Design a site like this with WordPress.com
Začít

Jednoho dne v Londýně

Cora a Jacob. Bydlí na opačných koncích rušného Londýna a jak se s oblibou říká, nikdy by se nepotkali, kdyby… Kdyby na sebe jednou nenarazili v metru, kterým oba pravidelně jezdí, ale až doposud se míjeli. Coře, vdově se dvěma odrostlými dětmi je padesát, myslela si, že ji už láska nemůže potkat. Jacob je mladší, s Corou si i přes to rozumí, ale v jeho životě je tajemství. A pak je tady Fran, která má dojem, že Jacob pro její matku není vhodný a věkem se spíše hodí k ní. Máme z toho zajímavý propletenec, že? Román nazvaný Jednoho dne v Londýně vám ukáže, že na lásku není nikdy pozdě, i když vás na cestě za ní čeká pár překážek.

Saskia Sarginsonová se českým čtenářům představila romány Dvojčata a Lavička, který mě hodně oslovil a tušila jsem, že by se totéž mohlo podařit aktuální novince. A byla to trefa!

V románu, který cílí na ženy, které už mají ledacos za sebou a nechybí jim životní zkušenosti, autorka zpracovala hned několik témat. Zaobírá se věkovým rozdílem mezi partnery, v tomto případě je žena starší než muž a bojí se reakce okolí. Další věcí jsou rodinné vztahy, zejména ten mezi matkou a dcerou, který ztěžuje fakt, že Fran se do Jacoba také zamilovala a svým chováním vytváří mezi sebou a Corou zbytečnou propast. Spisovatelka se zaměřila i na hrdinčiny děti – Fran se nedaří v herecké kariéře a neví, co se sebou, syn Luke je zdánlivě v pohodě, připravuje se na vysokou, ale kdo ví, co se introvertnímu mladíkovi honí hlavou.

Zdánlivě mnoho různorodých situací tvoří ve finále ucelený příběh o lásce a partnerských vztazích, o rodině a o tom, jak mezi lidmi vznikají mnohdy zbytečná nedorozumění. A jako třešnička na dortu se představuje rušný, pestrým, svérázným životem kypící Londýn, který se k romanticky laděným příběhům hodí.

Saskia Sarginsovová se dokáže vžít do svých hrdinů, kteří jsou v tzv. středním věku a čtenářům nastínit jejich problémy čtivou formou. Poklidně plynoucí román se čte dobře, není příliš sladký, ale spíše vyladěn do hořkosladkých tónů, jaké nám život občas dokáže namíchat. Pokud hledáte romantický příběh, který zahraje i na vážnější notu, je tento příběh přesně pro vás.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fortuna Libri, na jehož eshopu titul pořídíte.

Duch Vánoc

Valná většina lidí ráda vzpomíná na příběhy, které jim vyprávěli prarodiče, a je jedno, zda to byly smyšlené pohádky, nebo skutečné historky a vzpomínky na doby minulé. Ten pocit, když jste mohli sedět se svými blízkými a poslouchat vyprávění… Stejně to cítí i děti Lance a Lily, jimž jejich babička vypráví jeden kouzelný vánoční příběh, který má pohádkový nádech, přesto se skutečně stal.

Dva nejlepší kamarádi hospodský Hank a pastor Peter sedí v předvánočním čase v oblíbené hospůdce, kde se pravidelně scházejí na oběd. Povídají si o tom, co všechno musí do Vánoc stihnout a najednou se přistihnou, jak se dohadují o důležitosti své práce a nemůžou se shodnout. Domluví se, že si na týden svá zaměstnání vymění a tak zjistí, kdo je na tom hůř a nebo líp. Co si během těch pár dní uvědomí? Určitě to, že obě povolání, ač na první pohled rozdílná jako den a noc, mají mnoho společného.

Příběh Debbie Macomeborové je zasazen do roku 1977, doby jen nedávno minulé, kdy lidé ještě neznali nejnovější moderní technologie, spoléhali se jeden na druhého a čas jakoby plynul o mnoho pomaleji než dnes. K jeho kouzlu přispívá i fakt, že se odehrává v magickém čase vánočních svátků, kdy občas roztaje i to nejtvrdší srdce, o čemž se během vyprávění přesvědčíme.

Čtení vám nezabere příliš mnoho času, Duch Vánoc je pohodovou jednohubkou na adventní odpoledne. Přečteno budete mít za chvilku, úsměv vám vydrží déle, protože v příběhu dojde k mnoha dojemným i humorným situacím. A nebyl by to správný vánoční počin, kdyby v něm nefigurovalo duchovní poučení a poselství Vánoc, obojí podáno nevtíravou formou.

Příjemná novela z pera autorky romantické literatury vám zpestří hektické předvánoční dny a pomůže nastolit poklidnou atmosféru nejkrásnějších svátků v roce. Určitě by si ji neměli nechat ujít milovníci Vánoc, a kdo ví, třeba vykouzlí dobrou náladu i u zarytých Grinchů. 🙂

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fortuna Libri, knížku pořídíte na eshopu.

Kavárna na konci ulice

Na začátku příběhu byl deník. Osamělý starý malíř Julian do něj vytvořil první zápis o sobě samém, o svém životě, přáních, touhách… Zápisník nechal na stole v kavárně, kde ho objevila její majitelka, upjatá Monica. I ona v něm zanechá stopu v podobě osobní zpovědi a poté ho odloží v nedalekém baru. Tam ho najde Hazard, kterému jsou nade vše drogy a alkohol. Po jedné bujaré noci si slíbí, že se změní a bude abstinovat. I on se svěří deníku, po něm další člověk a další… Cesty všech se protnou v Moničině kavárně. Skupinka lidí, kteří by se za jiných okolností nepotkali a neměli ani nic společného, se začne scházet. Vzniká mezi nimi přátelské pouto a mezi některými to začne jiskřit víc, než by se mezi kamarády slušelo… Zjišťují, že díky deníku se jejich životy mění a oni se stávají úplně jinými lidmi. Má Julianův projekt „Skutečnost“ smysl i přesto, že někdy může pravda tnout do živého?

Román Kavárna na konci ulice je příběhem, který si na paškál bere mezilidské vztahy. Autorka popsala vzájemné vazby mezi lidmi, kteří i ze stránek knihy působí jako reálné osoby z masa a kostí. Úzkostmi sevřená Monica k sobě druhé jen tak nepustí, Julian pod slupkou bohéma a bývalého lamače žen skrývá křehkou duši, Hazard neustále balancuje na hraně pokušení, Influencerka a matka v jedné osobě Alice je navenek perfekcionistka s načančaným dítkem, které ukazuje na sociálních sítích, ve skutečnosti je její život jeden velký chaos. V nádherném, mile působícím příběhu sledujeme pozvolnou proměnu a zjišťujeme, že někdy je to, co vidíme navenek jen slupka a pozlátko a ve skutečnosti je všechno úplně jinak. Přestože se knížka zabývá tématy k zamyšlení, není vůbec nudná, s postavami nebude nouze o zábavné chvilky a jiskřivé, milostným napětím nabité situace.

Doporučuji přečíst doslov spisovatelky i v případě, že se jinak těmto autorským dodatkům vyhýbáte. Clare Pooleyová se inspirovala vlastním životním karambolem, kdy propadla alkoholové závislosti. Dokázala se z ní dostat, až když si uvědomila vlastní slabost a selhání na veřejně přístupném internetovém blogu. Stejně jako její hrdinové i ona dokázala přiznat pravdu o sobě a změnit se.

Laskavé vyprávění s prvky romantiky je prodchnuto jemným humorem potěší čtenáře, kteří milují příběhy s obyčejnými lidmi v hlavní roli. Žádní superhrdinové s perfektními životy, ale lidé jako já, vy, nebo soused z protějšího domu, každý může zkusit deníkový projekt Skutečnost.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fortuna Libri, knížku pořídíte na eshopu.

Jana Eyrová

Jana Eyrová. Je ji třeba blíže představovat? Klasika, která rozechvěje srdce všech romantiků, které svět kdy nesl, nese a ponese. Příběh vychovatelky a jejího nadřízeného (chtěla jsem napsat pána, ale v tomto spojení mi to evokuje úplně něco jiného :)) ) se čtenářů dotýká už pěkných sto sedmdesát pět let, poprvé byla totiž vydána v roce 1847 a od té doby nesčetněkrát, ve světě i u nás, v rozličných překladech. Nakladatelství Fortuna Libri aktuálně vydalo Janu Eyrovou znovu, v moderním překladu Pavly a Matouše Iblových. Poprvé jsem Janu Eyrovou četla někdy na prahu puberty, ve slovenštině, od té doby pak několikrát v českém překladu Jarmily Fastrové.

Děj románu je notoricky znám. Janu poznáváme jako nemilovanou schovanku v rodině dívčiných příbuzných. Od nich se dostává do sirotčince Lowood, kde prožije první velké přátelství, stejně jako útrapy, o kterých se těžko čte. Pár let v Lowoodu působí jako učitelka, ale pak odpoví na inzerát hledající vychovatelku a dostává se do domácnosti pana Rochestera, kde pečuje o jeho malou schovanku Adélku. A jak to bylo dál? Kdo ví, tomu to připomínat nemusí, a kdo ne, honem pro knížku, cesta Jany k lásce a štěstí je dojemná, tajuplná i trnitá.

Překladatelům se podařilo zachovat úžasnou atmosféru, kterou Jana Eyrová má. Je to trochu ponuré, smutné i tajemné čtení. Děj plyne pomalu, je hodně popisný, nečekejte příliš mnoho akcí – vše je především o emocích. Vypravěčkou je samotná Jana, její příběh je čtenáři podán ich-formou a jak to bylo v tehdejší literatuře zvykem, hrdinka promlouvá přímo ke čtenáři tak, že ho v průběhu knihy oslovuje a obrací se přímu k němu. V textu se objevují francouzské věty, na konci knihy jsou vysvětlivky, takže se nemusíte bát, že by vám unikl smysl konverzace mezi hrdiny.

Nové vydání s moderním čtivým překladem, který si zachovává dobovou atmosféru, je důstojným následovatelem dosavadních vydání nesmrtelné klasiky a já ho směle doporučuji všem, jimž se Janiny osudy navždy vryly do srdce, aby si je touto knihou znovu připomněli, stejně jako novým čtenářským duším, které se na příběh lásky teprve chystají.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fortuna Libri, knihu pořídíte na eshopu.

Osudová žena

S tvorbou Renaty Názlerové jsem se setkala poprvé díky knize Tlustoprdka. No a co?, která mě doslova přikovala ke čtení, bavila jsem se u ní od začátku do konce. Druhým počinem autorky je Osudová žena, na které mě zaujalo téma návratů do minulých životů.

Psychoterapeut Cyril má novou klientku. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby tou ženou nebyla Anna Jakubovie, sebevědomá až příliš, hrdá, úspěšná a především mimořádně přitažlivá. Svých předností je si vědomá a všem v okolí to dává patřičně sežrat. Samozřejmě, že to zkusí i na Cyrila, ten jí v rámci předepsané terapie doporučí tzv. regrese – návraty do minulých životů, které se provádějí v hypnóze. Pro Annu je to zpočátku něco téměř nemyslitelného, postupem času však zjistí, že díky regresím pozná hlouběji nejen sama sebe, ale i příčinu svého chování.

Děj sleduje Annu a postupnou proměnu její osobnosti a v prostřizích nechává čtenáře nahlédnout do minulých životů hlavní hrdinky. Setkáme se s ní mimo jiné ve starověkém Egyptě i Peru, nebo v Paříži těsně po druhé světové válce. Tyto části mě velmi bavily, ale čekala jsem, že jich bude víc a budou propracovanější, co se terapie týče.

Oba hlavní hrdinové nepobrali mnoho mých sympatií, ale to je ryze můj subjektivní názor. Nelíbilo se mi Annino chování, i když vím, že v příběhu mělo své opodstatnění. Neoblíbila jsem si ani Cyrila, u něhož jsem měla pocit, že u něj občas převládá jiný nástroj myšlení, než je mozek 🙂 a nedokáže se v určitých věcech projevit a rozhodnout. Víc se mi zamlouvaly postavy vedlejší – Jiří, Cyrilův kolega a kamarád v jedné osobě a Cyrilova přítelkyně Ester.

Hrdinové mají stejně jako v předchozí knize život o mnoho lehčí díky tomu, že jsou zajištěni po finanční stránce, ale znovu také zjistíme, že na tučném kontě v bance osobní štěstí nezávisí. Román Osudová žena je opět napsaný velmi lehkou rukou, přestože se v něm autorka dotýká vážnějších témat, pořád patří mezi oddechovou četbu, která zpříjemní nadcházející letní dny.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fortuna Libri, knihu pořídíte na eshopu.

Statek je rodu ženského

Ke čtení knížky Statek je rodu ženského mě nalákala obálka, která je veselá a příjemná na pohled. Anotace zase slíbila příběh plný dobré nálady, humoru a letní atmosféry provoněné ovocnými koláči. Společně ji napsaly čtyři spisovatelky – Jana Jurmanová, Dagmar Lachmanová, Radmila Tomšů a Kateřina Vágnerová. Na jeden počin poměrně velký počet autorů, ale v textu to nepoznáte, natolik působí celistvým dojmem.

Čtyři autorky přinášejí čtyři hlavní hrdinky – ženy různorodého věku i povah se řízením osudu i přesně mířených náhod sejdou na venkovském statku jedné z nich. Darja, Maruška, Bibi a Alex. Jedna je trochu marnivá, druhá citlivá, další je bohémka a ta poslední až moc praktická. Bude jim to ladit? A co muži? Mají v jejich životech místo? No však počkejte, uvidíte, jak si čtyři české amazonky poradí se svými protějšky, s nimiž není lehké žití. Právě proto, aby mužům dokázaly, že si poradí i bez nich, se uchýlí na půvabný statek v Jižních Čechách, který patří Darje.

Na sympatickou čtveřici čeká spousta nevšedních zážitků. Jejich jihočeské léto je plné adrenalinu od začátku až do konce. Musí si poradit s řemeslníky, kteří statek rekonstruují, s nevěrným manželem Marušky i roztržitým mužem Alex, který si ani nevšiml, že jeho žena někam odjela. A to není zdaleka vše.

Autorky si vyhrály s jednotlivými postavami, které vůbec nejsou nudné. U každé z nich vypíchly konkrétní povahový rys a pohrály si s různými situacemi, v nichž se ženy ocitly. Podle námětu by se mohlo zdát, že v případě této knížky jde o variaci na feministické téma, ale nebojte se, i když hrdinky působí bojovně a na chlapy mají tak trošku pifku, vše dopadne tak, jak má. Román Statek je rodu ženského na muže neútočí, ale poukazuje na to, jak může ve vztazích docházet k problémům i nedorozuměním a nebojí se je řešit pomocí vtipu a humoru. Především je to hold přátelství mezi ženami, které společně táhnou za jeden provaz, i když někdy spolu nesouhlasí.

Doporučuji tuhle knížku jako lék na splíny, obzvláště v této době, která nás bez rozdílu drtí a táhne do hlubin bezmoci a smutku. V rámci zachování duševní pohody si ji určitě přečtěte, je to taková milá pohádka pro dospělé o vztazích se šťastným koncem.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fortuna Libri, knížku pořídíte na eshopu.

Krajina ledu

Se jménem spisovatelky Eowyn Ivey jste se už mohli setkat prostřednictvím knihy Dcera sněhu, v níž se autorka inspirovala pohádkou o Sněguročce a svůj příběh zasadila do nespoutané Aljašky. Zatímco Dcera sněhu je spíše něžným, snovým příběhem s nádechem fantazie a magična, Krajina ledu má příchuť dobrodružství, ale nebojte se, ani romantická linie chybět nebude.

.Děj je zasazen do období konce 19. století a sledujeme v něm průzkumnou výpravu proti proudu řeky Wolverine, jíž se účastní podplukovník Allen Forrester. Doma nechává svou mladou ženu a sám se vydává vstříc dobrodružství, ale také velkému nebezpečí.

Eowyn Ivey tentokrát pojala příběh jinou formou než ten předchozí. Je poskládán z deníkových záznamů, dobových kreseb a úryvků z tisku a rámuje ho současná korespondence mezi prasynovcem Allena Forrestera a kurátorem aljašského muzea. Dohromady tvoří úžasný počin, který osloví zejména čtenáře s touhou poznávat neznámá místa. Autorka se opět inspirovala skutečnými události, které přetavila v dobrodružný příběh, v němž představila také střet mezi tehdejší moderní civilizací a domorodými obyvateli Aljašky.

Dějem se vine milostná linie patřící manželům Forresterovým, Allenovi a jeho manželce Sophii, osamělé ve světě, který nepřeje chytrým a odvážným ženám. Sophie se postupem času stává průkopnicí ve fotografování, disciplině, pro níž v tehdejším společenství žen není místo. Sledujeme, jak se z původně zakřiknuté mladé dívky mění v sebevědomou osobu.

Krajina ledu není čtení pro každého. Pokud čekáte příběh, v němž zlehka procestujete Aljašku, jste na omylu. Eowyn Ivey se podařilo napsat hutný román, do nějž není snadné proniknout, nepřijmete-li téměř dokumentární styl, který autorka zvolila. Pokud se vám to, stejně jako mně, podaří, je to láska na téměř čtyřista padesát stran a ještě dál. Díky zvolené formě, jakou je knížka napsaná, působí děj autenticky a věrohodně a máte chuť dohledávat si další informace k tématu.

Spisovatelka Eowyn Ivey se mi líbí čím dál víc, nejen pro svůj osobitý způsob psaní, ale také pro destinaci, kterou si zvolila – Aljaška je jednou z mých oblíbených knižních destinací.

Vydejte se proti proudu aljašské řeky Wolverine a poznejte příběh, v němž se snoubí dobrodružství, odvaha a láska.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fortuna Libri, knihu pořídíte na eshopu.

Dcera sněhu

Máte rádi pohádky? Zimní pohádky, třeba tu o staroušcích, kteří léta toužili po dítěti, až si ho zhmotnili ze sněhových koulí? Nádherný, dnes už klasický příběh převedla Eowyn Ivey do příběhu nazvaného Dcera sněhu, který vám vezme dech, je-li ve vás aspoň kousek dítka věřícího na pohádková kouzla.

Píše se rok 1920. Stárnoucí manželé Mabel a Jack žijí na Aljašce, kam utekli před svým smutkem. Před lety přišli o čerstvě narozené miminko a od té doby žili s bolestí v srdcích. Žal zahánějí tvrdou prací a mlčenlivostí, ale touha po dítěti v nich stále zůstává a začíná prohlubovat citovou propast mezi nimi. Zachrání jejich vztah holčička, kterou si uplácali ze sněhu? Je dívenka přeludem nebo vysněnou dcerou?

Eowyn Ivey napsala nádherný příběh se snovou atmosférou a nádechem pohádky. Svět fantazie je otevřen všem, kteří věří stejně jako Mabel, že sny se mohou stát skutečností. Sněhová dívka je tady a je potřeba postarat se o ni, byť si ostatní myslí, že Mabel trpí přeludy z dlouhotrvající zimy, v níž se den brzy mění v nekonečnou tmu.

Autorka se inspirovala tradiční ruskou pohádkou o Sněguročce a příběh přenesla do prostředí divoké a nespoutané Aljašky, která je vysněnou destinací mnoha dobrodruhů i romantiků. I já toužím navštívit ji, proto jsem se nechala unášet skvěle vystihnutou atmosférou drsné krajiny.

Aljaška se s nikým nemazlí a nic nedává zadarmo. S Mabel a Jackem prožijete několik opravdu tuhých zim, během nichž se ukáže odolnost a houževnatost manželů, bez těchto vlastností nelze v divočině přežít. Zároveň díky sněhové dívce Faině pocítíte křehkost, něžnost a melancholii.

Před vámi se odvíjí příběh laděný do melancholického kabátku. Touha po dítěti je hlavním motivem knihy a autorce se podařilo proniknout do duší hlavních hrdinů a vystihnout každého z nich osobitým způsobem. Přestože jejich komunikačním nástrojem jsou víceméně mlčenlivost a drobná gesta, dokázala vystihnout jedinečný vztah, který mezi sebou manželé měli. O magické atmosféře mrazivé Aljašky plné sněhu a divokých zvířat nemluvě. To nechcete zažít na vlastní kůži.

Dcera sněhu se řadí mezi knihy, které v sobě míchají realitu s prvky fantazie a pohádky, přesto ke čtenáři hovoří s vážností a naléhavostí. A pokud si ji přečtete v zimním období, ještě víc umocníte prožitek z příběhu, který je křehký a jemný jako sněhová vločka.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fortuna Libri, knížku pořídíte na eshopu.

Nedotknutelný

Monika Wurm je v českých luzích a hájích velmi oblíbenou autorkou, to že ji čtou nejen ženy, ale občas po jejích knížkách sáhnou i muži, můžu potvrdit ze své praxe. Byť píše o tématech, které aktivně v literárním světě nevyhledávám, v případě této charismatické Slovenky ráda vystoupím ze své komfortní zóny. Udělala jsem to s románem Pákistánská pomsta, kdy jsem dala na intuici, že by to mohlo vyjít, a také na názory blogerek, které autorku čtou a mají ji v oblibě – že to klaplo, už víte z recenze. No a jak si vedl nejnovější román Nedotknutelný, který opět vydalo nakladatelství Fortuna Libri? Pohádka tisíce a jedné noci může začít. Pekelně ostrá, pořádně drsná, hodně krutá. A taky plná lásky, takové, jakou Monika Wurm do svých knížek umí vetknout. Ryzí, čisté až naivní, místy až neuvěřitelné.

Příběh je čtenáři podán z úhlu pohledu dvou hlavních postav, které se střídají ve vyprávění. Promlouvá k nám mladý Ind Ráhul a Ukrajinka Julija. Jejich životní cesty jsou trnité, kamenité a od osudu dostali naloženo tolik, že být na jejich místě Chuck Norris, sám od sebe by už vyhledal psychologa. 🙂

S Ráhulem prožijeme těžké chvíle v chudobě. Narodil se jako nedotknutelný, patří totiž do nejnižší kasty v Indii, jejíž členové se řadí mezi nejopovrhovanější v indické hierarchii. Aby nezemřel hlady, uchyluje se k drobným krádežím. Jednou ukradl mobil krásné dívce, kterou nemohl pustit z hlavy a začal po ní pátrat, aby jí telefon mohl vrátit. Julija i s maminkou odchází z Ukrajiny do Čech v naději, že je čeká nový a lepší život. Realita je však úplně jiná, obě naivní a důvěřivé ženy semele na první dobrou. Jak to s nimi dopadne? Najde Ráhul ženu, jež ho uhranula? A co Julija? Doplatí na naivitu a důvěřivost?

I když jsem zatím přečetla jen dva kousky z pera Moniky Wurm jsem přesvědčená, že autorka své knížky píše s velkým nadšením a zapálením nejen pro spisovatelskou činnost jako takovou, ale především ji baví vést své literární hrdiny po nejrůznějších cestách osudu, které jsou všechno, jen ne hladké a bez nástrah. V jejím podání se mi líbí také prostředí, v němž se postavy pohybují. Běžně exotické destinace v knižním světě nevyhledávám, ale v podání Moniky Wurm se mi líbí.

Nedotknutelný chytne za srdce všechny romanticky založené duše. Bude ve vás dlouho rezonovat, i když si určitě řeknete, že svým hrdinům toho naložila tak moc, že to normální člověk nemůže unést.

Autorka píše poutavě, umí se vcítit do životů lidí vykořeněných ze společnosti a přiblížit jejich strastiplné osudy dojímavým způsobem. Někdy je až příliš patetická a emoce z příběhu doslova prýští, kdo se nechává rád unášet na vlnách citů, užije si je vrchovatě.

Tak vstupte do pohádky tisíce a jedné noci mající sice trpkou příchuť, ale jejímž leitmotivem je láska, která hory přenáší.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fortuna Libri, kde si knížku můžete pořídit.

Třetí zahrada

Sedmnáctileté Nelle se rozpadl celý svět. Vinou otce přišla rodina o majetek a ona musela jít do kláštera. Po dvou letech se vrací domů, rodina ji plánuje provdat za šlechtice Nicholase Albrechta. Nella zahoří láskou k chudému medikovi Sebastianovi, ale i když srdci neporučíš, rodiče poslouchat musíš, to vám Nella může potvrdit. Manželský svazek je od počátku plný nevraživosti, ale i nevyřčené vášně a především nedorozumění. Když dojde k anulování sňatku, je Nella nucena postavit se na vlastní nohy a osamostatnit se. Začne vyrábět vlastní kosmetiku a parfémy. Ale pouto mezi ní a Nicholasem je pořád silné, i když si to ani jeden nechce přiznat…

Byla jsem hodně zvědavá na románový debut spisovatelky Sarah Parsley. Pod anglicky znějícím jménem se skrývá Češka, která už roky žije v Austrálii. Využila jsem proto příležitost, kdy hledala recenzenty pro svou knížku nazvanou Třetí zahrada. Nějak intuitivně jsem cítila, že to bude příběh, jenž mě bude bavit.

Dostala jsem přesně to, co jsem čekala, žádný složitý historický román, ale lehkou šlechtickou romanci v níž se střídá široká škála emocí. Třetí zahrada mi připomněla knížky Madeline Brent nebo Victorie Holt, které jsem četla, když mi bylo kolem dvaceti.

Román je napsán svižně a čtivě, obsahuje určité klišoidní prvky, které se v romantických příbězích často opakují. Autorka to vyvážila činností, jíž se Nella věnuje – pěstování bylinek a vyroba rostlinné kosmetiky, je něco, co z historie známe moc dobře a v knižní podobě to funguje. Můžeme říct, že dnes by Nella byla se svou „bio zahradou“ velice in. 🙂

Máme tady romantiku, intriky a… sex. Už jsem několikrát přiznala, že ho v knihách moc nemusím, protože o něm jen málokdo umí psát tak, aby nevyzníval lacině, ale přirozeně. Sarah Parsley se to podařilo, erotika v příběhu hraje zásadní roli, ale nepřebíjí děj a je docela vkusná – na můj vkus. 🙂

A co hlavní hrdinové? Čteme šlechtickou romanci, takže je jasné, že láska a vztahy hladce probíhat nebudou. Někdy budete mít chuť s Nellou i Nicholasem zatřást a říct jim, sakra mluvte spolu, vy dva! Komunikace je základním stavebním kamenem každého vztahu, ať už se píše rok 2021 nebo 1796.

Pokud chcete číst klasický historický román, sáhněte po Jménu růže nebo se ponořte do světa Bídníků. Hledáte-li oddechovou četbu zasazenou do historických reálií, tady konkrétně zakotvíme v na sklonku 18. století, Třetí zahrada je dobrou volbou.

Za recenzní výtisk děkuji autorce Sarah Parsley, knížku můžete pořídit na eshopu nakladatelství Fortuna Libri.