Narušení

Susanně bylo osmnáct let, když se rozhodla dobrovolně odejít ze světa. Spolykala padesát! aspirinů, ale naštěstí se jí podařilo přežít. Při jedné konzultaci u psychiatra souhlasí s umístěním v léčebně. Je zajímavé, že doktor k tomuto skutku dal podnět po krátkém rozhovoru, přičemž pacientku viděl vůbec poprvé. Susannin pobyt se protáhl na dva roky. Dokáže dívka přemoci své démony a zařadit se zpátky do společnosti?

Autobiografický román vyšel poprvé v roce 1993 a Susanna Kaysen v něm líčí vlastní zážitky odehrávající se koncem šedesátých let minulého století. Přestože od událostí uplynulo více než padesát let a u nás tato kniha vychází vůbec poprvé, nepůsobí zastarale a je svou tématikou aktuální i nadčasová, protože psychické problémy tíží i dnešní generaci.

Susanna Kaysen popisuje dva roky v léčebně bez jakýchkoliv větších emocí, je věcná, stručná, nechodí kolem horké kaše, i tak jsou její zápisky, které působí spíše jako útržky a náhodné vzpomínky, emočně náročnější. Představa, že kývnete lékaři na hospitalizaci, aniž byste tušili, že se domů nepodíváte hodně dlouho, je děsivá, přesto se v Susannině psaní neobjevuje hořkost nebo zlost. Představuje své spolupacientky a dává nahlédnout do chodu a režimu léčebny. Záznamy jsou proloženy lékařskými zprávami, v nichž postupně odhalujeme dívčinu diagnózu i postup léčení a pokroky.

Narušení je poměrně útlá kniha, nezabere vám mnoho času, o to víc utkví v paměti. Námětem připomíná notoricky známé dílo Kena Keseye Vyhoďme ho z kola ven, které do filmové podoby převedl Miloš Forman pod názvem Přelet nad kukaččím hnízdem. Narušení není až tak surové, působí komorněji a nejde příliš do hloubky, přesto je jeho výpovědní hodnota vysoká. Také podle této knížky byl natočen stejnojmenný film.

Zajímají vás osobité výpovědi zajímavých lidí? Chcete vědět, jak to chodí v psychiatrické léčebně a koho tam můžete potkat? Narušení vám dá odpověď.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Portál, na jehož eshopu si knihu můžete zakoupit.

Kulihrášek a Budulínek

Nakladatelství Portál pro malé i velké čtenáře připravilo dvě klasické a notoricky známé pohádky v praktickém „balení“. Oboustranná knížka nevychází poprvé, takto se již představily pohádky Jak šlo vejce na vandr a Tři prasátka a také dvojí verze pohádky o kůzlátkách. A teď jsou tady dva malí kluci, Kulihrášek a Budulínek.

Pohádku o Budulínkovi není třeba představovat podrobněji, všichni ji určitě znáte. Malý chlapec, který žije s babičkou a dědečkem, jednoho dne zůstává doma sám. Slíbil, že si na oběd sní hrášek (konkrétně v této verzi je to kaše), co mu babička připravila a ani za nic nikomu neotevře dveře. Jak to dopadlo, víme všichni. Ale jak už to bývá, pohádka má šťastný konec a všechno dobře dopadne.

A Kulihrášek? Nejsem si jistá, jestli je tento pohádkový hrdina dostatečně znám českým dětem – když jsem se ptala staršího syna a jeho přítelkyně, neznali ho, na rozdíl od Budulínka. Tak kdopak se pod tímto rošťáckým jménem skrývá? Je to malý hošík, který vyskočí zpoza pece v domě ženy, která nejvíc na světě touží po děťátku. Kulihrášek je malý filuta, který si se vším ví rady. Hned se nabídne, že otci, který pracuje na poli, zanese oběd. Přestože je opravdu malinký jako kulička hrášku, dokáže si poradit s nejrůznějšími nástrahami, které na něj čekají, je bystrý a chytrý a má, jak se říká, pod čepicí. I tato pohádka končí dobře, děti si z ní, stejně jako z Budulínka, odnesou ponaučení. Tato verze pohádky pochází z pera slovenské spisovatelky Márie Ďuríčkové.

Obě pohádky jsou psány tak, aby jim rozuměly malé děti, i když si zachovávají takový trochu starobylý ráz typický pro pohádková vyprávění. Na příbězích je skvělé, že mohou působit výchovně, děti se dozví, proč nesmí otevírat cizím lidem a že se musí poslouchat, a taky, že ne všechny děti se musí maminkám narodit. Ale to už záleží na tom, jak moc jsou malí čtenáři a posluchači zvídaví a jestli už tomu rozumí.

Obě pohádky ilustroval Vladimír Král, který se podílel i na předchozích oboustranných knížkách. Jeho ilustrace jsou hodně specifické, výrazné, působí na mě snově. V podstatě jsem se na ně nemohla vynadívat. Stejně fascinován jimi byl i tříletý syn, který si je pořád prohlížel. Snadno rozpoznal, kdo je kdo, pojmenoval věci na obrázcích, dobře se v nich orientoval. Bál se jen obrázku, na němž je vyobrazen kníže. Ilustrace přesně vystihuje jeho charakter, působí velmi výrazně a je vidět, že není kladnou postavou příběhu.

Kniha je zpracováním přizpůsobená malým ručkám, které bývají nešikovné. Díky křídovému papíru se stránky jen tak neohmatají a nepokrčí. Koncept dvou pohádek v jedné knížce se mi líbí, je praktický. Délka pohádek je uzpůsobená dětské pozornosti, která nebývá dlouhá, takže nenudí. Přidejte k tomu působivé ilustrace a máte neotřelou četbu pro společné chvíle s dětmi.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Portál, na jehož eshopu si knihu můžete koupit.

Máma pro Papíka

Papík je malý papoušek, který nemá maminku. Moc mu chybí, snaží se proto nějakou najít. Ale jaká by měla být? Není to ani paní Mrožová, ani paní Tučňáková a už vůbec ne paní Žirafová. Všechny rezolutně kroutí odmítavě hlavou, vždyť se mu vůbec nepodobají. Smutný Papík se toulá dál, dokud nepotká paní Medvědovou, které vůbec nezáleží na tom, že se jí Papík nepodobá. Najde v ní malý papoušek novou maminku?

Japonka Keiko Kasza, která žije s rodinou ve Spojených státech, je autorkou mnoha dětských knih. Máma pro Papíka byla původně napsaná pro osvojené a adoptované děti, ale její obsah zaujme i ty ostatní.

Kniha je určená primárně dětem od dvou do pěti let, čemuž je uzpůsoben i její koncept. Text se vztahuje k danému tématu (hledání maminky), nikam jinam neodbočuje a malé čtenáře nerozptyluje, takže se mohou soustředit na Papíkovo hledání.

Téma je pojato citlivě s ohledem na věk dětí. Je na předčítajícím, jak jim Papíkovu misi blíže vysvětlí a jak nastíní dané téma. Průvodní text je psán v jednoduchých větách, aby děti udržely pozornost. Na jedné straně se objevuje maximálně pět, šest vět, což je pro menší děti tak akorát. Podařilo se mi proto upoutat i tříletého syna, který u knih jinak ještě dlouho nevydrží.

Povídání doprovázejí krásné ilustrace, které vytvořila přímo autorka Keiko Kasza (vystudovala grafický design) a musím říct, že nás se synem zaujaly na první pohled. Jsou rozkošné, vypadají jako malované štětcem a jejich výraznost je umocněna tím, že jsou přes celou dvojstranu.

Opět můžu tuto knížku doporučit jak pro čtení rodičů s dětmi, tak i do knihoven a školek, kde najde uplatnění při besedách a povídáních o rodinných vazbách.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Portál, kde si knihu můžete koupit.