Den, kdy jsme se potkali

Dokázali byste pro pravou lásku obětovat vše? Co udělat, když zjistíte, že osoba, jíž milujete, není ta, se kterou vás pojí manželství? Nevěra vždy byla, je a bude ožehavým tématem, o kterém se těžce mluví. Kdo podvádí, potřebuje si své svědomí obhájit, kdo se nachází na druhé straně barikády, cítí vztek i zlost, a pro svůj protějšek pochopení zcela určitě nemá. Roxie Cooperová napsala román nazvaný Den, kdy jsme se potkali, v němž není nic jen černé či bílé.

Stephanie a Jamie se seznámí na uměleckém kurzu. Stačil jeden rozhovor, aby si uvědomili, že patří k sobě. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby nebyli oba zadaní někde jinde. Jamie je ženatý a Stephanie zasnoubená. Jsou natolik zodpovědní, že se vzdají lásky ve prospěch přátelství. Po deset let, vždy na jeden víkend, jezdí na místo, kde se seznámili a tráví společné chvíle jako přátelé. Ale dají se city udržet na uzdě, když víte, že jste jako dva magnety, jejichž opačné póly to neustále táhne k sobě?

Roxie Cooperové se obzvláště citlivým způsobem podařilo zaznamenat křehký vztah dvou lidí, jejich nejistoty i pochyby. Psát o nevěře tak, aby nebylo téma bráno jako propagace, je velmi těžké. Srdci neporučíte, říkáte si teď, ale co když se vás to osobně dotýká? Jinak bude na takový typ příběhu reagovat ten, kdo to bere jako součást lidského života a jinak ten, který si podobným martýriem prošel.

Moc se mi zamlouval koncept příběhu, v němž se hlavní hrdinové setkávají jednou za rok, připomněl mi mé oblíbené kousky, román Jeden den od Davida Nichollse a film Příští rok ve stejnou dobu, které jsou vystavěny na stejné myšlence, a také film Zamilovat se. Zpracovávají citlivý námět, kdy se aktéři zamilují jinde, velmi citlivě a vkusně. Stejná je i knížka Roxie Cooperové, v níž vztah Stephanie a Jamieho sledujeme střídavě z pohledu jednoho a druhého. Je nabitá emocemi, humorem i chvílemi, které propláčete. Je to prostě tragikomická romance, stejná, jako je mnohdy život sám.

Oblíbila jsem si i hlavní hrdiny, sympatickou Stephanii i citlivého Jamieho, jejichž životy ve mně rezonovaly dlouho po přečtení. Ne, nechtěla bych být v jejich kůži, ale byla jsem ráda, že jsem mohla sledovat cestu, po níž se vydali. Občas se jim kráčelo lehce, jindy padali na ústa, vyhraná bitva má poněkud hořké pozadí.

Pokud milujete spletité cesty vedoucí ke štěstí, romantiku, která není povrchní, určitě si román Den, kdy jsme se potkali nenechte ujít.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, titul můžete koupit na eshopu Nakladatelského domu Grada.

Báječný čas života

Erin a Lydie. Dvě ženy, které sice bydlí v jednom městě, ale kromě toho v podstatě nic společného nemají. Nebo ano? Ani jednu by nikdy nenapadlo, že spolu budou jednou bydlet.

Erin je šestadvacet, je zasnoubená s o mnoho let starším Bradem a doufá, že co nevidět bude svatba. Vidí se v bílých šatech a závoji, jak kráčí k oltáři, ale sen se bohužel rozplyne jako mýdlová bublina ve chvíli, kdy svého snoubence přistihne in flagranti se svou nejlepší kamarádkou…

Je to jen pár týdnů, co osmasedmdesátiletá Lydie ovdověla. Jen těžko se smiřuje s prázdným místem po milovaném manželovi, syn žije za oceánem a jí zbyly jen vzpomínky a taky existenční problémy. Nezbývá, než přijmout podnájemníka. Když se k ní nastěhuje Erin, která nemá momentálně kde bydlet, Lydie je trochu skeptická, nevěří, že by spojení dvou odlišných věkových kategorií mohlo fungovat. Ale život ví, co dělá, Lydie s Erin zjistí, že toho mají hodně společného.

Román Báječný čas života je dalším skvělým kouskem z edice 7lásky vydávané nakladatelstvím Metafora. Námět těží z oblíbeného mezigeneračního soužití. Tentokrát jsou hrdinkami ženy, které dělí dvě generace. Na jejich příběhu autorka poukazuje na to, že věk je v podstatě jen číslo a ve finále záleží především na tom, jak si lidé rozumí. Erin i Lydie si navzájem předají spoustu zkušeností. Během čtení zjistíte, že ani jedna generace to nemá ve své době jednoduché a potýká se s rozličnými problémy, které se druhé straně mohou zdát občas malicherné.

Autorka skvěle popsala pocity, které cítíme po odchodu milované osoby, a nezáleží na tom, jedná-li se o smrt či rozchod. Zoufalství, vztek, bezradnost i smíření, tím vším si prošly Erin i Lydie, a Abby Williamsová z toho vytěžila spoustu humorných i vážnějších situací.

I když se v románu objevují klišé typická pro romantické příběhy, není kýčovitý. Najdete v něm laskavost, humor, nadhled i jemnou ironii.

Obě hrdinky, Erin i Lydie jsou sympatické a snadno si získají čtenářskou přízeň. Děj je vyprávěn střídavě z pohledu jedné i druhé, nejsou v něm žádná hluchá místa ani zbytečné vedlejší dějové linky, které by rušily. Všechno odsýpá, zapadá do sebe a ve finále tvoří příjemný počin, který je určen ženám všech věkových kategorií.

Setkání s Erin a Lydií bylo víc příjemné a zanechalo ve mně dobrý pocit, líbilo se mi mezigenerační propojení, které nenásilnou formou poukazuje na to, že dobrého přítele můžete najít i tam, kde to vůbec nečekáte.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, kde si můžete Báječný čas života koupit.

Náledí

Sníh zakryje všechno. I zločin. Ovšem platí to jen do doby, než roztaje. Pak se na povrch dostane i to, co nechcete. Carin Gerhardsen, autorka úspěšné Hammarbyjské série přichází se samostatným románem nazvaným Náledí. Právě tento meteorologický jev má na svědomí nehodu, jejíž důsledky se podepíší na životech několika lidí.

Když chcete randit na tajňačku, musíte si to umět zařídit, stejně jako Jeanette, která se svým milencem jezdí na zálety autem. Jednoho zimního dne se jejich vůz střetne v zatáčce u skalní strže s jiným. Dojde k nehodě, která pro jednoho z řidičů skončí tragicky. A jak se vším souvisí Sandra, která toutéž zatáčkou projížděla jen pár desítek minut předtím? Carin Gerhardsen vytvořila napínavý román, u něhož budete muset zapojit mozkové závity, protože vás bude napínat až do posledních minut, navíc se v něm objevuje spousta postav, které se zpočátku mohou plést. Ale vydržte, stojí to za to!

Autorka použila retrospektivní styl vyprávění, současnost se střídá s dobou, kdy došlo k nehodě. V jednotlivých kapitolách se dostavájí prostor Jeanette a Sandra, přidávají se k nim ještě další postavy, z jejichž perspektivy příběh sledujeme. Před námi leží poměrně hodně zamotané klubko, jehož rozmotávání přinese nejedno překvapení a zvrat.

V příběhu nejde pouze o zločin, který měl zůstat skryt pod sněhovou peřinou, Carin Gerhardsen rozebírá mezilidské vztahy a zaměřuje se především na pocity viny, které mohou s lidmi cloumat i spoustu let. Pocity viny, na druhé straně touha po trestu a pomstě. Jak daleko je člověk ve své zaslepenosti schopen zajít?

Náledí mě příjemně překvapilo. Když jsem pochopila vztahové souvislosti mezi postavami a dostala se do děje, nemohla jsem se pak odtrhnout. Tím, že nemáme hned objasněny úlohy všech postav v příběhu, autorka může blufovat a vodit čtenáře po falešných stopách a slepých uličkách. Jak už to u tohoto žánru bývá, vyústění je šokující, a i když ke konci už můžete tušit, stejně vás dostane.

Pokud u thrillerů rádi přemýšlíte a máte rádi spletité příběhy, určitě si Náledí přečtěte, námětem i zpracováním se řadí mezi tituly, které překvapí originalitou.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, titul můžete pořídit na eshopu.

Devět tváří tebe

Je, jaká je,
trochu dítě, trochu mondéna.
Nemám právě paměť na jména,
tak jí říkám: „Lásko má,
nejsi skvost a nejsi zlá.“ (text: Zdeněk Borovec)

Je, jaká je. Tahle písnička se mi vybavila, jakmile jsem se začetla do útlé knížky nesoucí název Devět tváří tebe. Napsala ji Janice Pariat, indická básnířka a spisovatelka, která nabízí neotřelý pohled na jednu ženu, již poznáváme očima devíti lidí.

Jak můžeme vnímat konkrétního člověka? Různě. Jeden v něm vidí idol a ztělesnění svého snu, jiný ho považuje za nevýrazný typ nijak nevybočující z davu, dalšímu není vůbec sympatický. Jaká je hlavní hrdinka této knížky? Moc o ní nevíme, neznáme její jméno ani věk. Netušíme, jak přesně vypadá. Ale zjistíme, jak ji vnímá devět osob, jimž se nějakým způsobem otiskla do života.

Do rukou se vám nedostává tradičně pojatý příběh, ale spíše črty, které dohromady nastiňující portrét mladé ženy. Jako první dostává slovo učitel představující hrdinku jakou malou školačku, už tehdy neuvěřitelně paličatou a urputnou. Další se vyznávají dívčin milenec, kamarádka, spolužák nebo manžel. Každý z nich přidává kamínek do mozaiky a před námi vyvstává osobitý portrét ženy.

Z autorčina stylu je poznat, že se ve své tvorbě zaměřuje na básně. Píše poetickým stylem, téměř snově a na text je dobré se soustředit. Je natolik specifický, že je škoda nechat ho plynout jen tak a nevychutnat si ho se všemi malebnými slovními spojeními a větami. Zajímavě působí použití du formy, kdy oněch devět osob hovoří k hrdince, čímž se zvyšuje intenzita jejich adorace vůči ní.

Jaká tedy ONA doopravdy je? To se asi úplně nedozvíme, protože úhel jejího pohledu, představení sebe sama v knize chybí. Můžeme tedy jen hádat, jak moc byli její blízcí upřímní a jestli je nezaslepila oddanost a láska k hrdince.

Knížka se mi četla velmi dobře, ona výše zmiňovaná poetičnost se mi líbila, občas jsem si některé věty přečetla i vícekrát a užila si tak neotřelý svěží text. Byť mi hlavní hrdinka do oka příliš nepadla a měla jsem pocit, že si ji její blízcí až moc idealizují, líbilo se mi nahlédnout do jejího pestrého života plného lásky, radosti i smutku.

Počin Devět tváří tebe ocení především milovníci netradičních příběhů, snílkové a romantické duše.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knihu si můžete zakoupit na eshopu.

Fotografie

Milujete rodinné příběhy s tajemstvím? To by se vám mohla líbit Fotografie autorky Debbie Rixové. Dvě dějové linie, dva životní osudy, dvě ženy, které spojuje rodinné pouto i síla překonávat překážky.

V současnosti se seznamujeme se Sophií. Je vdaná za pohledného lékaře Hamishe, pracuje na univerzitě, kde úspěšně rozvíjí kariéru antropoložky. S Hamishem si právě pořídili dům na klidném anglickém venkově a doufají, že by se jim mohlo podařit založit rodinu. Jenže neúspěšné pokusy o početí narušují manželství, Hamish se cítí odstrčený a Sophie nepochopená. Od problémů utíká do minulosti, s níž se setkává jak ve své práci, tak i ve vzpomínkách na babičku Rachael, k níž měla vždy velmi blízko.

V roce 1956 musela Rachael i s otcem urychleně opustit rodné Maďarsko a najít azyl v jiné evropské zemi, kde nehrozí nebezpečí. Nový domov najdou v Anglii. Rachael je plná smutku, v Maďarsku po neúspěšném povstání zahynul její manžel. Šťastná se cítí až na malém ostrůvku v Sardinii, kam odjíždí i s otcem, který zde provádí archeologické vykopávky. Možná je čas začít znovu a dát prostor i lásce, která na Rachael určitě někde čeká. Nebo ne?

Debbie Rixová propojuje dvě dějové i časové linie, které mezi sebou obratně proplétá. Tento způsob vyprávění je u čtenářů velmi oblíbený. Dává možnost nahlížet do historie, seznámit se s určitým obdobím – zde konkrétně je to konec padesátých let a nástin událostí bouřlivého roku 1956 v Maďarsku. Hrdinkami takových příběhů jsou většinou ženy, jejichž životy dělí desítky let, zároveň je spojuje nějaké konkrétní pouto. Ve Fotografii to jsou babička a vnučka, dvě silné osobnosti, jimž osud do cesty přichystal překážky, a je na nich, jak se s nimi srovnají. Většinou bývá jedna linie výraznější než druhá, v tomto příběhu jsou obě na stejné úrovni.

Spisovatelka napsala nádherný příběh plný emocí, který chytí za srdce především čtenářky. Mistrně propletla osudy babičky a vnučky a vtiskla jim nejen výrazné charakterové rysy, ale podařilo se jí nastínit správnou atmosféru tam, kde to bylo třeba – ať už popisovala revoluční vřavu v Maďarsku, poválečný ruch Londýna, zapadlou pláž ve slunné Itálii, či romanticky zasněžený New York. I jen malý detail, sotva postřehnutelný, tvořil důležitý kamínek v mozaice tohoto příběhu.

Ve Fotografii se objevuje velké množství postav, které jako satelity krouží kolem hrdinek. Většinu z nich si zamilujete a oblíbíte. Mně osobně neseděl jen Hamish, Sophiin manžel, jehož chování bylo místy dětinské a sobecké.

I když si Debbie Rixová pro svůj román zvolila často používané téma, v němž kombinuje rodinné tajemství s láskou, podařilo se jí vytvořit příběh, který neupadá do klišé. Se Sophií i Rachael zjistíte, jaké to je, když vás v životě potkají těžké chvíle a jak se s nepřízní osudu vyrovnat.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knihu můžete koupit na eshopu.

Někdy je hezké, že mě miluješ

Constance a Chloe se poznaly ve čtenářském klubu, kde si padly do oka. Nemohly by se spřátelit odlišnější ženy, než jsou ty dvě. Zatímco Chloe se dosud nevzpamatovala z rozchodu se svým dlouholetým partnerem a tak vyhledává jednorázová sexuální dobrodružství, pije a kouří jako tovární komín a čas od času podlehne svému ex, neustále zasněná romantička Constance pluje na růžovém obláčku a čeká na svou životní lásku. Protože nadevše miluje romány Jane Austenové, neměl by tím vyvoleným být nikdo jiný než druhý pan Darcy. Ale existuje někdo takový vůbec? A co Chloe? Dokáže zatočit se svou závislostí? Mladé ženy spolu uzavřou dohodu. Chloe odjede na venkov, kde se bude věnovat psaní a Constance začne randit s úplně obyčejnými muži. Dostojí obě svému slovu?

Někdy je hezké, že mě miluješ je příjemným počinem na poli romantické literatury. Na knihu jsem slyšela rozporuplné názory. Zatímco část čtenářek ji vynášela až do nebe, mezi jinými se objevovaly i záporné reakce. Mně se četla vcelku dobře, až na pár drobností. Vadilo mi, že se obě hrdinky jmenovaly podobně, Constance a Chloe se mi prostě pletly, i když to na první pohled tak nevypadá a jejich jména se vyslovují s jinými písmenem, dvě céčka mě po vizuální stránce dokonale mátla a pořád jsem si musela připomínat, která je která.

Zápletka je přesně taková, jakou od romantických příběhů čekáte. Takže nevyřešené vztahy, sny, touhy a muži. V románu se objevují dva, kteří dějem pořádně zahýbou. Jestli máte tento žánr načtený, budete tušit, kam vyprávění směřuje, ale zároveň si užijete všechny ty spletité cesty plné výmolů, které ke šťastným koncům vedou.

Co se týče hlavních hrdinek, přiznám se, že mi trvalo trochu dlouho, než jsem jim přišla na chuť. Bylo jim osmadvacet, ale chovaly se občas jako zastydlé puberťačky a nevěděly si se svými životy rady. Pak ale zase udělaly něco, co mě rozesmálo. Eskapády Chloe a Constance jsou přirovnávány k Bridget Jonesové, musím uznat, že na tom něco je. Ztřeštěnou legendární Angličanku jsem viděla zejména v Constance, která mi byla přece jen trochu bližší.

Román Je hezké, že mě miluješ v sobě spojuje typické znaky romantické literatury, ale nesklouzává do červené knihovny. Nechybí humor a vtip, to vše je okořeněno francouzským šarmem, který tady čiší ze všech stran.

Tohle čtení bylo na pohodu a já jej doporučuji právě v těchto nepříliš příjemných dnech, kdy se člověk potřebuje odpoutat od reality a utéct někam, kde je láska a radost ze života.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knihu můžete koupit na eshopu.

Nepamatuji si své jméno

Tak si představte, že jste doma se svými blízkými, chystáte se večeřet, a najednou vám u dveří zazvoní cizí osoba, která tvrdí, že jí patří váš dům, či byt. Co byste dělali?

Mladí manželé Tony a Laura právě takovou situaci prožívají. Mají před sebou podivnou návštěvnici, která tvrdí, že je majitelkou domu, který před nedávnem koupili, a kupodivu se vyzná i uvnitř. Jen neví, kdo je, ztratila paměť. Zrovna přiletěla z Berlína a v kapse měla lístek s adresou onoho domu. Manželé neznámé ženě poskytnou útočiště do doby, než se vše vyřeší. Laura má obavy, ale Tony se chová bezstarostně, cizince dá dokonce provizorní jméno – Jemma. Lauřiny obavy jsou opodstatněné, lékařka, ke které Jemmu vezme na prohlídku, si myslí, že v cizince poznala chladnokrevnou vražedkyni, která před mnoha lety zabila svou přítelkyni. Je Jemma opravdu nebezpečná? A kým vlastně je?

Thriller Nepamatuji si své jméno má zápletku vystavěnou na amnézii a záměně podobnosti. Je vyprávěn z několika úhlů pohledu, což ho činí zajímavým. Jemma totiž podává svou verzi v ich-formě, Lauru a Tonyho vnímáme zprostředkovaně, jejich linka je pojata zase v er-formě. Je tedy jasné, že asi nejvíc budete vnímat právě Jemmu. V románu se objevuje ještě několik dalších postav, které mají s příběhem co do činění. Směr hlavní zápletky je záměrně rozváděn do různých směrů, nejvíc asi pobaví konspirační teorie novináře Seana, jež děj trochu odlehčily. Možná se ptáte, proč je na obálce zrovna mořský koník. Právě motiv s tímto mořským tvorem je stěžejní, ale jak, to se nechejte překvapit, docela jsem zírala.

Knize je vytýkána jistá rozvláčnost a již zmiňované větší množství postav. Já osobně mám poklidnější styl vyprávění ráda a nevadil mi ani tady. Bylo to podobné jízdě vlakem, prudký rozjezd, pak dlouhá klidná cesta, která ke konci zrychlovala a gradovala k akčnímu konci, který mi přišel možná trochu uspěchaný, jako by si autor uvědomil, že musí čtenáře udržet v pozornosti a nabídnout mu něco šokujícího, aby dostál danému žánru.

V každém případě se mi do rukou dostal zajímavý počin, z něhož na mě dýchla atmosféra starých anglických detektivek, v nichž se to nehemží mrtvolami, ale důraz se klade na postupy při vyšetřování a také na postavy příběhu, jejichž osudům bývá věnována větší pozornost, takže se do nich můžete víc vcítit. Mě osobně právě tohle baví asi nejvíc.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, titul můžete zakoupit v eshopu.

Ta lepší z nás

Žily byly dvě sestry. Jedna z nich si vzala mladého, krásného a perspektivního právníka, se kterým měla syna Ethana. Uběhlo pár let a podívejme se! Mladého, krásného a perspektivního právníka Adama okroužkovala sestra druhá. Jak je to možné? Začtěte se do románu Ta lepší z nás a zjistíte, že je všechno vlastně jinak. Že takový bývá každý druhý thriller? Ano, ale jsou to právě zápletky a nečekaná vyústění, které je dělají čtivými. Alafair Burke se zaměřila na to, jak se vyvíjejí vztahy v rodině, kde vládne touha po dokonalosti.

Je to jako v pohádce, až na to, že tento příběh se vyvíjí úplně jinak. Dvě sestry jsou každá úplně jiná. Nicky rebelka, Chloe ta víc zodpovědná. Když se starší Nicky provdá a porodí dítě, očekává se od ní, že se zklidní a dostane rozum. Ale opak je pravdou, labilní žena se propadá do čím dál hlubší propasti depresí. Chloe se stane kotvou v životě Adama a malého Ethana. O patnáct let později je všechno jinak. Adam je nalezen mrtvý a Chloe je nucena spojit se svou sestrou, biologickou matkou Ethana. Ten je podezřelý z vraždy svého otce. Chloe a Nicky musí sáhnout hluboko do minulosti, aby se dopátraly pravdy.

Román Ta lepší z nás není typickým thrillerem, svým námětem a zpracováním žánrové zařazení přesahuje a můžeme jej směle zařadit i mezi rodinné příběhy s psychologickou tématikou. Kromě toho, že vykresluje rodinné vazby a složité vztahy členů jedné rodiny, v něm nahlédneme i pod pokličku soudního procesu. Autorka pracovala v prokuratuře, takže ví, o čem píše.

Rodinné drama před námi odhaluje skrytá tajemství dvou sester, a vězte, že nic není takové, jak na první pohled vypadá. Jak už to autoři thrillerů mají ve zvyku, matou své čtenáře, svádějí je ze stopy a nechávají věřit, že zločinu přišli na kloub. Stejné je to i v případě této knihy. Na povrch vyplavou skrytá tajemství a během chvíle se děj otočí o sto osmdesát stupňů. A právě tohle mám na thrillerech ráda, nikdy nevím, jakým směrem se vyvine.

První část knihy plyne pozvolna a spád dostává až později, přesto je napínavá a plná překvapivých odhalení. Příběh se netočí pouze kolem vraždy a jejího vyšetřování, velká pozornost je věnována minulosti Chloe a její sestry, pro děj poměrně podstatné.

Autorka píše čtivě, ale ne příliš dravě. Rozehrává rodinné drama plné lží a falešných her. Ale kdo proti komu rozehrál smrtící partii, na to už musíte přijít sami.

Za knihu k recenzi děkuji nakladatelství Metafora, kde si můžete titul koupit.

Pařížská švadlena

Vítejte ve světě módy, fenoménu, který se nevzdal svého místa na výsluní ani v těžkých dobách. Je rok 1940. V Evropě zuří válka, Francie se hroutí pod náporem německé okupace. Její hlavní město už podlehlo, pro nikoho zde už není bezpečno. Mladá švadlena Estella se zaplete do špionáže a musí proto v zájmu vlastní bezpečnosti z Paříže uprchnout. Opouští milovanou matku i rodné město a odchází vstříc nejisté budoucnosti v americkém New Yorku.

V roce 2015 se její vnučka Fabienne žijící v Austrálii, účastní přehlídky, která vzdává hold Estelle jako významné návrhářce. Fabienne je šťastná, že může strávit vzácný čas s milovanou babičkou, které je už hodně přes devadesát let. Řízením osudu Fabienne odhalí, že babička měla tajemství, bolestné, a skrývající velkou tragédii. Co Estella prožila během válečných let a jak to ovlivnilo celý její další život? A Fabienne? I ona bude čelit životním změnám a výzvám. Natasha Lesterová nabízí poutavý příběh dvou silných žen, od něhož se jen těžko odtrhává.

Pro své vyprávění autorka zvolila mé oblíbené prolínání časových linií. Tentokrát jsou dvě, rok 1940 a 2015. Někdy se stává, že jedna linka svým námětem nebo charakterem hrdiny přebíjí tu druhou, to ale není případ Pařížské švadleny, kde jsou obě části vyrovnané. Autorka představuje dvě charismatické osobnosti, které čtenáře okouzlí na první dobrou.

Pařížská švadlena je typem knihy, která se vryje do srdce. Silné hrdinky prožívají emočně vypjaté příběhy, přiznám se, že jsem občas neměla daleko k slzám. Estella zažívá dramatické chvíle během okupace, dokonce se z New Yorku vrací v rámci odboje zpátky do Paříže. Může být v takové situaci prostor pro city? I ve chvílích, kdy svět čelil velkému utrpení, si láska našla svůj prostor a my sledujeme Estellin citový život, který byl všechno, jen ne jednoduchý. Ani Fabienne není ušetřena milostných peripetií, také ona musí o lásku bojovat. Ale nemusíte mít strach, že by se jednalo se o přeslazenou romantiku zavánějící kýčem, to vůbec ne.

Velký důraz je kladen na téma proplétající se celým příběhem, na módu. Dozvíme se, jak fungoval módní svět během druhé světové války, jak se „opisovalo“ od renomovaných návrhářů, i to, jak si vydobýt vlastní jméno tak, aby na něj společnost nikdy nezapomněla.

Román Pařížská švadlena je jako kvalitně ušitý a dobře střižený oděv, má všechny aspekty čtivého příběhu. Je akční, obsahuje romantickou zápletku i emocemi jiskřící děj. K tomu připočtěte ono zmiňované rodinné tajemství, které vždy bývá velkým lákadlem. V Pařížské švadleně se snoubí vypravěčský um Natashi Lesterové a dobře zúročené zkušenosti z oboru kosmetiky, kde pracovala v oblasti marketingu. Napsala podařený příběh o síle lásky i rodinného pouta, o naději, smutku a nových začátcích.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knihu můžete koupit na eshopu.

Ocejchovaná

Už potřetí se za sukni Anny Ekbergové schovali dva dánští spisovatelé Anders Rønnow Klarlund a Jacob Weinreich, aby čtenářům přinesli další thriller, v němž nebude nouze o napětí ani o emoce. Po románech Ztracená a Šťastně až do smrti, na které si můžete na blogu také přečíst recenze, přichází s novinkou Ocejchovaná, kterou vydalo nakladatelství Metafora.

Děj se odehrává ve třech liniích. V první poznáváme Rebeku, s níž si osud nepěkně zahrál. S rodiči žila v Africe, kde její otec působil jako diplomat. Když jí bylo sedmnáct, při autonehodě přišla o nenarozené dítě a matku, která ji doprovázela do nemocnice k porodu. Po sedmnácti letech je mladé ženě diagnostikována agresivní forma leukémie. Jedinou nadějí je transplantace kostní dřeně od blízkého příbuzného. Rebeka kromě otce jiné příbuzné nemá, takže když se potvrdí, že otec nevyhovuje, její naděje na přežití skomírají. Ale pak se ukáže, že Rebečin otec celá léta lhal a její dcera při nehodě nezemřela a byla adoptována. Proč? To Rebeka vyřeší později, teď potřebuje dcerku najít, a nejen kvůli nemoci.

V africké džungli bloudí sedmnáctiletá Angel, kterou unesli povstalci a udělali z ní dětského vojáka předurčeného k bojům. Kromě toho byla sexuálně zneužívána. Spolu s kamarádem se jí podařilo uprchnout, ale vyhráno zcela určitě nemá, každý, koho potká, může být potenciální nepřítel.

Souběžně sledujeme detektiva Kima, který řeší násilnou smrt emigrantky v kodaňském ghettu. Asi by to byla „jen“ jedna z mnoha vražd, které dánská policie šetří dnes a denně, kdyby ženě vrah neuřízl nohu a neodnesl ji. I tady se nabízí otázka proč? Kim rozplétá velký případ sahající až za hranice země, do africké Ugandy.

Nebojím se říct, že Anna Ekbergová (ponecháme ženskou variantu jména autorů) je podle mě s každým dalším románem na vyšším stupni své spisovatelské laťky. Ocejchovaná se od předchozích knih trošku odlišuje námětem i pocity, které během čtení vyvolává. Velmi emotivní je už předmluva, v níž se dozvídáme, co ji k napsání takového thrilleru vedlo.

Thriller Ocejchovaná se řadí mezi nejemotivnější romány s tématikou násilí, které jsem četla. Anna Ekbergová jde až na dřeň. Popisuje, jakých zvěrstev se povstalci dopouštěli na malých dětech, některé scény doslova vyrazí dech. Člověk si uvědomí, jak si žijeme v blažené nevědomosti a tomto nemáme tušení ani za mák. I když jsou některé události popsány poměrně naturalisticky, takže máte-li představivost, pojede vám na plné obrátky, cítíte i určitou citlivost, kterou do nich autorka vložila. Nechce být zbytečně vulgární nebo obscénní, jen poukazuje na to, že se takové věci dějí. Dětem.

Na atraktivitě mu přidává nejen lokalita, kdy se hladce přesouváte z Dánska do Afriky, ale také fakt, že kromě toho, že mapuje skutečné události, zaobírá se také rodinnými vztahy. Je čtivý, svižný a i přes to, že se v něm objevuje spousta jmen i míst, nepůsobí chaoticky a děj odsýpá. Je plný nečekaných zvratů, které stupňují napětí.

Určitě zaujme všechny, kteří hledají netuctový thriller. Za sebe jej můžu doporučit.

Za recenzní výtisk děkuji nakladelství Metafora.
Knihu můžete koupit zde.