Štítek: FORTUNA LIBRI

Když se řekne George Orwell, automaticky vám asi naskočí jeho nejznámější počiny 1984 a Farma zvířat. Spisovatel si mimo jiné vedl válečný deník, v němž zachytil tísnivé okamžiky v životech Londýňanů v letech 1940 – 1942.

Pokud si rádi listujete v denících a zajímá vás období druhé světové války, Válečný deník si přečtěte. George Orwell v něm popisuje, jak se válečný stav dotkl nejen jeho, ale všech obyvatel Británie, zejména Londýna, v němž pobýval. Jsme svědky častých náletů na metropoli, na něž si Londýňané museli zvyknout a přizpůsobit se jim. Mimo jiné se dočteme, že než se vydali do krytů, čekali, jestli je bomba někde poblíž, nebo daleko, aby tam nešli zbytečně. Nepřerušovali svou práci, jak Orwell s úžasem zjistil u svého holiče.

Právě jeho věcný styl psaní proložený suchým humorem, který zápisky trochu zjemňuje. V textu se setkáte se spoustou jmen, která vám většinou asi moc neřeknou – doboví politici i členové londýnské smetánky – pro pochopení souvislostí jsou pod čarou vysvětlivky, objasňující bližší kontext, což mě vedlo k tomu, abych si dohledávala další informace na internetu.

George Orwell je bystrým a pečlivým pozorovatelem, střípky válečného života glosuje věcně, všímá si také aktuální situace v ostatních okupovaných zemích, zmiňuje například atentát na Heydricha a následné vyhlazení Lidic.

Chcete-li na válku v Británii pohlédnout očima zasvěceného člověka, je Válečný deník tím správným čtivem, který dotváří mozaiku tehdejší náročné doby.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fortuna Libri, knihu pořídíte na eshopu nakladatelství.

Nakladatelství Fortuna Libri vydává klasiku v novém kabátku. Vedle svěžích, ale pořád příjemně působících obálek je to moderní překlad, který dokáže přiblížit zejména mladší generaci notoricky známé historické romány tak, aby zaujaly a bavily. Po Janě Eyrové je tady příběh nazvaný Na Větrné hůrce a v obou případech se setkáte s překladem Pavly a Matouše Iblových, který neostává za těmi předchozími a dokáže věrně zachytit kouzlo časů minulých.

Příběh toxické lásky mezi nalezencem Heathcliffem a Catherine, dcerou jeho dobrodince, asi není třeba blíže představovat. Mladík se do Catherine zamiloval na první dobrou, dívka do něj taky, přesto se k němu chovala stejně jako zbytek její rodiny mnohdy spíš přezíravě a dávala najevo svou převahu pramenící z faktu, že pochází z rozdílných společenských vrstev. Tuto povýšenost jí Heathcliff nikdy nezapomněl a jak to bylo dál, asi všichni víte. A pokud ne, zkuste se do knihy začíst. Neříkejte si, že historický rovná se nečitelný. Překlad koresponduje se současnou dobou a zároveň zachovává dobový ráz příběhu. Děj se odehrává na přelomu 18. a 19. století a jeho velkou devizou je vedle osudové lásky lokace, kam je situován – Anglie, vřesoviště, mokřady a příroda stejně svérázná a drsná jako obyvatelé anglického severu.

Emily Brontëová je sice autorkou jednoho jediného románu, což je právě Na Větrné hůrce, navíc ho prvně vydala pod mužským pseudonymem Ellis Bell, přesto se do srdcí čtenářů zapsala opravdu nesmazatelně. Kdyby žila dnes, byla by rovnocennou kolegyní současných autorek psychologicky laděných románů. Heathcliff je zdárným příkladem psychopatického hrdiny toužícího po pomstě, kterou nakonec vykoná tak, že potrestá blízké své milované. Dokonalé, že?

Příběh je z větší části koncipován jako vyprávění paní Deanové (Nelly), hospodyně na Větrné hůrce, která zná Heathcliffa i Catherine už odmala, protože s nimi vyrůstala. Je pozorovatelkou, glosátorkou a v podstatě i účastnicí příběhu a podává tak podrobné a zasvěcené informace novému nájemci panu Lockwoodovi, který chce blíže poznat Heathcliffa a pochopit jeho zvláštní chování ke členům domácnosti. S pomocí Nelly odkrývá pan Lockwood (a my vlastně také) bolestný příběh plný nenávisti, smutku, vzteku a velké lásky.

Emily Brontëová vsadila na barvité dialogy plné emocí, s jejichž pomocí vykreslila pro mnohé nepochopitelný vztah mezi Heathcliffem a Catherine. Heathcliff je typ hrdiny, u kterého si nejste jistí, jestli ho nenávidíte, nebo litujete, pocity se stupňují a gradují s každým dalším, mnohdy nepochopitelným krokem rozervaného muže.

Román Na Větrné hůrce se musí nejen číst, ale především prožít. Romantika jde ruku v ruce s hněvem a dokáže pořádně zacloumat vašimi city. Jestli máte rádi psychologicky laděné příběhy a chcete se nechat očarovat ponurou krajinou plnou bažin a větrných vřesovišť, zkuste si přečíst jediný a jedinečný román Emily Brontëové Na Větrné hůrce. Klasika rozhodně není nudná.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fortuna Libri, knížku zakoupíte na eshopu nakladatelství.

Pam Jenoffovou asi není potřeba sáhodlouze představovat. Je poměrně známou autorkou několika románů, jejichž děj se bytostně dotýká druhé světové války. Přečíst jste si mohli Velitelovo děvče, Diplomatovu ženu, Vše, co jsme milovali, Zapomenuté dívky z Paříže a další. Ani tentokrát jsem si její nejnovější počin nazvaný Žena s modrou hvězdou, který vydalo nakladatelství Fortuna Libri nemohla nechat ujít.

Krakov, rok 1942. Město je pod útlakem nacistů, existují v něm lepší čtvrti a židovská ghetta, na něž Němci pořádají pravidelné útoky. Před jedním takovým se Ela Szczepanková s rodiči a spolu s další židovskou rodinou uchýlí do útrob podzemní kanalizace. Špinavé prostředí plné krys, v němž se hrdinové mohou spoléhat jen sami na sebe a jeden na druhého Elu děsí. Navíc při útěku přišla o otce a zůstala pouze s těhotnou matkou. Všichni jsou odkázáni na dobrodince Pawla, který jim do kanálu nosí jídlo. Jednoho dne Ela pohlédne zpod mříže nahoru a uvidí oči jiné dívky. Sára žije na opačné straně města, patří k bohatší vrstvě obyvatel. Její macecha se po smrti dívčina otce paktuje s Němci a užívá si výhod. Sáře se toto chování nelíbí, když může, utíká z domu. S Elou se sblíží a snaží se jí pomoct. Jenže Němci mají oči na stopkách a konec války je v nedohlednu…

Pam Jenoffová mě nezklamala ani teď. Myslela jsem, že mě už nemůže víc překvapit, než to dokázala v Zapomenutých dívkách z Paříže, ale podařilo se jí to. Osudy dvou dívek, které by se za normálních okolností asi nikdy neprotnuly, mě dostaly a myslím, že dostanou i vás. Velmi emotivní vyprávění, v němž hlavní roli hraje odvaha a statečnost, přinutí k zamyšlení nad tím, jak se máme dobře a občas na to zapomínáme.

Kapitoly jsou vyprávěny střídavě Elou a Sárou, končí v napínavých situacích. Jejich prostřednictvím se seznamujeme s odlišnými prostředími, v nichž se dívky nacházejí, velmi sugestivně je popsán pobyt Ely v podzemí, veškeré pocity, jež hrdinové intenzivně prožívají.

Spisovatelka Pam Jenoffová je jednou z těch, jimž jejich knihy věřím. Věnuje pozornost rešerším, aby romány působily věrohodně a měly výpovědní hodnotu. Je poznat, že ví o čem píše a k nelehkým historickým událostem chová patřičnou úctu a respekt.

Román Žena s modrou hvězdou je jedním z těch, které se vryjí pod kůži a díky kterému si člověk uvědomí, že se ještě pořád máme moc dobře.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fortuna Libri, na jehož eshopu lze knížku pořídit.

Cora a Jacob. Bydlí na opačných koncích rušného Londýna a jak se s oblibou říká, nikdy by se nepotkali, kdyby… Kdyby na sebe jednou nenarazili v metru, kterým oba pravidelně jezdí, ale až doposud se míjeli. Coře, vdově se dvěma odrostlými dětmi je padesát, myslela si, že ji už láska nemůže potkat. Jacob je mladší, s Corou si i přes to rozumí, ale v jeho životě je tajemství. A pak je tady Fran, která má dojem, že Jacob pro její matku není vhodný a věkem se spíše hodí k ní. Máme z toho zajímavý propletenec, že? Román nazvaný Jednoho dne v Londýně vám ukáže, že na lásku není nikdy pozdě, i když vás na cestě za ní čeká pár překážek.

Saskia Sarginsonová se českým čtenářům představila romány Dvojčata a Lavička, který mě hodně oslovil a tušila jsem, že by se totéž mohlo podařit aktuální novince. A byla to trefa!

V románu, který cílí na ženy, které už mají ledacos za sebou a nechybí jim životní zkušenosti, autorka zpracovala hned několik témat. Zaobírá se věkovým rozdílem mezi partnery, v tomto případě je žena starší než muž a bojí se reakce okolí. Další věcí jsou rodinné vztahy, zejména ten mezi matkou a dcerou, který ztěžuje fakt, že Fran se do Jacoba také zamilovala a svým chováním vytváří mezi sebou a Corou zbytečnou propast. Spisovatelka se zaměřila i na hrdinčiny děti – Fran se nedaří v herecké kariéře a neví, co se sebou, syn Luke je zdánlivě v pohodě, připravuje se na vysokou, ale kdo ví, co se introvertnímu mladíkovi honí hlavou.

Zdánlivě mnoho různorodých situací tvoří ve finále ucelený příběh o lásce a partnerských vztazích, o rodině a o tom, jak mezi lidmi vznikají mnohdy zbytečná nedorozumění. A jako třešnička na dortu se představuje rušný, pestrým, svérázným životem kypící Londýn, který se k romanticky laděným příběhům hodí.

Saskia Sarginsovová se dokáže vžít do svých hrdinů, kteří jsou v tzv. středním věku a čtenářům nastínit jejich problémy čtivou formou. Poklidně plynoucí román se čte dobře, není příliš sladký, ale spíše vyladěn do hořkosladkých tónů, jaké nám život občas dokáže namíchat. Pokud hledáte romantický příběh, který zahraje i na vážnější notu, je tento příběh přesně pro vás.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fortuna Libri, na jehož eshopu titul pořídíte.

Valná většina lidí ráda vzpomíná na příběhy, které jim vyprávěli prarodiče, a je jedno, zda to byly smyšlené pohádky, nebo skutečné historky a vzpomínky na doby minulé. Ten pocit, když jste mohli sedět se svými blízkými a poslouchat vyprávění… Stejně to cítí i děti Lance a Lily, jimž jejich babička vypráví jeden kouzelný vánoční příběh, který má pohádkový nádech, přesto se skutečně stal.

Dva nejlepší kamarádi hospodský Hank a pastor Peter sedí v předvánočním čase v oblíbené hospůdce, kde se pravidelně scházejí na oběd. Povídají si o tom, co všechno musí do Vánoc stihnout a najednou se přistihnou, jak se dohadují o důležitosti své práce a nemůžou se shodnout. Domluví se, že si na týden svá zaměstnání vymění a tak zjistí, kdo je na tom hůř a nebo líp. Co si během těch pár dní uvědomí? Určitě to, že obě povolání, ač na první pohled rozdílná jako den a noc, mají mnoho společného.

Příběh Debbie Macomeborové je zasazen do roku 1977, doby jen nedávno minulé, kdy lidé ještě neznali nejnovější moderní technologie, spoléhali se jeden na druhého a čas jakoby plynul o mnoho pomaleji než dnes. K jeho kouzlu přispívá i fakt, že se odehrává v magickém čase vánočních svátků, kdy občas roztaje i to nejtvrdší srdce, o čemž se během vyprávění přesvědčíme.

Čtení vám nezabere příliš mnoho času, Duch Vánoc je pohodovou jednohubkou na adventní odpoledne. Přečteno budete mít za chvilku, úsměv vám vydrží déle, protože v příběhu dojde k mnoha dojemným i humorným situacím. A nebyl by to správný vánoční počin, kdyby v něm nefigurovalo duchovní poučení a poselství Vánoc, obojí podáno nevtíravou formou.

Příjemná novela z pera autorky romantické literatury vám zpestří hektické předvánoční dny a pomůže nastolit poklidnou atmosféru nejkrásnějších svátků v roce. Určitě by si ji neměli nechat ujít milovníci Vánoc, a kdo ví, třeba vykouzlí dobrou náladu i u zarytých Grinchů. 🙂

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fortuna Libri, knížku pořídíte na eshopu.

Na začátku příběhu byl deník. Osamělý starý malíř Julian do něj vytvořil první zápis o sobě samém, o svém životě, přáních, touhách… Zápisník nechal na stole v kavárně, kde ho objevila její majitelka, upjatá Monica. I ona v něm zanechá stopu v podobě osobní zpovědi a poté ho odloží v nedalekém baru. Tam ho najde Hazard, kterému jsou nade vše drogy a alkohol. Po jedné bujaré noci si slíbí, že se změní a bude abstinovat. I on se svěří deníku, po něm další člověk a další… Cesty všech se protnou v Moničině kavárně. Skupinka lidí, kteří by se za jiných okolností nepotkali a neměli ani nic společného, se začne scházet. Vzniká mezi nimi přátelské pouto a mezi některými to začne jiskřit víc, než by se mezi kamarády slušelo… Zjišťují, že díky deníku se jejich životy mění a oni se stávají úplně jinými lidmi. Má Julianův projekt „Skutečnost“ smysl i přesto, že někdy může pravda tnout do živého?

Román Kavárna na konci ulice je příběhem, který si na paškál bere mezilidské vztahy. Autorka popsala vzájemné vazby mezi lidmi, kteří i ze stránek knihy působí jako reálné osoby z masa a kostí. Úzkostmi sevřená Monica k sobě druhé jen tak nepustí, Julian pod slupkou bohéma a bývalého lamače žen skrývá křehkou duši, Hazard neustále balancuje na hraně pokušení, Influencerka a matka v jedné osobě Alice je navenek perfekcionistka s načančaným dítkem, které ukazuje na sociálních sítích, ve skutečnosti je její život jeden velký chaos. V nádherném, mile působícím příběhu sledujeme pozvolnou proměnu a zjišťujeme, že někdy je to, co vidíme navenek jen slupka a pozlátko a ve skutečnosti je všechno úplně jinak. Přestože se knížka zabývá tématy k zamyšlení, není vůbec nudná, s postavami nebude nouze o zábavné chvilky a jiskřivé, milostným napětím nabité situace.

Doporučuji přečíst doslov spisovatelky i v případě, že se jinak těmto autorským dodatkům vyhýbáte. Clare Pooleyová se inspirovala vlastním životním karambolem, kdy propadla alkoholové závislosti. Dokázala se z ní dostat, až když si uvědomila vlastní slabost a selhání na veřejně přístupném internetovém blogu. Stejně jako její hrdinové i ona dokázala přiznat pravdu o sobě a změnit se.

Laskavé vyprávění s prvky romantiky je prodchnuto jemným humorem potěší čtenáře, kteří milují příběhy s obyčejnými lidmi v hlavní roli. Žádní superhrdinové s perfektními životy, ale lidé jako já, vy, nebo soused z protějšího domu, každý může zkusit deníkový projekt Skutečnost.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fortuna Libri, knížku pořídíte na eshopu.

S tvorbou Renaty Názlerové jsem se setkala poprvé díky knize Tlustoprdka. No a co?, která mě doslova přikovala ke čtení, bavila jsem se u ní od začátku do konce. Druhým počinem autorky je Osudová žena, na které mě zaujalo téma návratů do minulých životů.

Psychoterapeut Cyril má novou klientku. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby tou ženou nebyla Anna Jakubovie, sebevědomá až příliš, hrdá, úspěšná a především mimořádně přitažlivá. Svých předností je si vědomá a všem v okolí to dává patřičně sežrat. Samozřejmě, že to zkusí i na Cyrila, ten jí v rámci předepsané terapie doporučí tzv. regrese – návraty do minulých životů, které se provádějí v hypnóze. Pro Annu je to zpočátku něco téměř nemyslitelného, postupem času však zjistí, že díky regresím pozná hlouběji nejen sama sebe, ale i příčinu svého chování.

Děj sleduje Annu a postupnou proměnu její osobnosti a v prostřizích nechává čtenáře nahlédnout do minulých životů hlavní hrdinky. Setkáme se s ní mimo jiné ve starověkém Egyptě i Peru, nebo v Paříži těsně po druhé světové válce. Tyto části mě velmi bavily, ale čekala jsem, že jich bude víc a budou propracovanější, co se terapie týče.

Oba hlavní hrdinové nepobrali mnoho mých sympatií, ale to je ryze můj subjektivní názor. Nelíbilo se mi Annino chování, i když vím, že v příběhu mělo své opodstatnění. Neoblíbila jsem si ani Cyrila, u něhož jsem měla pocit, že u něj občas převládá jiný nástroj myšlení, než je mozek 🙂 a nedokáže se v určitých věcech projevit a rozhodnout. Víc se mi zamlouvaly postavy vedlejší – Jiří, Cyrilův kolega a kamarád v jedné osobě a Cyrilova přítelkyně Ester.

Hrdinové mají stejně jako v předchozí knize život o mnoho lehčí díky tomu, že jsou zajištěni po finanční stránce, ale znovu také zjistíme, že na tučném kontě v bance osobní štěstí nezávisí. Román Osudová žena je opět napsaný velmi lehkou rukou, přestože se v něm autorka dotýká vážnějších témat, pořád patří mezi oddechovou četbu, která zpříjemní nadcházející letní dny.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fortuna Libri, knihu pořídíte na eshopu.

Ke čtení knížky Statek je rodu ženského mě nalákala obálka, která je veselá a příjemná na pohled. Anotace zase slíbila příběh plný dobré nálady, humoru a letní atmosféry provoněné ovocnými koláči. Společně ji napsaly čtyři spisovatelky – Jana Jurmanová, Dagmar Lachmanová, Radmila Tomšů a Kateřina Vágnerová. Na jeden počin poměrně velký počet autorů, ale v textu to nepoznáte, natolik působí celistvým dojmem.

Čtyři autorky přinášejí čtyři hlavní hrdinky – ženy různorodého věku i povah se řízením osudu i přesně mířených náhod sejdou na venkovském statku jedné z nich. Darja, Maruška, Bibi a Alex. Jedna je trochu marnivá, druhá citlivá, další je bohémka a ta poslední až moc praktická. Bude jim to ladit? A co muži? Mají v jejich životech místo? No však počkejte, uvidíte, jak si čtyři české amazonky poradí se svými protějšky, s nimiž není lehké žití. Právě proto, aby mužům dokázaly, že si poradí i bez nich, se uchýlí na půvabný statek v Jižních Čechách, který patří Darje.

Na sympatickou čtveřici čeká spousta nevšedních zážitků. Jejich jihočeské léto je plné adrenalinu od začátku až do konce. Musí si poradit s řemeslníky, kteří statek rekonstruují, s nevěrným manželem Marušky i roztržitým mužem Alex, který si ani nevšiml, že jeho žena někam odjela. A to není zdaleka vše.

Autorky si vyhrály s jednotlivými postavami, které vůbec nejsou nudné. U každé z nich vypíchly konkrétní povahový rys a pohrály si s různými situacemi, v nichž se ženy ocitly. Podle námětu by se mohlo zdát, že v případě této knížky jde o variaci na feministické téma, ale nebojte se, i když hrdinky působí bojovně a na chlapy mají tak trošku pifku, vše dopadne tak, jak má. Román Statek je rodu ženského na muže neútočí, ale poukazuje na to, jak může ve vztazích docházet k problémům i nedorozuměním a nebojí se je řešit pomocí vtipu a humoru. Především je to hold přátelství mezi ženami, které společně táhnou za jeden provaz, i když někdy spolu nesouhlasí.

Doporučuji tuhle knížku jako lék na splíny, obzvláště v této době, která nás bez rozdílu drtí a táhne do hlubin bezmoci a smutku. V rámci zachování duševní pohody si ji určitě přečtěte, je to taková milá pohádka pro dospělé o vztazích se šťastným koncem.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fortuna Libri, knížku pořídíte na eshopu.