Lenčiny katastrofy – Zaklínání hadů

Lenka Patrmanová chodí do 5. B. Má dva blbobráchy, dvojčata Jakuba a Šimona. Blíží se jarní prázdniny a zatímco většina žáků 5. B. kam Lenka chodí, bude doma, Patrmanovi mají v plánu strávit volno na biofarmě v Krkonoších. Jediné, na co se Lenka těší, jsou zvířata. S sebou si vezme flétnu a bude se zdokonalovat ve hraní, její flétna totiž umí uspávat hady. Nejen Lenka s bratry, ale taky jejich rodiče si užijí týden plný legrace a nevšedních zážitků, které pobaví. Už dlouho jsem neměla v rukou knížku pro cca desetileté děti, takže jsem s radostí kývla na nabídku recenzování od knihkupectví Knihcentrum.cz a pustila se do čtení.

Kniha má podtitul Zaklínání hadů a je třetím dílem série Lenčiny katastrofy, pod níž jsou podepsány německá spisovatelka Alice Pantermüllerová spolu s ilustrátorkou Danielou Kochovou. Není nutné znát předchozí části, děj je samostatný a nenavazuje, což je velkou výhodou, pokud by se vám knihy do rukou dostaly na přeskáčku. Byť je počin primárně určen dětem, na své si přijdou i rodiče. Lenčiny příhody nenudí, jsou vtipné a pobaví všechny věkové kategorie.

Celá série se po grafické stránce nese v duchu známých deníků Poseroutky, díky kterým spousta dětí začala více číst. I Lenka si vede svůj deník, v němž přibližuje těžký život páťačky, již neustále otravují blbobraši i nudní rodiče. Výstižné ilustrace, velký text, různé typy písma, to vše činí knížku zajímavou a atraktivní. Takové čtení totiž baví. Ne všichni milují souvislý text bez obrázků, zejména děti ztrácejí rychle pozornost, pokud je pro ně něco nezáživné. Nic takového tady nehrozí. Grafika je v jednoduchém černobílém stylu, obrázky i texty působí hravě a nevtíravě.

Hlavní hrdinkou je dívka, a já už vidím, jak kluci /a možná i jejich tatínkové/ ohrnují nosy, o holce si přece nebudou číst. Lenka je stejné třeštidlo jako většina dětí jejího věku a jako typické děvče se vůbec nechová. Má smysl pro legraci, je hravá, všechno ji zajímá a proto se její příhody hodí pro všechny. Dospěláky určitě pobaví rodiče Patrmanovi, v nichž se zcela určitě najdou. Já se u čtení bavila a ráda jsem se na chvíli vrátila do dětských let a strávila s Lenkou bláznivý týden na biofarmě.

Za recenzní výtisk děkuji knihkupectví Knihcentrum.cz, kde si Zaklínání hadů můžete koupit.

Reklamy

Knižní návraty do dětství

Na svoje oblíbené knížky z dětských let vzpomínám docela často. A taky už dlouho plánuju tenhle článek, jsem moc ráda, že jsem se k němu konečně dostala. Záměrně neuvádím ty staré známé pecky jako Mikeš nebo Děti z Bullerbynu, ty milujeme všichni a víme o nich poměrně dost. Vybrala jsem spíše ty méně profláklé.

Jednou z mých prvních dětských knížek, kterou si vybavuju, je O Kubáskovi, Měsíčkovi a modrooké Nanynce. Měla jsem ji hodně moc ráda, mamka mi z ní předčítala. Když jsem se pak naučila číst sama, četla jsem ji pořád dookola. Vypráví se v ní o ztraceném panáčkovi Kubáskovi. Zaujala mě tehdy /a vlastně i dnes/ zajímavá grafická podoba knížky. Ilustrace jsou doplněné fotkami koláží z přírodnin.

Anička z I. A. nádherná knížka Jana Rysky o prvňačce Aničce, která byla hodná a vzorná, ale pořád ji zlobil kluk Pavel Šlechta. Myslím, že je to jedna z těch knížek, které kdyby se po menší úpravě znovu vydaly, tak by se dětem líbily (a stejně tak i rodičům a prarodičům).

Ferdův slabikář. Ten mě bavil hodně moc!!! Další nadčasovka, čerpala jsem z ní i při besedách s dětmi. Nezapomenutelné říkanky a příběhy o písmenkách, uměla jsem je zpaměti.

Kozlíček Kaštánek. Pro tuhle knížku mám zvláštní slabost. Četla jsem ji hodně často, příběh kozlíka kaštanové barvy, který měl být poražen, ale podařilo se mu utéct, mě vždycky dojímal. A taky jsem milovala ilustrace, které v knížce jsou. Zrovna dneska jsem ji vyhrábla ze Studentovy knihovny a nostalgicky si ji připomněla s mamkou, která u nás zrovna byla. Taky přijde do dětské knihovničky a budeme ji číst, až přijde její čas. (Ta knížka, ne mamka :-))

Dvanáct pohádek. Na tuhle knížku myslím docela často. Bohužel mi zmizela někde v propadlišti dějin. Obsahuje zajímavé pohádky v nichž jsou hlavními hrdiny třeba obyčejné věci. Napsala ji Jarmila Svatá někdy v padesátých letech. V paměti mi utkvěla pohádka o polévce, která zpívala. Děti remcaly, že je k jídlu zase jen polívka, a jejich maminka jim řekla, aby poslouchaly, co polévka vypráví, když se vaří. Docela ráda bych si pohádky s odstupem času připomněla.

Děvčátko z města. Další z knížek, které jsem četla několikrát. Příběh malé holčičky ze Sovětského svazu, která za války přežije jako jediná z celé rodiny bombardování, se mi neskutečně líbil. Malou Valentinku si k sobě vzala žena z vesnice, která měla více dětí a holčičku přijala jako vlastní. Z knížky si vybavuju, že často jedli brukev, což jsem jako dítě netušila, co může být. Až dneska jsem se dočetla, že brukev je něco jako matka dnešních košťálovin. 🙂

Gabra a Málinka: Tyhle valašské cérky jsou taky moje srdcovka a píšu o nich už tady. Taky o knížkách  Hra na Betsy Bowovou a Bibi, které mají neodmyslitelné místo v mé knihovně, už jsem psala dřív. 
Trilogie od Martiny Drijverové Táta k příštím Vánocům, Táta pro radost i pro zlost a Táta nemá smutky rád se v knihovně nikdy moc neohřála, protože jsem ji měla doma skoro pořád já. Série příběhů o sestrách Janě a Evě, které hledají nového tatínka, s nímž se posléze musí, stejně jako s novou sestřičkou, sžít, jsem doslova hltala.

Velkou slabost jsem měla vždycky pro knížky Heleny Šmahelové. Nejčastěji jsem se vracela ke své „svaté čtveřici“ zahrnující romány Velké trápení: nikdy jsem nechápala, jak mohli rodiče hlavní hrdinku Janu odložit do dětského domova, jen aby se mohli v klidu rozvést, zatímco její mladší sestra mohla být s matkou; Já a moji drazí vyprávějící o dívce Aničce, která žije s velkou rodinou a přesto je pořád sama; Magda, jejíž stejnojmenná hrdinka vyrůstá s postaršími rodiči vědátory, a je taky v podstatě sama, protože má mnohem starší sourozence, kteří mají své životy; a Dora na cestách o náctileté dívce, která s otcem cestuje za matkou do New Yorku. Možná si ji pamatujete z knížek Dobrá mysl a Dora a medvěd, v nichž byla tehdy ještě malá.

Četli jste některou z nich nebo máte úplně jiné srdcovky z vašeho dětství? Budu ráda, když mi o nich napíšete. 🙂

Léto na druhý pokus


Sedmnáctiletá Taylor odjíždí s rodiči a sourozenci trávit prázdniny do letního domu u jezera, který rodina vlastní. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby se tak nestalo po dlouhých pěti letech. A kdyby k tomu rodina neměla ještě jeden smutný důvod. Pro otce rodiny je to poslední léto, které  může strávit se svými blízkými, má totiž rakovinu slinivky v posledním stádiu.

Jenže Edwardsovi k sobě nemají moc blízko. Lépe řečeno, neumí si mezi sebou vyjádřit city. Sourozenci jsou každý z jiného těsta a rodiče? Každý má v koutku srdce svého oblíbence, a i když se snaží měřit všem stejným metrem, jde to poznat.
Taylor má  nejblíž právě k otci, s matkou má vztah spíše komplikovaný, což se v průběhu děje ukáže až mockrát, na můj vkus.
Úplně největší obavu má Taylor ze setkání s bývalými přáteli, které před pěti lety opustila bez slůvka rozloučení.
Přitom šlo o takovou banální zápletku (z pohledu dospělého) – když bylo Taylor dvanáct, zamilovala se do svého kamaráda Henryho a začali spolu chodit(!). Mezi námi, ve dvanácti… no… 🙂  
Její nejlepší kamarádka Lucy do něj byla zamilovaná taky, ale Taylor to řekla později a ta jí nedokázala o svém vztahu s Henrym říct pravdu. Raději to léto narychlo odjela bez vysvětlení a už se tam až do tohoto osudného pobytu neukázala.

Toť celá zápletka, když se na ni divám já, jako dospělá, přijde mi dost zbytečná, ale když je vám dvanáct, máte pocit, že se zhroutí svět.

Mě spíš dojímala druhá stránka příběhu – proč přijeli Edwardsovi k jezeru. Otec ví, že je to poslední možnost jak si svou rodinu užít a snaží se využít ji do poslední kapky.
Ze všech sourozenců má Taylor asi nejtěžší pozici – bratr je nadaný génius, který si vystačí sám, pubertální sestra Gelsey je talentovaná baletka, stejně jako její matka, a Taylor si proto připadá obyčejná a nezajímavá.
Její otec se do ní dokáže vcítit, oba spolu tráví spoustu času. Spolu s Taylor sledujeme zhoršování zdravotního stavu jejího otce se všemi důsledky, pro mě to byla asi nejemotivnější stránka knihy.
Právě Taylořin otec byl pro mě nejsympatičtější postavou románu. Právník s citlivou duší a láskou ke knihám.
Naopak si mě nezískala matka. Bohužel jsem z ní neměla dobrý pocit, nelíbilo se mi její chování k Taylor. Ke konci knihy se to snažila autorka napravit, mně však zůstávala i nadále něčím protivná.

I přes ten dost nešťastně zvolený důvod Taylořiny nechuti k letnímu pobytu u jezera se mi román líbil, i když nejsem cílová věková skupina, které je knížka určená.
I když ji u nás v knihovně máme na dětském oddělení, věřím, že ji ocení i starší čtenářky, kterým doba raného mládí není cizí a dokáží se vcítit do citlivé duše mladé dívky.

Prokleté město

Lisa McMann, která se českým čtenářům představila s trilogií Lovkyně snů, přichází s novou knihou Prokleté město.
Hlavní hrdinka, studentka Kendall žije v malém městečku Cryer´s Cross. Trpí obsedantně kompulzivní poruchou. Její potíže se zhorší, když náhle zmizí studentka ze školy, kam Kendall chodí, Tiffany. I když ji moc neznala, přesto zmizení Kendall těžce nese a její porucha se zhoršuje. Velkou oporou je pro ni Niko, se kterým chodí.
Když se do mětečka těsně po této události přistěhují noví spolužác, sourozenci Marlena a Jacián, Kendall neví, co si má  myslet. Zatímco Marlena je velmi přátelská a se Kendall se skamarádí, Jacián je odtažitý. Navíc se proslýchá, že má se zmizením Tiffany něco společného…
Když zmizí i Niko, začne Kendall slýchat hlasy zmizelých studentů. Jejich volání o pomoc nahání strach.
Kendall se musí dopátrat pravdy. Maličké městečko Cryer´s Cross skrývá tajemství, které spadá do minulosti a je propojeno s jeho obyvateli. Podaří se Kendall zlomit prokletí?

Lisa McMann napsala duchařinu pro mladé, ve které opět použila svůj proslulý úsečný styl. Působí zvláštně, možná každému nesedne. Je to, jakoby jste se dívali na film. Trošku mi to připomínalo komentáře k filmům pro nevidomé. Obálka knížky mě zaujala na první pohled, navozuje tajemnou atmosféru, právě proto jsem si knížku vybrala. 

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fragment)

Deklarace smrti

Svět roku 2140 je na hony vzdálený tomu našemu současnému. Lidstvo našlo lék na nemoci, porazilo smrtelnost a tak někteří z nich mohou žít věčně. Jenže jak zařídit, aby se svět nepřelidňoval? Zbývá jediné řešení – omezit porodnost. Proto byla přijata Deklarace, která nařizuje, že lidé mohou mít jen jedno dítě. Porušení zákona se trestá. Děti, které se narodily „navíc“ jsou zařazeny do ústavu Grange Hall pro Přebytečné. Tam se učí domácím pracem, aby mohli sloužit Vyvoleným.
Jednou z Přebytečných je patnáctiletá Anna.
Díky důkladnému vymývání mozku je Anna přesvědčená, že její rodiče jsou špatní lidé, kteří neměli dopustit, aby se narodila.
Anna se snaží být dobrou Přebytečnou, připravuje se na službu pro Vyvolené. Svědomitě si plní své povinnosti a doufá, že tím odčiní, co její rodiče spáchali.
Jednoho dne je klid Grange Hallu narušen. Přichází nový Přebytečný. Petr je jiný než ostatní. Ihned dává všem najevo, že s Deklarací nesouhlasí a Anně oznámí, že zná její rodiče.
Správkyně ústavu, paní Pincentová nechává Petra zavřít na samotku, plánuje jeho zabití, protože cítí, že Petr je schopen rozvrátit celý ústav, který ona tak pečlivě budovala.
Anna, která je zprvu nedůvěřivá si uvědomí, že na Petrově vyprávění něco je. Nechá se zavřít na samotku, aby spolu mohli utéct….
Román Deklarace smrti se svým tématem řadí mezi knihy s dystopickou tématikou. Tentokrát je na programu nesmrtelnost. Vyvolení berou léky na Dlouhověkost, je jasné, že jich na světě může být jen omezený počet, proto je povoleno jen jedno dítě. Připomíná mi to trochu situaci v Číně.
Deklarace smrti se čte dobře, je v ní dobře popsáno, jak lze někomu vymýt mozek a dokonale jej „zblbnout“ natolik, že pohrdá sám sebou. Někdy jsem měla sto chutí Annou zatřást a říct jí, ať toho svého fanatismu nechá.
Knih s dystopickou tématikou je na knižním trhu hodně, Deklarace smrti dokonce vychází už podruhé, první náklad byl vyprodán ještě v době, kdy dystopie nezažívala takový boom jako dnes. Za své mluví také obálka knihy, která je u tohoto aktuálního vydání mnohem hezčí než u prvního. 

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fragment)

Hunger games – Síla vzdoru


Reality show pokračuje, Hunger games vrcholí. Katniss přežije speciální ročník her, jenže nemá tušení, co je s Peetou. Hry totiž neskončily klasickým způsobem, ale vzpourou proti prezidentu Snowovi. 
Katniss je spolu s ostatními rebely, svou matkou i sestrou Prim v Třináctém kraji (ano, opravdu existuje!) trne strachy, protože netuší, co je s Peetou. Ten zůstal na „druhé straně barikády“, prezident Snow ho drží v zajetí.
Obyvatelé Třináctého kraje žijí v podzemí, kde je všechno precizně řízeno čipy. Katniss s Hurikánem se mohou občas vydat na lov. Je to nejen jejich rituál, ale také jim pobyt v lese, na čerstvém vzduchu, pomáhá přežít.  
Katniss si pořád dokola opakuje svou mantru: „Jmenuji se Katniss Everdeenová. Je mi sedmnáct let. Pocházím z Dvanáctého kraje. Byla jsem splátkyní v Hladových hrách………“ a neví, co má dělat.
Souhlasí s nápadem, že se stane reprodrozdem a natočí proklamy, které by měly rebelům pomoct se vzpourou proti Kapitolu. Ale v hloubi duše o tom přesvědčená není. Navíc její proklamy Peetovi spíše škodí. Prezident Snow ho mučí tak, že mu pozmění pamět a Peeta si o Katniss myslí, že ho zradila.
Tentokrát žádné souboje v aréně nebudou, ale i tak poteče krev a bude „krucho“, jak se u nás říká. (krucho = těžko).
Chystá se svržení prezidenta Snowa, které má Katniss podpořit. Jak se rozhodne? Učiní jedno překvapivé rozhodnutí, ale to prozrazovat nemůžu.
Myslím, že je dobře, že tímto dílem série skončila, další by už byl asi jen nastavovanou polívkou. Poslední kapitola mi trochu připomněla závěr posledního Harryho Pottera, kdy se s hrdiny potkáváme po dvaceti letech.
Nějak podobně Hunger games uzavřela i její autorka a je to podle mě jen dobře, jakkoliv se mi celá trilogie líbila, myslím, že další díly by jí jen uškodily. Každopádně stojí za přečtení i zamyšlení. 


(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fragment)