Sněhová sestřička

Julián je prima kluk. Má rád svou rodinu a taky Vánoce. Jak by ne, vždyť se o Vánocích narodil, takže není divu, že si oslavy nejkrásnějších svátku spolu s rodiči a sestrami užíval. Celý dům byl vždycky nazdobený, voněl čokoládou, mandarinkami a perníčky, všude zářila světla svíček a pod stromkem čekaly dárky. Letos je to však jiné. Juliánova starší sestřička Juni umřela a s jejím odchodem se rozpadla i rodinná pohoda. Letos doma nic nevoní, nikdo nic nechystá, všichni se plouží domem jako smutné stíny. Juliána si nikdo nevšímá. Když se jednoho dne seznámí s Hedvikou, která má nejširší a nejnakažlivější úsměv na světě, je mu líp. S dívkou přichází naděje, že je přece jen možné najít vánoční pohodu. Možná by Julián letošní svátky mohl se svými blízkými nakonec oslavit…

Maja Lunde je u nás známá spíš jako autorka knih pro dospělé, možná jste zaznamenali ekologicky laděnou sérii Klimatické kvarteto, z níž nejvíc zaujala Historie včel. Sněhová sestřička primárně cílí na dětské čtenáře, ale vedle nešlápnou ani čtenáři dospělí, tahle nadčasová knížka je totiž vhodná pro všechny generace.

Maja Lunde v tomto příběhu popisuje pocity chlapce, který přišel o milovaného sourozence, starší sestru a svou ztrátu nemá s kým sdílet, protože jeho blízcí jsou příliš pohlceni smutkem a na Juliána zapomínají. On sám se zlobí na celý svět a neumí svůj zármutek zpracovat. V Hedvice nachází spřízněnou duši a díky jejímu přátelskému přístupu se i on snaží přimět rodiče, aby domovu vrátili vánoční atmosféru.

Juliánův i Hedvičin příběh jsou oba velmi smutné, autorka je popsala velmi citlivě a s ohledem na dětské smýšlení. Jak to u knih pro děti bývá, důležitou složkou jsmou ilustrace, které jsou jedním slovem dechberoucí. Namalovala je v Norsku oblíbená Lisa Aisato a mně jimi doslova vyrazila dech. Ilustrace působí velmi snově a zároveň reálně, obličeje dětí vyjadřují celou škálu emocí, vánoční výjevy jsou úchvatné. Obrázky dotvářejí celkovou, kouzelnou atmosféru knížky.

Sněhová sestřička je vánoční příběh, který sváteční atmosféru vyzařuje i přesto, že je prodchnut smutkem a melancholií. Na férovku přiznávám, že jsem poslední třetinu knihy probrečela, a to nejen kvůli empaticky laděnému textu, ale také kvůli těm krásným a dokonale živým ilustracím. Tento počin Maji Lunde by si měli přečíst všichni, zejména, pokud jste také někoho ztratili.