Mexická gotika

Noemí Taboadová přijíždí navštívit svou sestřenici Catalinu do jejího nového domova. Tím je starý dům, v němž i v padesátých letech dvacátého století přetrvává duch viktoriánské éry. Zní to romanticky, že? Ale to jen do chvíle, než zjistíte, že si Catalina vzala sice charismatického, leč podivného Angličana s ještě podivnějším příbuzenstvem. Noemí zjišťuje, že v domě se děje spousta podivných věcí, ale nedokáže (a ani nesmí) jim přijít na kloub, o to se Doylovi starají dobře. Jedinou spřízněnou duší je Francis, nejmladší z rodu Doylů, který jako by se jim vymykal. Dům i podivínská rodina pohlcují temperametní Noemí víc, než by se jí líbilo. Navíc má podivné sny, které se prolínají s realitou a dívka si není jistá, kdy sní a kdy ne. Je neskutečně urputná a odvážná, chce zjistit, co se děje s Catalinou a přijít celému tomu podivnu na kloub navzdory všem překážkám, které ji Doylovi kladou do cesty.

Přiznám se, že když jsem knížku Mexická gotika zaregistrovala poprvé, měla jsem trochu předsudky. Sice slibovala, že to bude jako kdyby Lovecraft potkal sestry Brontëovy, ale ruku na srdce, kdo by si takovou kombinaci dokázal představit v Mexiku? A představte si, funguje to. Jako milovník staré Anglie a čtenář klasickým lovecraftovským hororem nepolíbený jsem si to užívala. Knížka mě pohltila hned od prvních stran svou atmosférou, která se, jakmile vstoupíte do onoho domu, stupňuje.

Příběh se odehrává na začátku padesátých let minulého století, poznáte to podle pár indicií, které vám autorka nastíní. S Noemí si užijete šaty, rudé rtěnky, kabelky a nezbytné cigarety; v té době kouřili téměř všichni, jak víme z dobových informací.

Hlavní hrdinka je typickou představitelkou bohaté rodiny. Má všechno, je milovaná rodiči a taky rozmazlovaná, stýká se s mladými lidmi svého věku, žádný večírek jí není cizí. Je jako mladá klisna, která se jen tak nedá zkrotit. Noemí se mi líbila pro svou prořízlou pusu, urputnost i humor, který jí není cizí. Nebála se ozvat či sama na vlastní pěst zkoumat, co se v domě děje.

Příběh je protkán typickou viktoriánskou atmosférou; ponurý dům nabízí zdi pokryté plísní, tmu, protože se svítí pouze petrolejkami, podivínské chování jeho obyvatel a rodové tajemství. Tohle jsem si fakt užívala.

Autorce se musí nechat, že dokáže zaujmout barvitými popisy, měla jsem pocit, že jsem v domě, cítím vlhkost tapet a před očima se mi míhají až příliš živé výjevy, stejně jako Noemí. Popisy snů jsou velmi živé, což umocnil i fakt, že jsem napínavý a gradující závěr knihy četla za vydatného hřmění. 🙂

Mexická gotika mě mile překvapila, jak zajímavým námětem, tak i postavami, které nejsou unylé, ale zaujmou svým jednáním a charaktery typickými pro tento příběh. Pokud milujete viktoriánskou tematiku a máte rádi horor a napětí, zkuste si ji přečíst, neobyčejný dům prorostlý houbami a tajemstvími stojí za probádání.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, kde si můžete knížku na eshopu koupit.

Tak sladce voní domov

Těšíte se na víkendová rána s domácí bábovkou či koláčem a voňavou kávou? Neumíte si neděli představit bez tradičního moučníku, tak jak to bylo v domácnosti vaší babičky i maminky? Pečete rádi? Pak to zkuste podle publikace z nakladatelství Anag nazvané trefně Tak sladce voní domov, protože jestli nějaká kuchařka v tom enormním množství, jaké jich na trhu je, dokáže navodit útulnou atmosféru a vůni domácího pečení, je to tahle. Autorkou je Anna Šmalcová. K napsání knížky ji vedla touha podělit se o své kulinářské zkušenosti s fanoušky nadýchaných koláčů a lahodných buchet.

Autorka pochází ze Severní Moravy, stejně jako já. Přichází tedy s recepty, které jsou mi blízké a znám je. Ostatně většina receptů v této knize pochází z rodinných sbírek. A jak dobře víme, nejlepší jsou z nejohmatanějších stránek, pokud takový ručně sešit vlastníte, nebo kuchařku, z níž vaříte nejčastěji, určitě to potvrdíte.

Publikace je rozdělena na dvě části. Určitě není problém uhodnout, podle čeho – ano, na kynuté a nekynuté moučníky. Jak dobře víme, dobré kynuté těsto je kumšt a ne vždy se podaří – od toho tady máme pár dobře míněných rad jak na to. A teď hurá na recepty. S Annou Šmalcovou si upečete tradiční frgály, jidášky, loupáčky, mazanec či legendární prajzské koláče nebo slezský koláč, a mnoho dalšího. S nekynutými moučníky je to snazší, ale opět nechybí tipy na správný postup, nemyslete si, i křehké těsto se může vymknout z rukou. A co dobrého si dáme? Jablkový závin, sváteční chlebíček, tvarohové řezy, listové šátečky nebo jablkové kopečky. Mimo jiné, receptů v kuchařce je velká spousta.

Kuchařka má sympatickou grafickou podobu, která dokazuje, že v jednoduchosti je krása. Nepotřebujete křiklavé barvy, či výrazné filtry, abyste upoutali pozornost, stačí zacílit na detaily. Upečené moučníky jsou nafoceny na tmavém, nejčastěji černém pozadí. Tady si nejsem tak úplně jistá efektem, podle mě by se hodila nejvíc šedá. Ve výsledku se však jedná o zajímavé fotografie, na tmavém pozadí vynikne bílý práškový cukr, který tvoří podstatnou ingredienci zdobení. Líbí se mi jednotný styl s výrazným nadpisem a receptem, v němž jsou ingredience přehledně odděleny od postupu.

Jak už jsem zmínila, kuchařek je na trhu dost, tak proč péct zrovna podle této?

  • Má sympatický název.
  • Recepty vesměs znáte, nebo je znají lidé ve vašem okolí, jedná se o osvědčené moučníky prověřené léty a strávníky.
  • Ingredience nemusíte shánět ve specializovaných prodejnách či eshopech, jsou to suroviny dostupné v každém supermarketu i zapadlém krámku.
  • Je typicky česká (slezská, moravská i slovenská), prostě NAŠE.

Našla jsem tam dokonce i recept na tříbarevný koláč, který znám z dětství a patří mezi naše oblíbené.

Kuchařka Tak sladce voní domov má měkkou vazbu, u které jsem se trošku bála, aby se nerozpadla, znáte to, ale je odolná, i po několikerém prohlížení a listování vypadá dobře a nekroutí se ani obálka, jak bývá u „měkoušů“ častým jevem. Ta je sama o sobě příjemná i na dotek, není lesklá, má zvláštní strukturu.

Publikaci doporučuji všem, kteří rádi pečou podle tradičních receptů našich maminek a babiček. Žádná exotika, žádné experimenty, ale osvědčené moučníky, jež potěší každého mlsouna a labužníka.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Anag, na jehož eshopu si kuchařku můžete koupit.

Vypůjčený život

Kdysi spolu chodily na univerzitu, poté se jejich cesty rozešly, aby se po třiceti letech znovu spojily. Olivie a Lena, dvě ženy, které jsou nuceny po padesátce hledat nový smysl života. Když se náhodně potkávají na letišti, slovo dá slovo a ony si na měsíc vymění své domovy. Upjatá Lena zůstává v Charlestonu v elegantním Oliviině bytě, zatímco ta odjíždí na odlehlou chatu ve Virginii, kterou Lena kdysi zdědila. Co se během měsíce stane? Změní se životy obou zralých žen, pomůže jim výměna v tom, aby si uvědomily, co hledají a chtějí?

Vypůjčený život je dalším romanticky laděným příběhem z oblíbené edice 7lásky, kterou vydává nakladatelství Metafora. Tentokrát necílí na čtenářky mladší generace, ale na dámy, které již mají nějaké životní zkušenosti. Hrdinkám je totiž přes padesát, mají odrostlé děti a trable s manželi. Nejsou to mladé dívky, jež by se bezhlavě vrhaly do dobrodružství. Ale i ony mají svá tajemství a trápení, která si musí vyřešit. Nesmělá Lena rozkvétá v rušném Charlestonu, který podněcuje její odvahu, aby udělala zásadní životní změnu. Totéž pociťuje i energická Olivie, jež najde klid v poklidném prostředí malého virginského městečka. A co muži, mají v jejich světě ještě místo? Nechte se překvapit, řeknu jen, že kromě dvou vypravěčských hlasů v podobě Olivie a Leny, jejichž pohled je zprostřekován er-formou, taktéž promlouvá i Alastair, Lenin nejlepší kamarád už od dětských let a teď nově soused Olivie.

Tato typická letní „sedmiláska“ je příjemným počinem, který je sice primárně zaměřen na zralejší publikum, ale bát se ho nemusí ani mladší čtenářky, třeba v něm najdou inspiraci a návod, jak žít, kdyby náhodou musely někdy svůj dosavadní život restartovat a překopat od základů.

S oběma hrdinkami zažijete chvilky veselé, hořké i kyselé. Ale život už takový je, znáte to, když vám dá citrony, tak z nich uděláte limonádu, že. Stejným heslem se po výměně začnou řídit taky Olivie a Lena. Možná bude děj chvílemi působit lehce motivačně, ke konci až příliš idylicky, kdy ženy do cesty dostanou spoustu náhod, ale ruku na srdce, víme, přeci, co máme před sebou, takže dobré věci předpokládáme automaticky.

Lena i Olivie se díky výměně dostávají do atraktivních prostředí – jak Charleston se všemi typickými aspekty, tak i poklidný virginský venkov mají něco do sebe. Ashley Farleyové se podařilo vystihnout kontrasty mezi oběma lokacemi a vyzdvihnout jejich silná místa. Během čtení jsem měla chuť podívat se do obou destinací, užít si živočišný Charleston se všemi jeho chutěmi a vůněmi, stejně tak zakotvit v útulné chatě, zachumlat se pod deku, pít horký čaj, číst knížku a vnímat praskot polen v krbu.

Jedná se o lehké odpočinkové čtení, které oplývá příjemnou atmosférou, přestože někdy na obě hrdinky padá všechno, co může. Autorka v něm poukazuje na to, že nikdy není pozdě začít znovu, jít dál a vyšlapat si novou životní cestu.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knížku si můžete koupit na eshopu nakladatelského domu Grada.

Nekonečně dlouhé odpoledne

Co ve vás evokuje název Nekonečně dlouhé odpoledne? Cítíte líné horko a chuť ledové limonády, v níž se pomalu rozpouští kostky ledu? Slyšíte vrzavý zvuk houpačky na verandě, vnímáte rozpálenou trávu pod nohama? Tak to cítíte správně. Ocitli jste se v Kalifornii, v létě roku 1959. Domy v Sunnylakes mají bezchybnou fasádu, květiny v truhlících vypadají pořád čerstvě, i když se je žhoucí slunce pokouší dostat dlouhými paprsky, stejně jako trávníky, zastřižené pěkně po vojensku. Přesně takhle vypadá i dům Joyce Haneyové. Jen v kuchyni na podlaze je krev, která by tam být neměla. Joyce zmizela beze slova vysvětlení, za sebou nechává dvě malé vystrašené dcerky, které nachází pomocnice Ruby Wrightová. Ta zrovna přijela k Haneyovům uklízet, ale místo toho nakonec skončila ve vazbě jako podezřelá. Proč? Byla na místě činu a navíc nemá barvu kůže, která rezonuje se snobským, stepfordsky laněným Sunnylakes. Případ záhadného zmizení přistává na stole detektiva Micka Blanka, outsidera místního policejního sboru. Ruby pomůže z vazby, ale aby rozpletl nitky vedoucí k vyřešení kauzy, potřebuje její pomoc. Mladá hospodyně má o obyvatelích Sunnylakes poměrně velký přehled, ale je vzhledem k rasisticky smýšlejícímu okolí poměrně skeptická. Podaří se zajímavé dvojici proniknout k jádru věci a zjistit, co se s Joyce Haneyovou stalo?

Nekonečně dlouhé odpoledne je detektivně laděným románem, který svůj žánr výrazně přesahuje. Nabízí psychologickou tématiku v podobě tlaku tehdejší americké společnosti na ženy. Ty měly být vesměs v domácnosti, pečovat o děti a manžela a neustále rozdmychávat představu amerického snu. Někdy je však těžké v této škatulce fungovat, což byl případ Joyce. Měla by být vděčná, že se tak dobře vdala, měla by se radovat z krásných dcer, měla by…

Kromě stěžejní zápletky je do příběhu také zakomponován problém rasové segregace. V tom počin výrazně připomíná dnes už notoricky známý Černobílý svět. Bílé dámy jsou zvyklé, že jim domácnost uklízejí barevné pomocnice, ale kdyby mohly, držely by se od nich na nekonečně dlouhou vzdálenost. Vznikají tak mnohdy absurdní situace, zároveň bují nepokoje a stávky posilující všeobecný neklid ve Státech.

Svérázný a nesmírně sympatický detektiv Mick Blank tvoří s Ruby Wrightovou dvojici, již si oblíbíte na první dobrou. Jsou hlavními hlasy celé knížky, kapitoly jsou vyprávěny er-formou z jejich pohledu. Do třetice je doplňuje samotná Joyce, která se zpětně vrací do onoho osudného dne, kdy zmizela. Nahlédneme do jejich soukromých životů, stojících na protipólech americké společnosti. Mickova minulost je poměrně zajímavá, Inge Vesperová ji nakousne jen zlehka, dokázala bych si představit samostatný román jen o něm. Stejně tak by bylo zajímavé sledovat další Rubyiny životní kroky.

Jestli o některém románu můžu říct, že oplývá atmosférou, která mu dominuje, je to právě Nekonečně dlouhé odpoledne. Horko sálá z každé stránky, potíte se spolu s aktéry příběhu, protože tohle je naprosto autentické a přesné. K tomu přidejte žár podněcovaný rasovými nepokoji, trochu nudy paniček žijících na typickém americkém předměstí, pár drbů a pomluv. Kdo by se divil, že pak stačí drobný podnět, jiskra, která ve finále spálí všechno kolem sebe.

Inge Vesperová mě překvapila. Není rozenou Američankou, přesto se jí podařilo přirozeným způsobem nastínit dobovou atmosféru i onen adorovaný americký sen. Jeji počin by neměl zapadnout, je jedním z těch, které se zabývají závažnými tématy hýbajícími společností.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knížku si můžete koupit na eshopu nakladatelského domu Grada.

Biozahradničení. Základní kurz

Nakladatelství Kazda vydává publikace těsně spjaty s přírodou, cestováním, nebo zdravým životním stylem. Každá z nich přináší nejen poučení, ale hlavně radost, protože se na ně taky moc dobře kouká. Jednou z posledních novinek je Biozahradničení. Základní kurz. Nutnost pro všechny, kteří zahradničí, nebo se o to, stejně jako já, alespoň snaží. 🙂 Jedno můžu říct určitě, ať už jste na tom s „hrabáním v hlíně“ jakkoli, tahle knížka vám přesně ukáže jak na to, abyste si vypěstovali úrodu co nejvíce přírodní a zdravou.

Co se týče vzhledu, publikace nezapře směr, jakým kráčí: je vyladěná do příjemných podzimních barev, převládá hnědá a zelená v pestré tónině odstínů. V předmluvě zkušený autor popisuje, jak kniha vznikla. Jako lektor kurzů zahradničení dostával velké množství dotazů, které ho jen utvrdily v tom, aby své zkušenosti a rady nabídl v ucelené formě, aby se dostaly k nejširšímu okruhu zájemců.

Zemi máme pouze pronajatou od svých dětí. Zacházejme s ní s péčí, a kde je to možné, dodávejme jí na živosti. (str. 7)

Ve třinácti kapitolách se postpně seznámíte s důležitými kroky, které vedou přímo k cíli – sklidit opravdu kvalitní úrodu. Bio není sprosté slovo, bio znamená, že pěstujeme produkty opravdu přírodní cestou, teprve pak to má smysl.

Pozor, začínáme! Nejprve se musíte rozhodnout, jak moc chcete být bio. A co přesně tato zkratka znamená? Dále se dozvíte, že pro úspěšné pěstování je potřeba, abyste znali půdu na vašem pozemku. Už jste slyšeli o zahradničení podle Měsíce? Kdy, co a kam nejlepe vysadit? Jak připravit nejlepší kompost? Nechybí kapitola o nepostradatelných včelách a také koloběh ročních období na zahradě.

Podlouhlý formát knížky dává vyniknout kvalitním barevným fotografiím, které publikaci výrazným způsobem oživují a hlavně – dokážete si představit, jak taková činnnost, která vyžaduje mnoho trpělivosti a zkušeností, vypadá v praxi. Zahradničení není legrace, co si budeme nalhávat. Ale pokud ho chcete zkusit, nebo si jen prohloubit letité znalosti, s tímto počinem je to víc než příjemné a poučné.

Naučné knize by neměl chybět rejstřík. Najdete ho i tady, stejně jako databázi kontaktů, ať už na samotného autora Petera Berga, tak i na firmy, které vám udělají rozbor půdy či prodají biologická osiva.

Chystáte-li se věnovat patřičnou péči půdě a pěstovat produkty v bio kvalitě, publikace Biozahradničení vám bude praktickým průvodcem a rádcem.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Kazda, na jehož eshopu si knihu můžete zakoupit.

Cizinka v Paříži

Vzpomínáte si na Vitu Caseyovou? Dívku, která musela utéct z domova, aby se vyhnula pomstě? Vyprávěl o ní román Dívka na útěku z pera Joanny Reesové. Vitě neustále hrozilo nebezpečí, byla nucena opět uprchnout, tentokrát z Londýna do Paříže. Podařilo se jí to? Jak si vedla, zjistíte, když se začtete do očekávaného volného pokračování nazvaného Cizinka v Paříži.

V metropoli módy se Vita ocitá i s kolegyní Nancy. Obě pracují v kabaretu, Nancy tancuje a Vita dělá garderobiérku, což jí umožňuje v rámci možností jistou anonymitu. Jenže kamarádka se čím dál víc propadá do pekla závislosti na drogách a Vitu jako závaží táhne s sebou. Mladá žena tak využije příležitost pracovat pro významnou návrhářku Jenny Sacredoteovou, zatímco Nancy odjíždí za rodinou do Států, aby se ze závislosti vyléčila. Na Vitu čeká nový svět. Ocitáme se v roce 1928, zlatý věk vrcholí a Paříž je zdrojem zábavy, inspirace a lásky, ale také nebezpečí, pořád je tady někdo, kdo se Vitě chce pomstít.

Na pokračování Dívky na útěku jsem se těšila. Přece jen jsme Vitu opustili v poměrně dramatickém okamžiku, který nahrával novým příhodám a dobrodružstvím. A taky že ano, Cizinka v Paříži pokračuje ve vysoce nasazené laťce, a to velmi dobře. Děj je dynamický, bez hluchých míst a zbytečné vaty. Postavám jejich chování uvěříte, zejména nad Vitou zakroutíte nejednou hlavou, protože je velmi bezprostřední, naivní , proto má problém odpoutat se od sobecké Nancy. V knize prožijete nejeden dramatický okamžik, Joanna Reesová si pohrála s dynamikou a servíruje akční společenský příběh s prvky romantiky – ta v Paříži chybět nesmí.

S Vitou nahlédneme do zákulisí módního světa, který je pro mnohé velmi atraktivní, zažijete večírky, kde alkohol teče proudem a zábrany mizí s každým novým vdechnutím magického bílého prášku… Tohle je Paříž konce dvacátých let minulého století, doby, která byla rebelem všech historických epoch.

Cizinka v Paříži opět končí tak, že Vitu zanecháme u dalšího životního milníku, a můžeme se jen dohadovat, co ji čeká dál. Mezitím si můžeme zpříjemnit čas čtením dalších vynikajících románů, které má na svém kontě nakladatelství Metafora. A že je z čeho vybírat!

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knihu můžete zakoupit na eshopu nakladatelského domu Grada.

A v srdci láska

Máňa a Eva jsou sestry, dvojčata. Místo toho, aby si byly celý život nablízku, musí se v osudném roce 1938 rozdělit kvůli válce, kvůli nenávisti některých lidí. Zatímco Eva zůstává v Praze, Máňa je nucena emigrovat. Dostává se do Austrálie, kde začíná úplně znovu. Sestrám zbývají sporadické návštěvy, pokud se Máni podaří ušetřit nějakou tu korunu, aby se podívala domů. Mezitím žijí každá své životy, v lecčems podobné. Eva se stará o vnuka Luďka, jehož maminka odjela na zahraniční zájezd s Černým divadlem Jiřího Srnce, Máňa v Austrálii pečuje zase o vnučku, jíž všichni říkají Malá Liška. Bezelstnýma dětskýma očima sledujeme (ne)obyčejné životní cesty dvojčat. Jak své babičky Luděk a Malá Liška vnímají? A svět, v němž žijí?

Možná vás překvapí, že se australská spisovatelka zaobírá českou historii a umně ji komponuje do svého románu. Favel Parretová útlým počinem vzdává hold statečným ženám, které nikdy nesklonily hlavy před těžkými situacemi a vždy kráčely hrdě dál. Stejně tak je knížka poctou Černému divadlu Jiřího Srnce – on sám se v příběhu také objeví a působí velmi uhrančivě.

Ocitáme se v roce 1980, střídavě v Melbourne a v Praze. Luděk i Malá Liška nám představují své běžné dny, všednost a obyčejnost je vnímána jejich pohledem, tak čistým, jak to umí jen děti. Luděk je svazován steskem po mamince, utíká proto do svého vlastního světa, odkud se vrací k babičce, do bytu, kde se cítí nejbezpečněji. A Malá Liška? I pro ni je domov přístavem, pevně ukotvený milujícími prarodiči. S nimi se cítí nejlíp. Je šťastná, když pozoruje babičku, jak připravuje skromné jídlo, je spokojená, když se nadechne vůně dědečkova tabáku, který pěchuje do fajfky.

Jsou to drobnosti, detaily, které činí knížku A v srdci láska zajímavou. Favel Parretová se ukazuje jako vnímavá pozorovatelka, jejíž síla tkví právě v popisech. Používá poetický jazyk, malebné věty, poselství skrývá mezi řádky. Příběh nemůžete jen tak zhltnout, byť má jen něco málo přes dvě stě stránek a dáte ho za jedno dvě odpoledne. Musíte si ho vychutnat, číst mezi řádky a vnímat ho takt, jak vám ho podávají Luděk a Malá Liška. Jejich prostřednictvím se autorka vyznává z lásky ke svým prarodičům, díky nimž prožila krásné dětství.

Je třeba vnímat každou stránku, protože autorka střídá jak pohledy obou vypravěčů, tak i dějové linie. Není to knížka pro každého, na to bych chtěla upozornit. Je to jako s Malým princem, musíte hledat uvnitř, ne vně. Není to příliš akční, čtení vyvolává pocit jakési příjemné zamlženosti, jako byste zpomalili, abyste mohli vnímat křehkost a jemnost spisovatelčina projevu.

Pokud hledáte něco „fajnového“, nevšedního, co se neveze na mainstreamové vlně popularity, pokud si chcete přečíst knižní bonbónek, který se nehltá, počin Favel Parretové je ideální volbou.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knížku můžete koupit na eshopu Nakladatelského domu Grada.

Voňavá lékárna

Rodina Alvensteinových se z městského bytu přestěhovala do staré polorozpadlé vily Evie. Dcera Lucie není příliš nadšená, za sebou nechává starý život včetně nejlepší kamarádky Mony. Její mladší pětiletý bráška Benno je naopak nadšený, pro malé kluky takový rozhlehlý dům skrývá možností! A taky z něj neustále vycházejí různé vůně. Lucie, Benno a jejich nový kamarád Mats objeví tajnou voňavou lékárnu plnou flakónků s podivnými vůněmi. Tak co byste řekli Spalující vůni? Stříkli byste na sebe Vůni století? A co Páru vracející nazpět? Zajímavé názvy, že? A to kdybyste tušili, co můžou tyto parfémy všechno způsobit! Děti se zabraly do prozkoumávání Voňavé lékárny, což se nelíbí podivínskému zahradníkovi Willemovi…

Voňavou lékárnu jsem si vybrala na základě námětu – kdo by si nechtěl číst o tajemné lékárně plné kouzelných vůní? A že je to příběh pro děti? To už vůbec nevadí, pokud máte rádi fantasy knížky s dětskými hrdiny, tak se vám Voňavá lékárna taky bude určitě zamlouvat. Navíc je psaná tak, že vlastně ani nemáte pocit, že čtete knížku primárně určenou dětem. Svým stylem baví i dospělé. Lucii je třináct, Bennovi pět, ale vůbec byste to do nich neřekli. Oba působí starším dojmem, nahrává tomu i jejich mluva, která nevyznívá dětsky, zejména Lucie se chová jako dospělá dívka bez pubertálních manýrů typických pro její generaci. To se mi líbilo hodně, právě proto jsem si Lucii oblíbila.

Příběh je akční od prvních stránek, působí lehce tajemně, s přibývajícími zážitky našich hrdinů jsem chtěla číst dál a dál. Knížka má svižné tempo, je plná podivuhodných situací, nenudí. Velkým plusem je grafická stránka. Pevná vazba, kvalitní papír a ilustrace, jež příhody Lucie, Bena a Matse doplňují. Postarala se o ně Claudia Carlsová a výsledkem je vymazlený počin. Text doprovázejí černobílé ilustrace, které se vždy vztahují k patřičnému okamžiku popsanému na stránce. Nechybí ani deníky bývalého lékárníka i recepty na parfémy, to vše ozdobeno patinou minulosti. A co teprve magická obálka, ta zaujme na první pohled. Tohle se nakladatelství Bookmedia povedlo.

I když jsem dávno dospělá, Voňavou lékárnu jsem si užila od první do poslední stránky. Sympatičtí hrdinové mi svým chováním a jednáním přirostli k srdci, Lucie i Benno se řadí mezi dětské postavy, které si zapamatujte. Trošku mi to připomnělo Létajícího Čestmíra – až se začtete, zjistíte proč. 🙂

Na nočním stolku mám už připravené pokračování, na které se už moc těším. Co na zvídavé Alvensteinovy ratolesti v tajuplné kouzelné lékárně čeká tentokrát?

Za recenzní výtisk děkuji knihkupectví Knihcentrum, kde si můžete knížku pořídit.

Pan Baf

Víte, kdo je pan Baf? Ne? Přece kocour malé holčičky Aničky. Jméno mu dívenka vybrala sama, poté, co na ni poprvé vykoukl, nebo spíše vybafl z krabice. Tedy on na Aničku žádné velké baf! neudělal, to dá rozum, jen to tak legračně vypadalo. Pan Baf miluje vtípky všeho druhu. Rád si hraje na lovce – jen jako, samozřejmě! – občas skočí do postýlky Aničce a taky si chce hrát s rybičkami. Pan Baf je veselý rošťák a někdy i lump, to když vyděsil malé sovičky. Celé jaro, celé léto si Baf hrál a hrál, skákal, hopsal, strašil a dělal baf! Ale v zimě ho to už moc nebavilo, pořád by jen spal a spal, až málem zaspal i další jaro! Když vstal, těšil se, že bude zase na všechny kolem sebe bafat. Ale… Ale už to nebylo ono. Všichni věděli, co na ně lišácký kocourek chystá a nikdo se už nebál a on sám byl unavený a pomalý. Co teď? Podaří se Aničce pana Bafa rozveselit?

Jestli vám pohled na obrázky připomíná něco, co jste už u Portálu viděli, tak ano! Tohle jsou ilustrace velmi oblíbeného Petra Horáčka, který je autorem a zároveň ilustrátorem hned několika skvělých kousků, z nichž některé jsem vám v recenzích představila. Tentokrát vystupuje pouze jako malíř, text je z pera Joyce Dunbarové.

Text o malém lumpačisku, kocourku Bafovi působí na první pohled rozverně, ale uvnitř skrývá lehce melancholické poselství – život jde neustále dopředu, koloběh přírody má vliv na každého, všichni zestárneme a zvolníme tempo. Samozřejmě, malé děti to asi nepochopí, pro ně je to příběh rozverného kocourka. A tak si o Bafovi s nimi můžeme povídat a díky některým zvýrazněným slovům i názorně předvést, co vlastně Baf všechno vyváděl.

Textu opět není mnoho, knížce, jež je formátově větší než obvykle, dominují velké a výrazné ilustrace, tak typické pro tvorbu Petra Horáčka. Opět jsou využity přírodní odstíny barev, obrázky jsou i přes celou dvoustranu, jsou prostě nepřehlédnutelné, fascinující a nádherné.

Knížka u nás měla velký úspěch, ostatně jako všechny počiny, v nichž figuruje Petr Horáček. Děti si mohou s pomocí obrázků vyprávět příběh sami a vymýšlet Bafovi jiné nezbedoviny. Díky kratšímu textu máte publikaci přečtenou téměř hned, aniž by se malí posluchači stihli začít nudit. Ideální pro chvíle odpočinku, kdy potřebujete ratolesti na chvíli zklidnit a zabavit klidnější formou.

Malí milovníci koček a zvířat všeobecně budou nadšeni. Pan Baf je krásná, nadčasová knížka, která děti připraví na to, že se měníme, a taky jim připomene, že mladší a slabší neděsíme. Moc hezký počin s poučným textem a nádhernými ilustracemi.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Portál, na jehož eshopu si knížku můžete koupit.

Edo! Ty neposedo!

Asi všichni znáte rčení, že se někdo chová jako slon v porcelánu. Říká, to co nemá, chová se nevhodně v různých situacích a mnohdy si to ani neuvědomuje. Slon Edík je právě ten případ. S opičákem Pepou pořád něco vyvádí, naučit oba něčemu kloudnému je těžké. Ale s leporelem Edo! Ty neposedo! to hravě zvládnou nejen oba zvířecí kluci, ale také děti (i dospělí).

Leporelo, které nese podtitul obrázková etiketa pro nejmenší, mají po textové stránce „na svědomí“ Pavla Etrychová a Romana Suchá, o ilustrace se postarala Vendula Hegerová, s jejímiž obrázky jsme se už v portálovských knížkách setkali a moc nás baví. Leporelo vás překvapí. Je větších rozměrů, poměrně těžké, ale hlavně pořádně našlapané malůvkami, jež zaujmou na první dobrou. Nenajdete prázdného místa, knížka je využitá do posledního místa.

Publikace je vhodná jako první učebnice etikety pro nejmenší. I když určitě děti automaticky učíte zdravit, poprosit i poděkovat, opakované vtloukání nenásilnou formou není na škodu nikdy. Ani pro nás dospěláky, co si budem. S Edou se děti naučí základním prvkům slušného chování, zjistí, že i ve svém vlastním bytě musí dodržovat nějaká pravidla, třeba neplýtvat zbytečně vodou, před jídlem si umýt ruce, uklízet si hračky.

Leporelo je rozděleno do několika částí. Hned ta první učí etiketě v domácím prostředí, druhá zavede malé zvídavce do školky, pak se podíváme do supermarketu, na plovárnu, do divadla, nemocnice, na nádraží a do přírody. Samá důležitá místa, kde je samozřejmostí, že víme, jak se chovat, ale dodržujeme to všichni? Opravdu jsme v lese potichu a uklízíme po sobě odpadky? V supermarketu se nepředbíháme a v bazénu nečůráme do vody? No jistěže ne! 🙂 A přesně totéž, plus mnoho dalšího, musíme vštípit i našim dětem.

I když na první pohled vypadá leporelo trošku chaoticky, při bližším prohlédnutí zjistíte, že všechno má svůj řád a místo. Nepřeberné množství obrázků s průvodními texty, které tvoří slova nebo jednoduché věty, názorně dětem ukáže, co je v rámci společenské etikety vhodné, a co ne.

Opět vyzkoušeno a otestováno na našem čtyřleťákovi, který byl hodně nadšený a pořád se na určité situace vyptával. Nejvíc ho bavila část, kdy je Eda v domácím prostředí a potom supermarket.

S knížkou si vyhrají děti i dospělí, využití najde i ve školkách a družinách, kde se s ní dá dobře pracovat. Děti si mohou dané situace vyzkoušet se svými kamarády.

Etiketa není nuda, dá se naučit hravou formou, což leporelo Edo! Ty neposedo! dokazuje.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Portál, na jehož eshopu si leporelo můžete pořídit.