Ztracený v pustině

S australskou spisovatelkou Jane Harperovou jste se mohli setkat, pokud jste četli její detektivní romány Sucho a Síla přírody v nichž je spojovacím prvkem policista Aaron Falk. Aktuální počin Ztracený v pustině je samostatným příběhem, atmosférou se však předchozím knihám hodně podobá.

Tři bratři Brightovi – Nathan, Cameron a benjamínek rodiny, příznačně zvaný Benny. Společně vyrůstali na rodinné farmě, z níž nejstarší Nathan odešel po neshodách s rodinou i obyvateli městečka. Po letech se vrací, aby pohřbil jednoho z bratrů, prostředního Camerona, který byl nalezen mrtvý v pustině, kde kromě legendárního náhrobního kamene nic jiného není. Všichni jsou v šoku, neboť Cameron měl vše – manželku a dvě dcerky a také jménem rodiny vedl farmu. Nikdo nechápe, co ho vedlo k tomu, aby odstavil auto a vydal se vstříc nepříjemné smrti? Nathan má spoustu otázek, ale žádné odpovědi, ty jsou zasunuty hluboko v minulosti, kterou není lehké rozplést. Jak víme, některá tajemství by se neměla nikdy vynořit na povrch.

Jane Harperová opět dokazuje, že drsnost a syrovost australského vnitrozemí dokáže přímo mistrně zakomponovat do svých příběhů. Ty jsou psychologicky laděné a na paškál si berou vzájemné vztahy mezi rodinnými příslušníky. Navíc z nich sálá všudypřítomné horko, které dokáže hodně znepříjemnit běžný život, kdy máte nejbližšího souseda na míle daleko, takže se musíte spoléhat sami na sebe.

Na první pohled se Ztracený v pustině tváří jako detektivní román, nebo akční thriller, ale ve finále dostáváme slušné, skoro antické drama rozebírající vnitřní pocity postav a sahající všem hluboko do svědomí. Jane Harperová píše hodně poutavě, její popisy jsou hodně vemlouvavé a dokážou podnítit čtenářovu mysl, aby si skládala střípky příběhu do ucelené podoby, kterou autor stejně vždy rozmetá.

Pokud milujete spletité příběhy a máte rádi drsné australské prostředí, nenechte si nejnovější počin Jane Harperové ujít, stojí za to.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, knížku můžete koupit na eshopu.

Kodaňská Píseň písní

Žila byla jedna rodina, která byla vystavěna na rusko-dánských základech. Když syn dánského obchodníka Hannibal potkává ruskou cirkusačku Varinku, doufá, že v domě, který koupil v Kodani, vytvoří velkou šťastnou rodinou pohodu plnou hudby a umění. Ale jeho nevěsta zatrpkla vůči lásce poté, co viděla svou první lásku, jak mizí během cirkusového představení ve chřtánu hrocha, to by poznamenalo každého. Manželům se narodí dcera Eva, která oplývá zvláštními vizemi a miluje kouzla. Zamiluje se do klidného a tichého krotitele holubů Jana Gustava, s nimž zplodí tři úžasné dcerky, křehkou, na vědu zaměřenou Filippu a umělecky založená dvojčata Esther a Olgu. V románu Kodaňská píseň písní sledujeme fascinující cestu životem neuvěřitelné rodiny v kulisách dvacátého století.

Příběh je podán z pohledu Esther, malířky, která se svou sestrou, pěvecky nadanou Olgou tvoří umělecké jádro rodiny. Plachá Esther vnímá svět pomocí barev a neustále žije ve stínu krásnější sestry, jíž muži doslova padají k nohám. Nepanuje mezi nimi žádná zloba ani rivalita, stejnou měrou jako jedna druhou milují i nejstarší Filippu.

Osud rodině nakládá nejrůznější překážky a situace, které musí překonávat. Některé jsou úplně obyčejné, jiné jim doslova obrátí životy naruby. Prožívají lásky, utrpení, bojují s nemocemi i smůlou, opájejí se úspěchy… Zdánlivě celý počin působí jako obyčejný příběh obyčejné rodiny, stejné jako je ta vaše, moje, sousedova, či Pepy Nováka z Horní Dolní. Ale víte co, vůbec to tak není. Annette Bjergfeldtová stvořila dílo, které si zamilujete, pokud máte slabost pro neobyčejné ságy. V knize se zlehka objevuje téma magického realismu, ve střípcích rodinné kroniky je důraz kladen na poetičnost, nálady, emoce a barvy, jimiž Esther promlouvá ke čtenářům. Autorka stvořila postavy, jimž věříte a dovedete se do nich vžít, natolik z nich kypí život. Každá je jiná, Esther jemná, Olga excentrická, Filippa praktická, jejich matka společenská, otec její přesný opak – Jan Gustav je ten typ vedlejší postavy, kterou si zamilujete pro její charakterové vlastnosti. A babička Varinka? To je kapitola sama pro sebe, svérázná samorostka, za níž mluví její mantra pro všechny špatné situace: „Ser na to hovado!“

Annette Bjergfeldtová je jednou z těch autorek, které si v textu hrají se slovy, využívají metafory, přirovnání, postavám dávají punc nevšednosti a výjimečnosti. Děj nechává plynout pomalu a pozvolna, zdánlivě vyvolává pocit, že se vlastně nic neděje, přitom na hrdiny nabaluje spoustu příhod a situací, dramatických i ztřeštěně tragikomických.

Jestli jste si oblíbili excentrickou rodinu z románu Johna Irving a Hotel New Hampshire, do srdce se vám vryjí také hrdinové knihy Kodaňská píseň písní. Tenhle příběh se nečte, ale s postavami se rovnou prožívá.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, knihu koupíte na eshopu.

Staré odrůdy

Dvě ženy, odlišné už více být nemohou. Jedna ve zralém věku, druhá stojí na prahu dospělosti. První semlel život, proto se spoléhá jen sama na sebe, druhá má pocit, že všichni stojí proti ní a tak kolem sebe kope. Co se stane, když se setkají? Mohou, aniž to tuší, jedna druhé předat něco ze sebe, pomoci si navzájem? Liss a Sally, seznamíte se s nimi ve chvíli, kdy se Lissin statek stává útočištěm Sally. Před čím vlastně utíká a co Liss skrývá?

Ewald Arenz napsal křehký příběh, který bude trefou do černého pro všechny milovníky psychologicky laděných komorních počinů. Nepotřebujete hromadu akce, tohle je o pocitech, náladách, o tom, jak se dokážete vcítit do duší žen, jejichž nitro je zlomené. Autorovi se toto podařilo na jedničku, vůbec nemáte pocit, že knihu se dvěma silnými ženskými elementy v hlavní roli napsal muž. A taky se připravte na to, že během čtení budete mít neustále chuť na hrušky, či obyčejný krajíc čerstvého chleba třeba jen tak se solí. Jsme totiž na statku, kde se maká na sto procent. A proč právě na hrušky? Právě ty mají v příběhu svou důležitou roli.

Děj plyne poklidně, občas jiskří, když se tvrdohlavá teenagerka Sally trochu vzpíná jako mladé vzpurné hříbě. Možná vás bude její povaha zpočátku trochu štvát, zvlášť pokud vás dospělost dohnala už před mnoha lety a jedete-li v rodičovském módu, ale záhy zjistíte, co se pod její drsnou slupkou skrývá. Mně osobně byla celou dobu bližší Liss se svou pragmatickou povahou.

Staré odrůdy jsou tím typem příběhu o mezilidských vztazích, který má v sobě hloubku, přestože je křehký a komorně laděný. V nádherně napsaném počinu najdete pocity melancholie, smutku, vzteku, lásky i bolesti. A taky šťavnaté chuti hrušek, a vězte, že každá jedna chutná úplně jinak.

Ewald Arenz píše podobným stylem jako Dörte Hansenová, takže pokud se vám líbily její knihy Starý kraj a Polední hodina, máte rádi věcný styl bez zbytečných kudrlinek, budou se vám zamlouvat i Staré odrůdy.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, knihu pořídíte na eshopu.

Bílá Voda

Netrpělivé čekání na nejnovější knižní počin spisovatelky Kateřiny Tučkové je téměř u konce. Za pár dní oficiálně vyjde Bílá Voda, kterou jsem díky nakladatelství Host mohla číst spolu s dalšími kolegy blogery v předstihu a sdělit vám tak své dojmy.

Kateřina Tučková na knize pracovala s přestávkami deset let a jak sama uvádí, je to její nejprožitější kniha. Kdo autorčinu tvorbu zná, tak ví, že emotivní jsou všechny její romány, je tedy jasné, že v případě této novinky je opět na co se těšit.

Bílá Voda – to je nejen název knihy, ale především zapadlá vesnice v pohraničí. Nebyla by nijak významná, kdyby se v destinaci nenacházela zázračná soška panny Marie, k níž své modlitby a prosby adresovali poutníci, hledající pomoc či útěchu. Do místního kláštera v roce 2007 přijíždí novinářka Lena, aby svedla nejtěžší boj ve svém životě – se sebou, svým svědomím a minulostí. Klášter je však jen stínem, přebývá v něm hrstka řeholnic v čele se sestrou Evaristou, která se vymyká představám o typické nevěstě Kristově. Lena dostává za úkol udělat pořádek v papírech, které se za léta shromáždily v klášterním archívu. Novinářka tak otevírá temnou minulost řádových sester, která začala v roce 1950. Tehdy komunisté zorganizovali akci Ř, kdy sestry, které se nechtěly podvolit režimu, odsunuli násilím do sběrných klášterů. To byl i případ Evaristy a její souputnice sestry Tobie.

Současná linie se prolíná s minulostí, již sledujeme prostřednictvím deníků, které si vedla Tobie. Spolu s Lenou odkrýváme šokující fakta o světě řeholnic, jimž komunisté ztrpčovali život jen pro to, že se rozhodly zasvětit život Bohu a ne budování socialistické vlasti.

Stejně jako u Žítkovských bohyní Kateřina Tučková zvolila kombinaci, kdy je příběh proložen deníkovými záznamy, dobovými dokumenty a dopisy, policejními zprávami a přepisy výslechů či odposlechů. To vše činí knihu autentičtější a velmi osobitou, stejně jako fakt, že se v ději střídají různí vypravěči, jejichž prostřednictvím si skládáme střípky mozaiky do ucelené podoby. Líbilo se mi, jak se obě linie proplétaly, aby se ve finále protnuly v nečekaném vyústění.

Román Bílá Voda se pro mě stal jedním z nejlepších počinů na literární scéně v letošním roce – je sice teprve duben, ale opravdu to můžu směle prohlásit.

Hutný příběh se čte sám, je plný bolesti, smutku, ale také pokory a vědomí, že jsou to právě nevyzpytatelné cesty Boží, které nás vedou tím správným směrem – a nemusíte být věřící, abyste tomu uvěřili.

Smekám před autorkou, která do románu dala vše, i kus sebe sama. Smekám před řeholnicemi, které se nebály jít za svou pravdou navzdory tomu, že za to byly mnohdy krutě potrestány a doporučuji Bílou Vodu všem čtenářům, kteří hledají kvalitní čtenářský zážitek s přidanou hodnotou.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, kde si jej můžete pořídit.

Šeptuchy

Víte, kdo jsou šeptuchy? Znáte Podlasí? Že ne? Tak přijměte pozvání do kraje téměř mystického, kde se setkává minulost s přítomností, mrtví mluví s živými a problémy, či zdravotní neduhy všeho druhu řeší šeptuchy. Podlasí se nachází mezi Polskem a Běloruskem a dodnes zůstává opředené mýty a legendami.

V románu nazvaném jednoduše Šeptuchy se setkáte se dvěma dívkami, které v Podlasí prožily své mládí, vypravěčka, z jejíhož pohledu děj vnímáme, a její kamarádka Dorota. Dorotin otec pracuje jako hrobník, takže je jasné, že o nevšední zážitky nebude nouze, zvlášť, když Dorota mluví s mrtvými. Vůbec je život v Podlasí zajímavý, místní ženy pořádají dýchánky na lavičce na hřbitově a sledují své blízké, kteří již přešli na druhý břeh. A do toho vstupují šeptuchy se svými kouzly, do nichž vetkly léčitelské schopnosti…

Šeptuchy jsou fascinujícím svědectvím o životě v devadesátých letech v místech, kde se téměř zastavil čas. To, že je moderní doba zjistíte z indicií, které vám hrdinky nabízejí – čtou Bravo, nakupovat jezdí do Kauflandu, přesto máte během čtení pocit, že jste se zapomněli v čase, tak silně působí tradice a místní folklór, který nikdy z Podlasí nevymizel.

Děj je koncipován jako vyprávění, jehož jednotlivé střípky postupně dotvářejí ucelený obraz mystického kraje. Zpočátku jsem se nemohla začíst, chvíli trvalo, než jsem „naskočila“, ale jakmile jsem se v příběhu „usadila“, šlo to samo.

Šeptuchy hrají sice v příběhu důležitou roli, dozvíte se spoustu zajímavých informací o jejich činnosti, způsobu života, ale tu největší a nejdůležitější má samotné Podlasí. Rozervané, plné alkoholu, smutku, mostů mezi živými a mrtvými, Boha i šustícího Bravíčka. Je velmi těžké vymanit se z jeho područí, o čemž se přesvědčí i jedna z dívek, která přestože z rodného kraje odešla, odnesla si temný kraj s sebou.

Melancholické vyprávění, v němž se tvrdá realita mísí s magičnem, zaujme čtenáře, kteří rádi nahlížejí do životů druhých a nehledají tuctové čtení. Jak už přede mnou někdo podotkl, tento příběh by se mohl odehrávat kdekoliv – na sídlišti ve velkoměstě, stejně jako v zapadlé vesnici, ale je to specifické a charismatické Podlasí se svými šeptuchami, které mu dává ten správný náboj.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, knížku pořídíte na eshopu.

Šepot včel

Máte rádi rodinné ságy? A máte rádi romány, které v sobě nesou víc, než jen „obyčejný„ příběh? Pak je tady pro vás Šepot včel, nádherný, magický počin, jenž vás okouzlí vybroušeným stylem.

Sledujeme osudy rodiny Moralesových na pozadí divokých dějin Mexika od počátku dvacátého století. Když chůva Reja najde opuštěné miminko obklopené rojem včel, ani v nejmenším nikdo netuší, jak moc se malý Simonopio, jehož se Moralesovi ujali, dotkne životů lidí nejen v rodině. Klučina, který se narodil s rozštěpem rtu, je sice milován náhradními příbuznými, ale zároveň se stává trnem oku některým lidem. Dokáže totiž předvídat, co se stane. Zachrání sice svou rodinu před španělskou chřipkou, ale jiným tragédiím zabránit nedokáže, ani kdyby sebevíc chtěl.

Sofía Segovia je spisovatelka, jejíž jméno je dobré si zapamatovat. Píše nádherným, poetickým jazykem, příběh, který nám předkládá je hutný a táhne se jako sladký včelí med. Díky skvostnému překladu Romany Bičíkové si můžeme vychutnat každé slovo a být svědky jedné historické etapy svérázného Mexika.

Postavy, které autorka vytvořila, jsou velmi živé a plastické. Manželé Moralesovi se řadí mezi nejsympatičtější literární páry, oblíbila jsem si je pro jejich povahové vlastnosti. Byli bohatí, přesto se nepovyšovali a chovali se přátelsky. Také Simonopio si pro svou čistou duši získal mé sympatie.

Vypravěčem příběhu je nejmladší ratolest Moralesových, syn Francisco, jemuž je Simonopio přítelem, rádcem i ochráncem. Jeho očima vidíme svět ničený epidemií španělské chřipky, sledujeme láskyplný vztah jeho rodičů a necháváme se opájet všudypřítomným bzučením včel, které mají v ději své opodstatnění. Autorka klade důraz na mezilidské vztahy, zejména rodinné, laskavost u Moralesových střídá nenávist a zášť, jež v sobě živí někteří lidé, jimž statkář leží v žaludku.

Šepot včel je úžasný román spojující realitu života v Mexiku na pozadí bouřlivých dějin s prvky magického realismu, který je do děje zakomponován nenásilnou, přesto výraznou formou. Inspirace skutečnými událostmi dala život příběhu, jehož hlavním mottem je láska, přátelství a loajalita.

Košatý rodinný počin potěší všechny milovníky ság a neotřelých destinací. Mexiko stojí za bližší prozkoumání.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, knížku pořídíte na eshopu.

Když panda tančí

Jak se vyrovnat se ztrátou milované osoby? Jak překonat smutek a vyhrabat se z problémů? Co si třeba koupit kostým? Kostým pandy? Ptáte se, k čemu by vám byl? Upřímně řečeno, většině lidí asi k ničemu, ale Dannymu Malooleymu přinesl štěstí. Nevěříte? Začtěte se do románu Když panda tančí a uvidíte sami.

Dannymu před rokem zemřela milovaná manželka při autonehodě a jeho malý syn Will, který z ní vyvázl jen jako zázrakem, přestal mluvit. Danny se navíc potýká se svým domácím, ten mu vyhrožuje kvůli neplacení nájemného. Danny jako otec samoživitel totiž jen těžko shání práci a splátky se bohužel neptají, jestli se vám daří a jak. Danny musí sehnat peníze jinak. Inspiruje se pouličními umělci v parku a začne se živit jako tančící panda v místním parku. Kostým je sice opelichaný, smrdí a tanec není taky nic moc, ale Danny se nevzdává. Navíc zjistí, že jeho syn mluví. Will totiž chodí do parku a tam se ze svého trápení vyznává podivně vypadající a zapáchající pandě… Pro Dannyho svítá ještě jedna naděje, plánuje vyhrát talentovou soutěž a odnést si pěknou sumičku peněz. K tomu potřebuje pomoc tanečnice Krystal, jíž se do akce moc nechce. A domácí taky pořád vyhrožuje a násilí se vůbec nebojí…

Tahle knížka mě zaujala neotřelou anotací, která slibovala hodně zajímavý, v leccčems i bohémský příběh. Tohle byla trefa do černého, čtení, které mě chytlo na první dobrou a jen těžko jsem se s hrdiny loučila. Tuhle knížku doporučuji všem, kdo se rádi noří do dojemných rodinných příběhů, okořeněných špetkou humoru. Takového humoru, který je blízký Adrianu Moleovi nebo hrdinům Nicka Hornbyho. Suchý, trochu sarkastický, přitom mu nechybí punc laskavosti. Vlastně to bylo, jako by si spolu sedli právě Nick Hornby, Richard Curtis a David Nicholls a společně tuto knížku sepsali. James Gould-Bourn je pro mě jménem, které si budu v literárním světě hlídat, jeho tvorba mi sedla.

Máte-li podobné typy příběhů rádi, takové, v nichž se objevují zajímavé vedlejší postavy, které pořádně zahýbou dějem, v nichž se řeší rodinné záležitosti s humorem a laskavostí a ve kterých není nouze o zábavné, leckdy tragikomické scény, jaké známe právě z britských komedií, je román Když panda tančí právě pro vás. Příběh pro táty a jejich syny, příběh pro mámy, které chtějí vědět, jak to ti dva spolu vlastně mají. I když své děti milujete, je někdy těžké přiblížit se jim a zjistit, co je vlastně trápí.

Příběh smolařského Dannyho a jeho milého syna Willa mě uhranul. Fandila jsem tančící pandě, smála jsem se u scén s tanečnicí Krystal a brečela, když Will vzpomínal na věci, které ho naučila maminka.

Je to ten typ knížky, kde se střídá smutek se ztřeštěností, chvíli se smějete, chvíli pláčete a pak jste na konci, ani nevíte jak. Právě tuto knížku bych si představovala natočenou jako film – pane Curtisi, máte čas napsat scénář?

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, kde si můžete knížku pořídit.

Kontinuita parku

Znáte to. Odejdete z rodného města, třeba na studia nebo za prací, a pak se po letech vrátíte. Stejně jako Josef. Ten se vrátil zpátky jako profesor na gymnáziu, kde sám studoval. Návraty nejsou vždycky jednoduché, zejména když míříte z metropole do příhraničního městečka, kde lišky dávají dobrou noc. Změnil se Josef, změnilo se město, jak spolu budou souznít po takové době?

Nakladatelství Host vydává českou tvorbu, kterou stojí za to číst. Jiří Hájíček, Petra Soukopová, Jan Němec, Kateřina Tučková a mnoho, mnoho dalších. Kontinuita parku Petra Šestáka tvoří další zajímavou položku v produkci nakladatelství. Příběh navrátilce Josefa totiž není obyčejnou zpovědí člověka, který se hledá, je to zároveň výpověď jedné generace ovlivněné dvěma režimy – socialismem a kapitalismem, jež se ale nedokáže ztotožnit ani s jedním a tápe mezi nimi jako ve vzduchoprázdnu.

Kontinuita parku je neotřelým dílem, na které je nutné se soustředit. Děj nepostupuje chronologicky, v textu se jako tok řeky prolíná Josefova minulost a současnost, jeho myšlenky, úvahy a vzpomínky, které jsou mezi sebou různě provázané. Chybí přímá řeč, takže pokud na to nejste zvyklí, asi budete v textu trochu tápat a zápasit s formou psaní, která je nezvyklá, ale zajímavá a stojí za to.

Josef řeší osobní záležitosti svého dosti nekonvenčního života. Sbližuje se s ženami, bojuje s nedostatečným bydlením a vlezlou bytnou, řeší zdánlivě banální situace s kolegy ve škole, vzpomíná na svérázné příbuzné, kteří ho formovali. Dílu nechybí nadhled a suchý humor, některé pasáže působí tragikomicky a máte pocit, že na vás dýchla atmosféra starších českých komedií, v nichž nebyla nouze o absurdno, například Vážení přátelé, ano.

Pokud přijmete tak trochu jiný styl psaní a přistoupíte na hravou formu plnou metafor a přídavných jmen, která jsou někdy psaná s velkým písmenem zdůrazňujícím význam slovního spojení, dostanete hodně zajímavý počin, který stojí za přečtení už kvůli toho, jak si autor pohrává s češtinou.

Hledáte-li českou tvorbu, která se vymyká šedému průměru, sáhněte po Kontinuitě parku, třeba vás překvapí, stejně jako mě.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu si knížku najdete.

Mexická gotika

Noemí Taboadová přijíždí navštívit svou sestřenici Catalinu do jejího nového domova. Tím je starý dům, v němž i v padesátých letech dvacátého století přetrvává duch viktoriánské éry. Zní to romanticky, že? Ale to jen do chvíle, než zjistíte, že si Catalina vzala sice charismatického, leč podivného Angličana s ještě podivnějším příbuzenstvem. Noemí zjišťuje, že v domě se děje spousta podivných věcí, ale nedokáže (a ani nesmí) jim přijít na kloub, o to se Doylovi starají dobře. Jedinou spřízněnou duší je Francis, nejmladší z rodu Doylů, který jako by se jim vymykal. Dům i podivínská rodina pohlcují temperametní Noemí víc, než by se jí líbilo. Navíc má podivné sny, které se prolínají s realitou a dívka si není jistá, kdy sní a kdy ne. Je neskutečně urputná a odvážná, chce zjistit, co se děje s Catalinou a přijít celému tomu podivnu na kloub navzdory všem překážkám, které ji Doylovi kladou do cesty.

Přiznám se, že když jsem knížku Mexická gotika zaregistrovala poprvé, měla jsem trochu předsudky. Sice slibovala, že to bude jako kdyby Lovecraft potkal sestry Brontëovy, ale ruku na srdce, kdo by si takovou kombinaci dokázal představit v Mexiku? A představte si, funguje to. Jako milovník staré Anglie a čtenář klasickým lovecraftovským hororem nepolíbený jsem si to užívala. Knížka mě pohltila hned od prvních stran svou atmosférou, která se, jakmile vstoupíte do onoho domu, stupňuje.

Příběh se odehrává na začátku padesátých let minulého století, poznáte to podle pár indicií, které vám autorka nastíní. S Noemí si užijete šaty, rudé rtěnky, kabelky a nezbytné cigarety; v té době kouřili téměř všichni, jak víme z dobových informací.

Hlavní hrdinka je typickou představitelkou bohaté rodiny. Má všechno, je milovaná rodiči a taky rozmazlovaná, stýká se s mladými lidmi svého věku, žádný večírek jí není cizí. Je jako mladá klisna, která se jen tak nedá zkrotit. Noemí se mi líbila pro svou prořízlou pusu, urputnost i humor, který jí není cizí. Nebála se ozvat či sama na vlastní pěst zkoumat, co se v domě děje.

Příběh je protkán typickou viktoriánskou atmosférou; ponurý dům nabízí zdi pokryté plísní, tmu, protože se svítí pouze petrolejkami, podivínské chování jeho obyvatel a rodové tajemství. Tohle jsem si fakt užívala.

Autorce se musí nechat, že dokáže zaujmout barvitými popisy, měla jsem pocit, že jsem v domě, cítím vlhkost tapet a před očima se mi míhají až příliš živé výjevy, stejně jako Noemí. Popisy snů jsou velmi živé, což umocnil i fakt, že jsem napínavý a gradující závěr knihy četla za vydatného hřmění. 🙂

Mexická gotika mě mile překvapila, jak zajímavým námětem, tak i postavami, které nejsou unylé, ale zaujmou svým jednáním a charaktery typickými pro tento příběh. Pokud milujete viktoriánskou tematiku a máte rádi horor a napětí, zkuste si ji přečíst, neobyčejný dům prorostlý houbami a tajemstvími stojí za probádání.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, kde si můžete knížku na eshopu koupit.

KNIŽNÍ TIP TÝDNE: PTAČÍ DOMEK

KNIŽNÍ TIP TÝDNE: Ach, tohle je ryzí krása. Příběh vystavěný na skutečném životním osudu anglické houslistky Len Howardové, která utnula kariéru a přestěhovala se do domku na venkově, kde žila až do své smrti. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby Len nezasvětila život ptákům, které milovala už od dětství. Nestudovala biologii, přesto se stala přírodním úkazem v ornitologii. Ptactvo zkoumala intuitivně, své poznatky založené na vzájemné důvěře s opeřenci sepsala do článku a ve své době populárních knih.

V útlé knížce s naprosto úžasnou obálkou, jednou z nejkrásnějších, které jsem viděla, autorka Eva Meijerová nechala promluvit pozoruhodnou Len a přiblížila její dnes už polozapomenutý život.

Příběh je jemně laděný do melancholie, křehký jako ptačí kostřička, každá věta má svůj smysl a řád, ani slovo nepřijde nazmar. Prostřihy do minulosti Len jsou prokládány postřehy z pozorování ptactva.

Doporučuji všem, kteří chtějí trochu zvolnit a užít si pomalejší tempo vyprávění. Vždyť někdy je tak uvolňující nemuset nikam spěchat, že?