NEOLUXOR

S Hodinářovou dcerou napříč časem za tragickým tajemstvím

Australská spisovatelka Kate Mortonová je známá díky příběhům, v nichž se minulost proplétá s přítomností, a není v nich nouze o větší množství postav. Ani Hodinářova dcera není výjimkou. V centru pozornosti stojí jeden dům v Birchwood Manor, v němž se stalo mnoho pozoruhodných událostí. Kate Mortonová nechává mluvit Birdie, ženu, jež je s domem také těsně spjata.

S Birdie se ocitáme v roce 1862, kdy se na řece Temži plaví skupinka bohémsky založených umělců v čele s Edwardem Radcliffem přímo do onoho domu v Birchwood Manor. Mají zde tvořit a odpočívat. Pobyt veselé skupinky však končí tragicky, jedna žena zmizí neznámo, kam, a druhá je nalezena zastřelená. Pro Edwarda už není nic jako dřív, následky onoho činu na něm nechávají doživotní následky.

O sto padesát let později najde mladá archivářka Elodie koženou tašku, která zřejmě patřila Edwardu Radcliffovi. Obsahuje fotku mladé zatčené ženy a skici domu Birchwood. Elodie cítí vnitřní neklid, obrázek domu ji čímsi přitahuje. Pátrání po původu fotografie i obrázku rozkrývá bolestnou i tajemnou historii, jejíž součástí je i Elodie, aniž by to předem tušila.

Číst knihy Kate Mortonové není snadné. Splétá linky i osudy postav tak, jak se jí to hodí do děje. Čtenář musí udržet pozornost a sledovat vývoj postav i souvislosti. Pokud se s autorkou teprve seznamujete, doporučuji začít staršími kousky jako je Tajemství letního odpoledne nebo Dům u jezera. Hodinářova dcera je díky tomuto vrstvení opravdu košatá a není snadné se v ní orientovat. Časových rovin je zde více, než obvykle bývá, a nejdou za sebou chronologicky, což může některé čtenáře zaskočit. Ocitáte se nejen v současnosti, ale také ve viktoriánské Anglii, zažijete dekadentní dvacátá léta minulého století a pocítíte strach i hlad, který měli lidé během druhé světové války. Ale na přeskáčku.

Kate Mortonová je velmi důsledná spisovatelka, díky čemuž působí začátek románu trochu rozvlekle a ptáte se, zda-li jsou tak podrobné popisy pro děj podstatné. Jsou. Pokud vydržíte a necháte se unášet na vlnách hutného autorčina vyprávění, na konci doplujete k šokujícímu vyústění (a v tomto případě to opravdu není jen prázdné klišé) a všechny ty původně nesourodé části skládačky do sebe zapadnou jako dílky puzzle.

V románu Hodinářova dcera najdete vše, co má správný román mít. Silný, dokonale vrstvený příběh vystavěný na tragickém tajemství, hrdiny, kteří zápolí s láskou i trápením, nevyjasněný zločin a především atmosféru. Mrazivou a tajemnou s nádechem duchařiny. Jen musíte nechat Kate Mortonovou, aby se vám dostala pod kůži, teprve pak si vás její román podmaní a nepustí.

Za recenzní výtisk děkuji knihkupectví Luxor, na jehož blogu recenze primárně vyšla.

Žena, která se nebála měnit svět

Co může udělat dívka, která má jen pouze jméno a dobrou pověst? Zvláště žije-li na konci 19. století, kdy postavení žen záviselo právě na titulu a dobré finanční situaci? Nezbývá jí nic jiného než se výhodně vdát. Ne z lásky, ale pro peníze. To je případ Alvy Smithové.

Její rodina nemá žádné prostředky, matka zemřela a otec je těžce nemocný. Alvě a jejím sestrám hrozí propad do nejspodnějších vrstev chudoby. Seznámení s Williamem Vanderbiltem proto přichází v pravý čas. Přestože Vanderbiltovi mají hodně peněz, newyorská smetánka je mezi sebe nepřijala. Kdyby se vzali, Alvino jméno může rodinu vyzdvihnout na společenském žebříčku, jejich miliony zase umožní Smithovým důstojně žít. Jak prosté, že? Ale co láska? Najde se u Vanderbiltových místo i pro ni?

Alvu poznáváme jako mladou ženu snažící se zabezpečit své blízké. Sňatkem s Williamem Vanderbiltem se jí to úspěšně daří. Alva se poměrně rychle sžívá s novými příbuznými, postupem času dokonce ovlivnila některá finanční rozhodnutí rodiny, do nichž běžná žena tehdejší doby neměla co mluvit. Stala se mecenáškou, projektovala domy a podařilo se jí nemožné – pronikla až k samotné královně tehdejší společnosti, paní Astorové.

Na tomto poli byla Alva velmi úspěšná, zatímco rodinný život se jí nevydařil. S Williamem měla tři krásné děti, ale poté, co zjistila, že ji manžel podváděl s nejlepší kamarádkou, zažádala o rozvod. V době, kdy ženy veškeré trable schovávaly pod sukně a slovo rozvod bylo považováno za vulgární, Alma bořila hranice vytyčené americkou společností. Do slova a do písmene naplnila své heslo „Poprvé se vdej pro peníze, podruhé z lásky.“, protože její druhý sňatek byl velmi šťastný.

Therese Ann Fowlerová se už dříve čtenářům představila beletrizovanou biografií Zeldy Fitzgeraldové, která v Česku vyšla pod názvem Z jako Zelda. V té se jí podařilo zachytit vzestupy i pády hlavní hrdinky, stejně jako odraz tehdejší doby, tzv. zlatého věku.

Také Alvin životopis Dáma z dobré rodiny je výborný. Čtivou formou seznamuje čtenáře s hrdou a ambiciózní osobou, která se snažila dokázat, že žena je tvor schopný myslet samostatně. Svou urputností pomalu, ale jistě prošlapávala cestu emancipaci a sebevědomí, obojí tehdy příslušnicím něžného pohlaví chybělo. Nebála se přetvářet běh světa k obrazu svému, čímž tehdejší upjaté společnosti pořádně hnula žlučí.

I přestože Alva byla na poli byznysu úspěšnou podnikatelkou a doma milující matkou, v manželství strádala. Chyběla jí opravdová láska, něha a cit. Autorka vkusně a s pochopením líčí Alvin intimní život, dává nahlédnout do duše ženy, pro niž je milostné souznění jednou z nejdůležitějších ingrediencí ve vztahu.

Díky této knize před námi ožívá New York přelomu 19. a 20. století. Zlatý věk pomalu přebírá žezlo a dává poznat, že následující léta budou bujará. Boháči mají své dobročinné plesy s paní Astorovou, podnikatelé cítí šanci proměnit město v rušnou a zastavěnou metropoli.

Dáma z dobré rodiny je dalším výborným počinem z řady beletrizovaných životopisů vydávaných nakladatelstvím Metafora. I tady je líčen životní osud reálné postavy, s nimž stojí za to se seznámit. Žádná suchopárná data z encyklopedie, spojením životopisných fakt a autorčiny mistrné fabulace vzniká portrét zajímavé ženy, která se nebála měnit svět.

Za recenzní výtisk děkuji knihkupectví Luxor, na jehož blogu recenze primárně vyšla.

Strom duchů ukrývá mnoho tajemství

Knihy Barbary Erskinové jsou ve čtenářské komunitě velmi oblíbené. Britská autorka nabízí propojení minulosti a současnosti, nevyhýbá se duchařině a nadpřirozeným jevům a žádnému z jejích příběhů nechybí pořádná nálož lásky i tajemství, která hrdinům zamotají život.

Po dvouleté pauze přichází letos pětasedmdesátiletá Barbara Erskinová s novinkou Strom duchů, v níž nechává hlavní hrdinku Ruth pátrat po osudech svého vlastního rodu.

Profesorka angličtiny Ruth Dunbarová přijíždí do Edinburghu pečovat o těžce nemocného otce. Ke svému nemilému překvapení v domě nachází muže, který po smrti starého pána prohlašuje, že je jeho právoplatným dědicem a nevlastním bratrem Ruth. Na čí straně je pravda? Ruth vede urputný boj za rodinný majetek proti vskutku nebezpečnému protivníkovi, který se neštítí ničeho. Při vypořádávání pozůstalosti Ruth objeví deníky svého předka z 18. století Thomase Erskina.

Jejich pomocí odkrývá Thomasův pestrý a nesmírně zajímavý osobní i profesní život a zjišťuje, že její prapředek dokázal překračovat hranice světů, komunikovat s duchy i se svými budoucími potomky, přičemž pozná, že tuto schopnost má ona sama taky. Cítí jak Thomase, tak i jeho životního nepřítele, jehož duch nepřestává škodit ani po několika staletích. Dokáže Ruth ochránit rodinný majetek a zlomit kletbu?

Barbara Erskinová je velmi pečlivá a důmyslná vypravěčka. Dává si dává záležet na každém detailu i nejdrobnějším střípku svého románu. Pomalý rozjezd a pozvolna plynoucí začátek bude čtenářům milujícím akci zřejmě trnem v oku. Trpělivost však růže přináší. Necháte-li se unášet na vlnách podrobného popisného stylu, jimž se autorka vyznačuje, a vydržíte, dokud nenastane kýžený dramatický okamžik, dostanete to, nač celou dobu čekáte.

Kromě typické duchařiny román nabízí také pohled na reálný život v 18. století v Anglii. Přibližuje životní styl zchudlé šlechty, která má rodový titul a jméno, ale talíř věčně prázdný. S Thomasem zakusíte vojenský dril, prožijete opravdovou lásku až za hrob a poznáte, jaké to je, když vás někdo nenávidí na život a na smrt.

V románu Strom duchů se spisovatelka drží léty prověřené a osvědčené šablony. Důmyslně splétá nitky současné linie s dávnou minulostí a prostřednictvím hlavních postav nechává promlouvat duchy tehdejší doby. Tak jako v předchozích románech Erskinové, i tady se objevují hodní duchové, stejně jako zlí, kteří skrz brány času dokáží manipulovat s myslí hrdinů. Zajímavým prvkem je využití vlastní rodinné historie, již Erskinová přetavila v zajímavý příběh s reálným historickým základem.

Strom duchů, to je Barbara Erskinová jak ji známe. Důmyslně propletené osudy hrdinů, jež dělí staletí a přitom je spojuje láska nebo nenávist, jsou sázkou na jistotu a zárukou, že se příznivcům autorky do rukou dostává další propracovaný historický román s prvky romantiky a nadpřirozených jevů.

Za recenzní výtisk děkuji knihkupectví Luxor, na jehož blogu recenze primárně vyšla.

Růže bílá, černý les

Díky knihkupectví Luxor a Knižnímu klubu jsem měla tu čest přečíst si jeden z nejočekávanějších letních titulů ještě před vydáním. Růže bílá, černý les má poměrně poetický název, ale přináší příběh z úplně jiného soudku. Už teď vám můžu říct, že ji prostě musíte mít. Chcete vědět proč?

Protože do rukou se vám dostává komorní drama zasazené do kulis druhé světové války. Píše se rok 1943, zuří brutální zima, Německo se roztahuje po celé Evropě a drancuje ji, válečná vřava je v plném proudu. Franka Gerberová ztratila vůli žít. Přišla o své nejbližší a nikdo jí nezůstal. V lese objeví ležícího neznámého muže v uniformě Luftwafe. Franka je zdravotní sestra a instinkty jí velí postarat se o zraněného. Odtáhne ho do nedaleké chaty, která patří její rodině. Když zjistí, že muž není tím, za koho se vydává, rozhodne se ho i přesto zachránit a pomoct mu i za cenu, že ohrozí jej i sama sebe.

Protože v té chvíli se mění lehce ospalé, zasněžené tempo a nastává pravá divočina. Franka i voják se dostávají do situací, v nichž jim jde o život. Panuje mezi nimi nedůvěra umocněná celkovou náladou vládnoucí v Německu, kdy paranoia a nedůvěra drtí úplně všechny. Děti udávají rodiče, kamarádi sebe navzájem a nikdo si není jistý, jestli právě u něj nezaklepe gestapo. Ta stísněná nálada je v knize poměrně autenticky popsaná a cítíte ji téměř z každé strany.

Protože chybovat je lidské, jak se říká, a chybami se člověk učí. Franka jako mladá a naivní studentka podlehla Hitlerovu vymývání mozku a uvěřila, že budoucnost Německa leží v rukou nacistů. Její prozření mělo hořký podtón, pomáhala v odboji a dostala se za svou činnost do vězení. Udělala ještě něco, za co se stydí, ale dokázala si své chyby přiznat. Autor poukazuje na to, že člověk může podlehnout nerozvážnosti, ale pokud uzná, že pochybil a má snahu o nápravu, není ještě pozdě se změnit.

Protože román ukazuje na to, že v Německo nebyl jen národ fanatických nacistů a jejich příznivců. Žili tam obyčejní lidé, kteří s fašismem nesouhlasili a chtěli, aby válka skončila. Museli prokázat obrovskou dávku odvahy a statečnosti, když proti Hitlerovi chtěli bojovat.

Protože Franka Gerberová je úplně obyčejná hrdinka, které není cizí slabost a selhání, přesto dokáže vstát jako bájný Fénix z popela a bojovat za dobrou věc.

Protože Eoin Dempsey je vynikající vypravěč. Nepotřebuje pět set stran, aby předložil čtivý příběh, stačilo mu jich dvě stě sedmdesát. Vytvořil dílo, kterému dominují dvě silné osobnosti a rozehrál s nimi nefalšované drama, do něhož zakomponoval prvek thrilleru. Děj plyne opravdu svižně, je akční, doplňují ho scény z Frančina předválečného života s rodinou, zachycující klíčové okamžiky Gerberových.

Protože – naštěstí! – kniha neupadá do klišé typu: muž a žena = sex za každou cenu, i když koncept tomu hraje do karet. Díky za to! Mezi hlavními hrdiny dojde během společně stráveného času k logickému vývoji jejich vztahu, ale autor tomu nechává přirozený průběh.

Protože… prostě chcete vědět, kdo je ten tajemný voják, a neříkejte, že ne.

Protože román se opravdu nejen dobře čte, ale v hlavě se vám rovnou poskládá ve výpravný film. Tématika, kterou se zabývá, si o filmové zpracování totiž přímo říká.

Protože jak já tvrdím, knih, jež se točí kolem událostí druhé světové války, není nikdy dost. Zapomínat by se nemělo, připomínat se musí.

Protože Růže bílá, černý les je román, na který jen tak lehce nezapomenete. Pokud milujete silné příběhy, oceňujete odvahu a statečnost obyčejných lidí a hledáte fakt dobrou knihu, která ve vás nechá dojem, nenechte si toto dílo ujít. Vychází 29. 7. 2019 a já ho doporučuji všemi deseti.

Za recenzní výtisk děkuji Knižnímu klubu a knihkupectví Luxor.

Gól pro republiku

Je pondělí 28. října 1918. Právě bylo vyhlášeno Československo, ale pro desetiletého Jendu Vosiku je to den jako kterýkoli jiný. Nemůže se dočkat, až skončí škola a on si odpoledne zahraje s kamarády fotbal. Jeho tatínek, učitel tělem i duší a zároveň velký vlastenec, se snaží vštípit Jeníkovi toto významné datum do paměti. Chlapec má hlavu plnou „kulatého nesmyslu“ a tatínkovy ideály ho vůbec nezajímají. Netuší, že bouřlivé revoluční dny změní jeho život tak, jak by vůbec nečekal.

Vosikovi bydlí v Mostě, městě, v němž vedle sebe žijí Češi i Němci. Vlivem okolností docházelo mezi oběma skupinami k nepokojům, protože Němci se chtěli od nové vlasti odtrhnout. Jenda s rodiči odjíždí do Prahy. Ale ani tam rodina dlouho nekotví, protože tatínek přijímá práci učitele v zapadlém městečku na Podkarpatské Rusi.

„Dnes bylo, Jeníku, vyhlášeno samostatné Československo“, pravil táta slavnostně. Už asi podesáté od chvíle, co se tu zprávu dozvěděl od pošťáka. Strhlo se to během páté vyučovací hodiny. Z okna gymnázia jsme měli výhled na celý rynek. Kluci, kteří seděli u oken, šeptem posílali ostatním zprávy o tom, co se děje venku. Mostečtí Češi stáli srocení před radnicí a vzrušeně si vykládali, na kabátech se jim skvěly červenobílé pentličky. Telegraf z Prahy oznamující vyhlášení samostatného Československa se slavil jásotem.

Na příběhu malého Jendy sledujeme vývoj mladé republiky a důležité milníky našich dějin. Základní a notoricky známé informace doplňují střípky zajímavostí, na základě kterých si můžeme udělat bližší obrázek o životě obyčejných lidí, jichž se válka dotkla asi nejvíc. To vše zábavnou formou pomocí ilustrací a doplňujících sloupků. Jestli si pořád myslíte, že historie je nudná, knížka vás vyvede z omylu. Věděli jste, že obyvatelé Sudet pořádali výpravy za jídlem na venkov? Nebo že proti maďarským špionům bojovali falešní senegalští vojáci? K čemu původně sloužila inkoustová tužka? Slyšeli jste o pogromu Československé lidové armády proti Židům?

Jendovo vyprávění o rodině střídají kapitoly, v nichž svůj pohled na aktuální dění nabízí osoby provázané s hlavním hrdinou, ať už je to německý kamarád Hans, sestra Anička, nebo budoucí herecká hvězda, tehdy sedmiletá Nataša Gollová, jejíž dědeček byl velký příznivec monarchie a velmi těžce nesl rozpad Rakouska – Uherska.

Výpravnou publikaci z pera Venduly Borůvkové ilustracemi doplnil Vojtěch Šeda. Společně vytvořili po grafické stránce dokonalou kroniku mapující první roky samostatného Československa, v níž si to své najdou nejen děti, jimž je primárně určená, ale také dospělí. Podívat se na svět očima malého kluka může být někdy hodně osvěžující.

——

Tajemství ukryté v hortenziích

Bezstarostnost mládí střídá strach z blížící se války. Píše se rok 1939 a Němci jsou už tak blízko. Zatímco muži vyrážejí do boje za čest Francie, ženy se starají o hospodářství. Pro Maelle a Semu nastávají těžké časy, ale i v těch se najde skulinka pro lásku…

Sema Tabarlyová a Maelle LeHaziffová byly přítelkyně od dětství. Vyrůstaly vedle sebe na rodinných statcích ve vesnici Plouvan v Bretani a jedna bez druhé nedala ani ránu. Náhle je však překvapila 2. světová válka a z bezstarostného života najednou nezbývalo nic. Ale i v těžkých časech může vykvést láska a možná i tajemství, které přetrvá roky.

O sedm desítek let později, v roce 2010 přijíždí mladá sochařka Giselle Esch-Lamartinová do malého zapadlého bretaňského kláštera, aby mu renovací navrátila lesk a slávu. Do cesty jí vstupuje Yannik LeHaziff. Pro Giselle je tvrdým oříškem – na jednu stranu je vstřícný k jeptiškám, na druhou touží po rozšíření rodinného majetku, a to lze jedině s pozemky, které patří klášteru. Dá se mu věřit? Jak je spojen s rodinami Semy a Maelle, o nichž v Plouvanu nikdo nechce mluvit?

Poměrně rozsáhlý román těží z oblíbeného schématu dvou časových rovin a silných, životem zkoušených hrdinek, v jejichž životech stojí láska a smysl pro rodinnou čest na předních příčkách pomyslného žebříčku priorit. Jenže někdy přichází chvíle, kdy musíte dát jednomu přednost před druhým. Obě dívky se před takovým dilema těm nacházejí, musí se rozhodnout, zda zvolí lásku nebo rodinu, a to i za cenu fatálního výsledku.

Jednotlivé kapitoly, v nichž se obě dějové linky pravidelně střídají, jsou sice poměrně obsáhlé, ale končí vždy velmi napínavou scénou, která vás nutí číst dál a je tak zárukou, že knihu jen těžce odložíte.

Knize dominují barvité popisy bretaňské přírody i tradiční mýty a legendy vinoucí se napříč příběhem, v němž zaujímají významné místo.

Zajímavým prvkem se jeví i pohled na život řeholních sester v klášteře, jejich boj o přežití ve světě dravé ekonomiky i střety duchovního světa s realitou všedních dní, který působí občas úsměvně.

Marie Lamballe je pseudonym poměrně známé spisovatelky, která se před časem proslavila rodinnou ságou z prostředí německé průmyslnické rodiny. Tentokrát si na paškál vzala francouzské reálie a jedno z nejtěžších historických období této země. Tématu se zhostila se ctí a grácií a stvořila čtivý román pro ženy, jehož atraktivitu i dramatičnost zvyšují kulisy druhé světové války.

Hortenziová zahrada si nehraje na nic intelektuálního. Čtenáři před sebou mají společenský román, který zaujme primárně ženskou část čtenářského publika a nabídne to, co je na těchto počinech tak zajímavé a lákavé – pestré dějové linie směřující k dramatickému a epickému finále.

Má smysl uchovávat rodinná tajemství, i když jejich aktéři už dávno nejsou mezi živými? To zjistíte, když se s Hortenziovou zahradou přenesete do okouzlující i drsné Bretaně.

Za recenzní výtisk děkuji knihkupectví Luxor, na jehož blogu recenze primárně vyšla.

Jak vám hledání kořenů může změnit život

V roce 1922 se patnáctiletá Louise Brooksová vydává z rodného Kansasu do New Yorku, aby zde studovala tanec. Její matka pro ni shání vhodný doprovod, čehož využívá Cora Carlisleová, která má pro pobyt v New Yorku své osobní důvody. Dvě ženy, rozdílné jako den a noc, čeká pět týdnů ve víru velkoměsta. Pro upjatou Coru to nebude nic lehkého, musí udržet na uzdě rozjívenou Louise a zároveň splnit svou misi, kvůli které do New Yorku přišla – najít své kořeny.

Americká spisovatelka Laura Moriarty (pozor, neplést s její australskou kolegyní Liane) v románu Gardedáma rozehrává na pozadí bouřlivých dvacátých let, kdy moderní svět začíná válcovat ten tradiční, pozoruhodné drama.

Louise Brooksová je skutečná osoba, hollywoodská herečka éry němého filmu, jejíž vskutku bouřlivý život vedl k postupnému úpadku v osobní i profesní sféře. V tomto příběhu je její linie upozaděna, je spíše důležitou vedlejší postavou vyčnívající z davu, a důležitý prostor tak dostává Cora.

Autorka se v Gardedámě dotýká palčivého tématu – adopce dětí. Ve své době americké sirotčince posílaly malé svěřence vlakem po celých Státech a umisťovaly je do náhradních rodin, což byl také Cořin případ. Byť se naštěstí dostala k laskavým lidem, touha poznat svou matku, ji neopouští, ani když se vdá a sama vklouzne do mateřské role. Také její manželství prochází zatěžkávací zkouškou, v níž musí Cora prokázat obrovskou dávku tolerance a pochopení.

Na Gardedámě je vidět pozvolný přerod staré tradiční společnosti v novou, ve které praskají upnuté korzety a kvílí jazzová trubka. Na druhou stranu si v určitých věcech zachovává určitou prudérnost. Žena nemůže regulovat svou plodnost, láska mezi muži je tabu a o alkoholu si můžete nechat jen zdát. I o tom všem Gardedáma je. Mohlo by se zdát, že tolik témat může čtenáře rozptylovat, ale opak je pravdou.

Děj zabírá většinu dvacátého století, nejdéle autorka zůstává ve dvacátých a třicátých letech, jejichž událostem věnuje nejvíc pozornosti. Kniha mapuje téměř celý Cořin život až do pokročilého věku. Je fascinující sledovat vývoj hlavní hrdinky, jak se mění nejen doba, ale i ona sama. Z upjaté dámy, která nevidí dál než na konec ulice, kde bydlí a všechny novoty považuje spíše za hrozbu, se pod vlivem událostí stává silná osobnost.

Gardedámu lze vnímat jako kroniku americké společnosti v minulém století, barvitý společenský román, jehož hlavní hrdinka dokazuje, že cesta za vytyčeným cílem může znamenat změnu k lepšímu.

Letos bude mít premiéru filmové zpracování s Elizabeth McGovern v hlavní roli.

Za recenzní výtisk děkuji knihkupectví Luxor, na jehož blogu recenze primárně vyšla.

Rodinný příběh plný naděje a optimismu

„Když vám život nadělí citróny, udělejte si z nich limonádu.“ Přesně tento citát vystihuje román Violka, debut české spisovatelky Mirky Skočílkové, který vydalo nakladatelství Ikar. Vyzrálý, emocemi jiskřící příběh zaujme především něžnou část čtenářského spektra. Jeho poselství je jasné: naděje umírá poslední a optimismus je pohon, který drží na nohou ve chvíli, když už myslíte, že to dál nejde.

Marice je šestadvacet. Poměrně nezávislá, moderní žena vyznává krédo, že nejlepší je na nikoho a na nic se nevázat. Svůj názor musí přehodnotit ve chvíli, kdy při autonehodě umírá její starší sestra Viola s manželem. Marika ruší plánovaný let na Nový Zéland a rozhodne se postarat o malou neteř Violku, která po sestře zůstala. Před lety se obě ocitly ve stejné situaci a byla to právě Viola, která Mariku po smrti rodičů vychovala.

Violka je nesmírně šikovná holčička a Marika ji má bezmezně ráda, po nehodě však přestala mluvit. Violčiny psychické problémy bohužel nejsou to jediné, co Mariku trápí. Na dveře klepou lichváři, u nichž si Violin manžel napůjčoval peníze, je třeba řídit firmu, která mu patřila a udělat si pořádek i ve vlastním životě. Marika má přes všechny peripetie jednu velkou výhodu; o nejbližší příbuzné sice přišla, ale pořád má kolem sebe přátele a taky Violku, která ji drží nad vodou.

Mariku je snadné si oblíbit. Na nic si nehraje, je přímá, za slupkou nezávislosti skrývá dobrosrdečnost a citlivou povahu. Přiznává i chyby a slabosti, které se, v souladu s novou životní etapou po boku malé neteře, snaží odbourat. Jsme svědkem jejich nejnitěrnějších pocitů, kdy váhá, zda to, co dělá, má smysl. Největší sympatie si získává především tím, jak se snaží vytvořit Violce dokonalé zázemí, aby holčička citově nestrádala. Právě to je tahounem knihy. Milá, veselá Violka totiž přiroste k srdci i vám.

Mirka Skočílková je vystudovaná učitelka, její život se točí kolem matematiky. Psaní bere jako relax a vyvážení strohého světa čísel. Violka je její první vydanou knihou a je třeba říct, že se jedná o opravdu povedený počin. Autorka má lehkou ruku, píše poutavě, s lehkostí, devizou jsou čtivé dialogy mezi postavami knihy.

Vážná témata dokáže zmírnit jemným humorem, a i když na Mariku čekají opravdu zlé a nepříjemné věci, pořád v ději udržuje stálou hladinu optimismu.

Violka je román o rodinných vztazích i milostných propletencích – ano, Marika není kus kamene, ale hezká, zdravá ženská, která touží po lásce. Také je o všemožných peripetiích, které nám život někdy do cesty přivalí. Román kráčí ve stopách emotivních rodinných příběhů, jaké píše například Táňa Keleová-Vasilková, takže si troufám říct, že určitě přitáhne její příznivkyně. Tím, že je Mirka Skočílková téměř o dvě desítky let mladší a dokáže se s přehledem ztotožnit se svou mladou knižní hrdinkou, určitě zaujme i mladší čtenářky.

Za recenzní výtisk děkuji knihkupectví Luxor, na jehož blogu recenze primárně vyšla.

Ryby plaší vrah

Taky máte rybolov spojený s naprostým tichem a souzněním s přírodou? Ale rybáři nejsou jen ti nerudní pánové, kteří nesnáší, když jim někdo plaší ryby, umí se i zasmát, pořádně to roztočit v hospodě a vyprávět ty nejzajímavější historky. Jako Antonín Mazaný, vysloužilý policista a nyní čerstvý důchodce, který se po ukončení bouřlivé pracovní kariéry vrací do rodné Pískové Lhoty, kde chce vést poklidný život. Seznámení s místními rybáři mu přinese kupu nových zážitků i nějaký ten detektivní případ.

Tonda mezi své novopečené „kumpány“ zapadl poměrně rychle. Rybaření ho baví, dokonce to vypadá, že by mohl ve svém věku ještě zažehnout jiskřičku vášně. Pomáhá zjistit, kdo krade místním ryby a k tomu všemu vzpomíná na případy ze své praxe, které pro radost svou i přátel sepisuje během dlouhých zimních večerů. Tři provázané příběhy se odehrávají v nepříliš vzdálené minulosti, děj je zasazen jak do bouřlivých porevolučních let, v nichž byla zločinnost na vzestupu, tak i do totalitního období, kdy Antonín jako kriminalista teprve začínal.

Autor přibližuje pečlivou mravenčí práci kriminalistů, v níž je důležitý i ten nejmenší detail, který může změnit směr vyšetřování.

Jiří Pešaut je autorem několika knih s rybářskou tématikou. V tomto povídkovém románu rybaření doplnil o detektivní linku a čtenářům nabízí „poctivé a hutné mordy“, v nichž o násilí a krev není nouze, i když některé scény možná až moc připomínají americké akční kriminálky. Na druhou stranu se nebojí zadrnkat na poetickou notu barvitými popisy přírody i samotného rybolovu.

„Je tam!“ ohlásil vítězoslavně Vaněk a začal rybu zkušeně přitahovat. Ta se však jen tak jednoduše vzdát nechtěla. Namířila si to po proudu rovnou dolů. Vydra Vaněk se tím však nenechal rozházet, jemně přitáhl brzdu a opatrně rozdivočelou rybu otočil. Snažila se sice co nejdéle držet u dna, ale s tím si rybář poradil. Pomalu, ale jistě ji přitahoval a po krátké chvilce se již v podběráku třepetala krásná podoustev. (Str. 29)

Autor píše hovorovou a obecnou češtinou, scénami z běžného života obyčejných lidí dokáže vtáhnout do děje. Hojné používání dialogů mezi postavami působí svižně a čtenář nemá čas se nudit.

Nechybí ani romantická linie. Jak to dopadne, když Antonínovi do cesty vstoupí žena o mnoho let mladší, než je on sám?

Pro kvalitnější čtenářský zážitek by však kniha potřebovala podrobnější redakční práce, vychytat pravopisné i věcné chyby (záměna mě x mně, zmatek ve jméně jedné z postav).

Rybářské detektivky jsou vcelku sympatickým počinem, určitě se budou líbit všem, kteří vyhledávají neotřelé kriminální případy, pobaví i poučí příznivce rybaření. Jste-li zálibou „tichých bláznů“ nepolíbení, dozvíte se pár užitečných a zajímavých informací ze světa rybolovu, například jaká návnada už není moderní a jak si vybrat správný prut.

Troufám si říct, že po knížce mohou s přehledem sáhnout i ženy, které ocení milostnou zápletku i humor prostupující celým příběhem.

Za recenzní výtisk děkuji knihkupectví Luxor, na jehož blogu recenze primárně vyšla.

Nebát se jít za svými sny

Nakladatelství Metafora vydalo další počin ze skvělé řady beletrizovaných životopisů, v nichž jejich autoři poutavou formou zpracovávají osudy slavných osobností, ať už více či méně známých, v každém případě vždy neskutečně zajímavých. Jejich nevšední životy můžeme prostřednictvím knih prožít i my.

Román Prchavý čas světla mapuje osud Lee Millerové, modelky a fotografky, ženy, která neváhala vystoupit ze stínu slavného muže a dobýt umělecký svět.

V roce 1929 přijíždí Lee do Paříže. Touží zbavit se nálepky krásné modelky, nechce už stát před objektivem, nýbrž za ním. Ráda by se stala fotografkou a je ochotná udělat pro to všechno. Seznámení s charismatickým fotografem Man Rayem jí změní celý život. Zprvu pracovní vztah se mění v milostný, o sedmnáct let starší Man Ray je pro Lee nejen učitelem a mentorem, stává se také milencem a partnerem, který ji chce jen pro sebe. Svobodomyslnou Lee jeho majetnická povaha dusí, navíc zjistí, že pro vlastní slávu je schopen všeho, i zrady a krádeže. Zpřetrhat pouta je těžké. Lee bude s následky osudového vztahu bojovat i v dalším životě, v němž Man Ray už figurovat nebude.

Prchavý čas světla mapuje nevšední osud ženy, která dostala do vínku nejen krásu, ale také velkou dávku ambicióznosti. Lee se narodila ve Spojených státech v rodině fotografa. V dětství se stala obětí znásilnění rodinným přítelem a trauma z tohoto otřesného zážitku, který ji poznamenal i zdravotně, nikdy pořádně nepřekonala.

Autorka Whitney Scharerová Lee představuje ve třech časových rovinách. Poznáváme ji jako stárnoucí zahořklou ženu, jejíž krása i um se rozpustily v alkoholu, jako válečnou zpravodajku, která se svými ojedinělými fotografiemi dobyla svět, i jako mladou nezkrotnou dívku lačnící po uznání.

Život Lee Millerové byl všechno, jen ne jednoduchý. Autorce se podařilo vykreslit portrét neobyčejné ženy, silné i křehké zároveň, s velkou dávkou empatie a porozuměním pro lidské slabosti.

Spojením známých životopisných údajů a nepřekonatelné atmosféry bohémské Paříže vznikl atraktivní román, v němž potkáte významné osobnosti tehdejšího kulturního světa, zjistíte, jak se tehdy vyvolávaly fotografie a užijete si bouřlivý vztah plný vášně a nespoutaného sexu.

Za recenzní výtisk děkuji knihkupectví Luxor, na jehož blogu recenze primárně vyšla.