Kontinuita parku

Znáte to. Odejdete z rodného města, třeba na studia nebo za prací, a pak se po letech vrátíte. Stejně jako Josef. Ten se vrátil zpátky jako profesor na gymnáziu, kde sám studoval. Návraty nejsou vždycky jednoduché, zejména když míříte z metropole do příhraničního městečka, kde lišky dávají dobrou noc. Změnil se Josef, změnilo se město, jak spolu budou souznít po takové době?

Nakladatelství Host vydává českou tvorbu, kterou stojí za to číst. Jiří Hájíček, Petra Soukopová, Jan Němec, Kateřina Tučková a mnoho, mnoho dalších. Kontinuita parku Petra Šestáka tvoří další zajímavou položku v produkci nakladatelství. Příběh navrátilce Josefa totiž není obyčejnou zpovědí člověka, který se hledá, je to zároveň výpověď jedné generace ovlivněné dvěma režimy – socialismem a kapitalismem, jež se ale nedokáže ztotožnit ani s jedním a tápe mezi nimi jako ve vzduchoprázdnu.

Kontinuita parku je neotřelým dílem, na které je nutné se soustředit. Děj nepostupuje chronologicky, v textu se jako tok řeky prolíná Josefova minulost a současnost, jeho myšlenky, úvahy a vzpomínky, které jsou mezi sebou různě provázané. Chybí přímá řeč, takže pokud na to nejste zvyklí, asi budete v textu trochu tápat a zápasit s formou psaní, která je nezvyklá, ale zajímavá a stojí za to.

Josef řeší osobní záležitosti svého dosti nekonvenčního života. Sbližuje se s ženami, bojuje s nedostatečným bydlením a vlezlou bytnou, řeší zdánlivě banální situace s kolegy ve škole, vzpomíná na svérázné příbuzné, kteří ho formovali. Dílu nechybí nadhled a suchý humor, některé pasáže působí tragikomicky a máte pocit, že na vás dýchla atmosféra starších českých komedií, v nichž nebyla nouze o absurdno, například Vážení přátelé, ano.

Pokud přijmete tak trochu jiný styl psaní a přistoupíte na hravou formu plnou metafor a přídavných jmen, která jsou někdy psaná s velkým písmenem zdůrazňujícím význam slovního spojení, dostanete hodně zajímavý počin, který stojí za přečtení už kvůli toho, jak si autor pohrává s češtinou.

Hledáte-li českou tvorbu, která se vymyká šedému průměru, sáhněte po Kontinuitě parku, třeba vás překvapí, stejně jako mě.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu si knížku najdete.

Mexická gotika

Noemí Taboadová přijíždí navštívit svou sestřenici Catalinu do jejího nového domova. Tím je starý dům, v němž i v padesátých letech dvacátého století přetrvává duch viktoriánské éry. Zní to romanticky, že? Ale to jen do chvíle, než zjistíte, že si Catalina vzala sice charismatického, leč podivného Angličana s ještě podivnějším příbuzenstvem. Noemí zjišťuje, že v domě se děje spousta podivných věcí, ale nedokáže (a ani nesmí) jim přijít na kloub, o to se Doylovi starají dobře. Jedinou spřízněnou duší je Francis, nejmladší z rodu Doylů, který jako by se jim vymykal. Dům i podivínská rodina pohlcují temperametní Noemí víc, než by se jí líbilo. Navíc má podivné sny, které se prolínají s realitou a dívka si není jistá, kdy sní a kdy ne. Je neskutečně urputná a odvážná, chce zjistit, co se děje s Catalinou a přijít celému tomu podivnu na kloub navzdory všem překážkám, které ji Doylovi kladou do cesty.

Přiznám se, že když jsem knížku Mexická gotika zaregistrovala poprvé, měla jsem trochu předsudky. Sice slibovala, že to bude jako kdyby Lovecraft potkal sestry Brontëovy, ale ruku na srdce, kdo by si takovou kombinaci dokázal představit v Mexiku? A představte si, funguje to. Jako milovník staré Anglie a čtenář klasickým lovecraftovským hororem nepolíbený jsem si to užívala. Knížka mě pohltila hned od prvních stran svou atmosférou, která se, jakmile vstoupíte do onoho domu, stupňuje.

Příběh se odehrává na začátku padesátých let minulého století, poznáte to podle pár indicií, které vám autorka nastíní. S Noemí si užijete šaty, rudé rtěnky, kabelky a nezbytné cigarety; v té době kouřili téměř všichni, jak víme z dobových informací.

Hlavní hrdinka je typickou představitelkou bohaté rodiny. Má všechno, je milovaná rodiči a taky rozmazlovaná, stýká se s mladými lidmi svého věku, žádný večírek jí není cizí. Je jako mladá klisna, která se jen tak nedá zkrotit. Noemí se mi líbila pro svou prořízlou pusu, urputnost i humor, který jí není cizí. Nebála se ozvat či sama na vlastní pěst zkoumat, co se v domě děje.

Příběh je protkán typickou viktoriánskou atmosférou; ponurý dům nabízí zdi pokryté plísní, tmu, protože se svítí pouze petrolejkami, podivínské chování jeho obyvatel a rodové tajemství. Tohle jsem si fakt užívala.

Autorce se musí nechat, že dokáže zaujmout barvitými popisy, měla jsem pocit, že jsem v domě, cítím vlhkost tapet a před očima se mi míhají až příliš živé výjevy, stejně jako Noemí. Popisy snů jsou velmi živé, což umocnil i fakt, že jsem napínavý a gradující závěr knihy četla za vydatného hřmění. 🙂

Mexická gotika mě mile překvapila, jak zajímavým námětem, tak i postavami, které nejsou unylé, ale zaujmou svým jednáním a charaktery typickými pro tento příběh. Pokud milujete viktoriánskou tematiku a máte rádi horor a napětí, zkuste si ji přečíst, neobyčejný dům prorostlý houbami a tajemstvími stojí za probádání.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, kde si můžete knížku na eshopu koupit.

KNIŽNÍ TIP TÝDNE: PTAČÍ DOMEK

KNIŽNÍ TIP TÝDNE: Ach, tohle je ryzí krása. Příběh vystavěný na skutečném životním osudu anglické houslistky Len Howardové, která utnula kariéru a přestěhovala se do domku na venkově, kde žila až do své smrti. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby Len nezasvětila život ptákům, které milovala už od dětství. Nestudovala biologii, přesto se stala přírodním úkazem v ornitologii. Ptactvo zkoumala intuitivně, své poznatky založené na vzájemné důvěře s opeřenci sepsala do článku a ve své době populárních knih.

V útlé knížce s naprosto úžasnou obálkou, jednou z nejkrásnějších, které jsem viděla, autorka Eva Meijerová nechala promluvit pozoruhodnou Len a přiblížila její dnes už polozapomenutý život.

Příběh je jemně laděný do melancholie, křehký jako ptačí kostřička, každá věta má svůj smysl a řád, ani slovo nepřijde nazmar. Prostřihy do minulosti Len jsou prokládány postřehy z pozorování ptactva.

Doporučuji všem, kteří chtějí trochu zvolnit a užít si pomalejší tempo vyprávění. Vždyť někdy je tak uvolňující nemuset nikam spěchat, že?

Terapeutka

Terapeutka Sara je vdaná za architekta Sigurda. Opravují starší dům po Sigurdově dědečkovi, Sara si otevřela soukromou praxi, její muž se vedle své práce snaží pokračovat i na rekonstrukci bydlení, která se vleče kvůli nedostatku práce. Oba jsou lehce nervózní, ale snaží se, aby jim problémy nepřerůstaly přes hlavu. Když si Sigurd vyrazí s kamarády na chatu, čeká Sara, že to bude jeden z těch typických mužských víkendů, který pomůže jejímu manželovi pročistit si hlavu a přijít na jiné myšlenky. Starosti si nedělá, Sigurd jí na záznamníku nechal vzkaz, že dobře dojel a všechno je v pořádku. Večer jí však zavolají jeho kamarádi, co se děje. Sigurd na chatu nedorazil a vůbec se neozývá. Saře se hroutí svět jako domeček z karet. Někdo lže, je to Sigurd? Co se stalo a co se děje teď? Rozbíhá se policejní pátrání po Sigurdovi a Sara zjišťuje, že je v jejím životě všechno úplně jinak, než si myslela.

Terapeutka norské autorky Helene Floodové je jejím debutem. Ihned si získal pozornost čtenářů i nominaci na cenu norských knikupců. Není divu, Helen Floodová působí jako psycholožka, takže dobře zná profesní prostředí, v němž se pohybuje hlavní hrdinka Sara a dokázala ho promítnout do děje jako stěžejní kulisu příběhu. Sledujeme ženinu praxi, práci s klienty, noříme se do soukromého života.

Před námi se neodvíjí pouze přítomnost, Sara se během vyšetřování vrací do minulosti a postupně skládá střípky, které dohromady tvoří poměrně zajímavou mozaiku života, a to nejen jejího. Policejní pátrání možná pravdu odhalí, ale za jakou cenu?

Tento román se svým zpracováním řadí spíš mezi komorně laděné příběhy. Tady nepotřebujete kvanta krve, ani vyšetřovatele, který má problém sám se sebou. Sařino chování a jednání je místy chaotické, takže nevíte, jestli jí můžete ve všem věřit. Než dojde k zcela zásadnímu rozuzlení celého příběhu, užijete si jízdu spíše pomalejšího rázu, Terapeutka neplyne rychle, není prvoplánově akční. Mnohým čtenářům se bude zdát rozvláčná se spoustou omáčky kolem, ale pokud si stejně jako já libujete v těchto pomalu plynoucích rodinných „přehrabovačkách“, kdy postupně na povrch vylézají různá tajemství a činy, na něž bychom třeba rádi i zapomněli, tak se vám bude líbit.

Z knížky se asi nestane mainstreamový kousek, protažený všemi médií, ale svou cílovou skupinu si určitě najde mezi těmi, kteří se rádi noří hlouběji do mysli hrdinů a rozplétají zacuchané nitky psychologických příběhů.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu si titul můžete pořídit.

Věci, na které nastal čas

Těšila jsem se jako malá na další počin Petry Soukupové, kterou mám jako spisovatelku nesmírně ráda. Umí tnout do živého, k popisu jí stačí pár úsečných vět, hned víte, oč jde. Aktuálně vyšla v nakladatelství Host její kniha Věci, na které nastal čas. Autorce se podařilo rozvířit vody čtenářského světa, který se rozdělil na dva tábory. Jeden tvrdí, že nepřichází s ničím, co by tady už nebylo, a že to nijak neuchopila, druzí jsou nadšení, protože je to typická Petra Soukupová, která se s ničím nemaže. A rovnou říkám, že se řadím mezi spokojené čtenáři, kteří dostali přesně to, co chtěli.

V románu sledujeme životní cestu Alice a Richarda. Od počátku tušíme, že ti dva se k sobě nehodí, že chybí symbióza, chemie, že jejich vztah drží na docela vratkém základě, který víc a víc trouchniví. Alice s Richardem se nerozcházejí, naopak, vezmou se, pořídí si jedno dítě, pak druhé, auto, chatu, dokonce i sociální jistoty mají. Jen ta vzájemná blízkost a pravá láska jim chybí, a to, jak víme, ani tucet děti neslepí.

Jejich příběh je nám předkládán v přesně takové formě, na jakou jsme u autorky zvyklí. Bez příkras, syrově, přitom velmi jednoduše v úsečných větách se prostřednictvím Alice, Richarda i jejich dětí doslova prodíráme citovou houští jejich vzájemných vztahů. Někdy vám poleze na nervy Alice, jindy Richard, ani jeden není totiž prvoplánový klaďad, jemuž byste s přehledem dávali přednost. O to víc je těžší tuto knihu vstřebat jen tak, protože vyvolává spoustu otázek a bez vlastní zkušenosti či nadhledu se na ně špatně hledá odpověď. Navic jsou v tom ty děti, že.

Možná se v příběhu najdete, možná ne, přesto zjistíte, že některé věci s hrdiny společné máte. Třeba jistou všednost ve vztahu, rozdílné názory v péči o děti nebo vedení domácnosti, řešení každodenních malicherných otázek, kdo vynese koš nebo vyvenčí psa. Návod na štastné manželství bez vad neexistuje, každý si musí najít svou cestu ke společnému štěstí. A možná vám právě román Věci, na které nastal čas pomůže vyvarovat se stejných chyb, jaké dělali Alice a Richard v průběhu společných sedmnácti letech vztahu.

Pokud tvorbu Petry Soukupové máte rádi a vyloženě se tetelíte blahem, když zjistíte, že něco nového vydala, určitě si nenechte ujít ani tento román. Opět je to trefa do černého, co se mezilidských vztahů týče, i když hrdinové stojí, a nebudeme si lhát, za houby. O to víc je však četba zajímavější.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu si knížku můžete koupit.

Kulturní vetřelec

Jiří Trávníček je známý jako autor knih pojednávajících o čtenářství. Před pár lety jsem si užila jeho počin Česká čtenářská republika, teď je na řadě Kulturní vetřelec nesoucí podtitul Dějiny čtení – kalendárium.

V dějinách lidstva je čtení bráno jako kulturní vetřelec. Valnou část tohoto období jsme strávili mimo čtení, jak se praví v anotaci. Dokonce se věřilo, že bychom se čtení mohli zbavit, například se vrátit k formě vyprávění nebo přejít ke kultuře vizuální. Naštěstí se tak nestalo, a určitě nikdy ani nestane. Tak se podívejme na písmo a čtení v dějinách lidstva zasazené do tohoto neobyčejného kalendária.

Publikace se jmenuje Kulturní vetřelec právě proto, že čtení k lidstvu proniklo až na poslední chvíli, a kdybychom dějiny přetavili do kalendária, stalo by se tak až koncem prosince, konkrétně písmo by se dostavilo 20. 12.

O čtení se v kalendáriu dozvíte poměrně dost informací, které Jiří Trávníček podává vtipnou a hlavně srozumitelnou formou. Věděli jste, že mozek nemá pro čtení žádné místo a osvojil si ho jen díky pružnosti a schopnosti adaptovat se na vnější vlivy a podněty?

Kalendárium je rozděleno do šesti celků od starověku až po současnost (konec 20. a 21. století). Každé století obsahuje zásadní události, jež čtenářství ovlivnily a formovaly. Z těch méně známých je to například fakt, že v roce 39 před n. l. římský voják, politik a básník Gaius Asinius Pollio vybudoval v Římě první veřejnou knihovnu. V roce 1725 byla zřízena první veřejná knihovna v Anglii, ale její založení se setkalo s odporem vzdělanců a církevních kruhů. Ve 20. letech 20. století vznikl v Anglii první nápad na vytvoření audioknihy, které se zpočátku říkalo „talking book“ /mluvící kniha/. Takovými zajímavými informacemi je kalendárium doslova nabušeno, takže doporučuji dávkovat si ho pěkně po částech. A je to už na vás, zda půjdete pěkně chronologicky, jak šel čas, nebo si budete listovat a vybírat si to, co vás zajímá.

Součástí jsou i tematické fotografie, a věřte, je na co koukat. Najdete mezi nimi snímky tiskařských strojů, fotky čtenářů z různých historických období, nebo nostalgické připomínky dob minulých, fronty před knihkupectvím z roku 1989, válečné snímky i reprodukce obrazů a kreseb se čtenářskou tematikou. Nechybí ani rejstřík a seznam literatury a vyobrazených děl.

Kulturní vetřelec je moderně pojatý sumář všeho, co souvisí se čtenářstvím. Výrazná obálka v razivě růžové barvě /stejná barva je použita i v kalendáriu, kde dokonale souzní se střízlivou černou/ dělá publikaci moderní a trendy, tak aby zaujala i dnešní mladé zájemce o svět literatry. Zcela určitě by neměl uniknout žádnému milovníkovi čtení, který by rád rozšířil své povědomí o čtenářství a jeho historii. Publikaci ocení učitelé a knihovníci, kteří z ní mohou čerpat data a informace při výuce či besedách. Už teď přemýšlím, jak ji ve své knihovnické práci využiju.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, kde si publikaci můžete pořídit.

Sešit s tátovými recepty

Henri je doslova přirostlý ke svému sporáku. Desítky let den co den, od sedmi do jedenácté večerní, krájí, loupe, mixuje, vaří, peče smaží. Jeho lahůdky vás oslní chutí, přitom k jejich přípravě je zapotřebí jen několik základních surovin. Henri dokáže téměř poslepu vykouzlit delikatesu, z níž vaše chuťové buňky zešílí blahem. Prostě v kuchyni se cítí nejjistěji. Ale jak to má se vztahy s lidmi? Ty bývají kolikrát křehčí než nejjemnější lístkové těsto. O tom by mohl vyprávět Julien, Henriho syn. A taky to dělá. Sešit s tátovými recepty je dojemným vyznáním lásky otce k synovi a syna k otci.

Henri je v komatu. Julien u něj sedí, drží jej za ruku a vzpomíná. Středobodem vzpomínek je starý kožený sešit s recepty, který z nepochopitelných důvodů Henri nenáviděl a nechal ho zmizet. Kam se sešit poděl, Julien netuší. Stejně tak je pro něj záhadou, proč ze dne na den zmizela žena, kterou oba milovali? Julien se vrací do minulosti, skládá střípky vzpomínek stejně, jako se do pokrmu přidávají jednotlivé ingredience.

S touto knížkou je to podobné jako s makronkou. Drobný zákusek, který byste jedním stisknutím hravě zničili, zhltnete na dvě kousnutí, přesto ve vás ještě dlouho doznívá sladká a intenzivní chuť a vy si uvědomíte, že síla tkví v právě v tom, jak na vás cukrovinka působí. Příběh Henriho a Juliena je stejně křehký a jemný. Autor se soustředil na vztah mezi otcem a synem, který bývá vesměs složitý. Henri, jenž pochází z chudých poměrů a své renomé si musel tvrdě vybojovat, si ze všeho nejméně přeje, aby Jean kráčel v jeho stopách. Rád by, aby syn řádně vystudoval a živil se hlavou, a ne rukama. Ale osud si to vždy zařídí podle svého. Julien odmala nasával atmosféru otcovy kuchyně a nepřeje si nic jiného, než být také kuchařem. Ani jeden nedokáže o svých pocitech mluvit, jejich prostředníkem je jídlo a tak se není čemu divit, když mezi nimi nastane bolestný rozkol.

Román je psán v du-formě, kdy Julien hovoří ke svému otci. Prostřednictvím intenzivního monologu se vracíme do Julienova dětství, zprvu velmi idylického, plného vůní a chutí Henriho kulinářského umění. Projdeme s ním bolestným dospíváním a zlehka nahlédneme pod pokličku života jeho otce. A právě tento známý, leč ne příliš často využívaný způsob vyjádření příběhu sluší a ještě víc znásobuje prožitek při čtení. Julien i Henri se vám vryjí pod kůži, stejně tak si zamilujete i jejich přátele, tak nezbytné v každém správném (nejen) francouzském románu.

Sešit s tátovými recepty je přesně to, co se o něm píše v anotaci. Něžný příběh, i když hrdiny jsou chlapi se silnýma rukama, kteří (ne)brečí. Milé, leč smutné čtení odemykající i tu nejzatvrzelejší duši.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu si můžete knížku koupit.

Detektivka ponurá jako noc na Skotské vysočině

Zdroj: Chrudimka.cz

Detektivka  Ve stínech začíná jako klasický příběh nefunkční rodiny. Robertovi je šestnáct, potýká se s vlastními problémy a řešit musí i rodinné zázemí. Matka zmizela, s otcem se jen hádá. Stejné je to i v osudný večer. Robert se vrátí pozdě domů, po hádce s otcem mizí ve svém pokoji. Poté však už k nalezení není. Odešel z vlastní vůle, nebo se stalo něco horšího? Ve stejné době vyšetřovatelka Monica Kennedyová pátrá po vrahovi, který má na svědomí smrt mladíka, jehož tělo bylo nalezeno na pobřeží Skotské vysočiny, a sociální pracovník Michael Bach zase hledá svého zmizelého mladistvého klienta, jenž mu poslal znepokojující SMS. Souvisí spolu případy nějak? Detektivní román Ve stínech je stejně ponurý jako noc na Skotské vysočině, kde se celý děj odehrává.

R. Halliday si pro svůj příběh zvolil poměrně atraktivní lokalitu – uznejte sami, že divoké a nespoutané Skotsko je pro zločin lokalita jak dělaná. Když k tomu přidáte vraždy nezletilých chlapců, máte před sebou počin, který zaujme všechny milovníky pochmurně laděných detektivek. 

Autor rozplétá zamotaný kriminální příběh, u kterého vám asi nebude moc dobře na duši, zejména jste-li rodiči. Vražda je neomluvitelná, a když jsou oběťmi mladí lidé, vlastně ještě téměř děti, je to o to horší. Kromě vyšetřování se děj točí kolem stěžejních postav knihy. Tou nejvýznamnější je Monica Kennedyová, policistka, která má případ na starosti. V ní se tak trochu pozná každá žena, jež se snaží skloubit rodinu a práci tak, aby obojí fungovalo na sto procent.

Kompletní recenzi najdete na webu Chrudimka.cz

Na kole přes Afriku

„Tsss“…. ne, to není pohrdlivý povzdech, ale zvuk píchlého kola. Takové „tsss“ slýchal pravidelně mladý cestovatel Tadeáš Šíma na své cestě po Africe. Cestoval na kole a splnil si tak dětský sen. Vydejte se spolu s ním z Prachatic až do Kapského Města, bude to vážně skvělá jízda, uvidíte.

Tadeáš do Afriky putoval dvakrát. Poprvé ho v Maroku přepadli a tak mladý cestovatel na chvíli ztratil zápal pro věc. Po roce se na cesty vydal znovu a tentokrát to klaplo! Cestopis Na kole přes Afriku, který vydalo nakladatelství Host, je záznamem tohoto cyklovýletu. Nudit se vůbec nebudete, protože Tadeášův civilní projev plný humoru baví a především zaujme hned od prvních stránek. Text je vtipný, ale nesklouzává do stereotypu, ani se nesnaží být humorný za každou cenu, je prostě přirozený. Cestovatel se nebojí udělat si legraci sám ze sebe, i když píše zrovna o vážnějších věcech.

Navštívíte s ním notoricky známé státy Afriky, stejně jako ty méně proslulé. Toulky začnou v Maroku a budou pokračovat mimo jiné přes Mauretánii, Gambii, Senegal, Gabon, Burkinu Fasu, až do Kapského Města, metropole Jihoafrické republiky. Budete svědky nejen onoho nepříjemného tssss, které Tadeášovi celkem pravidelně ztrpčovalo život, ale poznáte naturel domorodců a zjistíte, že v Africe je to úplně stejné, jako všude jinde na světě, i tam existují dobří a zlí lidé. Jedni by se s vámi rozdělili i o poslední chlebovou placku, jiní jsou schopní vám ublížit. Tadeáš Šíma na cestě potkal spoustu zajímavých osob, ať už to byli cestovalé, kteří stejně jako on cestovali napříč kontinentem, nebo obyvatele místních destinací a měl možnost poznat pestrý vzorek lidských charakterů.

Kromě toho, že se jedná o opravdu chytlavou záležitost, a to ani nemusíte být skalní milovníci Afriky, má cestopis ještě jednu věc, která baví a dělá ho zajímavým. Autor doplnil text o vlastní ilustrace. Jednoduché kresby doplňují Tadeášovo vyprávění, a stejně jako psaný projev, i ony baví.

Zajímá vás Afrika, ale nechystáte se tam na cesty, nebo si prostě o exotických destinacích jen rádi čtete? Nenechte si ujít cestopis Na kole přes Afriku, debut Tadeáše Šímy je správným zásekem v tomto žánru.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, kde si můžete knížku koupit.

Možnosti milostného románu

Jan se zamiloval do Niny. Opravdově, šíleně, hluboce. Z jeho pohledu sledujeme vývoj vztahu od prvního setkání na Janově přednášce, až po postupné vyhasnutí. Nečekejte klasický koncept románu, tento je pojatý úplně jinak, dá se říct, že multižánrově. Soustřeďuje se na to nejpodstatnější – milostný vztah dvou lidí, ale je také proložen úryvky z knih, objevuje se v něm rozhovor, knižní rejstřík, je to prostě vymazlený počin, jak po grafické, tak i literární stránce. Svědčí to o tom, že se vám do rukou dostalo fakt NĚCO. 

I když je milostná linie tím nejpodstatnějším, díky tomu, že se jedná v jádru o autobiografii, dává autor možnost nahlédnout i do zákulisí redaktorského a spisovatelského řemesla. A je to fakt zajímavý pohled.


Němcovo psaní mě upoutalo a zasáhlo, doslova rozsekalo. Hutný, silný, zároveň křehký, drsný, surový i něžný román, do mrtě rozpitvávající jeden milostný vztah sice nabízí pohled jen z jedné strany mince, takže netušíme, jak to vidí Nina, přesto je to přímý zásah do srdce. Pokud si jste si podobným partnerským svazkem prošli, určitě se v tom poznáte.

Trápím se už pár dní s napsáním recenze a jen těžko hledám správná slova k vyjádření pocitů, které jsem při čtení měla, aby to nevyznělo lacině, banálně a obyčejně, protože to si kniha nezaslouží. Hodnotím ji jako jeden z nejlepších románů tohoto roku a doufám, že jej nemine žádná literární cena.

Tolik k mému nekritickému subjektivnímu pohledu na knihu. Pohledy čtenářů se liší, zatímco část, včetně, mě je až příliš nadšená, najdou se i takoví, kterým nesedne. A je to pochopitelné, každý čtenář knihu vnímá ze svého osobního pohledu. Zatímco já vidím v autorově stylu vyzrálost, mnozí jej považují za „intelektuální kecy”, pomocí kterých si autor hýčká své ego (to je důsledek chybějícího Ninina pohledu). Pro některé je to příliš ukecané a experimentální, mají raději „to své jisté” – začátek, prostředek, konec.

Za sebe říkám, vystupte ze své komfortní zóny, zkuste se začíst a uvidíte, že Jan Němec dává české literatuře jiný rozměr. 

Počin Možnosti milostného románu se pro mě stal velkým knižním překvapením tohoto roku. V tomto případě platí, že jsem si užívala každé písmeno, čárku i uvozovku. 🙂

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host.