Tajemství sanatoria

V roce 1928 cestuje doktorka Hannah Neumannová z Vídně do dánského nervového sanatoria, aby pomohla zabránit sebevraždám, které se tam v poslední době rozmohly. Nikdo si s nimi neví rady, lékaři netuší, jak je zastavit. Hannah rozvíří dlouho stojaté vody ústavu, studovala psychoanalýzu u samotného Sigmunda Freuda a začne ji na pacientkách praktikovat. Pravou ruku najde v ošetřovatelce Dagmar, která jí pomáhá najít příčiny úmrtí žen. Mezi nimi se zrodí nejen pracovní, ale především milostné pouto, které na sklonku dvacátých let minulého století bylo pro většinu tehdejší společnosti tabu. Podaří se ženám zjistit, co za záhadnými událostmi stojí? Má na smrt pacientek vliv úplněk, nebo je pes zakopán jinde?

Na rovinu přiznávám, že jsem měla s titulem Tajemství sanatoria, na který jsem se hodně těšila, docela problém. Zřejmě se naše cesty neprotnuly ve správný čtecí okamžik a k tomu byla moje očekávání jiná, než mi knížka nabídla. Nic to však nemění na faktu, že své čtenáře si určitě najde, jen já jsem nebyla tou správnou cílovou skupinou. Kdo ví, třeba za pár let ten správný čas na četbu nastane.

Napůl detektivní, napůl psychologický román cílí na čtenáře, který hledá netuctové čtení. Příběh je napsán způsobem, jenž nesedne úplně každému, jednotlivé dějové linie nejsou oddělené, linky Hannah a Dagmar se střídají s částmi, v nichž poznáváme jednu z pacientek, jíž se přezdívalo Kobyla. Chvíli trvá, než si na tento trochu nepřehledný způsob zvyknete, ale když se soustředíte, půjde to.

Autorka se zaměřila na život ve dvacátých letech minulého století. Ty byly sice zvány zlatým věkem a dávaly prostor bohémství, v některých vrstvách dobové společnosti však neměla jistá uvolněnost a odlišná sexuální orientace šanci.

Text je strohý a věcný, připadal mi odosobněný, jakoby spisovatelka Anne-Sophie Lunding-Sørensenová byla jen vzdálenou pozorovatelkou, do postav jsem se nedokázala vcítit. Na knížce oceňuji zajímavý námět, nervové sanatorium je pro čtenáře psychologicky laděných knih tou správnou lokací. V knize se autorka zabývá hned několika tématy, řeší otázku feminismu a postavení vzdělaných žen v upjaté společnosti, k tomu přidala i milostný lesbický vztah – ale nečekejte žádné pikantní a dekadentní scény, vše se odehrává v jemných a vkusných náznacích.

Pokud aktuálně hledáte lehčí četbu, nechejte si Tajemství sanatoria třeba na dlouhé zimní večery, kdy se na čtení lépe soustředíte. My se spolu s knížkou nepotkaly ve správnou dobu, ale věřím, že si své čtenáře najde a já si ji zkusím přečíst znovu s časovým odstupem.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, knížku zakoupíte na eshopu.

Gott. Československý příběh

Karla Gotta není nutné představovat, jako výrazný představitel hudebního světa zabodoval nejen doma, ale také v zahraničí, zejména v Německu. Rozhovorů, článků i knih o jeho osobě bylo napsáno velké množství, ať už byl autorem on sám, nebo někdo jiný. Pavel Klusák zpracoval Gottovu hudební kariéru v kontextu našich československých dějin a nebál se zabrousit do vod, které patřičně rozčeřil. Proč? Ukázal mnohonásobného Zlatého slavíka občas jinak, než jak ho známe z Gottových vlastních slov. Autor se přitom opírá o prameny a dokumenty, které kvůli knize pečlivě studoval, přesto může skalním fanouškům a těm, kteří si Mistra adorují, tzv. „šlápnout do hraček“ a rozbít iluze. Nebojte se po knížce nazvané Gott – Československý příběh sáhnout a nahlédnout na Karla Gotta střízlivýma očima hudebního publicisty a poznat bouřlivou etapu našich hudebních dějin.

Publikace je rozdělena do třiadvaceti kapitol, v nichž autor chronologicky popisuje Gottovu hudební cestu od učňovských let až po počátek devadesátých let. Určitě nevynechejte prolog, v němž Pavel Klusák zmiňuje důvody, proč knihu napsal – že v žádném případě nechtěl stvořit o chvalozpěv na idola, ale vytvořit střízlivý, o fakta se opírající portrét oblíbeného zpěváka a české popové scény druhé poloviny dvacátého století.

Obsáhlý počin nazvaný příznačně Gott: Československý příběh je fascinující právě tím, že Karla Gotta vůbec neadoruje. Je objektivní, přitom přináší nesmírnou spoustu zajímavých informací o Gottových kolezích, přátelích, rodině, o tom, jak se k hudbě vůbec dostal a kam ho až zavedla.

Věděli jste, že:

* existují asi čtyři verze toho, jak Karel Gott k angažmá přišel?

* v Las Vegas to ani zdaleka nebylo tak žhavé, jak zpěvák líčil?

* v Německu byl zaškatulkován úplně jinak, než v rodné vlasti – jako zpěvák šlágrů?

* byl v mládí pro jistý delikt choulostivého charakteru zadržen policií?

Těch zajímavostí, perliček, jakož i seriózních informací je mnohem, mnohem víc. Autor je doplnil výpověďmi zainteresovaných osob, přidal úryvky článků, rozhovorů, korespondencí a autentičnost zdůraznil fotkami a výstřižky z dobového tisku.

Vedle precizní práce Pavla Klusáka je důležité vyzdvihnout práci grafiček Ivany Dudkové a Aleny Gratiasové, koláže z dobových fotografií a článků dotvářejí čtenářovo povědomí o životě hudebníků i jejich posluchačů v druhé polovině minulého století.

Jsem ráda, že se mi kniha dostala do rukou, Karel Gott většinu z nás provázel různými etapami života, stal se neodmyslitelnou součástí naší kultury. Dodnes mám v oblibě jeho ranou tvorbu (60. – 70. léta), zatímco ty pozdější hudební počiny nijak extra nemusím. No a Vánoce bez dvou ikonických alb si představit nedokážu vůbec.

Od této knihy nečekejte bulvární zabarvení, byť to tak může na první pohled vypadat. Pavel Klusák Gotta „nedrbe“, představuje příběh tak, jaký opravdu byl. Zpěvák nebyl žádný bůh, jak by se mohlo podle jména zdát, ale obyčejný člověk z masa a kostí, úspěšný muzikant i muž, který občas chybuje úplně stejně jako každý z nás.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, knížku můžete zakoupit na eshopu.

Finlay na zabití

Máte rádi Bridget Jonesovou? A máte pocit, že už dlouho se nikdo podobný na knižní scéně neobjevil? Hola hej, přivítejte Finlay Donovanovou! Je čerstvě rozvedená, sama vychovává dvě malé děti a úporně bojuje s otravným exmanželem a jeho snobskou snoubenkou, stejně jako s penězi, kterých se jí nedostává. Finlay totiž nemá stálé zaměstnání, píše detektivky. Aktuálně se však tzv. „vypsala z podoby“ a díky náročnému období je bez inspirace. Její literární agentka na ni tlačí s termínem, Finlay je zoufalá a na nervy, z nového románu nemá ani čárku. Neustálý chaos, v němž žije, způsobí, že si ji návštěvnice kavárny, kde má Finlay s agentkou pracovní schůzku, splete s nájemnou vražedkyní (kdo normální taky nosí nůžky v přebalovací tašce a nahlas probírá vraždící taktiky?) a nabídne jí práci. Dobře placenou práci. Sakra hodně dobře zaplacenou práci. Finlay se ani nestačí nadechnout a je zapletená do vraždy. To je ale úžasný nápad na knihu, nebýt těla, kterého je nutné se zbavit, stejně jako všech indicií, jež by mohly Finlay s případem ztotožnit. Držte si záložky, tahle jízda bude šílená a zběsilá!

Když se mi díky nakladatelství Host knížka dostala do rukou, vůbec jsem netušila, co můžu čekat. Ono totiž podezření z vraždy a humor k sobě na první pohled moc nejde. Ale když se začtete, zjistíte, že před sebou máte lehký letní román, který vás opravdu pobaví. Autorka má svěží, zábavný styl psaní, který vtáhne od prvních stránek.

Finlay je zajímavá hrdinka. Je chaotická, má sklony k sebelítosti, ale celým srdcem miluje své děti, pro které udělá vše. Její eskapády jsou bláznivé, nesmíte v nich hledat logiku, ale naopak, nechte se unášet celkovým příběhem, humornou černou krimi komedií se špetkou romantiky. Příběh taky trošku hraje na vážnější notu, nahlížíme na život svobodných matek. Nemají peníze, mohou se snadno stát terčem movitých exmanželů, kterým je zatěžko o děti se starat a pomáhat, ale rýpavé řeči by mohli rozdávat po hrstech. Výraznou vedlejší postavou je Vero, bývalá chůva Donovanových, která se stává spiklencem Finlay. Její suchý humor a hlášky baví nejvíc.

Finlay na zabití je opravdu zajímavý mix žánrů, které se vzájemně netlučou a tvoří výrazný celek, který má za cíl především pobavit čtenáře. A to se opravdu povedlo. Můžeme se už těšit na pokračování, neboť román končí v nejnapínavějším okamžiku a jeho konec je víc než otevřený, čeká na to, až na něj autorka plynule naváže.

Tak co, jdete do toho? Léto začíná a Finlay na zabití je ideálním čtením k vodě, doporučuju.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, knížku zakoupíte na eshopu.

Ztracený v pustině

S australskou spisovatelkou Jane Harperovou jste se mohli setkat, pokud jste četli její detektivní romány Sucho a Síla přírody v nichž je spojovacím prvkem policista Aaron Falk. Aktuální počin Ztracený v pustině je samostatným příběhem, atmosférou se však předchozím knihám hodně podobá.

Tři bratři Brightovi – Nathan, Cameron a benjamínek rodiny, příznačně zvaný Benny. Společně vyrůstali na rodinné farmě, z níž nejstarší Nathan odešel po neshodách s rodinou i obyvateli městečka. Po letech se vrací, aby pohřbil jednoho z bratrů, prostředního Camerona, který byl nalezen mrtvý v pustině, kde kromě legendárního náhrobního kamene nic jiného není. Všichni jsou v šoku, neboť Cameron měl vše – manželku a dvě dcerky a také jménem rodiny vedl farmu. Nikdo nechápe, co ho vedlo k tomu, aby odstavil auto a vydal se vstříc nepříjemné smrti? Nathan má spoustu otázek, ale žádné odpovědi, ty jsou zasunuty hluboko v minulosti, kterou není lehké rozplést. Jak víme, některá tajemství by se neměla nikdy vynořit na povrch.

Jane Harperová opět dokazuje, že drsnost a syrovost australského vnitrozemí dokáže přímo mistrně zakomponovat do svých příběhů. Ty jsou psychologicky laděné a na paškál si berou vzájemné vztahy mezi rodinnými příslušníky. Navíc z nich sálá všudypřítomné horko, které dokáže hodně znepříjemnit běžný život, kdy máte nejbližšího souseda na míle daleko, takže se musíte spoléhat sami na sebe.

Na první pohled se Ztracený v pustině tváří jako detektivní román, nebo akční thriller, ale ve finále dostáváme slušné, skoro antické drama rozebírající vnitřní pocity postav a sahající všem hluboko do svědomí. Jane Harperová píše hodně poutavě, její popisy jsou hodně vemlouvavé a dokážou podnítit čtenářovu mysl, aby si skládala střípky příběhu do ucelené podoby, kterou autor stejně vždy rozmetá.

Pokud milujete spletité příběhy a máte rádi drsné australské prostředí, nenechte si nejnovější počin Jane Harperové ujít, stojí za to.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, knížku můžete koupit na eshopu.

Kodaňská Píseň písní

Žila byla jedna rodina, která byla vystavěna na rusko-dánských základech. Když syn dánského obchodníka Hannibal potkává ruskou cirkusačku Varinku, doufá, že v domě, který koupil v Kodani, vytvoří velkou šťastnou rodinou pohodu plnou hudby a umění. Ale jeho nevěsta zatrpkla vůči lásce poté, co viděla svou první lásku, jak mizí během cirkusového představení ve chřtánu hrocha, to by poznamenalo každého. Manželům se narodí dcera Eva, která oplývá zvláštními vizemi a miluje kouzla. Zamiluje se do klidného a tichého krotitele holubů Jana Gustava, s nimž zplodí tři úžasné dcerky, křehkou, na vědu zaměřenou Filippu a umělecky založená dvojčata Esther a Olgu. V románu Kodaňská píseň písní sledujeme fascinující cestu životem neuvěřitelné rodiny v kulisách dvacátého století.

Příběh je podán z pohledu Esther, malířky, která se svou sestrou, pěvecky nadanou Olgou tvoří umělecké jádro rodiny. Plachá Esther vnímá svět pomocí barev a neustále žije ve stínu krásnější sestry, jíž muži doslova padají k nohám. Nepanuje mezi nimi žádná zloba ani rivalita, stejnou měrou jako jedna druhou milují i nejstarší Filippu.

Osud rodině nakládá nejrůznější překážky a situace, které musí překonávat. Některé jsou úplně obyčejné, jiné jim doslova obrátí životy naruby. Prožívají lásky, utrpení, bojují s nemocemi i smůlou, opájejí se úspěchy… Zdánlivě celý počin působí jako obyčejný příběh obyčejné rodiny, stejné jako je ta vaše, moje, sousedova, či Pepy Nováka z Horní Dolní. Ale víte co, vůbec to tak není. Annette Bjergfeldtová stvořila dílo, které si zamilujete, pokud máte slabost pro neobyčejné ságy. V knize se zlehka objevuje téma magického realismu, ve střípcích rodinné kroniky je důraz kladen na poetičnost, nálady, emoce a barvy, jimiž Esther promlouvá ke čtenářům. Autorka stvořila postavy, jimž věříte a dovedete se do nich vžít, natolik z nich kypí život. Každá je jiná, Esther jemná, Olga excentrická, Filippa praktická, jejich matka společenská, otec její přesný opak – Jan Gustav je ten typ vedlejší postavy, kterou si zamilujete pro její charakterové vlastnosti. A babička Varinka? To je kapitola sama pro sebe, svérázná samorostka, za níž mluví její mantra pro všechny špatné situace: „Ser na to hovado!“

Annette Bjergfeldtová je jednou z těch autorek, které si v textu hrají se slovy, využívají metafory, přirovnání, postavám dávají punc nevšednosti a výjimečnosti. Děj nechává plynout pomalu a pozvolna, zdánlivě vyvolává pocit, že se vlastně nic neděje, přitom na hrdiny nabaluje spoustu příhod a situací, dramatických i ztřeštěně tragikomických.

Jestli jste si oblíbili excentrickou rodinu z románu Johna Irving a Hotel New Hampshire, do srdce se vám vryjí také hrdinové knihy Kodaňská píseň písní. Tenhle příběh se nečte, ale s postavami se rovnou prožívá.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, knihu koupíte na eshopu.

Staré odrůdy

Dvě ženy, odlišné už více být nemohou. Jedna ve zralém věku, druhá stojí na prahu dospělosti. První semlel život, proto se spoléhá jen sama na sebe, druhá má pocit, že všichni stojí proti ní a tak kolem sebe kope. Co se stane, když se setkají? Mohou, aniž to tuší, jedna druhé předat něco ze sebe, pomoci si navzájem? Liss a Sally, seznamíte se s nimi ve chvíli, kdy se Lissin statek stává útočištěm Sally. Před čím vlastně utíká a co Liss skrývá?

Ewald Arenz napsal křehký příběh, který bude trefou do černého pro všechny milovníky psychologicky laděných komorních počinů. Nepotřebujete hromadu akce, tohle je o pocitech, náladách, o tom, jak se dokážete vcítit do duší žen, jejichž nitro je zlomené. Autorovi se toto podařilo na jedničku, vůbec nemáte pocit, že knihu se dvěma silnými ženskými elementy v hlavní roli napsal muž. A taky se připravte na to, že během čtení budete mít neustále chuť na hrušky, či obyčejný krajíc čerstvého chleba třeba jen tak se solí. Jsme totiž na statku, kde se maká na sto procent. A proč právě na hrušky? Právě ty mají v příběhu svou důležitou roli.

Děj plyne poklidně, občas jiskří, když se tvrdohlavá teenagerka Sally trochu vzpíná jako mladé vzpurné hříbě. Možná vás bude její povaha zpočátku trochu štvát, zvlášť pokud vás dospělost dohnala už před mnoha lety a jedete-li v rodičovském módu, ale záhy zjistíte, co se pod její drsnou slupkou skrývá. Mně osobně byla celou dobu bližší Liss se svou pragmatickou povahou.

Staré odrůdy jsou tím typem příběhu o mezilidských vztazích, který má v sobě hloubku, přestože je křehký a komorně laděný. V nádherně napsaném počinu najdete pocity melancholie, smutku, vzteku, lásky i bolesti. A taky šťavnaté chuti hrušek, a vězte, že každá jedna chutná úplně jinak.

Ewald Arenz píše podobným stylem jako Dörte Hansenová, takže pokud se vám líbily její knihy Starý kraj a Polední hodina, máte rádi věcný styl bez zbytečných kudrlinek, budou se vám zamlouvat i Staré odrůdy.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, knihu pořídíte na eshopu.

Bílá Voda

Netrpělivé čekání na nejnovější knižní počin spisovatelky Kateřiny Tučkové je téměř u konce. Za pár dní oficiálně vyjde Bílá Voda, kterou jsem díky nakladatelství Host mohla číst spolu s dalšími kolegy blogery v předstihu a sdělit vám tak své dojmy.

Kateřina Tučková na knize pracovala s přestávkami deset let a jak sama uvádí, je to její nejprožitější kniha. Kdo autorčinu tvorbu zná, tak ví, že emotivní jsou všechny její romány, je tedy jasné, že v případě této novinky je opět na co se těšit.

Bílá Voda – to je nejen název knihy, ale především zapadlá vesnice v pohraničí. Nebyla by nijak významná, kdyby se v destinaci nenacházela zázračná soška panny Marie, k níž své modlitby a prosby adresovali poutníci, hledající pomoc či útěchu. Do místního kláštera v roce 2007 přijíždí novinářka Lena, aby svedla nejtěžší boj ve svém životě – se sebou, svým svědomím a minulostí. Klášter je však jen stínem, přebývá v něm hrstka řeholnic v čele se sestrou Evaristou, která se vymyká představám o typické nevěstě Kristově. Lena dostává za úkol udělat pořádek v papírech, které se za léta shromáždily v klášterním archívu. Novinářka tak otevírá temnou minulost řádových sester, která začala v roce 1950. Tehdy komunisté zorganizovali akci Ř, kdy sestry, které se nechtěly podvolit režimu, odsunuli násilím do sběrných klášterů. To byl i případ Evaristy a její souputnice sestry Tobie.

Současná linie se prolíná s minulostí, již sledujeme prostřednictvím deníků, které si vedla Tobie. Spolu s Lenou odkrýváme šokující fakta o světě řeholnic, jimž komunisté ztrpčovali život jen pro to, že se rozhodly zasvětit život Bohu a ne budování socialistické vlasti.

Stejně jako u Žítkovských bohyní Kateřina Tučková zvolila kombinaci, kdy je příběh proložen deníkovými záznamy, dobovými dokumenty a dopisy, policejními zprávami a přepisy výslechů či odposlechů. To vše činí knihu autentičtější a velmi osobitou, stejně jako fakt, že se v ději střídají různí vypravěči, jejichž prostřednictvím si skládáme střípky mozaiky do ucelené podoby. Líbilo se mi, jak se obě linie proplétaly, aby se ve finále protnuly v nečekaném vyústění.

Román Bílá Voda se pro mě stal jedním z nejlepších počinů na literární scéně v letošním roce – je sice teprve duben, ale opravdu to můžu směle prohlásit.

Hutný příběh se čte sám, je plný bolesti, smutku, ale také pokory a vědomí, že jsou to právě nevyzpytatelné cesty Boží, které nás vedou tím správným směrem – a nemusíte být věřící, abyste tomu uvěřili.

Smekám před autorkou, která do románu dala vše, i kus sebe sama. Smekám před řeholnicemi, které se nebály jít za svou pravdou navzdory tomu, že za to byly mnohdy krutě potrestány a doporučuji Bílou Vodu všem čtenářům, kteří hledají kvalitní čtenářský zážitek s přidanou hodnotou.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, kde si jej můžete pořídit.

Šeptuchy

Víte, kdo jsou šeptuchy? Znáte Podlasí? Že ne? Tak přijměte pozvání do kraje téměř mystického, kde se setkává minulost s přítomností, mrtví mluví s živými a problémy, či zdravotní neduhy všeho druhu řeší šeptuchy. Podlasí se nachází mezi Polskem a Běloruskem a dodnes zůstává opředené mýty a legendami.

V románu nazvaném jednoduše Šeptuchy se setkáte se dvěma dívkami, které v Podlasí prožily své mládí, vypravěčka, z jejíhož pohledu děj vnímáme, a její kamarádka Dorota. Dorotin otec pracuje jako hrobník, takže je jasné, že o nevšední zážitky nebude nouze, zvlášť, když Dorota mluví s mrtvými. Vůbec je život v Podlasí zajímavý, místní ženy pořádají dýchánky na lavičce na hřbitově a sledují své blízké, kteří již přešli na druhý břeh. A do toho vstupují šeptuchy se svými kouzly, do nichž vetkly léčitelské schopnosti…

Šeptuchy jsou fascinujícím svědectvím o životě v devadesátých letech v místech, kde se téměř zastavil čas. To, že je moderní doba zjistíte z indicií, které vám hrdinky nabízejí – čtou Bravo, nakupovat jezdí do Kauflandu, přesto máte během čtení pocit, že jste se zapomněli v čase, tak silně působí tradice a místní folklór, který nikdy z Podlasí nevymizel.

Děj je koncipován jako vyprávění, jehož jednotlivé střípky postupně dotvářejí ucelený obraz mystického kraje. Zpočátku jsem se nemohla začíst, chvíli trvalo, než jsem „naskočila“, ale jakmile jsem se v příběhu „usadila“, šlo to samo.

Šeptuchy hrají sice v příběhu důležitou roli, dozvíte se spoustu zajímavých informací o jejich činnosti, způsobu života, ale tu největší a nejdůležitější má samotné Podlasí. Rozervané, plné alkoholu, smutku, mostů mezi živými a mrtvými, Boha i šustícího Bravíčka. Je velmi těžké vymanit se z jeho područí, o čemž se přesvědčí i jedna z dívek, která přestože z rodného kraje odešla, odnesla si temný kraj s sebou.

Melancholické vyprávění, v němž se tvrdá realita mísí s magičnem, zaujme čtenáře, kteří rádi nahlížejí do životů druhých a nehledají tuctové čtení. Jak už přede mnou někdo podotkl, tento příběh by se mohl odehrávat kdekoliv – na sídlišti ve velkoměstě, stejně jako v zapadlé vesnici, ale je to specifické a charismatické Podlasí se svými šeptuchami, které mu dává ten správný náboj.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, knížku pořídíte na eshopu.

Šepot včel

Máte rádi rodinné ságy? A máte rádi romány, které v sobě nesou víc, než jen „obyčejný„ příběh? Pak je tady pro vás Šepot včel, nádherný, magický počin, jenž vás okouzlí vybroušeným stylem.

Sledujeme osudy rodiny Moralesových na pozadí divokých dějin Mexika od počátku dvacátého století. Když chůva Reja najde opuštěné miminko obklopené rojem včel, ani v nejmenším nikdo netuší, jak moc se malý Simonopio, jehož se Moralesovi ujali, dotkne životů lidí nejen v rodině. Klučina, který se narodil s rozštěpem rtu, je sice milován náhradními příbuznými, ale zároveň se stává trnem oku některým lidem. Dokáže totiž předvídat, co se stane. Zachrání sice svou rodinu před španělskou chřipkou, ale jiným tragédiím zabránit nedokáže, ani kdyby sebevíc chtěl.

Sofía Segovia je spisovatelka, jejíž jméno je dobré si zapamatovat. Píše nádherným, poetickým jazykem, příběh, který nám předkládá je hutný a táhne se jako sladký včelí med. Díky skvostnému překladu Romany Bičíkové si můžeme vychutnat každé slovo a být svědky jedné historické etapy svérázného Mexika.

Postavy, které autorka vytvořila, jsou velmi živé a plastické. Manželé Moralesovi se řadí mezi nejsympatičtější literární páry, oblíbila jsem si je pro jejich povahové vlastnosti. Byli bohatí, přesto se nepovyšovali a chovali se přátelsky. Také Simonopio si pro svou čistou duši získal mé sympatie.

Vypravěčem příběhu je nejmladší ratolest Moralesových, syn Francisco, jemuž je Simonopio přítelem, rádcem i ochráncem. Jeho očima vidíme svět ničený epidemií španělské chřipky, sledujeme láskyplný vztah jeho rodičů a necháváme se opájet všudypřítomným bzučením včel, které mají v ději své opodstatnění. Autorka klade důraz na mezilidské vztahy, zejména rodinné, laskavost u Moralesových střídá nenávist a zášť, jež v sobě živí někteří lidé, jimž statkář leží v žaludku.

Šepot včel je úžasný román spojující realitu života v Mexiku na pozadí bouřlivých dějin s prvky magického realismu, který je do děje zakomponován nenásilnou, přesto výraznou formou. Inspirace skutečnými událostmi dala život příběhu, jehož hlavním mottem je láska, přátelství a loajalita.

Košatý rodinný počin potěší všechny milovníky ság a neotřelých destinací. Mexiko stojí za bližší prozkoumání.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, knížku pořídíte na eshopu.

Když panda tančí

Jak se vyrovnat se ztrátou milované osoby? Jak překonat smutek a vyhrabat se z problémů? Co si třeba koupit kostým? Kostým pandy? Ptáte se, k čemu by vám byl? Upřímně řečeno, většině lidí asi k ničemu, ale Dannymu Malooleymu přinesl štěstí. Nevěříte? Začtěte se do románu Když panda tančí a uvidíte sami.

Dannymu před rokem zemřela milovaná manželka při autonehodě a jeho malý syn Will, který z ní vyvázl jen jako zázrakem, přestal mluvit. Danny se navíc potýká se svým domácím, ten mu vyhrožuje kvůli neplacení nájemného. Danny jako otec samoživitel totiž jen těžko shání práci a splátky se bohužel neptají, jestli se vám daří a jak. Danny musí sehnat peníze jinak. Inspiruje se pouličními umělci v parku a začne se živit jako tančící panda v místním parku. Kostým je sice opelichaný, smrdí a tanec není taky nic moc, ale Danny se nevzdává. Navíc zjistí, že jeho syn mluví. Will totiž chodí do parku a tam se ze svého trápení vyznává podivně vypadající a zapáchající pandě… Pro Dannyho svítá ještě jedna naděje, plánuje vyhrát talentovou soutěž a odnést si pěknou sumičku peněz. K tomu potřebuje pomoc tanečnice Krystal, jíž se do akce moc nechce. A domácí taky pořád vyhrožuje a násilí se vůbec nebojí…

Tahle knížka mě zaujala neotřelou anotací, která slibovala hodně zajímavý, v leccčems i bohémský příběh. Tohle byla trefa do černého, čtení, které mě chytlo na první dobrou a jen těžko jsem se s hrdiny loučila. Tuhle knížku doporučuji všem, kdo se rádi noří do dojemných rodinných příběhů, okořeněných špetkou humoru. Takového humoru, který je blízký Adrianu Moleovi nebo hrdinům Nicka Hornbyho. Suchý, trochu sarkastický, přitom mu nechybí punc laskavosti. Vlastně to bylo, jako by si spolu sedli právě Nick Hornby, Richard Curtis a David Nicholls a společně tuto knížku sepsali. James Gould-Bourn je pro mě jménem, které si budu v literárním světě hlídat, jeho tvorba mi sedla.

Máte-li podobné typy příběhů rádi, takové, v nichž se objevují zajímavé vedlejší postavy, které pořádně zahýbou dějem, v nichž se řeší rodinné záležitosti s humorem a laskavostí a ve kterých není nouze o zábavné, leckdy tragikomické scény, jaké známe právě z britských komedií, je román Když panda tančí právě pro vás. Příběh pro táty a jejich syny, příběh pro mámy, které chtějí vědět, jak to ti dva spolu vlastně mají. I když své děti milujete, je někdy těžké přiblížit se jim a zjistit, co je vlastně trápí.

Příběh smolařského Dannyho a jeho milého syna Willa mě uhranul. Fandila jsem tančící pandě, smála jsem se u scén s tanečnicí Krystal a brečela, když Will vzpomínal na věci, které ho naučila maminka.

Je to ten typ knížky, kde se střídá smutek se ztřeštěností, chvíli se smějete, chvíli pláčete a pak jste na konci, ani nevíte jak. Právě tuto knížku bych si představovala natočenou jako film – pane Curtisi, máte čas napsat scénář?

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, kde si můžete knížku pořídit.

Vytvořte vlastní web s WordPress.com
Začít