Láska a kozy na venkově

Pamatujete si ještě na Australanku Ellu, která odjela do Paříže léčit zlomené srdce? Poznat jste ji mohli v románu Láska a sýr v Paříži. Ochutnáváním sýrů se projedla až k velké lásce se šarmantním sýrařem Sergem, než se tak ale stalo, prožila spoustu zajímavých zážitků spojených nejen s milostným dobrodružství, ale především s hledáním sebe sama. Victoria Brownleeová přichází s pokračováním nazvaným Láska a kozy na venkově. Tipnete si, co na hrdinku čeká tentokrát?

Ella zakotvila ve spokojeném svazku, společné soužití se Sergem se začíná hezky zajíždět v kolejích nové životní cesty. Idylku však naruší Ellino nečekané těhotenství. Není to brzy? Zatímco ona je zmatená, Serge kypí nadšením a plánuje a plánuje. Ella se musí vyrovnat se spoustou věcí, miminko jí nabouralo příjemnou rutinu, ale hlavně, nesmí některé sýry! A Serge ji navíc ještě chce vytrhnout z náruče milované Paříže, protože plánuje přesunout svou budoucí rodinku na venkov, kde se chce realizovat jako farmář a chovatel koz. Ella je pořádně rozhozená, ale z lásky ke svému milému je ochotná změny podstoupit. Jak se jim na venkově povede?

Pokračování Ellina životního příběhu se mi líbilo možná ještě víc než první díl. Mám ráda příběhy, kde se žije na venkově, rekonstruují se domy a celkově hrdinové mění životní styl. Ne vždy jsem s chováním Elly a kupodivu tentokrát i Serge souznila, byly chvíle, kdy mi svým chováním oba lezli na nervy, protože se nemohli domluvit a jednali spolu jako malé děti, skrývali před sebou tajemství a byli i malicherní. Ale na druhou stranu, nebýt tohoto, jednalo by se o suchopárný a nudný příběh, a to číst určitě nikdo nechce, a ani to od takového typu romantiky neočekává.

Obě knihy Victorie Brownleeové jsou na pohodu. V první jsme se dosyta „najedli“ sýra, ve druhé zase nahlížíme na situaci, kdy se dva lidé, jež sice spojuje milostné pouto, tudíž je pro ně na první pohled vše zalité sluncem, musí vyrovnat s nečekanými životními okamžiky. Ale i to je zpracováno vtipnou formou.

Jestli jste milovníky sýrů, života na venkově i lehce ztřeštěné romantiky, a líbil se vám první díl Láska a sýr v Paříži, nenechejte si ujít jeho pokračování.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knížku můžete koupit na eshopu Nakladatelského domu Grada.

Zřícenina na krku a jiné katastrofy

„K životu na zámku mám jednu poznámku, je tu neveselo, je tu truchlivo. Notoricky známou větu z pohádky Princové jsou na draka, kterou jsem si s dovolením půjčila od Zdeňka Svěráka, by mohla pronést jedna z hlavních postav románu Zřícenina na krku a jiné katastrofy. Když Jane Trelawneyová před lety vložila své srdce a věno do rukou snoubence, hraběte Kitta, netušila, co všechno na ni čeká. Zámek jde s prominutím do kopru a spolu s ním chátrá i jeho obyvatelstvo. Jane by si ve čtyřiceti mohla užívat hraběcí móresy, jenže nemůže. Je chtě nechtě přivázaná k zámku a příbuzenstvu a o všechno se stará sama. Manžel je kapku lehkomyslný a většinu peněz utopil v riskantních investicích, jeho staří rodiče se stále chovají jako nejvyšší honorace, i když už jsou dávno mimo a děti? Ty mají svůj svět a život mezi zdmi rozpadlého zámku je taky štve.

Trelawneyovi se drží jednoho letitého rodového hesla. Zámek vždy bez rozdílu dědí nejstarší potomek, ti další se v den osmnáctých narozenin musí doslova vypakovat z domu. A tak Trelawney vlastní ten, kdo ho vlastně ani moc nechce, a ten, který po něm touží a byl by tam šťastný, musí stát stranou. To je případ Kittovy sestry Blaze, jež se s rodinou nestýká, žije v Londýně, kde působí ve finanční sféře. Když do Trelawney vtrhne Ayesha, dcera dávné kamarádky Blaze a Jane, která zemřela, obrátí se ospalý svět šlechtické rodiny vzhůru nohama. Připravte se na plejádu charakterově rozličných postav, po jejichž jednání nezůstane kámen na kameni. Zběsilá zábavná jízda po rozpadlém zámku obrostlém břečťanem? Ani náhodou, žádnou britskou odnož Kostkových z Kostky nečekejte. Autorka čtenářům nepředkládá nálož humoru, ale trefnou sondu do britské aristokratické společnosti. A vůbec to není špatné.

Jestli milujete společenské romány, v nichž je navenek všechno tip ťop, ale uvnitř to pekelně vře a bublá a čeká, až to bude moci vylézt nahoru, máte tu správnou knihu. Zřícenina na krku a jiné katastrofy má sice název, který evokuje humor a vtip, ale typicky úsměvných situací se nedočkáte. Hannah Rothschildová si na paškál vzala jednu typickou anglickou rodinu, jejíž rodokmen sahá až kdesi hluboko do historie. Jenže titul není vše, máte-li k němu navíc i rodové sídlo, potřebujete peníze. Hromadu peněz. A ty jsou v rodině Trelawneyových velkým problémem, který její členy rozděluje.

Kromě tohoto stěžejního tématu autorka přibližuje i svět financí. Trhy, akcie, jak se to slučuje se životem na zámku? Má to velkou spojitost, na to přijdete, jen je to, pokud vás tento svět nebaví, trochu nezáživné. A tak dobrovolně přiznávám, že jsem tyto pasáže přeskakovala. O to víc jsem si ale užila eskapády Trelawneyových. Tahle rodina se mi totiž hodně líbila, byla trochu jiná než ostatní, nekonvenční, a přesto tak stejná jako miliony jiných rodin. Její členové jsou kapku výstřední, od Kittových rodičů, kteří zamrzli v čase, přes zdánlivě bláznivou tetičku a spoustu, spoustu dalších lidí, kteří se nějakým způsobem odrazili v ději.

Jak už jsem napsala, není to humorné dílo, u kterého byste se za břicho popadali. Je to spíše hořký příběh jedné rodiny, rádoby držící za jeden pořádně ztrouchnivělý provaz. A situace, do nichž se dostávají, úsměv možná vyvolají, ale soucitný.

Mně jako milovnici pomalu plynoucích příběhů se román Zřícenina na krku a jiné katastrofy hodně líbil, a to jsem se do čtení pouštěla s obavami, protože reakce některých blogerek, s nimiž mám podobný vkus, byly rozpačité, ne-li vlažné.

Za sebe můžu říct, že jsem si čtení opravdu užila a Trelawneyovi mě zaujali na první dobrou. Autorka si prohrála s jejich charaktery a otiskla do nich pestrou škálu povah, na nichž nastavuje zrcadlo rodinným vztahům, a nemusíte žít zrovna na zámku, abyste se v některých situacích našli.

Takže směle do čtení, pokud se nebojíte výzev, milujete Brity i s jejich výstřednostmi a máte rádi společenské romány.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knihu můžete koupit na eshopu.

Milenci svobody: Beauvoirová a Sartre

Jako děti vyrůstali v rozdílném prostředí. Možná by se nikdy nepotkali, ale osud tomu chtěl jinak. Nechal je seznámit se v knihovně, když se jako studenti připravovali na zkoušku z filozofie. Kdo? Přece Simone Beauvoirová a Jean-Paul Sartre, franouzské ikony, osobnosti literárního světa druhé poloviny 20. století, a především osudoví milenci.

Autorkou tohoto životopisného románu je Claudine Monteil, která se ve své době stala blízkou přítelkyní sester de Beauvoirových a zároveň se významně angažovala ve feministickém hnutí za práva žen. Čtenáři se tak dostává záruky, že získá reálný pohled nejen na obě osobnosti, ale nahlédne přímo pod pokličku bouřlivých událostí minulého století s vědomím, že se tak opravdu udály.

Claudine Monteil sleduje osudovou dvojici od dětských střevíčků. Všímá si prostředí, v němž Simone i Jean-Paul vyrůstali, a které je formovalo pro další život. Seznámili se jako mladí studenti plní ideálů a nových myšlenek a stali se milenci a především přáteli na celý život. Byť měli během let i jiné partnery, panovala mezi nimi fyzická přitažlivost a náklonnost. Půvabně působilo starosvětské vykání, které udržovali i milé přezdívky, jež si vzájemně dávali. Ať už si o nich společnosti myslela cokoli, zůstávali věrní svým ideálům a věděli, že i když budou fyzicky s jiným partnerem, jejich pevné pouto zůstane nepřetrženo.

Smýšlíte- li o partnerském soužití tradičním způsobem a představa, že byste se stýkali i s někým jiným, je pro vás nemyslitelná, asi budete nad tímto nekonvenčním uspořádáním kroutit hlavou, ale jak se říká, proti gustu žádný dišputát. Jejich vztah, myšlenky, ideály i činy jsou vylíčeny čtivým způsobem, autorce se podařilo vystihnout podstatu neobyčejného vztahu mezi Simone a Jean-Paulem, který dokázala rozdělit pouze smrt.

Spisovatelka nás provede spolu se Simone a Jeanem-Paulem napříč dvacátým stoletím. Oba se zúčastnili různých odbojů vůči vládnoucím režimům a válkám, podporovali feminismus a stali se tak symbolem svobody. Autorka plasticky vylíčila jejich bouřlivý svět plný pařížských kaváren i intelektuálního prostředí.

Milenci svobody zapadají do knižní rodiny životopisných románů, které nakladatelství Metafora už léta vydává a jejichž poznávacím znamením je osobitá pískově hnědá obálka. Chcete-li poznat jeden opravdu neobyčejný pár, jehož životní postoje zůstaly pevné i přes nepřízeň tehdejší společnosti, máte díky tomuto počinu příležitost.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knihu můžete zakoupit na eshopu.

Med v hlavě, marmeláda v srdci

Tilda se vdávala poměrně brzy. Musela, jak už to občas bývá i v lepších rodinách. S Philippem žijí spokojeně přes deset let, mají dvě děti a zatímco Philipp dělá úspěšnou kariéru, Tilda „zamrzla“ doma s dětmi a vrcholem její realizace je vedení účetnictví v rodinné firmě. Ráda by začala pracovat sama za sebe a znovu zažila pocit spokojenosti a štěstí. Odvahu jít za novým snem pořád odkládá, až jednoho dne zjistí, že její tatínek začíná mít výpadky paměti. Tilda se bojí, že onemocněl Alzheimerovou chorobou, stejně jako před lety jeho otec, Tildin milovaný dědeček Amadus. Vyhledá proto své staré deníky z dětství, aby si vybavila vzpomínky na dobu, kdy dědeček sice propadal zákeřné nemoci, ale přesto s ním prožila nejkrásnější a zároveň nejsmutnější léto v životě.

Autorkou knihy je Hillary Martineková, která napsala scénář k filmu Med v hlavě, zpracovávající Tildino léto s dědečkem Amadem.

Román Med v hlavě, marmeláda v srdci se odehrává ve dvou časových rovinách, současnou střídají prostřihy do deníkových zápisků, které si Tilda vedla, když jí bylo jedenáct. Autorce se podařilo obě linie přirozeně propojit bez hluchých míst. Citlivě popisuje nerovný boj se zákeřným nepřítelem Alzeheimerem, v němž je vítěz od počátku jasný, a není to člověk. Pochyby, vztek i popírání, tím vším si prochází blízcí nemocného Amada. Hillary Martineková poukazuje také na strasti spojené s péčí, bezmoc i vztek. Zatímco pro bezelstnou Tildu je vše černé nebo bílé, její rodiče si uvědomují, že rozdílné názory ohledně péče o Amada prohlubují jejich už tak velkou manželskou krizi.

Tenhle příběh má smutný podtón, který je vyrovnán humorem, čišícím z téměř každé stránky. Hillary Martineková se řadí mezi pár německých autorů, kterým humorný žánr jde vcelku přirozeně. Líbily se mi Tildiny historky se snobskou tchyní a také mimořádný vztah, který měla se svou nejlepší kamarádkou od dětství, o niž se mohla vždy opřít. Zatímco s otcem si Tilda vždy rozuměla, s maminkou to zřejmě nebylo tak jednoduché, ale autorka kolem tohoto křehkého tématu chodí jen po špičkách a příliš ho nerozvíjí.

Dovedla bych si představit pokračování, protože Tildina současná linka vyčerpaná není a dá se s ní i nadále skvěle pracovat.

Takže jestli hledáte příjemně napsaný počin s hlubším poselstvím, určitě si román Med v hlavě, marmeláda v srdci nenechte proklouznout mezi prsty, je to jeden z vynikajících kousků edice 7lásky nakladatelství Metafora.

Děkuji nakladatelství Metafora za recenzní výtisk, knihu si můžete zakoupit na eshopu.

Dívka na útěku

Vítejte v Londýně. Píše se rok 1926, doba se začíná pomalu měnit, upjatost střídá nevázanost, jazz zní napříč nočními kluby. Jednou z tanečnic takového klubu je Verity Caseyová zvaná Vita. Dívka, která má vysoké ambice a její touhou není ani tak tanec, jako móda, kde by si přála uspět. Kdo je vlastně Vita? Ještě pár týdnů zpátky byla Annou Dartonovou. Poznáváme ji ve chvíli, kdy prchá z domova, protože spáchala zločin. Doufá, že s novou identitou se ve velkém Londýně ztratí, zvlášť když se ukryje mezi lidmi odlišné sociální třídy. Dokáže ji vír tance, nespoutaných večírku a milostného vzplanutí ochránit před minulostí?

Dívka na útěku je společenským románem, v němž se snoubí romantika a dobrodružství ve vyváženém poměru. Není nouze o dramatické okamžiky, protože Vita čelí velkému nebezpečí. Děj je akční a má spád, k čemuž přispívá i střídání úhlu pohledu na události, jak z pohledu Vity, tak i… nebudu prozrazovat, abyste nepřišli o momenty překvapení, jen tolik, že se jedná o člověka, který dívku nemilosrdně pronásleduje, aby se pomstil. I když před sebou máte román o 480 stranách, čtení ubíhá velmi rychle. Krátké kapitoly ukončené vždy tak, že musíte číst dál a dál, protože končí v napínavém místě.

Autorka Joanna Reesová zabrousila do vod uměleckého světa a přiblížila jej se všemi atributy patřícím k divokým dvacátým letům. Její hrdinové laškovali s drogami, bavili se nevázanými vztahy a podléhali lesbické lásce. To vše je podáno vkusně bez vulgárnosti.

Když jsem knihu dočítala, zarazil mě trochu kvapný konec, zdálo se mi, že na to, jak byl příběh košatý a co vše se dělo, to bylo useknuto, spousta věcí zůstala nedořešená. Pak jsem byla mile překvapená, když jsem zjistila, že Dívka na útěku má pokračování, které právě vyšlo pod názvem Cizinka v Paříži. Už se moc těším na další Vitino dobrodružství a je mi jasné, že do její minulosti pronikneme ještě víc.

Pokud máte rádi bujará dvacátá léta, dobrodružství protkáno milostnou linií, Dívka na útěku se vám bude určitě líbit.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knihu můžete zakoupit na eshopu.

Den, kdy jsme se potkali

Dokázali byste pro pravou lásku obětovat vše? Co udělat, když zjistíte, že osoba, jíž milujete, není ta, se kterou vás pojí manželství? Nevěra vždy byla, je a bude ožehavým tématem, o kterém se těžce mluví. Kdo podvádí, potřebuje si své svědomí obhájit, kdo se nachází na druhé straně barikády, cítí vztek i zlost, a pro svůj protějšek pochopení zcela určitě nemá. Roxie Cooperová napsala román nazvaný Den, kdy jsme se potkali, v němž není nic jen černé či bílé.

Stephanie a Jamie se seznámí na uměleckém kurzu. Stačil jeden rozhovor, aby si uvědomili, že patří k sobě. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby nebyli oba zadaní někde jinde. Jamie je ženatý a Stephanie zasnoubená. Jsou natolik zodpovědní, že se vzdají lásky ve prospěch přátelství. Po deset let, vždy na jeden víkend, jezdí na místo, kde se seznámili a tráví společné chvíle jako přátelé. Ale dají se city udržet na uzdě, když víte, že jste jako dva magnety, jejichž opačné póly to neustále táhne k sobě?

Roxie Cooperové se obzvláště citlivým způsobem podařilo zaznamenat křehký vztah dvou lidí, jejich nejistoty i pochyby. Psát o nevěře tak, aby nebylo téma bráno jako propagace, je velmi těžké. Srdci neporučíte, říkáte si teď, ale co když se vás to osobně dotýká? Jinak bude na takový typ příběhu reagovat ten, kdo to bere jako součást lidského života a jinak ten, který si podobným martýriem prošel.

Moc se mi zamlouval koncept příběhu, v němž se hlavní hrdinové setkávají jednou za rok, připomněl mi mé oblíbené kousky, román Jeden den od Davida Nichollse a film Příští rok ve stejnou dobu, které jsou vystavěny na stejné myšlence, a také film Zamilovat se. Zpracovávají citlivý námět, kdy se aktéři zamilují jinde, velmi citlivě a vkusně. Stejná je i knížka Roxie Cooperové, v níž vztah Stephanie a Jamieho sledujeme střídavě z pohledu jednoho a druhého. Je nabitá emocemi, humorem i chvílemi, které propláčete. Je to prostě tragikomická romance, stejná, jako je mnohdy život sám.

Oblíbila jsem si i hlavní hrdiny, sympatickou Stephanii i citlivého Jamieho, jejichž životy ve mně rezonovaly dlouho po přečtení. Ne, nechtěla bych být v jejich kůži, ale byla jsem ráda, že jsem mohla sledovat cestu, po níž se vydali. Občas se jim kráčelo lehce, jindy padali na ústa, vyhraná bitva má poněkud hořké pozadí.

Pokud milujete spletité cesty vedoucí ke štěstí, romantiku, která není povrchní, určitě si román Den, kdy jsme se potkali nenechte ujít.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, titul můžete koupit na eshopu Nakladatelského domu Grada.

Báječný čas života

Erin a Lydie. Dvě ženy, které sice bydlí v jednom městě, ale kromě toho v podstatě nic společného nemají. Nebo ano? Ani jednu by nikdy nenapadlo, že spolu budou jednou bydlet.

Erin je šestadvacet, je zasnoubená s o mnoho let starším Bradem a doufá, že co nevidět bude svatba. Vidí se v bílých šatech a závoji, jak kráčí k oltáři, ale sen se bohužel rozplyne jako mýdlová bublina ve chvíli, kdy svého snoubence přistihne in flagranti se svou nejlepší kamarádkou…

Je to jen pár týdnů, co osmasedmdesátiletá Lydie ovdověla. Jen těžko se smiřuje s prázdným místem po milovaném manželovi, syn žije za oceánem a jí zbyly jen vzpomínky a taky existenční problémy. Nezbývá, než přijmout podnájemníka. Když se k ní nastěhuje Erin, která nemá momentálně kde bydlet, Lydie je trochu skeptická, nevěří, že by spojení dvou odlišných věkových kategorií mohlo fungovat. Ale život ví, co dělá, Lydie s Erin zjistí, že toho mají hodně společného.

Román Báječný čas života je dalším skvělým kouskem z edice 7lásky vydávané nakladatelstvím Metafora. Námět těží z oblíbeného mezigeneračního soužití. Tentokrát jsou hrdinkami ženy, které dělí dvě generace. Na jejich příběhu autorka poukazuje na to, že věk je v podstatě jen číslo a ve finále záleží především na tom, jak si lidé rozumí. Erin i Lydie si navzájem předají spoustu zkušeností. Během čtení zjistíte, že ani jedna generace to nemá ve své době jednoduché a potýká se s rozličnými problémy, které se druhé straně mohou zdát občas malicherné.

Autorka skvěle popsala pocity, které cítíme po odchodu milované osoby, a nezáleží na tom, jedná-li se o smrt či rozchod. Zoufalství, vztek, bezradnost i smíření, tím vším si prošly Erin i Lydie, a Abby Williamsová z toho vytěžila spoustu humorných i vážnějších situací.

I když se v románu objevují klišé typická pro romantické příběhy, není kýčovitý. Najdete v něm laskavost, humor, nadhled i jemnou ironii.

Obě hrdinky, Erin i Lydie jsou sympatické a snadno si získají čtenářskou přízeň. Děj je vyprávěn střídavě z pohledu jedné i druhé, nejsou v něm žádná hluchá místa ani zbytečné vedlejší dějové linky, které by rušily. Všechno odsýpá, zapadá do sebe a ve finále tvoří příjemný počin, který je určen ženám všech věkových kategorií.

Setkání s Erin a Lydií bylo víc příjemné a zanechalo ve mně dobrý pocit, líbilo se mi mezigenerační propojení, které nenásilnou formou poukazuje na to, že dobrého přítele můžete najít i tam, kde to vůbec nečekáte.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, kde si můžete Báječný čas života koupit.

Náledí

Sníh zakryje všechno. I zločin. Ovšem platí to jen do doby, než roztaje. Pak se na povrch dostane i to, co nechcete. Carin Gerhardsen, autorka úspěšné Hammarbyjské série přichází se samostatným románem nazvaným Náledí. Právě tento meteorologický jev má na svědomí nehodu, jejíž důsledky se podepíší na životech několika lidí.

Když chcete randit na tajňačku, musíte si to umět zařídit, stejně jako Jeanette, která se svým milencem jezdí na zálety autem. Jednoho zimního dne se jejich vůz střetne v zatáčce u skalní strže s jiným. Dojde k nehodě, která pro jednoho z řidičů skončí tragicky. A jak se vším souvisí Sandra, která toutéž zatáčkou projížděla jen pár desítek minut předtím? Carin Gerhardsen vytvořila napínavý román, u něhož budete muset zapojit mozkové závity, protože vás bude napínat až do posledních minut, navíc se v něm objevuje spousta postav, které se zpočátku mohou plést. Ale vydržte, stojí to za to!

Autorka použila retrospektivní styl vyprávění, současnost se střídá s dobou, kdy došlo k nehodě. V jednotlivých kapitolách se dostavájí prostor Jeanette a Sandra, přidávají se k nim ještě další postavy, z jejichž perspektivy příběh sledujeme. Před námi leží poměrně hodně zamotané klubko, jehož rozmotávání přinese nejedno překvapení a zvrat.

V příběhu nejde pouze o zločin, který měl zůstat skryt pod sněhovou peřinou, Carin Gerhardsen rozebírá mezilidské vztahy a zaměřuje se především na pocity viny, které mohou s lidmi cloumat i spoustu let. Pocity viny, na druhé straně touha po trestu a pomstě. Jak daleko je člověk ve své zaslepenosti schopen zajít?

Náledí mě příjemně překvapilo. Když jsem pochopila vztahové souvislosti mezi postavami a dostala se do děje, nemohla jsem se pak odtrhnout. Tím, že nemáme hned objasněny úlohy všech postav v příběhu, autorka může blufovat a vodit čtenáře po falešných stopách a slepých uličkách. Jak už to u tohoto žánru bývá, vyústění je šokující, a i když ke konci už můžete tušit, stejně vás dostane.

Pokud u thrillerů rádi přemýšlíte a máte rádi spletité příběhy, určitě si Náledí přečtěte, námětem i zpracováním se řadí mezi tituly, které překvapí originalitou.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, titul můžete pořídit na eshopu.

Devět tváří tebe

Je, jaká je,
trochu dítě, trochu mondéna.
Nemám právě paměť na jména,
tak jí říkám: „Lásko má,
nejsi skvost a nejsi zlá.“ (text: Zdeněk Borovec)

Je, jaká je. Tahle písnička se mi vybavila, jakmile jsem se začetla do útlé knížky nesoucí název Devět tváří tebe. Napsala ji Janice Pariat, indická básnířka a spisovatelka, která nabízí neotřelý pohled na jednu ženu, již poznáváme očima devíti lidí.

Jak můžeme vnímat konkrétního člověka? Různě. Jeden v něm vidí idol a ztělesnění svého snu, jiný ho považuje za nevýrazný typ nijak nevybočující z davu, dalšímu není vůbec sympatický. Jaká je hlavní hrdinka této knížky? Moc o ní nevíme, neznáme její jméno ani věk. Netušíme, jak přesně vypadá. Ale zjistíme, jak ji vnímá devět osob, jimž se nějakým způsobem otiskla do života.

Do rukou se vám nedostává tradičně pojatý příběh, ale spíše črty, které dohromady nastiňující portrét mladé ženy. Jako první dostává slovo učitel představující hrdinku jakou malou školačku, už tehdy neuvěřitelně paličatou a urputnou. Další se vyznávají dívčin milenec, kamarádka, spolužák nebo manžel. Každý z nich přidává kamínek do mozaiky a před námi vyvstává osobitý portrét ženy.

Z autorčina stylu je poznat, že se ve své tvorbě zaměřuje na básně. Píše poetickým stylem, téměř snově a na text je dobré se soustředit. Je natolik specifický, že je škoda nechat ho plynout jen tak a nevychutnat si ho se všemi malebnými slovními spojeními a větami. Zajímavě působí použití du formy, kdy oněch devět osob hovoří k hrdince, čímž se zvyšuje intenzita jejich adorace vůči ní.

Jaká tedy ONA doopravdy je? To se asi úplně nedozvíme, protože úhel jejího pohledu, představení sebe sama v knize chybí. Můžeme tedy jen hádat, jak moc byli její blízcí upřímní a jestli je nezaslepila oddanost a láska k hrdince.

Knížka se mi četla velmi dobře, ona výše zmiňovaná poetičnost se mi líbila, občas jsem si některé věty přečetla i vícekrát a užila si tak neotřelý svěží text. Byť mi hlavní hrdinka do oka příliš nepadla a měla jsem pocit, že si ji její blízcí až moc idealizují, líbilo se mi nahlédnout do jejího pestrého života plného lásky, radosti i smutku.

Počin Devět tváří tebe ocení především milovníci netradičních příběhů, snílkové a romantické duše.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knihu si můžete zakoupit na eshopu.

Fotografie

Milujete rodinné příběhy s tajemstvím? To by se vám mohla líbit Fotografie autorky Debbie Rixové. Dvě dějové linie, dva životní osudy, dvě ženy, které spojuje rodinné pouto i síla překonávat překážky.

V současnosti se seznamujeme se Sophií. Je vdaná za pohledného lékaře Hamishe, pracuje na univerzitě, kde úspěšně rozvíjí kariéru antropoložky. S Hamishem si právě pořídili dům na klidném anglickém venkově a doufají, že by se jim mohlo podařit založit rodinu. Jenže neúspěšné pokusy o početí narušují manželství, Hamish se cítí odstrčený a Sophie nepochopená. Od problémů utíká do minulosti, s níž se setkává jak ve své práci, tak i ve vzpomínkách na babičku Rachael, k níž měla vždy velmi blízko.

V roce 1956 musela Rachael i s otcem urychleně opustit rodné Maďarsko a najít azyl v jiné evropské zemi, kde nehrozí nebezpečí. Nový domov najdou v Anglii. Rachael je plná smutku, v Maďarsku po neúspěšném povstání zahynul její manžel. Šťastná se cítí až na malém ostrůvku v Sardinii, kam odjíždí i s otcem, který zde provádí archeologické vykopávky. Možná je čas začít znovu a dát prostor i lásce, která na Rachael určitě někde čeká. Nebo ne?

Debbie Rixová propojuje dvě dějové i časové linie, které mezi sebou obratně proplétá. Tento způsob vyprávění je u čtenářů velmi oblíbený. Dává možnost nahlížet do historie, seznámit se s určitým obdobím – zde konkrétně je to konec padesátých let a nástin událostí bouřlivého roku 1956 v Maďarsku. Hrdinkami takových příběhů jsou většinou ženy, jejichž životy dělí desítky let, zároveň je spojuje nějaké konkrétní pouto. Ve Fotografii to jsou babička a vnučka, dvě silné osobnosti, jimž osud do cesty přichystal překážky, a je na nich, jak se s nimi srovnají. Většinou bývá jedna linie výraznější než druhá, v tomto příběhu jsou obě na stejné úrovni.

Spisovatelka napsala nádherný příběh plný emocí, který chytí za srdce především čtenářky. Mistrně propletla osudy babičky a vnučky a vtiskla jim nejen výrazné charakterové rysy, ale podařilo se jí nastínit správnou atmosféru tam, kde to bylo třeba – ať už popisovala revoluční vřavu v Maďarsku, poválečný ruch Londýna, zapadlou pláž ve slunné Itálii, či romanticky zasněžený New York. I jen malý detail, sotva postřehnutelný, tvořil důležitý kamínek v mozaice tohoto příběhu.

Ve Fotografii se objevuje velké množství postav, které jako satelity krouží kolem hrdinek. Většinu z nich si zamilujete a oblíbíte. Mně osobně neseděl jen Hamish, Sophiin manžel, jehož chování bylo místy dětinské a sobecké.

I když si Debbie Rixová pro svůj román zvolila často používané téma, v němž kombinuje rodinné tajemství s láskou, podařilo se jí vytvořit příběh, který neupadá do klišé. Se Sophií i Rachael zjistíte, jaké to je, když vás v životě potkají těžké chvíle a jak se s nepřízní osudu vyrovnat.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knihu můžete koupit na eshopu.