Štítek: METAFORA

Gině bylo osmdesát let. Žije sama, její jedinou radostí je vnučka Chloé, která se aktuálně vyrovnává se smrtí matky. Gina má jednu tajnou neřest, a tou je hazard, který si náležitě užívá. Když vyhraje velkou sumu peněz, je jí úplně jasné, jak s ní naloží. Vlastně za ni vděčí lidem, kteří, byť i jen letmo, prošli jejím životem a ovlivnili ho. Pokusí se je všechny najít, obdarovat je a poděkovat. O novém dobrodružství však neřekne ani vnučce, ani nejlepší přítelkyni Olze, které po Gině začnou pátrat. Bude pro všechny tři mise úspěšná?

Julien Sandrel jede na vlně tzv. „feel good“ románů a čtenářům předkládá příběh, který pohladí, potěší a dojme zároveň. Není příliš obsáhlý, má něco málo přes 270 stran. Větší počet stran by ději prospělo, autor do něj zakomponoval několik zajímavých témat, která by si zasloužila rozvinout do hloubky a neklouzat jen po povrchu, takže čtenář nemá čas ani prostor zachytit úplně vše, co by chtěl. Dozvíte se něco z bolestné historie italských přistěhovalců ve Francii, o nelehkém údělu žen v 60. letech minulého století, kdy bez souhlasu muže nemohly téměř nic, a také odhalíte tajemství, jež před sebou Gina a Chloé skrývají.

Díky, grazie, merci je hořkosladký román se sympatickými hlavními postavami. Ginina ani Chloéina cesta za štěstím nebyla dlážděna růžemi, přesto se dokázaly vzepřít nepřízni osudu a přijmout i bolestné věci, díky nimž se staly silnějšími. Nelze vynechat Olgu, Gininu sousedku a spřízněnou duši, jejíž neotřelý humor, někdy balancující na hraně, je kořením příběhu a dodává mu šmrnc.

Přestože v knize není nouze o vážnější situace, celkově vyznívá pozitivně a pohodově. Díky Gině a jejímu neotřelému projektu můžete přemýšlet, komu byste ve svém životě chtěli poděkovat za to, že ho ovlivnil, ať už po vašem boku kráčí dlouho, nebo jste se s ním setkali jen na pár chvil.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knihu pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Máte rádi příběhy, v nichž se snoubí dvě dějové linie, které jsou vystavěny na společném základě? Vyhledáváte knihy s válečnou tématikou a chcete, aby byly kvalitní, s přesahem? Zahrada dávných tajemství to splňuje. Je druhým románem, který u nás Kelly Bowenové vyšel, už jste si mohli přečíst výborný počin Byt nad Seinou.

Kelly Bowenová se ve své novince drží tématu protiválečného odboje a jeho hrdinů, kteří se snažili své vlasti navrátit svobodu nebezpečným a riskantním způsobem. První linka nás zavede do roku 1940. Ve městě Rouen se potkávají zádumčivý a nedůvěřivý mladík Nicolas a ryze čistá duše, pohádky milující Holanďanka Stasia, jejíž víra v dobro dokáže otevřít chlapcovo srdce. Bohužel, válka si nevybírá koho se dotkne, její důsledky pocítí i oba mladí lidé. Stasia se vrací do Holandska, Nicolas vstupuje do služby válečného námořnictva. Ani dívka, které osud připravil nejednu pernou chvilku, nestojí stranou. Přidává se k odboji a stává se jednou z nejlepších, ale také nejhledanějších. Už dávno není jemnou dívkou, ale mstitelkou trestající zlo.

Současná linka představuje sestry Isabelle a Emilii, které se rozhodnou spojit své síly a um a společně zrekonstruovat zámek a jeho zahradu v Rouenu, který jako děti milovaly. Jeho součástí je legenda o Šípkové Růžence, neohrožené agentce odboje, jejíž identita je po léta neznámá.

Spisovatelka umně proplétá obě linky, aby je propojila v krásné a dojímavé finále. Než k němu dojdeme, čeká nás příběh nezdolné odvahy, lásky, které stojí v cestě mnoho překážek a také rozpleteme jedno zacuchané sesterské pouto.

Historická část byla naprosto famózní. Stasia je velmi sympatická, okouzlující hrdinka, kterou si zamilujete na první dobrou, právě pro její schopnost šířit dobro a smysl pro spravedlnost. Autorka se opět zaměřila na francouzský odboj a představuje jeho účastníky, kteří neváhali položit život za svobodu, ale také zradit a ublížit. S napětím i obavami sledujeme mnohdy nebezpečnou cestu Stasii a Nicolase napříč válečnou vřavou, není nouze o dojemné scény, které vás vezmou za srdce.

Současné linii by prospělo jít trochu víc do hloubky a víc přiblížit komplikovaný vztah Isabelle a Emilie, stejně jako jejich rodinné poměry, které jsou nastíněny jen zlehka a děj je tak upozaděn a zatlačen do pozadí.

I přesto se před námi odvíjí bouřlivý, emocemi nabitý příběh osudové lásky, velké odvahy a statečnosti. Kelly Bowenová si pro své knihy dělá pečlivé a podrobné rešerše, neponechává nic náhodě, tak, aby čtenářům nabídla hodnotný a fakty podložený příběh, který je sice fikce, ale díky výše uvedeným kritériím fikce kvalitní. Pokud se vám líbila Špionka z knihovny Madeline Martinové nebo romány Natashy Lesterové, je Zahrada dávných tajemství dobrou volbou.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Georgii Stantonové je dvacet osm let a už zažila to největší zklamání, jaké mohla. Po nehezkém rozvodu se vrací do rodného městečka, kde na ni čeká dědictví po milované prababičce Scarlett, úspěšné spisovatelce romancí. Jedna kniha zůstala nedokončená, ta, která vypráví příběh velké lásky mezi Scarlett, pocházející z anglické aristokratické rodiny a Jamesonem, americkým pilotem, který létal s RAF. Příběh má dopsat Noah Harrison, spisovatel, pohledný, charismatický muž, jemuž však skeptická Georgia moc nedůvěřuje a pochybuje, že by Noah dopsal chybějící část tak, jak si to Georgia představuje. Přese všechny rozdíly mezi nimi panuje silná chemie, podobná jako kdysi mezi Scarlett a Jamesonem.

Nedokončený příběh je založen na oblíbeném stylu mnoha současných spisovatelek, střídá dvě časové roviny, z nichž druhá se vrací do období druhé světové války mezi aktivní účastníky bojů proti německé agresi. Scarlett a její sestra Constance pracují pro letectvo, stejně jako Jameson a denně jsou vystavováni smrtelnému nebezpečí, což ještě víc umocní vztah mezi Scarlett a jejím milovaným Američanem. Ale můžete si splétat plány a přání jak chcete, osud si to stejně udělá po svém. Jak se jejich příběh (možná) odvíjel, naznačují nádherné, emotivní a láskyplné dopisy, které si ti dva mezi sebou vyměňovali a z nichž čerpá Noah, jenž se sám zmítá v emočně náročném vztahu k Georgii. Obě linky jsou povedené a stejně silné a přestože historická se mi líbila o fous víc, užila jsem si i tu, v níž Noah bojuje o přízeň Georgie a musí se naučit být pokornější nejen vůči ní, ale především vůči svému spisovatelskému egu.

Rebecca Yarros vlastně nenapsala nic, co bychom ještě nečetli, variací na tento typ románů vychází dvanáct do tuctu. Čím tedy její počin zaujme? Autorka stvořila nádherný, srdceryvný příběh velké osudové lásky, čisté jako křišťál, jenž se vryje pod kůži. Síla knížky tkví v intenzivním, neutuchajícím vztahu mezi Scarlett a Jamesonem, který sílí s každou novou překážkou. Příběh má konec, který byste nečekali, vážně ne. Během čtení mi cosi prolétlo hlavou a pak jsem zjistila, že to, na co jsem letmo pomyslela, se stalo. Přesto mi to vyrazilo dech a překvapilo a vsadím se, že to budete mít stejně.

Nedokončený příběh cílí na romanticky založené duše, nabízí poutavě zpracovaný milostný příběh, v němž není nouze o lásku, vášeň i napětí.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Sara Glikmanová má úžasný dar. Dokáže najít spřízněné duše, páry, které k sobě patří a dát je dohromady. Je dohazovačka, bohužel, v roce 1910, v židovské komunitě, patří tato výsada pouze mužům, jenž tuto práci dělají pouze pro peníze a slávu a Saru mezi sebe přijmout nechtějí. Dívka tak musí seznamovat budoucí manžele potají a mezi židovskými dohazovači tvrdě vydobýt respekt. V roce 1994 Sařina vnučka Abby pracuje na opačném konci pólu – je rozvodová právnička v úspěšné firmě, která zastupuje newyorskou smetánku. Pracovně vytížená mladá žena nemá čas na vlastní vztahy, řeší jen ty, jenž se týkají jejích klientů. Po smrti babičky Abby zdědí její deníky, do nichž si Sara zapisovala poznámky k sezdaným párům. Co tím chtěla vnučce sdělit? S každým dalším přečteným záznamem, s každým dalším dnem v nelítostné branži Abby zjišťuje, že ji práce přestává naplňovat. Má stejnou schopnost jako Sara? Dokáže i ona dávat dohromady lidi, kteří k sobě patří?

Román Dohazovačka spřízněných duší je nádherným příběhem o osudových láskách, milostných vztazích a o ženách, které to nemají lehké v žádné době, v každé si musí svou pozici vydobýt. Jede na osvědčené a oblíbené vlně knih, v nichž se snoubí a proplétají dvě časové linie. V té první sledujeme Sařin život. Jako dohazovačka to neměla jednoduché, autorka na jejím příběhu ukazuje nevšední povolání, díky kterému vzniklo nemálo manželství. Linda Cohen Loigman vykresluje barvitým způsobem život v těsně semknuté židovské komunitě, se všemi obchůdky a krámky, ten ruch a osobitý styl života je hodně zajímavý.

Druhá linie je zasazena do nedávné minulosti, do roku 1994. Abby žije jen svou prací a vytížením kryje fakt, že je v osobním životě osamělá, nedokáže se snadno zamilovat, protože si v sobě nese trauma z dětství – ošklivý rozvod rodičů, který ji citelně poznamenal.

V případě této knihy se nejedná o klasické romantické klišé, ale o příběh, v němž prim hraje opravdová láska, rodina a také tradice. Obě linie jsou rovnocenné, vyvážené a vystavěné do čtivé podoby, tuhle knížku si prostě užijete. Jejím mottem je, že každý má někde svou spřízněnou duši, každý k někomu patří, jen je třeba se najít, to už vždy snadné není.

Pokud máte rádi romanticky laděné příběhy s přesahem, v nichž jde vždycky o něco víc než jen o milostné vztahy a pokud rádi poznáváte život v různých komunitách, Dohazovačka spřízněných duší nabízí obojí v laskavé a příjemné atmosféře poklidně plynoucího děje, který okouzlí všechny generace čtenářek.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Sylvie Verbaldiová je nenápadná šedá myš, které si nikdo moc nevšímá, hlavně v práci ji skoro všichni přehlížejí. Pracuje jako sekretářka, doma na ni čekají pubertální synové a manžel utápějící se v depresích. Navíc se stará o kočky své staré sousedky. Není divu, že toho má někdy plné kecky. Svou neprůbojnost a nesmělost rozpouští v příběhu, který začne potají psát. Jedná se o erotický román, jehož hrdinka Charlotte je pravý opak Sylvie – sexy mstitelka. Když Sylvii někdo ukradne rukopis přímo z auta a pošle ho tajně do nakladatelství, mění se jí život. Nakladatel má zájem o vydání a vůbec mu nevadí, že Sylvie nechce světu prozradit svou identitu. Charlotte svou stvořitelku totálně pohltí a změní jí život. Sylvie je najednou jiný člověk, přestože její okolí nemá dlouho o její spisovatelské činnosti potuchy.

Jsou knihy, které mají pomalejší začátek, ale pak přijde zlomový okamžik, po němž se až do konce od čtení neodtrhnete. A pak jsou knihy takové, jež vás pohltí na počátku, ale pokračování už tak čtivé není. To je případ románu Tajné stránky paní Sylvie. Začátek mě bavil, byl vtipný i ironický, ale čím víc se Sylvie stávala díky své knize slavnější, tím potenciál slábnul. Hlavní hrdinka se začala chovat nepochopitelně a mnohdy iracionálně, pro její myšlenkové pochody jsem neměla příliš pochopení, stejně jako pro manžela, který se nejraději utápěl v sebelítosti z vlastních problémů.

Kdyby byl příběh o něco kratší, prospělo by to Sylvii i čtenářům. Takhle jsem se začala v polovině trochu nudit, protože Sylvie se neustále točila v kruhu, z nepochopitelných důvodů nekomunikovala s nakladatelem tak, jak by se od ní čekalo a vůbec byla nemastná neslaná. Co se mi líbilo, tak soudržnost mezi hlavní hrdinkou a její starší sousedkou, o kterou se starala. Mireille měla „víc šťávy“ než Sylvie.

Celkově příběh není špatný, určitě si najde čtenářky, které se nad Sylviinými eskapádami zasmějí a bude jim blízká, my se ale nepotkaly. Co můžu říct s naprostou jistotou – příběh se mi před očima odvíjel jako film, dokázala bych si ho představit v podobě hořké komedie.

Pokud hledáte oddechové čtení s hrdinkou, jejíž dny jsou stejně tak všední jako ty vaše, řešíte také běžné problémy s dětmi, domácností a netečnými manžely, možná se v románu Tajné stránky paní Sylvie najdete.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Ruthie je osmatřicet. Doufala, že v tomto věku už bude usazená, nejlépe vdaná za svého snoubence, kterého však jednoho dne přistihne s jinou. Žal utápí na kamarádčině gauči kvanty alkoholu a neví, co bude dál. Naštěstí je tady jeden inzerát, v němž muž hledá pečovatelku pro svou matku, kterou si chce přestěhovat k sobě. Pečovatelka má jeho maminku bezpečně přepravit v dodávce z jednoho konce Kanady na druhý, za což slibuje štědrou odměnu. Ruthie nabídku přijímá a vydává se na cesty se sedmdesátnicí Kay, která má v rukou seznam přání, jež by si na dlouhém putování chtěla splnit…

Počin Christiny Myers nazvaný výstižně Bláznivá jízda budu doporučovat všem! Je to úžasně napsaná variace na nesčetné příběhy, v nichž se střetávají různé generace. Čím je tento jiný? Je lehký, svižný, dojemný i vtipný, především však lehce bláznivý a nemá tuctový konec. Tohle prostě číst chcete. Svěží závan v žánru tzv. „feel good“románů si určtitě zamilujete stejně jako já. Čte se to úplně samo.

Autorka rozehrává partii mezi dvěma nesourodými ženami. Ruth je sice mladší, ale opatrná, nemá ráda nové výzvy a chce mít svůj klid. Zato seniorka Kay je její pravý opak. Seznam věcí, které si chce odškrtnout, nezahrnuje pouze nové cestovatelské zážitky, ve hře jsou i úplně jiné věci, které byste od lidí Kayina věku vůbec nečekali. 🙂

Bláznivá jízda je opravdovým bonbonkem pro čtenářky všech věkových kategorií. Vykouzlí úsměv i přinutí k přemýšlení nad tím, kam směřujeme své životy. Pro obě, Ruth i Kay, má jejich výlet velký význam, aniž by si to plánovaly, oběma změní život a přiměje k novým rozhodnutím.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Detroit, auta, Kentucky, bourboun. Co mají tato slova společného? Věřte, že hodně. Ve dvacátých letech minulého století byl Mekkou automobilového průmyslu ve Spojených státech Detroit v Michiganu. Právě tam zamířila Violet, pro niž je rodné město malé, chce roztáhnout křídla a žít svůj vlastní život, v němž prim bude hrát nezávislost a svoboda. V roce 2018 její praprapraneteř Melanie zdědí Violetino sportovní auto a deník, ve kterém jí svérázná prapraprateta nechá vzkaz, aby si z textu vzala, co potřebuje a zbytek nechala zmizet v hlubinách paměti. Melanie žije v Kentucky, pracuje v marketingovém oddělení palírny bourbonu, usiluje o povýšení a snaží se zapomenout na bolestný rozchod. Violetin deník je pro ni velkým překvapením, zjišťuje, že měly hodně společného a jejich osudy se dost podobají. Důležitá je pro ně nejen láska, ale také svoboda a možnost rozhodovat se podle sebe. Dají se tato kritéria sloučit?

Holky z Detroitu z pera Tori Whitaker jedou na vlně oblíbeného střídání časových rovin, které miluje spousta čtenářek. Mohou srovnávat minulost a přítomnost a nahlížet do různých světů knižních hrdinek. Dvacátá léta dvacátého století jsou velmi oblíbenou érou, v níž si ruku podávaly starosvětskost a moderní doba, a ta první se jen nerada vzdávala své vlády. Violet se ocitá v roli nezávislé ženy, která se snaží být samostatná a finančně nezávislá. Potkává osudového muže, do kterého se zamiluje. Ztratí ve vztahu kontrolu nad svým životem? S Melanií nahlédneme pod pokličku hektického světa byznysu a reklamy, v němž vyhrává silnější a dravější jedinec. Tyto dvě linie spolu vytvářejí čtivý a emotivní příběh, v němž hlavní roli hraje láska a rodinné tajemství. Příběh je laděný do romantického kabátku, přesto není přeslazený, ale dává důraz na postavení žen ve společnosti a také na to, co musíme udělat, abychom si splnili své sny.

Holky z Detroitu jsou čtivou záležitostí, která potěší čtenářky napříč generacemi. Máte-li rádi zlatou éru dvacátých let, dobu jazzu, dlouhých cigaretových špiček a krátkých mikád, užijete si tento příběh do sytosti.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Florence Carterové je osmdesát let. Žije poklidným životem na anglickém maloměstě, tvoří linoryty a společnost jí dělají kočka a pes a taky mladičká sousedka, tichá a do sebe uzavřená Alice, která jí se zvířaty pomáhá. Tiché vody rozvíří kniha, kterou vydala dávno ztracená přítelkyně, již Florence viděla naposledy v osmnácti. Popisuje v ní, samozřejmě pod změněnými jmény, společně strávená léta v interátní škole ve Francii. Pro Florence je knížka výzvou, aby svou kamarádku Lilli našla a zjistila, jestli jí dokáže odpustit, co se tehdy mezi nimi stalo. Do Francie se vydává spolu s Alice a její matkou, pro obě je dámský trip příležitostí, aby k sobě našly ztracenou cestu.

Caroline Bishop vsadila na osvědčenou šablonu, kdy se současnost střídá s minulostí, v té se vracíme na konec 50. let minulého století. Život na internátní škole nebyl snadný, studentky měly minumum svobody, přesto se svobodomyslné Lilli podařilo prožít něco, co navždy změnilo ji i nesmělou, poddajnou Florence. Autorka přibližuje chod penzionátu, v němž se dívky připravovaly na roli vzorné manželky, matky a hostitelky, což některým moderně a nezávisle smýšlejícím dívkám bylo proti srsti a snažily se vymanit z těsných pout neustálého dohlížení a drilu. Ve druhé, současné linii dostává vedle Florence prostor také Alice, zakřiknutá studentka, již psychicky poznamenala nedávno prožitá tragédie. Její matka se o ni strachuje a snaží se ji chránit, čímž dívce spíš škodí.

Ztracená kapitola pojednává především o přátelství, o vazbách, které nás spojují s druhými a o tom, že je potřeba o věcech mluvit. Caroline Bishop napsala milý román, který plyne velmi, velmi pozvolna, nikam nespěchá. Obě linky jsou čtivé, dojemné i plné laskavosti. Cesta do Francie spojí tři generace žen a dokáže, že přátelství může vykvést napříč velkému věkovému rozpětí. Oceňuji nápad s „knihou v knize“, která osvěžila jinak tuctový příběh, neboť knih, v nichž se spojují různé generace a řeší se minulost, vychází dvanáct do tuctu. Oč častější téma, o to víc by se mělo dbát na celkovou úpravu titulu a hlídat také překlad – V knize je zmíněna, a to dokonce dvakrát, reálná osoba – Jerry Hall (nepřechýleně). Jerry Hall nebyl, není a zřejmě asi už nikdy nebude 🙂 muž. Jerry Hall(ová) je žena, bývalá partnerka Micka Jaggera a mě mrzí, že ji překladatelka „proměnila“ v muže, aniž by si ověřila, o koho se jedná, jen proto, že Jerry není primárně ženské jméno. Toto byl jediný mráček na jinak čtivém příběhu, který mi pro spisovatelčin příjemný vypravěčský styl sedl a pohladil na duši.

Román ocení čtenářky mladší i starší, zejména ty, které rády rozplétají tajemství a libují si v propletených dějových linkách.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Lucy bývala úspěšnou hotelovou manažerkou, která zvládala úplně všechno. No, téměř všechno. Její snoubenec a bývalý šéf v jedné osobě udělal přímo kolosální podfuk nejen na Lucy a zpronevěřil peníze, s nimiž uprchl a nechal ji napospas rozzlobeným věřitelům i FBI, která věří, že v tom má prsty i ona. Lucy potřebuje očistit své jméno a začít znovu. Odjíždí proto do Francie, aby v bretaňském městečku Rennes vedla menší hotel Paradis. Doufá, že ji návrat do branže přinese konečně štěstí. Jenže s hotelem je to úplně jinak, než si představovala. Naposledy byl otevřen těsně po válce. První světové válce, aby bylo jasno. Budova je v dezolátním stavu, je třeba začít úplně od píky. Lucy se do práce pouští s obavami, měla přece přijímat návštěvníky ve svých luxusních kostýmcích, místo toho drží v ruce štětku a kýbl s barvou a renovuje. Podaří se jí splnit požadavky svérázné majitelky Claudine a rozjet hotel Paradis podle jejích představ?

Už jsem četla autorčinu předchozí knihu Rendez-vous s múzou, která se taktéž odehrávala ve Francii, konkrétně v Paříži, a stejně jako Lucy, i její hlavní hrdinka byla Američanka. Troufám si říct, že novinka Lucy a hotýlek v Bretani se hodně povedla, podle mě je ještě lepší.

Příběh se veze na vlně oblíbené tematiky, kdy hlavní postavy mění od základů svůj život, začínají znovu a k tomu něco renovují, nebo rekonstruují. Ani Lucy není výjimkou, velmi sympatické je, že už má leccos za sebou, blíží se jí padesátka a není to žádná hledající se mileniálka. Její dějová linka dokazuje, že restart i novou lásku – ano, i romantiky se dočkáme – může prožít nejen mladá dívka, ale i žena středního věku.

Lucy a hotýlek v Bretani je příjemným (nejen) letním čtením, jež baví od prvních stránek. Sledujeme Lucyinu počáteční nedůvěru, s níž přistupuje ke svému úkolu, stejně jako sbližování s nájemníky, kteří v objektu žijí a pomáhají společnými silami s rekonstrukcí. Příběh má šmrnc a francouzský šarm, nechybí lehký humor a hlavně láska, typická ingredience knížek, které se v zemi galského kohouta odehrávají.

Stránky ubíhají, ani nevíte jak, knížka nemá hluché místo, je pohodová a možná trochu předvídatelná. Ale komu to u romanticky laděných počinů vadí? Doporučuji ji všem milovníkům tzv. „feel good“ románů, v nichž je zacíleno na dobrou náladu a příjemný pocit. A přesně to příběh z pera Dee Ernstové nabízí.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knížku pořídíte v eshopu nakladatelského domu Grada.

Anna a Severino jsou přes padesát let manželé. Jednoho večera Anna umyla nádobí a šla si jako obvykle lehnout, ráno však Severino zjistil, že jeho žena zmizela, odešla z domu. Rok trvalo, než starý muž vstřebal fakt, že se Anna sama nevrátí a rozhodl se ji hledat. Opustil ostrov Stromboli a vydal se na cestu po Sicílii aby lásku svého života našel. Po cestě navštěvuje místa, která byla pro jejich život důležitá a hledá odpovědi na otázky ohledně manželky i jejich vzájemného vztahu. Na neobvyklé cestě si Severino uvědomí spoustu věcí a možná najde především sám sebe.

Annin útěk je nádherný, lyrický příběh, jehož křehkost si uvědomujete už od první stránky. Je to neotřelý příběh jednoho manželství, které na první pohled působí obyčejně a naprosto normálně. Každou další zastávkou na své pouti za hledáním Anny si Severino uvědomuje, že svou ženu asi vůbec neznal a zjišťuje o ní pro něj neznámá fakta. Žádné pikantnosti v tom nehledejte, tohle je příběh o tom, že ne vždy můžeme být tím, kým chceme a že mnohdy bereme ohled na druhé a přitom ztrácíme sami sebe. Ale co je správné, na to každý musí přijít sám.

Ani se nechce věřit, že tento útlounký, ale díky námětu silný počin je debutem italského spisovatele Mattii Correnteho. Křehký příběh je doslova klenotem, užíváte si každé slovo, každou větu, moudré myšlenky o životě a lásce, které jsou do děje vetknuty jako jemné perly do šperku. Nelze vynechat překlad knihy, o který se postarala Sára Rodová, a musím říct, že brilantně, neboť se jí něžnou poetiku Correnteho stylu podařilo věrně převést do češtiny.

Autor zvolil zajímavou kombinaci vyprávění. Střídá Severinovu linii v du formě, v níž se hlavní hrdina obrací ke své ženě s kapitolami psanými er formou, ve kterých figuruje Anna a její otec, kteří mezi sebou měli mimořádně silné pouto. Postupným nahlížením do minulosti zjistíme, co vedlo Annu k útěku a jak její svět formovala rodina i společenské konvence.

Annin útěk je nádherným vyznáním svobodě jedince, kterou ne vždy můžeme mít. Poetický příběh o lásce, rodinných poutech i rozdílných pohledech na svět. Doporučuji všem, kteří se nad příběhy rádi zamýšlejí a hledají odpovědi. A nesmím opomenout nádhernou, něžnou obálku, která dokazuje, že v jednoduchosti je krása.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knížku najdete na eshopu nakladatelského domu Grada.