci a lásce, za který musí bojovat. Jednotlivě to ale nepůjde, byť se jejich představy o životě v lecčems rozcházejí, budou se muset pevně semknout a jít za svým cílem společně.

Petra Durst-Benningová napsala nádherný román plný emocí a křehkého skla. Poznáváme nejen život německé společnosti 19. století, ale máme možnost nahlédnout do nitra sklářského řemesla. A nutno říct, že docela podrobně. Můžu říct, že mně osobně se tato „exkurze“ hodně líbila a na vánoční ozdoby, které sestry Steinmannovy vyráběly, budu pohlížet s větším respektem a uznáním k tomuto řemeslu.

Autorka se hodně věnuje tomu, jaké postavení mají ženy v tehdejší společnosti, jak snadno byly (a jsou) zneužitelné, aniž by se mohly adekvátně bránit a dokázat, že ve světě mužů mohou existovat. Zachytila také každodenní činnosti a rutinu života, ať už se jednalo o život na vesnici nebo ve městě, kam se pracovně dostala jedna ze sester.

Příběhu dominuje romantická linie, jedno Steinmannovic děvče prožívá svůj pohádkový sen, další je neskutečně krátkozraké a to, co má přímo před očima, nevidí. 🙂

Se ságami německých autorek se v současném knižním světě doslova roztrhl pytel. V čem je tedy Křehká krása jiná, proč byste měli sáhnout právě po ní? V první řadě přináší příběh „z masa a kostí“, který je velmi uvěřitelný a má hlavní hrdinky, s nimiž jejich peripetie prožíváte, natolik dokáže autorka do děje vtáhnout. Přiznám se, že jsem občas měla chuť každou z tvrdohlavých sester „vzít něčím po hlavě“, protože potřebovaly v mnoha věcech nakopnout. Když mě zrovna v něčem neštvala Marie, byla to Ruth, či Johanna. V průběhu děje se jejich charaktery vyvíjely, dívky dospěly a staly se silnějšími a dokázaly se postavit na vlastní nohy a já jim hodně fandila.

Těším se na pokračování osudů sester Steinmannových. Autorka každou z nich postrčila na samostatnou kolej, ale jak už víme, cesta životem bývá nevyzpytatelná, i na naše hrdinky bude určitě čekat spousta nových situací, kdy budou muset prokázat mnoho odvahy i sil.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmpolis, knihu najdete na eshopu nakladatelského domu Grada.

Dopis

Tklivý, dojemný román Dopis Kathryn Hughesové umně proplétá dvě dějové linie a příběhy žen, které se musely poprat s osudem a postavit na vlastní nohy.

V roce 1973 Tina Craigová se přemírou práce snaží přebít hořkou příchuť manželství. Její muž Rick je opilec a násilník, manželce ubližuje fyzicky i psychicky. Tina je nejšťastnější v charitativním obchodě, kde vypomáhá o víkendech. Při třízení oblečení najde v darovaném pánském obleku dopis, který má známku, ale nikdy nebyl odeslán. Tina je fascinovaná hloubkou citů, jež pisatel vyjevil adresátce, a začne pátrat po původu dopisu, aniž by tušila, jak moc se změní její vlastní život.

Dopis napsal v roce 1939 jistý Billy Stirling. Adresátkou je jeho dívka Chrissie, k níž se v záchvatu paniky nezachoval příliš taktně. V dojemném psaní se kaje a hluboce omlouvá a doufá, že může ještě vše napravit. Dopis se však k Billově děvčeti nikdy nedostal, přesto změnil budoucnost několika lidí…

Román Dopis byl mým prvním setkáním s autorkou, na níž jsem slyšela chválu ze všech stran. V nakladatelství Cosmpolis vyšel sice už v roce 2018, přesto neškodí, když se v recenzi připomene, protože vážně stojí za to.

Autorka umně proplétá dvě časové roviny, které se ve finále propojí v jednu. Jaké bude vyústění prozrazovat nebudu, můžu jen naznačit, že prim v něm budou hrát emoce a především vztek. Vztek na lidi, kteří ve své sobeckosti a zaslepenosti pošlapali důstojnost jiných.

Příběh má dvě stěžejní hrdinky, které nejenže spojuje podobné křestní jméno, ale především mají obě těžký život. Potýkají se s náročnými situacemi, prožívají komplikované vztahy a obě se musí vyrovnat s bolestnými událostmi.

Cathryn Hughes do dojemného románu zakomponovala témata, která jsou stínem společnosti dokonce ještě v dnešní době. Domácí násilí se bohužel mnohdy podceňuje a na svobodné matky se i v moderních časech dívají někteří skrz prsty. Vytvořila silný příběh, který vámi místy doslova otřese, přesto se jím jako tenká nitka proplétá naděje v lepší zítřky. Přese všechno se kniha čte lehce, díky dobře cílenému střídání linií je napětí vyvážené na obou stranách.

Tina i Chrissie budou muset sáhnout až na dno svých sil. Jak jejich světy ovlivní starý zapomenutý dopis?

Máte-li v oblibě dramatické příběhy s nenásilnou romantickou linií a silnými lidskými osudy, Dopis je adresován právě vám.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmpolis, knížku najdete na eshopu nakladatelského domu Grada.

Ukradený příběh

Vanessa se ocitla v docela nezáviděníhodné situaci. Má dva syny, hypotéku na dům a zlomené srdce, protože manžel se dal dohromady s jejich bývalou terapeutkou. To by asi porazilo každou ženu. Vanessa utíká ke svému dávnému snu, napíše romantický příběh, který pošle do nakladatelství, v němž publikuje její oblíbená autorka. Rukopis je zamítnut, ale na ženu čeká další šok – zjistí, že její literární počin byl ukraden právě tou spisovatelkou, jejíž knížky vždycky tak ráda hltala. A tak začne boj o to, čí knížka je, literární agentka totiž tvrdí, že od ní žádný rukopis nikdy neobdržela. Do hry vstupuje právník Marcus, odborník na autorské právo. Věčná romantička Vanessa ví jedno, tento muž je ztělesněním jejího vysněného knižního hrdiny!

Ukradený příběh je tím typem knížek, které si romanticky založený čtenář(ka) bere s sebou na dovolenou, do postele ke chřipce, do křesla ke krbu a sklence vína. Nikdo po přečtení anotace nečeká intelektuální četbu, která vás má vynést do literárních výšin, ale poctivou oddechovku, s níž na chvíli zapomenete na to, že jste unaveni z práce, utahaní z dětí, nemáte nakoupeno a tak vůbec. 🙂

Vanesse je sice přes třicet, měla by být zodpovědnou matkou, zvlášť když je se syny sama, ale při čtení zjistíte, že je mile praštěná a někdy i lehce zmatená a naivní. Prostě typická postava romanticky laděných knížek. V příběhu se dočkáme mnoha klišé typických pro tento druh četby, ale co, ono to k tomu tak nějak patří a vlastně s tím počítáme. Autorka se nebála lehce ztřeštěného humoru, který děj okoření. Zlehka zadrnkala také na vážnější notu a do příběhu vmísila i problematiku manželských a rodinných vztahů.

Ukradený příběh se čte hezky zlehka, s mírným úsměvem na tváři. Romantické duše, zbystřete, tahle oddechová záležitost je přesně pro vás.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, knížku najdete na eshopu nakladatelského domu Grada.

Rodina v podkroví

Byl jednou jeden dům stojící v Chelsea, moderní londýnské čtvrti. V něm tři mrtvoly a v podkroví malé dítko hrající si v postýlce. Vlastně vypadá, že mu nic nechybí a jen čeká, až se mu bude někdo věnovat. Kdo jsou ti mrtví? A kdo se o děťátko staral? Co se v domě odehrálo? Je tady mnoho otázek, ale odpovědi téměř žádné.

Když je Libby 25 let, dozví se, že zdědila dům. Hádejte kde! Jasně, je to honosný, ale léta zanedbávaný dům v Chelsea. Libby se musí rozhodnout, jestli si ho nechá, nebo ho prodá, ale ještě předtím se na něj musí podívat. Mladá dívka za pomoci investigativního novináře odkrývá jedno dávné tajemství, které souvisí s jejím původem. Libby je totiž adoptovaná a dům zdědila po svých původních rodičích…

Zdá se vám to trošku zmatené? Jen vydržte, vše zapadne na své místo. Lisa Jewellová je mistrem svého oboru a dokáže důmyslně proplétat postavy svých příběhů tak, že ve výsledku zůstanete s pusou dokořán.

Děj je rozvíjen pomocí tří vypravěčských linek. Promlouvá k nám Libby, dědička domu v Chelsea, další prostor patří bohémské Lucy, která je bez peněz a s dětmi uvízla ve Francii, odkud by se ráda dostala zpátky do Londýna. Třetí linka patří Henrymu, s nímž nahlédneme do minulosti a zjistíme, co se v domě dělo.

Nerada bych prozrazovala víc, protože tohle je tak spletité a do sebe prorostlé, že byste si k rozuzlení měli dojít hezky sami a užít si zdánlivě nesouvislá vyprávění výše zmíněných hrdinů. Můžu říct, že vyústění je dramatické a konec velmi, velmi… otevřený. Nechybí dějové zvraty, které zaměstnají nervy hlavních postav, stejně jako ty vaše. Od Lisy Jewellové jsem četla vše, co u nás vyšlo, takže si troufám říct, že podle mého mínění Rodina z podkroví není z těch nejsilnějších knih, některé věci mi přišly trochu přitažené za vlasy, přesto se jedná o román, který vám díky námětu zůstane v hlavě, aby tam po přečtení ještě chvíli rezonoval.

Milovníci psychothrillerů, zapište si jméno Lisy Jewellové do svých deníčků. Je to spisovatelka, která dokáže kombinovat zápletky a proplétat lidské osudy jako nejlepší akrobatická čísla v cirkuse. Navíc si pro své knížky vybírá poměrně neotřelá témata a tím zaujme na první dobrou. Jakmile se začtete, jen těžko se od stránek odtrhnete, a tak to má být.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, knížku můžete zakoupit na eshopu nakladatelského domu Grada.