Učitelem ve školce. Ohlédnutí za školním rokem

Byl jednou jeden pan učitel. A ten pan učitel neučil děti na základní škole, ale, považte, ve školce! I když, jak on sám říká, pojem školka neexistuje, správně se nazývá mateřská škola a je to vzdělávací instituce. Ale zpátky. Ve školkách jsme zvyklí především na ženy učitelky, muži v nich učí spíše sporadicky, mohlo by jich působit víc. Podle mě je mužský element ve výchově předškoláků přínosný a vnáší do ní nový vítr.

Zajímá vás, jak vypadá takový školní rok „z druhé strany“, kam oko rodiče nedohlédne? Jste-li rodiči, nebo jste alespoň občas něčí dítko do školky vedli, víte, že pro vás to končí před dveřmi do třídy. Dál už smí jen malé „školčátko“ a jeho učitel/ka.

Ondřej Koželuh pojal svůj školní rok deníkovou formou. Od konce srpna do konce června představuje chod mateřinky se vším všudy, od seznámení s novou kolegyní, která s ním bude učit, přes úvodní poradu, až po klasické dny s dětmi. A věřte, že budete koukat, jak to ve školce fičí a jede, učitelé musí být sehraní a „ladit spolu“, aby dětem mohli vytvořit ideální prostředí k předškolní výchově. Dozvíte se, jak to chodí v zákulisí, co všechno se musí zařídit, vyřídit i nařídit.

Co mě překvapilo, byl fakt, že děti svým učitelům tykaly a oslovovaly je jménem. Na jednu stranu zajímavé inovativní řešení, které může přispět k lepšímu vztahu mezi dětmi a učiteli, na druhou trochu rebelské a pro tradičně smýšlející rodiče asi nepřekousnutelné. Já sama nějak nevím, na kterou stranu se zařadit, moje výchova byla právě tradiční a tykání autoritám by mi nešlo přes pusu.

Během školního roku poznáme, co obnáší výuka dětí, že to není jen hraní a zábavné učení, ale zahrnuje to také hromadu papírování. Blíže se seznámíme s Ondřejovými svěřenci, kteří jsou naprosto bezprostřední, jak už děti bývají. Mě nejvíc bavilo „multikulti“ trio – Slovenka Ľubica, vietnamský hošík s nevyslovitelným jménem, kterému říkali Taiwan a Rus Ruslan, skvěle je doplňovali geniální autista Karel, nebo malá cynička Karolína. Zasmála jsem se i u části, kdy ve třídě fungovala praktikantka Helča s nezapomenutelným klatovským dialektem.

Líbila se mi celková koncepce plzeňské školky s důrazem na samostatnost, kdy děti poznávaly svět kolem sebe nenásilnou formou hry a zároveň se učily novým věcem. Navíc s učitelem, který má hlavu plnou nápadů a nebojí se do akce ponořit úplně stejně jako malé dítě, to musí být naprostý ráj. Dokonce si vytvořil i přátelský vztah s rodiči, což taky nebývá příliš obvyklé.

Útlounká, leč vtipem a neotřelými zážitky nabitá publikace Učitelem ve školce je typem literatury, který působí oddechově, přesto má svou výpovědní hodnotu. Ondřej Koželuh ji napsal s nadhledem a pochopením pro malé človíčky, kterým je nejen mentorem, ale především starším kamarádem. Prostě kantor ideál! Takového pana učitele bych přála sobě, svým synům a všem dětem na světě. 🙂

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Portál, knížku pořídíte na eshopu.

Šimonovy pracovní listy – Pohádková grafomotorika

Pracovní listy pro děti vydává nakladatelství Portál už několik let, nám se do rukou dostávají zatím poslední Šimonovy pracovní listy s pořadovým číslem 27. Pokaždé se nesou v určitém tématickém duchu, tentokrát je to pohádková grafomotorika. Určeny jsou jak předškolákům, tak i prvňáčkům, takže ideální i pro školky a školy.

Publikace je velikosti A3, takže obrázky jsou velké, přehledné, dítko se může rozmáchnout rukou a pracovat dle libosti. Pohádková tématika je atraktivní a zaujme i ty, děti, které jen nerady něco dělají, příkladem je zrovna náš téměř pětiletý syn. Nejraději si staví lego a hraje si s autíčky, ale kreslit a doplňovat, k tomu ho musím vždycky dokopat. S těmito listy to šlo snadno.

Na své si přijdou kluci i holky. Draci, princezny, čerti, peklo a všemožné další pohádkové náměty jsou použity tak, aby se vyhovělo všem. A nemyslete si, i ten náš kluk si vypracoval úkol, v něm figurovala princezna. 🙂


Listy mají děti nenásilnou a hravou formou připravit na vstup do školy. Vždyť si to pamatujeme určitě všichni, jak jsme dělali čárky, obloučky a vlnky a připravovali se tak na psaní písmenek. Pomocí úkolů si děti procvičí motoriku, naučí se počítat – ale jen zlehounka – a zkusí si, jak jsou přesní a pečliví. A taky zjistí, že když se na něčem pracuje, je potřeba soustředit se na to a neodbíhat za hračkami. 🙂

A co všechno na děti čeká? Spojovačky, doplňování chybějících částí obrázků, počítání, hledání rozdílů a vybírání správných možností. Obrázky jsou přiměřeně velké, díky formátu A3 se malí pracanti nemusí držet zpátky a mohou se rozmáchnout, jak jen potřebují.

Autorka listů Irena Novotná je maminkou dvou dětí, působila jako lektorka ve volnočasovém centru, kde vedla výtvarný kroužek. Na svém kontě má spoustu omalovánek a vystřihovánek, máte tedy jistotu, že s Šimonovými grafickými listy nešlápnete vedle.

Obrázky jsou černobílé, s výraznými liniemi, dobře se s nimi pracuje. Jsou přehledné a srozumitelné, dětem stačí pouze přečíst zadání, co mají dělat.

I náš malý školkáček, který je občas dost roztěkaný a trvá mu déle, než se soustředí, si doplňování užil. Maloval přímo do sešitu, ale pokud je publikace používána ve školních zařízeních, není problém dětem úkoly namnožit.

Nás ještě nějaké úkoly čekají, těšíme se na sychravé listopadové dny a nadcházející advent, kdy trochu zvolníme, budeme si užívat pohody, třeba právě s pracovními listy s pohádkovými úlohami.

Pokud máte dítko v předškolním věku, neváhejte a zkuste s ním pracovat na motorice, představivosti a orientaci právě touto formou, nad hravými úkoly se budete bavit i vy, dospělí.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Portál, publikaci můžete pořídit na eshopu.

Knižní tip týdne: Matěj maluje mapy

Knižní tip týdne: Matěj maluje mapy je silnou osobní výpovědí maminky, jejíž syn je autista. Celá rodina musela přehodnotit priority, Matějovi vše přizpůsobit a bojovat nejen s vlastními pochybami, ale i s předsudky okolí. Matěj je dnes studentem umění a mapy maluje pořád. A jak! V knížce se s nimi setkáte, dotvářejí osobitost textu. Doporučuji, není to snadné čtení, ale je napsáno s lehkostí a věcností.

Pan Baf

Víte, kdo je pan Baf? Ne? Přece kocour malé holčičky Aničky. Jméno mu dívenka vybrala sama, poté, co na ni poprvé vykoukl, nebo spíše vybafl z krabice. Tedy on na Aničku žádné velké baf! neudělal, to dá rozum, jen to tak legračně vypadalo. Pan Baf miluje vtípky všeho druhu. Rád si hraje na lovce – jen jako, samozřejmě! – občas skočí do postýlky Aničce a taky si chce hrát s rybičkami. Pan Baf je veselý rošťák a někdy i lump, to když vyděsil malé sovičky. Celé jaro, celé léto si Baf hrál a hrál, skákal, hopsal, strašil a dělal baf! Ale v zimě ho to už moc nebavilo, pořád by jen spal a spal, až málem zaspal i další jaro! Když vstal, těšil se, že bude zase na všechny kolem sebe bafat. Ale… Ale už to nebylo ono. Všichni věděli, co na ně lišácký kocourek chystá a nikdo se už nebál a on sám byl unavený a pomalý. Co teď? Podaří se Aničce pana Bafa rozveselit?

Jestli vám pohled na obrázky připomíná něco, co jste už u Portálu viděli, tak ano! Tohle jsou ilustrace velmi oblíbeného Petra Horáčka, který je autorem a zároveň ilustrátorem hned několika skvělých kousků, z nichž některé jsem vám v recenzích představila. Tentokrát vystupuje pouze jako malíř, text je z pera Joyce Dunbarové.

Text o malém lumpačisku, kocourku Bafovi působí na první pohled rozverně, ale uvnitř skrývá lehce melancholické poselství – život jde neustále dopředu, koloběh přírody má vliv na každého, všichni zestárneme a zvolníme tempo. Samozřejmě, malé děti to asi nepochopí, pro ně je to příběh rozverného kocourka. A tak si o Bafovi s nimi můžeme povídat a díky některým zvýrazněným slovům i názorně předvést, co vlastně Baf všechno vyváděl.

Textu opět není mnoho, knížce, jež je formátově větší než obvykle, dominují velké a výrazné ilustrace, tak typické pro tvorbu Petra Horáčka. Opět jsou využity přírodní odstíny barev, obrázky jsou i přes celou dvoustranu, jsou prostě nepřehlédnutelné, fascinující a nádherné.

Knížka u nás měla velký úspěch, ostatně jako všechny počiny, v nichž figuruje Petr Horáček. Děti si mohou s pomocí obrázků vyprávět příběh sami a vymýšlet Bafovi jiné nezbedoviny. Díky kratšímu textu máte publikaci přečtenou téměř hned, aniž by se malí posluchači stihli začít nudit. Ideální pro chvíle odpočinku, kdy potřebujete ratolesti na chvíli zklidnit a zabavit klidnější formou.

Malí milovníci koček a zvířat všeobecně budou nadšeni. Pan Baf je krásná, nadčasová knížka, která děti připraví na to, že se měníme, a taky jim připomene, že mladší a slabší neděsíme. Moc hezký počin s poučným textem a nádhernými ilustracemi.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Portál, na jehož eshopu si knížku můžete koupit.

Edo! Ty neposedo!

Asi všichni znáte rčení, že se někdo chová jako slon v porcelánu. Říká, to co nemá, chová se nevhodně v různých situacích a mnohdy si to ani neuvědomuje. Slon Edík je právě ten případ. S opičákem Pepou pořád něco vyvádí, naučit oba něčemu kloudnému je těžké. Ale s leporelem Edo! Ty neposedo! to hravě zvládnou nejen oba zvířecí kluci, ale také děti (i dospělí).

Leporelo, které nese podtitul obrázková etiketa pro nejmenší, mají po textové stránce „na svědomí“ Pavla Etrychová a Romana Suchá, o ilustrace se postarala Vendula Hegerová, s jejímiž obrázky jsme se už v portálovských knížkách setkali a moc nás baví. Leporelo vás překvapí. Je větších rozměrů, poměrně těžké, ale hlavně pořádně našlapané malůvkami, jež zaujmou na první dobrou. Nenajdete prázdného místa, knížka je využitá do posledního místa.

Publikace je vhodná jako první učebnice etikety pro nejmenší. I když určitě děti automaticky učíte zdravit, poprosit i poděkovat, opakované vtloukání nenásilnou formou není na škodu nikdy. Ani pro nás dospěláky, co si budem. S Edou se děti naučí základním prvkům slušného chování, zjistí, že i ve svém vlastním bytě musí dodržovat nějaká pravidla, třeba neplýtvat zbytečně vodou, před jídlem si umýt ruce, uklízet si hračky.

Leporelo je rozděleno do několika částí. Hned ta první učí etiketě v domácím prostředí, druhá zavede malé zvídavce do školky, pak se podíváme do supermarketu, na plovárnu, do divadla, nemocnice, na nádraží a do přírody. Samá důležitá místa, kde je samozřejmostí, že víme, jak se chovat, ale dodržujeme to všichni? Opravdu jsme v lese potichu a uklízíme po sobě odpadky? V supermarketu se nepředbíháme a v bazénu nečůráme do vody? No jistěže ne! 🙂 A přesně totéž, plus mnoho dalšího, musíme vštípit i našim dětem.

I když na první pohled vypadá leporelo trošku chaoticky, při bližším prohlédnutí zjistíte, že všechno má svůj řád a místo. Nepřeberné množství obrázků s průvodními texty, které tvoří slova nebo jednoduché věty, názorně dětem ukáže, co je v rámci společenské etikety vhodné, a co ne.

Opět vyzkoušeno a otestováno na našem čtyřleťákovi, který byl hodně nadšený a pořád se na určité situace vyptával. Nejvíc ho bavila část, kdy je Eda v domácím prostředí a potom supermarket.

S knížkou si vyhrají děti i dospělí, využití najde i ve školkách a družinách, kde se s ní dá dobře pracovat. Děti si mohou dané situace vyzkoušet se svými kamarády.

Etiketa není nuda, dá se naučit hravou formou, což leporelo Edo! Ty neposedo! dokazuje.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Portál, na jehož eshopu si leporelo můžete pořídit.

Obrazové luštění pro každý den

Produkce nakladatelství Portál je pestrá, od naučných publikací po dětské knížky. Co takhle zaměstnat paměť a trochu si pohrát? Je tady Obrazové luštění pro každý den od Jitky Suché. Co na vás čeká? Zábava nejen pro mozkové závity. Vemte si do rukou obyčejnou tužku, kterou můžete posléze vygumovat, a pojďte na to.

Publikace je rozdělená do sedmi částí podle toho, na jakou sféru je konkrétní kapitola zaměřená. Čeká vás procvičování krátkodobé paměti, zjistíte, jak jste na tom s koncentrací pozornosti a logickým myšlením, projedete si slovní zásobu, čekají vás úkoly na zrakové a prostorové schopnosti a potrénujete propojení mozkových hemisfér a kreativitu. Nečeká vás nuda, ale parádní zábava nejen pro váš mozek. Můžete trénovat jen určité oblasti, ale také „jet“ úkoly postupně všechny.

Jitka Suchá je autorkou několika publikací zaměřených na trénink paměti, vychází v nich ze své praxe. Na knížce je sympatické, že je určená širokému spektru uživatelů. Můžete ji použít sami pro sebe a otestovat si tak vlastní paměť, stejné využití bude mít i v domovech důchodců, školách či organizacích, jež pracují s materiály rozvíjející mozkovou aktivitu klientů. To, že je ideálním pomocníkem v kursech trénování paměti, ani nemusím připomínat, určitě z ní už spousta lektorů čerpá.

Já jsem si užila zejména různé doplňovačky, hravé hádanky a osmisměrky. Čas strávený nad publikací považuji za správně investovaný, není nad to „promazávat“ mozkové závity zábavnými úkoly. Nuda v žádném případě nehrozí, to zaručuju.

Jednotlivé úkoly jsou podány srozumitelnou a především vtipnou formou díky ilustracím Libora Drobného. Jednoduché černobílé obrázky neodvádějí pozornost od zadání a dobře se s nimi pracuje.

Jestli jste měli doposud pocit, že trénování paměti je nudné papouškování fakt, Obrazové luštění pro každý den vás vyvede z omylu. S hravými úkoly je cvičení mozku hrou a zábavou pro všechny generace, každý si v něm najde to své. A nezapomeňte, i když je počin Jitky Suché určen k tomu, abyste do něj psali, propisku nechejte bokem a vyplňujte tužkou. Třeba se k úkolům budete chtít vrátit, nebo knížku někomu půjčit, to pak hravě své zápisky smažete… jak se to jen jmenuje? Takové to malé, měkké, pružné, co se kupuje v papírnictví? Aha, už vím, gumou! 🙂

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Portál, na jehož eshopu si titul můžete koupit.

Hádej, čím budu

Zuzana Pospíšilová vydala u nakladatelství Portál mimo jiné také několik knížek s hádankami. V knížce nazvané Hádej, čím budu se soustředila na povolání, ať už notoricky známá, nebo taková, která byste si ještě před nějakou dobou nedovedli jako pracovní pozici představit.

Osmapadesát zábavných hádanek a ilustrací na vás čeká v této půvabné a vesele laděné knížce. Otestovala jsem ji na čtyřletém synovi a musím říct, že se ohromně bavil nejen on, ale i já a spolu s námi také starší syn, kterému je devatenáct. Hádali oba a všichni jsme se u básniček od srdce zasmáli.

V publikaci nechybí klasická zaměstnání jako je učitel, doktor, zubař, elektrikář, pekař, cukrář, najdete v ní také i novější a moderní povolání – bankéř, youtuber, programátor. Některá povolání děti dobře znají z vlastní zkušenosti, ale neznají přesný název, to je třeba případ logopeda či servírky. Co se youtubera týče, trochu mě jeho užití zaskočilo, uvědomila jsem si, že moderní technologie formují a ovlivňují svět a vývoj jde neskutečně rychle a hlavně neustále dopředu.

Hádanky jsou velmi hravé a jednoduché na pochopení významu. Každé dominují tři zvýrazněné pojmy, které se ke konkrétnímu povolání vztahují. K nim mají děti také vymyšlenou hádanku. Jednou tedy můžete hádat práci podle klíčových slov, jindy podle stěžejní rýmovačky.

Knížka je hodně variabilní. Hodí se do školek i družin, kdy s ní mohou učitelé a vychovatelé pracovat a vymýšlet různé aktivity, povídat o jednotlivých povoláních a představit tak dětem bohatou škálu zaměstnání, která lze v životě vykonávat.

Publikaci doplňují vtipné a rozverné obrázky, které namaloval Libor Drobný. Jsou pestré, výrazné a působí moderně.

Hádej, čím budu nám sedla. Bavila téměř celou rodinu, všichni jsme si tam našli naše povolání a povídali jsme si o nich, o tom, čím jsme my rodiče chtěli být jako malí. Zuzana Pospíšilová je, co se dětských knížek týče, opravdu člověk na svém místě, její počiny dokážou bez problémů zaujmout i poučit.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Portál, na jehož eshopu lze knížku pořídit.

Nový domek pro myšku

Oblíbený spisovatel knížek pro děti Petr Horáček přichází s dalším skvělým kouskem, který dětské dušičky obohatí o nový zážitek s kamarády zvířátky. A koho máme jako hlavního hrdinu? Přece myšku! Malou zvídavou myšku, která v jedné knize snědla měsíc, a dneska bude hledat nový domek. Proč? Protože našla velké jablko, s nímž se do svého stávajícího bydlení nevejde. A tak jde a hledá, jenže všude, kde by se mohla usadit, už někdo bydlí.

Petr Horáček opět vsadil na osvědčenou kombinaci – hrdina ze zvířecí říše a problém, který musí překonat. Tentokrát myška potřebuje nový domek, aby se tam vlezla ona i její jablíčko. Postupně navštíví krtka, zajíce, jezevce i medvěda. Bohužel, všichni už mají ve svých domcích tolik věcí, které potřebují, že by se tam naše myška už nevlezla. Jak to dopadne? To se dozvíte, až tuto krásnou publikaci se svými dětmi otevřete.

Znovu do rukou dostáváte velkoformátové vydání s průřezy, které mají svůj účel a jsou precizně promyšleny, aby malé čtenáře či posluchače zaujaly, určitě chtějí vědět, co se pod nimi skrývá.

Prim hrají také barvy, i tentokrát je knížka laděná do palety přírodních odstínů hnědé a zelené a působí příjemně na oči i celkové vnímání příběhu.

Obrázky jsou nádherné, výrazné, textu je tak akorát, aby byla pozornost malého čtenáře optimálně udržena a nenudil se. Pro mě bylo příjemné překvapení, když jsem zaslechla čtyřletého syna, který si knížku prohlížel, jak si sám pro sebe přeříkává myščino dobrodružství podle obrázků.

Nový domek pro myšku doporučuji všem dětem předškolního věku, jako ostatní knihy Petra Horáčka bude příjemným zpestřením čtecího programu, malá myška totiž nikdy nezklame! 🙂

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Portál, kde si titul můžete koupit.

Žena v polární noci

Manžel Christiane Ritter se živí jako lovec kožešin. Jednoho dne své ženě napíše, aby se sbalila a odjela za ním. Na tom by nebylo nic divného, kdyby… Kdyby se nepsala třicátá léta dvacátého století, kdyby Christiane neměla malou dcerku a kdyby to nebyly Špicberky. Co myslíte, jak se žena s takovou výzvou popasovala? No jasně že odjela, jinak bychom si tuto knížku přečíst nemohli. 🙂

V tomto neotřelém cestopise sledujeme pouť mladé ženy po krajině ticha, bílého mrazivého ticha a věčného ledu. Mohlo by se zdát, že to ženu z města položí na lopatky, ale opak je pravdou. Z deníku, který si Christine na misi vedla, se dozvíme, jak se vyrovnávala s životem v prostředí, které dokáže sejmout i ostříleného chlapa, natož křehkou ženu. Christine s manželem a jeho mladým kolegou lovcem sdílí jednu malou chatu, umíte si to představit? Minimální soukromí a ke všemu jako zdroj vitamínů tulení maso…

Jestli čekáte fňukání a rychlý úprk zpět do civilizace, nemůžete se víc mýlit. Christine to vydržela a divoké Špicberky si zamilovala. Naučila se různým fíglům pro přežití, dokázala v chatce vytvořit útulné prostředí a naučila se z malého sortimentu zásob uvařit téměř královské menu. A navíc přežila i samotu, kdy venku zuří bouře, muži jsou kdesi na lovu a kolem dokola nikdo, jen sníh, sníh, sníh a zase jen sníh.

Christinino vyprávění je věcné, přesto v něm najdete lehký humor, a taky mírné pobavení, jakoby se sama podivovala nad tím, co všechno dokázala. Byť se s manželem setkala po delším odloučení (a další na ně pak ještě čekalo), v textu je citově strohá a vzájemný vztah líčí spíše z praktického a kamarádského pohledu, ale co my víme, třeba si přísun hřejivých slov šetřila na vzácné chvilky se svým mužem. To je vyváženo poetickými popisy přírody na Špicberkách, takže máte chuť se tam okamžitě vydat.

I když Žena v polární noci poprvé vyšla v roce 1938, díky překladu Violy Somogyi je dílo svěží a moderní, nepůsobí archaicky, vlastně máte pocit, že to všechno Christine zažila v současné době. Zajímavou tečkou byly fotografie špicberských chatek a taky dodatek k dalším životním osudům Christine a jejího muže, které byly, zejména v jeho případě, víc než dramatické

I když je cestopisný deník psán něžnou ženskou rukou, cítíte, jak z něj fouká poctivý severní vítr, který vás přenese do krajiny, kde přežití závisí především na vaši praktičnosti, houževnatosti a odvaze.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Portál, kde si titul můžete koupit.

Nejkrásnější místo na světě

Petr Horáček, jehož knihy primárně vydává nakladatelství Portál, je na poli dětské literatury stálicí a pojmem. Husa Líza, Papuchalk Petr, malá myška, o těch všech jste si mohli už přečíst.

Nejkrásnější místo na světě je další knížkou v řadě propracovaných publikací, které si najdou místo v knihovničkách malých čtenářů, protože opravdu stojí za to.

Zajíc má v hlavě spoustu otázek. Zajímá ho, jaké je nejkrásnější místo na světě. Je to rozkvetlá louka s potůčkem? A proč vlastně? Ptá se svých zvířecích kamarádů, ale spokojený s odpověďmi moc není. Vydává se proto do světa, aby našel svou správnou odpověď.

Petr Horáček si tento počin opět „ošéfoval“ sám, postaral se jak o text, tak o nádherné ilustrace. Jsme u něj zvyklí na precizní a dokonalou práci, nejinak je tomu i tady. Knížka je tentokrát laděná do letních barev rozkvetlé louky, převládá žlutá a zelená, jež doplňují červené a hnědé odstíny. Obrázky vypadají jako namalované pastely, působí sympaticky a vřele a vyzařuje z nich laskavost. Dětským očím a mysli budou příjemné.

Autor se tentokrát zamýšlí nad tím, jak je důležité mít kamarády, s nimiž je nám dobře, protože ti tvoří ten pravý domov. Ale než k tomuto zjištění zajíc „dohopká“, čeká ho velké dobrodružství, které Petr Horáček popsal opravdu poutavě. Nádherné ilustrace dotvářejí atmosféru, můžu říct, že jsme se nemohli vynadívat.

Petru Horáčkovi se opět podařilo skvostné dílko, nad nímž si smlsnou nejen děti, jimž je primárně určen, ale i jejich rodiče, je to prostě pastva pro oko. Můžeme se už teď těšit, co pěkného nás od tohoto autora čeká.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Portál, kde si knížku můžete pořídit.