Nečekaná lekce lásky

Lucy Dillonové u nás už před lety vyšla jediná kniha Na sto kusů, která se mi hodně moc líbila a bylo mi líto, že jsem si od autorky nemohla nic dalšího přečíst. Proto mě aktuálně potěšilo nakladatelství Cosmopolis, které vydalo další spisovatelčinu knížku nazvanou Nečekaná lekce lásky.

Jeannie našla muže svých snů a má se za něj vdát. Dnes. Právě teď. Ale právě teď také cítí pochyby. Co když se plete a Dan tím pravým není? Co když to, co k němu cítí, není ta pravá láska? Nebo pracují jen nervy? Jeannie se na poslední chvíli rozhodne změnit své rozhodnutí a právě v tom okamžiku zasáhne osud a mění vše o sto osmdesát stupňů…

Román má trochu zavádějící název, alespoň ve mně spojení slov Nečekaná lekce lásky evokuje sladkou harlekýnku, opak je však pravdou. Do rukou se vám dostane romantický příběh, má však něco navíc. Jeannie v průběhu děje projde velkou proměnou – nebojte se, žádná motivační literatura se v tom neskrývá, a zjistí, co vlastně od života chce. Bude to svatba s Danem? Uvidíte sami.

Děj možná odhadnete dopředu, jak je u romantické literatury běžné, přesto to není tuctová knížka. S Jeannie zažijeme spoustu chvil, kdy jí nebude do zpěvu i takových, které vyloudí lehký úsměv na tváři. Jedná se docela poklidné čtení bez výraznějších akcí, autorka se soutředila spíše na pocity hlavní hrdinky, která stojí na rozcestí životní cesty a nemá tušení, kterým směrem se dát.

Nečekaná lekce lásky je četbou přesně podle mého gusta – chytrá romantika, jak já říkám, z níž netrnou zuby. Jeannie se řadí mezi sympatické knižní hrdinky, bokem nestojí ani vedlejší postavy, které jí zdárně sekundují. Za zmínku stojí budoucí tchyně Andrea, jež je trochu patetická, nebo mimořádně sympatičtí muži – tatínek Jeannie a ženichův družba, ti všichni děj výrazně oživují.

Román Lucy Dillonové je možná tisící variací na nekonečné téma lásky a dramatických vztahů, ale variací příjemnou a oddechovou. V knižní podobě nabízí čtenářům to, co romantická komedie filmovým divákům – náhled do životů lidí tápajících ve svých životech i partnerské komunikaci, která je základním stavebním kamenem každého vztahu, obohacený o jemný humor.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, knížku koupíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Domek v Irsku

Milovníci série Romantické útěky spisovatelky Julie Caplinové zbystřete! Máme tady další, celkově už osmý kousek, který se odehrává v Irsku! Irsko je pro mnohé – pro mě tedy určitě – vysněnou destinací, srdcovkou, takže si ho pojďme hezky užít v románu Domek v Irsku.

Hannah si možná mlhavě pamatujete z předchozího počinu Chata ve Švýcarsku, kde byla hlavní hrdinkou její sestra Mina. Hannah je právnička, žije v Manchesteru a už dlouho má pocit, že by potřebovala změnu. Přihlásí se proto na šestitýdenní kulinářský kurs v Irsku. Než se přesune na útulný irský venkov, zastaví se v Dublinu, aby si užila víru velkoměsta, a to se vším všudy. SE VŠÍM VŠUDY – to znamená nejen dobré jídlo a pití, ale také, ehm, ehm, společnost atraktivního fešáka. Conora potkává úplně náhodou a netuší, že to není jejich poslední setkání. Kurz vaření začíná totiž i s nečekaným překvapením pro Hannah.

Kdo knížky Julie Caplinové už zná, tak ví, co může od každého jejího počinu čekat. Dobré jídlo, atraktivní lokaci a romantiku kombinovanou s jiskřivým humorem. Na to většina milovníků romantických knížek slyší. Autorka má svou osvědčenou šablonu, v níž mění pouze hlavní hrdiny a destinaci, kde se příběh aktuálně odehrává. Hrdinka většinou odjíždí řešit své osobní problémy a kromě talíře plného regionálního jídla potká i osudový milostný vztah. A víte co? Funguje to i po osmé.

Děj mi připadá tentokrát nejzajímavější, prostředí irského venkova mi sedlo. Tato země je mou oblíbenou destinací, ráda bych ji někdy viděla i na vlastní oči. Knižní návštěva se povedla – autorka opět dokázala, že umí přiblížit danou zemi takovým způsobem, že máte pocit, jako byste se tam ocitli. Vnímáte malebnost irské krajiny, rozmanitost lidí, nechyběl humor a vtip a tentokrát i jedna záhada. Bavily mě slovní přestřelky mezi účastníky kurzu a zejména ty, které mezi sebou vedli Hannah a Conor.

Domek v Irsku je oddechovou záležitostí, prostředkem k navození příjemné atmosféry, když potřebujete vypnout. Tak si užijte nádherné a spontánní Irsko a zkuste hádat, kam nás Julie Caplinová vezme příště. Možná tušíte, možná ne, v každém případě se těšme všichni už teď, protože se sérií Romantické útěky je to tak, jak jsem už psala u jiného dílu – jako byste vklouzli do oblíbených papučí – je vám prostě dobře.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, knihu zakoupíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Všechno je krásné

Amy žije sama v bytě přeplněném vzpomínkami, a to doslova. Amyino obydlí je zaplaveno předměty, které jí připomínají minulost a šťastné chvíle s přítelem a nejlepší kamarádkou. Ale pak se v jejím životě něco změní a zrazená Amy zůstává opuštěná a city projevuje pouze své sbírce. Věci vás totiz zradit nemohou. Poklidné chvíle osamělé ženy naruší stěhování rodiny se dvěma dětmi do sousedního domu a taky městská rada, jíž se nelíbí, že Amy svým sběratelstvím narušuje bezpečí svého okolí…

Román Všechno je krásné se řadí mezi knížky, které čtenáře dokážou chytit za srdce. Byť se na první pohled tváří jako oddechový příběh, ve skutečnosti je sondou do života člověka, který své smutky a trápení utápí v obsesi – konkrétně v chorobném hromadění věcí. Na první pohled tento jev působí romanticky, ale na ten druhý… asi si sami umíte představit, jak to v takovém bytě pak vypadá. Bohužel, člověk, který tomu propadl, to tak vůbec nevidí. Pro Amy jsou nejsou věci jen bezduchými předměty, ale vzpomínkami, do nichž se noří, kdykoliv se necítí komfortně.

V ději se prolíná současnost a Aminy vzpomínky na šťastná léta po boku svých nejbližších. Společně skládáme střípky jejího života a snažíme se porozumět, proč se uzavřela před světem. Autorka velmi citlivě a s pochopením nahlíží do světa člověka se zlomenou duší, kterou je potřeba vyléčit.

Amyin příběh je křehký jako skleněné lahve a květináče, které tvoří část její sbírky. Dojemné čtení s vyústěním, které asi nikdo nečekal, potěší čtenáře, kteří si oblíbili neotřelé hlavní hrdiny, takové, které máme rádi, přestože nezapadají do předem daných škatulek a standardů.

Za recezní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, knihu koupíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Paříž je vždycky dobrý nápad

Když nevíte kudy kam v přítomnosti, zkuste se vrátit do minulosti. Právě tímto se řídí hlavní hrdinka knihy, která kdysi trávila život na cestách, ale pak musela rovnýma nohama skočit do života, v němž pro smích a bezstarostnost nebylo místo. Nebo bylo, ale Chelsea si to nechtěla připustit? Teď se jí žení otec a ona se s tímto jen těžko vyrovnává. Uvědomí si, že zatímco ona měla pocit, že jen dospěla, její okolí ji vidí jinak – jako zahořklou a smutnou mladou ženu, která se zapomněla smát a žít. Chelsea se rozhodne, že si pro ztracený úsměv zajede tam, kde byla kdysi šťastná. Do stejné řeky sice dvakrát nikdo nevstoupil, ale… Návrat do minulosti může mít někdy léčebné účinky. Chelsea postupně navštíví Irsko, Paříž a Itálii, v každé destinaci se setká s muži, kteří jí tehdy vstoupili do života…

Paříž je vždycky dobrý nápad, to je knížka, která má v sobě všechno, co romantici od knihy svého oblíbeného žánru chtějí. Nechybí lehký humor, jiskření, romantika i smutek a melancholie. S Chelsea projedete atraktivní část Evropy, abyste jí pomohli najít samu sebe a zároven si vychutnáte to nejlepší z lokací, kam cesty dívku zavedou. Zelené, šťavnaté Irsko, elegantní, kávou a croissanty provoněná Paříž a tempermentní, slunná Itálie – to prostě chcete zažít. A jak do toho zapadá jeden protivný kolega z práce, kterého Chelsea nemůže ani vystát? No sami uvidíte, nechte se překvapit. Už máte brouka v hlavě? :)))))

Dějově je román lehce předvídatelný, ale to vám píšu u každé romantické knížky, protože to tak prostě je. Přesně víme, jak takový typ příběhů končí, přesto to nás, milovníky romantických příběhů o lásce, pořád baví. Vždyť pokaždé na hrdiny čeká nějaká překážka!

Jenn McKinlayová napsala svěží oddechový počin jako stvořený pro jarní a letní dny, kdy chcete odpočívat a vypnout od pracovních povinností a nepříliš optimistického zpravodajství. S Chelsea se vám to povede určitě a možná si, stejně jako já, na konci popláčete a vydechnete, že tak by to mělo v životě být.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, knížku zakoupíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

V kolektivu oblíbená

S Pavlem Taussigem jste se mohli potkat, pokud jste četli jeho životopisnou knihu Chlapec, který přežil pochod smrti… a natruc jsem neumřel!, který napsal pro svého syna k jeho jedenáctým narozeninám a vylíčil v něm své dětství v koncentračních táborech. V novém počinu nazvaném V kolektivu oblíbená vsadil také na vzpomínky, jež tentokrát olemoval humorem.

V ději se přeneseme do padesátých let minulého století, kdy v tehdejším Československu vládli komunisté a kdo byl na jejich černé listině, ten o pořádné zaměstnání nezakopl. Totéž čekalo i mladičkou Hanu, jejíž otec upadl v nemilost režimu. Stačilo však být ve správnou dobu na správném místě, což se Hance podařilo, a tak se mohla těšit z místa doručovatelky v bratislavském Státním nakladatelství beletrie, kde si všichni dělali, co chtěli, samozřejmě tak, aby to nebylo poznat. 🙂

Mladá, naivní dívka nahlíží pod pokličku organizace a zjišťuje, jak to v podniku chodí. Dochází ke spoustě tragikomických situací, které u pamětníků vyvolají nostalgický smích, u mladší generace vyloudí grimasu úžasu, že něco takového bylo vůbec možné.

Retro román ocení především ti, kteří dobu normalizace zažili a dokážou se rozpomenout na absurditu tehdejší doby. Hanku čeká hodně situací, v niž prokáže svou přirozenou inteligenci a zároveň se tzv. otrká, nabyde zkušenosti.

Pavel Taussig opět čerpá ze své minulosti, kdy v nakladatelství pracoval a své prožitky zapracoval do Hančina neotřelého příběhu. Přiznám se, že jsem měla trochu jiná očekávání, těšila jsem se na zážitky spojené s vydáváním knih a přiblížení tehdejšího knižního trhu a zpracování literatury. V knížce se tyto aspekty objevují, ale spíše jako doplňující prvek Hančina profesního života a až takový prim nehrají. Ale i já jako milovník retro jsem si nakonec v příběhu našla své. V každém případě se vám do rukou dostává zajímavý dobový počin psaný lehkou rukou a sršící humorem.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Víno a čáry

Máte rádi víno? Můj nápojový favorit to není, přesto jsem neodolala knížce, které se kolem něj točí. Luanne G. Smithová napsala kouzelnou romanci, s níž se dostanete nejen na francouzské vinice, ale hlavně do pohádky. Nevěříte?

Elena je vinná čarodějka. Ne, že by něco provedla, vinná je, protože… prostě víno. Elena se po sedmi letech vrací na vinici v Chanceaux, kde žila se svou mentorkou, jíž láskyplně nazývala grand-mère – babička. Těch sedm let strávila díky kletbě v těle ropuchy, jak se dozvíte hned v úvodu. Když se vrátí ke grand-mère, zjistí, že se spousta věcí změnila. Vinice je prodaná a její bývalý snoubenec je ženatý s jinou. Elena se dozví, že nový majitel Jean-Paul má v úmyslu oprostit se od starých metod zahrnující kouzla vinných čarodějek a chce vyrábět víno modernímí způsoby, v nich figuruje věda a technika. Elena se snaží Jeana-Paula přimět, aby se vrátil k tradiční výrobě a zároveň chce zjistit, kdo stojí za jejím prokletím.

Víno a čáry můžeme směle zařadit mezi fantasy romance, i když magická linie tu romantickou přebíjí. Uvidíme, co si spisovatelka připravila do dalších dílů, jedná se totiž o první díl série, proto možná zůstala milostná linka lehce v pozadí.

Oceňuji celkový námět, využití vinných čarodějek je zajímavý a neotřelý nápad. Celkově příběh působí pohádkově, ale nemusíte se bát, je to příjemná pohádka pro dospělé. Ruku na srdce, kdo by v dnešní době netoužil občas uniknout realitě všedních dní a prožít něco magického? S Elenou můžete, směle do toho.

Elena je temperamentní dívka, která dříve jedná než přemýšlí, takže je jasné, že ji čeká spousta dramatických chvil, dostane se do vězení, bude bojovat proti předsudkům i nenávisti jiné ženy.

Možná je toho na tento příběh v některých chvílích až příliš, přesto plyne v lehkém pomalejším tempu, které se stupňuje při vypjatých scénách, do nichž autorka vložila i špetku humoru.

Jak jsem napsala výše, Víno a čáry je pohádkový příběh, v němž se mísí reálný svět současné Francie s čarovnou magií. A když k této kombinaci přidáme ještě víno, máte o příjemnou knižní zábavu postaráno, aniž by vás bolela hlava. 🙂 Tak si pojďte společně s Elenou trochu začarovat a na chvíli zapomenout na stereotyp a rutinu.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmpolis, knihu koupíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Opium a absint

New York konce 19. století. V Americe právě vyšel román Brama Stokera Dracula, ve stejné době byla nalezena zavražděná dívka. Ale jak byla zabita, když na těle neměla žádné rány, pouze dvě stopy na krku naznačují, že jí byla odebrána krev. Mohl vraždit upír? V Draculovi ano, tak je to možné i v New Yorku? Tillie Pembrokeová má hlavu plnou otázek, mrtvou je její sestra Lucy, která se měla vdávat a byla miláčkem rodiny. Tillie miluje knížky a je od přírody nesmírně zvídavá, vraždě své sestry chce přijít na kloub za každou cenu, přestože utrpěla zranění při pádu z koně a je víc než hodně zásobována laudanem, které jí má ulevit od bolestí. Je to však látka návyková a Tillie se jí nedokáže vzdát. Její jinak jasné logické myšlení je čím dál víc obestíráno opiovou mlhou a je pro ni těžké rozlišit, co je realita a co důsledkem její bujné fantazie a drogových halucinací. Jistá si není ani svým okolím, někdo z blízkých osob ji pomáhá a chrání, jiný ubližuje. Ale kdo je kdo? A jak tedy zemřela Lucy?

Lydia Kang napsala atraktivní příběh na pomezí young adult a detektivky se strašidelnou a ponurou atmosférou, jakou známe právě z Draculy.

Autorka zvolila er-formu, mně připadalo, že by se k příběhu hodilo spíše vyprávění v první osobě prostřednictvím Tillie, která je velmi zajímavou a osobitou postavou, jejíž odvahu a svéráz si určitě oblíbíte. Tillie je jako umanutý pes honící se za voňavou kostí, pátrá po sestřině vrahovi s dojemnou urputností a šarmem vlastním mladým dívkám. Autorka ji nechává pobíhat newyorskými uličkami, poznávat chudobu, zároveň své hrdince „dopřává“ drogovou závislost, z níž je velmi těžké se vymanit dnes, natož v 19. století. Laudanum bylo jedním z nejdostupnějších sedativ tehdejší doby a předávkovat se, či si na něj zvyknout, bylo velmi snadné, lékaři ho předepisovali bez větších skrupulí.

Opium a absint se čte dobře, důraz je kladen na dobovou atmosféru, stejně jako na charaktery hlavních postav, které jsou trefně popsány. Nechybí detektivní linie, v níž autorka splétá cestičky jedním směrem, který se… však to z dobrých knížek znáte, prostě se zvrtně někam jinam, než se čekalo. A romantika? Bude lehce kopírovat Tilliin knižní idol? Nechte se překvapit, kolem hlavní hrdinky se motá mužů hned několik. Zjistíte taky, že byť se Amerika tváří velmi prudérně, s některými vztahovými náležitostmi si její občané hlavu příliš nelámali.

Na první pohled se knížka tváří jako typická „youngadultka“, má přesah. Všímá si vztahů mezi lidmi různých sociálních vrstev, zaměřuje se na postavení ženy v tehdejší společnosti a především si bere na paškál závislosti a jejich dopad na osobnost člověka.

Opium a absint je sympatickým knižním počinem žánru historické detektivky a můžu ho doporučit, pokud hledáte čtení, jehož předností je zejména dobová atmosféra.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Volání hvězd

Počátek listopadu 1918. Do konce války zbývá pár dní a Irsko má co dělat, aby se z ní vzpamatovalo. Do toho na něj, stejně jako na zbytek světa, udeřila španělská chřipka. V dublinské nemocnici se potýkají s nedostatkem personálu a zdravotní sestra Julie Powerová se na provizorním oddělení pro nemocné nastávající matky má co ohánět. Její boj s větrnými mlýny sledujeme po tři dny, kdy každé ráno nastupuje, aby vystřídala noční sestru. Co na ni čeká? Kromě náročných porodů, které probíhají za asistence devastujícího chřipkového viru, se Julie potýká také s otázkou morálky a cti a její myšlenky jsou neustále u bratra, který si z války nese traumata a nemluví. Julii je k ruce šikovná dobrovolnice Bridie Sweeneyová, do nemocnice také přijždí svérázná lékařka Kathleen Lynnová, která je pro své politické názory na útěku před policií. V pouhých třech dnech, které se nám mohou zdát krátké, se životy těchto tří žen protnou v silných a dramatických okamžicích.

Když v roce 2008 začala Emma Donoghue Volání hvězd psát, ani zdaleka netušila, co se bude dít v době, kdy se knížka objeví na pultech knihkupectví. Nástup covidu v roce 2020 změnil chod celého světa. Když se do knihy začtete, až vás z podobností se současnou situací zamrazí.

I když se děj odehrává v pouhých třech dnech Juliiny služby, je napěchován akcí, nebudete mít čas vydechnout. S Julií a Bridie se zúčastníte porodů, některé budou kvůli chřipce velmi komplikované. Chod na oddělení je líčen velmí autenticky a podrobně, občas jsem trnula hrůzou a napětím, protože o dramatické chvíle není nouze.

Julie je zmítána spoustou otázek, které se týkají jak doktorky Kathleen, tak i sociální a politické situace v Irsku. To nejvíce pociťují pacientky, nastávající matky, bojující nejen s chřipkou, ale i s předsudky společnosti. Manželky z nižších vrstev, svobodné matky i zbohatlické paničky, jen na porodním lůžku jsou si na chvili rovny a všem bez rozdílu se dostane Juliiny péče, jak to s nimi dopadne však záleží na osudu. Díky Emmě Donoghue máme možnost poznat irské zdravotnictví z počátku dvacátých let minulého století. Léčilo se pomocí heroinového koktejlu, horké whisky – pro nás svérázný způsob, pro tehdejší zdravotníky asi jediná možná alternativa v době, kdy panoval naprostý nedostatek léků. Irsko jako výrazně nábožensky založená země využívalo k péči o pacienty nejen klasické zdravotní sestry, ale také jeptišky z klášterů, jež měly na starosti tzv.„magdaleniny prádelny “, nechvalně proslulé azylové domy pro „padlé ženy“.

Volání hvězd můžeme považovat za skvostné komorní drama orámované španělskou chřipkou, které zaujme milovníky psychologicky laděných příběhů.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmpolis, knížku najdete na eshopu nakladatelského domu Grada

Poslední vlak do Londýna

Asi téměř všichni máme povědomí o siru Nicholasi Winstonovi, který zachránil téměř sedm stovek židovských dětí z naší země okupované Němci. Ale asi nikdo, mě nevyjímaje, netušíme, kdo byla Geertruida Wijsmuller-Meijerová, zvaná tante Truus. Tato žena, stejně jako sir Winton zachránila mnoho dětí před nacistickým režimem. Rozhodla se propašovat tolik dětí, kolik jen bude možné. Dokonce vyjednávala s obávaným Adolfem Eichmannem, který jí dovolil převézt děti do Velké Británie. Podmínky, jež si nadiktoval, by pro jiné byly neodstranitelnou překážkou, ne však pro statečnou a neohroženou Truus, jíž se mise podařila. Vlakem odcestovala mimo jiné nadaná studentka a geniální matematička Žofie-Helena, dcera rebelské novinářky, stejně jako pětiletý Walther a jeho starší bratr Stephan pocházející z bohaté podnikatelské židovské rodiny.

V jednotlivých kapitolách střídavě sledujeme nebezpečné mise Tante Truus a poslední dny před transportem do Británie, jak je prožíval čerstvě zamilovaný Stephan a jeho první láska Žofie-Helena. Oba se museli potýkat nejen s krutým přístupem nacistů k židovským obyvatelům, ale také s rodinnými problémy. Matka Žofie-Heleny, novinářka Käthe se nikdy nebála napsat to, co si myslí, což bylo za války dost nebezpečné. Stephan se zase potýká s prvním milostným vzplanutím a musí se vyrovnat s faktem, že jeho rodina, vlastnící vyhlášenou čokoládovnu, o ni přijde, otce zatkne gestapo a matka, jíž sužuje vážná nemoc, nedokáže své syny patřičně ochránit před panujícím zlem.

Kapitoly jsou krátké a působí jako film, v němž není nouze o dramatické okamžiky. Jste-li emočně založeni a jakékoli příkoří páchané na dětech vám nedělá dobře, u této knížky si odtrpíte své. Já osobně pláču pokaždé, když vidím film Všichni moji blízcí a věděla jsem, že nejinak to bude i u románu Poslední vlak do Londýna z pera Meg Waite Claytonové. Podařilo se jí vystihnout pocity, které panovaly v rodinách, jež se vzdaly svých dětí ve prospěch jejich dalších životů. Soustředila se také na osobní rovinu Tante Truus a popsala ji jako ženu odvážnou a statečnou, která se nebála postavit zlu, zároveň bojující s vlastními problémy a traumaty.

Neustále vycházejí nové a nové knihy zabývající se druhou světovou válkou, holokaustem a osudy lidí, jimž nacisté zničili život. Ať už jsou psány na základě skutečných událostí, či autoři využili vlastní fantazie, jsou důležitým prvkem, který pomáhá zachovat historii. O dětských transportech toho příliš vydáno nebylo, proto je dobře, že se tématu Meg Waite Claytonová ujala a napsala román, jenž tuto tématiku blíže zmapoval.

Osobně si vůbec nedokážu představit, jestli bych dokázala to, co matky, jež jedním nesobeckým rozhodnutím zachránily své děti před jistou smrtí i za cenu, že je už nikdy v životě neuvidí. Jestli můžeme přečtení této knihy považovat za úctu, kterou těmto rodičům lze alespoň takto vzdát, prosím, přečtěte si ji taky.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmpolis, knižku můžete pořídit na eshopu nakladatelského domu Grada.

Štěstí má barvu levandule

Penelope, zvaná Pepe, aktuálně řeší rozchod s přítelem. Nemilou skutečnost jí oznámil telefonicky a navíc dostala výpověď v práci. Jako by toho nebylo dost, její babička, která v Provence vede penzion, nešťastnou náhodou vypadne z okna a je v nemocnici. Pepe zamíří z Berlína do Francie, aby se o babičku a její penzion postarala. Od počátku je v jednom kole, hosté jsou ubytovaní a protože babička musí zůstat v nemocnici, Pepe se rozhodne v Provence pobýt tak dlouho, jak to bude nutné. V Berlíně ji kromě nejlepšího kamaráda vlastně nic nedrží. Zjistí, že přesně tohle potřebovala – zapomenout na trable, péct koláče a nechat se opájet vůní smyslné levandule. Jen je třeba dořešit pár rodinných záležitostí…

Román Štěstí má barvu levandule z produkce nakladatelství Cosmopolis jsem si zamilovala na první dobrou. Nabízí osvědčený mix, který funguje na každou romantickou duši – zajímavá destinace, dobré jídlo a… láska v nejrůznějších podobách. Pepe je velmi sympatická hrdinka, která si sice musí udělat pořádek ve svém srdci, slepit nakřáplý vztah s otcem a zjistit, jestli jí zbývá ještě místo na milostné vztahy. Autorka rozehrává hravou partii romantiky – Pepe zažije takové typické klišoidní vzplanutí, které do tohoto typu příběhů prostě patří, a nechává čtenáře nahlédnout do dopisů, jež psal záhadný muž babičce Pepe (a její prakticky založený dědeček to nebyl…)

Příběh je považován za typicky letní čtení, tomu nahrává levandulí protkaná Provence, které si užijete dosyta jak prostřednictvím procházek hlavní hrdinky, tak i díky dobrému jídlu charakteristickému pro Francii. Já jsem ji četla na podzim, což ale vůbec nevadí, ráda jsem se nechala unášet malebnými popisy Provence i velmi sugestivním líčením Penelopina vaření – připravte se, že vás během čtení bude průběžně honit mlsná.

Štěstí má barvu levandule, to není jen jednoduše pojaté romantické čtení, řeší se v něm rodinné problémy, o kterých členové klanu nechtěli mluvit a vznikaly tak různé domněnky a nedorozumění. Přesto z jejich vzájemných vztahů byla cítit sounáležitost k rodině, která se nejvíc projevila ve vazbě k babičce. Rozhovory, které vedla v nemocnici se svou vnučkou byly plné laskavosti i moudrosti.

Milé, pohodové čtení, které je prodchnuto láskou k rodině a jídlu, to je příběh německé autorky Pauliny Mai. Můžu ho doporučit všem milovníkům romancí, kteří nehledají plytké čtení, ale chtějí i něco navíc.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, knížku můžete koupit na eshopu nakladatelského domu Grada.