Cvičebnice tvůrčího psaní

I Shakespeare nějak začal, zní podtitul počinu, který napsaly Alžběta Bublanová a Andrea Selzerová. Začít můžete i vy. S čím? Přece s psaním knihy. V publikaci Cvičebnice tvůrčího psaní vás autorky seznámí se svým projektem Kurzy z obýváku. Máte v plánu literární dílo? Nebo si chcete vyzkoušet tvůrčí psaní? Pokud je vám bližší metoda práce se cvičebnicí, jste tady správně.

Cvičebnice je rozdělena do několika kapitol, v nichž se seznámíme se základním konceptem knihy, dostaneme dobré rady pro psaní a koncentraci mysli. A můžeme jít na to…

Kromě toho, že se naučíte psát dialogy tak, aby nebyly nudné a všední, se naučíte ponořit do mysli svých literárních hrdinů a taky zjistíte, jak nejlépe vyprávět příběh, jestli chronologicky, retrospektivně, řetězově či rámcově. Přiznám se, že o posledních dvou způsobech jsem slyšela vůbec poprvé.

Čeká na vás spousta úkolů a cvičení, na nichž si své dovednosti a nově nabyté informace o psaní vyzkoušíte. A můžu říct, že to není nic jednoduchého. Zkuste přepracovat dialog, nebo rozvinout jednoduchou větu v poutavý příběh. Strávíte nad tím hodiny a hodiny, doporučuji proto najít si pravidelné chvilky, kdy vás u tvůrčího psaní nebude nikdo rušit. Zjistíte, že jste do práce ponořeni až po uši a soutěžíte sami se sebou v tom, jak nejlépe cvičení napsat. Mozek dostane zabrat, a to je dobře!

Cvičebnice Alžběty Bublanové a Andrey Selzerové je neotřelá, zábavná a má úžasnou grafickou podobu. Kapitoly jsou přehledné, jednotlivá cvičení obsahují nejen zadání, ale také spisovatelskou radu, příklad, který vás navede, pokud si nejste jistí, jak pracovat a taky další úkol.

Interaktivní publikace se řadí mezi ty, které budete používat opakovaně, pokud se rozhodnete zapracovat na svém spisovatelském umu. Možná stejně jako já nosíte v hlavě nápad na román, ale bojíte se začít a nevěříte si, že byste dokázali psát jako…. (doplňte si svého oblíbeného spisovatele 🙂 ) a možná si chcete jen rozšířit slovní zásobu a naučit se lépe vyjadřovat, v obou případech je Cvičebnice tvůrčího psaní skvělou volbou, jak písmena ovládnout. Zkuste to taky, je to zábava, relax a dobrý způsob, jak nenechat mozek usnout.

Za recenzní výtisk děkuji spisovatelce Alžbětě Bublanové, publikaci pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Život s panikou

Spisovatelku Alžbětu Bublanovou si osobně řadím do kategorie komorních autorek, které nejsou mainstreamové, k jejich tvorbě se musíte prohrabat stohy bestsellerů, ale pak si užijete neotřelé literární počiny. Přečíst jste si mohli recenze na její knížky Barák a Ti, kterým se narodíš. V obou případech se jednalo o příběhy mapující mezilidské vztahy se zaměřením na rodinu. Tentokrát jde autorka hlouběji sama do sebe a v knize nazvané Život s panikou popisuje pocity člověka, jehož jako věrný stín provází panika.

Záchvatům paniky propadáme občas všichni, nebo si to aspoň myslíme. Ale to se vůbec nedá srovnávat s tím, když vás postihne opravdový záchvat – panická ataka. A kdyby jen jednou, někdy se opakovaně vrací a likviduje psychiku pacienta.

Alžběta Bublanová ve svém velmi otevřeném osobním deníku líčí svůj vlastní boj s nemocí. V krátkých, leč intenzivních zápiscích popisuje, jak se panická ataka projevuje u ní a jak omezuje každodenní činností. Zajít si vyzvednout zásilku na poštu, projít se podzimním parkem, vypít kávu s kamarádkou v restauraci, nebo vstát ráno z postele, to vše v závěsu s panikou nejde jen tak. A teď si představte, že vás takové stavy provázejí několik let!

Deník je útlounký, přečtete ho za pár hodin, ale v hlavě vám zůstane nadlouho. Upřímnost, s jakou šla autorka ven, ocení nejen ti, kdo se záchvaty bojují, ale i čtenáři, kteří se o panické atace chtějí něco dozvědět. A není nic lepšího, než si informace nastudovat přímo od člověka, který ví, o čem píše.

Ale abyste neměli pocit, že v rukou máte čtení, které by ve vás podobné stavy mohlo vyvolat, to vůbec. Knížka má sympatickou žlutou obálku, kde je panická ataka znázorněná jako zašmodrchané klubko, a zajímavé grafické řešení, provází ji černobílé obrázky Lucie Vávrové. Jsou jednoduché, decentní a především výstižné.

Život s panikou vám ukáže, že se stavy úzkosti, návaly strachu a paniky se dá pracovat. Zápisky jsou zajímavé a poučné, poukazují na to, že nemoc nelze podceňovat, protože s jedincem, jehož panické ataky aspoň jednou potkaly, dokáže pořádně zamávat. Chcete-li se o problému dozvědět víc, sáhněte po deníku Alžběty Bublanové, stojí za přečtení.

Doporučuji také rozhovor s autorkou, v němž se dozvíte i něco víc.

Za recenzní výtisk děkuji spisovatelce Alžbětě Bublanové, knížku můžete pořídit na eshopu Knižního klubu.

Ti, kterým se narodíš

Od spisovatelky Alžběty Bublanové jsem recenzovala knihu Barák. Zaujala mě tím, jak se autorka dokázala vžít do pocitů stárnoucí ženy, která pozoruje dění kolem sebe, ale zapomíná na to nejdůležitější, na sebe. Líbil se mi autorčin styl psaní, proto jsem byla zvědavá na druhý počin nazvaný Ti, kterým se narodíš, jenž jsem dostala přímo od ní samotné k recenzi.

Příběh se rozprostírá na 160 stranách a je rozdělen do tří částí. V první se setkáváme s poněkud zvláštní hrdinkou. Poznáváme ji ještě v prenatálním stavu a posléze jako čerstvého novorozence. Jejím prostřednictvím nahlížíme do života muže a ženy, kteří se k sobě nehodí, přesto je pojí pouto rodičovství. Na první pohled to může působit jako variace na proslulá dobrodružství Brettova Prevíta, který vtipnou formou líčil život miminka. Ale posléze zjistíte, že je to trochu vážnější. Rodiče holčičky mají spoustu problémů a rozkol mezi nimi je větší a větší.

V druhé části se posouváme o devatenáct let dopředu, role vypravěčů se mění. Tentokrát je v hlavní roli mladík, který dívenku z první části potkává a navazuje s ní vztah. Sledujeme nejen jeho „ryze mužský“ svět plný nejistých vztahů, ale jeho očima vidíme i naši hrdinku.

Ve třetí části se hybatelkou děje stává starší sestra výše zmíněného mladíka. Ji poznáváme v době rané puberty, kdy má patnáct let a pocit, že jí patří svět.

Možná budete během čtení stejně jako já přemýšlet, co mají tito tři vypravěči nakonec společného a jak vůbec spisovatelku napadlo, aby příběh podala touto formou. Pokud vydržíte, dočkáte se nejen zajímavého vyústění, ale zejména další trefné sondy do životů lidí různých věkových skupin, jejich pocitů. Opět, stejně jako tomu bylo i u Baráku, nemají hlavní hrdinové jméno, a právě tato odosobněnost má vliv na celkové vnímání příběhu.

I tentokrát se autorce podařilo proniknout do nitra svých hrdinů a vžít se do nich přirozeně a lehce, i když jejich peripetie jednoduché nejsou. Útlá novela napsaná ve třech vzájemně propojených povídkách je silná ne v počtu stran, ale v tom, jak Alžběta Bublanová umí vyprávět. Není to vůbec lehké čtení, o to víc přinutí vnímavé čtenáře k zamyšlení. Jen pozor, u této knihy není dobré vybírat podle obálky, která vás může lehce zmást, protože evokuje spíše romantický tip knížek.

Pokud hledáte neotřelou českou tvorbu a rádi zkoumáte životy a emoce druhých, tato novela by vám neměla proklouznout.

Za recenzní výtisk děkuji autorce Alžbětě Bublanové. Knížku můžete koupit na eshopu Knižního klubu.

Barák

Bydlíte v paneláku? Znáte své sousedy a dokázali byste si vzpomenout na jména alespoň některých z nich? To asi ano, ale víte, co mají rádi, jestli se doma hádají, holdují alkoholu nebo raději sledují celý den televizi?

Hrdinka tohoto příběhu je schopná celé dny sledovat rušné životy sousedů. Sedí u okna a pozoruje svět kolem sebe, a přitom jí ten její uniká. Ovdověla už před mnoha lety, je v důchodu a s dcerou, která má problém s pitím, se vídá jen občas. Její život je poklidný a stereotypní, žena má pocit, že s přicházející šedesátkou je ve všem už za zenitem. Jednotvárnou šeď naruší zloděj v domě, s nímž se tváří v tvář setká i pozorovatelka. V té chvíli vůbec netuší, jak toto setkání ovlivní její další život.

Alžběta Bublanová není v literárním světě žádným nováčkem. Vydala čtyři knihy, za svou prvotinu nazvanou Čtyři stěny získala cenu Máchova růže. Ve svých příbězích se zabývá především mezilidskými vztahy, a nejinak je tomu i v tomto díle, kde se zaměřila na vztah nejkomplikovanější, zároveň však nejkrásnější ze všech, na vztah mezi matkou a dcerou. Pozorovatelka svou dceru bezmezně miluje a chce pro ni jen to nejlepší. Ale jak moc se může plést do života ženě, které je už téměř čtyřicet?

Barák můžeme považovat za sondu do nitra stárnoucí a osamělé ženy. Autorka použila ich-formu, hrdinka promlouvá ke čtenáři sama za sebe. Příběh je doslova a do písmene koncipován jako proud myšlenek, pocitů, činů, prostě všeho, co žena zažívá na vlastní kůži a o čem neustále přemýšlí. Mohli byste snadno získat pocit, že v toku textu se ztratíte, ale opak je pravdou. Dílo je vyzrálé, působí naléhavě a nutí přemýšlet, jak by se v roli pozorovatelky cítil každý z nás. Jen bych ocenila, kdyby si nakladatelství dalo záležet na redakční práci a nenechávalo v textu do očí bijící překlepy, především záměny slov, např. jsme místo jsem. Barák je opravdu zdařilým počinem, a to jak po obsahové, tak i po stylistické stránce, takže takové chyby jen zbytečně kazí dobrý dojem.

Zajímavým a poměrně neotřelým prvkem je záměrné vynechání jmen některých postav. Neznáme jména hlavní hrdinky a její dcery, nevíme, jak se jmenují někteří sousedé. Pozorovatelka si pomáhá zájmeny a přívlastky, jimiž objekty svého zájmu blíže charakterizuje.

Alžběta Bublanová je poměrně mladou spisovatelkou, přesto se jí podařilo vystihnout svět ženy o mnoho let starší než je ona sama a poměrně reálně vykreslit nálady i pocity zahořklé ženy topící se v pochybách, zda ještě může hezky žít a radovat se z každého nového dne, v díle, které je co se počtu stran týče poměrně útlé, o to víc intenzivnější. Já jsem byla příjemně překvapená.

Za recenzní výtisk děkuji autorce Alžbětě Bublanové. Knihu můžete zakoupit na webu nakladatelství Petr Štengl.