Měsíční tygr

Penelope Lively se českým čtenářům představila knihou Život v zahradě, v níž se vyznává z lásky k zahradničení formou esejí protkaných vzpomínkami na všechny zahrady, kterými během života prošla. Nyní v nakladatelství Host vychází Měsíční tygr. Jedná se o románový příběh fiktivní hrdinky, novinářky a spisovatelky Claudie Hamptonové, ale i zde autorka vycházela ze svého života.

Claudia se ocitá na konci své životní cesty. Leží v nemocnici a mezi milosrdným spánkem a návštěvami blízkých se myšlenkami ocitá v minulosti. Zažila obě světové války, jednu jako dítě, druhou už jako dospělá žena. V pozici válečné zpravodajky působila v Káhiře a po válce psala historické knihy. Dokázala se prosadit mezi muži, což svědčilo o její houževnaté povaze a cílevědomosti. Dalo by se říct, že je tvrdá a nezdolná žena. A co její soukromý život, měla na nějaký čas?

Měsíční tygr je příběhem ženy, pod jejíž kůži se dostáváte ztěžka, ale když se tak stane, zjistíte, že Claudia pod slupkou tvrdosti skrývá i lidskou tvář. Selhala v roli matky i partnerky, ale v srdci místo pro lásku má, jen jí byl vyměřen příliš krátký čas.

Koncepce románu dává tušit, že si jej budete vychutnávat jako nejlepší portské po dobré večeři. Není to akční příběh, pomalu plynoucí děj vás jen tak lehce poponáší. Zprvu trvá, než si na styl Penelope Lively zvyknete. Střídavě proplouvá současností i minulostí, ich forma se proplétá s vyprávěním ve třetí osobě a některé scény jsou líčeny z pohledu Claudie a poté jejího protějšku. Je to neobvyklé, ale zároveň neotřelé a originální. Měsíční tygr má v sobě britskou noblesu a punc starých časů, což působí poklidným dojmem v protikladu s dnešní moderní uspěchanou dobou.

Měsíční tygr není čtení pro každého. Jste-li milovníci dynamické četby, zřejmě pro vás bude spíše knižním břemenem. Ale pokud si libujete v pomalejším tempu vyprávění a spíš si čtení vychutnáváte, může vám tento román kápnout do noty. Mně osobně se líbil hodně, pomalu plynoucí příběhy mám hodně ráda.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož stránkách si knihu můžete pořídit.

Chirurg

„Kde já mohla bejt, kdybych byla neztloustla!“ Tak si naříkala legendární Heduš Homolková v podání Heleny Růžičkové. Nějak podobně může na svůj život nadávat MUDr. Hynek Grábl. Své životní nezdary však nemůže svést na metabolismus, ale na metlu lidstva, alkohol. Před lety pracoval jako špičkový chirurg na pražské klinice. Stačil jeden incident nasáklý promilemi a jeho kariéra se ocitla v troskách. Skončil jako řadový chirurg v příhraniční nemocnici, čím nepotěšil manželku ani děti. Bez naděje na lepší zítřky, bez peněz, bez alkoholu. Alespoň do doby, než se mu dosavadní už tak mizerný život začne bortit jako domeček z karet. Cesta do pekla je rychlá, ale jak z něj ven, za pomoci lahve něčeho ostřejšího nebo milenky?

Už předchozí kniha Petry Dvořákové Dědina mi dokázala, že umí tnout do živého, dostat se svým knižním hrdinům pod kůži, jako by je znala, nebo s nimi dokonce splynula. V Dědině to byl pohled na soudobý vesnický život se všemi jeho aspekty – lidi si vidí do talířů, závidí sousedovi zelenější trávu. Vystihla dokonale charaktery jednotlivých postav. Totéž se jí podařilo v Chirurgovi, kterého považuju za trefnou sondu do života frustrovaného chlapa.

Za mě to bylo wauu, super, prostě paráda. Čeká vás sarkastický, zpruzelý, věčně na *raný (pardon, ale jiné slovo se prostě nehodí) chirurg, který vás odoperuje, ani nemrknete okem, jen nesmí moc dýchat.  Takhle by se dal Hynek shrnout do jedné věty. Petra Dvořáková opět použila svůj typický styl psaní, ten jsem si hodně oblíbila a moje spisovné moravské ucho mu fandí. Autorka kombinuje obecnou a hovorovou češtinu, postavy, zejména Hynek, mluví tak, jak jim „zobák narostl“. Působí to přirozeně a přesně to vystihuje atmosféru a náladu jak Hynkovu, tak i jeho blízkých, máte pocit, že je znáte, že s nimi můžete taky tak mluvit.

Mezilidské vztahy jsou perfektně vykresleny, Hynek řeší problémy vztahové, generační (s dětmi a rodiči) i pracovní. Zasazení děje převážně do nemocničního prostředí je pro čtenáře hodně atraktivní. Hynek jako hlavní postava /promlouvá v ich-formě, takže vám své pocity a nálady servíruje sám za sebe/ je poněkud kontroverzní. Když už to vypadá, že by mohl vzbudit soucit a empatii, udělá nebo řekne něco, co sympatie srazí k zemi. A tak to jde stále dokola. Mohlo by se zdát, že je to poněkud klišoidní – alkohol, milenka, frustrace, pocit vyhoření – který chlap aspoň jednou v životě něco z toho nezažil? Ale o tom život je a vás by příběh sluníčkového doktora, jemuž všechno vychází na jedničku, asi brzy přestal bavit.

Petra Dvořáková v Chirurgovi dokázala, že se dokáže vžít i do mužské postavy a vystihnout ji brilantním způsobem. Hynek vás bude štvát, budete mu chtít kecat do života, budete s ním prožívat jeho propady a pokusy dostat se zpátky, přistihnete se, že mu občas i držíte palce.

Chcete pochopit jednoho vyhořelého doktora a nahlédnout pod pokličku soudobé nemocnice? Zkuste to s Chirurgem, stojí to za to.

Za recenzní e-book děkuji nakladatelství Host.

Upeč třeba chleba

Zdroj: Chrudimka.cz

Programátorka Lois žije v permanentním stresu. Kromě napětí z přemíry práce ji trápí bolavý žaludek. Když jí u dveří přistane leták s rozvážkou domácího jídla, rozhodne se  ho vyzkoušet. Pro její zažívání i nervy je to hotový balzám, po kterém se cítí skvěle. Jenže každá pohádka jednou končí. Bratři, jimž podnik patřil, se musí vrátit kvůli končícímu vízu zpátky do Evropy. Lois přenechají keramický hrnek s kváskem. Mladá žena má jediný úkol, udržet kvásek při životě a péct poctivý domácí chleba. Lois se do nové činnosti zamiluje, peče chleba nejen pro sebe, ale také pro kolegy v práci. Když se rozhodne ucházet o místo na místním farmářském trhu, netuší, jak moc se její život díky bujarému a svéráznému kvásku změní.

Robin Sloan se čtenářům poprvé představil s knihou Nonstop knihkupectví pana Penumbry, která zaujala neobvyklým propojením světa tajů a záhad s moderními technologiemi. V románu Kvásek se autor opět vrátil k technice, tentokrát ji dal dohromady s tradiční domácí kuchyní.

Do rukou se vám dostává kniha, kterou můžete uchopit různými způsoby. Můžete ji brát jako motivační příběh, který vám může pomoct změnit život. Nebo ji vnímat jako poselství směrem k současné společnosti – jak spolu můžou kráčet ruku v ruce tradice a moderní technologie. Lze je skloubit dohromady? Každopádně se autor zabývá myšlenkou, kam dokáže člověk jít při hledání nových způsobů zajišťování potravy  pro lidskou společnosti. Bio potraviny, pojídání hmyzu nebo vynalézání jednoduchých alternativ ke klasickému jídlu jako jsou tekuté náhražky, které mají zasytit, zároveň tělo nezatěžovat. Právě tato vize působí trochu děsivě, zejména jste-li příznivci tradičních pokrmů, které si můžete pořádně vychutnat.

Kvásek je psán poutavě, dobře se čte. Autor použil ich-formu, příběh sledujeme z pohledu Lois. Do knihy zakomponoval i trochu magična podněcujícího čtenářovu představivost a fantazii. Chlebový kvásek zpívá, dokonce vyžaduje speciální hudbu, v kůrkách bochníků kreslí obličeje, které se tváří podle toho, zda jim Loisina péče vyhovuje. Pokud jste až doposud neměli chuť na krajíc čerstvého voňavého chleba, při čtení ji určitě dostanete. S Lois a jejím “vypečeným” kváskem, který vyžaduje speciální péči, proniknete do světa programátorů, jejichž jedinečný svět je pro nás mnohdy nepochopitelný a nahlédnete do zákulisí zkušených trhovců.

Za recenzní e-book děkuji portálu Chrudimka.cz, kde recenze primárně vyšla

Gól pro republiku

Je pondělí 28. října 1918. Právě bylo vyhlášeno Československo, ale pro desetiletého Jendu Vosiku je to den jako kterýkoli jiný. Nemůže se dočkat, až skončí škola a on si odpoledne zahraje s kamarády fotbal. Jeho tatínek, učitel tělem i duší a zároveň velký vlastenec, se snaží vštípit Jeníkovi toto významné datum do paměti. Chlapec má hlavu plnou „kulatého nesmyslu“ a tatínkovy ideály ho vůbec nezajímají. Netuší, že bouřlivé revoluční dny změní jeho život tak, jak by vůbec nečekal.

Vosikovi bydlí v Mostě, městě, v němž vedle sebe žijí Češi i Němci. Vlivem okolností docházelo mezi oběma skupinami k nepokojům, protože Němci se chtěli od nové vlasti odtrhnout. Jenda s rodiči odjíždí do Prahy. Ale ani tam rodina dlouho nekotví, protože tatínek přijímá práci učitele v zapadlém městečku na Podkarpatské Rusi.

„Dnes bylo, Jeníku, vyhlášeno samostatné Československo“, pravil táta slavnostně. Už asi podesáté od chvíle, co se tu zprávu dozvěděl od pošťáka. Strhlo se to během páté vyučovací hodiny. Z okna gymnázia jsme měli výhled na celý rynek. Kluci, kteří seděli u oken, šeptem posílali ostatním zprávy o tom, co se děje venku. Mostečtí Češi stáli srocení před radnicí a vzrušeně si vykládali, na kabátech se jim skvěly červenobílé pentličky. Telegraf z Prahy oznamující vyhlášení samostatného Československa se slavil jásotem.

Na příběhu malého Jendy sledujeme vývoj mladé republiky a důležité milníky našich dějin. Základní a notoricky známé informace doplňují střípky zajímavostí, na základě kterých si můžeme udělat bližší obrázek o životě obyčejných lidí, jichž se válka dotkla asi nejvíc. To vše zábavnou formou pomocí ilustrací a doplňujících sloupků. Jestli si pořád myslíte, že historie je nudná, knížka vás vyvede z omylu. Věděli jste, že obyvatelé Sudet pořádali výpravy za jídlem na venkov? Nebo že proti maďarským špionům bojovali falešní senegalští vojáci? K čemu původně sloužila inkoustová tužka? Slyšeli jste o pogromu Československé lidové armády proti Židům?

Jendovo vyprávění o rodině střídají kapitoly, v nichž svůj pohled na aktuální dění nabízí osoby provázané s hlavním hrdinou, ať už je to německý kamarád Hans, sestra Anička, nebo budoucí herecká hvězda, tehdy sedmiletá Nataša Gollová, jejíž dědeček byl velký příznivec monarchie a velmi těžce nesl rozpad Rakouska – Uherska.

Výpravnou publikaci z pera Venduly Borůvkové ilustracemi doplnil Vojtěch Šeda. Společně vytvořili po grafické stránce dokonalou kroniku mapující první roky samostatného Československa, v níž si to své najdou nejen děti, jimž je primárně určená, ale také dospělí. Podívat se na svět očima malého kluka může být někdy hodně osvěžující.

——

Anatomie skandálu

Sophie pochází z dobré rodiny. Vystudovala prestižní univerzitu, vzala si spolužáka Jamese, který se posléze dal na politickou kariéru. Její život je tak perfektní, jako ona sama. Dvě krásné děti, úspěšný manžel, luxusní dům. Jednoho večera se však Sophiin dokonalý svět zhroutí. James přiznal aférku s kolegyní. Sophie by to skousla, kdyby ho milenka neobvinila ze znásilnění. Jako politik má na krku problém. Čeká ho soudní přelíčení, z něhož může vyjít jako vítěz nebo jako totálně zničený muž. Jeho bývalou milenku Olivii totiž obhajuje žena, pro níž je spravedlnost vším.

Sarah Vaughanová se českým čtenářům poprvé představila s knihou Láska s chutí makronky, v níž nastínila některé společenské problémy. Nevyhýbá se tomu ani v druhém románu Anatomie skandálu. Na paškál si vzala téma, které v poslední době zahýbalo celým světem. Buď se o něm příliš nemluví, nebo jej dokáží média i rozvášněná masa lidí zveličit. Znásilnění. Kde jsou hranice tohoto aktu, kde končí laškování a flirt a začíná zločin? Řekne-li oběť “ne”, znamená to “ano”?

Příběh sledujeme střídavě z pohledu právničky Kate stojící na straně žaloby a prostřihů do Sophiina života. Kromě současné linie je nastíněna i minulost, pro děj poměrně podstatná. Autorka dává nahlédnout do světa vysoké politiky i justice. Důmyslně splétá dějové linky do gradujícího finále. Poukazuje na svrchovanost mocných a vyvolených, kteří si jsou za každé situace jistí v kramflecích. Sebejistota kráčí ruku v ruce s arogancí, stačí jedna špatně postavená věta a obhajoba se může zřítit jako domeček z karet.

Anatomie skandálu se nechce vézt na vlně kampaně #MeToo. Poukazuje na onu křehkou hranici mezi dobrovolným aktem a násilným činem nerespektujícím slůvko „ne“. Není to příběh plný zášti, autorka spíše rozebírá pocity jednotlivých aktérů, jejich emoce, jednání, následky, které s sebou nepříjemná kauza nese. I přes jistou naléhavost související s tématem děj plyne poklidně a věcně, a možná právě proto dokáže čtenáře vtáhnout a přinutit k přemýšlení.

Za recenzní e-book děkuji nakladatelství Host, kde si knihu můžete také zakoupit.

Váha inkoustu

Dvě ženy od sebe dělí několik století. Kdyby se znaly, měly by si co říct? Životní cesty Ester a Helen se proplétají v této neobyčejné knize čítající úctyhodných šest set stran.

Helen Wattová, profesorka historie, dostává  na počátku milénia zajímavou zakázku od svého bývalého studenta. Má prozkoumat staré židovské rukopisy, které muž nalezl při rekonstrukci domu. Helen si k práci přizve mladého amerického studenta Aarona, jemuž se nedaří napsat disertační práci. Stárnoucí, unavená životem i Parkinsonovou nemocí, musí Helen snášet poměrně sebevědomého Aarona a zároveň čelit konkurenčnímu týmu badatelů, který má o rukopisy také zájem.

Historická linie zasazená do 17. století sleduje Ester Velasquezovou, Židovku s portugalskými kořeny prchající před inkvizicí. V Londýně, městě plném nástrah zůstává sama bez rodiny. Ujímá se jí slepý rabín, u něhož Ester pracuje jako písařka. Mladá žena je velmi chytrá a bystrá, svět inkoustu a knih jí učaroval. Ale co budoucnost? Aby se měla dobře, musí se vdát. Jenže jako vdaná žena se zase nesmí věnovat své vášni. Existuje pro ni řešení?

Váha inkoustu spojuje nejen dvě naprosto odlišná historická období, ale také osudy žen, které si svou nezávislost musely vybojovat samy. Nejvíce mě bavila linie Ester, jež nabízí pohled do života středověké ženy. Poznáváme židovskou kulturu, svět, v němž žena má jisté jen jedno. Narodila se proto, aby se stala manželkou a matkou a striktně dodržovala zákony své obce. Helen má jako moderní emancipovaná žena daleko větší prostor pro svůj rozlet, ale i ona naráží na barikádu, oddělující ji od světa, do něhož se jako mladá zamilovala. Helen totiž není rodilá Židovka, ale judaismu propadla.

Nečekejte však příběh ve stylu Barbary Erskinové nebo Barbary Wood, které také umně propojují historii se současností. Zatímco ony se zaměřují spíše na romantiku, Váha inkoustu je hutné, po jazykové a stylistické stránce propracované dílo, jež brousí i do vod filozofie, aniž by působilo nabubřele a příliš učeně.

Autorka Rachel Kadishová se hlásí ke svým židovským kořenům, jimž vzdala hold právě touto knihou. Kromě spisovatelské profese působí jako profesorka tvůrčího psaní.
Právě její vybroušený styl psaní, smysl pro detaily a umění vykreslit atmosféru konkrétního okamžiku, činí z Váhy inkoustu nevšední literární počin, k čemuž přispěl i překlad Zory Freiové.

(Za recenzní e-book děkuji nakladatelství Host)

6 důvodů, proč číst knihu Poslední dny Rabbit Hayesové

Kolem knihy Poslední dny Rabbit Hayesové budete možná chodit po špičkách. Přiznejme si, komu by se chtělo číst o tom, jak se někdo chystá na onen svět, a ještě k tomu nedobrovolně? Ale pokud se do ní pustíte, zklamaní nebudete, je tady několik důvodů, proč tento příběh stojí za to.

Ano, od samého počátku víme, že to s hlavní hrdinkou nevypadá dobře, ne nadarmo se kniha jmenuje tak, jak se jmenuje, nemusíte se však bát, že byste měli tu čest s ufňukanou slečinkou. Rabbit Hayesová je neskutečně vitální a akční žena. Máte pocit, že byste po jejím boku dokázali dobýt severní pól a zdolat Mount Everest, protože z Rabbit vyzařuje neuvěřitelná vnitřní síla a optimismus. A to se počítá.

Děj nekrouží celou dobu pouze kolem umírání. Rabbit přece kdysi bývala malá holka, zamilovaná teenagerka, teď je i milující máma… Boj s těžkou nemocí střídají prostřihy do minulosti. Svět hlavní hrdinky se točil kolem hudby a největší lásky jejího života, muzikanta Johnnyho Faye. Dovedete si představit křehkou náctiletou dívenku, která dělá zvukařku klučičí kapele? Která milovala jediného kluka v době, kdy se její kamarádky zamilovávaly téměř každý druhý den do někoho nového? Rabbit prožila poměrně svérázný život a vy do něj můžete nakouknout.

Rodina je nade vše a u Rabbit to platí tuplovaně. Její rodiče by se rozkrájeli a sourozenci nad sebou navzájem drží ochrannou ruku. Vážná nemoc je bez varování srazí na kolena a všichni si sáhnou až na úplné dno. Autorce se podařilo naprosto přesně vystihnout typickou irskou rodinu, jejíž členové nejdou pro peprné slůvko daleko, ale přesto se mají rádi.

Taky je tady Juliet, dcera Rabbit. Má dvanáct let, ale díky nové životní zkušenosti působí nesmírně vyzrále, i když v jádru je pořád malou holčičkou, která potřebuje jistotu a rodinné zázemí. Je to typ dívky, se níž byste se jako teenageři chtěli kamarádit. Juliet patří spolu se svou matkou a strýcem Daveym mezi nejsympatičtější postavy knihy.

Anna McPartlinová namíchala silný koktejl, a stačilo jí k tomu jen pár ingrediencí. Křehkost příběhu vyvažuje neuvěřitelná životní síla vyzařující z hlavní hrdinky. Zároveň nechybí obrovská porce humoru, který rozbíjí všudypřítomný pocit beznaděje. Není řečeno, že kniha o umírání musí být zákonitě ponurá a prvoplánově smutná. Poslední dny Rabbit Hayesové vás přesvědčí o opaku.

Dojímáte se pořád dokola nad notoricky známou knihou Než jsem tě poznala od Jojo Moyes a cítíte, že by to chtělo trochu změnu? Seznamte se s Rabbit Hayesovou. Tohle je totiž přesně pro vás.

(Za recenzní výtisk děkuji knihkupectví Neoluxor, na jehož blogu recenze také vyšla)