Kdo ukradl zelí

Stanislava Reschová má na svém kontě několik dětských knížek, které nejen baví, ale také poučí. Autorka totiž kromě stěžejního příběhu nabízí také spoustu hádanek, díky nimž děti blíže nahlédnou do světa zvířat a rostlin.

Po knížkách o mravenečkovi, vlkovi, nebo kotěti, je tady novinka Kdo ukradl zelí? se zajícem Čiperkou v hlavní roli. Bydlí u lesa a stejně jako jeho zaječí kamarádi i on miluje zelí. Jednoho dne mu však pečlivě vypěstované hlávky někdo ukradl. Čiperka se osobně pouští do pátrání za pomoci synovce Trumbelína. Protože v hlíně se nachází spousta stop od různých zvířat, podezření padá na všechny Čiperkovy sousedy, kteří se musí podrobit důkladnému výslechu. Povede se Čiperkovi s Trumbelínem odhalit zloděje?

Doma máme autorčinu knížku Mravenečkova dobrodružství, kterou jsem recenzovala pro projekt Čteme české autory. Mně i synovi se líbila hodně, upoutaly nás veselé obrázky a hádanky, které se objevují na konci každé kapitoly, proto jsem neváhala ani v případě nového dobrodružství, tentokráte zaječího.

Opět jsme dostali to, co se nám líbili už v předchozí knížce, to znamená vtipný text, který nenudí, zápletku, jež potrápí dětské hlavičky, ilustrace Venduly Hegerové, které k počinům spisovatelky patří a ladí. Chválíme také hádanky, ty jednodušší byl schopný vyřešit i tříletý syn, například určování zeleniny či hledání schovaných zvířátek. Právě tyto hádanky jsou velkou devizou publikace, protože malí čtenáři se díky nim naučí spoustu nových věcí ze světa přírody a užijí si legraci, navíc si nově nabyté poznatky i snáze zapamatují.

V textu je spousta přímé řeči i hodně vtipných rčení, takže starší děti, jež mají těsně před školní docházkou, nebo jsou v prvních ročnících základní školy, mu porozumí asi víc, než ti mladší, které budou asi víc zajímat právě hádanky a úkoly. Tak či tak, každý si v knížce najde své.

Určitě doporučuji nejen rodičům s dětmi pro společné chvilky nad knížkou, ale také do dětských kolektivů, kde se s textem i obrázky dá skvěle pracovat.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Portál, kde si knížku můžete koupit.

Tři ovečky na arše

Seznamte se s Kudrnkou, Kopýtkem a Kulíškem, třemi ovečkami, které se spokojeně popásají na louce. Sluníčko svítí, tráva roste, nic jim nechybí. Jenže jednoho dne začne pršet, voda stoupá, až ji ovečky mají po kolínka. Nemůžou se ani pást, pomůže jim před vydatným deštěm záchrana v podobě Noemovy archy? Přelstí zlého vlka, medvěda a lva?

Vůbec se vy, ani vaše děti nemusíte bát, že by se vám do rukou dostala knížka s náboženskou nalejvárnou, to vůbec ne. Základní přehled o biblických příbězích by měl ale mít každý, tak proč je dětem nepřiblížit vtipně a jednoduše? Vítejte na Noemově arše a prožijte s Kudrnkou, Kopýtkem a Kulíškem neobyčejné dobrodružství.

Tři ovečky na arše napsal německý autor dětských knížek Michael Engler. Na motiv klasického známého biblického příběhu narouboval vtipný příběh o zvířátkách, která se naučí pomáhat jedno druhému a poznají i pravidla pro přežití. Jednoduchý text tak v sobě skrývá poučení i zábavu. My jsme se se synem opět bavili, zejména díky grafické podobě knížky. Pevná je vazba i papír, takže nemáte strach, že by se vám zničila.

Menší děti opět asi víc zaujmou samotné obrázky, ty jsou opravdu velmi povedené a upoutají už díky vtipné obálce, která signalizuje, že půjde o opravdu veselou záležitost. Na svědomí je má Henning Löhlein. Celý koncept ozvláštnil a zvýraznil komiksovými bublinami a knížka je tak „in“.

Příběh je jednoduše podán, rozvíjí fantazii a děti mohou klást spoustu otázek, ať už o počasí, a pokud jsou starší, tak i ohledně biblických příběhů, nebo o zvířatech.

Doporučuji knížku všem malým čtenářům, je to povedená publikace a my si ji doma budeme číst a prohlížet často.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Portál, na jehož eshopu je možné titul koupit

Jak myška snědla měsíc

Všichni známe všetečné myšky. Jsou zvědavé, všude vlezou, všechno chtějí ochutnat. Stejná je i malá myška z kouzelné knihy Petra Horáčka Jak myška snědla měsíc.

Myšku fascinuje krásný žlutý měsíc na obloze. Kdyby tak mohla mít aspoň kousíček! Když se ráno probudila, našla na zemi spadlý kousek měsíce. Krásně voněl a malá všetečka nemohla odolat. Přičichla k němu a kousek ukousla. A pak další a další, až… až ho najednou chyběl pořádný kus. Myška měla strach, že měsíc už nikdy nebude celý, protože ho skoro celý snědla. Ale opravdu spořádala velký kus měsíce? Nebude to náhodou trochu jinak?

Petr Horáček je autorem několika knížek pro děti, které mají vždy velký úspěch. Nejinak je tomu i u malé myšky, která si nás se synem oba získala. Já jsem ocenila koncept knihy, syn jako milovník měsíce zase námět.

Publikace je orientovaná na menší děti, které se mohou jejím prostřednictvím dozvědět něco o tom, jak funguje měsíc na obloze. Knihu provázejí nádherné autorovy ilustrace, které pobaví a pohladí po duši. Lahodí nejen dětskému oku, ale ocení je i dospělí. Protože se děj odehrává převážně večer, kdy můžeme měsíc spatřit na obloze, odpovídá tomu i barevné spektrum. Obrázkům dominují odstíny žluté, modré a zelené barvy. Lahodí oku a navozují pocit klidu.

Knížka je ideální na večerní předčítání, kdy se děti díky myščině dobrodružství s měsícem naladí na spánek. Průvodní text je přiměřeně dlouhý, aby malé čtenáře nenudil a udržoval je v lehkém napětí, než se dozví, jestli myška opravdu měsíc snědla nebo ne. Publikace je zároveň i interaktivní, v ilustracích se objevují prostřihy, v nichž děti sledují, co se s myškou a měsícem děje dál.

Petr Horáček napsal milé čtení, které potěší malé milovníky zvířat. My jsme si jej se synem užili a k malé myšce a krásnému žlutému měsíci se rádi vracíme.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Portál, kde si knihu můžete koupit.

Toníkův zlý sen… a jak mu s ním babička pomohla

Malého Toníka trápí zlé sny. Zdá se mu o tom, že se na něj řítí velké náklaďáky, které ho chtějí přejet. Chlapec se vždy v noci vzbudí a rodiče ho musejí pokaždé uklidňovat, než zase usne. Toník se tak bojí, že vůbec nechce večer usnout. Jednou, když spí u babičky, řekne jí všechno o svém trápení s nočními můrami. A babička přesně ví, co dělat, aby se Toníkovi spalo lépe.

Publikaci napsal finský psycholog Ben Furman. Ve své oblasti je považován za odborníka, což dokazuje i v této knížce. Nenapsal pouze jednoduchý příběh, ale soustředil se i na to, aby kniha získala i další výpovědní hodnotu, na konci je totiž rodičovský manuál s radami ohledně nočních můr.

Příběh je napsán jednoduše a srozumitelně tak, aby mu porozuměly i děti a dospělí díky němu získali návod, jak se v patřičné situaci zachovat. Kdo má potomky, určitě se u nich s nočními můrami nejednou setkal, a není nic těžšího, než utěšit uplakané a vyděšené dítě.

I když je v knize zpracováno poměrně náročné téma, je tak učiněno s lehkostí a s porozuměním pro obě skupiny, děti i rodiče, z nichž každá vidí problém ze svého úhlu pohledu. Vnímáte ustrašeného Toníka, stejně jako jeho matku a otce, kteří by rádi měli klidné večery bez stresujícího uklidňování a člověk jim to nemůže mít za zlé.

Publikaci doprovázejí ilustrace Mathiase Webera, které mají svůj zvláštní půvab. Působí sympaticky, ilustrátorovi se podařilo vystihnout Toníkovy strachy a obavy, jež se odrážejí ve výrazech jeho obličeje. Celkově obrázky působí příjemně a díky barevnému spektru klidně, přesně vystihují svět pohledem dítěte.

Toníkův zlý sen… a jak mu s ním babička pomohla doporučuji pořídit do všech domácností s malými dětmi, stejně jako do školek, kde se může stát rádcem a pomocníkem při řešení spánkových problémů.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Portál, kde si knihu můžete koupit.

Náš velký útěk

Andrea s manželem a čtyřmi dětmi bydlí ve městě. Už delší dobu mají pocit, že je konzumní svět požírá čím dál víc. Vydělávají sice peníze, ale utrácejí je za mnohdy nesmyslné věci, které vlastně nepotřebují. Ve městě se necítí příliš dobře, rádi by žili jinak, v souladu s přírodou, sami a bez materiálních věcí, které jim berou energii. Život s počítači, tablety a mobilními telefony vyměnili za primitivní chatku kdesi hluboko ve švédských horách. Andrea si o tomto počinu vedla blog, na jehož základě vznikla kniha Náš velký útěk, kterou u nás vydalo nakladatelství Portál.

Na své cestě za poměrně neobyčejným dobrodružstvím potkávají podivínského samotáře Kapitána, který má s bydlením v lesích své zkušenosti. Ty se jim snaží předat a pomáhá rodině překonat prvotní nástrahy. Cítí se být nejsilnější osobností a vůdcem smečky, ale tentýž pocit mají i Andrea a její muž Jeppe. Vzniká několik kolizních situací, pár konfliktů i životu nebezpečných situací, v nichž jsou ohroženy děti. Vzdá to rodina nebo problémy překonají? A jak se vlastně mimo civilizaci dá v moderní době žít?

Musím říct, že jsem z knihy měla trochu rozporuplné pocity. Andrea a její muž ve mně nebudili příliš mnoho osobních sympatií, zdáli se mi poněkud nepraktičtí a občas i hysteričtí. O to víc mě zaujal celý jejich projekt, protože kdyby ho podnikli superlidi, kteří si se vším ví rady a jsou pořád v dobré náladě, to by knížka asi jednoho přestala brzy bavit.

S rodinou se vydáme do hlubokých švédských lesů, kde jsou všichni nuceni vzdát se komfortu. Žádná teplá voda, žádné mobily. Ale opravdu lze v dnešním světě vynechat některé vymoženosti? A tak se objevuje jídlo z supermarketu, Andrea jezdí za prací do města, děti tlačí na rodiče, aby jim povolili empétrojky.

Podle mého názoru nejde žít úplně mimo civilizaci, když máte děti a nechcete, aby rostly jako… dříví v lese. Andrea a Jeppe budou muset prožít ještě hodně horkých chvil a projít si několika osobními krizemi, než dojdou ke kompromisu a schůdnému řešení. Pro mě to byl zajímavý čtenářský zážitek, který mě ujistil, že existovat mimo dosah civilizace pro mě určitě není, jakkoli to zní romanticky a idylicky. Ale vyzkoušet si to na pár týdnů, tomu bych se možná nebránila.

Příběh je podán z pohledu Andrey, v ich formě. Díky tomu máte pocit, že jejich dobrodružství prožíváte s nimi. Andrea Hejlskov se nebojí popsat ani velmi osobní scény z rodinného i partnerského života. Nečekejte jen idylku, rodinku hezky pospolu v dřevěné chalupě,jak si v útulné kuchyni pečou placky a povídají si. Čeká na ně taky mnoho bolesti vzteku i hádek. A autorka se nebojí jít až na dřeň, a to, co naše babičky schovávaly pod sukni, klidně naservíruje čtenářům. Před tímto opravdu smekám, málokdo se odváží veřejnosti prezentovat i odvrácenou stranu rodinného života.

Náš velký útěk může zaujmout ty, kteří koketují s myšlenkou žít v souladu s přírodou, ale nejsou ještě pevně rozhodnutí opustit pohodlí města, stejně jako čtenáře zajímající se o alternativní varianty života bez moderních technologií.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Portál. Knihu můžete koupit na eshopu.

Najdu Edu na posedu

Nakladatelství Portál přichází s další novinkou v rámci knih, které mají pomáhat při výchově dětí. Tentokrát se zaměřuje na řeč a nabízí publikaci Najdu Edu na posedu autorek Jany Havlíčkové a Ilony Eichlerové a ilustrátorky Venduly Hegerové.

Pro mě jsou knížky z tohoto nakladatelství zárukou, že se nejen děti, ale i já jako dospělá pobavím i poučím, nejinak to bylo i v případě této knížky.

Asi všichni známe hru, kdy hledáme několik rozdílů mezi dvěma na první pohled stejnými obrázky. Tuto formu zvolily autorky, klinické logopedky, i v „Edovi“.

Publikace je primárně určená jako pomůcka při formování správné dětské řeči a výslovnosti. Protože jsem se starším synem na logopedii chodila, knížka mě z tohoto hlediska zajímala. Obsahuje krátké říkanky zaměřující se na problémové hlásky nebo skupiny písmen. Jsou jednoduché, veselé a snadné na zapamatování.

Chumelí a chumelí,
v neděli i v pondělí.
Sněhulák si libuje,
jak se kolem lyžuje. (str. 73)

Druhý syn je ještě malý, má teprve tři roky, takže jeho řeč se neustále vyvíjí a formuje. To, jestli i on bude častým hostem logopedické ambulance, ještě nevíme. S ním jsme tedy publikaci využívali jinak, zaměřili jsme se právě na hledání rozdílů na obrázcích, na význam kreseb i na barvy a básničky jsme si četli především pro zábavu.

Líbí se mi univerzální využití tohoto sešitu. Díky výrazným a hlavně srozumitelným ilustracím si s dětmi můžete o obrázcích povídat a rozvíjet jejich fantazii a řeč. Hledání rozdílů – to je asi ta nejlepší zábava, při níž se děti nenudí a ještě si namáhají hlavičky a cvičí zrakové vnímání, aniž by to braly jako učení. Užijete ji i s malými dětmi, se kterými můžete procvičovat barvy i poznávání předmětů. Využití najde i v kolektivech ve školních zařízeních nebo družinách.

Oceňuji grafické zpracování i velký formát – ilustrace jsou přehledné a dobře se v nich orientuje.

Určitě knihu doporučuji nejen k procvičování výslovnosti, ale k širšímu využití, které nabízí a přispívá tak k trávení volného času rodičů s dětmi.

Příběh vážky

Svůj životní příběh Monique Gray Smith částečně zakomponovala do knihy Příběh vážky. Na osudu Tilly, která je napůl Indiánka a napůl Skotka, poukazuje na traumata při vyrovnávání se s rodinnými kořeny i s vlastním životem.

Tilly vyrůstala s rodiči a sestrou v malém kanadském městečku. Rodina byla spolu velmi těsně spjatá a nikdy neřešila kulturní rozdíly. Společnost však tolerantní nebyla, první setkání s rasistickou reakcí na svůj původ Tilly pocítila jako malá holčička, když jeden neurvalý člověk urazil ji i její matku kvůli etnickému původu. Další trauma dívka utrpěla, když se rodiče po několika letech kvůli narůstajícím neshodám rozvedli. Neměli čas ani na děti a křehká Tilly propadla alkoholové závislosti, z níž bylo velmi těžké se vymanit.

Počin kanadské spisovatelky dokazuje, že na to, abyste dostali opravdu silný příběh, nemusíte číst mnoha set stránkovou bichli. Knížka má jen 144 stran, ale nenechá vás ani na chvíli na pochybách, že čtete emotivní zpověď.

Tilly sžíral alkohol mnoho let, do závislosti se dostala jako dvanáctiletá dívka a teprve v dospělosti, kdy se vyrovnala se svým původem i minulostí, se od něj dokázala oprostit. K získání pevné vůle jí pomáhaly ženy, které ovlivňovaly celý její život. Moudrá babička, empatická mentorka i správná kamarádka, která ji vždy podržela, byly impulsem, proč Tilly pokaždé vstala jako bájný Fénix z popela a šla dál.

Celý příběh je ovlivněn tím, jak Tilly vnímala, z jakého prostředí pochází. Do děje jsou vetkány moudré rady, které babička předávala své vnučce, dívka díky tomu poznala kulturu svého lidu a naučila se ji vnímat i naslouchat svým předkům.

Příběh vážky poukazuje také na velkou houževnatost, s níž hlavní hrdinka kráčela vstříc svým démonům. Může tak sloužit jako inspirace těm, kteří s nějakou závislostí bojují.

Jsem ráda, že se mi knížka dostala do rukou, o životě Indiánů v Kanadě jsem téměř nic nevěděla, takže mám díky přečtení rozšířené obzory.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Portál.
Knihu můžete zakoupit na eshopu.

Narušení

Susanně bylo osmnáct let, když se rozhodla dobrovolně odejít ze světa. Spolykala padesát! aspirinů, ale naštěstí se jí podařilo přežít. Při jedné konzultaci u psychiatra souhlasí s umístěním v léčebně. Je zajímavé, že doktor k tomuto skutku dal podnět po krátkém rozhovoru, přičemž pacientku viděl vůbec poprvé. Susannin pobyt se protáhl na dva roky. Dokáže dívka přemoci své démony a zařadit se zpátky do společnosti?

Autobiografický román vyšel poprvé v roce 1993 a Susanna Kaysen v něm líčí vlastní zážitky odehrávající se koncem šedesátých let minulého století. Přestože od událostí uplynulo více než padesát let a u nás tato kniha vychází vůbec poprvé, nepůsobí zastarale a je svou tématikou aktuální i nadčasová, protože psychické problémy tíží i dnešní generaci.

Susanna Kaysen popisuje dva roky v léčebně bez jakýchkoliv větších emocí, je věcná, stručná, nechodí kolem horké kaše, i tak jsou její zápisky, které působí spíše jako útržky a náhodné vzpomínky, emočně náročnější. Představa, že kývnete lékaři na hospitalizaci, aniž byste tušili, že se domů nepodíváte hodně dlouho, je děsivá, přesto se v Susannině psaní neobjevuje hořkost nebo zlost. Představuje své spolupacientky a dává nahlédnout do chodu a režimu léčebny. Záznamy jsou proloženy lékařskými zprávami, v nichž postupně odhalujeme dívčinu diagnózu i postup léčení a pokroky.

Narušení je poměrně útlá kniha, nezabere vám mnoho času, o to víc utkví v paměti. Námětem připomíná notoricky známé dílo Kena Keseye Vyhoďme ho z kola ven, které do filmové podoby převedl Miloš Forman pod názvem Přelet nad kukaččím hnízdem. Narušení není až tak surové, působí komorněji a nejde příliš do hloubky, přesto je jeho výpovědní hodnota vysoká. Také podle této knížky byl natočen stejnojmenný film.

Zajímají vás osobité výpovědi zajímavých lidí? Chcete vědět, jak to chodí v psychiatrické léčebně a koho tam můžete potkat? Narušení vám dá odpověď.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Portál, na jehož eshopu si knihu můžete zakoupit.

Kulihrášek a Budulínek

Nakladatelství Portál pro malé i velké čtenáře připravilo dvě klasické a notoricky známé pohádky v praktickém „balení“. Oboustranná knížka nevychází poprvé, takto se již představily pohádky Jak šlo vejce na vandr a Tři prasátka a také dvojí verze pohádky o kůzlátkách. A teď jsou tady dva malí kluci, Kulihrášek a Budulínek.

Pohádku o Budulínkovi není třeba představovat podrobněji, všichni ji určitě znáte. Malý chlapec, který žije s babičkou a dědečkem, jednoho dne zůstává doma sám. Slíbil, že si na oběd sní hrášek (konkrétně v této verzi je to kaše), co mu babička připravila a ani za nic nikomu neotevře dveře. Jak to dopadlo, víme všichni. Ale jak už to bývá, pohádka má šťastný konec a všechno dobře dopadne.

A Kulihrášek? Nejsem si jistá, jestli je tento pohádkový hrdina dostatečně znám českým dětem – když jsem se ptala staršího syna a jeho přítelkyně, neznali ho, na rozdíl od Budulínka. Tak kdopak se pod tímto rošťáckým jménem skrývá? Je to malý hošík, který vyskočí zpoza pece v domě ženy, která nejvíc na světě touží po děťátku. Kulihrášek je malý filuta, který si se vším ví rady. Hned se nabídne, že otci, který pracuje na poli, zanese oběd. Přestože je opravdu malinký jako kulička hrášku, dokáže si poradit s nejrůznějšími nástrahami, které na něj čekají, je bystrý a chytrý a má, jak se říká, pod čepicí. I tato pohádka končí dobře, děti si z ní, stejně jako z Budulínka, odnesou ponaučení. Tato verze pohádky pochází z pera slovenské spisovatelky Márie Ďuríčkové.

Obě pohádky jsou psány tak, aby jim rozuměly malé děti, i když si zachovávají takový trochu starobylý ráz typický pro pohádková vyprávění. Na příbězích je skvělé, že mohou působit výchovně, děti se dozví, proč nesmí otevírat cizím lidem a že se musí poslouchat, a taky, že ne všechny děti se musí maminkám narodit. Ale to už záleží na tom, jak moc jsou malí čtenáři a posluchači zvídaví a jestli už tomu rozumí.

Obě pohádky ilustroval Vladimír Král, který se podílel i na předchozích oboustranných knížkách. Jeho ilustrace jsou hodně specifické, výrazné, působí na mě snově. V podstatě jsem se na ně nemohla vynadívat. Stejně fascinován jimi byl i tříletý syn, který si je pořád prohlížel. Snadno rozpoznal, kdo je kdo, pojmenoval věci na obrázcích, dobře se v nich orientoval. Bál se jen obrázku, na němž je vyobrazen kníže. Ilustrace přesně vystihuje jeho charakter, působí velmi výrazně a je vidět, že není kladnou postavou příběhu.

Kniha je zpracováním přizpůsobená malým ručkám, které bývají nešikovné. Díky křídovému papíru se stránky jen tak neohmatají a nepokrčí. Koncept dvou pohádek v jedné knížce se mi líbí, je praktický. Délka pohádek je uzpůsobená dětské pozornosti, která nebývá dlouhá, takže nenudí. Přidejte k tomu působivé ilustrace a máte neotřelou četbu pro společné chvíle s dětmi.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Portál, na jehož eshopu si knihu můžete koupit.

Máma pro Papíka

Papík je malý papoušek, který nemá maminku. Moc mu chybí, snaží se proto nějakou najít. Ale jaká by měla být? Není to ani paní Mrožová, ani paní Tučňáková a už vůbec ne paní Žirafová. Všechny rezolutně kroutí odmítavě hlavou, vždyť se mu vůbec nepodobají. Smutný Papík se toulá dál, dokud nepotká paní Medvědovou, které vůbec nezáleží na tom, že se jí Papík nepodobá. Najde v ní malý papoušek novou maminku?

Japonka Keiko Kasza, která žije s rodinou ve Spojených státech, je autorkou mnoha dětských knih. Máma pro Papíka byla původně napsaná pro osvojené a adoptované děti, ale její obsah zaujme i ty ostatní.

Kniha je určená primárně dětem od dvou do pěti let, čemuž je uzpůsoben i její koncept. Text se vztahuje k danému tématu (hledání maminky), nikam jinam neodbočuje a malé čtenáře nerozptyluje, takže se mohou soustředit na Papíkovo hledání.

Téma je pojato citlivě s ohledem na věk dětí. Je na předčítajícím, jak jim Papíkovu misi blíže vysvětlí a jak nastíní dané téma. Průvodní text je psán v jednoduchých větách, aby děti udržely pozornost. Na jedné straně se objevuje maximálně pět, šest vět, což je pro menší děti tak akorát. Podařilo se mi proto upoutat i tříletého syna, který u knih jinak ještě dlouho nevydrží.

Povídání doprovázejí krásné ilustrace, které vytvořila přímo autorka Keiko Kasza (vystudovala grafický design) a musím říct, že nás se synem zaujaly na první pohled. Jsou rozkošné, vypadají jako malované štětcem a jejich výraznost je umocněna tím, že jsou přes celou dvojstranu.

Opět můžu tuto knížku doporučit jak pro čtení rodičů s dětmi, tak i do knihoven a školek, kde najde uplatnění při besedách a povídáních o rodinných vazbách.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Portál, kde si knihu můžete koupit.