Štítek: METAFORA

Se spisovatelkou Gill Paulovou jste se mohli potkat například prostřednictvím knihy Jackie a Maria, která mě osobně hodně nadchla. Tentokrát se v románu nazvaném Prokletí hrobky autorka zaměřila na lady Evelyn Herbertovou, dceru hraběte z Carnavonu, která svět večírků a plesů vyměnila za vykopávky. Eve si splnila svůj sen, po boku svého otce a rodinného přítele archeologa Howarda Cartera navštívila faraonovu hrobku a tento zážitek ji ovlivnil na celý život.

Gill Paulová v příběhu střídá dvě časové linie, dvacátá a sedmdesátá léta dvacátého století. Historickou část s mladinkou a do starého Egypta zblázněnou Eve střídají vážnější pasáže z doby, kdy Eve zestárla a sužují ji časté záchvaty mrtvice. Jsou snad následkem kletby, protože vstupem do hrobky narušili archeologové její klid? Eve se za pomoci milujícího manžela snaží vrátit zpátky do života a zároveň čelit minulosti, což je pro její zddravotní stav nebezpečné…

Tento sice fiktivní, leč na reálných základech a skutečně žijících osobách vystavěný historický román vás díky čtivému stylu Gill Paulové vtáhne do děje. S Eve prožijete dechberoucí dobrodružné výpravy za minulostí a můžu zaručit, že vás budou bavit i v případě, že egyptské historii příliš neholdujete. Spisovatelka je totiž bravurní vypravěčka, umí zaujmout a dostat vás díky plastickým a barvitým popisům do děje, ať už stojíte na prahu hrobky, účastníte se velkolepého aristokratického večírku, či sledujete pokroky houževnaté Eve, snažící se dostat z následků mrtvice.

Přestože se primárně jedná o historický román, pro mě stal jedním z nejkrásnějších milostných příběhů. A to díky čisté a upřímné lásce mezi Eve a jejím manželem, který při ní vždycky stál v dobrém i zlém, tak jak si slíbili ve svatební den. Vztah, který mezi sebou Eve a Brograve měli, byl naprosto ryzí a působil jako zjevení – příjemné, samozřejmě.

Román Prokletí hrobky je dalším výborným kouskem z edice beletrizované životopisy, v níž nakladatelství Metafora představuje zajímavé světové osobnosti z nejrůznějších odvětví. Pokud vás baví historie a láká svět starověkého Egypta i aristokratické Anglie, nenechte si tento počin ujít.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Milujete parfémy a zajímá vás, jakou cestu musejí ujít, než se k vám dostanou? Román Martiny Sahler Dům vůní vás vezme na fascinující cestu za neotřelými vůněmi a láskou.

Anouk má odmalička vyvinutý čichový smysl, dokáže odlišit i ty nejjemnější vůně. Touží pracovat jako parfumérka, s čím nesouhlasí její matka. Anouk si však prosadí svou a díky náhodnému setkání se Stéphanem, členem vyhlášené parfumérské rodiny Girardů, odjíždí z Paříže do Grasse, starobylého městečka na Azurovém pobřeží. Girardovi se Anouk ujmou a umožní jí vzdělání v oboru výměnou za to, že se stane jejich parfumérkou, což se výrazně nelíbí Stéphanově sestře Vivianne. Anouk má už od dětství „v nose“ jednu konkrétní vůni, kterou kdysi ucítila, a chtěla by ji vytvořit.Mladá žena jde i navzdory různým překážkám vstříc svému snu. Splní si ho?

Martina Sahler napsala nádherný příběh, od něj se jen těžko odtrhává, natolik vás osobitá atmosféra Grasse pohltí. Sledujete životy hned několika generací rodu Girardů, jejichž mottem bylo vyrábět poctivý parfém. V ději se prolíná současnost s Anouk, s prostřihy do minulosti. Této lince vévodí Florence Girardová, zakladatelka rodinné parfumérské firmy. Od devadesátých let 19. století až po padesátá léta století minulého se odvíjí barvitá historie rodiny, a nebyla to vždy jen procházka růžovou zahradou. Díky letité nevraživosti mezi Girardovými a jejich bývalými dodavateli vonných komponentů Bonnetovými autorka rozehrává téměř shakespearovskou partii, již by i Kapuletové a Montekové mohli závidět.

Dům vůní mě příjemně překvapil. Snoubí v sobě snad tisíckrát zpracovávané téma rodinných vztahů a dávných tajemství, přesto působí neotřele a zaujme. Oceňuji, že se spisovatelka nesnažila za každou cenu narovnávat pokřivené vztahové vazby a malovat je na růžovo.

Tuto knihu ocení především milovníci spletitých rodinných příběhů.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knihu pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Laurel Snowová pracuje jako agentka FBI. Je mimořádně nadaná a chytrá, zázračné dítě, které vystudovalo několik vysokých škol. Není divu, že je ve své práci úspěšná. Aktuálně se chystá na dovolenou do rodného podhorského městečka a hádejte, co ji tam čeká! Ano, práce. Na úpatí hor se totiž najdou lidské ostatky a Laurel, spolu s fešným, leč nepříliš přátelským rangerem Huckem, který se v horách vyzná, najednou řeší vraždy. Oběti totiž přibývají a vrah se svými konáním pronásledovatelům spíše vysmívá. Podaří se Laurel rozplést případ a nezamotat své vlastní srdce do osidel lásky? Nebo to bude naopak?

Thriller Uteč, dokud to jde je prvním ze série příběhů, v nichž se v hlavní roli objevuje neuvěřitelně inteligentní Laurel, kráska s nevšední barvou vlasů i očí, trpící tzv. heterochromií (odlišná barva očních duhovek), čímž na sebe poutá ještě víc pozornosti. Tento úvodní díl nám Laurel představuje jako nebojácnou agentku a milující dceru . Nemohla jsem se zpočátku do příběhu dostatečně ponořit a zlom nastal až v okamžiku, kdy v ději došlo k dramatickému zlomu, od té doby šlo čtení samo. Potvrdil se mi ale známý fakt, že milostná a detektivní linie k sobě v thrillerech příliš neladí, mnohdy se spíše tlučou a potlačují jedna druhou – přesně takový pocit jsem z příběhu měla. Soustředila jsem se tedy především na napínavé pátrání po vrahovi a užívala si zajímavou linku související s rodinnými vztahy hlavní hrdinky.

Hlavní postavy mě jako milostný pár tentokrát příliš neuchvátily, necítila jsem mezi nimi správné souznění a neměla jsem pocit, že by chemie fungovala přirozeně. V podstatě jsem od thrileru čekala jen a jen thriller a ne romantiku, i když ji anotace slibovala a mohla jsem se na to tedy připravit. Ale hodně jsem si oblíbila postavy vedlejší – Deidre, Laurelinu matku, jejíž tajemství ovlivní vyšetřování a Kate, která agentce pomáhala v kanceláři. A taky Huckova psa Aenease. 🙂 Sympatickým rysem se jeví fakt, že Lauren je úplně normální, není to typ vyšetřovatele s kocovinou za krkem a labilní nervovou soustavou. Jejím koníčkem je pletení čepiček pro nedonošená miminka a taky musím vyzdvihnout mimořádně silný, citlivý a ochranitelský vztah Laurel k matce, což mé sympatie posouvá ještě o level výš.

Pokud máte rádi „soft“ thrillery, tak vám počin Rebeccy Zanetti doporučuju. Ocení ho příznivci Lisy Jacksonové nebo Nory Robertsové, spisovatelek, které si v detektivkách potrpí na „romantické okénko“. Jste-li naopak vyznavači thrillerů drsnějšího a temnějšího ražení, asi tohle čtecí kolo vynechejte a a dech si šetřete na pořádnou thrillerovou řežbu.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knížku zakoupíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Barbara Davisová se nám představila knížkou Poslední měsíční dívka, do níž zakomponovala lehce mysteriózní motiv kouzel v podobě využívání tradičního léčitelství, neboť její hrdinky po staletí dědí neobyčejný dar. Tento prvek zakomponovala i do nejnovějšího počinu nazvaného Kouzlo všité do šatů. Jak už vyplývá z názvu, nebude se čarovat pomocí bylinek, ale své štěstí najdou nositelky svatebních šatů díky jehle a niti, pomocí kterých všívají ženy Rousselovy kouzla do svatebních šatů. Po Esmé tuto schopnost zdědila Soline, která po vpádu nacistů do Paříže prchá za dramatických okolností do Spojených států, aby tam přečkala válku, po níž se má sejít se svým americkým snoubencem. Byť Soline svým uměním zajišťuje nevěstám šťastný život plný lásky, ten její je pravý opak. O několik desetiletí později si její domek, v němž měla kdysi dílnu, pronajme Rory Grantová, která si v něm chce otevřít galerii pro začínající umělce a zapomenout tak na vlastní smutky a bolest. Soline, žijící léta v osamění, cítí s Rory souznění a pomalu vylézá ze své ulity. Obě ženy mají leccos společného, obě ztratily životní lásku a cítí, že je jejich setkání není jen náhoda. Že by v tom měl prsty osud? Nebo snad magie?

Barbara Davisová vsadila stejně jako většina jejich kolegyň na čtenářkami oblíbenou formu, kdy se ve vyprávění střídá několik časových rovin. Současná se odvíjí v Bostonu poloviny osmdesátých let dvacátého století, ta minulá se vrací do temného období války a nabízí dojemný příběh plný lásky, strachu i nesmírné odvahy, kterou prokázali lidé působící v odboji. Obě části se důmyslně proplétají a i když jsem opět odhalila jisté souvislosti, neubralo to na čtivosti.

Jestliže mě autorka zaujala už předchozí knihou, co teprve Kouzlo všité do šatů! Dostala mě na první dobrou, užívala jsem si obě linie a kroutila hlavou nad nepřízní osudu, který něžné Soline házel pod nohy jeden klacek za druhým. Autorka zpracovává v románech často zmiňovanou okupaci Paříže, zároveň je všímavou pozorovatelkou rodinných vztahů a důraz klade na ty mezi matkami a dcerami, které jsou mnohdy velmi choulostivé.

Pokud si v knihách všímáte užívání našeho jazyka, možná vám bude stejně jako mě vadit obecná čeština, jež byla v textu hojně využívána a mě dost tahala za uši. Jsem přesvědčená, že dívka z vážené bostonské rodiny, stejně jako Francouzka žijící mimo svou zemi, neříká např. „z mýho života“, „hezkej“ a podobně. Zajímalo by mě, jak je to v originále a z čeho překlad vycházel.

V každém případě mě román Kouzlo všité do šatů velmi příjemně překvapil. Dostala jsem citlivý, emocemi nabitý příběh, který je protkán láskou i smutkem a dokazuje, že křivdy se dají napravit a odpuštění je mnohdy osvobozující.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Kristy Manningová si čím dál víc podmaňuje moje srdce. Zamilovala jsem si obě předchozí knížky –Nefritovou lilii i Ztracené klenoty. Není divu, že jsem neodolala ani třetímu románu Záhada rukopisu. Autorka se i tady drží osvědčené a čtenáři oblíbené šablony – dvě dějové linky, jedna ze současnosti, druhá vracející se do období druhé světové války. I když by se mohlo zdát, že už nic nového v tomto oboru vymyslet nelze, Kristy Manningová vás přesvědčí, že i když jste už na podobný námět knížky v minulosti narazili, ta její za přečtení také stojí.

Eve se nemůže dostat ze smutku po smrti milovaného manžela. Má sice ještě dospívajícího syna, ten se ale chystá brzy vylétnout z hnízda a studovat. Eve se mimo svou hlavní práci (obchodnice se starými vzácnými knihami) pustí do příprav výstavy o manželově pratetě Joséphine Murantové, známé autorce detektivních románů. Na léto odjíždí do vily na Azurovém pobřeží, kterou jim Joséphine odkázala, aby se výstavě mohla víc věnovat a zároveň strávit prázdniny se synem. Jaké je jejich překvapení, když zjistí, že Joséphine napsala rukopis, který nikdy nebyl publikován, ale mohl by o její minulosti leccos napovědět a osvětlit. Za války byla totiž Joséphine uvězněna za protinacistický odboj a ve vězení Fresnes se spřátelila s Margot, služebnou odsouzenou za vraždu, kterou nikdy nespáchala. Co tyto dvě osoby pojí? Proč se po válce vrátila jen jedna?

Kristy Manningová nabízí příběh, který se vryje do srdcí milovníků příběhů z druhé světové války. Byť se o vaši pozornost dělí s druhou linií odehrávající se v současnosti, je tato historická část vemlouvavá a dojemná a vlastně byste chtěli vědět víc o osudu Margot a Joséphine a vůbec všech francouzských žen, které byly za války vězněny v Německu za nepříliš lidských podmínek.

Záhada rukopisu ve mně zanechala asi největší dojem ze všech tří autorčiných knížek, které jsem přečetla. Všechny zpracovávají těžká témata a traumata z nelehkých dob světové historie, přesto tento zatím poslední román ve mě rezonuje nejvíc, přestože jsem jistou věc uhodla a v průběhu děje jsem si svůj úsudek jen potvrzovala. Knize to na atraktivitě neubralo, právě naopak. Příběh Margot a Joséphine se mě velmi dotkl, bylo mi líto všech zmařených nadějí, které jim osud upřel, stejně jako toho, co se jim ve vězení dělo. Současná linie s Eve, citlivou a empatickou hrdinkou vyvažovala tu válečnou a nabídla příjemné chvilky v sympatickém slunném prostředí pohostinné Francie.

Pokud milujete proplétání různých dějových linií a rádi odhalujete dávná tajemství, určitě si nejnovější knižní počin Kristy Manningové nenechte proklouznout mezi prsty.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knížku zakoupíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Susan Wiggsová není v českých luzích a hájích neznámé jméno. Pokud milujete romanticky laděné rodinné příběhy, mohli jste se s ní už setkat. Nakladatelství Metafora vydává aktuálně díl z její volně provázané série Kroniky Bella Visty nazvaný Vůně medu. Už jste si mohli přečíst Knihkupectví ztrát a nálezů a V jabloňovém sadu.

V románu V jabloňovém sadu byla hlavní hrdinkou Tess, která navracela staré věci jejich majitelům, ve Vůni medu je to její sestra Isabel. Uznávaná kuchařka, jejíž vaření je proslulé po celé rodné Sonomě. Kdysi měla se svou kariérou velké plány, ale pak se stalo něco, co Isabel přimělo zůstat v bezpečí rodného domu obklopeného vůni jablek a sladkého medu. Rozhodne se, že v domě vybuduje kuchařskou školu, v níž bude realizovat své představy a sny. Plány jí naruší novinář a kamarád její sestry Tess Cormac O´Neill, který přijel sepsat vzpomínky jejich dědečka Magnuse. Introvertní Tess neví, co si o charismatickém Cormacovi myslet. Zatímco druhé dokáže přimět k hovoru, o sobě mluví jen nerad a působí až příliš tajemně. Ale i Isabel skrývá tajemství, o kterém nikdo neví. Dokážou si ti dva k sobě najít cestu? A co Magnusova tajemství sahající daleko do druhé světové války, dozví se Isabel a Tess něco bližšího o osudech svých příbuzných?

Susan Wiggsová ani tentokrát nezklamala a pokračuje ve svých osvědčených kolejích. Zatímco předchozí romány voněly po knihách a jablkách, v tomto vás omámí vůně medová. Každou kapitola začíná drobným povídáním o včelách a receptem, v němž lahodný med hraje prim mezi surovinami. Autorka do popředí posouvá tišší a zádumčivější z obou sester a poodhaluje důvod, proč je mladá žena tak uzavřená před okolním světem. Ani tentokrát nechybí romantická linka, opět tak trochu předvídatelná, ale my vlastně od takového žánru ani nic jiného nečekáme, jen chceme, aby cesta ke štěstí nebyla příliš snadná a přímočará.

Historickou část zastupuje Magnus a jeho válečné zážitky, které jsou velmi intenzivní a bolestné. Přese všechny těžkosti a různé nástrahy osudu se z něj stal férový muž, jehož život vyplnila láska k milované manželce Evě.

Susan Wiggsová píše příjemným lehkým stylem, její knížky jsou pohlazením pro jemnou romantickou duši. Ve svých knihách nabízí spletité rodinné příběhy a dvě linie, současnou a z minulosti, které se vzájemně proplétají a odhalují tajemství hluboko ukrytá.

Vůně medu osloví čtenářky různých generací, které spojuje jedno – láska k romaticky laděným knihám, u nichž si mohou odpočinout a utéct daleko od reality všedních dní.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Jérôme Loubry není českým čtenářům neznámý. Poprvé jsme se s ním seznámili v mysteriózně laděném psychothrilleru Útočiště, který (nejen) mě naprosto uchvátil. Poté byla vydána kniha Obr z mlhy, autorova prvotina, což způsobilo mnohým menší zklamání. Možná to bylo pořadím, ve kterém romány vyšly, možná faktem, že je to prvotina, ale Obr se tak vřelým přijetím nesetkal. A teď tu máme třetí počin nazvaný Krvavé stíny. A já říkám už teď, neváhejte a čtěte, spisovatel pokračuje v zajetých stopách po Útočišti a dá vám pořádně zabrat.

Znáte Smrthoru? Asi ne, jak byste mohli. Smrthora je malá uzavřená vesnice, kterou vlastní bohatý pan de Thionville. Investoval do ní spoustu peněz a touží vytvořit bezpečné místo pro její obyvatele. Přesto všechno se ve Smrthoře dojde k smutné události – zločinu – někdo shodí mladší dceru bohatého vlastníka vesnice z vrcholku Hory mrtvých, která ční nad vesnicí a kolují o ní různé legendy – ve středověku z ní byly shazovány čarodějnice. Když do vesnice přijede nový policejní komisař Julien, poprosí ho mecenáš, aby v tajnosti zjistil, kdo dívenku zabil. Po policistově příjezdu do Smrthory se však začnou dít věci – obyvatelé umírají jeden po druhém, ale nejprve podléhají jakémusi druhu šílenství – slyší hlasy v hlavě, neexistující hudbu a vidí duchy. Najde Julien pravdu a zabrání dalšímu šílenství ve Smrthoře, nebo i on podlehne tajemnému volání?

A právě o tom všem si čte mladá novinářka Camilla, kterou kontaktuje tajemná dívka Élise a nabídne jí materiál, jenž by mohl pomoci nastartovat její kariéru. Spolu jedou do Smrthory vyřešit podivnou záhadu a přijít věcem na kloub.

Opět říkám jedno velké wau! Jérôme Loubry naštěstí pokračuje v podobném duchu, v jakém napsal Útočiště, takže budete přemýšlet, pátrat, zjišťovat spolu s Julienem, co se ve Smrthoře děje. A není to nic pěkného! Děj je spleten z několika vrstev, vedle Camillina příběhu je to Julienova linka a náhledy do života ve Smrthoře a její historie nabízí blogové příspěvky mladé vesničanky Sybily. To vše je propojeno v úžasný koktejl plný temna, násilí, krve, tajemna…

Máte-li Loubryho načteného, tak budete tušit, že vyústění nebude jen tak, i já jsem měla pár verzí, které se však s jeho podáním vůbec nezadaly. Zůstala jsem opět s otevřenou pusou a pomalu mi docvakávaly drobné detaily, jenž jsem prvotně vnímala jen podružně. Jérôme Loubry prostě umí.

Nechci nic prozrazovat, abyste nepřišli o momenty překvapení a mohli si užít adrenalinovou jízdu v žánru noir. Čeká na vás příběh, na který budete myslet dlouho po dočtení. Jérôme Loubry píše čtivě, dokáže vtáhnout do děje a cítíte se pak jeho součástí – fakt jsem měla pocit, že stojím v chodbě policejní služebny a přede mnou se odvíjí téměř filmový děj. Devizou románu je temná, mysteriózní atmosféra táhnoucí se napříč celým příběhem.

Pokud jste fajnšmekři a nechcete tuctovou předvídatelnou detektivku, Krvavé stíny jsou správnou volbou.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knižku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Sestry Beck, Claire a Sophie jsou nemilosrdně konfrontovány se skutečností, že jejich matka Marti Gellerová umírá. Mají sice každá své životy, přesto se jich to bolestně dotýká. Marti myslí na všechno, uspořádá si papíry, dá dohromady dědictví pro dcery – ty se dozví, že by měly prodat milovanou chatu, kam s rodiči jezdily jako malé a peníze si rozdělit. Přestože na chatě léta letoucí nebyly, matčino přání se jim moc nelíbí. Prodají chatu? Do hry vstupuje tajemný muž C. J. Reynolds, který má o chatu velký zájem. Rozhodnou se sestry domek prodat? A dostane ho muž, jehož trestní rejstřík není úplně nejčistější?

Therese Anne Fowlerovou jsme poznali prostřednictvím dvou skvělých biografických románů. První z nich nazvaný Z jako Zelda zpracovává nepříliš šťastný život Zeldy Fitzgeraldové, manželky známého amerického spisovatele, v druhém, který nese název Dáma z dobré rodiny se setkáme s Alvou Smithovou, provdanou Vanderbiltovou, jež si vzala syna z bohaté newyorské rodiny a změnila pohled na ženy na počátku 20. století. Obě knihy jsou vynikající, nabízí plastický pohled na dobu, v níž se odehrávají a představují známé osobnosti z lidské stránky.

Tentokrát se spisovatelka „usadila“ v současnosti a napsala vztahový román o rodině a vzájemných vazbách mezi jejími členy. V popředí stojí tři sestry, z nichž každá je úplně jiná – Beck pracuje jako novinářka na volné noze a žije v neuspokojivém manželství, v němž všechno vypadá na první pohled idylicky, ale jen Beck ví, že vztah s manželem je spíš přátelský, než milenecký, a jen matně se domnívá, že ví, proč. Claire je velmi úspěšná dětská kardioložka, má malého syna, o něhož se stará střídavě s exmanželem. Ani ona není příliš spokojená, už od raného mládí miluje někoho úplně jiného a ví, že ho nikdy nemůže mít… A nejmladší Sophie? Ta se pohybuje v uměleckých kruzích, utrácí moře peněz a svůj život, který jí ostatní mohou jen závidět, pravidelně postuje na Instagram. Ale jak to bývá, není všechno zlato, co se třpytí, Sophii se jednoho dne její ideální svět zhroutí. Možná bude prodej domku nakonec řešením pro všechny, ale nejprve si všechny tři musí, a to byl matčin prvotní záměr, uspořádat své životy a dát do pořádku vzájemné vztahy.

A právě tyto sesterské problémy tvoří gró celého příběhu, ve kterém se zdánlivě nic neděje. Plyne velmi pozvolna, je v něm spousta vysvětlování, obhajob, prostě typického „amerického okecávání“, které známe dobře z filmů i knih. Jakkoli se mi četl dobře, mám takové vztahovky s cestami do minulosti ráda, tady jsem měla občas chuť postavy postrčit. Některé pasáže jsou zbytečně zdlouhavé a neškodilo by trochu krácení, aby hrdinové došli k světlým zítřkům své budoucnosti trochu dřív a čtenář se nenudil. Líbilo se mi, jak autorka vykreslila tři absolutně nesourodé ženy, které jsou odlišné jako den a noc, přesto je pojí rodinné pouto a ony se ho snaží udržet. Do příběhu také vstupovala jejich matka prostřednictvím vzpomínek.

V románu Kde všechno začíná se hodně přemýšlí, řeší, uvažuje, pokud čekáte akci, nedočkáte se. Toto je poklidný rodinný příběh o hledání kořenů i sebe sama. Moc se mi líbily prostřihy do minulosti, stejně jako vedlejší linie C. J. Reynoldse, plná tajemství a zajímavých vedlejších postav. I když bych trochu škrtala, i tak jsem si čtení užila a příběh sester Gellerových mě bavil. Pokud jste naladěni podobně jako já a překousnete trochu přehnaný „americký patos“, mohla by se vám knížka líbit. Zcela určitě však můžu říct, že historie sluší Therese Ann Fowlerové mnohem víc.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Juliane bude brzy čtyřicet, je matkou sedmiletého kloučka a manželkou rodinně založeného Gaetana. Ve svém životě potřebuje řád a jistotu, proto ho má nalajnovaný a jakékoli vychýlení ji psychicky rozhodí. Její otec Jean je pravý opak. Všude je ho plno, miluje překvapení a má poměrně svérázný humor. Když jeho dům poničí požár, Jean se stěhuje k Juliane. To je teprve hukot, sešly se dva úplné protiklady, horší to snad být nemůže. No, vězte, že může. Jean byl vždycky excentrický, ale to, co předvádí u Juliane, překračuje všechny meze. Dcera si uvědomuje, že otcovo chování není jen tak. Ve vzduchu visí vážný problém, o čemž vypovídají i lékařské zprávy. Život celé rodiny je najednou vzhůru nohama, Juliane ztrácí půdu pod nohama a zjišťuje, že někdy se člověk musí přestat kontrolovat, žít ze dne na den a brát život takový, jaký je.

Virginie Grimaldiová je trefnou glosátorkou mezilidských vztahů, zejména těch rodinných, o čemž mě přesvědčila v románu Cesta na sever. Opět řeší mezigenerační vztahy mezi rodiči a dětmi, všímá si rozdílů v povahách, z nichž pramení mnohá nedorozumění. V aktuálním počinu Tátovo indiánské léto se zabývá také skutečností, kdy se musí rodina vyrovnat s nečekanou diagnózou svého člena a připravit se na nevyhnutelné, což zpracovala velmi citlivě a jemně. Zároveň nechybí pověstný francouzský situační humor, který tak dobře známe z komedií, v nichž se členové rodiny nemůžou na něčem dohodnout a jejich názorové výměny tak probíhají s půvabem a šarmem jim vlastním. Konkrétně v této knize je vtipným elementem matka hlavní hrdinky, která svého bývalého manžela nedokáže vystát, přesto je mu neustále nablízku. Zatímco jejich slovní přestřelky rodinu děsí, čtenáři se baví.

I přes humorný podtón je Tátovo indiánské léto nádherným, melancholicky laděným románem, poctou rodinným vztahům, zejména těm mezi otci a dcerami. Bohémského, věčně mladého Jeana si zamilujete na první dobrou a zjistíte, že se zlehka usmíváte, kdykoli nastoupí na scénu se svými ztřeštěnými kousky. Stejně tak je snadné oblíbit si i trochu upjatou Juliane, výrazný rodinný typ s ochranitelskými pudy.

Čtení pro všechny milovníky rodinných příběhů, v nichž slzy střídá smích, to je Tátovo indiánské léto, které zaujme čtenáře napříč generacemi.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knížku koupíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Notoricky známé rčení, že člověk k něčemu přijde jako slepý k houslím, dokonale sedí na Aurelii Leclairovou, která po své babičce zdědila luxusní byt v Paříži. Když zjistí, že je plný obrazů a nádherných šatů, vůbec neví, co si o babičce myslet. Jeden z obrazů vede k restaurátorovi Gabrielu Seymourovi, jehož rodině by mohl patřit. Aurelia a Gabriel se noří do pátrání po identitě uměleckých děl a rozkrývají bolestnou kapitolu francouzských dějin.

Píše se rok 1942 a v Evropě zuří válka. Paříž je pod nadvládou nacistů, nikdo si není jistý vlastním životem. Estelle Allardová zpívá v hotelu Ritz, užívá si pozornost okupantů, kteří ji zahrnují dobrým jídlem a nákladnými róbami. Navenek se Estelle jeví jako typická kolaborantka, ale pravda je někde jinde. Estelle pomáhá v odboji, veškerý blahobyt je jen zástěrka pro její činy, vždyť jídlo se dá rozdat potřebným a šaty zpeněžit… Estelle velmi těžce nese, když židovskou rodinu ze sousedního bytu, její nejlepší přátele, policie násilně odvleče, o to víc se snaží pomáhat. Když se potká s tajemnou neohroženou špionkou Celine, jejich cesty se osudově protnou.

Kelly Bowenová pro svůj román Byt nad Seinou zvolila oblíbené střídání historické a současné linie se třemi hrdinkami v čele. Děj je velmi akční a mistrně splétá obě linky dohromady. Nemáte čas nudit se, emoce se stupňují s každou scénou, v níž neohrožené ženy jednají ve jménu odboje.

Kniha mi připomněla romány Natashi Lesterové, zejména Pařížskou švadlenu a Dům na Riviéře, které se francouzského válečného odboje bytostně týkají. Vlastně čtete x-tou variaci na toto téma, neboť románů, v nichž v hlavní roli figuruje okupovaná Paříž a odboj, bylo napsáno už hodně. Ale na tom vůbec nezáleží, protože Byt nad Seinou je prostě úžasný, plný napětí, vypjatých emocí i lásky, která naštěstí nespadá do kýče a klišé.

Hledáte-li kvalitní příběh mapující život statečných lidí za druhé světové války, kteří se nebáli riskovat své životy a dát všanc pohodlí pro záchranu druhých, počin Kelly Bowenové si určitě nenechejte ujít, stojí za to.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knihu koupíte na eshopu nakladatelského domu Grada.