Osudová žena

S tvorbou Renaty Názlerové jsem se setkala poprvé díky knize Tlustoprdka. No a co?, která mě doslova přikovala ke čtení, bavila jsem se u ní od začátku do konce. Druhým počinem autorky je Osudová žena, na které mě zaujalo téma návratů do minulých životů.

Psychoterapeut Cyril má novou klientku. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby tou ženou nebyla Anna Jakubovie, sebevědomá až příliš, hrdá, úspěšná a především mimořádně přitažlivá. Svých předností je si vědomá a všem v okolí to dává patřičně sežrat. Samozřejmě, že to zkusí i na Cyrila, ten jí v rámci předepsané terapie doporučí tzv. regrese – návraty do minulých životů, které se provádějí v hypnóze. Pro Annu je to zpočátku něco téměř nemyslitelného, postupem času však zjistí, že díky regresím pozná hlouběji nejen sama sebe, ale i příčinu svého chování.

Děj sleduje Annu a postupnou proměnu její osobnosti a v prostřizích nechává čtenáře nahlédnout do minulých životů hlavní hrdinky. Setkáme se s ní mimo jiné ve starověkém Egyptě i Peru, nebo v Paříži těsně po druhé světové válce. Tyto části mě velmi bavily, ale čekala jsem, že jich bude víc a budou propracovanější, co se terapie týče.

Oba hlavní hrdinové nepobrali mnoho mých sympatií, ale to je ryze můj subjektivní názor. Nelíbilo se mi Annino chování, i když vím, že v příběhu mělo své opodstatnění. Neoblíbila jsem si ani Cyrila, u něhož jsem měla pocit, že u něj občas převládá jiný nástroj myšlení, než je mozek 🙂 a nedokáže se v určitých věcech projevit a rozhodnout. Víc se mi zamlouvaly postavy vedlejší – Jiří, Cyrilův kolega a kamarád v jedné osobě a Cyrilova přítelkyně Ester.

Hrdinové mají stejně jako v předchozí knize život o mnoho lehčí díky tomu, že jsou zajištěni po finanční stránce, ale znovu také zjistíme, že na tučném kontě v bance osobní štěstí nezávisí. Román Osudová žena je opět napsaný velmi lehkou rukou, přestože se v něm autorka dotýká vážnějších témat, pořád patří mezi oddechovou četbu, která zpříjemní nadcházející letní dny.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fortuna Libri, knihu pořídíte na eshopu.

Statek je rodu ženského

Ke čtení knížky Statek je rodu ženského mě nalákala obálka, která je veselá a příjemná na pohled. Anotace zase slíbila příběh plný dobré nálady, humoru a letní atmosféry provoněné ovocnými koláči. Společně ji napsaly čtyři spisovatelky – Jana Jurmanová, Dagmar Lachmanová, Radmila Tomšů a Kateřina Vágnerová. Na jeden počin poměrně velký počet autorů, ale v textu to nepoznáte, natolik působí celistvým dojmem.

Čtyři autorky přinášejí čtyři hlavní hrdinky – ženy různorodého věku i povah se řízením osudu i přesně mířených náhod sejdou na venkovském statku jedné z nich. Darja, Maruška, Bibi a Alex. Jedna je trochu marnivá, druhá citlivá, další je bohémka a ta poslední až moc praktická. Bude jim to ladit? A co muži? Mají v jejich životech místo? No však počkejte, uvidíte, jak si čtyři české amazonky poradí se svými protějšky, s nimiž není lehké žití. Právě proto, aby mužům dokázaly, že si poradí i bez nich, se uchýlí na půvabný statek v Jižních Čechách, který patří Darje.

Na sympatickou čtveřici čeká spousta nevšedních zážitků. Jejich jihočeské léto je plné adrenalinu od začátku až do konce. Musí si poradit s řemeslníky, kteří statek rekonstruují, s nevěrným manželem Marušky i roztržitým mužem Alex, který si ani nevšiml, že jeho žena někam odjela. A to není zdaleka vše.

Autorky si vyhrály s jednotlivými postavami, které vůbec nejsou nudné. U každé z nich vypíchly konkrétní povahový rys a pohrály si s různými situacemi, v nichž se ženy ocitly. Podle námětu by se mohlo zdát, že v případě této knížky jde o variaci na feministické téma, ale nebojte se, i když hrdinky působí bojovně a na chlapy mají tak trošku pifku, vše dopadne tak, jak má. Román Statek je rodu ženského na muže neútočí, ale poukazuje na to, jak může ve vztazích docházet k problémům i nedorozuměním a nebojí se je řešit pomocí vtipu a humoru. Především je to hold přátelství mezi ženami, které společně táhnou za jeden provaz, i když někdy spolu nesouhlasí.

Doporučuji tuhle knížku jako lék na splíny, obzvláště v této době, která nás bez rozdílu drtí a táhne do hlubin bezmoci a smutku. V rámci zachování duševní pohody si ji určitě přečtěte, je to taková milá pohádka pro dospělé o vztazích se šťastným koncem.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fortuna Libri, knížku pořídíte na eshopu.

Krajina ledu

Se jménem spisovatelky Eowyn Ivey jste se už mohli setkat prostřednictvím knihy Dcera sněhu, v níž se autorka inspirovala pohádkou o Sněguročce a svůj příběh zasadila do nespoutané Aljašky. Zatímco Dcera sněhu je spíše něžným, snovým příběhem s nádechem fantazie a magična, Krajina ledu má příchuť dobrodružství, ale nebojte se, ani romantická linie chybět nebude.

.Děj je zasazen do období konce 19. století a sledujeme v něm průzkumnou výpravu proti proudu řeky Wolverine, jíž se účastní podplukovník Allen Forrester. Doma nechává svou mladou ženu a sám se vydává vstříc dobrodružství, ale také velkému nebezpečí.

Eowyn Ivey tentokrát pojala příběh jinou formou než ten předchozí. Je poskládán z deníkových záznamů, dobových kreseb a úryvků z tisku a rámuje ho současná korespondence mezi prasynovcem Allena Forrestera a kurátorem aljašského muzea. Dohromady tvoří úžasný počin, který osloví zejména čtenáře s touhou poznávat neznámá místa. Autorka se opět inspirovala skutečnými události, které přetavila v dobrodružný příběh, v němž představila také střet mezi tehdejší moderní civilizací a domorodými obyvateli Aljašky.

Dějem se vine milostná linie patřící manželům Forresterovým, Allenovi a jeho manželce Sophii, osamělé ve světě, který nepřeje chytrým a odvážným ženám. Sophie se postupem času stává průkopnicí ve fotografování, disciplině, pro níž v tehdejším společenství žen není místo. Sledujeme, jak se z původně zakřiknuté mladé dívky mění v sebevědomou osobu.

Krajina ledu není čtení pro každého. Pokud čekáte příběh, v němž zlehka procestujete Aljašku, jste na omylu. Eowyn Ivey se podařilo napsat hutný román, do nějž není snadné proniknout, nepřijmete-li téměř dokumentární styl, který autorka zvolila. Pokud se vám to, stejně jako mně, podaří, je to láska na téměř čtyřista padesát stran a ještě dál. Díky zvolené formě, jakou je knížka napsaná, působí děj autenticky a věrohodně a máte chuť dohledávat si další informace k tématu.

Spisovatelka Eowyn Ivey se mi líbí čím dál víc, nejen pro svůj osobitý způsob psaní, ale také pro destinaci, kterou si zvolila – Aljaška je jednou z mých oblíbených knižních destinací.

Vydejte se proti proudu aljašské řeky Wolverine a poznejte příběh, v němž se snoubí dobrodružství, odvaha a láska.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fortuna Libri, knihu pořídíte na eshopu.

Dcera sněhu

Máte rádi pohádky? Zimní pohádky, třeba tu o staroušcích, kteří léta toužili po dítěti, až si ho zhmotnili ze sněhových koulí? Nádherný, dnes už klasický příběh převedla Eowyn Ivey do příběhu nazvaného Dcera sněhu, který vám vezme dech, je-li ve vás aspoň kousek dítka věřícího na pohádková kouzla.

Píše se rok 1920. Stárnoucí manželé Mabel a Jack žijí na Aljašce, kam utekli před svým smutkem. Před lety přišli o čerstvě narozené miminko a od té doby žili s bolestí v srdcích. Žal zahánějí tvrdou prací a mlčenlivostí, ale touha po dítěti v nich stále zůstává a začíná prohlubovat citovou propast mezi nimi. Zachrání jejich vztah holčička, kterou si uplácali ze sněhu? Je dívenka přeludem nebo vysněnou dcerou?

Eowyn Ivey napsala nádherný příběh se snovou atmosférou a nádechem pohádky. Svět fantazie je otevřen všem, kteří věří stejně jako Mabel, že sny se mohou stát skutečností. Sněhová dívka je tady a je potřeba postarat se o ni, byť si ostatní myslí, že Mabel trpí přeludy z dlouhotrvající zimy, v níž se den brzy mění v nekonečnou tmu.

Autorka se inspirovala tradiční ruskou pohádkou o Sněguročce a příběh přenesla do prostředí divoké a nespoutané Aljašky, která je vysněnou destinací mnoha dobrodruhů i romantiků. I já toužím navštívit ji, proto jsem se nechala unášet skvěle vystihnutou atmosférou drsné krajiny.

Aljaška se s nikým nemazlí a nic nedává zadarmo. S Mabel a Jackem prožijete několik opravdu tuhých zim, během nichž se ukáže odolnost a houževnatost manželů, bez těchto vlastností nelze v divočině přežít. Zároveň díky sněhové dívce Faině pocítíte křehkost, něžnost a melancholii.

Před vámi se odvíjí příběh laděný do melancholického kabátku. Touha po dítěti je hlavním motivem knihy a autorce se podařilo proniknout do duší hlavních hrdinů a vystihnout každého z nich osobitým způsobem. Přestože jejich komunikačním nástrojem jsou víceméně mlčenlivost a drobná gesta, dokázala vystihnout jedinečný vztah, který mezi sebou manželé měli. O magické atmosféře mrazivé Aljašky plné sněhu a divokých zvířat nemluvě. To nechcete zažít na vlastní kůži.

Dcera sněhu se řadí mezi knihy, které v sobě míchají realitu s prvky fantazie a pohádky, přesto ke čtenáři hovoří s vážností a naléhavostí. A pokud si ji přečtete v zimním období, ještě víc umocníte prožitek z příběhu, který je křehký a jemný jako sněhová vločka.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fortuna Libri, knížku pořídíte na eshopu.

Nedotknutelný

Monika Wurm je v českých luzích a hájích velmi oblíbenou autorkou, to že ji čtou nejen ženy, ale občas po jejích knížkách sáhnou i muži, můžu potvrdit ze své praxe. Byť píše o tématech, které aktivně v literárním světě nevyhledávám, v případě této charismatické Slovenky ráda vystoupím ze své komfortní zóny. Udělala jsem to s románem Pákistánská pomsta, kdy jsem dala na intuici, že by to mohlo vyjít, a také na názory blogerek, které autorku čtou a mají ji v oblibě – že to klaplo, už víte z recenze. No a jak si vedl nejnovější román Nedotknutelný, který opět vydalo nakladatelství Fortuna Libri? Pohádka tisíce a jedné noci může začít. Pekelně ostrá, pořádně drsná, hodně krutá. A taky plná lásky, takové, jakou Monika Wurm do svých knížek umí vetknout. Ryzí, čisté až naivní, místy až neuvěřitelné.

Příběh je čtenáři podán z úhlu pohledu dvou hlavních postav, které se střídají ve vyprávění. Promlouvá k nám mladý Ind Ráhul a Ukrajinka Julija. Jejich životní cesty jsou trnité, kamenité a od osudu dostali naloženo tolik, že být na jejich místě Chuck Norris, sám od sebe by už vyhledal psychologa. 🙂

S Ráhulem prožijeme těžké chvíle v chudobě. Narodil se jako nedotknutelný, patří totiž do nejnižší kasty v Indii, jejíž členové se řadí mezi nejopovrhovanější v indické hierarchii. Aby nezemřel hlady, uchyluje se k drobným krádežím. Jednou ukradl mobil krásné dívce, kterou nemohl pustit z hlavy a začal po ní pátrat, aby jí telefon mohl vrátit. Julija i s maminkou odchází z Ukrajiny do Čech v naději, že je čeká nový a lepší život. Realita je však úplně jiná, obě naivní a důvěřivé ženy semele na první dobrou. Jak to s nimi dopadne? Najde Ráhul ženu, jež ho uhranula? A co Julija? Doplatí na naivitu a důvěřivost?

I když jsem zatím přečetla jen dva kousky z pera Moniky Wurm jsem přesvědčená, že autorka své knížky píše s velkým nadšením a zapálením nejen pro spisovatelskou činnost jako takovou, ale především ji baví vést své literární hrdiny po nejrůznějších cestách osudu, které jsou všechno, jen ne hladké a bez nástrah. V jejím podání se mi líbí také prostředí, v němž se postavy pohybují. Běžně exotické destinace v knižním světě nevyhledávám, ale v podání Moniky Wurm se mi líbí.

Nedotknutelný chytne za srdce všechny romanticky založené duše. Bude ve vás dlouho rezonovat, i když si určitě řeknete, že svým hrdinům toho naložila tak moc, že to normální člověk nemůže unést.

Autorka píše poutavě, umí se vcítit do životů lidí vykořeněných ze společnosti a přiblížit jejich strastiplné osudy dojímavým způsobem. Někdy je až příliš patetická a emoce z příběhu doslova prýští, kdo se nechává rád unášet na vlnách citů, užije si je vrchovatě.

Tak vstupte do pohádky tisíce a jedné noci mající sice trpkou příchuť, ale jejímž leitmotivem je láska, která hory přenáší.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fortuna Libri, kde si knížku můžete pořídit.

Třetí zahrada

Sedmnáctileté Nelle se rozpadl celý svět. Vinou otce přišla rodina o majetek a ona musela jít do kláštera. Po dvou letech se vrací domů, rodina ji plánuje provdat za šlechtice Nicholase Albrechta. Nella zahoří láskou k chudému medikovi Sebastianovi, ale i když srdci neporučíš, rodiče poslouchat musíš, to vám Nella může potvrdit. Manželský svazek je od počátku plný nevraživosti, ale i nevyřčené vášně a především nedorozumění. Když dojde k anulování sňatku, je Nella nucena postavit se na vlastní nohy a osamostatnit se. Začne vyrábět vlastní kosmetiku a parfémy. Ale pouto mezi ní a Nicholasem je pořád silné, i když si to ani jeden nechce přiznat…

Byla jsem hodně zvědavá na románový debut spisovatelky Sarah Parsley. Pod anglicky znějícím jménem se skrývá Češka, která už roky žije v Austrálii. Využila jsem proto příležitost, kdy hledala recenzenty pro svou knížku nazvanou Třetí zahrada. Nějak intuitivně jsem cítila, že to bude příběh, jenž mě bude bavit.

Dostala jsem přesně to, co jsem čekala, žádný složitý historický román, ale lehkou šlechtickou romanci v níž se střídá široká škála emocí. Třetí zahrada mi připomněla knížky Madeline Brent nebo Victorie Holt, které jsem četla, když mi bylo kolem dvaceti.

Román je napsán svižně a čtivě, obsahuje určité klišoidní prvky, které se v romantických příbězích často opakují. Autorka to vyvážila činností, jíž se Nella věnuje – pěstování bylinek a vyroba rostlinné kosmetiky, je něco, co z historie známe moc dobře a v knižní podobě to funguje. Můžeme říct, že dnes by Nella byla se svou „bio zahradou“ velice in. 🙂

Máme tady romantiku, intriky a… sex. Už jsem několikrát přiznala, že ho v knihách moc nemusím, protože o něm jen málokdo umí psát tak, aby nevyzníval lacině, ale přirozeně. Sarah Parsley se to podařilo, erotika v příběhu hraje zásadní roli, ale nepřebíjí děj a je docela vkusná – na můj vkus. 🙂

A co hlavní hrdinové? Čteme šlechtickou romanci, takže je jasné, že láska a vztahy hladce probíhat nebudou. Někdy budete mít chuť s Nellou i Nicholasem zatřást a říct jim, sakra mluvte spolu, vy dva! Komunikace je základním stavebním kamenem každého vztahu, ať už se píše rok 2021 nebo 1796.

Pokud chcete číst klasický historický román, sáhněte po Jménu růže nebo se ponořte do světa Bídníků. Hledáte-li oddechovou četbu zasazenou do historických reálií, tady konkrétně zakotvíme v na sklonku 18. století, Třetí zahrada je dobrou volbou.

Za recenzní výtisk děkuji autorce Sarah Parsley, knížku můžete pořídit na eshopu nakladatelství Fortuna Libri.

Hanina hvězda

Knih s tématikou druhé světové války vychází stále víc a víc. Osobně říkám, že jich není nikdy dost, ale je třeba rozlišovat mezi kvalitou a kvantitou. Na konci loňského roku vyšla v nakladatelství Fortuna Libri poměrně nenápadná kniha Hanina hvězda, která z výše uvedeného tématu těží. Novinář Miro Frindt se v vrací do rodného Dolného Kubína, kam umístil děj příběhu.

Blíží se Vánoce 1945. Dolnokubíňané se těší, nečeká je válečná vřava a strach o život, ale pokojná oslava Kristova narození. Do rodného města se z koncentračního tábora v Osvětimi vrací Hana, dcera místního lékárníka. Osmnáctiletou Židovku lidé vítají se smíšenými pocity, nevěří, respektive nechtějí věřit tomu, že si v táboře prožila zlé věci. Hana nemá kde bydlet, rodný dům i s lékárnou zabrala žena, která u nich kdysi pracovala. Vyhublé a hladové děvče se potlouká mezi domy, nejčastěji mezi židovskou synagogou a evangelickým kostelem. Když už to s ní vypadá hodně špatně, setká se s pomocí lidí, kteří ví, jaké to je, přijít o milovanou osobu. Co myslíte, jak to s Hanou bude pokračovat dál?

Hana je sice stěžejní postavou knihy, kolem níž je soustředněn děj, ale v celkovém vyznění je spíše svědomím obyvatel Dolného Kubína. Na postoji, který zaujali vůči dívce, se odráží jejich chování. S návratem Hany se ukazují pravé tváře lidí. Kdo se zaprodal nacistům a snažil se, aby se měl za války dobře? A kdo byl soucitný, či pomáhal v odboji? Za lidi nemluví slova, ale činy, a přesně o tom je Hanina hvězda.

Byla jsem mile překvapená, jak na mě ve výsledku kniha zapůsobila. Popisy oravské krajiny, nebo náčrty lidských vlastností byly podány tak, aby ani slovo nepřišlo nazmar. Někdy není třeba několik stovek stran, někdy jich stačí pár a přesto dostanete silný příběh, který se zaryje pod kůži. A to je případ této knížky. Hanina hvězda čítá něco málo přes dvě stě stran, přesto je v ní řečeno vše podstatné, aniž by vás spisovatel oslňoval květnatými souvětími. Příběh je kolorován nádhernými popisy Oravy, malebnými a lehce nostalgickými, které tak umocňují celkový dojem z knížky.

Přímočará, věcná, přesto velmi emotivní a dojemná, taková je Hanina hvězda. A já ji doporučuji všemi deseti.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fortuna Libri, kde si knížku můžete pořídit.

Vánoční prázdniny

Máte rádi romantické příběhy? A ty, které se odehrávají v kulisách pravé ladovské zimy? Právě takový jsem jen nedávno dočetla a ještě teď mi zůstává lehký úsměv na obličeji, protože to bylo psáno přesně podle mého gusta. Vánoční prázdniny jsou sice zimně laděným příběhem, potěší však milovníky romantické literatury klidně i v létě u vody.

Evie Millerová se uchýlila do náruče tiché, pokojné vesničky Willowbrook v Cotswolds, kde hledá klid po rozchodu se snoubencem. Otevřela si tam malý obchůdek s látkami a šicími potřebami nazvaný Knoflíková dírka. Ale Evie se moc nedaří, obchod je ve ztrátě a navíc ji pořád otravuje neodbytný ex. Evie se seznámí s Jakem Hartwoodem, který se do Willowbrook nastěhuje. Počáteční antipatie se mění v přátelství, oba zjišťují, že mají mnoho společného. Domluví se, že nadcházející Vánoce, na něž ani jeden nemá pomyšlení, stráví spolu v Provence. Ve vší počestnosti, samozřejmě. Jake si vyřídí nějaké služební záležitosti a Evie si trochu odpočine. Navíc oba zapomenou na starosti, které je tíží. Jenže co když to tak snadno nepůjde? Co když se jeden z nich zjistí, že ho jeho protějšek přitahuje víc, než se sluší?

Vánoční prázdniny jsou přesně tou knížkou, která vás vyvede ze špatné nálady, pomůže odpočívat nebo vám bude dělat společníka při léčbě nachlazení. Vy víte, co můžete očekávat, a přesně to dostanete. Je vám hned od začátku jasné, že ti dva, mezi kterými to při prvním setkání nedopadlo dvakrát nejlíp, k sobě patří. A ne, není to spoiler, je to ryzí romantika, ve které to většinou takhle končí. Jenže zadarmo to ti dva mít nebudou. Musíte počítat s tím, že cestička ke štěstí bude trochu trnitá, lehce spletitá, lemovaná problémy, takže si spolu s Evie a Jakem užijete své.

Moc se mi líbila postava Evie, zejména kvůli její práci. Umí šít, na rozdíl ode mě. Její království látek a konflíků působilo mile starosvětsky, a i když miluji příběhy odehrávající se v pekárnách a cukrárnách, „zašít“ se tentokrát do světa kreativity bylo velmi osvěžující.

Venku mrzne až praští, začal únor, takže není nic lepšího než si uvařit horký čaj a zalézt si s touto sladkou pohodovkou někam, kde si můžete nerušeně číst.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fortuna Libri, kde si knížku můžete koupit.

Tajemství hvězd

Miri Abramovová je jednou z prvních lékařek v Rusku. Píše se rok 1914 a Mirina rodná země, stejně jako zbytek světa to nemá jednoduché. Bouřlivé dějiny se odrážejí na životech Rusů, nikdo si není jistý, zda-li ho neudá třeba nejbližší soused. Abramovovi jsou totiž Židé, ti byli v Rusku cíleně likvidováni. Mirin bratr Váňa, talentovaný fyzik, chce dokázat, že teorie relativity není úplná. Potřebuje k tomu zatmění Slunce, ke kterému má dojít za pár týdnů. Pokud se jeho pokus podaří, může se dostat až do Spojených států. Miri se zasnoubila se svým kolegou lékařem, ten ale zmizí spolu s Váňou neznámo kam. Miri se vydává po jejich stopách, na každém kroku jí však hrozí nebezpečí. Obloha tmavne, zatmění je tady. Podaří se Váňovi jeho experiment? A co Miri? Najde bratra a snoubence?

Rachel Barenbaumová napsala nádherný román nazvaný Tajemství hvězd, v němž se bouří dějiny a vaří emoce. Nechala se inspirovat skutečným zatměním Slunce, které bylo v roce 1914, a namixovala příběh plný lásky nejen k člověku, ale především k vědě.

Přiznám se, že jsem měla velké obavy, zda pochopím to, co se Váňa chystal dokázat. A ne, nepochopila jsem to. Ale vůbec to nevadí, síla a především podstata knížky je někde úplně jinde. Líbila se mi houževnatost a odvaha hlavních hrdinů, jak Miri, tak i Váni, kteří se nebáli jít za svým doslova proti zdi, protože tehdy měla jakákoli vzpoura proti režimu fatální následky.

Autorka má můj obdiv, jak dokázala vědeckou tematiku zakomponovat do příběhu, v němž se dále ještě snoubí milostný motiv a politika. Tato tři na první pohled nesourodá témata zpracovala v silný společenský příběh. Přibližuje v něm nelítostný hon na židovskou komunitu, dotýká se také emancipace žen, což ukazuje na příkladu Miri, jejíž mužští kolegové nedokázali uznat, že by jim mohla být rovnocennou partnerkou v práci.

Příběh Miri a Váni jiskří napětím od začátku až do konce, nemá hluchá místa. Přibližuje nelehké období ruských dějin a nechává hlavní hrdiny padnou doslova až na samé dno. Budou mít možnost vstát a odrazit se od něj? To zjistíte, když se do nádherného příběhu plného lásky i smutku začtete.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fortuna Libri, kde si knížku můžete koupit.

Shalom, má lásko

Josef Kugelstein vůbec netušil, že má bratra. O dost staršího, věhlasného profesora, který se po sametové revoluci vrací do rodné Prahy. Josefův otec David měl totiž před válkou rodinu, která se stala obětí holokaustu. Než David a jeho žena odjeli transportem do koncentračního tábora, podařilo se jim zachránit malého, tehdy šestiletého syna Aarona a ukrýt ho v klášteře na Slovensku. Z původní rodiny se vrátil jen otec, matka se stala obětí šílených pokusů doktora Mengeleho, Aaron se dostal do USA, kde vyrůstal v náhradní rodině. Když Josef po letech zjistil, že Aaron je jeho bratrem, kontaktoval ho a na společných setkáních se zatajeným dechem poslouchal profesorovo vyprávění o životě, který je fascinujícím svědectvím o houževnatosti, síle a lásce, která doslova hory přenáší.

Na téhle knize je unikátní způsob, jakým se Aaronovo vyprávění dostává ke čtenáři. Není to klasické vyprávění, ale něco jako kniha v knize, příběh v příběhu… Vše začíná vyprávěním autora Jana Žáčka, který se Josefem Kugelsteinem nechá přemluvit, aby dal dohromady jeho spisy a během deseti let je publikoval se zmínkou o jeho osobě v textu. Jan Žáček zpracoval vyprávění o setkání obou bratří a o Aaronově životě, a nabídl je k vydání do nakladatelství. Důkazem, že celá věc klapla, je kniha Shalom, má lásko, která vyšla v nakladatelství Fortuna Libri.

Když se do knihy začtete, máte pocit, že sedíte s Aaronem a Josefem v kavárně a posloucháte jejich rozhovor. Jan Žáček je nechává vést dialog, na Josefovy dychtivé otázky odpovídá Aaron věcně a nebojí se zmínit ani lechtivá či drastická témata. Jste svědky Aaronova odchodu z tepla a jistoty rodičovské náruče a útrap, které ztrpčovaly chlapcův život. Než se dostal do Států, prošel si peklem, což na něm zanechalo doživotní psychické následky. Dialogy přecházejí nenásilně v popisné scény, podobné filmovým, takže čtenářova představivost pracuje na plné obrátky. Oba bratři jsou zajímavými postavami, dělají věci, s nimiž se nemusíte ztotožnit, ale můžete je pochopit.

Vyprávění je členěno do krátkých kapitol, od nichž je opravdu těžké se odtrhnout. Před vámi se odvíjí inspirativní příběh o tom, že stojí za to jít za svým vysněným cílem i přes nepřízeň osudu. Aaronovo vyprávění vzbuzuje emoce – přemýšlela jsem, jestli bych v sobě měla tolik síly a odhodlání, jako on. Když čtete o všech zlých věcech, které ho potkaly, vážíte si toho, co máte.

Plastické a živé zpodobnění neobyčejného osudu jednoho židovského chlapce, z něhož se stal vážený profesor bojující s démony, zasáhne každého, kdo má rád silné životní příběhy. V této knize je obsaženo vše: víra, láska, strach, zlo, pochyby, humor i sex. O této knížce jen nečtěte, ale PŘEČTĚTE si ji.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fortuna Libri, kde si můžete knížku pořídit.