Štítek: HOST

Vítejte zpátky v Medvědíně. Od jistých událostí není nic jako dřív. Klubu hrozí zánik, Maya čelí nenávistným komentářům a vůbec – všichni jsou takoví nějací rozhození. Medvědín je v rozkladu, nebudeme si lhát. Ani sousední Hed není v klidu, medvědínské pořád popichuje. Problémy vyvrcholí hokejovým zápasem mezi oběma kluby a navíc vypluje na povrch ještě jedno tajemství, které prověří charaktery všech. Tentokrát to prostě bude – My proti vám.

Fredrik Backman je prostě pán písmenek. I v druhém díle dokazuje, že se umí ponořit do svých hrdinů a přiblížit jejich světy neuvěřitelně lidským způsobem. Opět k vám medvědínští promlouvají jako celek a vedou vás napříč příběhem. A stejně jako v prvním díle, ani tady nehrají stěžejní roli pouze postavy stojící v popředí děje, ale také ty, které pozorují dění zpovzdálí.

Čtení plné emocí ukáže pravé charaktery medvědínských. Kdo odejde jako spráskaný pes a kdo naopak se vztyčenou bradou, i když prohrál? Jedou v tom všichni, Peter a jeho rodina, Ramona z místní hospody, mladí hokejisti… Korunu všemu dodává tajemný politik, který pomalu spřádá sítě a omotává Medvědín. Musíme se ptát, myslí to upřímně?

Fredrik Backman mě do svých sítí omotal taky. Těžko se mi od medvědínských odcházelo, ráda jsem se k nim vracela a hltala každou stránku. Ten neotřelý styl, v němž k vám promlouvá město jako celek a občas vám zlehka napoví, jak to bude dál, je návykový. Už teď se těším na třetí, závěrečný díl nazvaný Vítězové.

Jestli hledáte čtení, které voní člověčinou, je upřímné, dojemné i bolestné, Fredrik Backman je správnou volbou.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, knížku pořídíte na eshopu.

Román Fredrika Backmana Medvědín vyšel pár let zpátky u nakladatelství Host. Dostávám se k němu až teď a můžu říct jedno. Vryl se mi pod kůži a už se těším, až se začtu do pokračování.

Medvědín je jedno malé městečko ležící doslova v lese. Jeho obyvatelé mají jednu velkou vášeň, jíž obětují vše. Hokej. Místní sportovní klub věří, že vítězství přitáhne další sponzory, finanční injekce a novou krev v podobě talentovaných mladých sportovců. A jakmile mají kluci, pro které je hokej úplně vším, jedno vítězství v kapse, oslavují. Radují se, veselí, opájejí úspěchem i alkoholem. A čím víc jsou rozpálení, tím míň poslouchají, co jim druzí říkají. Třeba Kevin, největší medvědínská hokejová naděje vůbec nevnímá mladinkou Mayu, která mu něco říká. Důrazně. A pak jeden čin ovlivní v Medvědíně úplně vše, hokej, přátelství, sousedské i rodinné vztahy…

Fredrk Backman je zajímavý spisovatel. Píše tak, že se vám dostane pod kůži. Děj rozvíjí velmi pozvolna, všímá si všemožných detailů a úhlů pohledu, které vám nastíní prostřednictvím téměř všech medvědínských. A tak v popředí nestojí jen hlavní postavy, důležité jsou i ty vedlejší, stejně jako v týmovém sportu.

Mohlo by se zdát, že hlavním námětem je hokej, ale není to pravda.v Zásadní roli tam má, ale v podstatě je to příběh o předsudcích, vině i trestu, o tom, jak mohou různí lidé vnímat jednu situaci a vysvětlovat si ji tak, jak potřebují. Někteří hrdinové strkají hlavu do písku, jiní prokážou velkou odvahu a odhodlání, aby ukázali pravdu.

Medvědín se nečte lehce, musíte do něj proniknout, stejně jako do nitra všech postav, jimž osud nedal nic zadarmo, ať už je to Peter, otec Mayi a manažer klubu, kterému obětoval vše, nebo Benji, skrývající své pravé já pod neproniknutelnou slupkou, či Amat, jenž je na ledě bůh, ale mimo něj outsider. Jakmile jim propadnete, má vás Medvědín v kapse a jen tak vás nepustí.

Vrstevnatý, dojemný příběh plný myšlenek, jež stojí za zapamatování, to je Medvědín Fredrika Backmana, autora, který se umí vcítit do svých postav a jehož psaní je velmi lidské a empatické.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, knížku pořídíte na eshopu.

Ráda si čtu o lidech, kteří se z pracovních nebo osobních důvodů žijí v jiné zemi, než ve své rodné. To je případ Marcely Müllerové, která se vdala do Německa a odtud se svým manželem zamířila do Pákistánu, kde její Christian dostal práci v projektu na prevenci přírodních katastrof. Na tom by nebylo nic zvláštního, za prací se stovky i tisíce kilometrů stěhuje mnoho rodin, ale Marcela se to dozvěděla v porodnici, takže do Pákistánu mířila s miminkem a vůbec nevěděla, co ji může v následujících dvou letech čekat.

Vyprávění je to hodně zajímavé, střídají se deníkové zápisky z let 2007 – 2008 s Marcelinými doplňujícím povídáním. Dozvíme se, jaké to je, žít v prostředí, které je prašné, takže nestíháte uklízet, a kde si lidé nelámou hlavu se sliby a jsou schopní lhát vám do očí. Marcela Müllerová přibližuje mentalitu Pákistánců se všemi jejich kladnými i zápornými vlastnostmi. Na jednu stranu jsou schopni snést vám modré z nebe, aby si vás vzápětí nevšímali jen proto, že se děláte něco jinak, než očekávají. Müllerovi na vlastní kůži poznali stinné stránky pákistánského zdravotnictví, kdy si lékařský personál neláme hlavu s hygienou a vy netušíte, zda si z ordinace kromě původního onemocnění neodnesete i něco navíc. Takové zážitky jsou vyváženy naprosto upřímným a bezelstným chováním dětí, které Marcela chvíli učila v místní škole.

V případě publikace Ve stínu duhy se jedná o osobní deník, v němž autorka popisuje nejen život v exotické destinaci plné protikladů, ale také přibližuje náturu obyvatel a seznamuje čtenáře s tehdy aktuální politickou situací. Zpočátku úsměvné vyprávění o tom, jak se vyrovnat s kulturními rozdíly, se mění v zápisky plné napětí a strachu ze stupňujících se bombových atentátů, které odstartovala násilná smrt pákistánské političky Bénazír Bhuttové.

Navzdory všem problémům Pákistán Müllerovým přirostl k srdci, zejména místní horský národ Kalašů, jejichž poklidný způsob života a přirozená pokora s autorkou rezonovaly.

Nevšední deník je po grafické stránce pojat zajímavým stylem, hnědé písmo se snoubí s fotkami ve stejném odstínu, u nichž mi však chyběly bližší popisky, s nimiž bych si je mohla spojit, mému celkovému kladnému hodnocení to však neubírá, čtení jsem si užila (jak jinak, když jsem zážitky rodiny Müllerovy vstřebávala v poklidu domova). Sama bych v Pákistánu a podobných destinacích žít nechtěla, ráda jsem si však díky této knížce rozšířila povědomí o těchto pro nás exotických zemích.

Deníkové záznamy nazvané Ve stínu duhy doporučuji všem, kteří se rádi s pomocí knížek vydávají tzv. „za hranice všedních dní“. Vězte, že s touto to bude nesmírně zajímavé.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu si knížku můžete pořídit.

Rebecka Martinssonová je hlavní postavou stejnojmenné série Asy Larssonové. Prokurátorka, která si získala srdce nejen švédských čtenářů, se vrací v šestém díle nazvaném Vina otců, který celou sérii uzavírá. Tentokrát na Rebecku čeká vyšetřování, do kterého se jí vůbec nechce. Mrtvým je Henry Pekkari, s nímž ji pojí osobní vazby, navíc se trápí v soukromém i profesním životě. O pomoc ji požádal soudní lékař Lars Pohjanen, kterému nezbývá moc času. Kdysi před lety zmizel otec známého švédského boxera Börjeho Ströma a teď se jeho tělo našlo v mrazáku Henryho, který už vysvětlení podat nemůže…

Asa Larssonová je zpátky a ve skvělé formě! Jestli vás děsí představa, že čtete šestý díl a předchozí už si nepamatujete, nebo unikly vaší pozornost, nebojte se. Ani já nemám za sebou kompletní sérii, jejíž několik dílů jsem četla napřeskáčku, a věci to vůbec nevadí. Děj je ucelený, v podstatě se jedná o samostatný příběh rámovaný drobnými vsuvkami z Rebecčina života.

Román čítá úctyhodných 540 stran, v nichž jsou zakomponovány dvě dějové a časové linie. Ta ze současnosti líčí vyšetřování smrti Henryho Pekkariho, na niž se nabalují další podezřelá úmrtí. V minulé se vracíme o šedesát let zpátky, do doby, kdy zmizel Börjeho otec a sledujeme životní příběh jeho syna, který byl tímto činem poznamenán na celý život. Obě linky se protnou v dramatickém a šokujícím vyústění.

Asa Larssonová je pečlivá vypravěčka. Klade důraz na nejmenší detail, přináší podrobnosti nejen ze života hlavní postavy, ale všímá si i těch vedlejších, jimž věnuje dostatek prostoru, takže čtenář nepřichází o žádnou důležitou informaci. Děj nás zavádí do Kiruny, oblasti plné sněhu, kde se bez lyží a pořádné zimní výbavy neobejdete. Atmosféra zasněžené krajiny, je vylíčená velmi sugestivně, zjistíte, že byste Kirunu rádi viděli v celé její sněhové kráse. Popisy přírody i náročného života v Kiruně ležící za polárním kruhem jsou jedinečné a přináší informace o destinaci, která působí na jednu stranu atraktivně a na druhou budí díky své poloze respekt.

Vina otců není pouze kriminálním románem, důstojným zástupcem oblíbené seveské krimi, najdeme v něm spoustu dalšího. Autorka se mimo hlavní zápletku zabývá také mezilidskými vztahy, které umí náležitě a s chutí podat tak, že to všechno prožíváme s postavami knihy, ať už se jedná o ty pracovní, nebo o milostné vzplanutí v pozdním věku.

Asa Larssonová nabízí hutné vrstevnaté čtení, které sice plyne pozvolna díky důsledným popisům, přesto zaujme, už jen pro to, že Rebecka se právem řadí mezi nejzajímavější hrdinky kriminálního žánru.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu si knížku můžete pořídit.

Haló, haló, na vědomost se dává, že novou Petru Soukupovou Host vydává! Zapište si do diářů, kalendářů, telefonů, na ruku, či za uši, že 8. 12. vychází její novinka Nikdo není sám. Díky skvělému nakladatelství Host jsem si mohla titul přečíst ještě před vydáním a říct vám, že si ji určitě musíte pořídit, pokud autorčiny počiny milujete. A pokud tvorbu Petry Soukupové neznáte, je na čase to napravit. Její knížky jsou totiž trefnou sondou do mezilidských vztahů v naší krásné české kotlině. A nejinak je tomu i tentokrát.

Hlavní, nebo řekněme stěžejní postavou příběhu je Veronika, která žije s manželem Michalem a dvěma dětmi stojícími na prahu puberty, dvanáctiletým Míšou a čtrnáctiletou Májou. Jednou za dva měsíce rodinka jezdí za rodiči Veroniky, ale žádná slast to pro ně není, spíše povinnost. Jak už to občas v rodinách bývá, vztahy jsou napjaté a mezigenerační problémy se stupňují s každým soustem nedělního oběda. Když se jednou Veronika zavedenému systému vzepře a návštěvu odloží, netuší, že nechtěně rozvíří dosud vcelku poklidné vody jejich života. Matka jí nečekaně umírá a od té doby se všechno bortí jako domek z překližky.

Tohle je Petra Soukupová, jak ji známe a máme rádi – pokud jste na tom stejně jako já a řadíte ji mezi oblíbené autory, líbila se vám (nejen) její předchozí kniha Věci, na které nastal čas, určitě sáhněte i po této novince nazvané Nikdo není sám.

Příběh je podán z několika pohledů – stěžejní roli hraje Veroničino vyprávění, zdatně jí sekundují její děti a prostor dostává také zemřelá matka jako jakési Veroničino svědomí a vnitřní hlas, takže máte jednu situaci nastíněnou z více úhlů a je na vás, jak ji uchopíte. Je jasné, že každý se na ni bude dívat a vnímat ji úplně jinak.

Opět se ocitáme v rodině, která je svým způsobem dysfunkční. Doposud klidná a spokojená Veronika musí náhle přehodnotit dosavadní způsob života a rozhodnout se, jak bude pokračovat dál – někdo se musí starat o stárnoucího a zapomínající otce, s nímž to nebylo nikdy jednoduché. Hrdinka má oporu ve svém manželovi, který je ochoten přestěhovat se ke tchánovi a být mu nápomocný. Děti neprojevují žádné nadšení, naopak. Začnou přitahovat maléry a přidělávat rodičům starosti. Veronika situaci nezvládá a před problémy utíká k vínu a cigaretám. Patová situace, z níž není východiska – najde Veronika způsob, jak ji vyřešit ke spokojenosti všech, nebo se to nedá?

Petra Soukupová píše svým charakteristickým stylem – úsečná slovní spojení, dlouhá souvětí, která textu dodávají na dramatičnosti. Nervy a adrenalin zvyšují také rodinné scény a výstupy, jež autorka umí podat tak autenticky, až máte pocit, že jste se ocitli uprostřed rodinné sešlosti a sledujete slovní ping pong mezi jejími členy. Spisovatelka je výbornou a vnímavou pozorovatelkou mezilidských vztahů a dokáže nastínit různé situace tak, že v nich není vítěze ani poraženého. V některých situacích se určitě poznáte, nebo zjistíte, že vám je někdo vyprávěl.

Vstupte do světa, kde se řeší věci, které všichni známe, přesto si s nimi mnohdy nevíme rady a nenacházíme správné řešení – pubertální výstřelky dětí, stárnoucí rodiče, nedostatek času, stereotyp a rutina ve vztahu. Petra Soukupová to za nás nevyřeší, ale ukáže, že stejné problémy řeší téměř každá rodina.

Za recenzní ebook děkuji nakladatelství Host, titul najdete na eshopu.

V poslední době můžu říct, že co Host, to perla. Nejinak je to i u titulu Bolestná laskavost, z něhož jsem měla původně obavy. Částečně totiž pojednává o tragické události, která se stala v říjnu 1966 ve velšském městečku Aberfan. Tehdy tam velký sesuv půdy pohřbil místní školu i s více než stovkou dětí. Bála jsem se, přiznávám, že by mě to mohlo dostat trochu do kolen. Naštěstí touha číst si o dospívání v mé milované Anglii převážila a já můžu říct jedno – dobře jsem udělala.

Jo Browning Wroeová představuje mladého Williama Laveryho, který právě úspěšně ukončil studium a stal se nejmladším balzamovačem v zemi. Přímo ze slavnostní večeře odjíždí do Aberfanu, kde spolu s dalšími kolegy z celé Británie bude pomáhat při neblahé události. To, co William té noci v Aberfanu prožije, změní jeho dosavadní pohled na život. Mladík se ve vzpomínkách vrací na začátek svého životního příběhu, ke své matce, milovanému strýci a největší vášni – zpěvu. Vše je vzájemně propojeno a William si díky prožité aberfanské tragédii uvědomí, jak je důležité najít znovu cestu k sobě samému i ke svým nejbližším.

S Williamem se podíváme do Anglie přelomu padesátých a šedesátých let a prožijeme s ním hezkých pár let života. Na jeho příběhu autorka poukazuje na to, jak nás formuje rodina a různé okolnosti. Děj není příliš akční, je spíše pomalejší, stejně jako doba, v níž se odehrává. Nikdo nikam nespěchá, nedělejte to při čtení ani vy. Bolestnou laskavost není třeba hltat, zkuste si ji vychutnat pomalu, zaslouží si to. Je přímo stvořená pro přemýšlení. Třeba o tom, jak byla společnost v bouřlivých šedesátých letech na jednu stranu odvázaná, přitom některé skutečnosti neskousla dodnes.

Bolestná laskavost je nádherným románem o dospívání a rané dospělosti. Aberfanská tragédie je zpracována velmi intenzivně, nezabírá však tolik stran, aby vás stihla stresovat či rozlítostnit víc, než byste unesli. Ale kapesník si pro jistotu připravte! Spisovatelka také přibližuje činnost balzamovačů s citem a porozuměním pro fakt, že ne každý by takovou práci mohl vykonávat.

Hledáte-li něco neotřelého a jak se říká – fajnového, zkuste si přečíst Bolestnou laskavost, stojí za to.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu si knížku můžete pořídit.

Zajímá vás, jaké problémy řeší Finové? No přece úplně stejné, jako my. Také se plácají ve vztazích, chtějí, to, co nemají, potýkají se s výchovou dětí… Jak se žije v současném Finsku vám nastíní Sami a jeho nejbližší v románu Fazóna. Život jim přináší sladké i hořké chvilky a je jen na nich, jak se s nimi vypořádají. Už teď si můžete být jistí, že o humor nebude nouze.

Samimu táhne na čtyřicet a je zářným příkladem toho, že biologické hodiny netikají jen ženám. Chce založit rodinu a mít děti, bohužel se mu to jaksi nedaří. Jeho sestra je sice vdaná, ale rodičovství ji obchází poměrně širokým obloukem. Samiho nejlepší kamarád děti má, tři krásné dcerky, ale na jejich výchovu je sám. Ani druhý nejlepší kamarád Pensonen to nemá snadné. Stará se o nemocné rodiče, kteří jsou rozvedení, takže na vztahy a pracovní kariéru mu nezbývá energie. Začarovaný kruh ještě více otáčí všetečné otázky příbuzenstva, které vždy umí nechtěně tnout do živého. Sami a jeho přátelé nezávisle na sobě objevují blog líčící perfektní rodinný a manželský život blogerky Sini, k němuž se upínají a hledají v něm rady i jakousi útěchu. Ale i Sini zjistí, že designově sladěný byt a striktní bio strava vám štěstí nezaručí…

Miika Nousiainen je talentovaným spisovatelem, který umí vztahové i rodinné problémy podat humorným stylem, přesto v nich pořád cítíte vážný podtón. Na příběhu Samiho a jeho přátel glosuje současnou finskou společnost. Poznáte život svobodného otce, budete svědky rodícího se vztahu jednoho věkově nerovného páru a zjistíte, že Finové mají vlastně úplně stejné problémy jako my.

Příběh začíná pohřbem a končí svatbou, mezi tím nás čeká jízda životem několika čtyřicátníků, při níž se nebudete nudit. Lehká ruka finského autora zaručuje vtipný a svižný děj plný situačního humoru, který působí přirozeně a nenásilně. V knížce není nouze o vtipné hlášky trefující se přímo do černého. Jestli máte rádi situační konverzační komedie, v nichž v hlavní roli figuruje rodina a přátelé, tak Fazóna se nese v podobném duchu. Mně připomněla vánoční komedii Děti nosí Santa Claus a v něčem tak trochu román Když panda tančí.

Román Fazóna pro mě byl velmi příjemným knižním překvapením, řadím ho mezi nejlepší kousky, které se letos na knižním trhu objevily, a budu ho doporučovat všem, kteří hledají kvalitní společenský román věnující se vztahům mezi lidmi.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu si můžete knížku pořídit.

Jaroslav se v pětatřiceti vrací do domu svých prarodičů, kteří ho od dětství vychovávali. Doposud působil jako kaplan ve farnosti, kde v podstatě nedělal nic, jen si užíval výhod svého postavení. Návrat do míst, kde žil jako dítě, je pro něj šokující – dům je zanedbaný, zahrada, na niž byla jeho babička pyšná, také. Pomalými krůčky se Jaroslav vrací do civilního života. Je nešťastný, ukrývá v sobě spoustu protikladných pocitů a především jedno hořké tajemství. Útěchou je mu právě zahrada, kterou se snaží dát dohromady, stejně jako dům. Už to vypadá, že je vše na dobré cestě, Jaroslav se sbližuje se sousední rodinou, obvodním lékařem, snaží se najít vztah k otci alkoholikovi. Ale pak se všechno zvrtne a Jaroslav se ocitá v roli štvance, outsidera, vyvrhela, člověka, kterým společnost opovrhuje a nemá s ním slitování.

Co napsat, abych nespoilerovala, protože to by zabilo podstatu knížky nazvané příznačně Zahrada a čtenáře připravilo o opravdu šokující moment překvapení… Snad jen to, že Petra Dvořáková napsala temný, znepokojující román, nebo spíše novelu, v níž se věnuje tématu, které je pro společnost ještě pořád tak trochu tabu. Dokázala se vžít do pocitů vykořeněného muže a velmi realisticky popsat jeho mučivé myšlenky a pocity. Tím, že je příběh vyprávěn z pohledu Jaroslava, je ještě autentičtější, nahlížíme do jeho mysli a jsme svědky různých myšlenkových pochodů.

Před námi se odvíjí poměrně drsný děj, který jen tak neskousnete. Jaroslavův „problém“, jeho jednání i chování, to vše otestuje vaši míru tolerance. Atmosféru formuje nejen náročný a kontroverzní námět, ale především typický styl, kterým Petra Dvořáková píše – strohý, úsečný text, v němž je obsaženo vše podstatné – tíseň, bezmoc, strach i rozpolcení hlavního hrdiny, jeho způsob přemýšlení – jsou chvíle, kdy s Jaroslavem dokážete soucítit, stejně jako okamžiky, kdybyste s ním nejraději vyrazili dveře.

Žádná z knih Petry Dvořákové, které jsem doposud četla, není příliš optimisticky laděná, výjimkou není ani Zahrada, která vás přinutí zamyslet se nad tím, kým mohou být lidé kolem nás, co skrývají, nesou si v sobě, a také jak rychle dokážeme někoho odsoudit.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, knížku pořídíte na eshopu.

V roce 1928 cestuje doktorka Hannah Neumannová z Vídně do dánského nervového sanatoria, aby pomohla zabránit sebevraždám, které se tam v poslední době rozmohly. Nikdo si s nimi neví rady, lékaři netuší, jak je zastavit. Hannah rozvíří dlouho stojaté vody ústavu, studovala psychoanalýzu u samotného Sigmunda Freuda a začne ji na pacientkách praktikovat. Pravou ruku najde v ošetřovatelce Dagmar, která jí pomáhá najít příčiny úmrtí žen. Mezi nimi se zrodí nejen pracovní, ale především milostné pouto, které na sklonku dvacátých let minulého století bylo pro většinu tehdejší společnosti tabu. Podaří se ženám zjistit, co za záhadnými událostmi stojí? Má na smrt pacientek vliv úplněk, nebo je pes zakopán jinde?

Na rovinu přiznávám, že jsem měla s titulem Tajemství sanatoria, na který jsem se hodně těšila, docela problém. Zřejmě se naše cesty neprotnuly ve správný čtecí okamžik a k tomu byla moje očekávání jiná, než mi knížka nabídla. Nic to však nemění na faktu, že své čtenáře si určitě najde, jen já jsem nebyla tou správnou cílovou skupinou. Kdo ví, třeba za pár let ten správný čas na četbu nastane.

Napůl detektivní, napůl psychologický román cílí na čtenáře, který hledá netuctové čtení. Příběh je napsán způsobem, jenž nesedne úplně každému, jednotlivé dějové linie nejsou oddělené, linky Hannah a Dagmar se střídají s částmi, v nichž poznáváme jednu z pacientek, jíž se přezdívalo Kobyla. Chvíli trvá, než si na tento trochu nepřehledný způsob zvyknete, ale když se soustředíte, půjde to.

Autorka se zaměřila na život ve dvacátých letech minulého století. Ty byly sice zvány zlatým věkem a dávaly prostor bohémství, v některých vrstvách dobové společnosti však neměla jistá uvolněnost a odlišná sexuální orientace šanci.

Text je strohý a věcný, připadal mi odosobněný, jakoby spisovatelka Anne-Sophie Lunding-Sørensenová byla jen vzdálenou pozorovatelkou, do postav jsem se nedokázala vcítit. Na knížce oceňuji zajímavý námět, nervové sanatorium je pro čtenáře psychologicky laděných knih tou správnou lokací. V knize se autorka zabývá hned několika tématy, řeší otázku feminismu a postavení vzdělaných žen v upjaté společnosti, k tomu přidala i milostný lesbický vztah – ale nečekejte žádné pikantní a dekadentní scény, vše se odehrává v jemných a vkusných náznacích.

Pokud aktuálně hledáte lehčí četbu, nechejte si Tajemství sanatoria třeba na dlouhé zimní večery, kdy se na čtení lépe soustředíte. My se spolu s knížkou nepotkaly ve správnou dobu, ale věřím, že si své čtenáře najde a já si ji zkusím přečíst znovu s časovým odstupem.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, knížku zakoupíte na eshopu.