PALMKNIHY

Poslední seance

Agathu Christie není třeba sáhodlouze představovat, její jméno je známo i těm, kteří detektivky, ať už moderní či klasické, nečtou. Právem se jí přezdívá královna detektivky nebo první dáma zločinu. V češtině její knihy vycházejí opakovaně, a to jak samostatně, tak i v povídkových souborech. Koncem roku 2019 tak světlo světa spatřil výbor Poslední seance, který byl vydán pod hlavičkou nakladatelství Kalibr. Najdete v něm povídky, které před lety u nás už sice vyšly v různých knihách, teď jsou pohromadě díky společné tematice, která je spojuje – jsou plné napětí, děsu a mnohdy i nadpřirozena. Dvacet povídek vás má při čtení vyděsit tak, že se budete bát i rozsvítit. To potvrdit nemůžu, u knih se nebojím, ale můžu vám zaručit, že se u příběhů budete cítit tak, jak jsme u Agathy Christie zvyklí, strach v podání královny detektivek je spíše příjemného ražení.

Tak už to u povídek chodí, některé zaujmou víc, jiné trochu míň. Možná si na mnohé vzpomenete právě ze starších výběrových počinů a možná pro vás budou některé úplnou novinkou, tak jako Žena Kénijce, vydaná časopisecky v roce 1923 a knižně až v roce 2019. Agatha Christie se v ní inspirovala osudem biblické ženy Jael a napsala příběh spíše s psychologickým námětem než klasickou detektivku. A co další kousky? I povídka obsahující zločin může nést stopy lehkého humoru, což je případ počinu nazvaného Záhada modré vázy. Duchařiny se dočkáte v povídkách Rádio a Poslední seance, hororový nádech mají Krejčovská panna a Výjev v zrcadle. Každá z dvaceti publikovaných povídek má své kouzlo a šarm typický pro tvorbu Agathy Christie. Nepotřebujete hektolitry krve, zločin v podání této spisovatelky je jedinečný tím, že důraz je kladen na všechny zúčastněné postavy bez rozdílu. Napomáhá tomu také bohatá konverzace a barvité dialogy.

Kompletní recenzi najdete na webu Chrudimka.cz

Z mého severoitalského deníku

Marta Kučíková je autorkou knih Italské jednohubky, Italské dvojhubky a doplňující kuchařky Po italsku do hubky, v nichž vtipnou formou glosuje život české rodiny žijící už šestnáctým rokem v podhůří italských Dolomit. V zatím posledním počinu nazvaném Z mého severoitalského deníku v těchto příbězích pokračuje. Ani tentokrát nechybí humor a nadhled, kterého je potřeba dvojnásobné množství, zápisky totiž mapují jarní koronavirovou epidemii, kterou tehdy ošklivě odnesli právě Italové.

Marta s manželem vypomáhají v místním obchodě s potravinami. Marta si začala na konci března, kdy koronavirus v Itálii odvážně trkal růžky a temperamentní národ čekal přísný lockdown, vést deník, ve kterém zaznamenala běh dění až do poloviny května, kdy se začalo vše pomalu vracet do svých kolejí.

Marta Kučíková je známá tím, že její knihy oplývají lehkým vtipem a především nezbytným nadhledem, což si uchovala i v tomto deníku, byť se nese v trochu vážnějším duchu. Sledujeme každodenní stereotyp panující v obchodě – přebírka zboží, prodej, rozvoz nákupů, dohadování se se zákazníky, jakož i přátelské rozhovory se stálými štamgasty, to vše pod rouškou, a běda vám, jestli si kýchnete.

Kompletní recenzi najdete na webu Chrudimka.cz

Nevím nic, ale řeknu všechno

Pierre Richard. Toto jméno vyvolává úsměv na tvářích milovníků francouzských komedií, pro další, například pro mě, je také nostalgickou připomínkou časů minulých, kdy byly tyto filmy velmi oblíbené. Pierre Richard vytvořil spoustu nezapomenutelných rolí, v nich vždy vynikalo jeho charisma. Neohrabané, nesmělé chování, rozevlátá hříva blonďatých vlasů a pronikavé modré oči, tak ho máme v paměti navždy, i když se postupem času a pokročilého věku proměnil v šarmantního bělovlasého gentlemana. Jaký je Pierre Richard ve skutečnosti? Dělá čest svým rolím, je věčným smolařem a snílkem? Jak se k herectví dostal a co na to řekla jeho rodina? To vše a ještě mnoho dalšího přiblíží originálně pojatá biografie nazvaná podle jednoho z Richardových filmů Nevím nic, ale řeknu všechno.

Nečekejte, že budete číst klasický životopis, v němž se dozvíte základní data, pár pikantností a zbytek bude vyplněn fotografickou přílohou. Tato biografie je pojatá trochu jinak, než jsme zvyklí. V úvodu se spisovatel Jérémie Imbert, autor publikace, tazatel a zároveň velký obdivovatel Richardova hereckého umění, obrací k herci a formou jakéhosi vyznání vysvětluje, proč se do psaní knihy pustil. V dalších kapitolách ti dva spolu vedou nenucený rozhovor, v němž mapují hercův život i kariéru. Dozvídáme se, že jeho rodina z něj chtěla mít vzdělance, jemu bylo však odjakživa bližší herectví. Postupně se seznamujeme se všemi stěžejními filmy, zjistíme, kdo ho během let ovlivnil a s kterými legendami francouzského filmu natáčel.

Kompletní recenzi najdete na webu Chrudimka.cz

Klikaté cesty

V září 1949 se Ulrike Hartmannová vydala vlakem do švédského městečka Krokom. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby Uli nebyla Němka. A jak víme, nějakou dobu po válce byli Němci pro zbytek Evropy něco jako rudý šátek pro býka. Mladá žena odjíždí v ukradeném kabátu a s sebou má svazek dopisů, které napsala Elsa Petterssonová. Adresovány jsou Ulině lásce Hansimu, který během války údajně dezertoval v Norsku a zemřel. Ulrike by ráda zjistila, co Elsu s jejím milým spojovalo a co se Hansimu doopravdy stalo. Bude s pravdou spokojená? A co Elsa? Podaří se jí zbavit tajemství, které ji celou dobu trápí? Jak dopadne setkání obou žen?

V anotaci se píše, že se jedná o strhující příběh o lásce, samotě a přátelství, přičemž bych s použitím slova strhující já osobně spíše váhala. Dle mého se jedná o komorní drama, v němž je místo jen pro tři hlavní postavy, zbytek je víceméně podružný, a kdyby se v knize nikdo další neobjevil, nic by se nestalo. Ulrike, Elsa a Hansi si totiž pro svůj příběh vystačí sami. Navíc jsou to postavy, které autorka nijak pevně neuchopila a působí spíše neurčitě. Já sama jsem měla problém věřit jim a pocítit k nim větší sympatie. Studení jako severní vítr, alespoň takový byl můj subjektivní pocit z nich, a já doufám, že někomu by přece jen mohli být bližší.

Kompletní recenzi najdete na webu Chrudimka.cz

Hezčí svět

V knihách novinářky a spisovatelky Barbory Šťastné se pozná nejedna žena. S lehkostí a upřímností se autorka zamýšlí nad vlastními chybami, nebojí se přiznat, že není dokonalá, má nepořádek ve skříních i na poličkách v kuchyni, že si raději dá dvě deci vína a nohy na stůl, než aby cídila byt. Ve své nejnovější knize nazvané Hezčí svět už podruhé zabrousila do světa románů a je trochu jiná, než jsme zvyklí. A víte co? Tahle nová poloha autorce sluší.

Hlavní hrdince Zdence je pětatřicet let. Zápasí jak s nedostatkem sebevědomí, tak s bohémskou matkou, která s ní a její malou dcerkou žije. Zdenka pracuje v redakci módního časopisu a ví, že do tohoto prostředí příliš nezapadá. Osobní problémy jí přerůstají přes hlavu, ve schránce se kupí exekuční výzvy, navíc maminka začíná zapomínat a ztrácet se nejen ve svých myšlenkách, ale především v prostoru. Zdena se čím dál víc uchyluje k imaginární kamarádce Dede, jíž má už od dětství, a která je Zdenčinou psychickou berličkou. Když se matka jednoho dne nevrátí ze svých toulek, musí Zdena pátrat i na místech, kde strávila kus dětství. Přitom vystupují na povrch vzpomínky na událost, která výrazně poznamenala Zdenčinu rodinu i ji samotnou.

Kompletní recenzi najdete na webu Chrudimka.cz

Skřivánci ve válce

Jak se popasovat s faktem, že po smrti maminky o vás vlastní otec vůbec nestojí? Máte dvě možnosti. Buď zahořknete a budete se zlobit na celý svět, nebo se nenecháte zlomit a vytěžíte z toho maximum pro váš lepší život. A právě to udělala Klárka Penroseová. Maminka jí zemřela jen pár dní po tom, co dala své dceři život a tatínek to dívence klade celý život za vinu. Holčička kupodivu na nikoho nezanevřela, miluje svého staršího výbušného bratra Petra i bratrance Ruperta, s nímž sourozenci tráví každé léto u společných prarodičů v Cornwallu. Tam prožívají nejlepší chvilky v životě, pragmatická babička s dědečkem jim nechávají prostor, aby se s nástrahami života popasovali sami. Idylka končí spolu se závěrem prázdnin, kdy se všichni rozejdou. Rupert s Petrem na internátní školu, Klárka do studeného domu, kde ji otec přehlíží jako kus letitého nábytku. Jeden by se z toho zbláznil, ne však Klárka, která je od narození optimisticky naladěná a na všech se snaží vidět něco dobrého. Díky své píli a houževnatosti začne studovat, navzdory otcově nelibosti (nebo spíše lhostejnosti?) Do životů ale náhle zasahuje první světová válka. Všichni musí brzy dospět, všichni musí něco obětovat na válečný oltář.

Román Skřivánci ve válce mě lehce dojímal po celou dobu čtení. Absolutně jsem nemohla pochopit chování otce, který svou dceru totálně ignoroval, pořád jsem doufala, že by v průběhu děje mohlo dojít k nápravě, a stejně jako Klárka se snažila najít na něm něco dobrého, ale bohužel. Otec Penrose je postavou, jež vám prostě pohne žlučí. O to víc si užijete laskavou Klárku i jejího bratra Petra, stejně jako Ruperta, který je všemi milován.

Kompletní recenzi najdete na webu Chrudimka.cz

Vlaštovka v bublině

Píše se rok 2045. Bára, kterou můžete znát z autorčiny prvotiny Losos v kaluži, leží v nemocnici. Už dávno není mladou dívkou, ale zralou ženou. Díky progresivní nemoci zapomíná kým je, mizí její vzpomínky na minulost i rodinu. To, že ji má, Báře připomínají návštěvy syna a dcery, kteří za ní do nemocnice chodí. Zatímco Michal je spíše pasivní a neprůbojný, Magda už stačila prodat matčin byt a majetek. Jenže Bára se díky novému léku začíná vracet do života. Sílící mysl odhaluje další zasunuté vzpomínky, žena si vybavuje, že byla kdysi šťastně vdaná. Co se s jejím mužem stalo? A co se stalo s jejich manželstvím?

Vůbec nevadí, pokud jste nečetli knihu Losos v kaluži, kde se Bára objevuje poprvé, Vlaštovku v bublině lze pojmout jako volné pokračování, stejně jako samostatný příběh. Zajímavým prvkem je využití budoucnosti jako časového úseku, v němž se děj odehrává. Rok 2045. Není tak vzdálený od současnosti, ale přece jen teď ještě vůbec netušíme, co na nás bude za pětadvacet let čekat.

Kompletní recenzi najdete na webu Chrudimka.cz

Muzeum nesplněných slibů

Laure žije v Paříži, kde provozuje Muzeum nesplněných slibů. V něm jsou vystaveny různé předměty, od vstupenek, přes dětské botičky až po svatební závoj. Staly se jakousi relikvií, výpovědí či mementem, můžete si vybrat. Zradil vás někdo? Darujte do muzea věc, jež vás se zradou svazuje, stejně jako to udělala Laure. Ani po letech nezapomněla na trpkou příchuť svého mládí, které strávila v Praze, v době totalitního režimu. Do tehdy československé metropole přijela v roce 1986, aby hlídala děti v prominentní rodině. Seznámila se s disidenty, do jednoho se zamilovala. Poznala prostředí undergroundu, díky lásce se ocitla mezi dvěma mlýnskými kameny. Na jedné straně přísné zákony, na druhé nespoutanost a revolta. Jak dlouho se dvacetiletá cizinka může pohybovat mezi „buřiči“ než vzbudí pozornost policie? Jsou dvě možné varianty, buď se Laure podřídí nebo se vrátí zpátky domů. Ale co Tomáš, její přítel? Pokusí se o útěk,aby mohl začít svobodný život po boku Laure?

Britská spisovatelka Elizabeth Buchanová napsala román, v němž se výrazným způsobem dotkla naší země. Laure se ocitá v Praze v době, kdy si Čechoslováci o svobodě a demokracii mohli nechat zdát. Do revoluce sice chyběly pouhé tři roky, ale to tehdy nikdo nevěděl. Autorce se podařilo docela dobře nastínit ponurou atmosféru plnou strachu a obav, kdy člověk nevěděl, zda mu někdo nejde po krku a neudá ho STB.

Kompletní recenzi najdete na webu Chrudimka.cz

Záhada mrtvého města

Co se stalo s obyvateli malého hornického městečka Silvertjärn? V padesátých letech minulého století zasáhla Švédsko zpráva, že jeho obyvatelé do jednoho zmizeli. Všechno zůstalo nedotčeno, domy prázdné. Staří, mladí, děti, všichni jsou pryč? Co se stalo, nikdo netuší, ani babička dokumentaristky Alice, jejíž rodina se také stala obětí záhadného zmizení. Alici to od dětství nesmírně fascinovalo, není divu, že jako dospělá chtěla podivné události přijít na kloub. Se skupinou filmařů se vydává do Silvertjärnu, aby rozpletla klubko záhad a zjistila, co se vlastně tehdy stalo.

Camilla Stenová je dcerou známé spisovatelky Viveky Stenové, spolu napsaly dětskou, hororově laděnou fantasy sérii Dítě útesu, z níž česky vyšel zatím první díl Hluboký hrob. Mrtvé město je samostatnou knihou z pera Camilly.

Autorce se naprosto bravurním způsobem podařilo nastínit téměř hororovou, mysteriózní náladu. Pokud znáte snímek Záhada Blair Witch, tak přesně takovou atmosféru vyzařuje i Mrtvé město. Nepotřebujete mega akční scény, aby vaše představivost jela na plné obrátky. Náznaky, že se něco děje, scény, které končí v nejnapínavějším okamžiku a jsou přerušeny následující kapitolou, nevyjasněné vztahy mezi filmaři, to vše přispívá k mrazení, které pociťujete při čtení. Obvykle se u hororově laděných knih nebojím, ale mám ráda, když cítím napětí a lehké chvění, a přesně to Mrtvé město splňuje.

Kompletní recenzi najdete na webu Chrudimka.cz

Splnit si své sny

Adam pracuje jako taxikář vozící pacienty na chemoterapie. Ani ve snu by ho nenapadlo, že by se do některé ze svých pacientek mohl zamilovat, a přece se tak stalo. Jednoho dne k němu do auta nastoupí Jessi, které zbývá jen pár týdnů života. Adama k mladé ženě cosi přitahuje, a i když ví, že vztah perspektivu nemá, neodradí ho to. Snaží se pro Jessi udělat maximum a splnit jí velký sen. Jeden takový má i on sám. S Jessi si uvědomí, že čas zastavit nejde a je zbytečné čekat na vhodnou chvíli, která mnohdy ani nenastane. Román Splnit si své sny ukazuje, že nikdy není pozdě na to, abyste uskutečnili své plány, ať jsou sebevíc odvážné.

Jméno Hendrik Winter je pseudonymem německého autora Andrease Winkelmanna, který u nás pod svým skutečným jménem dosud vydal dva kriminální romány. Tentokrát přichází s příběhem ze života, v němž se romantická linie snoubí s vážnější tématikou, jakou smrtelná nemoc bezesporu je. A teď záleží na tom, co z toho dokáže dobrý spisovatel vytěžit.

Četla jsem pár německých romancí a musím říct, že z globálního hlediska Němci romantiku moc neumí, ve finále působí chladně. Paradoxně to pak byli muži, jejichž tvorba v tomto žánru v mých očích obstála. Prvním je Daniel Glattauer a jeho dnes již kultovní romány Dobrý proti severáku a Každá sedmá vlna. Druhým je právě Hendrik Winter, jehož aktuální počin Splnit si své sny mě opravdu příjemně překvapil.

Kompletní recenzi najdete na webu Chrudimka.cz