Tlustoprdka, no a co?

Znáte ten pocit, vyberete si knížku s tím, že od ní čekáte hlavně zábavu a odlehčení a nakonec zjistíte, že vám dala mnohem víc? Přesně takhle jsem to měla s počinem slovenské autorky Renáty Názlerové Tlustoprdka, no a co?, kterou vydalo nakladatelství Fortuna Libri. Líbil se mi námět, líbila se mi obálka a očekávala jsem od ní hlavně to, že mě pobaví. Ve finále jsem zjistila, že jsem dostala ještě přidanou hodnotu. Humor, nadhled a pár moudrých rad. Toto je příběh ze života, který může prožít kdokoli z nás, ovšem ne tak elegantně a šmrncovně jako hlavní hrdinka této knížky.

Bela není prvoplánová kráska, jaké znáte z většiny příběhů;. Táhne jí na šedesátku a má spoustu kil navíc. Říkáte si, že někdo takový nemůže zažít lásku, dobrodružství, nemůže se smát a dělit se s druhými o radost ze života? Ha! Právě tato žena vás přesvědčí o opaku.

Bela žije sama v domě, kde všechny zná a ví, co od nich může čekat. Nemilé překvapení na ni však čeká v podobě nových sousedů, kteří se chovají hlučně. Bela zjistí, že u Porubových není všechno v pořádku. Postupně se sblíží s mladičkou Lindou Porubovou i jejím otcem Jiřím, což ale není po chuti jeho mladé milence, která se těší na roli manželky. Docela zajímavý propletenec, kterým vás autorka, respektive Bela, neboť děj je podán z jejího pohledu, provede s humorem a nadhledem.

Knížku jsem začala číst jednoho večera těsně před spaním s tím, že ji jen nakousnu, abych věděla, na co se mám na druhý den těšit. No, šla jsem spát o dvě hodiny později, s půlkou příběhu doslova zhltnutého a s úsměvem na tváři. Je to první knížka Renáty Názlerové, která se mi dostala do rukou a hned si mě podmanila. Líbí se mi, jak autorka píše. Má opravdu lehkou ruku, její psaní je šarmantní a přirozené, vtáhne od první věty.

Ale vůbec si nemyslete, že je to jen sladká oddechová četba o jedné korpulentní dámě, která ke štěstí přišla. Je fakt, že Bele osud přihrál docela slušné karty, i když, jak už to bývá, i ona si v životě prožila své. Přese všechno je pozitivně a optimisticky naladěná, což se odráží i v jejím příběhu. Své o mnoho let mladší kamarádce Lindě ukáže, že životem se dá proplout i s větší konfekční velikostí s úsměvem a elegancí.

Vůbec zjistíte, že spisovatelka v knize řeší spoustu vážných témat, která zabalila do lehkého obláčku humoru. Smrt blízké osoby, závist, boj s váhou, nejistota ve vztahu, toho všeho se dotýká a servíruje čtenářům tak, že si v tom každý najde to své a přitom si pořád udrží lehký úsměv na tváři.

Doporučuji všem ženám (i mužům), kteří se trápí s nadbytkem kil nebo řeší jiný mindrák. S Belou zjistíte, že proto, abyste byli šťastní a spokojení, musíte milovat sami sebe a umět se brát takoví, jací doopravdy jste.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fortuna Libri, kde si knihu můžete koupit.

Heidi, děvčátko z hor

Příběh děvčátka Heidi, se kterým se osud příliš nemazlil, dojímá už několik generací malých (i velkých) holčiček. Napsala ho Johanna Spyriová. Protože čas kráčí stále kupředu, mění se i mluva, herečka Jitka Škápiková ho převyprávěla tak, aby souzněl se současnou češtinou.

Malá Heidi přišla o oba rodiče a vychovávala ji teta Detý, která toužila zařídit si budoucnost podle sebe, neteř jí do plánů nezapadala. Heidi odvedla k dědečkovi Alpovi, který má pověst bručouna a s nikým dobře nevychází. Pro holčičku i starého pána je jejich setkání překvapením. Heidi je okouzlená přírodou, ale nerozumí tomu, proč je dědeček pořád tak protivný. A co Alp? Dokáže malé děvčátko vyléčit jeho zlomené srdce?

Četla jsem kdysi Heidi jako malá a vybavuji si celkovou atmosféru drsných hor, která mě už tehdy zaujala. Nepamatuji si však už kompletní příběh, proto mě odrovnal konec, který jsem nečekala a netuším, jak se s ním budou srovnávat malé čtenářky.Všimla jsem si, že vyjdou další díly, v nichž se dozvíme, jak to s Heidi bylo dál, za což jsem moc ráda.

Heidi, děvčátko z hor provázejí nádherné ilustrace, jejichž autorkou je Sofie Helfertová. Jsou velmi něžné a korespondují s dějem.

Melancholii a nádech smutku, které se v příběhu objevují, vyrovnává šťastná povaha malé Heidi. I když přišla o oba rodiče, teta ji nechtěla a musela si zvykat na dědečka bručouna, je optimisticky založená, veselá a zvídavá holčička, jež si snadno získá sympatie čtenářů a jen těžko se s ní loučí.

Knížku bych doporučila dětem tak od osmi let, které už dokážou pochopit, že život není někdy lehký a může do něj zasáhnout třeba smrt. Určitě si o příběhu budou chtít povídat, je napsán tak, že si o otázky zvídavých čtenářů přímo říká. Navíc seznamuje se životem v drsných Alpách, Heidi nezná televizi ani rádio, o mobilním telefonu ani nemluvě. Přestože Johanna Spyriová knížku napsala na sklonku 19. století, je nadčasová a díky převyprávění Jitky Škápíkové i srozumitelná dnešním malým čtenářům.

Heidi je srdcovou záležitostí mnoha čtenářek, které jsou dnes už babičkami a které můžou potvrdit, že stejně tak ji milovaly i jejich maminky. Kurážná a statečná holčička si hravě získá přízeň i dnešních malých čtenářek, které se mohou těšit na pokračování jejího příběhu.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fortuna Libri, kde si knížku můžete pořídit.

Síla dávných tajemství

Novinářku Džaju trápí jedna věc. Touží po dítěti, ale nedaří se jí ho donosit. Prodělala tři potraty a po tom posledním ochladl i vztah s manželem. Džaja se uchýlí k rodičům, kde se dozví, že příbuzní zvou její matku do Indie, aby se rozloučila s umírajícím otcem. Džaja dědečka ani ostatní členy rodiny nikdy nepoznala a rozhodne se vydat do Indie místo matky. Doufá, že dojde smíření s vlastním tělem i matkou, která si od Džaji držela celý život odstup.

Síla dávných tajemství je psán jedním z nejoblíbenějších způsobů – prolínají se v něm dvě dějové linie. V té současné je vypravěčkou Džaja, mladá, inteligentní žena, jejíž touha po dítěti ničí nejen ji, ale trpí tím především šťastné manželství s Patrickem. Džaja se uzavírá do sebe a svých pocitů a nikomu kolem nedovolí, aby ji utěšili. Teprve setkání s Ravim, bývalým sluhou a především dobrým přítelem její babičky Amíši, jí otevře oči. Minulost ožívá v Raviho vyprávění o Amíšině životě a vrací se do Indie okupované britskou armádou na konci třicátých let dvacátého století. Dává tak nahlédnout nejen pod pokličku bublajících indicko-britských vztahů, ale zaměřuje se také na indickou kulturu, zvyky a tradice, pro nás Evropany tak fascinující.

Historická část mě naprosto uchvátila. Amíšin život byl fascinující, doba i místo, kdy žila. Jako mladičkou dívku ji rodiče podle místních zvyklostí provdali za mladíka, se kterým se do té doby vůbec nesetkala. Byla nucena odtrhnout se od rodičů a poslouchat manželovy rodiče. Její manželství by možná bylo relativně šťastné, kdyby se vzali v jiné době a za jiných okolností. V časech, kdy muži ve svých ženách viděli pouze nástroj k plození dětí, především synů, měla láska mezi nimi šanci vzklíčit, ale už ne vyrůst. Zahubily ji někdy až nesmyslné, v minulosti hluboce zakořeněné zvyky, kdy žena měla pouze podřízenou roli.

V kontrastu s tím působí moderní Džaja, která se narodila a vyrostla ve Státech. Informace o životě její babičky jí pomůžou vyrovnat se s těžkou osobní situací a najít nový smysl života. Dojde i k rozuzlení dávného rodinného tajemství, kvůli kterému ochladly vztahy mezi Džajou a její matkou.

Román Sejal Badaniové mě dostal. Okouzlil, dojal i rozčílil. Na jednu stranu je Indie země tradic a zvyků, které jsou nádherné – třeba svátek oslavující vztah mezi sourozenci, na druhou stranu „zamrzla“ v nesmyslných konvencích – nucené sňatky, kastování lidí, nesmyslná léčba nemocí, prostě země šílených protikladů, které vyvažuje snad jen výborné jídlo, na které jsem měla během čtení chuť 🙂

Síla dávných tajemství je nádherný rodinný příběh o síle lásky, o rodinných vazbách i o tom, jak nás formují tradice a zvyky země, z níž pocházíme.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fortuna Libri.
Titul zakoupíte zde.

Pákistánská pomsta

Alexandra se probírá v nemocnici po ošklivé nehodě, z níž si vůbec nic nepamatuje. Ona si vlastně nepamatuje vůbec nic, ani kým je ona sama, ani fakt, že má před svatbou. Nezbývá jí, než věřit pro ni naprosto cizímu muži, že je jejím snoubencem. Odjíždí s ním do Londýna, kde má pocit, že je někým sledována. Alexandra navíc zjistí, že je těhotná. Se svým údajným snoubencem Shahem odlétá do Pákistánu, kde se situace rázem obrací. Shah už není tím pozorným mužem, který ji chtěl hýčkat, vyklubal se z něj psychopat. Alexandra se ocitá v nebezpečí, navíc ji pořád někdo pronásleduje. Situace se přiostřuje a Alexandra musí svést boj o svůj život i paměť.

V první řadě musím říct, že tento typ literatury nevyhledávám. Téma zamilování se do muže jiné kultury jde mimo mě, stačilo mi před lety přečíst román Bez dcerky neodejdu, v němž je, dle mého, řečeno vše podstatné. Tak proč jsem se nechala na román Pákistánská pomsta nalákat? Už několikrát jsem vystoupila z tzv. komfortní zóny a přečetla si něco mimo svůj obvyklý okruh četby, proto jsem sáhla i po Pákistánské pomstě. Navíc mě upoutala i obálka a taky fakt, že o autorce moc hezky mluví kolegyně blogerky. A musím říct, že jsem udělala dobře. Kniha přišla v pravý čas, trefila se mi do momentální čtecí nálady a vyplnila prostor mezi thrillery.

Líbí se mi, s jakým nadšením Monika Wurm píše. Je vidět, že ji psaní baví, stejně jako témata, která si vybírá. Pákistánská pomsta je hodně dynamická, napětí se neustále stupňuje. Zaujala mě hned od první stránky, bavily mě hlavně popisy Shaha, na němž se spisovatelka hodně vyřádila a jen představit si ho bylo silné kafe.

Text je napínavý, je vyprávěn v ich- formě z pohledu Alexandry, takže umocní už tak intenzivní pocit z četby. Opravdu jsem byla překvapená, že mě to tak bavilo a knížku jsem si pořád všude nosila jako kočka koťata, protože jsem chtěla vědět, jak to s Alexandrou bude pokračovat. Autorka totiž vždycky skončila kapitolu na napínavém místě.

Nebudeme si nic nalhávat, jedná se o lehčí literaturu pro ženy, na mě konkrétně román působil jako milá, lehce naivní pohádka s příchutí Orientu. Nad tím, jestli mělo vše v ději logiku a v reálu by se nějak tak odehrálo, jsem nepřemýšlela. Nechala jsem se unášet exotikou, nasávala vůně na tržišti a držela Alexandře palce, aby si vzpomněla.

Pákistánská pomsta je volným pokračováním knihy Pákistánská princezna, ale dá se číst i jako samostatný román, což byl můj případ. V ději jsem se dobře orientovala a neměla pocit, že by mi něco chybělo do výsledné skládačky.

Román určitě zaujme všechny milovnice romantických příběhů ocucených špetkou dobrodružství a napětí. Vášnivá, okořeněná vzrušujícími milostnými scénami, taková je Pákistánská pomsta.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fortuna Libri, knihu můžete zakoupit na eshopu.

DVOJRECENZE: Mlsný ježek Toník, Ustrašená veverka Barborka

Nakladatelství Fortuna Libri má na svém kontě spoustu báječných knih jak pro dospělé, tak i pro děti. Protože mám doma skoro tříleťáka, kterého se snažím odmala vést ke knížkám, stejně jako jeho dnes už téměř dospělého bráchu, nemohli jsme si nechat ujít dvě novinky z literatury pro děti. Knihy německé spisovatelky Andrey Reitmeyerové nesou názvy Mlsný ježek Toník a Ustrašená veverka Barborka. Nás jejich vydání těší dvojnásobně, protože pojednávají o sympatických zvířatech, což veverka a ježek bezesporu jsou, zároveň jsou to naši jmenovci. Už z fotek vidíte, že se v obou případech jedná o podobný koncept, jak formátem, tak zpracováním.

Na prvních stránkách se se zvířátky seznámíte. Kde žijí, čím se živí, děti poznají základní informace, které by o veverce a ježkovi měly vědět, stejně pár zajímavostí. Po grafické stránce se jedná o naprostý skvost, co se ilustrací týče. Ty má na svědomí přímo autorka a já musím říct, že nás oba se synem upoutaly na první pohled. Nejenže mají svůj půvab, jsou srozumitelné pro menší i větší děti, povídání doplňují na správných místech a jsou koncipovány tak, že pokud máte dítko, které pozornost neudrží příliš dlouho, můžete mu text převyprávět vlastními slovy, právě za pomoci obrázků. Z pohledu knihovnice obě knížky oceňuji i jako výborný a poutavý materiál ke společnému čtení s dětmi, nebo jako pomocníka při besedách o přírodě a zvířatech.

Oba příběhy mají navíc výchovný podtext. Mlsný ježek Toník pojednává o ježčím mláděti, které nechce jíst to, co ježci běžně konzumují. Místo toho by si si pořád dával jahody, jenže ty rostou jen v létě. Ale co v zimě, když maminka s tatínkem spí zimním spánkem a Toník nemůže, protože mu kručí v břiše? Napraví se ježčí mládě a začne jíst správné jídlo? Pomůže mu veverka, kterou potká v lese? Toníkův příběh ukazuje, že se nemůžeme přecpávat jen oblíbenými lahůdkami, ale musíme jíst to, co nám prospívá. Tahle knížka nám kápla do noty, protože náš Toník je taky neskutečně vybíravý. Já doufám, že čím častěji ji budeme číst, tím dřív Toník zjistí, co je pro něj dobré.

Ustrašená veverka Barborka je správnou volbou pro bojácné děti. Sama se bojí skákat, což se zdá divné, protože skákání je pro veverky úplně normální. Barborka se nedokáže odhodlat, ale možná jí pomůže motýl, který jí něco pošeptá do ouška. Co to může být? Překoná Barborka strach a bude skákat ze stromu na strom stejně jako její sourozenci? I tato knížka je nádherná, ukazuje dětem, že každá překážka se dá překonat. Opět ji zdobí překrásné obrázky, které jsou pastvou pro oko.

Ještě než mi do oka padly anotace, prolistovala jsem si příběhy a napadlo mě, že k textům se hodí jedno slovo – laskavý – zjistila jsem pak, že se v anotaci opravdu objevuje. Vystihuje podstatu obou vyprávění, která jsou poučná a dětem mají být nápomocny při překonávání problémů, ale zároveň jsou velmi milá. Autorka si nehraje na moralistku, nechce děti učit násilnou formou.

Obě knihy doporučuji nejen rodičům a dětem pro společné čtenářské a výchovné chvilky, suverénně obstojí v knihovnách, školkách i rodinných centrech.

Z pohledu malého recenzenta:
Povídání na mě bylo moc dlouhé, jsem divočák a nevydržím dlouho poslouchat. Ale mamka na mě vyzrála. Chvilku mi četla a pak mi ukazovala obrázky a vyprávěla mi o ježkovi, který se jmenuje jako já, a taky o veverce Barborce. To je zase mamčino jméno, pořád se tomu smála. Mně se líbil hlavně ježek, protože nechce jíst, ani já ne. Knížky jsem si prohlížel i sám, už totiž poznám ježka i veverku, jahody a taky les. A až budu trochu větší, přečteme si s mamkou i o tom, jak opravdový ježek a veverka žijí. Už se těším.

Za recenzní výtisky knížek děkuji nakladatelství Fortuna Libri, na jehož webu si můžete Mlsného ježka Toníka i Ustrašenou veverku Barborku koupit.

Jen se tě trochu dotknout

Zdroj: Chrudimka.cz

Jubilee Jenkinsová je alergická na lidi. Doslova. Jakýkoliv dotek, i jen letmý, by ji mohl zabít.

Představte si, že byste se nemohli dotknout druhých lidí, dát někomu pusu, poklepat kamaráda po rameni, obejmout mámu… Šílené, že? Není divu, že se Jubilee uzavřela do sebe a přestala vycházet z domu. Po smrti matky se však musela vzchopit a najít si práci. Zakotvila v knihovně, kde se její knihomolské srdce cítí jako ryba ve vodě.

Erik se jen nedávno rozvedl, dcera, která zrovna vstoupila do osidel puberty, ho ignoruje a adoptivní syn žije v jakémsi vlastním superhrdinském světě. Erik a Jubilee se potkávají v knihovně a vypadá to, že by si mohli rozumět i víc než jako přátelé. Jenže stačí jen dotyk a Jubilee může zemřít. Má taková patová situace řešení?

Tohle není typický román o lásce. Colleen Oakleyová s velkým pochopením a nadhledem nahlíží do duše mladé ženy sužované smrtelnou alergií a fobií, kvůli kterým má problém začlenit se do běžného života. Autorka sleduje vývoj hlavní hrdinky od dob, kdy nedokázala ani otevřít dveře pošťákovi, nakoupit si v obchodě nebo posekat trávu na zahradě, až po pozvolné první samostatné krůčky. Colleen Oakleyová sama přiznává, že alergie, kterou popisuje, lékařsky prokázána není, přesto se ji podařilo vystihnout podstatu nemoci naprosto věrohodně.

Děj plyne jen velmi pomalu, pozvolna a je prostý velkých akcí a gest. Ocení jej čtenáři, kteří milují poklidné příběhy, které nikam neodbočují a drží se osvědčeného schématu. Dvě křehké duše ztracené ve světě, jemuž až tak úplně nerozumí, si získají fanoušky romantických knih.

Atraktivitu zvyšuje i prostředí knihovny, jehož kolorit dotváří svérázní návštěvníci.

Kromě stěžejní zápletky se autorka zabývá také rodinnými vztahy, zejména křehkými vazbami mezi rodiči a dětmi, ať už vlastními či adoptivními. Mohlo by se zdát, že zpracovává příliš mnoho témat najednou, ale není to tak. Vše do sebe zapadá a odpustit jí proto můžeme i lehce otevřený, trochu hollywoodský konec, který příběh činí trochu kýčovitým.

Stačí jen dotyk je zábavná a romantická kniha, která dokazuje, že i ty největší překážky se dají překonat, pokud opravdu chcete.

Za recenzní e-book děkuji portálu Chrudimka.cz, kde recenze primárně vyšla

Ztracené dopisy

Sarah Mitchellová napsala román, který si zcela určitě podmaní spoustu čtenářek (a snad i čtenářů 🙂 ) . Autorka čerpala námět ve své rodině a na základě skutečných událostí stvořila příběh, který se do srdcí zapíše svou silou i dojemností.

Děj je rozvíjen ve dvou časových rovinách. V současnosti se setkáváme s Kanaďankou Martou, která se po smrti svého otce vydává do anglického Norfolku po stopách tajemství, které muž před svou rodinou skrýval. Měl snad dlouholetou milenku, nebo druhou rodinu, jejíž existenci tajil? Klíčem je počítačový soubor s podivným názvem Catkins. Marta rozplétá klubko pořádně spletených informací, jejichž nitky vedou k období druhé světové války.

Sylvie se trápí v manželství, které je podle ní nešťastné. Dopustila se osudového přešlapu, jenž jako černý mrak visí nad jejím vztahem s manželem Howardem. Trochu se jí uleví, když muž narukuje na frontu. V té době Sylvie zdědí malou chatku po tetě. Když se na ni jde s dětmi podívat, potká zajímavou dívku Connie, která se stará o svého malého bratra. Sylvie pomůže Connii najít ztracený prstýnek a tím je odstartováno přátelství na život a na smrt, v němž velkou roli hraje tajemství, s nímž se Sylvie Connii svěří. Jeho dopad má vliv i na Martino pátrání. Co vlastně žena o svém otci zjistí?

Ztracené dopisy jsou přesně tím typem románu, který mám ráda a vyhledávám ho. Střídání časových rovin, období druhé světové války a anglické reálie, to je přesně podle mého gusta. Myslím, že na své si přijdou příznivci spletitých rodinných příběhů. Vše je nakombinováno do čtivého díla, od kterého se jen těžko odchází.

Asi nejvíc mě oslovila část, odehrávající se za války. Autorka vystihla napjatou atmosféru, která v Británii vládla, strach z náletů (ty jsou vylíčeny poměrně věrohodně) a popsala i soudržnost, která panovala mezi lidmi, jež museli snášet pohled na zničené město a čelit tragickým ztrátám při bombardování. Velkou pozornost věnuje také evakuačním programům, které měly britským dětem zajistit přechodné bezpečí v náhradních rodinách v Kanadě nebo Austrálii. Při čtení nebyla nouze o emotivní scény, jen si zkuste představit, že máte své děti poslat do zámoří a netušíte, jestli je ještě někdy uvidíte. Tohle mě vážně dostalo.

I současná linie je výborná. Marta nejenže řeší otcovu minulost, musí se také popasovat s pošramoceným vztahem s dcerou Janey. Vůbec na mezilidské vztahy klade Sarah Mitchell v knize velkou pozornost, popisuje je s vnímavostí a citlivostí. Klade důraz na drobné detaily, do děje jsou zakomponovány i scénky, které pro celý příběh nemají smysl jako samostatné, ale v kontextu působí uceleně a se svým lehce humorným podtónem jej příjemně odlehčují. Ocenila jsem, že se děj odehrával v přímořském městečku a spolu s Martou, a vlastně i se Sylvií a Conií, jsem si užívala slanou vůni moře, vítr ve vlasech a šumění vln.

Pod neskutečně krásnou obálkou se skrývá silný příběh vzdávající hold ženám, které se musely s válkou popasovat po svém. A že spolu s Martou rozpletete jedno pořádně zašmodrchané tajemství, to je třešinka na dortu.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fortuna Libri, kde si můžete titul zakoupit.