Pákistánská pomsta

Alexandra se probírá v nemocnici po ošklivé nehodě, z níž si vůbec nic nepamatuje. Ona si vlastně nepamatuje vůbec nic, ani kým je ona sama, ani fakt, že má před svatbou. Nezbývá jí, než věřit pro ni naprosto cizímu muži, že je jejím snoubencem. Odjíždí s ním do Londýna, kde má pocit, že je někým sledována. Alexandra navíc zjistí, že je těhotná. Se svým údajným snoubencem Shahem odlétá do Pákistánu, kde se situace rázem obrací. Shah už není tím pozorným mužem, který ji chtěl hýčkat, vyklubal se z něj psychopat. Alexandra se ocitá v nebezpečí, navíc ji pořád někdo pronásleduje. Situace se přiostřuje a Alexandra musí svést boj o svůj život i paměť.

V první řadě musím říct, že tento typ literatury nevyhledávám. Téma zamilování se do muže jiné kultury jde mimo mě, stačilo mi před lety přečíst román Bez dcerky neodejdu, v němž je, dle mého, řečeno vše podstatné. Tak proč jsem se nechala na román Pákistánská pomsta nalákat? Už několikrát jsem vystoupila z tzv. komfortní zóny a přečetla si něco mimo svůj obvyklý okruh četby, proto jsem sáhla i po Pákistánské pomstě. Navíc mě upoutala i obálka a taky fakt, že o autorce moc hezky mluví kolegyně blogerky. A musím říct, že jsem udělala dobře. Kniha přišla v pravý čas, trefila se mi do momentální čtecí nálady a vyplnila prostor mezi thrillery.

Líbí se mi, s jakým nadšením Monika Wurm píše. Je vidět, že ji psaní baví, stejně jako témata, která si vybírá. Pákistánská pomsta je hodně dynamická, napětí se neustále stupňuje. Zaujala mě hned od první stránky, bavily mě hlavně popisy Shaha, na němž se spisovatelka hodně vyřádila a jen představit si ho bylo silné kafe.

Text je napínavý, je vyprávěn v ich- formě z pohledu Alexandry, takže umocní už tak intenzivní pocit z četby. Opravdu jsem byla překvapená, že mě to tak bavilo a knížku jsem si pořád všude nosila jako kočka koťata, protože jsem chtěla vědět, jak to s Alexandrou bude pokračovat. Autorka totiž vždycky skončila kapitolu na napínavém místě.

Nebudeme si nic nalhávat, jedná se o lehčí literaturu pro ženy, na mě konkrétně román působil jako milá, lehce naivní pohádka s příchutí Orientu. Nad tím, jestli mělo vše v ději logiku a v reálu by se nějak tak odehrálo, jsem nepřemýšlela. Nechala jsem se unášet exotikou, nasávala vůně na tržišti a držela Alexandře palce, aby si vzpomněla.

Pákistánská pomsta je volným pokračováním knihy Pákistánská princezna, ale dá se číst i jako samostatný román, což byl můj případ. V ději jsem se dobře orientovala a neměla pocit, že by mi něco chybělo do výsledné skládačky.

Román určitě zaujme všechny milovnice romantických příběhů ocucených špetkou dobrodružství a napětí. Vášnivá, okořeněná vzrušujícími milostnými scénami, taková je Pákistánská pomsta.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fortuna Libri, knihu můžete zakoupit na eshopu.

DVOJRECENZE: Mlsný ježek Toník, Ustrašená veverka Barborka

Nakladatelství Fortuna Libri má na svém kontě spoustu báječných knih jak pro dospělé, tak i pro děti. Protože mám doma skoro tříleťáka, kterého se snažím odmala vést ke knížkám, stejně jako jeho dnes už téměř dospělého bráchu, nemohli jsme si nechat ujít dvě novinky z literatury pro děti. Knihy německé spisovatelky Andrey Reitmeyerové nesou názvy Mlsný ježek Toník a Ustrašená veverka Barborka. Nás jejich vydání těší dvojnásobně, protože pojednávají o sympatických zvířatech, což veverka a ježek bezesporu jsou, zároveň jsou to naši jmenovci. Už z fotek vidíte, že se v obou případech jedná o podobný koncept, jak formátem, tak zpracováním.

Na prvních stránkách se se zvířátky seznámíte. Kde žijí, čím se živí, děti poznají základní informace, které by o veverce a ježkovi měly vědět, stejně pár zajímavostí. Po grafické stránce se jedná o naprostý skvost, co se ilustrací týče. Ty má na svědomí přímo autorka a já musím říct, že nás oba se synem upoutaly na první pohled. Nejenže mají svůj půvab, jsou srozumitelné pro menší i větší děti, povídání doplňují na správných místech a jsou koncipovány tak, že pokud máte dítko, které pozornost neudrží příliš dlouho, můžete mu text převyprávět vlastními slovy, právě za pomoci obrázků. Z pohledu knihovnice obě knížky oceňuji i jako výborný a poutavý materiál ke společnému čtení s dětmi, nebo jako pomocníka při besedách o přírodě a zvířatech.

Oba příběhy mají navíc výchovný podtext. Mlsný ježek Toník pojednává o ježčím mláděti, které nechce jíst to, co ježci běžně konzumují. Místo toho by si si pořád dával jahody, jenže ty rostou jen v létě. Ale co v zimě, když maminka s tatínkem spí zimním spánkem a Toník nemůže, protože mu kručí v břiše? Napraví se ježčí mládě a začne jíst správné jídlo? Pomůže mu veverka, kterou potká v lese? Toníkův příběh ukazuje, že se nemůžeme přecpávat jen oblíbenými lahůdkami, ale musíme jíst to, co nám prospívá. Tahle knížka nám kápla do noty, protože náš Toník je taky neskutečně vybíravý. Já doufám, že čím častěji ji budeme číst, tím dřív Toník zjistí, co je pro něj dobré.

Ustrašená veverka Barborka je správnou volbou pro bojácné děti. Sama se bojí skákat, což se zdá divné, protože skákání je pro veverky úplně normální. Barborka se nedokáže odhodlat, ale možná jí pomůže motýl, který jí něco pošeptá do ouška. Co to může být? Překoná Barborka strach a bude skákat ze stromu na strom stejně jako její sourozenci? I tato knížka je nádherná, ukazuje dětem, že každá překážka se dá překonat. Opět ji zdobí překrásné obrázky, které jsou pastvou pro oko.

Ještě než mi do oka padly anotace, prolistovala jsem si příběhy a napadlo mě, že k textům se hodí jedno slovo – laskavý – zjistila jsem pak, že se v anotaci opravdu objevuje. Vystihuje podstatu obou vyprávění, která jsou poučná a dětem mají být nápomocny při překonávání problémů, ale zároveň jsou velmi milá. Autorka si nehraje na moralistku, nechce děti učit násilnou formou.

Obě knihy doporučuji nejen rodičům a dětem pro společné čtenářské a výchovné chvilky, suverénně obstojí v knihovnách, školkách i rodinných centrech.

Z pohledu malého recenzenta:
Povídání na mě bylo moc dlouhé, jsem divočák a nevydržím dlouho poslouchat. Ale mamka na mě vyzrála. Chvilku mi četla a pak mi ukazovala obrázky a vyprávěla mi o ježkovi, který se jmenuje jako já, a taky o veverce Barborce. To je zase mamčino jméno, pořád se tomu smála. Mně se líbil hlavně ježek, protože nechce jíst, ani já ne. Knížky jsem si prohlížel i sám, už totiž poznám ježka i veverku, jahody a taky les. A až budu trochu větší, přečteme si s mamkou i o tom, jak opravdový ježek a veverka žijí. Už se těším.

Za recenzní výtisky knížek děkuji nakladatelství Fortuna Libri, na jehož webu si můžete Mlsného ježka Toníka i Ustrašenou veverku Barborku koupit.

Jen se tě trochu dotknout

Zdroj: Chrudimka.cz

Jubilee Jenkinsová je alergická na lidi. Doslova. Jakýkoliv dotek, i jen letmý, by ji mohl zabít.

Představte si, že byste se nemohli dotknout druhých lidí, dát někomu pusu, poklepat kamaráda po rameni, obejmout mámu… Šílené, že? Není divu, že se Jubilee uzavřela do sebe a přestala vycházet z domu. Po smrti matky se však musela vzchopit a najít si práci. Zakotvila v knihovně, kde se její knihomolské srdce cítí jako ryba ve vodě.

Erik se jen nedávno rozvedl, dcera, která zrovna vstoupila do osidel puberty, ho ignoruje a adoptivní syn žije v jakémsi vlastním superhrdinském světě. Erik a Jubilee se potkávají v knihovně a vypadá to, že by si mohli rozumět i víc než jako přátelé. Jenže stačí jen dotyk a Jubilee může zemřít. Má taková patová situace řešení?

Tohle není typický román o lásce. Colleen Oakleyová s velkým pochopením a nadhledem nahlíží do duše mladé ženy sužované smrtelnou alergií a fobií, kvůli kterým má problém začlenit se do běžného života. Autorka sleduje vývoj hlavní hrdinky od dob, kdy nedokázala ani otevřít dveře pošťákovi, nakoupit si v obchodě nebo posekat trávu na zahradě, až po pozvolné první samostatné krůčky. Colleen Oakleyová sama přiznává, že alergie, kterou popisuje, lékařsky prokázána není, přesto se ji podařilo vystihnout podstatu nemoci naprosto věrohodně.

Děj plyne jen velmi pomalu, pozvolna a je prostý velkých akcí a gest. Ocení jej čtenáři, kteří milují poklidné příběhy, které nikam neodbočují a drží se osvědčeného schématu. Dvě křehké duše ztracené ve světě, jemuž až tak úplně nerozumí, si získají fanoušky romantických knih.

Atraktivitu zvyšuje i prostředí knihovny, jehož kolorit dotváří svérázní návštěvníci.

Kromě stěžejní zápletky se autorka zabývá také rodinnými vztahy, zejména křehkými vazbami mezi rodiči a dětmi, ať už vlastními či adoptivními. Mohlo by se zdát, že zpracovává příliš mnoho témat najednou, ale není to tak. Vše do sebe zapadá a odpustit jí proto můžeme i lehce otevřený, trochu hollywoodský konec, který příběh činí trochu kýčovitým.

Stačí jen dotyk je zábavná a romantická kniha, která dokazuje, že i ty největší překážky se dají překonat, pokud opravdu chcete.

Za recenzní e-book děkuji portálu Chrudimka.cz, kde recenze primárně vyšla

Ztracené dopisy

Sarah Mitchellová napsala román, který si zcela určitě podmaní spoustu čtenářek (a snad i čtenářů 🙂 ) . Autorka čerpala námět ve své rodině a na základě skutečných událostí stvořila příběh, který se do srdcí zapíše svou silou i dojemností.

Děj je rozvíjen ve dvou časových rovinách. V současnosti se setkáváme s Kanaďankou Martou, která se po smrti svého otce vydává do anglického Norfolku po stopách tajemství, které muž před svou rodinou skrýval. Měl snad dlouholetou milenku, nebo druhou rodinu, jejíž existenci tajil? Klíčem je počítačový soubor s podivným názvem Catkins. Marta rozplétá klubko pořádně spletených informací, jejichž nitky vedou k období druhé světové války.

Sylvie se trápí v manželství, které je podle ní nešťastné. Dopustila se osudového přešlapu, jenž jako černý mrak visí nad jejím vztahem s manželem Howardem. Trochu se jí uleví, když muž narukuje na frontu. V té době Sylvie zdědí malou chatku po tetě. Když se na ni jde s dětmi podívat, potká zajímavou dívku Connie, která se stará o svého malého bratra. Sylvie pomůže Connii najít ztracený prstýnek a tím je odstartováno přátelství na život a na smrt, v němž velkou roli hraje tajemství, s nímž se Sylvie Connii svěří. Jeho dopad má vliv i na Martino pátrání. Co vlastně žena o svém otci zjistí?

Ztracené dopisy jsou přesně tím typem románu, který mám ráda a vyhledávám ho. Střídání časových rovin, období druhé světové války a anglické reálie, to je přesně podle mého gusta. Myslím, že na své si přijdou příznivci spletitých rodinných příběhů. Vše je nakombinováno do čtivého díla, od kterého se jen těžko odchází.

Asi nejvíc mě oslovila část, odehrávající se za války. Autorka vystihla napjatou atmosféru, která v Británii vládla, strach z náletů (ty jsou vylíčeny poměrně věrohodně) a popsala i soudržnost, která panovala mezi lidmi, jež museli snášet pohled na zničené město a čelit tragickým ztrátám při bombardování. Velkou pozornost věnuje také evakuačním programům, které měly britským dětem zajistit přechodné bezpečí v náhradních rodinách v Kanadě nebo Austrálii. Při čtení nebyla nouze o emotivní scény, jen si zkuste představit, že máte své děti poslat do zámoří a netušíte, jestli je ještě někdy uvidíte. Tohle mě vážně dostalo.

I současná linie je výborná. Marta nejenže řeší otcovu minulost, musí se také popasovat s pošramoceným vztahem s dcerou Janey. Vůbec na mezilidské vztahy klade Sarah Mitchell v knize velkou pozornost, popisuje je s vnímavostí a citlivostí. Klade důraz na drobné detaily, do děje jsou zakomponovány i scénky, které pro celý příběh nemají smysl jako samostatné, ale v kontextu působí uceleně a se svým lehce humorným podtónem jej příjemně odlehčují. Ocenila jsem, že se děj odehrával v přímořském městečku a spolu s Martou, a vlastně i se Sylvií a Conií, jsem si užívala slanou vůni moře, vítr ve vlasech a šumění vln.

Pod neskutečně krásnou obálkou se skrývá silný příběh vzdávající hold ženám, které se musely s válkou popasovat po svém. A že spolu s Martou rozpletete jedno pořádně zašmodrchané tajemství, to je třešinka na dortu.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fortuna Libri, kde si můžete titul zakoupit.

Zuby nehty

O Katie Kellyové můžeme říct, že je tak trochu lúzr. V devětadvaceti letech přespává u kamarádky, sen o vlastní restauraci se rozpadl, místo toho Katie pracuje jako pomocná kuchařka v domově důchodců. Ani lásku nemá, Ben dal přednost dobrodružnému cestovatelskému životu. Už to vypadá, že mladá žena se bude až do smrti hrbit pod taktovkou protivné nadřízené, spoléhat na milosrdenství přátel a vyhýbat se vlastní rodině, protože se sama za sebe stydí. Oči jí otevře Marta, obyvatelka domova, která nepřestala milovat život, i když zůstala opuštěná. Katie se díky ní přihlásí do konkursu pořádaného věhlasným šéfkuchařem Jean-Michelem, který hledá vedoucího kuchaře pro svou restauraci. O místo usiluje taky Katiin bývalý přítel Ben. Pravidla jsou jasná, vyhrát může jen jeden…

Román Zuby nehty nabízí možná trochu předvídatelný příběh, ale u románů tohoto typu s tím musíte víceméně počítat. Na první pohled lehký a humorný, uvnitř skrývá poselství. Není to tuctová romance, zabývá se také rodinnými vztahy. Katie je Irka, pochází z velké rodiny. Nikdy se nepřenesla přes smrt matky, a i když svého otce i sourozence miluje, jen těžko si k ním hledá cestu. Má pocit, že na vině je její zpackaný život a konkursem na šéfkuchaře chce dokázat, že se umí odrazit ode dna.

V knize se v stěžejní roli objevuje jídlo, připravte se, že budete mít pořád na něco chuť. Konkurs, na který se Katie přihlásila, připomíná kulinářskou soutěž Masterchef, v níž jsou účastníci schopni zazdít vlastní babičku, když jim jde o výhru. Jean-Michel je přísný, nepředvídatelný a hlavně egoistický chlap, kterému jde jen o michelinské hvězdičky. Mně svým chováním připomněl legendárního Gordona Ramsaye. Byla jsem ráda, že jsem si o tom, jak probíhá takový konkurs, mohla jen číst, vlastní zkušenost by mě asi zničila. 🙂 Autorka se dotkla také aktuálních témat jako je rivalita a syndrom vyhoření, který vás může dostat na kolena a je jedno, jestli jste nenápadný tichý dělník u pásu nebo světově proslulý… šéfkuchař. 🙂

Celkově se mi kulinářské prostředí zamlouvalo, užívala jsem si detailní popisy z příprav jídel, o kterých si můžeme v naší české kuchyni nechat jen zdát. Myslíte si, že hlavní kuchař jen rozdává povely a štěká na kuchtíky? Pravda je úplně někde jinde, na jeho bedrech leží chod celé restaurace, stačí jedna chyba a může přijít o místo. Líbila se mi i romantická linka příběhu, začínající vskutku nečekaným setkáním Katie a Bena.

Román Zuby nehty je příjemnou a lehkou oddechovkou, kterou si můžete proložit napínavé thrillery, vzít si ji k vodě, nebo ji louskat jako marod pod peřinou. Jen si k tomu nezapomeňte vzít něco dobrého na zub, bude se vám to hodit.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fortuna Libri, kde si titul můžete koupit.

Jak si užít totalitu

To, že jste krásná, mladá a blonďatá sexbomba, vám nedává záruku na šťastný život. Eva Formánková by mohla vyprávět. Zúčastnila se soutěže Miss Praha, pařila s bohémy – a pak? Pak se vdala.


Píší se sedmdesátá léta dvacátého století a společnost se prohýbá pod tíhou totalitního režimu. Eva je tak trochu rebel. S matkou se hádá a dělá jí naschvály, otce naopak miluje. Jejím životem je pražská hospůdka U Bonaparta, kde se pravidelně schází společnost mladých umělců. Tady je Eva ve svém živlu. Randí s mladým Danielem, s nímž prožívá první vážné milostné vzplanutí. Jediným černým mráčkem je těžká nemoc milovaného otce. Po jeho smrti se propast mezi Evou a její upjatou matkou prohlubuje. Mladá dívka se snaží všemožnými způsoby vzpouzet nejen jí, ale také aktuální době, což ji přivádí až do věznice v pražské Ruzyni. Dokáže mladou rebelku něco nebo někdo zkrotit?



Síla mateřské lásky překoná i hluboká tajemství

Jak hluboké jsou kořeny mateřské lásky? O tom vypráví nádherný román australské spisovatelky Sally Hepworthové. Přibližuje osudy tří generací žen, třech porodních bab, které jsou vzájemně spjaty rodinnými pouty. Jsou ale dostatečně pevná, aby unesla tajemství, jenž výrazně ovlivní jejich životy?


Neva Bradleyová je nejmladší z této trojice. Tak jako její matka Grace a babička Floss i ona pomáhá rodičkám přivádět jejich děti na svět. Zanedlouho sama rozšíří řady novopečených matek. Neva se snaží před kolegy i rodinou těhotenství tajit, stejně jako totožnost otce, s čímž se nechce smířit její matka. Grace totiž vyrůstala bez něj a nechce, aby její vnouče potkalo totéž.


Zbytek recenze najdete na blogu knihkupectví Neoluxor

(Za recenzní výtisk děkuji knihkupectví Neoluxor)