Mrazivá krutost

Detektiv Kinsellovou osloví Joseph Madden, který se jí svěří s tím, že ho jeho žena psychicky týrá, zároveň s ní ale nepokrytě flirtuje. Cat ho odkáže na místní oddělení policie, protože si myslí, že se jedná o klasickou manželskou hádku. Ani ve snu by ji nenapadlo, že se s Josephem setká o pár dní později jako s podezřelým z vraždy. Obětí však není jeho žena, ale mladá Australanka, která do Británie přijela na zkušenou. Cat rozkrývá poměrně složitý případ plný lží a nevyřčených tajemství, aniž by tušila, jakou roli v něm samolibý Joseph hraje. Ale ani ona to nemá jednoduché, stejně jako u Maddenových, i její rodinu svírá tíživé tajemství a Cat musí dělat vše pro to, aby jí nezničilo osobní ani profesní život.

Na detektiva Cat Kinsellovou jste mohli narazit už v předchozí knize Malé sladké lži. Pro mě je novinka Mrazivá krutost prvním setkáním se sympatickou Cat. Bála jsem se, že nepochopím souvislosti, protože v podstatě nastoupím do rozjetého vlaku, ale opak byl pravdou. Jak už to u sérií bývá, autor sice připomíná události předchozích knih, ale vždy tak, že pochopíte, oč jde. A stejné je to i u Caz Frearové a její Cat Kinsellové.

Protože thrillerů a detektivních románů u nás vychází přehršel, je důležité, aby v sobě měly něco, co čtenáře zaujme na první dobrou. Potřebujete atraktivní zápletku, charismatické postavy a především musí sednout styl, jakým autor píše. Není nic horšího, než když vás knížka nudí. U Mrazivé krutosti jsem ten pocit neměla. Cat a její kolegové řeší docela zapeklitou vraždu mladé ženy, během které postupně odhalují prohnilé podhoubí jedné rodiny. Nic není jednoznačné a nitky nevedou jen k jednomu konkrétnímu pachateli.

Vyšetřování je věnována značná část knihy. Autorka poměrně podrobně líčí proces od zatčení možného vraha, až po rozuzlení. V podstatě jste neustále ve víru dění jako člen policejního týmu, ale nuda to tedy rozhodně není, čtyři sta stran uteče rychle. Zjistíte, jaké jsou vyšetřovací postupy a metody, nahlédnete pod pokličku kolegiálních vztahů a zjistíte, jak takový policejní tým funguje jako celek, kde jednotlivec sice odvede kus práce, ale výsledek stojí na všech a zejména na šéfovi tmelícím kolektiv. Caz Frearové se podařilo vystihnout klasickou atmosféru panující na rušném policejním oddělení. V popředí početné skupiny stojí ústřední trojice – komplikovaná Cat, její parťák Luigi, který jí svým způsobem nahrazuje otce a přísná, leč spravedlivá šéfka Steelová, která nad svým týmem drží pevnou ruku a má neobyčejný smysl pro humor.

Jaká je vlastně stěžejní postava propojující oba prozatímní díly? Cat Kinsellovou svazuje temné rodinné tajemství, které jí nad hlavou visí jako černý mrak a ohrožuje její kariéru. To, co řešila v prvním díle, tedy podezření, že její otec může mít něco společného s vraždou, pokračuje i tady. Cat řeší nejen rodinné vztahy Maddenových, ale především si musí urovnat ty svoje. Caz Frearová jde, co se osobních vztahů týče, docela na dřeň a svou hrdinku nijak nešetří. Cat není jednoduchou postavou, holduje bílému vínu, ale zase ne tak, jako to známe u jejích knižních kolegů. Umí být tvrdá, stejně jako nejistá, pokud se jedná o vlastní osobní život.

Mrazivá krutost se čte poměrně dobře. Kromě toho, že řeší to, co je pro detektivku typické, tedy zločin, detailně rozebírá i jeho pozadí. Líbilo se mi, že z oběti autorka neudělala jen neosobní spis s vyšetřovacím číslem, ale věnovala jí značnou pozornost jako člověku, jenž míval své sny a tužby, které byly násilně přeťaty rukou vraha.

Určitě doporučuji všem, kteří nehledají jen jednoduchý případ s přímočarým řešením, ale rádi se noří do vrstevnatých příběhů.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, knihu můžete koupit na eshopu.

S Hodinářovou dcerou napříč časem za tragickým tajemstvím

Australská spisovatelka Kate Mortonová je známá díky příběhům, v nichž se minulost proplétá s přítomností, a není v nich nouze o větší množství postav. Ani Hodinářova dcera není výjimkou. V centru pozornosti stojí jeden dům v Birchwood Manor, v němž se stalo mnoho pozoruhodných událostí. Kate Mortonová nechává mluvit Birdie, ženu, jež je s domem také těsně spjata.

S Birdie se ocitáme v roce 1862, kdy se na řece Temži plaví skupinka bohémsky založených umělců v čele s Edwardem Radcliffem přímo do onoho domu v Birchwood Manor. Mají zde tvořit a odpočívat. Pobyt veselé skupinky však končí tragicky, jedna žena zmizí neznámo, kam, a druhá je nalezena zastřelená. Pro Edwarda už není nic jako dřív, následky onoho činu na něm nechávají doživotní následky.

O sto padesát let později najde mladá archivářka Elodie koženou tašku, která zřejmě patřila Edwardu Radcliffovi. Obsahuje fotku mladé zatčené ženy a skici domu Birchwood. Elodie cítí vnitřní neklid, obrázek domu ji čímsi přitahuje. Pátrání po původu fotografie i obrázku rozkrývá bolestnou i tajemnou historii, jejíž součástí je i Elodie, aniž by to předem tušila.

Číst knihy Kate Mortonové není snadné. Splétá linky i osudy postav tak, jak se jí to hodí do děje. Čtenář musí udržet pozornost a sledovat vývoj postav i souvislosti. Pokud se s autorkou teprve seznamujete, doporučuji začít staršími kousky jako je Tajemství letního odpoledne nebo Dům u jezeraHodinářova dcera je díky tomuto vrstvení opravdu košatá a není snadné se v ní orientovat. Časových rovin je zde více, než obvykle bývá, a nejdou za sebou chronologicky, což může některé čtenáře zaskočit. Ocitáte se nejen v současnosti, ale také ve viktoriánské Anglii, zažijete dekadentní dvacátá léta minulého století a pocítíte strach i hlad, který měli lidé během druhé světové války. Ale na přeskáčku.

Kate Mortonová je velmi důsledná spisovatelka, díky čemuž působí začátek románu trochu rozvlekle a ptáte se, zda-li jsou tak podrobné popisy pro děj podstatné. Jsou. Pokud vydržíte a necháte se unášet na vlnách hutného autorčina vyprávění, na konci doplujete k šokujícímu vyústění (a v tomto případě to opravdu není jen prázdné klišé) a všechny ty původně nesourodé části skládačky do sebe zapadnou jako dílky puzzle.

V románu Hodinářova dcera najdete vše, co má správný román mít. Silný, dokonale vrstvený příběh vystavěný na tragickém tajemství, hrdiny, kteří zápolí s láskou i trápením, nevyjasněný zločin a především atmosféru. Mrazivou a tajemnou s nádechem duchařiny. Jen musíte nechat Kate Mortonovou, aby se vám dostala pod kůži, teprve pak si vás její román podmaní a nepustí.

Za recenzní výtisk děkuji knihkupectví Luxor, na jehož blogu recenze primárně vyšla.

Osvícení

Představte si, že byste mohli pár měsíců obývat hotel, dělat si tam, co chcete, jíst, co hrdlo ráčí, aniž by vás to stálo peníze. Bylo by to něco za něco. Vy máte na pár měsíců komfort, hotel vaši péči. Kdo by to nebral? Jack Torrance přijal místo zimního správce horského hotelu Overlook, aby unikl černým myšlenkám a depresím, které ho už delší dobu sužovaly. Jeho žena Wendy a pětiletý syn Danny byli zpočátku nadšení. Wendy se těšila, že horská samota pro ně bude něco jako terapie, náplast na pošramocené manželství, pro Dannyho to měl být doslova ráj na zemi. Obrovské chodby hotelu, kde může řádit, pořádná nálož sněhu, každý kluk by byl spokojený. Jenže Danny má vidění, je osvícený. A to, co vidí, není nic příjemného. Hotel Overlook ztělesňuje čiré zlo. Ale to ví jen Danny, malý pětiletý kluk. Kdo by mu věřil?

Předpokládám, že asi neexistuje člověk, který by o jednom z nejznámějších děl Stephena Kinga alespoň něco málo nevěděl. Když se řekne Osvícení, spoustě lidí se vybaví šílený výraz filmového Jacka Torrance v podání Jacka Nicholsona, přetlakovaný kotel, nebo výtah, který se spustí sám od sebe… Kdo říká, že v hororu musí nutně vystupovat příšery a zmutovaná havěť, abyste se báli? Stephen King na to jde jinak, síla strachu je podmíněna atmosférou, která v Osvícení panuje. A vězte, že stojí za to.

Když jsem knihu četla poprvé před lety, v paměti mi utkvěl právě výše zmiňovaný kotel. Sami jsme tehdy topili v poctivém Viadrusu, u něhož se mi párkrát stalo, že teplota vyskočila někam do nebes a já jsem musela zabránit tomu, aby bouchl. Je tedy jasné, jak jsem si v Osvícení užila scény v kotelně.

Tentokrát mě asi ještě víc dostal hotelový výtah. Při scénách, kdy zběsile jezdil nahoru a dolů, tuhla krev v žilách nejen Wendy a Dannymu, ale i mně. Ještě že výtahem jezdím hodně málo. 🙂

Stephen King je velký okecávač, to už dávno víme. Hodně a rád popisuje, je detailista, který chce, abyste to při čtení měli prostě tip ťop. A zrovna u Osvícení to vůbec není na škodu. Podrobné popisy hotelu, nebo horské krajiny, která když zapadne sněhem, tak to je, jako když na vás babička hodí poctivou péřovou duchnu, jsou hodně živé. A nebyl by to King, kdyby do děje nezakomponoval i něco víc. Kromě Dannyho vidění, které jsem jako matka kluků vnímala citlivěji, jsou to i alkoholismus nebo domácí násilí.

Osvícení je hodně sugestivní. Má silné hlavní i vedlejší postavy, jejichž povahové vlastnosti jsou vykreslené perfektně. Jack a jeho démoni, Wendy pochybující o smyslu svého manželství, chytrý a inteligentní Danny, tak ztracený v nepříjemném vidění. Díky tomu Osvícení přesahuje žánr hororu, nemá daleko k psychologickému dramatu.

Za mě velká spokojenost, nejsem typ, co by se u knih nějak extra bál, mám ráda, když mě příjemně mrazí a atmosféra je natolik autentická, že moje představivost může jet na plné obrátky. Přesně tohle jsem od Osvícení dostala, druhé čtení bylo ještě mnohem lepší než to první. A už se těším, až otevřu pokračování Doktor spánek, v němž se děj bude točit kolem dospělého Dannyho.

Určitě si román nechejte ujít, jste-li fanoušci hororů, tahle klasika bez monster a nestvůr je prostě top.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, knihu můžete koupit na eshopu.

Sedmdesátky

Vítejte v sedmdesátkách, v době, kdy v Československu vládla normalizace, lidé se báli promluvit i se sousedem, co kdyby náhodou… Mohl se vůbec někdo mít dobře? Jak se žilo třeba lidem zaměstnaným v pohostinství? Mladý číšník Pína vás seznámí s historkami odehrávajícími se v jednom hotelu. Ten stojí pevně na svých základech, zatímco se mění doba i lidé.

Číšnický učeň Pína dospívá na přelomu bouřlivých šedesátých a sedmdesátých let minulého století. Vyprávění začíná v okamžiku, kdy v saku po dědovi míří do nejmenovaného hotelu, aby započal svou kariéru. Seznamuje čtenáře s chodem a provozem tohoto kolosu a je průvodcem nejen „po place“, ale především po životě v tehdejší době.

Pína nenabízí ucelený příběh, jeho historky jsou pojaty jako uzavřené povídky, v nichž figuruje jako stěžejní hrdina. Spolu s ním se ocitnete na správné vesnické svatbě, jíž má Pína jako číšník dodat glanc, ale jaksi se to nedaří, navštívíte sjezd Československého svazu žen, nebo zjistíte, že lehké holky to mívají někdy dost těžké. Pína ve všech příbězích vystupuje v hlavní roli, postupem času se z vyjukaného eléva stává suverén, jemuž ženy padají do náruče skoro samy.

Vyprávění nese autobiografické rysy, nakolik do Píny autor zakomponoval sám sebe, můžeme jen hádat. Pokud pamatujete dobu sedmdesátých a osmdesátých let, bude to pro vás mít příchuť nostalgie a starých časů. /Ano, vážně už starých./ Mladší generace se na Sedmdesátky bude asi dívat trochu jinak, nepochopí spoustu souvislostí a narážek na danou dobu, ale díky knize mohou zjistit, jak jejich rodiče a prarodiče žili.

Josef Káďa Kadeřábek je zajímavý vypravěč. Docela bych si uměla představit, že své historky líčí u piva, stejně jako v televizní talkshow. Jeho styl je zábavný, plný slangových a dobových výrazů /na konci knihy je vysvětlující slovníček/, zároveň má v sobě cosi staromilského a noblesního.

Sedmdesátky jsou skvělou příležitostí, jak se ohlédnout do dob dávno /nebo jen nedávno/ minulých – záleží na tom, jak moc si je pamatujete. V každém případě před sebou máte lehké humorné čtení, které pobaví.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fortuna Libri, kde si knihu můžete koupit.

Nepamatuji si své jméno

Tak si představte, že jste doma se svými blízkými, chystáte se večeřet, a najednou vám u dveří zazvoní cizí osoba, která tvrdí, že jí patří váš dům, či byt. Co byste dělali?

Mladí manželé Tony a Laura právě takovou situaci prožívají. Mají před sebou podivnou návštěvnici, která tvrdí, že je majitelkou domu, který před nedávnem koupili, a kupodivu se vyzná i uvnitř. Jen neví, kdo je, ztratila paměť. Zrovna přiletěla z Berlína a v kapse měla lístek s adresou onoho domu. Manželé neznámé ženě poskytnou útočiště do doby, než se vše vyřeší. Laura má obavy, ale Tony se chová bezstarostně, cizince dá dokonce provizorní jméno – Jemma. Lauřiny obavy jsou opodstatněné, lékařka, ke které Jemmu vezme na prohlídku, si myslí, že v cizince poznala chladnokrevnou vražedkyni, která před mnoha lety zabila svou přítelkyni. Je Jemma opravdu nebezpečná? A kým vlastně je?

Thriller Nepamatuji si své jméno má zápletku vystavěnou na amnézii a záměně podobnosti. Je vyprávěn z několika úhlů pohledu, což ho činí zajímavým. Jemma totiž podává svou verzi v ich-formě, Lauru a Tonyho vnímáme zprostředkovaně, jejich linka je pojata zase v er-formě. Je tedy jasné, že asi nejvíc budete vnímat právě Jemmu. V románu se objevuje ještě několik dalších postav, které mají s příběhem co do činění. Směr hlavní zápletky je záměrně rozváděn do různých směrů, nejvíc asi pobaví konspirační teorie novináře Seana, jež děj trochu odlehčily. Možná se ptáte, proč je na obálce zrovna mořský koník. Právě motiv s tímto mořským tvorem je stěžejní, ale jak, to se nechejte překvapit, docela jsem zírala.

Knize je vytýkána jistá rozvláčnost a již zmiňované větší množství postav. Já osobně mám poklidnější styl vyprávění ráda a nevadil mi ani tady. Bylo to podobné jízdě vlakem, prudký rozjezd, pak dlouhá klidná cesta, která ke konci zrychlovala a gradovala k akčnímu konci, který mi přišel možná trochu uspěchaný, jako by si autor uvědomil, že musí čtenáře udržet v pozornosti a nabídnout mu něco šokujícího, aby dostál danému žánru.

V každém případě se mi do rukou dostal zajímavý počin, z něhož na mě dýchla atmosféra starých anglických detektivek, v nichž se to nehemží mrtvolami, ale důraz se klade na postupy při vyšetřování a také na postavy příběhu, jejichž osudům bývá věnována větší pozornost, takže se do nich můžete víc vcítit. Mě osobně právě tohle baví asi nejvíc.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, titul můžete zakoupit v eshopu.

Ta lepší z nás

Žily byly dvě sestry. Jedna z nich si vzala mladého, krásného a perspektivního právníka, se kterým měla syna Ethana. Uběhlo pár let a podívejme se! Mladého, krásného a perspektivního právníka Adama okroužkovala sestra druhá. Jak je to možné? Začtěte se do románu Ta lepší z nás a zjistíte, že je všechno vlastně jinak. Že takový bývá každý druhý thriller? Ano, ale jsou to právě zápletky a nečekaná vyústění, které je dělají čtivými. Alafair Burke se zaměřila na to, jak se vyvíjejí vztahy v rodině, kde vládne touha po dokonalosti.

Je to jako v pohádce, až na to, že tento příběh se vyvíjí úplně jinak. Dvě sestry jsou každá úplně jiná. Nicky rebelka, Chloe ta víc zodpovědná. Když se starší Nicky provdá a porodí dítě, očekává se od ní, že se zklidní a dostane rozum. Ale opak je pravdou, labilní žena se propadá do čím dál hlubší propasti depresí. Chloe se stane kotvou v životě Adama a malého Ethana. O patnáct let později je všechno jinak. Adam je nalezen mrtvý a Chloe je nucena spojit se svou sestrou, biologickou matkou Ethana. Ten je podezřelý z vraždy svého otce. Chloe a Nicky musí sáhnout hluboko do minulosti, aby se dopátraly pravdy.

Román Ta lepší z nás není typickým thrillerem, svým námětem a zpracováním žánrové zařazení přesahuje a můžeme jej směle zařadit i mezi rodinné příběhy s psychologickou tématikou. Kromě toho, že vykresluje rodinné vazby a složité vztahy členů jedné rodiny, v něm nahlédneme i pod pokličku soudního procesu. Autorka pracovala v prokuratuře, takže ví, o čem píše.

Rodinné drama před námi odhaluje skrytá tajemství dvou sester, a vězte, že nic není takové, jak na první pohled vypadá. Jak už to autoři thrillerů mají ve zvyku, matou své čtenáře, svádějí je ze stopy a nechávají věřit, že zločinu přišli na kloub. Stejné je to i v případě této knihy. Na povrch vyplavou skrytá tajemství a během chvíle se děj otočí o sto osmdesát stupňů. A právě tohle mám na thrillerech ráda, nikdy nevím, jakým směrem se vyvine.

První část knihy plyne pozvolna a spád dostává až později, přesto je napínavá a plná překvapivých odhalení. Příběh se netočí pouze kolem vraždy a jejího vyšetřování, velká pozornost je věnována minulosti Chloe a její sestry, pro děj poměrně podstatné.

Autorka píše čtivě, ale ne příliš dravě. Rozehrává rodinné drama plné lží a falešných her. Ale kdo proti komu rozehrál smrtící partii, na to už musíte přijít sami.

Za knihu k recenzi děkuji nakladatelství Metafora, kde si můžete titul koupit.

Ztracené květiny Alice Hartové

Prvotina australské autorky Holly Ringlandové je stejně krásná, divoká, nespoutaná i dojemná, jako nejkrásnější květiny v zahradě, které zahradník nechává růst tak, jak chtějí a potřebují. Příběh Alice Hartové chytí za srdce a zanechá v něm stopu. A to nejen proto, jak krásně je napsaný, ale především kvůli tomu, co s Alicí prožijeme.

Osmiletá Alice Hartová žije s rodiči izolovaně od veškeré společnosti jiných lidí. Miluje svou matku a květiny, které jí poskytují pocit bezpečí. Horší je to s otcem, cholerikem, který si své nálady a frustrace vybíjí na svých nejbližších. Když jednoho dne dojde k obrovské tragédii, z Alice je sirotek. Bere si ji k sobě babička, o jejíž existenci neměla dívenka až doposud tušení. Alice se dostává do velmi zajímavého prostředí, vyrůstá na květinové farmě spolu s ženami, které si tam léčí šrámy na duši. Alice žije znovu obklopená květinami i láskou, kterou jí její souputnice upřímně projevují. Babiččina náruč je sice konejšivá, ale ve snaze udržet Alici daleko od nepříjemností a rodinných tajemství děvče spíše dusí a ubližuje mu. Když se Alice náhodou dozví pravdu o svých rodičích a to, že jí babička neřekla vše, odjíždí pryč, aby si urovnala myšlenky a přemýšlela, co dál se svým životem. Tentokrát se nemůže spolehnout jen na řeč milovaných květin, ale především sama na sebe. Dokáže to?

Kniha Ztracené květiny Alice Hartové je nádherná nejen po vizuální stránce, ale především po obsahové. Autorka téma domácího násilí a lásky k tyranovi uchopila velmi citlivě a s pochopením pro chyby, které milující v takových vztazích dělají. Poukazuje na to, jak se mohou opakovat, a to nevědomky, aniž by si dotyčný tento fakt uvědomoval.

Kniha ohromí nádhernou obálkou, jednou z nejkrásnějších květinových, které jsem na přebalech viděla. I vnitřek stojí za to, každá kapitolu uvádí konkrétní rostlina, k níž nechybí popis, význam v květomluvě, a také kresba. Jsou to vesměs květiny, s nimiž se, až na pár výjimek, v naší krajině nesetkáme, aspoň dle mého dojmu, nejsem botanik. :-). Nakladatelství Jota si na knize dalo opravdu záležet, svědčí o tom jedna podstatná věc – informace o rostlinách byly konzultovány s odborníkem na slovo vzatým, botanikem Václavem Větvičkou.

Další devizou je krajina. Austrálie je nesmírně fascinující destinace plná extrémů i protikladů, mýtů a legend. To, jak autorka popisuje krásnou a nespoutanou Austrálii, vás hned nutí hledat si příslušné lokality. Národní parky, pouštní městečka, extrémy počasí, nebo fakt, že do hospody na pivko musíte jet sto kilometrů, protože je v okolí jediná, to je pro našince naprostá exotika. Ale lákavá.

Ztracené květiny Alice Hartové jsou prvotinou Holly Ringlandové a můžu říct, že opravdu zdařilou. Do křehkého a dojemného příběhu plného květin se jí povedlo vměstnat hned několik témat, která dějem pořádně zahýbala. Líbilo se mi použití květomluvy jako prostředku k vyjádření pocitů, které nešly vyslovit z očí do očí.

Do rukou nedostáváte červenou knihovnu, v níž si příbuzní padají do náruče a vše je zalito světlem lásky a porozumění. Hrdinka si svou cestu novým životem musela vyšlapat i za cenu ztrát a obrovské bolesti. Ztracené květiny Alice Hartové jsou příběhem, v němž emoce hrají podstatnou roli. Autorka vás nechá dojímat se nad malou Alicí, obdivovat krásu divoké krajiny a vstřebávat krásu květin, které byste rádi viděli na vlastní oči. A taky přemýšlet nad tím, jak nás formují a ovlivňují naši blízcí.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Jota, na jehož eshopu si knihu můžete koupit.