Přes práh

On je pětašedesátiletý vdovec žijící ve vzpomínkách na milovanou ženu, ona devítiletá holčička, které je všude plno. Až moc plno. Nevrlý důchodce Filip Galvan a přemoudřelá školačka Amálie, seznamte se s nimi, litovat nebudete.

Filipovi se dny slévají, stesk po manželce neutichá ani po letech. Z letargie ho jednoho dne vytrhne zvláštní škrábání na dveře. Když je otevře, do bytu mu vklouzne kocour Olly a s ním i energická, na svůj věk až příliš chytrá Amálie a od té doby je obou všude plno. Jak to dopadne, když se Amálie zraní a Filip, aniž by si to sám přál, bude dívku pár týdnů hlídat? 

Poněkud nesourodá dvojice Filip a Amálie se spolehlivě postará o pár hodin vaší dobré nálady. Dívenčiny výmluvné eskapády dokážou vykouzlit úsměv na tváři, i když někdy je Amálie všude víc než dost a vy Filipa docela chápete :). Ale přiznejme si, občas takovou energickou smršť v podobě dětské čisté duše, která nastaví zrcadlo, potřebujeme všichni.

Čtení této knížky vyvolá spoustu otázek a námětů k přemýšlení. Znáte dobře své sousedy? Všechny asi ne, některé možná vůbec, jiné třeba jen trochu a vlastně vůbec netušíte, co se děje za dveřmi jejich domácností. Co se za nepřístupnou tváří starší sousedky odvedle skrývá velký smutek?

Román Anety Kollerové Maškové nazvaný výstižně Přes práh cílí na milovníky poklidného čtení, kteří nehledají výrazně akční děj, ale rádi se noří do pomalu a zlehka plynoucích příběhů. Pokud jste si oblíbili knížky jako je Babička pozdravuje a omlouvá se nebo Muž jménem Ove, laskavou četbu bořící hranice napříč generacemi, bude se vám zamlouvat i tato knížka.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Rosier.

Ztracený v pustině

S australskou spisovatelkou Jane Harperovou jste se mohli setkat, pokud jste četli její detektivní romány Sucho a Síla přírody v nichž je spojovacím prvkem policista Aaron Falk. Aktuální počin Ztracený v pustině je samostatným příběhem, atmosférou se však předchozím knihám hodně podobá.

Tři bratři Brightovi – Nathan, Cameron a benjamínek rodiny, příznačně zvaný Benny. Společně vyrůstali na rodinné farmě, z níž nejstarší Nathan odešel po neshodách s rodinou i obyvateli městečka. Po letech se vrací, aby pohřbil jednoho z bratrů, prostředního Camerona, který byl nalezen mrtvý v pustině, kde kromě legendárního náhrobního kamene nic jiného není. Všichni jsou v šoku, neboť Cameron měl vše – manželku a dvě dcerky a také jménem rodiny vedl farmu. Nikdo nechápe, co ho vedlo k tomu, aby odstavil auto a vydal se vstříc nepříjemné smrti? Nathan má spoustu otázek, ale žádné odpovědi, ty jsou zasunuty hluboko v minulosti, kterou není lehké rozplést. Jak víme, některá tajemství by se neměla nikdy vynořit na povrch.

Jane Harperová opět dokazuje, že drsnost a syrovost australského vnitrozemí dokáže přímo mistrně zakomponovat do svých příběhů. Ty jsou psychologicky laděné a na paškál si berou vzájemné vztahy mezi rodinnými příslušníky. Navíc z nich sálá všudypřítomné horko, které dokáže hodně znepříjemnit běžný život, kdy máte nejbližšího souseda na míle daleko, takže se musíte spoléhat sami na sebe.

Na první pohled se Ztracený v pustině tváří jako detektivní román, nebo akční thriller, ale ve finále dostáváme slušné, skoro antické drama rozebírající vnitřní pocity postav a sahající všem hluboko do svědomí. Jane Harperová píše hodně poutavě, její popisy jsou hodně vemlouvavé a dokážou podnítit čtenářovu mysl, aby si skládala střípky příběhu do ucelené podoby, kterou autor stejně vždy rozmetá.

Pokud milujete spletité příběhy a máte rádi drsné australské prostředí, nenechte si nejnovější počin Jane Harperové ujít, stojí za to.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, knížku můžete koupit na eshopu.

Skandál v rytmu charlestonu

Kit Scottová, mladá Australanka pocházející z tzv. „lepších vrstev“ přijíždí do Londýna splnit si velký sen. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby se nepsala dvacátá léta dvacátého století a svět nebyl rozdělen na dvě poloviny – tradiční a moderní. Hádejte, která měla ve společnosti ještě stále převahu? Na divadelním konkursu se potkává s Kanaďanem Zekem Gardinerem, s nímž vytvoří dokonalou dvojici s jiskřivým nábojem, chemie mezi nimi prostě funguje na sto procent. Oba jsou pro svůj původ nazýváni jako „koloniálové“, nepatří mezi čistočisté Angličany, což jim mnozí nezapomínají škodolibě připomenout. Kit a Zeke získají roli v muzikálu a užívají si úspěch na prknech, které znamenají svět, což znamená také spoustu večírků, na nichž potkávají také členy královské rodiny. Kit se při tanci náhodou ocitne vedle prince z Walesu a bulvární plátky mají jasno. Je to jasné, pro prince je taková „aféra“ nemyslitelná, proto jeho lidé Kit začnou spojovat s jiným aristokratem, který také rád vymetá večírky. Vypadá to, že pohledný lord Henry Carleton má o Kit upřímný zájem. Ale jak to vidí ona? A jak to má se Zekem, jehož rodiče mají původ úplně obyčejný?

Román Skandál v rytmu charlestonu je velmi příjemným počinem, který potěší milovníky tzv. „zlatého věku“, kdy jazz vytlačoval tradiční hudbu a šaty i vlasy se zkracovaly tak, že to puritáni považovali za hanebné. Příběh není jen popisem večírků a divokých jízd, především nastavuje zrcadlo tehdejší pokrytecké společnosti, která dávala na odiv šlechtické tituly a majetek a nic jiného pro ně nebylo správným měřítkem pro vstup mezi smetánku.

Pamela Hartová píše poutavě a dokáže do lákavého světa plného tance a hudby vtáhnout na první dobrou. Všímáte si rozdílů mezi aristokracií a obyčejnými lidmi, zatínáte prsty při nadutém jednání lidí, kteří si myslí, že spolu se šlechtickým titulem spolkli i veškerou moudrost světa.

Do rukou se vám nedostává jednoduchý románek, ale příběh s mimořádně sympatickými hlavními hrdiny hrající také na vážnější notu. Přímo vybízí k přemýšlení o tom, jak se necháváme ovlivnit předsudky a formovat rodovými dispozicemi.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Jota. Knihu koupíte na eshopu.

Osudová žena

S tvorbou Renaty Názlerové jsem se setkala poprvé díky knize Tlustoprdka. No a co?, která mě doslova přikovala ke čtení, bavila jsem se u ní od začátku do konce. Druhým počinem autorky je Osudová žena, na které mě zaujalo téma návratů do minulých životů.

Psychoterapeut Cyril má novou klientku. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby tou ženou nebyla Anna Jakubovie, sebevědomá až příliš, hrdá, úspěšná a především mimořádně přitažlivá. Svých předností je si vědomá a všem v okolí to dává patřičně sežrat. Samozřejmě, že to zkusí i na Cyrila, ten jí v rámci předepsané terapie doporučí tzv. regrese – návraty do minulých životů, které se provádějí v hypnóze. Pro Annu je to zpočátku něco téměř nemyslitelného, postupem času však zjistí, že díky regresím pozná hlouběji nejen sama sebe, ale i příčinu svého chování.

Děj sleduje Annu a postupnou proměnu její osobnosti a v prostřizích nechává čtenáře nahlédnout do minulých životů hlavní hrdinky. Setkáme se s ní mimo jiné ve starověkém Egyptě i Peru, nebo v Paříži těsně po druhé světové válce. Tyto části mě velmi bavily, ale čekala jsem, že jich bude víc a budou propracovanější, co se terapie týče.

Oba hlavní hrdinové nepobrali mnoho mých sympatií, ale to je ryze můj subjektivní názor. Nelíbilo se mi Annino chování, i když vím, že v příběhu mělo své opodstatnění. Neoblíbila jsem si ani Cyrila, u něhož jsem měla pocit, že u něj občas převládá jiný nástroj myšlení, než je mozek 🙂 a nedokáže se v určitých věcech projevit a rozhodnout. Víc se mi zamlouvaly postavy vedlejší – Jiří, Cyrilův kolega a kamarád v jedné osobě a Cyrilova přítelkyně Ester.

Hrdinové mají stejně jako v předchozí knize život o mnoho lehčí díky tomu, že jsou zajištěni po finanční stránce, ale znovu také zjistíme, že na tučném kontě v bance osobní štěstí nezávisí. Román Osudová žena je opět napsaný velmi lehkou rukou, přestože se v něm autorka dotýká vážnějších témat, pořád patří mezi oddechovou četbu, která zpříjemní nadcházející letní dny.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fortuna Libri, knihu pořídíte na eshopu.

Domek v Irsku

Milovníci série Romantické útěky spisovatelky Julie Caplinové zbystřete! Máme tady další, celkově už osmý kousek, který se odehrává v Irsku! Irsko je pro mnohé – pro mě tedy určitě – vysněnou destinací, srdcovkou, takže si ho pojďme hezky užít v románu Domek v Irsku.

Hannah si možná mlhavě pamatujete z předchozího počinu Chata ve Švýcarsku, kde byla hlavní hrdinkou její sestra Mina. Hannah je právnička, žije v Manchesteru a už dlouho má pocit, že by potřebovala změnu. Přihlásí se proto na šestitýdenní kulinářský kurs v Irsku. Než se přesune na útulný irský venkov, zastaví se v Dublinu, aby si užila víru velkoměsta, a to se vším všudy. SE VŠÍM VŠUDY – to znamená nejen dobré jídlo a pití, ale také, ehm, ehm, společnost atraktivního fešáka. Conora potkává úplně náhodou a netuší, že to není jejich poslední setkání. Kurz vaření začíná totiž i s nečekaným překvapením pro Hannah.

Kdo knížky Julie Caplinové už zná, tak ví, co může od každého jejího počinu čekat. Dobré jídlo, atraktivní lokaci a romantiku kombinovanou s jiskřivým humorem. Na to většina milovníků romantických knížek slyší. Autorka má svou osvědčenou šablonu, v níž mění pouze hlavní hrdiny a destinaci, kde se příběh aktuálně odehrává. Hrdinka většinou odjíždí řešit své osobní problémy a kromě talíře plného regionálního jídla potká i osudový milostný vztah. A víte co? Funguje to i po osmé.

Děj mi připadá tentokrát nejzajímavější, prostředí irského venkova mi sedlo. Tato země je mou oblíbenou destinací, ráda bych ji někdy viděla i na vlastní oči. Knižní návštěva se povedla – autorka opět dokázala, že umí přiblížit danou zemi takovým způsobem, že máte pocit, jako byste se tam ocitli. Vnímáte malebnost irské krajiny, rozmanitost lidí, nechyběl humor a vtip a tentokrát i jedna záhada. Bavily mě slovní přestřelky mezi účastníky kurzu a zejména ty, které mezi sebou vedli Hannah a Conor.

Domek v Irsku je oddechovou záležitostí, prostředkem k navození příjemné atmosféry, když potřebujete vypnout. Tak si užijte nádherné a spontánní Irsko a zkuste hádat, kam nás Julie Caplinová vezme příště. Možná tušíte, možná ne, v každém případě se těšme všichni už teď, protože se sérií Romantické útěky je to tak, jak jsem už psala u jiného dílu – jako byste vklouzli do oblíbených papučí – je vám prostě dobře.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, knihu zakoupíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Kodaňská Píseň písní

Žila byla jedna rodina, která byla vystavěna na rusko-dánských základech. Když syn dánského obchodníka Hannibal potkává ruskou cirkusačku Varinku, doufá, že v domě, který koupil v Kodani, vytvoří velkou šťastnou rodinou pohodu plnou hudby a umění. Ale jeho nevěsta zatrpkla vůči lásce poté, co viděla svou první lásku, jak mizí během cirkusového představení ve chřtánu hrocha, to by poznamenalo každého. Manželům se narodí dcera Eva, která oplývá zvláštními vizemi a miluje kouzla. Zamiluje se do klidného a tichého krotitele holubů Jana Gustava, s nimž zplodí tři úžasné dcerky, křehkou, na vědu zaměřenou Filippu a umělecky založená dvojčata Esther a Olgu. V románu Kodaňská píseň písní sledujeme fascinující cestu životem neuvěřitelné rodiny v kulisách dvacátého století.

Příběh je podán z pohledu Esther, malířky, která se svou sestrou, pěvecky nadanou Olgou tvoří umělecké jádro rodiny. Plachá Esther vnímá svět pomocí barev a neustále žije ve stínu krásnější sestry, jíž muži doslova padají k nohám. Nepanuje mezi nimi žádná zloba ani rivalita, stejnou měrou jako jedna druhou milují i nejstarší Filippu.

Osud rodině nakládá nejrůznější překážky a situace, které musí překonávat. Některé jsou úplně obyčejné, jiné jim doslova obrátí životy naruby. Prožívají lásky, utrpení, bojují s nemocemi i smůlou, opájejí se úspěchy… Zdánlivě celý počin působí jako obyčejný příběh obyčejné rodiny, stejné jako je ta vaše, moje, sousedova, či Pepy Nováka z Horní Dolní. Ale víte co, vůbec to tak není. Annette Bjergfeldtová stvořila dílo, které si zamilujete, pokud máte slabost pro neobyčejné ságy. V knize se zlehka objevuje téma magického realismu, ve střípcích rodinné kroniky je důraz kladen na poetičnost, nálady, emoce a barvy, jimiž Esther promlouvá ke čtenářům. Autorka stvořila postavy, jimž věříte a dovedete se do nich vžít, natolik z nich kypí život. Každá je jiná, Esther jemná, Olga excentrická, Filippa praktická, jejich matka společenská, otec její přesný opak – Jan Gustav je ten typ vedlejší postavy, kterou si zamilujete pro její charakterové vlastnosti. A babička Varinka? To je kapitola sama pro sebe, svérázná samorostka, za níž mluví její mantra pro všechny špatné situace: „Ser na to hovado!“

Annette Bjergfeldtová je jednou z těch autorek, které si v textu hrají se slovy, využívají metafory, přirovnání, postavám dávají punc nevšednosti a výjimečnosti. Děj nechává plynout pomalu a pozvolna, zdánlivě vyvolává pocit, že se vlastně nic neděje, přitom na hrdiny nabaluje spoustu příhod a situací, dramatických i ztřeštěně tragikomických.

Jestli jste si oblíbili excentrickou rodinu z románu Johna Irving a Hotel New Hampshire, do srdce se vám vryjí také hrdinové knihy Kodaňská píseň písní. Tenhle příběh se nečte, ale s postavami se rovnou prožívá.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, knihu koupíte na eshopu.

Staré odrůdy

Dvě ženy, odlišné už více být nemohou. Jedna ve zralém věku, druhá stojí na prahu dospělosti. První semlel život, proto se spoléhá jen sama na sebe, druhá má pocit, že všichni stojí proti ní a tak kolem sebe kope. Co se stane, když se setkají? Mohou, aniž to tuší, jedna druhé předat něco ze sebe, pomoci si navzájem? Liss a Sally, seznamíte se s nimi ve chvíli, kdy se Lissin statek stává útočištěm Sally. Před čím vlastně utíká a co Liss skrývá?

Ewald Arenz napsal křehký příběh, který bude trefou do černého pro všechny milovníky psychologicky laděných komorních počinů. Nepotřebujete hromadu akce, tohle je o pocitech, náladách, o tom, jak se dokážete vcítit do duší žen, jejichž nitro je zlomené. Autorovi se toto podařilo na jedničku, vůbec nemáte pocit, že knihu se dvěma silnými ženskými elementy v hlavní roli napsal muž. A taky se připravte na to, že během čtení budete mít neustále chuť na hrušky, či obyčejný krajíc čerstvého chleba třeba jen tak se solí. Jsme totiž na statku, kde se maká na sto procent. A proč právě na hrušky? Právě ty mají v příběhu svou důležitou roli.

Děj plyne poklidně, občas jiskří, když se tvrdohlavá teenagerka Sally trochu vzpíná jako mladé vzpurné hříbě. Možná vás bude její povaha zpočátku trochu štvát, zvlášť pokud vás dospělost dohnala už před mnoha lety a jedete-li v rodičovském módu, ale záhy zjistíte, co se pod její drsnou slupkou skrývá. Mně osobně byla celou dobu bližší Liss se svou pragmatickou povahou.

Staré odrůdy jsou tím typem příběhu o mezilidských vztazích, který má v sobě hloubku, přestože je křehký a komorně laděný. V nádherně napsaném počinu najdete pocity melancholie, smutku, vzteku, lásky i bolesti. A taky šťavnaté chuti hrušek, a vězte, že každá jedna chutná úplně jinak.

Ewald Arenz píše podobným stylem jako Dörte Hansenová, takže pokud se vám líbily její knihy Starý kraj a Polední hodina, máte rádi věcný styl bez zbytečných kudrlinek, budou se vám zamlouvat i Staré odrůdy.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, knihu pořídíte na eshopu.

Bílá Voda

Netrpělivé čekání na nejnovější knižní počin spisovatelky Kateřiny Tučkové je téměř u konce. Za pár dní oficiálně vyjde Bílá Voda, kterou jsem díky nakladatelství Host mohla číst spolu s dalšími kolegy blogery v předstihu a sdělit vám tak své dojmy.

Kateřina Tučková na knize pracovala s přestávkami deset let a jak sama uvádí, je to její nejprožitější kniha. Kdo autorčinu tvorbu zná, tak ví, že emotivní jsou všechny její romány, je tedy jasné, že v případě této novinky je opět na co se těšit.

Bílá Voda – to je nejen název knihy, ale především zapadlá vesnice v pohraničí. Nebyla by nijak významná, kdyby se v destinaci nenacházela zázračná soška panny Marie, k níž své modlitby a prosby adresovali poutníci, hledající pomoc či útěchu. Do místního kláštera v roce 2007 přijíždí novinářka Lena, aby svedla nejtěžší boj ve svém životě – se sebou, svým svědomím a minulostí. Klášter je však jen stínem, přebývá v něm hrstka řeholnic v čele se sestrou Evaristou, která se vymyká představám o typické nevěstě Kristově. Lena dostává za úkol udělat pořádek v papírech, které se za léta shromáždily v klášterním archívu. Novinářka tak otevírá temnou minulost řádových sester, která začala v roce 1950. Tehdy komunisté zorganizovali akci Ř, kdy sestry, které se nechtěly podvolit režimu, odsunuli násilím do sběrných klášterů. To byl i případ Evaristy a její souputnice sestry Tobie.

Současná linie se prolíná s minulostí, již sledujeme prostřednictvím deníků, které si vedla Tobie. Spolu s Lenou odkrýváme šokující fakta o světě řeholnic, jimž komunisté ztrpčovali život jen pro to, že se rozhodly zasvětit život Bohu a ne budování socialistické vlasti.

Stejně jako u Žítkovských bohyní Kateřina Tučková zvolila kombinaci, kdy je příběh proložen deníkovými záznamy, dobovými dokumenty a dopisy, policejními zprávami a přepisy výslechů či odposlechů. To vše činí knihu autentičtější a velmi osobitou, stejně jako fakt, že se v ději střídají různí vypravěči, jejichž prostřednictvím si skládáme střípky mozaiky do ucelené podoby. Líbilo se mi, jak se obě linie proplétaly, aby se ve finále protnuly v nečekaném vyústění.

Román Bílá Voda se pro mě stal jedním z nejlepších počinů na literární scéně v letošním roce – je sice teprve duben, ale opravdu to můžu směle prohlásit.

Hutný příběh se čte sám, je plný bolesti, smutku, ale také pokory a vědomí, že jsou to právě nevyzpytatelné cesty Boží, které nás vedou tím správným směrem – a nemusíte být věřící, abyste tomu uvěřili.

Smekám před autorkou, která do románu dala vše, i kus sebe sama. Smekám před řeholnicemi, které se nebály jít za svou pravdou navzdory tomu, že za to byly mnohdy krutě potrestány a doporučuji Bílou Vodu všem čtenářům, kteří hledají kvalitní čtenářský zážitek s přidanou hodnotou.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, kde si jej můžete pořídit.

Nepečené dezerty Kateřiny A.

Nepečené dezerty Kateřiny A. Zní to jako název kuchařky, kterou si doma sepisuje pilná hospodyňka Kačka, ale opak je pravdou. Pod nevinným, sladkou vanilkou vonícím názvem se skrývá počítačový soubor, do něhož si deníkové záznamy ukládá hlavní hrdinka psychothrilleru spisovatelky Andrey Čekanové. Kateřina je vdaná, má dvě děti, krásný dům, psa a… a strach o vlastní život. Pod navenek bezchybnou fasádou fungujícího manželství je všechno úplně jinak. Kateřinin manžel Albert se před všemi ukazuje jako úžasný a milující manžel a otec, ale ona ví své. Každý den trne hrůzou, jestli je doma všechno tak, jak si Albert přeje. Kateřina se snaží, seč může a Albert taky. Nikdo by nepoznal, že svou ženu týrá, psychicky i fyzicky. Jak dlouho lze v takovém vztahu vydržet? A co když se některé záležitosti vymknou z rukou?

Do děje tohoto příběhu vpadnete rovnýma nohama. Žádné dlouhé uvádění do situace, žádné cavyky, hned jste v obraze a víte, že Kateřina to nemá ve vztahu vůbec jednoduché. Byť má své vlastní auto i obchod, útéct z toxického manželství nemůže, Albert je vždy o krok před ní, jako by tušil, co má jeho žena za lubem. Zdá se vám, že kdo chce, tak si vždycky najde způsob a že to nejde, jsou jen výmluvy? Začtěte se a uvidíte sami. Psychopata prostě, s prominutím, neočůráte.

Příběh je podán ich-formou z pohledu Kateřiny, kdy se střídá současnost s prostřihy do minulosti. V nich hrdinka vzpomíná na počátky vztahu s Albertem, jejich seznámení, kdy jde velice dobře (pro čtenáře) poznat, že jde o obratného manipulátora a psychopata. Děj graduje do dramatického vyústění, které vás nenechá vydechnout.

Děj je velmi, velmi akční, až je autorce v recenzích mnohdy vyčítáno, že to, co se Kateřině děje, a nejde jen o domácí násilí, je jako z mafiánského filmu a že není možné, aby se to u nás stalo. Ale proč by nemohlo? Kdo ví, co se děje za zavřenými dveřmi mnoha domácností? V ději se objevuje hodně náhod a situací, které si navzájem nahrávají. Při čtení mě chvílemi mrazilo, a protože některé scény opravdu byly hodně „filmové“, celkovou atmosféru strachu a napětí jsem si užívala. Připomínalo mi to knihy Nicci French, které u nás vycházely na počátku milénia.

Nepečené dezerty Kateřiny A. jsou prvotinou Andrey Čekanové a můžu říct, že povedenou. Domácí násilí se jako téma v knihách objevuje poměrně často, což je dobře, mělo by se o tom mluvit pořád. Příběh Kateřiny totiž prožívat kdokoli z vašeho okolí, aniž byste to tušili.

Máte-li rádi psychothrillery a hledáte českého autora, který by vám v tomto žánru nabídl čtivý počin, Nepečené dezerty Kateřiny A. vás určitě chytnou a nepustí.

Za recenzní výtisk děkuji autorce Andree Čekanové, knihu pořídíte na eshopu nakladatelství Moba.

Ztracené klenoty

Se jménem autorky Kirsty Manningové jste se mohli potkat, pokud jste četli její knihu Nefritová lilie, nádherný a dojemný příběh, který vás kromě jiného zavede do Šanghaje za druhé světové války. Její druhá kniha nazvaná Ztracené klenoty má opět rozehrané dvě časové linie a díky jedné z nich se ocitneme v roce 1912.

Kate Kirbyová dostane nabídku napsat článek o pokladu, vědru plném klenotů a drahých kamenů, který byl v roce 1912 nalezen v Londýně. Vůbec by ji nenapadlo, že ji indicie dovedou až k její prababičce Elsie, v jejímž deníku byl nalezen náčrtek jednoho z klenotů. Opět se před námi odvíjí příběh plný tajemství, která budeme s hlavní hrdinkou postupně odhalovat.

Ve vyprávění střídavě sledujeme osudy Kate i její prababičky Essie, a můžu vám říct, pokud se rádi noříte do historických příběhů, kterým nechybí napětí a romantika, zároveň mají i výpovědní hodnotu, protože se dozvíte spoustu nových a zajímavých informací, máte v rukou tu správnou knihu. Kromě tradičních výše zmíněných témat, z nichž těží většina románů tohoto žánru, se seznámíte s atraktivním a blyštivým světem šperků a drahých kamenů a také se podíváte, jak žili irští imigranti, kteří museli bojovat s chudobou . Autorka sice napsala smyšlený příběh, točí se však kolem skutečného pokladu, který byl vykopán ve sklepě v Cheapside.

Mám v oblibě knihy, v nichž se dějové linie vzájemně proplétají a dohromady tvoří spletitý příběh, od kterého se jen těžko odchází, kdy máte možnost sledovat několik odlišných časových období i životů v různých společenských vrstvách, takže můžete srovnávat tzv. „tehdy a teď“

Kirsty Manningová mi už podruhé dokázala, že napsat dobře nakombinovaný příběh pro ni není žádný problém, díky důkladným průzkumům a rešerším je schopná vždy vytěžit maximum z konkrétního historického období, v němž se daná kniha právě odehrává. Doufám, že se v budoucnu dočkáme další knihy, protože ve svém žánru vážně stojí za to a zaujmou především ženy čtenářky napříč věkovým spektrem.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, titul zakoupíte na eshopu nakladatelského domu Grada.