IRSKO A …

Jana Eyrová

Jana Eyrová. Je ji třeba blíže představovat? Klasika, která rozechvěje srdce všech romantiků, které svět kdy nesl, nese a ponese. Příběh vychovatelky a jejího nadřízeného (chtěla jsem napsat pána, ale v tomto spojení mi to evokuje úplně něco jiného :)) ) se čtenářů dotýká už pěkných sto sedmdesát pět let, poprvé byla totiž vydána v roce 1847 a od té doby nesčetněkrát, ve světě i u nás, v rozličných překladech. Nakladatelství Fortuna Libri aktuálně vydalo Janu Eyrovou znovu, v moderním překladu Pavly a Matouše Iblových. Poprvé jsem Janu Eyrovou četla někdy na prahu puberty, ve slovenštině, od té doby pak několikrát v českém překladu Jarmily Fastrové.

Děj románu je notoricky znám. Janu poznáváme jako nemilovanou schovanku v rodině dívčiných příbuzných. Od nich se dostává do sirotčince Lowood, kde prožije první velké přátelství, stejně jako útrapy, o kterých se těžko čte. Pár let v Lowoodu působí jako učitelka, ale pak odpoví na inzerát hledající vychovatelku a dostává se do domácnosti pana Rochestera, kde pečuje o jeho malou schovanku Adélku. A jak to bylo dál? Kdo ví, tomu to připomínat nemusí, a kdo ne, honem pro knížku, cesta Jany k lásce a štěstí je dojemná, tajuplná i trnitá.

Překladatelům se podařilo zachovat úžasnou atmosféru, kterou Jana Eyrová má. Je to trochu ponuré, smutné i tajemné čtení. Děj plyne pomalu, je hodně popisný, nečekejte příliš mnoho akcí – vše je především o emocích. Vypravěčkou je samotná Jana, její příběh je čtenáři podán ich-formou a jak to bylo v tehdejší literatuře zvykem, hrdinka promlouvá přímo ke čtenáři tak, že ho v průběhu knihy oslovuje a obrací se přímu k němu. V textu se objevují francouzské věty, na konci knihy jsou vysvětlivky, takže se nemusíte bát, že by vám unikl smysl konverzace mezi hrdiny.

Nové vydání s moderním čtivým překladem, který si zachovává dobovou atmosféru, je důstojným následovatelem dosavadních vydání nesmrtelné klasiky a já ho směle doporučuji všem, jimž se Janiny osudy navždy vryly do srdce, aby si je touto knihou znovu připomněli, stejně jako novým čtenářským duším, které se na příběh lásky teprve chystají.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fortuna Libri, knihu pořídíte na eshopu.

Domek v Irsku

Milovníci série Romantické útěky spisovatelky Julie Caplinové zbystřete! Máme tady další, celkově už osmý kousek, který se odehrává v Irsku! Irsko je pro mnohé – pro mě tedy určitě – vysněnou destinací, srdcovkou, takže si ho pojďme hezky užít v románu Domek v Irsku.

Hannah si možná mlhavě pamatujete z předchozího počinu Chata ve Švýcarsku, kde byla hlavní hrdinkou její sestra Mina. Hannah je právnička, žije v Manchesteru a už dlouho má pocit, že by potřebovala změnu. Přihlásí se proto na šestitýdenní kulinářský kurs v Irsku. Než se přesune na útulný irský venkov, zastaví se v Dublinu, aby si užila víru velkoměsta, a to se vším všudy. SE VŠÍM VŠUDY – to znamená nejen dobré jídlo a pití, ale také, ehm, ehm, společnost atraktivního fešáka. Conora potkává úplně náhodou a netuší, že to není jejich poslední setkání. Kurz vaření začíná totiž i s nečekaným překvapením pro Hannah.

Kdo knížky Julie Caplinové už zná, tak ví, co může od každého jejího počinu čekat. Dobré jídlo, atraktivní lokaci a romantiku kombinovanou s jiskřivým humorem. Na to většina milovníků romantických knížek slyší. Autorka má svou osvědčenou šablonu, v níž mění pouze hlavní hrdiny a destinaci, kde se příběh aktuálně odehrává. Hrdinka většinou odjíždí řešit své osobní problémy a kromě talíře plného regionálního jídla potká i osudový milostný vztah. A víte co? Funguje to i po osmé.

Děj mi připadá tentokrát nejzajímavější, prostředí irského venkova mi sedlo. Tato země je mou oblíbenou destinací, ráda bych ji někdy viděla i na vlastní oči. Knižní návštěva se povedla – autorka opět dokázala, že umí přiblížit danou zemi takovým způsobem, že máte pocit, jako byste se tam ocitli. Vnímáte malebnost irské krajiny, rozmanitost lidí, nechyběl humor a vtip a tentokrát i jedna záhada. Bavily mě slovní přestřelky mezi účastníky kurzu a zejména ty, které mezi sebou vedli Hannah a Conor.

Domek v Irsku je oddechovou záležitostí, prostředkem k navození příjemné atmosféry, když potřebujete vypnout. Tak si užijte nádherné a spontánní Irsko a zkuste hádat, kam nás Julie Caplinová vezme příště. Možná tušíte, možná ne, v každém případě se těšme všichni už teď, protože se sérií Romantické útěky je to tak, jak jsem už psala u jiného dílu – jako byste vklouzli do oblíbených papučí – je vám prostě dobře.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, knihu zakoupíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Královna Viktorie

Královnu Viktorii asi není třeba představovat. Panovnice Spojeného království a Severního Irska dala jméno jedné z nejzajímavějších etap historie, viktoriánské éře. Jaká byla? Fyzicky ji z portrétů známe nejvíc ve dvou podobách: jako mladičkou dívku plnou ideálů a také jako obtloustlou zasloužilou matku a babičku. Jaká byla v soukromí, ve vztahu ke svým nejbližším i poddaným? Co si myslela a jak jednala, kdo formoval její osobnost?

Lucy Worsleyová, autorka publikace, je známá historička, kurátorka i moderátorka historických pořadů televize BBC. Kromě Královny Viktorie vydala ještě knihu Jane Austen doma, která mě přesvědčila o tom, že je člověkem na svém místě, co se historických dokumentů týče. Jako fanynka Viktorie jsem si tedy nejnovější počin Lucy Worsleyové nemohla nechat ujít. Znovu jsem si potvrdila, že s britskou historičkou nešlápnete vedle, pokud chcete objektivní nezaujaté informace o zajímavých historických osobnostech.

V knize Královna Viktorie poznáte život panovnice od narození až po skon. Ale Lucy Worsley nenapsala klasickou podrobnou biografii, soustředila se na dvacet čtyři důležitých dnů, jež pro Viktorii měly velký význam. Den, kdy se brali její rodiče, den, kdy nastupovala na trůn, den, kdy poznala milovaného manžela Alberta, ale také den, kdy královský pár navštívila Florence Nightingaleová. Dvacet čtyři osudových okamžiků podává ucelený pohled na to, jak královna Viktorie žila, co prožívala, například když se jako mladičká panovnice musela popasovat s novou rolí a obstát ve světě patřícím doposud víceméně mužům, nebo když onemocněl syn Bertie, s nímž ji pojil komplikovaný vztah, stejně jako s matkou.

Lucy Worsley využila královniny deníky, dopisy i zdroje citující osoby v jejím okolí, aby čtenářům nabídla portrét neobyčejné ženy. Viktorii v žilách sice kolovala modrá krev, ale ani koruna a žezlo jí nezabránily udělat pár chyb, či se chovat tak, jak bychom od ní vůbec nečekali. Věděli jste, že svým dětem nebyla typickou matkou, jež by je opečovávala a projevovala jim city? Že milovala manžela Alberta natolik, aby upozadila svou osobnost a podřídila mu veškeré myšlenky i názory? Královský pár se dokonce často hádal, právě kvůli rozdílnému přístupu k potomstvu. Tyto drobné pikantnosti Lucy Worsleyová neservíruje s jízlivostí či škodolibostí, naopak poukazuje na to, že i královny mají své mouchy a nejsou ideální.

Viktorie se dožila úctyhodných jedenaosmdesáti let, šedesát čtyři z nich strávila v roli panovnice. Jestli máte pocit, že čtyřiadvacet dní je příliš málo na to, aby obsáhlo bohatý královnin život, mýlíte se. Lucy Worsleyová vyzdvihla důležité okamžiky tak, aby vypíchla to nejpodstatnější, zároveň přidala důležité informace, jež se k tématu vztahují. Nemáme tak před sebou pouze portrét ikonické královny, jako film se před námi odvíjí život ve viktoriánské Anglii.

Strach nemusíte mít ani z toho, že byste četli sáhodlouhé nudné pasáže. Historička píše poutavě a čtivě, informace nenudí, jsou podány atraktivně, ale nesklouzávají do bulváru. Lucy Worsleyová využila nespočet knih a publikací i jiných zdrojů a vše pečlivě ocitovala. Na konci publikace jsou vypsány prameny, z nichž bylo čerpáno, takže si můžete autorčiny zdroje ověřit, nechybí ani rejstřík. Jediné, co jsem postrádala, byly fotografie, které by knihu doplňovaly a umocnily tak čtenářský prožitek.

Publikaci Královna Viktorie doporučuji všem jejím fanouškům, stejně jako milovníkům historie, zejména té britské. Lucy Worsley odvedla skvělou práci, podrobnou a mravenčí, aby oblíbenou královnu představila jako člověka z masa a kostí.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, na jehož eshopu si můžete titul koupit.

Sex za časů královny Viktorie

Když jsem zjistila, že v nakladatelství Beta vyjde kniha o sexu ve viktoránské Anglii, zajásala jsem. Pro tuto ostrovní zemi mám slabost už od raného mládí, královna Viktorie se řadí mezi mé oblíbené historické osobnosti, no a téma sexu? A proč ne? Sex byl, je a bude nedílnou součástí lidstva, takže zjistit, jak to s ním měli za královny Viktorie, to byla doslova výzva.

Nutno říct, že publikace Sex za časů Královny Viktorie je vymazlená záležitost, co se grafické stránky týče. Použitím dobových fotografií, ozdobného písma a rámečků působí opravdu originálně a ve stylu retro.

Jedná se o prvotinu autorky Fern Riddelové, která lechtivé téma uchopila s věcností a nadhledem. Zajímavá je koncepce knihy – je zvláštní v tom, že Ridellová nechává hlavní slovo jiným – tehdejším odborníkům, kteří veřejnost poučovali a nabádali, co se sexu a jeho osvěty týče. Kniha je rozdělena do šesti částí, v každé má svůj prostor jeden z z nich. O anatomii lidského těla promlouvá dr. Dimmick, ke svobodným ženám se obrací paní Dollymopová, reverend J.J. James zase radí nezadaným mužům. Průvodce manželskými vztahy sepsala lady Petronella Von-Hathsburgová, průvodce praktickými pomůckami je od pana Madrakea a na konec nás čekají pikantní rady pro extrémní choutky od lorda Arthura Clevelanda. No měli to viktoriánci zajímavé, že?

Některé věci jsou poměrně úsměvné v kontextu s dnešní dobou. Například rady, podle kterých si máme vybrat svůj protějšek. Věděli jste, že s pomocí klobouku dáma s pánem mohli flirtovat, aniž by jejich okolí něco tušilo?

Velikost nohy: Mezi nejvýraznější znaky odhalující lidskou povahu patří velikost chodidla. Muži a ženy s velkýma nohama možná vypadají na první schůzce trochu divně, ale jako partneři jsou nejspolehlivější a oddaní. Lidé s malýma nohama mají sklon k přílišné bujarosti a k častým výpravám napříč tanečním sálem. (str. 59)

Publikace se nevyhýbá ani otázkám týkajících se témat choulostivějších – na paškál si bere pohlavní nemoci, ve své době poměrně rozšířené, například syfilis. Zabývá se i sexuálními pomůckami, kdo by tušil, že v té době už muži měli k dispozici nafukovací panny!

Nemusíte se bát, že by vás kniha mohla pohoršovat. Je napsaná srozumitelně, není vulgární. Díky ní se podíváte do historie a zjistíte, že o sexu se někteří nebáli mluvit ani před mnoha lety. Poučná exkurze za sexuálním životem lidí žijících na přelomu 19. a 20. století není nuda, ale zábava. Původně jsem od knihy čekala jinou koncepci, myslela jsem, že autorka bude publikovat poznatky získané studiem a bádáním, ona místo toho nechala promlouvat přímé propagátory sexuální osvěty viktoriánské éry. To byla trefa do černého, kdo jiný by vám měl vyprávět o sexu určitého historického období, než ten, kdo v něm žil. 🙂

Je vidět, že autorka si s výběrem témat dala práci a soustředila se i na to, aby text doplnily tématicky správné fotografie. Jako celek hodnotím publikaci Sex za časů královny Viktorie kladně. Rozšířila moje povědomí o viktoriánské době o téma, které ještě v dnešní moderní době bývá tabu.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, na jehož eshopu si knihu můžete koupit.

Veterinářka

Všichni milovníci zvířat a Irska, zbystřete! Ve stopách legendárního Jamese Herriota kráčí Gillian Hicková se svou memoárovou knihou Veterinářka, a jde jí to skvěle. Jejím prostřednictvím se dozvíte, jak funguje veterinární péče v Irsku a jak se žije doktorům léčícím zvířata nejrůznějšího druhu.

Gillian vás provede svými bujarými studentskými léty a ukáže, že být veterinářem není jen práce, ale především poslání. Jako žena to neměla jednoduché. Práce se zvířaty není pro slabé povahy, někdy mají problém ji zvládnout i muži. Gillian není žádná fajnovka, nebojí se sáhnout krávě tam… no však víte kam, aby třeba zkontrolovala tele, které se dere na svět. Bez mrknutí oka naočkuje stádo neposedných ovcí a s empatií umožní důstojný odchod za duhu stařičkému a nemocnému psovi. Musí čelit jak nevyzpytatelným zvířecím jedincům, tak i jejich páníčkům. Gillian je však pořád nad věcí, i když někdy čelí těžko řešitelným situacím, nenechá se rozhodit.

Její historky nejsou vymyšlené, čerpá z vlastní praxe a zkušeností. Sledujeme, jak se z vyjukané studentky postupem času stává profík. Text je čtivý, autorka píše v první osobě (ich-forma), takže kniha působí jako deníkové záznamy. Nejedná se o suchopárné čtení, příhody jsou prodchnuty jemným situačním humorem. Za břicho se smíchy popadat nebudete, ale určitě vám Gillianino vyprávění vyloudí úsměv na tváři. Bonusem je samotné Irsko, kam je kniha situována. Popisy přírody, kolorit irského venkova a jeho bodrých obyvatel, dotváří atmosféru, která jako by opravdu vypadla z knížek Jamese Herriota.

Laskavá, empatická, úsměvná, taková je Veterinářka a já ji doporučuji všem, kteří mají rádi příběhy o zvířatech, líbí se jim Irsko a hledají odpočinkovou četbu, u níž nehrozí stoupání hladiny adrenalinu.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Jota.

Pořádná nálož poctivých detektivních příběhů

Máte rádi detektivní příběhy? Nechce se vám louskat jeden konkrétní, ale rádi zločiny střídáte? V tom případě jsou pro jako dělané krátké příběhy. Sborník Nejlepší britské krimipovídky sestavil Maxim Jakubowski a dal si na tom opravdu záležet.

Kniha čítající téměř sedm set stran obsahuje díla známých a mezi čtenáři provařených autorů, stejně jako povídky spisovatelů, kteří si své místo mezi mistry napětí musí teprve dobýt. A věřte, že rozdíl mezi nimi nepoznáte.

Povídek je celkem dvaačtyřicet, kromě samotného Jakubowského, který přispěl povídkou „Vražda v exotice, nechybí natolik zvučná jména jako Neil Gaiman a jeho „Případ smrti a medu“, Lee Child s povídkou „Spolek pitomců“, či mistr historických detektivek Peter Tremayne, jenž napsal příběh „Dílo temnoty“. Z autorů a autorek, kteří u nás nejsou příliš známí, a přesto (nebo právě proto) si vaši pozornost zaslouží, stojí za zmínku Amy Meyerss povídkou „Recept krále z Avalonu“ nesoucí se v poirotovském duchu, či Claire Seeber, jejíž „Žena, kterou někdy nebylo vidět“ poukazuje na domácí násilí.

Které příběhy utkvěly v paměti mně? Téměř všechny. Ale úplně nejvíc mě dostala povídka „Pískle“. Napsal ji Martin Edwards. Historka, v níž hlavní roli hraje loutka a břichomluvectví, má v sobě kromě rafinovaného zločinu i něco děsivého a zvráceného.

Upoutal mě i příběh „Wilkolak“ Niny Allan. Seznamujeme s mladým fotoamatérem, který si myslí, že poznal hledaného vraha. Pravdu může odhalit teprve setkání tváří v tvářs podezřelým, jenž pracuje jako forenzní fotograf.

Nesmírně mě bavila povídka „Dědictví“ Jane Casey, v níž stará dáma s lehkostí přechytračí zloděje.

Psychologické prvky má příběh „Odjeď se mnou pryč“ z pera Stelly Duffy, při čtení mě až mrazilo.

Mohla bych vyjmenovat všechny povídky, protože ani jedna není vyloženě špatná. V každé z nich je něco, co vás zaujme, ať už je to styl psaní nebo samotný námět.

Hlavním pojítkem všech povídek je zločin. Ať už se jedná o vraždu, krádež, nebo podvod, u žádné nechybí napětí, které se řádně stupňuje, mnohé mají šokující a dechberoucí finále.

Příběhy vás zavedou do nejrůznějších koutů Británie, nahlédnete do života bohatých, jež mají vše, i nemajetných, kteří si to své musí… ukrást. Autoři rozebírají různá témata, od výše zmíněného domácího násilí, přes rodinné vztahy, v nichž může jít o život, až po obchod s drogami.

Někteří autoři se nebáli okořenit příběhy dávkou typického anglického humoru s příměsí cynismu a být přiměřeně vtipní.

Nejlepší britské povídky můžete slupnout jako malinu, hezky jednu po druhé, taky se dají číst na přeskáčku podle toho, máte-li chuť na poctivou krvavou vraždu nebo chcete řešit rafinovanou krádež. Tak či tak, jedná se o opravdovou lahůdku v žánru detektivní literatury, která by neměla uniknout fanouškům dobrých kriminálních příběhů.

Za recenzní e-book děkuji portálu Chrudimka.cz, kde recenze primárně vyšla

Nechtěné

Teprve nedávno vyšlo najevo, co se dělo v tzv. Magdaleniných prádelnách v Irsku, kde nedobrovolně žily mladé dívky, které nechtěně otěhotněly. Psychické týrání, bití, násilné odebírání novorozeňat… Z toho opravdu běhá mráz po zádech a je jen těžko uvěřit, že se to v moderní společnosti mohlo dít. Nebyla to „jen“ výsada Irů, domovy pro padlé dívky existovaly i v Anglii. Do jednoho z nich je situován i děj knihy Nechtěné od Emily Gunnisové.

Novinářka Sam se cítí vyšťaveně. Unavuje ji práce, rozpadlý vztah a děsí se toho, co bude dál. Když najde balíček dopisů z roku 1956, v nichž mladá dívka Ivy prosí svého chlapce, aby jí pomohl k útěku z Domova svaté Markéty, kde žily svobodné matky, vyburcuje ji to k pátrání po dívčině dalším osudu. Kousek po kousku odhaluje Sam, která je sama matkou, tragický příběh nebohé Ivy. Z toho, co vychází najevo je v šoku nejen ona. Dívky žijící v Domově svaté Markéty byly týrány psychicky i fyzicky fanatickými jeptiškami, ihned po porodu jim byly odebírány děti, které už nikdy neviděly… Nadávky, bití, hladovění, to vše bylo v Domově na denním pořádku. Není divu, že bývalí zaměstnanci nechtějí, aby pravda vyšla najevo. Sam kromě smutného případu odhalí i šokující informace o své rodině a její historii.

Román Nechtěné je dalším kamínkem v mozaice příběhů mapujících osudy padlých dívek. Nechce se věřit, že poslední Magdalenina prádelna byla zavřená v roce 1996.

Emily Gunnisová napsala vrstevnatý příběh odehrávající se ve dvou časových rovinách. Objevuje se v něm poměrně velké množství hlavních i vedlejších postav, v nichž není lehké se ihned zorientovat. Jakmile vazby mezi nimi pochopíte a soustředíte se, nabírá to grády. Stupňuje se jak napětí, tak i vaše škála pocitů. Mísí se zde zlo, násilí, krutost, opravdu není snadné číst, co dívky prožívaly. Do Domova se většinou dostaly kvůli neplánovanému otěhotnění, v očích svých nejbližších se staly hříšnicemi. Rodiče si tímto způsobem umyli ruce nad svými dcerami a nechtěli věřit tomu, že by dívkám mohlo být bohabojnými jeptiškami ubližováno.

Je to emočně vyčerpávající čtení, které dokáže navodit pocity vzteku a v citlivějších osobách neskutečnou lítost nad zmařenými osudy mladých dívek. Zároveň poukazuje i na úlohu ženy v současné společnosti, která na ni klade vysoké nároky. Sam je matka samoživitelka, pracuje s plným nasazením, přesto je v dravém novinářském prostředí stále odsouvána na vedlejší kolej. Doufá, že případ Domova svaté Markéty by jí mohl otevřít vrátka k lepší budoucnosti.

Doporučuji tento román všem, kteří se zajímají o skutečné události moderní společnosti. Nelze nad nimi zavírat oči, nelze je vrátit, ale můžeme je neustále připomínat a doufat, že se něco podobného nebude nikdy opakovat.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora

Bude to bolet, doktore?

Mezi knihy, které vás rozesmějí, dojmou a taky přinutí zamyslet se na určitými věcmi, patří i novinka z nakladatelství Jota Bude to bolet, doktore?, kterou napsal Adam Kay. Tento pozoruhodný muž začínal jako lékař a v současné době působí jako umělec. Cesta od váženého povolání k tomu bohémskému byla trnitá a vydlážděná hodinami přesčasů, emocemi, vypjatými situacemi a především pestrou sbírkou pacientů, na které mnohdy nejde zapomenout.

V deseti kapitolách nazvaných podle lékařské hierarchie Velké Británie poznáváme Adamovu kariéru v podstatě od píky. Začínal jako mladší sekundář, na starost měl několik oddělení. Postupně se vypracoval až na staršího ordináře na urogynekologické klinice. S humorem sobě vlastním, jistou lehkostí i dávkou mírného cynismu popisuje své působení ve službách Hippokratových až do události, která mu obrátí život o sto osmdesát stupňů.

Adam si své deníky vedl během let 2004 – 2010. Glosuje nejen svou kariéru v bílém plášti, ale i osobní život. Vlastně počkejte, jaký osobní život? Adam žádný nemá. V nemocnici je od nevidím do nevidím, o dovolené si může nechat zdát, onemocnět nesmí a strávit aspoň pár chvil se snoubencem? Nemožné.
Být lékařem (nejen) v Británii je řehole. Rodina vás zná víceméně pouze z fotky, peníze na účtě přibývají šnečím tempem, za to přesčasových směn máte za pět vašich kolegů.

Sobota 10. ledna 2009

Svatba Percyho a Marietty mi dnes připadala jako obrovský triumf nad nepřízní osudu. Ne jednomu, ale hned dvěma lékařům se podařilo urvat si v práci volno na svůj velký den. A ke všemu na celý, ne jako mé bývalé kolegyni Amelii, která si na svatbu vyhandlovala jen volné odpoledne a ráno zas skončila na klinice i se slavnostním účesem a šminkami, aby dodržela rozpis směn.

Za pozornost stojí Adamovy profesní zážitky s pacienty. Jako lékař se setkal se zrozením i smrtí, ošetřoval klienty tiché a pokorné, stejně jako sebestředné egoisty, kteří si myslí, že jim patří svět. Historky jsou úsměvné i smutné, občas se mi stalo, že jsem se musela smát nahlas.

Čtvrtek 20. srpna 2009

Dávám souhlas pacientce YS k ukončení těhotenství -neplánovaného, nechtěného těhotenství dvacetileté studentky po nehodě s kondomem. Probíráme alternativní metody antikoncepce a správné používání kondomu. Objevuji chybu v její technice. Jsem velký fanda recyklace jako každý druhý, ale pokud obrátíte použitý kondom naruby a nasadíte ho na druhé číslo, pravděpodobně nebude až tak účinný.

Za velké plus považuji vysvětlivky pod čarou, někdy velmi podrobné, které blíže specifikují lékařské pojmy, které Adam používá, nebo blíže vysvětlují systém britského zdravotnictví, takže nemáte pocit, že čtete lékařskou zprávu, jíž vůbec nerozumíte.

Tahle knížka by neměla chybět v knihovničce žádného lékaře (aspoň zjistíte, že na tom nejste ještě tak špatně), stejně tak i potenciálního adepta na nemocniční postel (a tím jsme vlastně téměř všichni).

Kniha Bude to bolet, doktore se čte v podstatě sama, i přes svůj námět je lehká a zábavná, takže se jí nemusí bát ani ten, kdo upadá do mdlob už jen při pohledu na ordinační dobu svého praktického lékaře.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Jota)

Jak se točí Cizinka

Kdo by neznal Cizinku, můžeme říct, že dnes se jedná o legendární dílo autorky Diany Gabaldon. Charismatická ústřední dvojice hlavních hrdinů Claire a Jamieho si podmanila miliony čtenářek (a snad i čtenářů) na celém světě. Samozřejmě, výjimky se najdou, nemůžeme všichni číst stejné věci a sledovat tytéž pořady.
Pro ty, kteří propadli kouzlu této neobyčejné ságy snoubící v sobě romantiku, historii a… ano, i erotiku, a znají také její seriálovou podobu, je tato kniha naprostou nezbytností. Dává nahlédnout pod pokličku výroby seriálu a provede vás první a druhou řadou.

V úvodu k vám promlouvá autorka Diana Gabaldon. Líčí peripetie, které jsou spojeny s převáděním literární předlohy do filmové či seriálové podoby. Pokud získáte producenta, který se snaží vaše dílo zpracovat tak, že je zachováno téměř vše podstatné a moc si u toho nevymýšlí, máte vyhráno. To se podařilo i Dianě Gabaldon, která své knižní dítko svěřila do rukou Rona Mooreho. Netušila jsem, že má „na svědomí“ seriál Galaktica Battlestar, který se mi dost líbil.

V dalších kapitolách nasloucháme přímo producentům Ronu Mooremu a Maril Davisové. Ti se svěřují s pocity, které měli při hledání správných scénáristů, neboť natočit seriál tak, aby zaujal čtenáře dané předlohy, dá obrovskou fušku.

A co teprve casting! Vybrat hrdiny tak, aby si podmanili budoucí fanoušky také není jen tak. Měli by odpovídat typově charakteristice uvedené v knize a na diváky působit tak, jak vyžaduje jejich role. A to se, myslím, povedlo.

Není vždy jisté, že plánovaný herec roli vezme. Někdy má závazky neslučitelné s natáčením, jindy se on sám s rolí neztotožňuje.

Sami si přečtete, jak Sam Heughan, představitel neskutečně charismatického Jamieho, okouzlil producenty svým šarmem.

Trefou do černého byla i volba Tobiase Menziese pro roli Franka Randalla a jeho předka Black Jacka. Když jsem jej viděla v první sérii, nevěřila jsem, že je hraje jeden a tentýž herec. Naprosto přesvědčivě zahrál povahové rysy nacházející se na opačných stranách charakterového spektra.

Nejvíc starostí dalo hledání představitelky Claire. Zaujala až irská herečka Caitriona Balfeová. Můžeme se shodnout, že je pro roli Claire přímo stvořená.

V dalších kapitolách se dozvíte něco o mapování vhodných lokací a jejich proměnách, jak skladatel Bear McCreary tvořil hudbu k seriálu včetně ústřední znělky.

Kniha dále podrobně rozebírá jednotlivé díly obou sérií, čímž si je můžete, pokud jste už Cizinku viděli, připomenout. A pokud ne, věřím, že budou tou správnou návnadou, abyste si tento seriálový počin nenechali ujít.

Kniha je po grafické stránce úžasně zpracovaná. Je velmi objemná, co se rozměru týče, ale to je u těchto výpravných publikací běžné. Není to kniha do vlaku nebo do ušáku. Obsahuje velký počet fotografií, nad kterými strávíte čas. Od některých, zejména těch s kostýmy nebo s míst z natáčení se jen těžko odtrhává.

Znáte rčení, že je něco dlouhé jak titulky v americkém filmu? Pro nás jsou symbol nekonečna, většinou se nikdo nezamýšlí nad tím, kolik lidí se na výrobě podílí. Vždycky jsem ráda četla titulky na konci filmu a seriálu. Zatímco mě z kina ostatní tahali hned po rozsvícení světla v sále, já si chtěla přečíst, kdo na snímku pracoval.

Zajímají mě konkrétní funkce a jména, představuju si, co má onen člověk na práci.

Výpravná publikace Jak se točí Cizinka přibližuje svět těch, jejichž práce k nám promlouvá prostřednictvím hotového filmu nebo seriálu.

Jak se píše scénář, kdo vybírá vhodná místa pro natáčení, kdo musí bedlivě hlídat dekorace, aby opravdu odpovídaly dané době? Jak se tvoří kostýmy?

Pokud vás zajímá „neviditelná“ práce, na níž jsou vystavěny základy každého filmového díla, a jste-li fanoušci seriálu Cizinka, knihu si přečtěte, určitě se k ní budete vracet už jen díky nádherným fotkám.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Omega)

Knihy lze zakoupit:

NAKLADATELSTVÍ OMEGA

KNIHY DOBROVSKÝ

Adele

Učarovala vám tahle nekonvenční Angličanka? Mně ano. Když jsem ji slyšela zpívat, nevěřila jsem, že ten neuvěřitelně syrový hlas může vycházet z tak mladé dívky.

Kombinace neobvyklého hlasu, mládí, houževnatosti a píle udělala z obyčejné holky hvězdu světového formátu. Udivuje vás, že o Adele vyšla životopisná kniha, byť ona sama ještě nepřekročila ani třicítku? Začtěte se a budete překvapeni, kolik toho talentovaná zpěvačka za „pár let“ dokázala.

Jak už to u biografií bývá, začíná se dětstvím. Adele vyrůstala pouze s matkou v Tottenhamu, v severním Londýně. Studovala zpěv na známé hudební škole. Od mládí si sama skládá hudbu i píše texty, které jsou inspirovány jejím milostným životem. Adele prožila vztah s bisexuálem, což ve velké míře ovlivnilo její tvorbu.

Když se jí podařilo prorazit v tvrdém světě showbyznysu, v žádném případě se nestala loutkou. Zůstala sama sebou, zachovala si svůj lehce vulgární smysl pro humor. Jako stín ji neustále provázel dým z cigaret. Adele se taky nebála přiznat, že její vztah k alkoholu je víc než kladný. Zdá se vám, že takových hudebních hvězd už tady bylo hodně a ne vždy skončily dobře? Adele mezi ně nepatří. Dokázala se poprat s nemocí hlasivek, poznala svou velkou lásku, producenta Simona Koneckiho, se kterým má syna, a svůj comeback završila Oscarem a Zlatým globem, jenž získala za filmovou píseň Skyfall, což je single k zatím poslední bondovce.

Kniha se z velké části zaměřuje na produkci této zpěvačky, autor podrobně mapuje její alba 19, 21 a 25. Jednotlivým písním věnuje velkou pozornost, rozebírá jejich texty.
Zároveň líčí zpěvačku jako obyčejnou holku „od vedle“, která odmítá řešit svá kila, upřímně mluví o rodině a dokáže si udělat legraci i sama ze sebe. Přesvědčí vás o tom autentické citáty, které Adele během své kariéry pronesla. Doplňují biografii a dokážou vám, že tahle mladá talentovaná zpěvačka je zároveň i velmi zábavná, otevřená a přímočará.

Biografie mladé zpěvačky by neměla uniknout všem jejím fanouškům.
Čtěte, poslouchejte, zpívejte.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora)