Zápisky jedné knihovnice

Bouře ve sklenici

Po smrti milované tety se Winnie Bailey Rae rozhodne prodat dům, který zdědila a odejít z malého jižanského městečka Bent Oak, kde si všichni vidí do talíře. Jenže než stačí svůj sen uskutečnit, musí počkat, až se všechno prodá, mezi jinými i štos kuchařek, které po tetě zbyly. Pro Bailey Rae se všechno mění v okamžiku, kdy před ní stojí zoufalá mladá žena a v rukou drží stejnou kuchařku. V ní se skrývá tajný kód, díky kterému mohou ženy na útěku vyhledat v Bent Oak útočiště. Bailey Rae se do pomoci zapojí a pomalu rozplétá pro ni dosud neznámý příběh ženy, kterou nadevše milovala, ale téměř nic o ní nevěděla.

Životní příběh Winnie Ballardové začíná o padesát let dříve, v sedmdesátých letech minulého století. Winnie pocházela z dobře situované rodiny a taky se skvěle vdala, alespoň pro oči tehdejší společnosti. Skutečnost však byla jiná, mnohem horší než zlý sen. Winnie byla nucena z manželství utéct a přijmout novou totožnost v Bent Oak. Vše se podařilo jen díky tajné a důmyslně propojené síti lidí, kteří zajišťovali pomoc týraným ženám. O padesát let později Bailey Rae s úžasem odkrývá, kolik obětí musela její teta přinést, aby si vybudovala nový život – zcela jiný, než jaký jí určil osud. Mladá žena postupně proniká do světa tety Winnie a odkrývá tajemství, která po dlouhých letech vyplouvají na povrch.

Bouře ve sklenici je příběh s pomalejším rytmem vyprávění, do jehož podstaty pronikáte velmi pozvolna. Má typickou jižanskou atmosféru (pokud rádi čtete příběhy odehrávající se na americkém jihu, určitě víte, co tím myslím). Základním stavebním kamenem románu je vykreslení pevného přátelství mezi ženami. A pozor, není to žádné kafíčkování a společné nákupy, tyto dámy spojuje něco úplně jiného. Všechny si prošly určitými formami domácího násilí a v Bent Oak našly nový domov i identitu. To, co pomohlo jim, předávají dál a pomáhají dalším ženám.

Catherine Mann napsala nádherný román, ve kterém citlivě otevírá typická jižanská témata, včetně rasové segregace. Bouře ve sklenici je zajímavý počin, který by si zasloužil větší rozsah a ponoření víc do hloubky. Přesto ho považuji za čtivou záležitost, která osloví primárně čtenářky milující rodinné příběhy s tajemstvím.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fortuna Libri, na jehož eshopu si knížku můžete pořídit.

Ordinace

Patrik je praktický lékař na maloměstě. Aktuálně toho má plné kecky, čekárna je plná lidí, sestru mu dělá vlastní matka, která všechny bez rozdílu srovná do latě, včetně vlastního syna. V druhé ordinaci je Marika, a taky toho má docela dost, nemoci se prostě neptají. Ještě že je tady Hanka, Patrikova přítelkyně, s ní je mu vždycky dobře, i když v poslední době je nějak odtažitá. A vůbec, všechno začíná jít nějak do kopru. Marika udělala průser, matce se začínají trochu zapalovat lýtka a Patrik bojuje sám se sebou. Nepatří mezi nejštíhlejší a proto mu chybí sebevědomí. Za to laskavosti a dobroty má na rozdávání. Bude to ale stačit? Na Patrika se valí jedna pohroma za druhou a na to už jeho dobrácká povaha nestačí. Bude brzy líp?

Petra Dvořáková tentokrát změnila žánr a místo psychologického příběhu čtenářům nabízí pohodovku z lékařského prostředí plnou laskavosti a situačního humoru. Že si to neumíte představit? Dobrý den, další prosím. Ordinace právě otevřela. A je skvělá!

Tento příběh dělají především postavy. Patrik, to je takový roztomilouš. Méďa Béďa, plyšák na hraní. A umí skvěle vařit! Má sice pořádné břicho, ale taky obrovské srdce. Tak obrovské, že nevidí, co se mu odehrává před očima. A zatímco čtenář brzy vytuší, jak to s Hankou asi doopravdy je, Patrik stále žije ve své bublině dobrosrdečnosti. Jeho matka, emeritní zdravotní sestra je kapitola sama pro sebe. Má prořízlou pusu, kterou se nebojí použít. Hodně mě bavila a děj pořádně oživila, stejně jako Patrikovi nejlepší kamarádi. Hanka a Marika jsou dvě zásadní ženy Patrikova světa – osobního i profesního. Nebudu prozrazovat víc, protože na konci se všechno, nad čím v průběhu příběhu přemýšlíte, krásně propojí. Navíc hodný doktůrek občas vyvede takové věci, že nevíte, jestli se smát, nebo ho litovat. Do děje výrazně zasahuje i dětská postava, Maričina dcera, která si říká Drejk a je hodně osobitá. Petra Dvořáková si se všemi krásně pohrála a stvořila příběh, který je psaný lehkou rukou, tentokrát žádné depky mít nebudete. A ještě poznáte svět praktických lékařů z jejich pohledu. Ani oni to někdy nemají s pacienty jednoduché.

Byť byste to od této autorky nečekali, Ordinace představuje vskutku oddechovou záležitost. Jede v poklidném tempu, nenajdeme v ní akční scény, které by zvedaly adrenalin. Pořád čekáte, že se stane něco velkého a ono nic. Prostě klídek, pohoda. Patrikův příběh je spíš zamyšlením nad tím, jak moc se člověk někdy podceňuje a ponižuje, jen aby se zavděčil druhým. O humor v ději rozhodně není nouze, autorka Patrikovi připravila pár horkých chvilek, kdy se pořádně zapotí a čtenář zasměje. Finále, v němž se vše krásně propojí, je i trochu dojemné a k zamyšlení.

Optimisticky laděný počin o smolaři s velkým srdcem a jeho lékařské praxi můžu doporučit všem, kteří hledají lehké čtení s nádechem laskavosti a vtipu.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu si knížku můžete pořídit.

Dědictví

Ulrika, Andrea, Rasmus. Po náhlé a nečekané smrti otce přijíždějí oslavit matčiny narozeniny. Všichni jsou v rozpacích, nová situace je pro ně nepříjemná, každý z nich se snaží najít pevné místo v rodině. Prostřední Andrea žárlí na pouto, které mezi sebou mají matka a nejstarší sestra Ulrika. Naopak ta považuje Andreu za otcova miláčka, který vždy dosáhl svého. Rasmus, který se narodil o mnoho let později, mezi všemi proplouvá neukotvený a ve stínu starších sester. Musí přijít ještě jedna smrt, aby si sourozenci uvědomili, jak to mezi sebou mají. Vztahy jsou vyhrocené, sestry si nemohou příjít na jméno a Rasmus si uvědomuje, že ho vždy braly jako samozřejmost, jako někoho, komu volají jen tehdy, když něco potřebují. Navíc mají všichni tři naprosto odlišné vzpomínky na dětství. Návrat do minulosti otevírá staré rány a rodinná tajemství, která měla navěky spát.

Moa Herngren platí za zkušenou autorku psychologických rodinných dramat. Román Dědictví uzavírá volnou trilogii nazvanou Perspektiva, kterou tvoří spolu s knihami Tchyně a Rozvod. Celá série sází na unikátní koncept: prostor vyprávět dostává každá z hlavních postav. Na zásadní dějové zvraty tak nahlížíme z několika perspektiv, přičemž je nesmírně zajímavé sledovat, jak moc se verze jednotlivých aktérů rozcházejí.

Stejné je to tedy i v Dědictví. Jako první promlouvá Andrea, prostřední ze sourozenců. Vždy pečlivá, přehnaně starostlivá, upjatá, všechno má pod kontrolou. Ráda by měla stejný vztah s matkou jako její starší sestra Ulrika, vřelý a láskyplný, ale ať dělá, co dělá, do jeho podstaty nikdy nepronikne. Navíc řeší problém s dcerou, která trpí sociální fóbií a nechodí do školy. Na Andreu je toho hodně, nikdo její snažení neocení. Když dostane prostor Ulrika, které se říká Ullis, perspektiva se mění. Ullis si zásadní události pamatuje jinak než Andrea. A co teprve, když slovo dostane Rasmus, nejmladší bratr. Jeho část je sice nejkratší, zato nejdojemnější a odkrývá mnoho tajemství, která rodinu obestírají jako těžká, lepkavá pavučina.

Právě tento způsob vyprávění je naprosto geniální. Stačí drobný detail, na který všichni nahlížejí rozdílně a je vám jasné, že nic není jednoznačné. Ke komu se přikloníte? Ani jeden ze sourozenců není stoprocentní klaďas, všichni mají nějakou slabou stránku.

Dědictví považuji zatím za nejlepší ze všech tří autorčiných knih z cyklu Perspektiva. Tři sourozenci, tři různé vzpomínky na jejich dětství. Moa Herngren umí tnout do živého, její psychologické profily postav jsou skvělé a vždy něčím překvapí. Doporučuji všem fanouškům psychologicky laděných rodinných příběhů.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Manželé a milenci

Rok 2022, Nová Anglie: Svobodná matka Mallory Dunneová si před třemi lety prožila nejhorší noční můru, jako si může rodič představit. Její tehdy desetiletý syn Sam se na táboře otrávil muchomůrku zelenou. Naštěstí přežil, zůstaly mu však následky v podobě špatně fungujících ledvin, nutně potřebuje novou. Mallory pátrá po vhodných dárcích a přitom narazí na informaci, která jí i její sestře Paige vyrazí dech – jejich matka byla v roce 1952 adoptovaná. Z irského sirotčince se díky adoptivním rodičům dostala do Států a spolu s ní i tajemný zlatý náramek, který po její smrti Mallory zdědila. Ptáte se, proč mezi dárci není Samův otec? To je další tajemství Malloryina života. Kdysi prožila letní romanci s dnes velmi populárním písničkářem Monkem Adamsem a nikdy mu to sladké tajemství, že je otcem jejího dítětě, neprozradila. A nechce, aby se o něm vůbec někdy dozvěděl. Má pro to své důvody, o kterých nemůže nikomu říct. Ale její sestra je jiného názoru, chce pomoct Samovi a zařídí, aby se dávní milenci zase setkali.

Rok 1951, Káhira: Po letech plných útrap se Hannah Ainsworthová jako manželka britského diplomata ocitá mezi nejvyšší diplomatickou smetánkou. Setkání se šarmantním manažerem místního hotelu, který jí zachrání život po útoku kobry, se ukáže jako osudové. Hannah skrývá mnoho tajemství ze své minulosti a milostný vztah, který s mužem naváže, by pro ni mohl být způsobem, jak alespoň částečně získat, co kdysi ztratila. Hannah se svým milencem otěhotní. Mezi oběma muži balancuje jako na tenkém ledě. Když v Káhiře propuknou obrovské protesty a nepokoje, všichni jsou v přímém ohrožení života…

Román Manželé a milenci nádherný, výpravný příběh plný emocí, který chytí za srdce. Obě časové linie tvoří silné pilíře poutavého vyprávění o lidech, kteří to v životě neměli jednoduché. Přestože je současná linka o něco citovější, historická část nijak nezaostává. Líčí dramatické osudy Hannah, které zachycují válku v Maďarsku i poválečný život britských diplomatů v Egyptě, kde místní obyvatelé toužili po svobodě a vzpírali se britské nadvládě. Tato historická kulisa byla natolik intenzivní a hutná, že prostor, který Hannah dostala, působil poněkud stísněně – její osud by si zasloužil samostatný román. Současnost je zasvěcena Mallory a Samovi, dvojce, kterou je snadné si oblíbit, byť budete hodně přemýšlet nad tím, proč se Mallory tak intenzivně brání požádat Monka o pomoc. Děj této části je zasazen do malebného prostředí Nové Anglie, která si doposud zachovává starosvětskou atmosféru. Prim zde hrají starousedlické rodiny s dlouhou historií a tradicemi.

Beatriz Williams stvořila počin, který se na první pohled tváří jako lehké letní čtení, ale opak je pravdou. Uvnitř se skrývá emotivní vyprávění o vztazích, dávných rodinných tajemstvích, jejichž kořeny prorůstají napříč generacemi. Odkrývá také bolestná témata, o kterých je těžké mluvit a která zanechávají stigmata a šrámy na duši po dlouhá léta.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Se srdečným pozdravem

„Korporáty tyhle záležitosti nesnášejí. Sice nás krmí tím, že jsme jedna velká rodina, ale ve skutečnosti jim nesejde na ničem jiném kromě produktivity. Na tom, co se děje v tvým životě, nikomu nezáleží.“ (str. 163)

Vítejte v korporátu. Se srdečným pozdravem já, která jsem v něm nikdy nepracovala, ale moc ráda jsem si početla o tom, jaké to v něm je. A můžu vám říct, že co se týče práce v kolektivu, je to všude podobné, ať už pracujete u soukromníka nebo ve státních službách, všude se najdou ti, kteří se k vám budou chovat hezky bez zášti, a občas i takoví, jimž jde primárně o o kariérní postup a udělají pro to maximum – i kdyby vás měli potopit. A pokud nikoho takového neznáte a pracujete v pohodovém kolektivu, můžete si, na rozdíl od Jolene, gratulovat. 🙂

Introvertní Jolene se nerada druží. Její interakce začíná a končí u oficiálních pracovních záležitostí. Nepotřebuje si povídat, pít společně kafe, tlachat o přestávce o všem možném. Jenže tohle se v korporátu nenosí, tam jsou všichni jedna velká rodina. Nebo ne? Jak přežít vlezlé a otravné chování kolegů? Třeba tak, že na konec mailu napíšete pěkně ostrou poznámku na jejich účet. Samozřejmě bílým písmem, aby nikdo nic nepoznal. Jolene si vylévá své frustrace tak dlouho, až jednou zapomene změnit barvu písma na bílou a mail odešle i s viditelným dodatkem. Je potrestaná, musí absolvovat výchovné školení s pracovníkem personálního oddělení a její počítač je od té chvíle monitorován. Jenže IT oddělení udělá chybu a Jolene má najednou přístup ke všem konverzacím, jež mezi sebou její kolegové vedou, a je jedno, jestli jsou to pracovní maily nebo soukromá konverzace. Jolene cítí, že by tuto výhodu mohla využít ve svůj prospěch, protože ve firmě se má propouštět a ona je díky svému extempore první mezi adepty na vyhazov. Jaký je je cíl? Získat si šéfa, mít to dobré u personalisty a ze hry vyšachovat kolegy, kteří jí jdou po krku. Jak to může dopadnout?

Román Se srdečným pozdravem mě velmi mile překvapil. Nabízí svižně napsaný děj, v němž je namícháno vše, co od dobrého čtení potřebujete. Má zápletku, z níž autorka vytěžila maximum. Představa, že můžete číst cizí konverzaci nabízí hodně možností, jak s tím naložit. Budete mít pocit, že stojíte Jolene přímo za zády a čtete si spolu s ní. Je to etické? Není, celou dobu jsem nad Jolene a jejím chováním přemýšlela. Hodně zvláštní postava – introvertka s letitým tajemstvím, které jí brání vést normální život. Občas je jí člověku líto, byť s jejím jednáním dvakrát nesouzní. Na druhou stranu má díky špionáži možnost odhalit pravou tvář svých kolegů, kteří ji před druhými umně skrývají a zjistí, že i oni mají své osobní problémy.

Autorka věrně zachytila realitu korporátního života. Nabízí pohled na pevnou hierarchii mezi podřízenými a nadřízenými, čímž čtenáři otevírá dveře do tohoto mnohdy toxického prostředí. Jolenin příběh je však především svědectvím o tom, jak nás formují vlastní přešlapy. Chybovat je totiž snadné, ale najít odvahu k přiznání a nápravě bývá o dost těžší. Melancholické a občas i dojemné chvilky střídají scénky plné situačního humoru, které děj příjemně odlehčují. A nechybí ani romantická linka, která je velmi jemná, nerušivá. Tohle kombo se opravdu povedlo.

Román Se srdečným pozdravem z pera kanadské spisovatelky Natalie Sue můžu doporučit všem, kteří mají rádi seriály Kancl a Kravaťáci, které tento korporátní svět trefně vykreslují.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmpolis, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Čtenářský klub za mřížemi

Řekněme si to hned na začátku – kdyby nebylo jisté osudové události, životy Violet, Harriet a Franka by se nikdy neprotnuly. Jenže Violet v mladické nerozvážnosti a alkoholovém opojení způsobila dopravní nehodu, při níž zemřela oblíbená učitelka mateřské školy Lorraine, Frankova manželka. Harriet působí jako dobrovolnice ve věznici, kde vede čtenářský klub, který navštěvovala Violet. Po jejím propuštění z vězení se všichni tři potkávají v knihkupectví, kde Frank pracuje jako údržbář, Harriet tam shání knihy pro klub a Violet si zrovna šla koupit jednu, kterou nestihla ve vězení dočíst. Aniž by si to plánovali, jejich cesty se protnou a mezi nimi se vytváří křehké pouto. Na první pohled to tak nevypadá, ale navzájem si ti tři mohou být velmi prospěšní.

Příběhů, v nichž prim hrají knihy a čtenářské kluby, existuje nepřeberné množství. Ale takových, které by se odehrávaly za mřížemi, mnoho není. Když nad tím tak přemýšlím, pro mě je Čtenářský klub za mřížemi prvním takovým setkáním. Monica Woodová si vybrala prostředí opravdu neotřelé, dalo by se říct, že knihy do něj nezapadají, ale jak zjistíme, opak je pravdou. Harrietiny čtenářky jsou sice poněkud svérázného charakteru, mnohdy hrubšího zrna, ale čtení v nich probudí schopnost porozumět sobě i druhým a možnost vyjádřit své nejosobnější pocity. U jejich setkání jsem se bavila nad vtipnými slovními přestřelkami, které si vězenkyně mezi sebou vyměňovaly s lehkostí, jako kdyby si pinkaly pinpongový míček.

V popředí příběhu stojí Violet, Harriet a Frank. Každý z nich je úplně jiný, pochází z jiného prostředí, přesto mají mnoho společného, všichni tři jsou osamělí. Autorka velmi citlivě přiblížila Violetino sžívání se s životem po propuštění. Dokázala se vcítit do člověka, který den co den bojuje s pocitem viny, přestože za svůj čin už zaplatil. Harriet se zase nedokáže vyrovnat se syndromem prázdného hnízda, no a Frank? Jeho srdce je roztříštěné na tisíc kousků, ale kdo ho vlastně rozbil? Tahle zajímavá trojice si podmaní srdce všech vnímavých čtenářů, kteří rádi rozebírají lidské osudy.

Román Čtenářský klub za mřížemi Moniky Woodové sice staví na lásce ke knihám, ale v jádru je hlavně o vině, trestu a druhých šancích. Pokládá otázku, zda má na nový začátek nárok i někdo, kdo provedl něco neodpustitelného. Autorka nikoho nesoudí ani neupřednostňuje – rozhodnutí, jak postavy vnímat, nechává čistě na čtenáři. Můžu ho doporučit všem, kteří mají rádi poklidně plynoucí příběhy s přesahem, u kterých mohou relaxovat i přemýšlet.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Jota, na jehož eshopu si knížku můžete pořídit.

Dopisy od Sybil

Sedmdesátnice Sybil van Antwerp je už mnoho let rozvedená, děti dávno vylétly z hnízda a ona zůstala bydlet sama. Bývalá právnička je zatím soběstačná, přestože jí hrozí ztráta zraku. Dospělé děti mají své životy, mladší bratr žije ve Francii. Spojením se světem jsou pro Sybil dopisy. Píše je svým příbuzným, přátelům, oblíbeným spisovatelům. Ručně psaný dopis je pro ni mnohem lepší způsob konverzace než pošta elektronická. Rituál psaní si vychutnává, má pravidelný čas, v němž se věnuje pouze této činnosti, píše na speciální papír a oceňuje možnost, že může nad psaním dlouze rozmýšlet. Dopisy od Sybil. Jaké jsou? Prostřednictvím bohaté korespondence máme příležitost nahlédnout do života na první pohled obyčejné staré paní. Ale co nám řekne pohled druhý? Sybil je všechno, jen ne obyčejná. Je hrdá, houževnatá, tvrdá, chytrá, pedantská s obrovskou dírou v srdci. Teď, když jí hrozí, že kvůli vadě zraku bude muset se psaním dopisů přestat, musí Sybil ještě něco udělat. Je na čase dopsat jeden důležitý dopis a uzavřít bolestné období v životě, o kterém si myslela, že je ukryto navždy hluboko v jejím srdci.

Jsem velkou fanynkou příběhů, které jsou psány v denících, dopisech, mailech nebo chatových konverzacích. Proto pro mě byla kniha Virginie Evansové jasnou volbou.

Dopisy pro Sybil si na nic nehrají a představují velmi svéráznou hrdinku, která má za sebou hodně zajímavý život. Postupně se dozvídáme, jaká Sybil je. Není to žádná miloučká babička, s níž byste rádi trávili odpoledne v klubu pletení. Dopisy nastiňují komplikovanou osobu, která ve svém životě vykonala hodně dobrého, ale také udělala spoustu chyb. A jedna část minulosti je obzvláště bolavá…

S kým si Sybil vlastně píše? Nebojí se být jedovatá na členky místního Zahradnického klubu, ale zároveň milá a starostlivá vůči milovanému bratrovi. Ochranitelsky vystupuje vůči emočně labilnímu náctiletému synovi svého bývalého kolegy, zatímco nadšení i zdravou kritiku projevuje v dopisech oblíbeným spisovatelům. Sybil je mimo jiné vášnivá čtenářka, což je z jejích řádků znát. Tipy na knihy si vyměňuje se svou nejlepší přítelkyní a obohacuje tak i čtenáře tohoto počinu. Dopisy postupně odkrývají komplikovaný vztah s dcerou i z počátku opatrný, pozvolna se rozvjíjející vztah se sousedem.

Jejím životem se jako pevná nit vine fakt, že je stejně jako její nevlastní bratr Frank adoptovaná. Sybil se rozhodne najít biologické příbuzné a zjistit, odkud pochází a jak moc ji minulost formovala.

Číst Dopisy od Sybil bylo balzámem pro duši. Užívala jsem si každý z nich, poznávala hlavní hrdinku z různých úhlů a pronikala do její složitého nitra. Tohle bylo nádherné, emotivní čtení, místy bolavé, ale takový už život je.

Bude mi ctí mít tuto knížku ve své knihovně a občas se k ní vracet. Považuji ji za jednu z nejlepších, kterou jsem doposud v tomto roce četla a za jednu z nejkrásnějších vůbec. Doporučuji všemi deseti.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Jota, na jehož eshopu si knížku můžete pořídit.

Láska s vůní capuccina

Lenka má dvaapadesát, je čerstvě rozvedená a přemýšlí, jak se svým životem naloží dál. Osud rozhodne za ni – její maminka začíná pomalu, ale jistě ztrácet paměť, takže se Lenka má co ohánět – obstarává péči, k tomu hlídá vnoučka a řeší žabomyší spory s až příliš moderní snachou, k tomu si přičtěte směnný provoz na jipce, až příliš intenzivní a v určitých věcech podivný milostný vtah s bývalým spolužákem Radkem, běhání pro zdraví a jednoho pejskaře Honzu. To je guláš, viďte? Ale nebojte se, Renáta Navrátilová vám ho namíchala tak akorát, abyste se zasmáli i zamysleli nad tím, jak to mají současní padesátníci náročné. Musí utužovat vlastní vztahy a přitom jsou v neustálém sevření mezi dětmi a rodiči. Voilá, tohle je sendvičová generace se všemi problémy!

Láska s vůní cappuccina zaujme nejen hezkou obálkou, ale také námětem. Autorka se zabývá vším, co dnes řeší ženy středního věku. Neustálý kolotoč mezi rodiči a potomky, kteří jsou už vesměs dospělí, ale neustále něco potřebují. Třeba pohlídat děti. Také Lenka se potýká s různými nesnázemi, některé jsou úsměvné, jiné k zamyšlení.

Přestože se děj točí kolem vážnějších věcí – nemládneme my, natož naši rodiče – zachovává si prvky lehkého humoru. Lenčiny milostné eskapády jsou líčeny s vtipem i něhou a odrážejí pochyby, které mohou ženy mít, co se týče vzhledu, a Lenka není výjimkou. Tohle je prostě oddechově psaná knížka o vážných věcech, o životě, o tom, jak začít znovu a jestli na to není po padesátce pozdě. Děj pěkně odsýpá, je svižný, nikde není žádné hluché místo.

Pro mě to bylo první setkání s autorkou a musím říct, že dopadlo na výbornou. Renáta Navrátilová píše s lehkostí a empatií, v Lence přináší sympatickou a příjemnou postavu, v jejímž životě se určitě pozná hodně čtenářek. Její styl psaní mi připomněl mou oblíbenou Dagmar Digmu Čechovou, která také píše odhlečeně o všem, co nám život přináší.

Pokud hledáte současnou českou tvorbu pro ženy, která není plytká, ale zachycuje běžný život se všemi klady i zápory, román Láska s vůní cappuccina můžu s klidným svědomím doporučit, tohle se vážně povedlo.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Ostrov

Mám pro vás hádanku. Můžou být stejně staré ženy sestrami, aniž by byly dvojčata? Ale ano, můžou, Mirjam a Nia jsou toho důkazem. Poutá je k sobě vztah nevlastních sester, mají stejného otce, ale každá jinou matku. Dlouho o sobě nevěděly, hlavně Mirjam žila v nevědomosti do svých čtrnácti let. A pak se poznaly, přilnuly k sobě, podporovaly jedna druhou. Až do té strašné hádky, po které se pak dlouho neviděly. A teď, když jim je čtyřicet, pozvala Nia Mirjam na oslavu na ostrov, který kdysi zdědil jejich otec a nyní je majetkem Niina manžela. Mirjam se utápí ve vlastních vztahových problémech, ale pozvání přijímá. Třeba právě oslava s několika kamarádkami z mládí bude novým impulsem k upevnění vzájemného pouta. Po příjezdu ostrov ani zdaleka nepůsobí tak, jak za Mirjamina mládí. Je rozčarovaná a navíc zjišťuje, že v domě nejsou samy a oslava neproběhne tak, jak bylo původně naplánováno, vše se vymyká z původních plánů a před Niou a Mirjam stojí velký problém, který půjde jen těžko vyřešit.

Na psychothriller Ostrov jsem byla hodně zvědavá, Sara B. Elfgren je doposud známá jako autorka fantasy příběhů pro děti a nyní představuje tvorbu pro dospělé. Její počin mě mile překvapil, byla jsem lapena od prvních stránek.

Vypravěčkou příběhu je Mirjam. Právě se vzpamatovává z nečekaného rozchodu, když ji zaskočí sestřino pozvání na narozeninovou oslavu. V retrospektivě se vrací do minulosti, líčí seznámení s Niou, se kterou si hned padly do oka. Dozvídáme se, jak se jejich vztah proměňoval v průběhu let a co vedlo k roztržce.

Sara B. Elfgren umí vtáhnout do děje a upoutat čtenářovu pozornost dynamickým střídáním časových rovin v nichž se dozvídáme neustále něco nového a šokujícího, co hýbe celým příběhem. Nechybí napětí, které se stupňuje s každým dalším nečekaným zvratem a vývojem. A že jich je!

Ostrov není pouze napínavým psychothrillerem, je to košatý, vrstevnaný rodinný příběh. Zaměřuje se na vzájemné vztahy, řeší domácí násilí a psychopatické chování narcistů a manipulátorů. Zároveň si klade otázku, jak daleko jsme ochotni zajít v touze pomoci tomu, na kom nám záleží.

Propracovaný počin o sesterské lásce je opředen mrazivě tísnivou atmosférou. Zaujme všechny milovníky psychothrillerů, které jdou na dřeň a pohrávají si s nervy čtenáře s naprostou precizností. Hutné napětí by se zde dalo krájet a rafinovaně vystavěný děj vás donutí neustále přemýšlet.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Mé vysněné lásky

Lena má ve svém životě všechno naplánované do nejmenšího detailu. Ale i v nabitém diáři si najde místo pro svého přítele, který ji pozval na večeři. Lena cítí v kostech, že dneska to bude velkolepé, určitě ji požádá o ruku. Ale sen splaskne jako bublina a místo zásnub přichází rozchod. Rozčarovaná Lena hledá útočiště u milované tety na ostrově Bainbridge. Když se následující ráno probudí, neleží v posteli v tetině zahradním domku, kde večer usnula, ale v luxusním lůžku v Paříži, vedle nádherného muže. A další den znovu, někde jinde, s někým jiným. Po Paříži je to venkovská farma se starostlivým farmářem, potom irská hospůdka s veselým irským mladíkem, pak se ocitne zase někde úplně jinde, s dalším novým manželem v pořadí. Co se to děje?

Lena každý další den zkouší nové možné varianty svého života s muži, kteří se nějakým způsobem otiskli do jejího života, ať už to byla letmá setkání, nebo krátkodobý vztah. Co jí tím osud naznačuje? Lena rekapituluje svá životní rozhodnutí a v hlavě jí tepe jedno – co když je jeden z těch mužů ten pravý? Ale který?

Sarah Jio ve svém kouzelném, romanticky laděném příběhu Mé vysněné lásky zlehka odkazuje na kultovní film Na Hromnice o den více. Pokud jej znáte, při druhém probuzení hlavní hrdinky si na něj určitě vzpomenete. Pointa knížky je totiž stejná: opakování jednoho dne má svůj důvod. Lena díky tomu zjišťuje, jak se poučit z vlastních chyb a už je neopakovat.

Tohle je opravdu nádherný, příjemný a pohodový přiběh o lásce a vztazích. Nápad s různými realitami je výborný a už jsem se s ním v knihách nebo filmech párkrát setkala. Každého z nás občas napadne, „co by se stalo, kdyby“… kdybychom si pro život vybrali někoho jiného, kdybychom přijali jinou práci, kdybychom místo doprava šli rovně… Vyvíjelo by se všechno jinak? Byl by život lepší, hezčí nebo naopak horší? Lena se pokaždé ocitá v jiné realitě svého života a my s ní. Jednou je to romantická Paříž, jindy zelené Irsko, rušný New York, či klidný americký venkov. Každá z nich má něco do sebe a Sarah Jio je popsala barvitě a živě, se vší kouzelnou a neopakovatelnou atmosférou.

Sarah Jio má lehký a svěží styl psaní, který se velmi dobře čte. Každý z nás aspoň jednou přemýšlel o tom, jestli zvolil správnou cestu, nebo se měl rozhodnout jinak. S každou novou volbou se učíme a stejné je to s Lenou, která v průběhu děje dozrává a získává zkušenosti i nový pohled na svět.

Román Mé vysněné lásky je sympatickou romancí s nádechem magie, která vás chytne za srdce od první stránky. Toto laskavé a milé čtení má potenciál zaujmout všechny romantické duše napříč generacemi. Nabízí totiž nejen únik od všedních starostí, ale i hlubší zamyšlení nad tím, jak moc naše rozhodnutí formují náš osud.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.