Moje super (ne)realita

Bell má těsně před čtyřicítkou. Místo aby si užívala spokojený vztah, užírá se o samotě, protože se s ní dlouholetý přítel rozešel. Millie má zase všechno, co si žena může přát. Krásného synka, kupu značkového oblečení a byt jako z magazínu o bydlení. Aspoň to si myslí Bell, která ji sleduje na Instagramu. Když se obě sejdou v místním komunitním centru, kam Millie chodí na plavání se synem a Bell do fotografického kroužku, zjistí, že mají obě hodně společného. A taky to, že realitu si můžeme upravit podle svých představ. Takže jak to s Millie vlastně je? A co Bell? Dokáže vylézt z ulity, kam se po rozchodu schovala?

Sledujeme dvě ženy, které spolu nemají na první pohled nic společného, maximálně tak svět módy, protože Bell v módním oboru pracuje a Millie se živí focením oblečení. Ale jak už to v takových příbězích bývá, přátelství vzniká mnohdy nečekaně tam, kde bychom ho vůbec nečekali.

Kromě toho se knížka zabývá ještě dalšími tématy, které hýbou současnou společností, a je jedno, jestli žijete v Anglii nebo v Česku. Jedním z nich jsou sociální sítě, autorka nastavuje zrcadlo všem, kteří na nich tráví volný čas. Přiznejme si to, kdo z nás občas nezírá do monitoru či displeje telefonu déle než je zdrávo, jen aby zjistil, co se změnilo na Facebooku či Instagramu za pár minut od posledního nahlédnutí? Dělám to i já a občas mě to pekelně štve.

Autorka napsala příjemný a čtivý příběh, který plyne vcelku poklidně. Samozřejmě, že o napínavé okamžiky nouze nebude, obě hrdinky si musí vyřešit osobní životy a také budou pomáhat při záchraně komunitního centra, kterému hrozí zavření. Nechybí ani špetka humoru, moc mě bavily Belliny zážitky z kursu fotografování, které byly vesměs hodně vtipné. Nahlédneme taky do světa módy i povrchních vztahů, které se (nejen) v něm vyskytují. Faleš a třpytivé laciné pozlátko je právě součástí moderních insta a facebookových životů, kdy je díky šikovnosti a umění maskovat snadné nafilmovat cokoli.

Děj je podán střídavě z pohledu Bell a Millie. Faktem je, že pokud máte tento typ knížek načtený, budete vědět, kterým směrem se děj ubírá, ale vůbec to nevadí.

Moje super (ne)realita je typickým románem pro ženy. I když hlavní hrdinky řeší občas vážnější problémy, jedná se o oddechovou literaturu, kterou oceníte, když si chcete odpočinout a číst něco lehčího.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, titul můžete pořídit na eshopu Nakladatelského domu Grada.

Všechno je lež

Když jsem před časem četla autorčinu knihu V dobrém i zlém, byla jsem unešená. Jednalo se o dost neobvyklý thriller, v němž nenajdete kladnou postavu. Ze všech tří stěžejních hrdinů nebyl ani jeden, se kterým by se dalo aspoň trochu sympatizovat. Bylo to šokující a přesto mě to právě z toho důvodu bavilo. Takže jsem neváhala sáhnout ani po druhé knize Michelle Sacksové Všechno je lež. Tentokrát je trochu jiná. Hlavním vypravěčem je dítě, jehož prostřednictvím odkrýváme příběh, a v něm není nic takové, jak se na první pohled zdá.

Sedmiletá Dolly je nadšená, protože jede se svým tatínkem, na dobrodružný výlet. Dlouho se neviděli, s maminkou to teď není moc jednoduché a tak je Dolly ráda, že vypadne z domova. Spolu s ní jede i Clemesta, plyšová kobylka, nejlepší kamarádka a „dvojče“. Clemesta je stejně jako Dolly nesmírně chytrá, když si spolu povídají, rozumí si jako nikdo jiný na světě. Počáteční nadšení, kdy Dolly mohla beztrestně jíst všechny nezdravé věci, jezdit na kolotoči a bydlet v hotelích, se postupně mění v strach. Čím víc států míjejí a vzdalují se od domova, tím je všechno horší. Už nebydlí v krásných hotelových pokojích, tatínek se směje míň a pořád se něčeho bojí. Jako první si toho všimne Clemesta, ale Dolly se snaží narůstající obavy potlačovat a tatínka se zastává. Kam se na své cestě za dobrodružstvím dostanou? A je to ještě vůbec dobrodružství, nebo něco úplně jiného?

Román Všechno je lež můžeme zařadit mezi rodinná komorní dramata, ve kterých nepotřebujete příliš mnoho postav, abyste dostali napínavý děj. V tomto případě je napětí dávkováno spíše postupně a ne přímo, to, že se něco děje, vydedukujete z chování Dolly a jejího otce. Příběh je podán z pohledu Dolly, jíž „přizvukuje“ kobylka Clemesta. Asi je vám jasné, že Clemestin hlas zní v dívčině mysli a je to její volání o pomoc a především způsob terapie, protože holčička spoustu věcí vytěsnila. Dolly je sice jen sedm let, ale na svůj věk je nesmírně inteligentní a vyspělá, čímž některé čtenáře vyloženě irituje. Pokud se do knížky pustíte, musíte Dolly porozumět. Pakliže se do malých dětí vžít nedokážete, neužijete si ani tento psychothriller. To, že vypravěčkou je malé děvče, které si navíc povídá s kobylkou, totiž dává příběhu jiný rozměr. Michelle Sacksová tomu přizpůsobila styl, jímž je kniha napsána – působí to, jakoby vypravěčem bylo opravdu dítě.

Pokud se vám předchozí autorčina knížka zamlouvala, budete asi očekávat, že i tentokrát pojede na stejné vlně. Ale Michelle Sacksová se rozhodla pojmout svůj další psychologický počin jinak. S Dolly rozeberete jeden manželský vztah, abyste zjistili, že malé děti mohou různé situace vnímat odlišněji než dospělí. Vydáte se s ní na dobrodružnou cestu, abyste ve finále zjistili, že: „Občas je důležitější, co zůstalo za námi, než to, co máme před sebou.“ Tak zní totiž stěžejní motto knihy.

Určitě si ji nenechejte ujít, máte-li rádi komornější varianty psychologických zápletek, nepotřebujete hodně akce, ale spíše raději odkrýváte pozadí celého příběhu.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmpolis, knihu si můžete koupit na eshopu.

Noční návštěva

Když se jedné noci zahalené do sněhového kabátku právě zuřící bouře ocitne mladá Alice s desetiletým Orenem na prázdném nádraží amerického maloměsta, vůbec netuší, co bude dělat. Jedno ví jistě, útěk od násilnického partnera a Orenova otce byl jediným správným řešení. Ale co si počne na neznámém místě? Zoufalých dušiček se ujímá sociální pracovnice Mattie, která je dočasně ubytuje u sebe. Obě ženy skrývají tajemství a doufají, že se o nich ta druhá nedozví. Kdo je víc v nebezpečí, Mattie nebo Alice? Sněhová bouře graduje a s ní na povrch vyplouvají také záhady provázející hrdinky této knížky.

Na četbu mě nalákala naprosto úžasná obálka a slibná anotace, ještě větší zvědavost jsem cítila poté, co jsem se seznámila s rozporuplnými čtenářskými názory . Za sebe může říct, že se mi do rukou dostal čtivý psychothriller, který sice pár much má, ale ve finále vám nabídne to, co od tohoto žánru čekáte.

Velkou devizou je atmosféra celého příběhu umocněná sněhovou bouří, jež mu dodává správný šmrnc. Obě hlavní postavy, Alice i Mattie vzbuzují protichůdné pocity, a tak to má být. Ve správném psychothrilleru totiž nesmíte věřit nikomu, nejlepší je všechny podezírat a udržovat si tak neustále zvýšenou hladinu napětí.

Co mě osobně rušilo, bylo zakomponování duchařské tématiky do příběhu. Kdyby tam nebyla a autorka ponechala jen náznaky tajemna spojené s polorozpadlým domem, kde Mattie žila, mělo by to větší grády. Nadpřirozené jevy se do Noční návštěvy opravdu moc nehodily a celkově spíše rozptylovaly. „Třešinkou“ bylo oslovení malého chlapce „človíčku“, jež se objevovalo téměř na každé druhé stránce a působilo pak už víceméně otravně. Určitě by se daly využít i jiné varianty – prcku, špunte, cvrčku.

Naopak se mi zase líbilo, jak se autorka vžila do klučičí duše a zakomponovala do příběhu motivy ze Star wars, to bylo tak trochu osvěžením.

Carol Goodmanová si za hlavní téma zvolila domácí násilí a udělala dobře. Je o něm potřeba mluvit neustále, protože toto mnohdy skryté zlo má na svědomí šrámy na duších a také lidské životy.

Kromě malých „mušek“, které jsem vyjmenovala výše hodnotím psychothriller Noční návštěva dobře. Nemá mnoho stránek, takže rychle odsýpá a nestačíte se nudit. Graduje napínavými scénami, kdy opravdu nevíte, kdo to myslí dobře a kdo se chystá ublížit.

Určitě se do knížky začtěte, pokud máte rádi napínavé psychothrillery a rádi se bojíte, zejména duchů.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelsví Cosmopolis, titul můžete koupit na eshopu.

Psí hrdinové

Když se řekne pes záchranář, spoustě lidí se asi vybaví dobrácký bernardýn se soudkem rumu na krku. Zachránit někoho však může každý pes, a je jedno, jaký druh záchrany máme na mysli, zda se jedná o záchranu duše nebo těla. Laura Greaves napsala naprosto úžasnou knížku, v níž najdete šestnáct příběhů. V každém hraje hlavní roli pes, který nějakým způsobem prokázal odvahu, čest i oddanost při záchraně lidských životů. Nejsou to psi speciálně cvičení pro pomoc, ale úplně „obyčejní hafani“, jenž se nepyšní vznešeným rodokmenem a většinou pocházejí z útulků.

Šestnáct příběhů, šestnáct nezapomenutelných psů. Budete se dojímat nad filipínskou fenkou Kabang, která i za cenu vlastního zmrzačení zachránila dvě malé dívenky, když se pokoušely přejít rušnou silnici? Zaujme vás Clove, fena pitbula, jež se stala opěrným bodem PJ bojujícího s drogovou závislostí? A co teprve Rhianna, jíž se podařilo uchránit svou novou paničku před zloději? Každý příběh je jedinečný a stojí za pozornost. V rukou máte fascinující sondu do životů psů a jejich páníčků. Většinou to mezi nimi byla láska doslova na první pohled a vůbec nezáleželo na tom, že pes je z útulku.

Tyto autentické příběhy nejsou podány jako klasický román či povídka. Autorka používá popisný styl, takže čtení vyvolává pocit, jako byste sledovali dokument v televizi. Kromě toho, že se před vámi odvíjí konkrétní příběh psa, dává Laura Greaves důraz i na vedlejší aspekty. Čtenáře seznamuje s prostředím a okolnostmi, které ve finále vedly k neobyčejným psím skutkům. Dává také prostor lidem a sama je spíše pozorovatelem a pečlivým dokumentaristou zaznamenávajícím každý důležitý detail.

Psí hrdinové vyvracejí mýtus, že bojové plemeno musí nutně být agresivní a že pes z útulku je nezvladatelný a nepřizpůsobivý. Ať už knížku přečtete na jeden zátah, protože od psích hrdinů se jen těžko odchází, nebo si příběhy budete dávkovat, přesvědčíte se o tom sami.

Publikace primárně zaujme milovníky psů, to je jasné. Ale vedle nešlápnou ani čtenáři, kteří jsou jen zvědaví na to, jak mohou psi vlastně zachraňovat lidské životy. Myslím, že překvapeny budou obě skupiny, a to jen v dobrém.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, knížku můžete koupit na eshopu.

Sofie, Smrťák a já

To si tak jednoho krásného dne na vaše dveře zaklepe Smrťák a… No jasně, váš čas vypršel, máte tři minuty na to, abyste životu zamávali na rozloučenou a něco si přáli. Náš hrdina (jeho jméno se nedozvíme), je poměrně překvapen, zrovna přemítal nad tím, jak nejlépe by měla začínat první věta knihy, navíc u něj přece nikdo nikdy nezvoní… Než se naděje, má Smrťáka v bytě a rozvíjí s ním třeskutě vtipnou diskusi. Zvonek zvoní zase a za dveřmi stojí vypravěčova bývalá přítelkyně Sofie. Mají spolu jet na návštěvu za jeho matkou a malým synem, kterého roky neviděl, jen mu pravidelně posílá pohlednice. Na neobvyklý road trip míří všichni tři. Jak to může dopadnout?

Na knihu Sofie, Smrťák a já jsem se hodně těšila a byla jsem zvědavá, jak se autor popasuje se zajímavým námětem, z něhož se dá dost vytěžit. Zpočátku jsem byla hodně nadšená, bylo to svižné, vtipné, užívala jsem si to. Jenže v tomto případě platí, že čeho je moc, toho je příliš a mé pocity se v průběhu čtení začaly měnit. Bylo toho čím dál moc a příliš akční děj převálcoval původní myšlenku románu. Jako by autor chtěl za každou cenu upoutat a vymýšlel čím dál víc absurdnější situace. Pro mě, jako milovníka klidnějších příběhů, toho bylo až příliš, ale věřím, že akční čtenáře, které baví, když se v knize pořád něco děje, tento počin zaujme a najdou si v něm to své.

Co velmi oceňuji, jsou dialogy. Slovní přestřelky mezi vypravěčem, Sofií a Smrťákem jsou tahounem celé knihy. Třeskutý humor, žádná nuda, jiskřilo to v nich od začátku až do konce. Právě to je silná deviza příběhu, stejně jako celkový motiv, kdy se spolu s vypravěčem zamýšlíte nad životem. Asi nejvíc mě bavily hrdinovy úvahy o tom, jak nejlépe má začít kniha a pak scénka, kdy se Sofií vzali Smrťáka na pivo.

I když já jsem to úplně pravé ořechové v románu nenašla, věřím, že spousta jiných čtenářů jeho význam ocení daleko víc. A v tomto případě se potvrzuje staré známé tvrzení, že sto lidí, sto chutí. A tak to má být.

Pokud máte rádi sarkastický humor, svižné dialogy a neděsí vás možné absurdní situace v knihách, mohl by se vám knižní počin německého spisovatele Theese Uhlmanna zamlouvat.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, knihu můžete zakoupit na eshopu.

Cukrárna v Paříži

Julie Caplinová přichází s třetím románem ze série Romantické útěky. Po skořicově laděné Kavárně v Kodani a Pekárně v Brooklynu plné sladkých dortíků je tady elegantní a šarmantní Cukrárna v Paříži.

Nině táhne na třicet a dosud si neujasnila, co by chtěla v životě dělat a čeho dosáhnout. Početná rodina ji jako benjamínka opečovává, ale Nina cítí, že by se z těsných pout potřebovala vymanit a zkusit žít na vlastní zodpovědnost. Přijímá proto nabídku práce, kterou nabízí nejlepší kamarád jejího bratra a odjíždí pracovat jako jeho asistentka. Sebastian si totiž zlomil nohu a potřebuje pomoci s cukrářskými kursy. Nina cítí v kostech, že zrovna cukrařina by mohla být správnou volbou. Jenže je tady jeden problém. Sebastian. Kdysi do něj byla zamilovaná, kdysi se před ním ztrapnila. Má pocit, že ji od té doby nesnáší. Dokáží spolu a vedle sebe pracovat, aniž by mezi nimi létaly jiskry napětí? A co vysněná práce, podaří se Nině uspět navzdory přehnané péči příbuzných?

Obě předchozí knihy jely na vlně romantiky a dobrého mlsání, výjimkou tedy není ani Cukrárna v Paříži, která se zajetých kolejí drží zuby nehty. Vůbec to nevadí, protože přesně to čekáme. Je to jako s receptem na zákusek, v němž základ zůstává stejný a obměňujete pouze ingredience v náplni. Opět máme v hlavní roli tápající hrdinku, která se musí rozhodnout, jakým směrem se v životě musí dát. A opět jí do cesty vstupuje muž, s nímž se jí zpočátku jen těžce vychází a musí si k němu prošlapat cestičku. Klišé se opakuje stejně jako v předchozích dílech, naštěstí však funguje. K tomu romantická Paříž a hora jemných a sladkých dezertů, na které máte díky detailním popisům přípravy chuť téměř permanentně.

Mezi hlavními hrdiny to jiskří od prvních řádků a i když se podstatná část děje točí mezi nedorozuměním, které mezi nimi stojí už řadu let, takže jsou na sebe jako kočka a pes, celou dobu cítíte chemii, která mezi nimi panuje. Prostě romance s příchutí sladkého dezertu.

Pokud nemáte náladu číst něco náročného, potřebujete odlehčit a máte rádi, když si hlavní hrdinové dopřávají vedle lásky i dobré jídlo a pití, série knih Julie Caplinové a zatím poslední Cukrárna v Paříži je skvělou volbou.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmpolis, knihu můžete koupit na eshopu.

Mauthausen. Ďábel v líbezné krajině

Zlověstně znějící název naznačuje, kam nás tato publikace zavede. Přibližuje jeden z největších koncentračních táborů, a už z pohledu na obálku je jasné, že to procházka růžovým sadem rozhodně nebude.

Václav Vlk st., autor této knihy, je publicista, spisovatel a komentátor internetového deníku Neviditelný pes. Jeho otec JUDr. Václav Vlk byl členem odbojových organizací, což ho inspirovalo k tomu, že se o odboj a česko-německé vztahy začal zajímat. Na toto téma psal články i knihy, nejznámější z nich je publikace Krvavé dozvuky války, v níž na základě málo známých faktů představuje dnešním čtenářům poslední chvíle válečné vřavy v naší zemi.

Tentokrát si na paškál vzal Mauthausen, koncentrační tábor, který byl vybrán, jako likvidační tábor pro elity české země. Nacházel se v Rakousku v okolí vesnic Mauthausen a Gusen nedaleko města Linec /Linz/. Pokud se zajímáte o válečnou historii a osudy lidí, kteří trpěli v koncentračních táborech, v této knize najdete mnoho informací, a nebudu tajit, že mnohdy mimořádně děsivých.

Publikace je rozdělena do 14 kapitol, příznačně a trefně pojmenovaných. Zabývá se vznikem tábora, celou jeho historií, přibližuje útrapy vězňů, pro nás tak nepředstavitelné. V táboře zemřelo více než 122 000 lidí, přesný údaj nelze určit, protože některé záznamy byly zničeny. Mezi mrtvými byl například písničkář Karel Hašler, nacisté zde popravili i příbuzné a kolegy Josefa Valčíka a Jana Kubiše, členy výsadku Anthropoid.

Byť je text nabitý známými historickými fakty a olemován děsivými čísly statistických údajů, což dotváří ucelený pohled na celkový chod tábora, autor přináší i méně známé informace a přibližuje otřesné chování nacistů v syrové podobě. Dozvíte se, jaké to je, když někdo umírá v mrazu, děsit vás budou věcné, leč sugestivní popisy nálezu těl zavražděných dětí, po zádech vám bude běhat mráz, když se dočtete, jak se vyrábělo mýdlo z lidského tuku. Některé věci ani nelze číst tak, abyste pouze vstřebali danou informaci. Vlastně ani knihu nelze číst najednou a v kuse. Je plná natolik otřesných věcí, že byste ji nejraději zaklapli a nechali být. Obsahuje dobové autentické fotografie, které umocňují její výpovědní hodnotu. Některé jsou drastické a jen těžko se dají vydýchat.

Tato publikace není lehkým čtivem. Kdo se o válečné události zajímá, zejména právě o historii a chod koncentračních táborů, pro toho je Mauthausen. Ďábel v líbezné krajině dalším informačním dokumentem. Pro všechny ostatní je mementem jedné etapy našich dějin. I kdybyste měli knihu jen prolistovat a přečíst si zlomek z celého obsahu, určitě to udělejte, nesmíme zapomínat.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, knihu můžete koupit na eshopu.

Mrazivá krutost

Detektiv Kinsellovou osloví Joseph Madden, který se jí svěří s tím, že ho jeho žena psychicky týrá, zároveň s ní ale nepokrytě flirtuje. Cat ho odkáže na místní oddělení policie, protože si myslí, že se jedná o klasickou manželskou hádku. Ani ve snu by ji nenapadlo, že se s Josephem setká o pár dní později jako s podezřelým z vraždy. Obětí však není jeho žena, ale mladá Australanka, která do Británie přijela na zkušenou. Cat rozkrývá poměrně složitý případ plný lží a nevyřčených tajemství, aniž by tušila, jakou roli v něm samolibý Joseph hraje. Ale ani ona to nemá jednoduché, stejně jako u Maddenových, i její rodinu svírá tíživé tajemství a Cat musí dělat vše pro to, aby jí nezničilo osobní ani profesní život.

Na detektiva Cat Kinsellovou jste mohli narazit už v předchozí knize Malé sladké lži. Pro mě je novinka Mrazivá krutost prvním setkáním se sympatickou Cat. Bála jsem se, že nepochopím souvislosti, protože v podstatě nastoupím do rozjetého vlaku, ale opak byl pravdou. Jak už to u sérií bývá, autor sice připomíná události předchozích knih, ale vždy tak, že pochopíte, oč jde. A stejné je to i u Caz Frearové a její Cat Kinsellové.

Protože thrillerů a detektivních románů u nás vychází přehršel, je důležité, aby v sobě měly něco, co čtenáře zaujme na první dobrou. Potřebujete atraktivní zápletku, charismatické postavy a především musí sednout styl, jakým autor píše. Není nic horšího, než když vás knížka nudí. U Mrazivé krutosti jsem ten pocit neměla. Cat a její kolegové řeší docela zapeklitou vraždu mladé ženy, během které postupně odhalují prohnilé podhoubí jedné rodiny. Nic není jednoznačné a nitky nevedou jen k jednomu konkrétnímu pachateli.

Vyšetřování je věnována značná část knihy. Autorka poměrně podrobně líčí proces od zatčení možného vraha, až po rozuzlení. V podstatě jste neustále ve víru dění jako člen policejního týmu, ale nuda to tedy rozhodně není, čtyři sta stran uteče rychle. Zjistíte, jaké jsou vyšetřovací postupy a metody, nahlédnete pod pokličku kolegiálních vztahů a zjistíte, jak takový policejní tým funguje jako celek, kde jednotlivec sice odvede kus práce, ale výsledek stojí na všech a zejména na šéfovi tmelícím kolektiv. Caz Frearové se podařilo vystihnout klasickou atmosféru panující na rušném policejním oddělení. V popředí početné skupiny stojí ústřední trojice – komplikovaná Cat, její parťák Luigi, který jí svým způsobem nahrazuje otce a přísná, leč spravedlivá šéfka Steelová, která nad svým týmem drží pevnou ruku a má neobyčejný smysl pro humor.

Jaká je vlastně stěžejní postava propojující oba prozatímní díly? Cat Kinsellovou svazuje temné rodinné tajemství, které jí nad hlavou visí jako černý mrak a ohrožuje její kariéru. To, co řešila v prvním díle, tedy podezření, že její otec může mít něco společného s vraždou, pokračuje i tady. Cat řeší nejen rodinné vztahy Maddenových, ale především si musí urovnat ty svoje. Caz Frearová jde, co se osobních vztahů týče, docela na dřeň a svou hrdinku nijak nešetří. Cat není jednoduchou postavou, holduje bílému vínu, ale zase ne tak, jako to známe u jejích knižních kolegů. Umí být tvrdá, stejně jako nejistá, pokud se jedná o vlastní osobní život.

Mrazivá krutost se čte poměrně dobře. Kromě toho, že řeší to, co je pro detektivku typické, tedy zločin, detailně rozebírá i jeho pozadí. Líbilo se mi, že z oběti autorka neudělala jen neosobní spis s vyšetřovacím číslem, ale věnovala jí značnou pozornost jako člověku, jenž míval své sny a tužby, které byly násilně přeťaty rukou vraha.

Určitě doporučuji všem, kteří nehledají jen jednoduchý případ s přímočarým řešením, ale rádi se noří do vrstevnatých příběhů.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, knihu můžete koupit na eshopu.

Děti holokaustu

Osm příběhů, devět dětí. Devět dětí, které si měly hrát, učit se, poznávat život svýma bezelstnýma očima. Místo toho je semlela druhá světová válka, aby je vyplivla zničené fyzicky i psychicky, přesto s nezdolnou sílou žít dál a vyprávět o tom, co prožili, ostatním.

Děti holocaustu. Děti s cejchem Davidovy hvězdy, děti, které měly tu „smůlu“, že se narodily do židovských rodin v nesprávnou dobu. O tom, co musely prožívat během válečných let, se podělí se čtenáři ve svých příbězích, a přes nezvratný fakt, že se tyto čtou velmi těžce, nesou poselství a jsou důležité. Pro nás i pro další generace. Jak zdůrazňuji pokaždé v recenzi na knihu z války, jsou to události, na něž by se zapomínat nikdy nemělo.

Nadechněte se a přijměte pozvání do pekla. Jako první se představuje Luncie, která se musela skrývat v bedně, dále vás se svými příběhy seznámí Herbert, Markus, sourozenci Georg a Uršula, Walter, Sára, Mathei a Jack. Není to lehké čtení, každé z dětí dostalo do vínku jiný osud. Některé prožije válečná léta v koncentračním táboře, jiné se stává partyzánem, přitom je zbraň těžší než on sám.

I když jsou příběhy psány poměrně jednoduše, jsou silné. Ta jednoduchost spočívá v tom, že autoři přibližují fakta očima malých nevinných dětí. Nechtějí tlačit na čtenáře a ždímat slzy za každou cenu, to ani není třeba, protože vzhledem k námětu i věku hrdinů emoce určitě potlačovat nebudete.

Text je vytištěn větším písmem, jednotlivé příběhy nejsou příliš obsáhlé, takže se titul hodí zejména pro mládež jako doplňkový materiál k tématice druhé světové války a holokaustu, a doporučuji je zejména čtenářům, kteří s takovou četbou teprve začínají a mají obavy, jak by emotivní tématiku zvládli.

Na knize je velmi sympatický ještě jeden fakt, a to ten, že na konci každé kapitoly, v níž se seznamujeme s konkrétním dítětem, je poznámka shrnující další život hrdinů – kam se ubíraly další cesty osudu, jestli si našli partnera a měli děti – pokaždé jsem si oddechla, že to s nimi dobře dopadlo. Jen bych přivítala fotografickou přílohu, alespoň fotky z pozdější doby, kdy už se stali dospělými, abych si je mohla konkrétně představit. Ale to je jen maličkost, větší důležitost je ve výpovědní hodnotě a ta je velká.

Luncie, která knihu svým příběhem otevírá, řekla: „Přežiju. Musím. Až válka skončí, musím být ta, která lidem řekne o naší rodině.“ To je naprosto výstižný citát vyjadřující poselství této publikace. A pokud si alespoň jednou během čtení uvědomíte, jaké zlo bylo na lidech pácháno a že by se na to nemělo zapomínat, svůj účel splnila.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis.
Knihu můžete koupit na eshopu Nakladatelského domu Grada.

Hitlerovy ukradené děti

Jen těžko uvěřitelný, leč bohužel skutečný příběh ženy, která byla jako miminko unesená a dostala se do nacistického projektu Lebensborn, přináší kniha Hitlerovy ukradené děti.

Když bylo Erice Matkové devět měsíců, byla nacistickými lékaři uznána jako ideální adept na převýchovu a vytržena od rodiny v Jugoslávii. Německo chtělo víc árijských dětí. Právě pro tyto účely byl zřízen projekt Lebensborn. Možná ho znáte z filmů nebo knih, kdy byl přiblížen jako spolek, kde byly árijské ženy za účelem porození rasově vhodných dětí. Dalším stupněm bylo právě vybírání dětí v zahraničí, jimž byla zavedená nová identita a žily v rasově dokonalé německé rodině. Takovým způsobem bylo uneseno téměř půl miliónu dětí.

Erika vyrůstala jako Ingrid von Oelhafen. Její dětství příliš idylické nebylo, adoptivní rodiče žili odděleně, ani jeden o Ingrid nejevil citový zájem. Když jí bylo patnáct, uviděla svou fotku jako plakát a zjistila, že je hledaná a že byla právě jedním z lebensbornských dětí. Pátrání po identitě však kromě nových informací přináší i bolest a další otázky.

Příběh je psán z pohledu Ingrid/Eriky, která v něm popisuje vzpomínky na dětství, vztahy, které v rodině panovaly, i strastiplnou cestu za svou minulostí a identitou. Kniha je složená z její osobní výpovědi, obsahuje deníkové záznamy adoptivní matky a také výňatky z nejrůznějších dobových dokumentů, což přispívá k větší autenticitě a zvyšuje výpovědní hodnotu knihy. Úryvky a dokumenty jsou po grafické stránce upravené a odlišené, takže neruší samotnou vypravěčskou linku.

Hitlerovy ukradené děti patří mezi ty počiny, které vám pro své těžké téma utkví v hlavě. Kniha poukazuje nejen na velkou bolest a trauma dítěte, které nemohlo vyrůstat ve vlastní rodině, ale také na hrůzy a zvěrstva, které nacisté na lidech páchali. Nemusí jít jen o tělesnou újmu, stejné zlo vznikalo i ze šrámů na duši. Číst příběh Ingrid je náročné co se emocí týče, pokud máte děti, to si hned uvědomíte, jak musela Ingrid i ostatní děti trpět po citové stránce. Z každého písmena, z každé věty je znát že Ingrid je neskutečně silná a statečná. Na cestě ke svým kořenům se musela vyrovnat s pravdou o svém původu, s novými poznatky o rodinných vazbách a kořenech, stejně jako s nedůvěrou a strachem ze strany nových příbuzných.

Výpověď Ingrid, kterou díky této knížce můžeme považovat na jakéhosi mluvčího lebensbornských dětí, by měla být šířena a připomínána, i když od válečných událostí uplynulo už mnoho let.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, knihu můžete koupit na eshopu.