
Můžou být nejlepšími kamarádkami osoby rozdílné jako den a noc? Říká se, že protiklady se přitahují. Platí to i pro Štěpánku a Zuzanu, která si říká Zu? Ty dvě se kamarádí už od dětství, a přes značné povahové i sociální rozdíly se zdá, že to tak zůstane navždy. Jenže člověk míní a pánbůh mění… Jednoho dne dostane Štěpánka dopis, který bude mít vliv na její další životní kroky. Prsty v něm má Zu, která před několika lety zradou přeťala pouto přátelství. V dopise se Štěpánka dozvídá, že se s kamarádkou bohužel už nikdy nesetká, ale že ji ustanovila svou univerzální dědičkou. Jak se k tomu Štěpánka postaví? Aby nečekané dědictví přijala, musí nejprve Zuzaně odpustit…
Dagmar Digma Čechová je pro mě zárukou, že do rukou dostanu příběh, který se čte úplně sám a je stoprocentně ze života. Toho našeho, českého. Témata, jež ve svých románech zpracovává, známe všichni až moc dobře – rodinné vztahy, přátelství, lásku, starosti obyčejných žen.
V tomto počinu je to stejné – kromě stěžejní zápletky, což je zrada nejlepší kamarádky, poznáváme chod Štěpánčiny rodiny, na niž měl Zuzanin čin osudový dopad. Spisovatelka dokáže autenticky popsat rozdíly ženského a mužského myšlení, vcítít se do náctiletých a napsat dokonalé dialogy, mistrné slovní přestřelky, které v podstatě nečtete, ale přímo prožíváte a dokážete si tak lépe představit postavy knihy, jež pak působí jako z masa a kostí a určitě vám půjdou některé z nich pěkně na nervy.
Děj je koncipován jako prolínání dvou časových rovin, z té současné se ve vzpomínkách Štěpánky postupně vracíme do minulosti a sledujeme obě kamarádky od dětských střevíců až po dospělost, ze vzpomínek postupně skládáme střípky příběhu plného lásky i zklamání.
Co když žádné zítra nebude? Ale ano, bude, zjistí to i Štěpánka a její rodina, jen si k tomu zjištění musí hrdinka vyšlapat cestu, pohlédnout do očí minulosti a naučit se odpouštět.
Za recenzní výtisk děkuji autorce Dagmar Digmě Čechové a nakladatelství Moba, zakoupit ji můžete přímo na webu autorky či na eshopu nakladatelství.