Štítek: HOST

Charlie je třiadvacet a zrovna získala pracovní pozici snů jako asistentka v jednom londýnském nezávislém nakladatelství. Jako milovnice knížek nemůže být už víc nadšená. Ale počkejte, vlastně může. Nakladatelství, v němž Charlie pracuje, chystá vydání nové knihy jejího oblíbeného autora Richarda Avelinga, k němuž ji pojí zvláštní pouto – k jeho tvorbě ji totiž přivedla matka, o kterou brzy přišla a jejíž ztráta zůstává bolavou kapitolou jejího života. Hned po prvním setkání s Richardem přeskočí žhavá jiskra. Co na tom, že je mu šestapadesát a manželství udržuje prý už jen formálně? Láska se na věk ani okolnosti neptá a Charlie se brzy ocitá ve víru bouřlivého vztahu. Tajného, bouřlivého a v podstatě nerovného vztahu.

Sladkobol. Trefně zvolený dokonale vystihuje podstatu společenského románu Hattie Williamsové. Láska nemusí být jen sladká, někdy tak pekelně bolí a může zhořknout. Charlie se ve vyprávění vrací do roku 2010, kdy začala pracovat v nakladatelství a seznámila se s Richardem. Blíže poznáváme i její zázemí a spolubydlení s přáteli, kteří jí v podstatě nahrazují rodinu. Právě oni o ni pečují, protože Charlie je ve skutečnosti velmi křehká bytost.

Hlavní linkou příběhu je milostný vztah mezi Charlie a Richardem. Nebudeme si lhát, je to vztah toxický, od samého počátku máte pocit, že je v něm něco špatně. Autorka velmi expresivně popisuje nejen vášeň a opojení, které jeden ke druhému cítí, ale pozvolna nás vtahuje do osidel zhoubné lásky a manipulace.

Román Sladkobol mě naprosto pohltil. Nenabízí jen pohled do lákavého prostředí nakladatelských domů, ale především mrazivou sondu do lidské duše. Ukazuje, jak nebezpečná může být touha po lásce a slepá důvěra, když se snažíme zaplnit prázdné místo v našem srdci. Citlivá Charlie dojímá svým nelehkým životním osudem natolik, že máte chuť ji prostě jen obejmout a povzbudit pár milými slovy.

Hattie Williamsová napsala emotivní příběh, který vyvolává znepokojení, nad čím vším je člověk ve jménu lásky schopný zavírat oči.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu můžete knížku pořídit.

Představte si svět, v němž chybí slova. Jednoho dne kdesi cosi spadlo a ze světa zmizela slova. Spolu s nimi jsou pryč i pevné hranice mezi věcmi a také lidská civilizace v doposud známé podobě. Aktuálně je svět jiný, plný příšer a duchů, kteří pracují v továrnách. Krajinou projíždějí parní vlaky, v jednom z nich je umístěná nazývací komise, která hledá ztracené názvy věcí. Ve vlaku cestuje nazývačka – kurýrka a doručuje jména a názvy, ale sama je bezejmenná. Aniž by po tom toužila, ocitá se v centru podivných útoků, takže musí uprchnout. Společnost jí dělá záplatovaný duch s nezbytným skicákem v rukou, podivné zvíře beze jména a příšera, kterou si kurýrka vysnila. Dívka prchá nejen před nebezpečím, jejím cílem je především nalezení dávno ztracené sestry a pravdy o minulosti, kterou má stále jako v mlze.

Nazývačka je neotřelá fantasy, která vzdává hold slovům a jejich využití. Má téměř snovou atmosféru, působí, jako by byla celou dobu v mlžném oparu a postavy spolu nemluvily nahlas, ale šeptem.

Kniha amerického autora představuje v žánru fantasy unikátní počin pro ty, kteří už jsou unaveni šablonovitými příběhy. Kombinace motivu parního vlaku, ztracených slov a světa, v němž jsou duchové přirozenou součástí společnosti, dodává vyprávění neodolatelný nádech fantastična. Jakmile se seznámíte se záplatovaným duchem, pochopíte, v čem tkví ono kouzlo podivna. 🙂

Nazývačka se soustřeďuje nejen na hledání ztracených názvů věcí, ale také na mezilidské vztahy a s nimi spojené emoce, které jsou mnohdy pořádně vyostřené. Chcete lásku v nejjemnější a nejněžnější podobě? Máte ji tam. Nenávist, zlobu, zradu, strach, odvahu a statečnost taky. Tahle knížka jede v pomalejším tempu, přesto nechybí napětí a akce.

Fantasy, utopie, dystopie, nebo postapo? V Nazývačce najdete od každého kousek. Čeká vás originální a netuctový příběh o tom, jak zásadní roli hraje v našich životech jazyk. Protože bez slov by byl svět jen prázdným a tichým místem.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu si knížku můžete pořídit.

Hledáte ve fantasy hřejivost a laskavost? Pak je tu pro vás Věštkyně drobných osudů. Debut Julie Leongové je perfektní volbou pro kované fantasy nadšence i pro ty, kteří se do světa magie teprve odvažují nahlédnout.

Tao je mladinká potulná věštkyně, která putuje mezi vesnicemi a zájemcům věští drobné osudy, takové, které nemohou lidem ublížit – jestli bude dobré počasí, kdo potká lásku, nebo komu se otelí kráva. Sama ví, že velké věštby přináší jen problémy a ty Tao v žádném případě nemá zapotřebí. Vede osamělý život a tak jí to vyhovuje. Jenže když na svém putování potká dva svérázné chlapíky, jednu veselou pekařku a magickou kočku, její plány se obrací o sto osmdesát stupňů. Společně se vydávají hledat dcerku jednoho z druhů a Taoina ostražitost slábne. V patách mají hledače mágů, jehož úkol zní jasně – chytit Tao, protože, o jejíž um má zájem Cech mágů, s nímž dívka nechce mít nic společného.

Věštkyně drobných osudů nabízí příjemný road trip ze světa fantasy a magie. V hlavní roli se představuje věštkyně Tao, srdnatá, milá dívka, jejíž talent ji předurčuje k daleko větším věcem, než by si přála. Ve svém nitru skrývá tajemství týkající se její minulosti a rodiny. Postupně odhalujeme, co se jí přihodilo v dětství a proč je na útěku. Zdatně jí sekundují její parťáci – bývalý zlodějíček Silt a žoldák Mash, bručoun s dobrým srdcem, jehož prioritou je nalezení ztracené dcerky. Skupinku doplňuje trochu zmatkářská pekařka Kina, jejíž výtvory jsou všechno, jen ne hezké, ale kupodivu skvěle chutnají.

Můžete si být jistí, že tahle partička se na cestách opravdu nenudí. A díky čtivému psaní Julie Leongové vás do svých dobrodružství vtáhnou na první dobrou. Přestože je čeká spousta nástrah, jejich příběh se nese v srdečném stylu, je okouzlující a hřejivý, neboli „cosy“. Moc se mi líbil právě proto, že je, co se žánru fantasy týče, lehký a spíše odpočinkový, bez násilí a přemíry magie. Prostě „light“ záležitost, která mi padla do noty.

Julie Leongová ve svém debutu skládá poctu přátelství. Ukazuje nám, že právě upřímné pouto mezi lidmi je tou největší magií a naprosto nezbytnou součástí našich životů.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu si knížku můžete pořídit.

Seznamte se s Violet a Alanem Schofieldovými. V roce 1922 jsou v Anglii největšími specialisty na magickou fotografii. Pokud jste ve svém domě nebo na zahradě zahlédli víly a chcete, aby vám to všichni věřili, svěřte se tomuto manželskému páru. Také vidí víly a dokážou je zachytit na autentických fotografiích. Nebo jde o iluze? Věřil tomu i slovutný sir Arthur Conan Doyle, kterého o existeci víl přesvědčily svými fotkami dvě mladé dívenky. A tak Schofieldovi žijí ze svého umu a popularity, dokud se k nim štěstěna jednoho dne neobrátí zády. Že víly existují, budou muset dokázat jednomu zarytému odpůrci magie, odpornému a všeho schopnému Percivalu Drakeovi. Mladí manželé musí využít veškerý svůj šarm i znalosti, aby úkol splnili, jinak přijdou o to nejcennější, co mají – o život.

Félix J. Palma se celosvětově proslavil románem Mapa času, odehrávajícím se ve viktoriánské Anglii a operujícím s možností cestovat v čase. Nejnovější počin Jak uvěřit na víly se také odehrává v Anglii, během první světové války a několik let po ní a autor si v něm bere na paškál svět magie, klamu a šalby.

Děj tohoto košatého příběhu je tak trochu trochu alchymie. Autor v něm nepostupuje chronologicky, ale spolu s Violet a Alanem se pohybujeme na přeskáčku v různých etapách jejich životů, podle toho, kam je třeba děj nasměrovat, přesto tento koncept nepůsobí chaoticky, ale má smysl.

Violet a Alan se sice neřídí pravidly a podvody jsou jejich denním chlebem, tvoří však natolik šarmantní a okouzlující pár, že jim to snadno odpustíte – nebo jim to alespoň budete tolerovat. Právě jejich charisma je totiž hlavním tahounem celého příběhu.

Přiznám se, čekala jsem původně něco úplně jiného, ale nakonec se z toho vyklubalo milé knižní překvapení. Z původně očekávané fantasy jsem dostala barvitý, téměř dobrodružný příběh plný iluzí, z jehož stránek na vás dýchne atmosféra staré dobré Anglie počátku 20. století. Tohle se opravdu povedlo, a jako milovníkovi anglických reálií a tzv. „zlatého věku“, mi výpravný román Jak uvěřit na víly padl do noty, užila jsem si ho do posledního písmenka.

Jste snílci a fantastové? Věříte na víly? Tak zkuste věřit i manželům Schofieldovým a jejich fotoaparátu, možná pak víly nakonec spatříte, stačí se pořádně dívat. 🙂

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu můžete knížku pořídít.

Petra Soukupová píše knihy nejen pro dospělé, na své si u ní přijde mládež, kterým věnovala volně provázanou sérii Klub divných dětí. Mohli jste si už přečíst stejnojmenný Klub divných dětí a Divné děti a smutná kočka, aktuálně vyšel počin Katka už nebude divná. A jestli jste stejně jako já předchozí knihy nečetli, vůbec to nevadí, dá se to číst i samostatně.

Seznamte se s Katkou. Zanedlouho jí bude patnáct, je samotářka, které je nejlíp s knížkami a dobrým jídlem. Jakýmkoli jídlem. Ale po příjmačkách bude na vysněném gymmplu a tam potká nové lidi a začne hubnout. To je Katčino předsevzetí a mantra do budoucna. Jaká bude realita? Katka nejprve zlehka upraví stravu, ale pak se jí to začne vymykat z rukou a její původně nadšená maminka je bez sebe strachy. A studium na gymplu? I tam je skutečnost trochu jiná, než Katka původně čekala, ale s novou figurou bude všechno mnohem lepší…

Petra Soukupová napsala příběh, který svým stylem a použitým slovníkem souzní se současnou mládeží. Přiznávám dobrovolně, občas jsem si musela nějakou zkratku a výraz vyhledat, abych byla v obraze. 🙂 Celý příběh je psán ich-formou z pohledu Katky, teenagerky, která je stejná jako její souputníci a zároveň i trochu jiná. Pokud znáte psaní Petry Soukupové, víte, že vás čeká úsečný, až strohý styl bez zbytečných kudrlinek, přesto čtivý a výstižný. Osobitý ráz knize dává i grafická podoba, o ilustrace v neotřelém stylu se postaral Max Baldýnský.

V průběhu jednoho roku jsme svědky Katčiny proměny těla i mysli. Téma poruchy příjmu potravy je aktuální v každé době a proto je důležité, aby se o něm v hojné míře mluvilo i psalo. Pokud by počin Katka už nebude divná měl pomoci alespoň jednomu člověku bojujícímu s takovou poruchou, má to smysl. A právě proto, kvůli osvětě, bych tuto knihu zařadila do seznamu doporučené četby pro středoškoláky.

Pro mě to byla Petra Soukupová, jak ji znám a mám ráda. Žádné zbytečné vykecávání, přesto vyvolávající emoce. I když je kniha Katka už nebude divná zařazená do sekce četby pro mládež, s přehledem po ní mohou sáhnout i starší čtenáři – rodiče, učitelé, terapeuti, všichni, kteří chtějí svět dnešních náctiletých poznat se vším všudy.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu si knížku můžete pořídit.

Vítejte ve viktoriánské Anglii! Píše se rok 1887 a Anselm Godwin je studentem medicíny na univerzitě v Glasgow. Na tom by nebylo nic divného, jenže on původně studovat neměl, na koleji se měl usadit jeho starší bratr Ezra, který však před rokem tragicky zemřel. Aby Anselm unikl zármutku a černým myšlenkám, utekl od rodiny a zaujal bratrovo místo. Teď se však musí vrátit domů na Skotskou vysočinu a čelit minulosti i všem svým démonům. V jeho rodném městečku působí Ada Selwynová jako hrobnice. Se svým otcem vede pohřební službu, což je sice potřeba, ale mezi lidmi to není kvitováno s povděkem a úctou, takže oba stojí na kraji společnosti, a Ada si navíc po nocích přivydělává nekalým a trestným způsobem. Cesty Ady a Anselma, kteří by se v normálním životě hned tak nepotkali, se skříží a oni jsou nuceni spolupracovat. Spolupracovat na tom, aby oživili Ezru, k čemuž je potřeba magie i zlých sil.

Kateřina Šardická je autorkou několika románů, pro mě je setkání s ní prostřednictvím obsáhlého počinu nazvaného Neklidný hrob první. Nalákalo mě kombo viktoriánské Anglie a pochmurného Skotska, obojí se řadí mezi mé oblíbené prvky v knihách, a můžu říct, že zklamaná jsem nebyla.

Děj románu je velmi barvitý, autorka umí navodit atmosféru, ať už jste s Anselmem v přítmí univerzitní knihovny, nebo s Adou připravujete hrob pro zesnulého. A co teprve, když se ocitnete v útrobách rodinné hrobky, kde budete pátrat po… Ale nepředbíhejme, Neklidný hrob nabízí akční příběh, který bude bavit všechny příznivce ponurého Skotska a hřbitovů. Bavily mě sugestivní popisy prostředí a zejména počasí. Celou dobu nepřetržitě lilo, všechno bylo ponuré a temné, jakoby neustále ponořené do vlhkého oparu. Měla jsem pocit, že cítím mokrou hlínu a občas mi noha ujede po kluzkém blátě, natolik jsem se do chmurné nálady ponořila.

Ada a Anselm byla poměrně zajímavá dvojice, Ada mi byla hodně sympatická, je tahounem příběhu, bez ní a její odvahy by se Anselmovi zcela určitě nedařilo a byl by bezradný. Pár drobností mi v příběhu drhlo – občas mi mluva hrdinů připadala příliš moderní a vztahová linka mezi jednou konkrétní dvojicí mi taky přišla vložená na sílu, ale to vše vynahrazuje opravdu mimořádně silné fluidum viktoriánské Anglie, velmi živé a autentické, ani nejde poznat, že jde o počin české spisovatelky.

Neklidný hrob mi jako občasnému čtenáři fantasy sedl skvěle. Ideální volba, pokud máte zálusk na něco neokoukaného a fandíte tvorbě tuzemských autorů.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu můžete knížku pořídit.

Může láska vykvést i tam, kde byste ji nikdy nečekali? Na místech, kde vládne smrt? A víte, že ano? Anna a Robert jsou toho důkazem. Kromě letmých pohledů se nikdy pořádně nesetkali, přesto se mezi nimi rozhořel cit, který by jim mohli závidět i legendární milostné dvojice. Anna a Robert se do sebe zamilovali v pankrácké věznici, kde oba čekají na smrt. Jejich pojítkem jsou milostné dopisy ve formě motáků, které si mezi sebou vyměňují. Poslední záchvěvy naděje, vzpomínky, touha, láska a smutek, to vše se v dopisech prolíná a činí z nich dojemné svědky těžké minulosti.

Petra Klabouchová je pro mě žánrová multižena. Dokáže napsat mysteriózní thriller, detektivku i ryze humorný kousek, aniž by s každou další knížkou klesala kvalita díla. Není divu, že je stejně skvělá, také co se historických knih týče. Jestli vás její román U severní zdi přinutil nedýchat, rozzlobil vás a zároveň dojal k slzám, Duch Pankráce tyto pocity vystupňuje ještě na vyšší level. Předpokládám dvě věci – kvůli emocím tuto knížku nedáte na jeden zátah a taky na ni nikdy nezapomenete. Ani na Annu, Roberta a jejich další souputníky, ani na Karlíčka, díky kterému fungoval na Pankráci tajný předávací systém, a už vůbec ne na Strnadovy, neuvěřitelně statečnou rodinu. Svými skutky Strnadovi zajistili zemřelým důstojnost i po smrti a sami za to zaplatili vysokou cenu.

Petra Klabouchová čerpala ze skutečných událostí, z archívů a pramenů a stvořila dílo, které podává svědectví o zvěrstvech páchaných (nejen) za války. Předpokládám, že si během rešerší musela obrnit nervy pancéřovým krunýřem, protože Duch Pankráce je hodně, hodně bolavý, syrový a krutý. Kdybych chtěla být patetická, srdce vám bude usedat, ale fakt, že bude. Útrapy vězňů jsou vylíčeny věcně, bez příkras, autenticky, nebylo mi místy dobře na duši. Ale z úcty k Anně a Robertovi a všem, kteří položili život za naši lepší budoucnost, jsem věděla, že dočíst musím. Smekám před autorkou a děkuji za mimořádně silný, byť bolavý čtenářský zážitek.

Je zbytečné psát další slova, pro mě je to jedna z nejlepších knížek, které se mi dostaly letos do rukou. Přečtěte si ji a přispějte tak k tomu, že statečné činy hrdinů nebudou zapomenuty.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu můžete knížku pořídit.

Jedenatřicetiletá Emilia přijíždí do světem zapomenuté alpské vesničky Sassaia, aby začala nový život, což místní nekvitují s velkým povděkem. Jejich uzavřená komunita nikoho dalšího nepotřebuje, obzvláště ne podivínské existence. V Sassaie žije osamělým životem také učitel Bruno. Pro oba je samota únikem z těžkých životních údělů, oba jsou si vzájemnou oporou i útěchou, spojuje je totiž tíha viny. Emilia ji zná jako pachatel, Bruno jako oběť. Ale platí to jen do té doby, než si navzájem vyjeví pravdu. Dokážou se přenést přes všechny křivdy, předsudky a odpustit sobě i druhým?

Italská spisovatelka Silvia Avallone je ve své zemi dobře známá a oblíbená, věnuje se náročnějším tématům, pro román Černé srdce jí posloužil nápravný výchovný ústav pro mládež.

Černé srdce, to je křehký počin, který si bude nárokovat vaši pozornost. Není v něm totiž rozlišeno, kdo je aktuálně vypravěčem. Tento post patří Emilii a Brunovi, jejichž prostřednictvím a především trochu roztříštěně, skládáte dohromady jejich příběh. Zpočátku se možná budete v ději vracet, než se vám styl, kterým Silvia Avallone píše, dostane do krve. Ale pak to stojí za to, protože se před vámi odvíjí hodně zajímavý příběh. Není to jen výpověď dvou bolavých duší, ale čtenáři nabízí možnost popřemýšlet nad tím, jestli je možné odpustit čin, který je společností netolerován, jestli může člověk, který ho spáchal, dojít odpuštění a začít znovu. Věřte, lehké to vůbec není.

Psychologicky laděný román Silvie Avallone plyne velmi pozvolna, tak pomalu, jak se čtenářům otevírají srdce Emilie a Bruna. Kromě uzavřené horské vesnice Sassaia, jejíž obyvatelé mezi sebe jen tak někoho nepřijmou, se děj odehrává za zdmi věznice pro mladistvé a nabízí tak syrový a upřímný pohled na život odsouzených. Kdo z nich vytěží maximum a dokáže se z chyb poučit, chytnout příležitost za pačesy?

V Emilii a Brunovi autorka vykreslila dvě komplikované postavy. Emilia bojuje s vlastní minulostí, je impulsivní a občas sklouzává do vulgarit, za které schovává pochyby. Fousatý, zarostlý učitel Bruno skrývá citlivou povahu poznamenanou tragédií, jíž prožil jako malý chlapec. Možná ani jednomu z nich nebudete rozumět, chápat jejich činy a pohnutky, přesto jim musíte držet palce. Občas vám budou připadat jako opačné strany magnetu, které nemůžete napojit k sobě, přestože víte, že k sobě patří.

Černé srdce není mainstreamový příběh. Je to komorní drama napsané s empatií a pochopením, aniž by autorka nadržovala či naopak soudila. Velmi jemné, velmi citlivé a křehké. Po počátečních rozpacích, než jsem přišla psaní italské spisovatelky na chuť, jsem se nemohla odtrhnout a věnovala knížce celý jeden večer, natolik mě Emilia a Bruno vtáhli do svých trápení.

Tak co myslíte? Zaslouží si druhou šanci opravdu každý? Byli byste schopni odpustit i….? Přečtěte si a zamyslete se nad tím, tahle otázka je všechno, jen ne jednoduchá.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu si knížku můžete pořídit.