Design a site like this with WordPress.com
Začít

Vina otců

Rebecka Martinssonová je hlavní postavou stejnojmenné série Asy Larssonové. Prokurátorka, která si získala srdce nejen švédských čtenářů, se vrací v šestém díle nazvaném Vina otců, který celou sérii uzavírá. Tentokrát na Rebecku čeká vyšetřování, do kterého se jí vůbec nechce. Mrtvým je Henry Pekkari, s nímž ji pojí osobní vazby, navíc se trápí v soukromém i profesním životě. O pomoc ji požádal soudní lékař Lars Pohjanen, kterému nezbývá moc času. Kdysi před lety zmizel otec známého švédského boxera Börjeho Ströma a teď se jeho tělo našlo v mrazáku Henryho, který už vysvětlení podat nemůže…

Asa Larssonová je zpátky a ve skvělé formě! Jestli vás děsí představa, že čtete šestý díl a předchozí už si nepamatujete, nebo unikly vaší pozornost, nebojte se. Ani já nemám za sebou kompletní sérii, jejíž několik dílů jsem četla napřeskáčku, a věci to vůbec nevadí. Děj je ucelený, v podstatě se jedná o samostatný příběh rámovaný drobnými vsuvkami z Rebecčina života.

Román čítá úctyhodných 540 stran, v nichž jsou zakomponovány dvě dějové a časové linie. Ta ze současnosti líčí vyšetřování smrti Henryho Pekkariho, na niž se nabalují další podezřelá úmrtí. V minulé se vracíme o šedesát let zpátky, do doby, kdy zmizel Börjeho otec a sledujeme životní příběh jeho syna, který byl tímto činem poznamenán na celý život. Obě linky se protnou v dramatickém a šokujícím vyústění.

Asa Larssonová je pečlivá vypravěčka. Klade důraz na nejmenší detail, přináší podrobnosti nejen ze života hlavní postavy, ale všímá si i těch vedlejších, jimž věnuje dostatek prostoru, takže čtenář nepřichází o žádnou důležitou informaci. Děj nás zavádí do Kiruny, oblasti plné sněhu, kde se bez lyží a pořádné zimní výbavy neobejdete. Atmosféra zasněžené krajiny, je vylíčená velmi sugestivně, zjistíte, že byste Kirunu rádi viděli v celé její sněhové kráse. Popisy přírody i náročného života v Kiruně ležící za polárním kruhem jsou jedinečné a přináší informace o destinaci, která působí na jednu stranu atraktivně a na druhou budí díky své poloze respekt.

Vina otců není pouze kriminálním románem, důstojným zástupcem oblíbené seveské krimi, najdeme v něm spoustu dalšího. Autorka se mimo hlavní zápletku zabývá také mezilidskými vztahy, které umí náležitě a s chutí podat tak, že to všechno prožíváme s postavami knihy, ať už se jedná o ty pracovní, nebo o milostné vzplanutí v pozdním věku.

Asa Larssonová nabízí hutné vrstevnaté čtení, které sice plyne pozvolna díky důsledným popisům, přesto zaujme, už jen pro to, že Rebecka se právem řadí mezi nejzajímavější hrdinky kriminálního žánru.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu si knížku můžete pořídit.

Nikdo není sám

Haló, haló, na vědomost se dává, že novou Petru Soukupovou Host vydává! Zapište si do diářů, kalendářů, telefonů, na ruku, či za uši, že 8. 12. vychází její novinka Nikdo není sám. Díky skvělému nakladatelství Host jsem si mohla titul přečíst ještě před vydáním a říct vám, že si ji určitě musíte pořídit, pokud autorčiny počiny milujete. A pokud tvorbu Petry Soukupové neznáte, je na čase to napravit. Její knížky jsou totiž trefnou sondou do mezilidských vztahů v naší krásné české kotlině. A nejinak je tomu i tentokrát.

Hlavní, nebo řekněme stěžejní postavou příběhu je Veronika, která žije s manželem Michalem a dvěma dětmi stojícími na prahu puberty, dvanáctiletým Míšou a čtrnáctiletou Májou. Jednou za dva měsíce rodinka jezdí za rodiči Veroniky, ale žádná slast to pro ně není, spíše povinnost. Jak už to občas v rodinách bývá, vztahy jsou napjaté a mezigenerační problémy se stupňují s každým soustem nedělního oběda. Když se jednou Veronika zavedenému systému vzepře a návštěvu odloží, netuší, že nechtěně rozvíří dosud vcelku poklidné vody jejich života. Matka jí nečekaně umírá a od té doby se všechno bortí jako domek z překližky.

Tohle je Petra Soukupová, jak ji známe a máme rádi – pokud jste na tom stejně jako já a řadíte ji mezi oblíbené autory, líbila se vám (nejen) její předchozí kniha Věci, na které nastal čas, určitě sáhněte i po této novince nazvané Nikdo není sám.

Příběh je podán z několika pohledů – stěžejní roli hraje Veroničino vyprávění, zdatně jí sekundují její děti a prostor dostává také zemřelá matka jako jakési Veroničino svědomí a vnitřní hlas, takže máte jednu situaci nastíněnou z více úhlů a je na vás, jak ji uchopíte. Je jasné, že každý se na ni bude dívat a vnímat ji úplně jinak.

Opět se ocitáme v rodině, která je svým způsobem dysfunkční. Doposud klidná a spokojená Veronika musí náhle přehodnotit dosavadní způsob života a rozhodnout se, jak bude pokračovat dál – někdo se musí starat o stárnoucího a zapomínající otce, s nímž to nebylo nikdy jednoduché. Hrdinka má oporu ve svém manželovi, který je ochoten přestěhovat se ke tchánovi a být mu nápomocný. Děti neprojevují žádné nadšení, naopak. Začnou přitahovat maléry a přidělávat rodičům starosti. Veronika situaci nezvládá a před problémy utíká k vínu a cigaretám. Patová situace, z níž není východiska – najde Veronika způsob, jak ji vyřešit ke spokojenosti všech, nebo se to nedá?

Petra Soukupová píše svým charakteristickým stylem – úsečná slovní spojení, dlouhá souvětí, která textu dodávají na dramatičnosti. Nervy a adrenalin zvyšují také rodinné scény a výstupy, jež autorka umí podat tak autenticky, až máte pocit, že jste se ocitli uprostřed rodinné sešlosti a sledujete slovní ping pong mezi jejími členy. Spisovatelka je výbornou a vnímavou pozorovatelkou mezilidských vztahů a dokáže nastínit různé situace tak, že v nich není vítěze ani poraženého. V některých situacích se určitě poznáte, nebo zjistíte, že vám je někdo vyprávěl.

Vstupte do světa, kde se řeší věci, které všichni známe, přesto si s nimi mnohdy nevíme rady a nenacházíme správné řešení – pubertální výstřelky dětí, stárnoucí rodiče, nedostatek času, stereotyp a rutina ve vztahu. Petra Soukupová to za nás nevyřeší, ale ukáže, že stejné problémy řeší téměř každá rodina.

Za recenzní ebook děkuji nakladatelství Host, titul najdete na eshopu.

Bolestná laskavost

V poslední době můžu říct, že co Host, to perla. Nejinak je to i u titulu Bolestná laskavost, z něhož jsem měla původně obavy. Částečně totiž pojednává o tragické události, která se stala v říjnu 1966 ve velšském městečku Aberfan. Tehdy tam velký sesuv půdy pohřbil místní školu i s více než stovkou dětí. Bála jsem se, přiznávám, že by mě to mohlo dostat trochu do kolen. Naštěstí touha číst si o dospívání v mé milované Anglii převážila a já můžu říct jedno – dobře jsem udělala.

Jo Browning Wroeová představuje mladého Williama Laveryho, který právě úspěšně ukončil studium a stal se nejmladším balzamovačem v zemi. Přímo ze slavnostní večeře odjíždí do Aberfanu, kde spolu s dalšími kolegy z celé Británie bude pomáhat při neblahé události. To, co William té noci v Aberfanu prožije, změní jeho dosavadní pohled na život. Mladík se ve vzpomínkách vrací na začátek svého životního příběhu, ke své matce, milovanému strýci a největší vášni – zpěvu. Vše je vzájemně propojeno a William si díky prožité aberfanské tragédii uvědomí, jak je důležité najít znovu cestu k sobě samému i ke svým nejbližším.

S Williamem se podíváme do Anglie přelomu padesátých a šedesátých let a prožijeme s ním hezkých pár let života. Na jeho příběhu autorka poukazuje na to, jak nás formuje rodina a různé okolnosti. Děj není příliš akční, je spíše pomalejší, stejně jako doba, v níž se odehrává. Nikdo nikam nespěchá, nedělejte to při čtení ani vy. Bolestnou laskavost není třeba hltat, zkuste si ji vychutnat pomalu, zaslouží si to. Je přímo stvořená pro přemýšlení. Třeba o tom, jak byla společnost v bouřlivých šedesátých letech na jednu stranu odvázaná, přitom některé skutečnosti neskousla dodnes.

Bolestná laskavost je nádherným románem o dospívání a rané dospělosti. Aberfanská tragédie je zpracována velmi intenzivně, nezabírá však tolik stran, aby vás stihla stresovat či rozlítostnit víc, než byste unesli. Ale kapesník si pro jistotu připravte! Spisovatelka také přibližuje činnost balzamovačů s citem a porozuměním pro fakt, že ne každý by takovou práci mohl vykonávat.

Hledáte-li něco neotřelého a jak se říká – fajnového, zkuste si přečíst Bolestnou laskavost, stojí za to.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu si knížku můžete pořídit.

Fazóna

Zajímá vás, jaké problémy řeší Finové? No přece úplně stejné, jako my. Také se plácají ve vztazích, chtějí, to, co nemají, potýkají se s výchovou dětí… Jak se žije v současném Finsku vám nastíní Sami a jeho nejbližší v románu Fazóna. Život jim přináší sladké i hořké chvilky a je jen na nich, jak se s nimi vypořádají. Už teď si můžete být jistí, že o humor nebude nouze.

Samimu táhne na čtyřicet a je zářným příkladem toho, že biologické hodiny netikají jen ženám. Chce založit rodinu a mít děti, bohužel se mu to jaksi nedaří. Jeho sestra je sice vdaná, ale rodičovství ji obchází poměrně širokým obloukem. Samiho nejlepší kamarád děti má, tři krásné dcerky, ale na jejich výchovu je sám. Ani druhý nejlepší kamarád Pensonen to nemá snadné. Stará se o nemocné rodiče, kteří jsou rozvedení, takže na vztahy a pracovní kariéru mu nezbývá energie. Začarovaný kruh ještě více otáčí všetečné otázky příbuzenstva, které vždy umí nechtěně tnout do živého. Sami a jeho přátelé nezávisle na sobě objevují blog líčící perfektní rodinný a manželský život blogerky Sini, k němuž se upínají a hledají v něm rady i jakousi útěchu. Ale i Sini zjistí, že designově sladěný byt a striktní bio strava vám štěstí nezaručí…

Miika Nousiainen je talentovaným spisovatelem, který umí vztahové i rodinné problémy podat humorným stylem, přesto v nich pořád cítíte vážný podtón. Na příběhu Samiho a jeho přátel glosuje současnou finskou společnost. Poznáte život svobodného otce, budete svědky rodícího se vztahu jednoho věkově nerovného páru a zjistíte, že Finové mají vlastně úplně stejné problémy jako my.

Příběh začíná pohřbem a končí svatbou, mezi tím nás čeká jízda životem několika čtyřicátníků, při níž se nebudete nudit. Lehká ruka finského autora zaručuje vtipný a svižný děj plný situačního humoru, který působí přirozeně a nenásilně. V knížce není nouze o vtipné hlášky trefující se přímo do černého. Jestli máte rádi situační konverzační komedie, v nichž v hlavní roli figuruje rodina a přátelé, tak Fazóna se nese v podobném duchu. Mně připomněla vánoční komedii Děti nosí Santa Claus a v něčem tak trochu román Když panda tančí.

Román Fazóna pro mě byl velmi příjemným knižním překvapením, řadím ho mezi nejlepší kousky, které se letos na knižním trhu objevily, a budu ho doporučovat všem, kteří hledají kvalitní společenský román věnující se vztahům mezi lidmi.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu si můžete knížku pořídit.

Zahrada

Jaroslav se v pětatřiceti vrací do domu svých prarodičů, kteří ho od dětství vychovávali. Doposud působil jako kaplan ve farnosti, kde v podstatě nedělal nic, jen si užíval výhod svého postavení. Návrat do míst, kde žil jako dítě, je pro něj šokující – dům je zanedbaný, zahrada, na niž byla jeho babička pyšná, také. Pomalými krůčky se Jaroslav vrací do civilního života. Je nešťastný, ukrývá v sobě spoustu protikladných pocitů a především jedno hořké tajemství. Útěchou je mu právě zahrada, kterou se snaží dát dohromady, stejně jako dům. Už to vypadá, že je vše na dobré cestě, Jaroslav se sbližuje se sousední rodinou, obvodním lékařem, snaží se najít vztah k otci alkoholikovi. Ale pak se všechno zvrtne a Jaroslav se ocitá v roli štvance, outsidera, vyvrhela, člověka, kterým společnost opovrhuje a nemá s ním slitování.

Co napsat, abych nespoilerovala, protože to by zabilo podstatu knížky nazvané příznačně Zahrada a čtenáře připravilo o opravdu šokující moment překvapení… Snad jen to, že Petra Dvořáková napsala temný, znepokojující román, nebo spíše novelu, v níž se věnuje tématu, které je pro společnost ještě pořád tak trochu tabu. Dokázala se vžít do pocitů vykořeněného muže a velmi realisticky popsat jeho mučivé myšlenky a pocity. Tím, že je příběh vyprávěn z pohledu Jaroslava, je ještě autentičtější, nahlížíme do jeho mysli a jsme svědky různých myšlenkových pochodů.

Před námi se odvíjí poměrně drsný děj, který jen tak neskousnete. Jaroslavův „problém“, jeho jednání i chování, to vše otestuje vaši míru tolerance. Atmosféru formuje nejen náročný a kontroverzní námět, ale především typický styl, kterým Petra Dvořáková píše – strohý, úsečný text, v němž je obsaženo vše podstatné – tíseň, bezmoc, strach i rozpolcení hlavního hrdiny, jeho způsob přemýšlení – jsou chvíle, kdy s Jaroslavem dokážete soucítit, stejně jako okamžiky, kdybyste s ním nejraději vyrazili dveře.

Žádná z knih Petry Dvořákové, které jsem doposud četla, není příliš optimisticky laděná, výjimkou není ani Zahrada, která vás přinutí zamyslet se nad tím, kým mohou být lidé kolem nás, co skrývají, nesou si v sobě, a také jak rychle dokážeme někoho odsoudit.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, knížku pořídíte na eshopu.

Tajemství sanatoria

V roce 1928 cestuje doktorka Hannah Neumannová z Vídně do dánského nervového sanatoria, aby pomohla zabránit sebevraždám, které se tam v poslední době rozmohly. Nikdo si s nimi neví rady, lékaři netuší, jak je zastavit. Hannah rozvíří dlouho stojaté vody ústavu, studovala psychoanalýzu u samotného Sigmunda Freuda a začne ji na pacientkách praktikovat. Pravou ruku najde v ošetřovatelce Dagmar, která jí pomáhá najít příčiny úmrtí žen. Mezi nimi se zrodí nejen pracovní, ale především milostné pouto, které na sklonku dvacátých let minulého století bylo pro většinu tehdejší společnosti tabu. Podaří se ženám zjistit, co za záhadnými událostmi stojí? Má na smrt pacientek vliv úplněk, nebo je pes zakopán jinde?

Na rovinu přiznávám, že jsem měla s titulem Tajemství sanatoria, na který jsem se hodně těšila, docela problém. Zřejmě se naše cesty neprotnuly ve správný čtecí okamžik a k tomu byla moje očekávání jiná, než mi knížka nabídla. Nic to však nemění na faktu, že své čtenáře si určitě najde, jen já jsem nebyla tou správnou cílovou skupinou. Kdo ví, třeba za pár let ten správný čas na četbu nastane.

Napůl detektivní, napůl psychologický román cílí na čtenáře, který hledá netuctové čtení. Příběh je napsán způsobem, jenž nesedne úplně každému, jednotlivé dějové linie nejsou oddělené, linky Hannah a Dagmar se střídají s částmi, v nichž poznáváme jednu z pacientek, jíž se přezdívalo Kobyla. Chvíli trvá, než si na tento trochu nepřehledný způsob zvyknete, ale když se soustředíte, půjde to.

Autorka se zaměřila na život ve dvacátých letech minulého století. Ty byly sice zvány zlatým věkem a dávaly prostor bohémství, v některých vrstvách dobové společnosti však neměla jistá uvolněnost a odlišná sexuální orientace šanci.

Text je strohý a věcný, připadal mi odosobněný, jakoby spisovatelka Anne-Sophie Lunding-Sørensenová byla jen vzdálenou pozorovatelkou, do postav jsem se nedokázala vcítit. Na knížce oceňuji zajímavý námět, nervové sanatorium je pro čtenáře psychologicky laděných knih tou správnou lokací. V knize se autorka zabývá hned několika tématy, řeší otázku feminismu a postavení vzdělaných žen v upjaté společnosti, k tomu přidala i milostný lesbický vztah – ale nečekejte žádné pikantní a dekadentní scény, vše se odehrává v jemných a vkusných náznacích.

Pokud aktuálně hledáte lehčí četbu, nechejte si Tajemství sanatoria třeba na dlouhé zimní večery, kdy se na čtení lépe soustředíte. My se spolu s knížkou nepotkaly ve správnou dobu, ale věřím, že si své čtenáře najde a já si ji zkusím přečíst znovu s časovým odstupem.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, knížku zakoupíte na eshopu.

Gott. Československý příběh

Karla Gotta není nutné představovat, jako výrazný představitel hudebního světa zabodoval nejen doma, ale také v zahraničí, zejména v Německu. Rozhovorů, článků i knih o jeho osobě bylo napsáno velké množství, ať už byl autorem on sám, nebo někdo jiný. Pavel Klusák zpracoval Gottovu hudební kariéru v kontextu našich československých dějin a nebál se zabrousit do vod, které patřičně rozčeřil. Proč? Ukázal mnohonásobného Zlatého slavíka občas jinak, než jak ho známe z Gottových vlastních slov. Autor se přitom opírá o prameny a dokumenty, které kvůli knize pečlivě studoval, přesto může skalním fanouškům a těm, kteří si Mistra adorují, tzv. „šlápnout do hraček“ a rozbít iluze. Nebojte se po knížce nazvané Gott – Československý příběh sáhnout a nahlédnout na Karla Gotta střízlivýma očima hudebního publicisty a poznat bouřlivou etapu našich hudebních dějin.

Publikace je rozdělena do třiadvaceti kapitol, v nichž autor chronologicky popisuje Gottovu hudební cestu od učňovských let až po počátek devadesátých let. Určitě nevynechejte prolog, v němž Pavel Klusák zmiňuje důvody, proč knihu napsal – že v žádném případě nechtěl stvořit o chvalozpěv na idola, ale vytvořit střízlivý, o fakta se opírající portrét oblíbeného zpěváka a české popové scény druhé poloviny dvacátého století.

Obsáhlý počin nazvaný příznačně Gott: Československý příběh je fascinující právě tím, že Karla Gotta vůbec neadoruje. Je objektivní, přitom přináší nesmírnou spoustu zajímavých informací o Gottových kolezích, přátelích, rodině, o tom, jak se k hudbě vůbec dostal a kam ho až zavedla.

Věděli jste, že:

* existují asi čtyři verze toho, jak Karel Gott k angažmá přišel?

* v Las Vegas to ani zdaleka nebylo tak žhavé, jak zpěvák líčil?

* v Německu byl zaškatulkován úplně jinak, než v rodné vlasti – jako zpěvák šlágrů?

* byl v mládí pro jistý delikt choulostivého charakteru zadržen policií?

Těch zajímavostí, perliček, jakož i seriózních informací je mnohem, mnohem víc. Autor je doplnil výpověďmi zainteresovaných osob, přidal úryvky článků, rozhovorů, korespondencí a autentičnost zdůraznil fotkami a výstřižky z dobového tisku.

Vedle precizní práce Pavla Klusáka je důležité vyzdvihnout práci grafiček Ivany Dudkové a Aleny Gratiasové, koláže z dobových fotografií a článků dotvářejí čtenářovo povědomí o životě hudebníků i jejich posluchačů v druhé polovině minulého století.

Jsem ráda, že se mi kniha dostala do rukou, Karel Gott většinu z nás provázel různými etapami života, stal se neodmyslitelnou součástí naší kultury. Dodnes mám v oblibě jeho ranou tvorbu (60. – 70. léta), zatímco ty pozdější hudební počiny nijak extra nemusím. No a Vánoce bez dvou ikonických alb si představit nedokážu vůbec.

Od této knihy nečekejte bulvární zabarvení, byť to tak může na první pohled vypadat. Pavel Klusák Gotta „nedrbe“, představuje příběh tak, jaký opravdu byl. Zpěvák nebyl žádný bůh, jak by se mohlo podle jména zdát, ale obyčejný člověk z masa a kostí, úspěšný muzikant i muž, který občas chybuje úplně stejně jako každý z nás.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, knížku můžete zakoupit na eshopu.

Finlay na zabití

Máte rádi Bridget Jonesovou? A máte pocit, že už dlouho se nikdo podobný na knižní scéně neobjevil? Hola hej, přivítejte Finlay Donovanovou! Je čerstvě rozvedená, sama vychovává dvě malé děti a úporně bojuje s otravným exmanželem a jeho snobskou snoubenkou, stejně jako s penězi, kterých se jí nedostává. Finlay totiž nemá stálé zaměstnání, píše detektivky. Aktuálně se však tzv. „vypsala z podoby“ a díky náročnému období je bez inspirace. Její literární agentka na ni tlačí s termínem, Finlay je zoufalá a na nervy, z nového románu nemá ani čárku. Neustálý chaos, v němž žije, způsobí, že si ji návštěvnice kavárny, kde má Finlay s agentkou pracovní schůzku, splete s nájemnou vražedkyní (kdo normální taky nosí nůžky v přebalovací tašce a nahlas probírá vraždící taktiky?) a nabídne jí práci. Dobře placenou práci. Sakra hodně dobře zaplacenou práci. Finlay se ani nestačí nadechnout a je zapletená do vraždy. To je ale úžasný nápad na knihu, nebýt těla, kterého je nutné se zbavit, stejně jako všech indicií, jež by mohly Finlay s případem ztotožnit. Držte si záložky, tahle jízda bude šílená a zběsilá!

Když se mi díky nakladatelství Host knížka dostala do rukou, vůbec jsem netušila, co můžu čekat. Ono totiž podezření z vraždy a humor k sobě na první pohled moc nejde. Ale když se začtete, zjistíte, že před sebou máte lehký letní román, který vás opravdu pobaví. Autorka má svěží, zábavný styl psaní, který vtáhne od prvních stránek.

Finlay je zajímavá hrdinka. Je chaotická, má sklony k sebelítosti, ale celým srdcem miluje své děti, pro které udělá vše. Její eskapády jsou bláznivé, nesmíte v nich hledat logiku, ale naopak, nechte se unášet celkovým příběhem, humornou černou krimi komedií se špetkou romantiky. Příběh taky trošku hraje na vážnější notu, nahlížíme na život svobodných matek. Nemají peníze, mohou se snadno stát terčem movitých exmanželů, kterým je zatěžko o děti se starat a pomáhat, ale rýpavé řeči by mohli rozdávat po hrstech. Výraznou vedlejší postavou je Vero, bývalá chůva Donovanových, která se stává spiklencem Finlay. Její suchý humor a hlášky baví nejvíc.

Finlay na zabití je opravdu zajímavý mix žánrů, které se vzájemně netlučou a tvoří výrazný celek, který má za cíl především pobavit čtenáře. A to se opravdu povedlo. Můžeme se už těšit na pokračování, neboť román končí v nejnapínavějším okamžiku a jeho konec je víc než otevřený, čeká na to, až na něj autorka plynule naváže.

Tak co, jdete do toho? Léto začíná a Finlay na zabití je ideálním čtením k vodě, doporučuju.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, knížku zakoupíte na eshopu.

Ztracený v pustině

S australskou spisovatelkou Jane Harperovou jste se mohli setkat, pokud jste četli její detektivní romány Sucho a Síla přírody v nichž je spojovacím prvkem policista Aaron Falk. Aktuální počin Ztracený v pustině je samostatným příběhem, atmosférou se však předchozím knihám hodně podobá.

Tři bratři Brightovi – Nathan, Cameron a benjamínek rodiny, příznačně zvaný Benny. Společně vyrůstali na rodinné farmě, z níž nejstarší Nathan odešel po neshodách s rodinou i obyvateli městečka. Po letech se vrací, aby pohřbil jednoho z bratrů, prostředního Camerona, který byl nalezen mrtvý v pustině, kde kromě legendárního náhrobního kamene nic jiného není. Všichni jsou v šoku, neboť Cameron měl vše – manželku a dvě dcerky a také jménem rodiny vedl farmu. Nikdo nechápe, co ho vedlo k tomu, aby odstavil auto a vydal se vstříc nepříjemné smrti? Nathan má spoustu otázek, ale žádné odpovědi, ty jsou zasunuty hluboko v minulosti, kterou není lehké rozplést. Jak víme, některá tajemství by se neměla nikdy vynořit na povrch.

Jane Harperová opět dokazuje, že drsnost a syrovost australského vnitrozemí dokáže přímo mistrně zakomponovat do svých příběhů. Ty jsou psychologicky laděné a na paškál si berou vzájemné vztahy mezi rodinnými příslušníky. Navíc z nich sálá všudypřítomné horko, které dokáže hodně znepříjemnit běžný život, kdy máte nejbližšího souseda na míle daleko, takže se musíte spoléhat sami na sebe.

Na první pohled se Ztracený v pustině tváří jako detektivní román, nebo akční thriller, ale ve finále dostáváme slušné, skoro antické drama rozebírající vnitřní pocity postav a sahající všem hluboko do svědomí. Jane Harperová píše hodně poutavě, její popisy jsou hodně vemlouvavé a dokážou podnítit čtenářovu mysl, aby si skládala střípky příběhu do ucelené podoby, kterou autor stejně vždy rozmetá.

Pokud milujete spletité příběhy a máte rádi drsné australské prostředí, nenechte si nejnovější počin Jane Harperové ujít, stojí za to.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, knížku můžete koupit na eshopu.

Kodaňská Píseň písní

Žila byla jedna rodina, která byla vystavěna na rusko-dánských základech. Když syn dánského obchodníka Hannibal potkává ruskou cirkusačku Varinku, doufá, že v domě, který koupil v Kodani, vytvoří velkou šťastnou rodinou pohodu plnou hudby a umění. Ale jeho nevěsta zatrpkla vůči lásce poté, co viděla svou první lásku, jak mizí během cirkusového představení ve chřtánu hrocha, to by poznamenalo každého. Manželům se narodí dcera Eva, která oplývá zvláštními vizemi a miluje kouzla. Zamiluje se do klidného a tichého krotitele holubů Jana Gustava, s nimž zplodí tři úžasné dcerky, křehkou, na vědu zaměřenou Filippu a umělecky založená dvojčata Esther a Olgu. V románu Kodaňská píseň písní sledujeme fascinující cestu životem neuvěřitelné rodiny v kulisách dvacátého století.

Příběh je podán z pohledu Esther, malířky, která se svou sestrou, pěvecky nadanou Olgou tvoří umělecké jádro rodiny. Plachá Esther vnímá svět pomocí barev a neustále žije ve stínu krásnější sestry, jíž muži doslova padají k nohám. Nepanuje mezi nimi žádná zloba ani rivalita, stejnou měrou jako jedna druhou milují i nejstarší Filippu.

Osud rodině nakládá nejrůznější překážky a situace, které musí překonávat. Některé jsou úplně obyčejné, jiné jim doslova obrátí životy naruby. Prožívají lásky, utrpení, bojují s nemocemi i smůlou, opájejí se úspěchy… Zdánlivě celý počin působí jako obyčejný příběh obyčejné rodiny, stejné jako je ta vaše, moje, sousedova, či Pepy Nováka z Horní Dolní. Ale víte co, vůbec to tak není. Annette Bjergfeldtová stvořila dílo, které si zamilujete, pokud máte slabost pro neobyčejné ságy. V knize se zlehka objevuje téma magického realismu, ve střípcích rodinné kroniky je důraz kladen na poetičnost, nálady, emoce a barvy, jimiž Esther promlouvá ke čtenářům. Autorka stvořila postavy, jimž věříte a dovedete se do nich vžít, natolik z nich kypí život. Každá je jiná, Esther jemná, Olga excentrická, Filippa praktická, jejich matka společenská, otec její přesný opak – Jan Gustav je ten typ vedlejší postavy, kterou si zamilujete pro její charakterové vlastnosti. A babička Varinka? To je kapitola sama pro sebe, svérázná samorostka, za níž mluví její mantra pro všechny špatné situace: „Ser na to hovado!“

Annette Bjergfeldtová je jednou z těch autorek, které si v textu hrají se slovy, využívají metafory, přirovnání, postavám dávají punc nevšednosti a výjimečnosti. Děj nechává plynout pomalu a pozvolna, zdánlivě vyvolává pocit, že se vlastně nic neděje, přitom na hrdiny nabaluje spoustu příhod a situací, dramatických i ztřeštěně tragikomických.

Jestli jste si oblíbili excentrickou rodinu z románu Johna Irving a Hotel New Hampshire, do srdce se vám vryjí také hrdinové knihy Kodaňská píseň písní. Tenhle příběh se nečte, ale s postavami se rovnou prožívá.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, knihu koupíte na eshopu.