Štěňata a psi. Vše, co o nich potřebuješ vědět

Téměř všechny děti milují zvířata, pokud se jich zrovna nebojí. A téměř všechny chtějí psa. A jak to většinou dopadá? O pejska se starají rodiče a děti už ani neví, že po něm kdy toužily. 🙂
Pro malé milovníky pejsků, kteří se o své svěřence starají a chtějí se o nich dozvědět něco víc, je tady atlas psů nabitý základními informacemi, které by měl každý malý (i velký) pejskař znát. Štěňata a psi. Vše, co o nich potřebuješ vědět – tak zní název publikace, jíž vydalo nakladatelství Bambook.

Hravou a po grafické stránce vtipnou a srozumitelnou formou se děti dozví, jak o své čtyřnohé miláčky pečovat i jakého pejska by si měli vybrat, aby je svou povahou vhodně doplňoval a hodil se k nim.

Publikace je rozdělena do jednotlivých kapitol nejprve podle všeobecného přehledu, který seznamuje malé zvídavce se psy jako takovými – z anatomického i chovatelského hlediska. Děti se dozví, podle čeho pejska vybrat, seznámí se s jeho tělesnou stavbou i vlastnostmi, zjistí, jak o něj pečovat, čím ho krmit a také jak se mu nejlépe věnovat. Seznámí se s nejrůznějšími plemeny a dozví se, k čemu jsou díky svým fyzickým i psychickým schopnostem předurčeni. Hodí se čivava na zahradu? A bernardýn do paneláku? Proč se čichu říká superschopnost? Potřebuje roztomilý pejsek pravidla a řád? Na to všechno tato knížka odpoví.

Výrazný font písma, barevně oddělené kapitoly, velké množství fotografií a nápaditě zvýrazněných poznámek a připomínek dělá z publikace užitečného pomocníka při výchově psů malými majiteli (samozřejmě za nezbytného dozoru rodičů). Malí pejskaři se tak sami naučí discplíně a pravidlům a zjistí, že mít psa není jen zábava, ale také spousta povinností.

Kniha obsahuje vše podstatné a v takové míře, že nezahltí dětský mozek velkou přehršlí informací. Primárně je určená dětem od devíti let, ale své si v ní najdou i děti mladší. Opět jsem testovala na malém synkovi, se kterým jsme si o pejscích povídali a v atlase si ukazovali psy, které známe.

Štěnata a psi. Vše, co o nich potřebuješ vědět obsahuje informace o více než čtyřiceti plemenech psů, zajímavosti i užitečné rady nezbytné při výchově psa, to vše s ohledem na dětského čtenáře.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Bambook, knihu můžete zakoupit na eshopu.

Tradiční český rok

Josef Lada. Kdo by ho neznal! Jeden z nejznámějších českých ilustorátorů a malířů, jehož obrázky milují všichni bez rozdílu věku už více než sto let. Znáte je z knih pro děti i dospělé – Mikeš, Bubáci a hastrmani, O chytré kmotře lišce, Osudy dobrého vojáka Švejka – to je jen zlomek z tvorby tohoto jedinečného a nezapomenutelného pána s charakteristickými brejličkami na očích. Jednou z knih, které stojí za to mít doma neustále po ruce, je Tradiční český rok z produkce nakladatelství Bambook. Je sice primárně určená dětem, ale na své si přijdou i dospělí, kteří si chtějí oživit i rozšířit své znalosti ohledně českých tradic a svátků.

Publikace je rozdělená do čtyř částí, podle ročních období, takže začátek není v lednu, ale na jaře. Dozvíte se, jaké tradice se ke konkrétnímu období vážou, seznámíte se s nejrůznějšími, mnohdy i skoro zapomenutými pranostikami i pověrami. Nechybí povídání shrnující základní známé informace i perličky a zajímavosti rozšiřující všeobecné povědomí. Text je psán srozumitelným způsobem, kterému porozumí i mladší školáci a mohou z něj čerpat informace k učivu ve škole.

Kniha názorně představuje mnohdy těžký úděl našich předků, který si dokázali díky zvykům a tradicím zpestřit. Dokázali se radovat z maličkostí, skromný život je naučil ocenit i jen naleštěné jablko jako ten nejluxusnější vánoční dárek. Život v souladu s přírodou dal vzniknout mnoha zvykům, z nichž některé se zachovaly i dodnes. Určitě občas s dětmi pouštíte draky, pozvete Mikuláše s Andělem a Čertem a na Vánoce rozkrajujete jablíčko.

Dokopná
Slavnosti při ukončení sklizně brambor, kterým se také říkalo „chleba chudých“, se nazývala dokopná. Při kopání hlíz z řádků si nejvíc zábavy užily děti, které s vlastnoručně ořezanou a rozmanitě vytvarovanou bramborou soutěžily o nejkrásnější, nejoriginálnější či nejnazdobenější „výrobek“. Nejčastěji to byla panenka nebo panáček. (str. 127)

Můžeme směle říct, že obrázky Josefa Lady jsou českým národním pokladem. Dokážou navodit útulnou a domáckou atmosféru, při pohledu na ně se dospělí vrací do dětství. Kouzlo Ladových ilustrací přitahuje už několik generací. Obrázky jsou srozumitelné, jejich význam chápou i nejmenší děti. Na tříletém synovi vyzkoušeno – jakkoli nerozumí tomu, co je masopust, pouť, přástky nebo vesnická tancovačka, obrázky si užíval a dokázal je popsat alespoň po vizuální stránce, takže jsme si s nimi pracovali po svém, popisovali jsme činnosti, rozeznávali, jestli je na obrázku kluk nebo holka a určovali barvy.

I tentokrát na publikaci nahlížím jako na skvělou pomůcku při vytváření aktivit s dětmi, ve vzdělávacích a kulturních institucích by měla být samozřejmým doplňkem knižního fondu.

Chcete přiblížit české tradice? Nahlédnout s vašimi ratolestmi do starých časů a seznámit se se zvyky našich předků, nebo si jen tak navodit pohodu s obrázky Josefa Lady? Zkuste to s publikací Tradiční český rok.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Bambook, knihu můžete zakoupit na eshopu.

Lenčiny katastrofy. Dnes nám hraje ropucha a želva!

Do rukou se mi díky Knihcentrum.cz dostal další deník Lenky Patrmanové. Tentokrát budou v hlavní roli ohrožená zvířata. Jak to? Všechno začalo, když Lenčin a Xenin kamarád Pavel přišel s informací, že pošta vyhlašuje soutěž. Děti mají vymyslet své vlastní poštovní známky, vítězný motiv by pak namalovaly na plot. Protivná spolužačka Barča Boleslavská navrhla, že by jejich třída ztvárnila ohrožená zvířata. To se zalíbilo třídní Kakačové a dětem uložila, aby si našly zvíře, které budou na známku malovat. Lenka si po dlouhém přemýšlení vybrala želvu. Patrmanovi mají totiž jednu doma. Hasty už je sice želví dědeček, ale Lenka nemůže dopustit, aby vymřel. 🙂 Dokonce jej vzala do školy a připravila si o něm referát. Jenže zrovna byl pátek třináctého a to je den, který nosí smůlu… Jak to s Hastym i soutěží dopadlo? To se dočtete v této rozverné knížce.

Na knížce se opět podílela autorská dvojice – spisovatelka Alice Pantermüllerová a ilustrátorka Daniela Kochová. Obě jsou se svou hrdinkou už pořádně srostlé a mají ji v malíku. Ani tentokrát není nouze o vtipný příběh, v němž hraje prim Lenčina ztřeštěnost a bláznivé nápady. Díky osobitému výtvarnému ztvárnění Lenčiny katastrofy vydávané nakladatelstvím Bookmedia pořád baví. Pátý díl nese podtitul Dnes nám hraje ropucha a želva! Poznáte ho podle typické obálky, kterou se knihy vyznačují, pokaždé je na nich Lenka a tento pátý díl je fialový.

Musím říct, že jsem se zase výborně bavila, a to jsem dospělák se čtyřmi křížky na hřbetě! 🙂 Myslím, že pokud třeštidlo Lenka zaujme dospělé, u dětí to problém taky nebude. Tento typ četby je oblíbený u malých čtenářů, kteří mají raději méně textu a hodně obrázků. Mám zkušenost, že děti, jež nerady čtou, vesměs upoutají. Lenčiny katastrofy jsou opět vymazlené, grafické ztvárnění je veselé a vtipné. Lenka je sice děvče, ale bez obav si o ní mohou číst i kluci, aniž by se za svou volbu museli stydět. Tahle žákyně páté třídy je v lumpárnách předčí.

Jak už jsem zmínila v recenzi na třetí díl Lenčiných katastrof, není nutné číst příběhy po řadě, ale klidně na přeskáčku, jsou uzavřené.

Ke knize patří i skvělý Deník. Pokud vás a především vaše děti Lenčiny katastrofy svými obrázky svádějí k vlastní tvorbě, můžete použít právě tento kreativní sešit a tvořit. Opravdu skvělý nápad, který potěší všechny, kdo rádi malují a kreslí, i ty, kteří mají rádi různé výtvarné doplňovačky.

Hledáte-li humorné čtení pro čtenáře kolem deseti let, Lenčiny katastrofy doporučuji. Je to čtení pro celou rodinu, které je srovnatelné s dnes už legendárními Deníky malého poseroutky. Lenka Patrmanová vás rozhodně nudit nebude.

Za recenzní výtisky obou titulů děkuji knihkupectví Knihcentrum.cz, kde si knihu i deník můžete pořídit.

Kulihrášek a Budulínek

Nakladatelství Portál pro malé i velké čtenáře připravilo dvě klasické a notoricky známé pohádky v praktickém „balení“. Oboustranná knížka nevychází poprvé, takto se již představily pohádky Jak šlo vejce na vandr a Tři prasátka a také dvojí verze pohádky o kůzlátkách. A teď jsou tady dva malí kluci, Kulihrášek a Budulínek.

Pohádku o Budulínkovi není třeba představovat podrobněji, všichni ji určitě znáte. Malý chlapec, který žije s babičkou a dědečkem, jednoho dne zůstává doma sám. Slíbil, že si na oběd sní hrášek (konkrétně v této verzi je to kaše), co mu babička připravila a ani za nic nikomu neotevře dveře. Jak to dopadlo, víme všichni. Ale jak už to bývá, pohádka má šťastný konec a všechno dobře dopadne.

A Kulihrášek? Nejsem si jistá, jestli je tento pohádkový hrdina dostatečně znám českým dětem – když jsem se ptala staršího syna a jeho přítelkyně, neznali ho, na rozdíl od Budulínka. Tak kdopak se pod tímto rošťáckým jménem skrývá? Je to malý hošík, který vyskočí zpoza pece v domě ženy, která nejvíc na světě touží po děťátku. Kulihrášek je malý filuta, který si se vším ví rady. Hned se nabídne, že otci, který pracuje na poli, zanese oběd. Přestože je opravdu malinký jako kulička hrášku, dokáže si poradit s nejrůznějšími nástrahami, které na něj čekají, je bystrý a chytrý a má, jak se říká, pod čepicí. I tato pohádka končí dobře, děti si z ní, stejně jako z Budulínka, odnesou ponaučení. Tato verze pohádky pochází z pera slovenské spisovatelky Márie Ďuríčkové.

Obě pohádky jsou psány tak, aby jim rozuměly malé děti, i když si zachovávají takový trochu starobylý ráz typický pro pohádková vyprávění. Na příbězích je skvělé, že mohou působit výchovně, děti se dozví, proč nesmí otevírat cizím lidem a že se musí poslouchat, a taky, že ne všechny děti se musí maminkám narodit. Ale to už záleží na tom, jak moc jsou malí čtenáři a posluchači zvídaví a jestli už tomu rozumí.

Obě pohádky ilustroval Vladimír Král, který se podílel i na předchozích oboustranných knížkách. Jeho ilustrace jsou hodně specifické, výrazné, působí na mě snově. V podstatě jsem se na ně nemohla vynadívat. Stejně fascinován jimi byl i tříletý syn, který si je pořád prohlížel. Snadno rozpoznal, kdo je kdo, pojmenoval věci na obrázcích, dobře se v nich orientoval. Bál se jen obrázku, na němž je vyobrazen kníže. Ilustrace přesně vystihuje jeho charakter, působí velmi výrazně a je vidět, že není kladnou postavou příběhu.

Kniha je zpracováním přizpůsobená malým ručkám, které bývají nešikovné. Díky křídovému papíru se stránky jen tak neohmatají a nepokrčí. Koncept dvou pohádek v jedné knížce se mi líbí, je praktický. Délka pohádek je uzpůsobená dětské pozornosti, která nebývá dlouhá, takže nenudí. Přidejte k tomu působivé ilustrace a máte neotřelou četbu pro společné chvíle s dětmi.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Portál, na jehož eshopu si knihu můžete koupit.

Máma pro Papíka

Papík je malý papoušek, který nemá maminku. Moc mu chybí, snaží se proto nějakou najít. Ale jaká by měla být? Není to ani paní Mrožová, ani paní Tučňáková a už vůbec ne paní Žirafová. Všechny rezolutně kroutí odmítavě hlavou, vždyť se mu vůbec nepodobají. Smutný Papík se toulá dál, dokud nepotká paní Medvědovou, které vůbec nezáleží na tom, že se jí Papík nepodobá. Najde v ní malý papoušek novou maminku?

Japonka Keiko Kasza, která žije s rodinou ve Spojených státech, je autorkou mnoha dětských knih. Máma pro Papíka byla původně napsaná pro osvojené a adoptované děti, ale její obsah zaujme i ty ostatní.

Kniha je určená primárně dětem od dvou do pěti let, čemuž je uzpůsoben i její koncept. Text se vztahuje k danému tématu (hledání maminky), nikam jinam neodbočuje a malé čtenáře nerozptyluje, takže se mohou soustředit na Papíkovo hledání.

Téma je pojato citlivě s ohledem na věk dětí. Je na předčítajícím, jak jim Papíkovu misi blíže vysvětlí a jak nastíní dané téma. Průvodní text je psán v jednoduchých větách, aby děti udržely pozornost. Na jedné straně se objevuje maximálně pět, šest vět, což je pro menší děti tak akorát. Podařilo se mi proto upoutat i tříletého syna, který u knih jinak ještě dlouho nevydrží.

Povídání doprovázejí krásné ilustrace, které vytvořila přímo autorka Keiko Kasza (vystudovala grafický design) a musím říct, že nás se synem zaujaly na první pohled. Jsou rozkošné, vypadají jako malované štětcem a jejich výraznost je umocněna tím, že jsou přes celou dvojstranu.

Opět můžu tuto knížku doporučit jak pro čtení rodičů s dětmi, tak i do knihoven a školek, kde najde uplatnění při besedách a povídáních o rodinných vazbách.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Portál, kde si knihu můžete koupit.

DVOJRECENZE: Mlsný ježek Toník, Ustrašená veverka Barborka

Nakladatelství Fortuna Libri má na svém kontě spoustu báječných knih jak pro dospělé, tak i pro děti. Protože mám doma skoro tříleťáka, kterého se snažím odmala vést ke knížkám, stejně jako jeho dnes už téměř dospělého bráchu, nemohli jsme si nechat ujít dvě novinky z literatury pro děti. Knihy německé spisovatelky Andrey Reitmeyerové nesou názvy Mlsný ježek Toník a Ustrašená veverka Barborka. Nás jejich vydání těší dvojnásobně, protože pojednávají o sympatických zvířatech, což veverka a ježek bezesporu jsou, zároveň jsou to naši jmenovci. Už z fotek vidíte, že se v obou případech jedná o podobný koncept, jak formátem, tak zpracováním.

Na prvních stránkách se se zvířátky seznámíte. Kde žijí, čím se živí, děti poznají základní informace, které by o veverce a ježkovi měly vědět, stejně pár zajímavostí. Po grafické stránce se jedná o naprostý skvost, co se ilustrací týče. Ty má na svědomí přímo autorka a já musím říct, že nás oba se synem upoutaly na první pohled. Nejenže mají svůj půvab, jsou srozumitelné pro menší i větší děti, povídání doplňují na správných místech a jsou koncipovány tak, že pokud máte dítko, které pozornost neudrží příliš dlouho, můžete mu text převyprávět vlastními slovy, právě za pomoci obrázků. Z pohledu knihovnice obě knížky oceňuji i jako výborný a poutavý materiál ke společnému čtení s dětmi, nebo jako pomocníka při besedách o přírodě a zvířatech.

Oba příběhy mají navíc výchovný podtext. Mlsný ježek Toník pojednává o ježčím mláděti, které nechce jíst to, co ježci běžně konzumují. Místo toho by si si pořád dával jahody, jenže ty rostou jen v létě. Ale co v zimě, když maminka s tatínkem spí zimním spánkem a Toník nemůže, protože mu kručí v břiše? Napraví se ježčí mládě a začne jíst správné jídlo? Pomůže mu veverka, kterou potká v lese? Toníkův příběh ukazuje, že se nemůžeme přecpávat jen oblíbenými lahůdkami, ale musíme jíst to, co nám prospívá. Tahle knížka nám kápla do noty, protože náš Toník je taky neskutečně vybíravý. Já doufám, že čím častěji ji budeme číst, tím dřív Toník zjistí, co je pro něj dobré.

Ustrašená veverka Barborka je správnou volbou pro bojácné děti. Sama se bojí skákat, což se zdá divné, protože skákání je pro veverky úplně normální. Barborka se nedokáže odhodlat, ale možná jí pomůže motýl, který jí něco pošeptá do ouška. Co to může být? Překoná Barborka strach a bude skákat ze stromu na strom stejně jako její sourozenci? I tato knížka je nádherná, ukazuje dětem, že každá překážka se dá překonat. Opět ji zdobí překrásné obrázky, které jsou pastvou pro oko.

Ještě než mi do oka padly anotace, prolistovala jsem si příběhy a napadlo mě, že k textům se hodí jedno slovo – laskavý – zjistila jsem pak, že se v anotaci opravdu objevuje. Vystihuje podstatu obou vyprávění, která jsou poučná a dětem mají být nápomocny při překonávání problémů, ale zároveň jsou velmi milá. Autorka si nehraje na moralistku, nechce děti učit násilnou formou.

Obě knihy doporučuji nejen rodičům a dětem pro společné čtenářské a výchovné chvilky, suverénně obstojí v knihovnách, školkách i rodinných centrech.

Z pohledu malého recenzenta:
Povídání na mě bylo moc dlouhé, jsem divočák a nevydržím dlouho poslouchat. Ale mamka na mě vyzrála. Chvilku mi četla a pak mi ukazovala obrázky a vyprávěla mi o ježkovi, který se jmenuje jako já, a taky o veverce Barborce. To je zase mamčino jméno, pořád se tomu smála. Mně se líbil hlavně ježek, protože nechce jíst, ani já ne. Knížky jsem si prohlížel i sám, už totiž poznám ježka i veverku, jahody a taky les. A až budu trochu větší, přečteme si s mamkou i o tom, jak opravdový ježek a veverka žijí. Už se těším.

Za recenzní výtisky knížek děkuji nakladatelství Fortuna Libri, na jehož webu si můžete Mlsného ježka Toníka i Ustrašenou veverku Barborku koupit.

Lenčiny katastrofy – Zaklínání hadů

Lenka Patrmanová chodí do 5. B. Má dva blbobráchy, dvojčata Jakuba a Šimona. Blíží se jarní prázdniny a zatímco většina žáků 5. B. kam Lenka chodí, bude doma, Patrmanovi mají v plánu strávit volno na biofarmě v Krkonoších. Jediné, na co se Lenka těší, jsou zvířata. S sebou si vezme flétnu a bude se zdokonalovat ve hraní, její flétna totiž umí uspávat hady. Nejen Lenka s bratry, ale taky jejich rodiče si užijí týden plný legrace a nevšedních zážitků, které pobaví. Už dlouho jsem neměla v rukou knížku pro cca desetileté děti, takže jsem s radostí kývla na nabídku recenzování od knihkupectví Knihcentrum.cz a pustila se do čtení.

Kniha má podtitul Zaklínání hadů a je třetím dílem série Lenčiny katastrofy, pod níž jsou podepsány německá spisovatelka Alice Pantermüllerová spolu s ilustrátorkou Danielou Kochovou. Není nutné znát předchozí části, děj je samostatný a nenavazuje, což je velkou výhodou, pokud by se vám knihy do rukou dostaly na přeskáčku. Byť je počin primárně určen dětem, na své si přijdou i rodiče. Lenčiny příhody nenudí, jsou vtipné a pobaví všechny věkové kategorie.

Celá série se po grafické stránce nese v duchu známých deníků Poseroutky, díky kterým spousta dětí začala více číst. I Lenka si vede svůj deník, v němž přibližuje těžký život páťačky, již neustále otravují blbobraši i nudní rodiče. Výstižné ilustrace, velký text, různé typy písma, to vše činí knížku zajímavou a atraktivní. Takové čtení totiž baví. Ne všichni milují souvislý text bez obrázků, zejména děti ztrácejí rychle pozornost, pokud je pro ně něco nezáživné. Nic takového tady nehrozí. Grafika je v jednoduchém černobílém stylu, obrázky i texty působí hravě a nevtíravě.

Hlavní hrdinkou je dívka, a já už vidím, jak kluci /a možná i jejich tatínkové/ ohrnují nosy, o holce si přece nebudou číst. Lenka je stejné třeštidlo jako většina dětí jejího věku a jako typické děvče se vůbec nechová. Má smysl pro legraci, je hravá, všechno ji zajímá a proto se její příhody hodí pro všechny. Dospěláky určitě pobaví rodiče Patrmanovi, v nichž se zcela určitě najdou. Já se u čtení bavila a ráda jsem se na chvíli vrátila do dětských let a strávila s Lenkou bláznivý týden na biofarmě.

Za recenzní výtisk děkuji knihkupectví Knihcentrum.cz, kde si Zaklínání hadů můžete koupit.