Povědomá temnota

Eve to v životě neměla lehké. Vyrůstala s bratrem a s matkou v prostředí, které si nechcete představit ani ve snu. Věčně zfetovaná nebo opilá matka nešla nikdy pro ránu daleko. Eve a její bratr Cal si proto byli velmi blízcí a drželi při sobě. Oba se chtěli z bezútěšného života vymanit a žít jinak. Cal se stal policistou, a Evie? Svobodnou matkou samoživitelkou, která se to, čeho se nedostávalo jí samotné, snažila dát milované dcerce, jež pro ni byla vším. Byla, protože jednoho dne se Eve doslova a do písmene zhroutil celý svět. Její milovaná holčička byla zavražděna. Zoufalá matka sebere zbytky posledních sil, aby vraha vypátrala. Uchýlí se dokonce k tomu, aby promluvila s matkou, jíž si držela dlouhá léta od těla. Ale zoufalí lidé dělají zoufalé činy, jak je známo. Evie už nemá co ztratit a ve své urputnosti je ochotná obětovat i sama sebe…

Amy Engel se českým čtenářům představila knihou Dívky z Roanoke, Povědomá temnota je druhým počinem, který nakladatelství Beta vydalo a pro mě osobně je tento román seznamovacím kouskem s autorčinou tvorbou. Hned musím zmínit, že navzdory občas nepříliš příznivým ohlasům jsem byla velmi spokojená,můžu-li toto říct o příběhu s tak bolestnou tematikou, jakou násilná smrt dítěte bezesporu je.

Amy Engel od počátku rozviřuje poměrně ponurou a drsnou atmosféru, se kterou to je jako s deštivým počasím, které nechce ustoupit slunci. V této knize se jasných chvilek nedočkáte, to říkám rovnou. Tohle je pořádně depkoidní záležitost, která zaujme především milovníky seriálu Twin Peaks, filmů Tajemná řeka a Téměř dokonalý zločin. Povědomá temnota je s nimi spojená hned několika společnými rysy – zločin, život na maloměstě, kde vám každý vidí do talíře, sociální rozdíly a skrytá traumata. A především ona výše zmíněná stísněná nálada prostupující děj od první až do poslední věty.

V tomto příběhu se zdánlivě nic neděje, kromě Evieina usilovného pátrání po vrahovi své dcery. V retrospektivě se vrací do minulosti a po částech odkrývá bolestné události života. V ději nejde o akčnost, jako spíš o vykreslení jednotlivých postav a jejich charakterů a vzájemných vztahů, které mezi sebou mají, protože v příběhu hrají dost podstatnou roli. Možná mezi řádky vraha „vyčtete“, já svůj (nesprávný) tip měla a ve finále byla hodně překvapená.

Povědomá temnota nebude četbou pro každého. Je psána hovorovou a obecnou češtinou, která může některé čtenáře tahat za uši, zejména ty, kteří jsou zvyklí na tu spisovnou a používají ji ve vlastním životě. I mně to chvíli dělalo problém, ale vzhledem k sociálnímu prostředí, v němž se odehrává, jsem si poměrně rychle zvykla a zjistila jsem, že má tato mluva své opodstatnění a zvýrazňuje tak charakter příběhu.

Doporučuji tento temný a bezútěšný thriller milovníkům pozvolného napětí, kteří neočekávají velké akce, ale spíše se zaměřují na chování a jednání hrdinů. Za mě to byl příběh, který ve mně zanechal pocit smutku, zmaru a taky uvědomění, jak se máme dobře.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, na jehož eshopu si jej můžete koupit.

Dallas 63

22. 11. 1963. Den, kdy se Amerika otřásla v základech. Lee Harvey Oswald stiskl spoušť a zastřelil tehdejšího prezidenta USA Johna Fitzgeralda Kennedyho. Stephen King se ve svém románu Dallas 63, který u nás poprvé vyšel v roce 2012 a letos se dočkal nového vydání, pustil do vlastního, poměrně svérázného zpracování oné osudové události. Než se začtete, můžete se sami sebe zeptat, nakolik a za jakou cenu byste byli ochotni změnit historii, pokud by to bylo ve vašich silách?

Učitel Jake Epping rovnýma nohama skočil, respektive vklouzl do minulosti a pokusil se běh dějin zvrátit. Ale ještě předtím se rozhodl, že se pokusí změnit tragický osud příbuzných svého žáka… Říkáte si, cože? Jak je to možné? Jake totiž občas zašel na pivko k Alovi, hospodskému, který tušil, že jeho dny jsou sečteny. A tak Jakea zasvětil do svého největšího tajemství, ukázal mu cestu do minulosti a vnuknul jednu, pro někoho možná až kacířskou myšlenku…

Tohle je King v podobě, kterou miluju. Obsáhlý, ne příliš krvavý, i když sugestivních násilných scén se dočkáte, až vám nebude dobře na duši, důraz je kladen především na detaily a atmosféru. Dýchne na vás nálada maloměsta v šedesátých letech se všemi propriertami, jež ji provázely, od dobových aut, přes nápoje, účesy a rozevláté sukně, po hudbu a ikonického JFK, jehož fenomén knihou prorůstá jako kořeny stromu.

Jake, neboli nově George Amberson je dalším z řady charismatických Kingových hrdinů, kterého je snadné si oblíbit. Je čestný, až to někdy bolí, je to prototyp klaďase, takže holky, které milují potížisty, mají smůlu.

Dallas 63 je jedním z nejlepších počinů Stephena Kinga, a ano, tvrdím to u jeho knih poměrně často. I když není hororově laděný, mrazí z něj. Autor nastiňuje poměrně zajímavý jev známý jako efekt motýlích křídel. Jde o to, že malá, zdánlivě nedůležitá věc může fatálně ovlivnit celkový běh věcí a událostí. Jakýkoliv Jakeův úkon v minulosti může ovlivnit budoucnost. Takže i snaha zabránit atentátu. Můžu říct, že právě tento jev mě zaujal nejvíc a pořád jsem o něm přemýšlela, autor to umocnil svou vizí, jak by svět vypadal, kdyby Kennedy vrahovo řádění přežil.

Jak už jsem nastínila výše, King je opět a zase velmi podrobný. Detailně popisuje i zdánlivě nepodstatné věci, kterých byste si sami nevšimli. Vše má svůj účel a smysl, díky těmto popisům je atmosféra intenzivnější a vy se ocitáte hlouběji v příběhu, jako byste se do minulosti propadli přímo s Jakem.

Pokud máte Kinga načteného, potěší vás propojení s jinými jeho knihami prostřednictvím města Derry a lehounké „ovanutí“ románem To.

Dallas 63 se řadí mezi tituly, které čtenáři nabízí čtení s přesahem. Není to příběh, který zhltnete na posezení, hlavní zápletka vás přinutí zamyslet se nad tím, jestli je správné zasahovat do chodu dějin, pokud by to bylo možné. Můžete se podobně jako Hamlet zeptat: „Měnit či nechat být?“

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, kde si knížku můžete koupit.

Ztracená historie snů

Pojďte, vydáme se do viktoriánské Anglie. Zní to lákavě? Mně ano. Mám toto období velmi ráda a proto jsem se těšila na knihu Ztracená historie snů od Kris Waldherr. Zavede nás do prostředí, které v dnešní době působí velmi zvláštně, přímo až děsivě, přitom svého času bylo považováno za naprosto normální a běžné. Seznamte se s Robertem, který působí jako fotograf mrtvých.

Robert je požádán, aby vyfotil zesnulého bratrance Hugha, kterého ale nikdy předtím neviděl. Hugh de Bonne byl nalezen mrtvý v hotelovém pokoji a zanechal poněkud zvláštní instrukce, co se pohřbu a posledního spočinutí týče. Hugh nesmírně miloval svou ženu Adu, pro níž nechal vystavět skleněnou kapli. A právě tam by byl rád pohřbený. Jenže kaple je nepřístupná a Robert se do ní může dostat jen pod podmínkou, že si poslechne příběh velké lásky Hugha a Ady. Vyprávět mu ho bude Adina neteř Isabella, která jediná má od kaple klíče. A proč zrovna Isabella, žena, která se k Robertovi od počátku nechová příliš vlídně? Nechte se překvapit a začtěte se do tohoto originálního příběhu.

Ztracená historie snů kráčí ve stopách starých dobrých anglických románů. Hutných, spletitých, s nádechem duchařiny. I v ní toto téma najdete, ale v jaké podobě, to neprozradím, abych vás nepřipravila o moment překvapení, kdy se během čtení nadechnete a řeknete si: „A jo, vlastně! Jak to, že mi to hned nedošlo?“

Připravte se ale na to, že knížku nebudete mít přečtenou během pár chvilek. Je natolik propracovaná, plná popisů, které podněcují fantazii, že s ní strávíte mnohem víc času. Zaslouží si to každé písmenko, každá věta, která dokazuje, že autorka si s svým dílem opravdu pohrála. Pokud jste fanoušci rychlé akce, tak máte smůlu. Ztracená historie snů nesviští závratným tempem, je rozvláčná a dost podrobná. Autorka je sice Američanka, ale podařilo se jí vystihnout viktoriánskou atmosféru – já jsem tedy byla spokojená. Příběh místy působí velmi tísnivě, ponuré náladě přidá i Robertovo ve své době normální zaměstnání (focení mrtvých bylo ve viktoriánském období běžnou záležitostí). Nechybí některé typické aspekty viktoriánské četby jako je dominantní hospodyně, stěžejní postava zahalená tajemstvím, nebo dům plný tajuplných zákoutí.

Jestli se vám líbí romány spisovatelky Sarah Perry, která klade důraz nejen na příběh jako takový, ale i na jazykové zpracování, tak se vám bude určitě zamlouvat i román Ztracená historie snům od Kris Waldherr, který v dnešní náročné době době působí jako balzám na duši. Není to knížka pro každého, rychlý konzument písmenek ji neocení, tohle je vybroušený klenot pro fajnšmekry, jenž mají v oblibě malebnost slov. Zpomalit, nahlédnout do minulosti a nechat se pohltit příběhem plného osudové lásky – co by si romanticky založený čtenář či čtenářka mohli přát víc?

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, na jehož eshopu si knížku můžete pořídit.

Zelená míle

Kdo by neznal Zelenou míli, ať už v knižní nebo filmové podobě. Je to jedno z mála děl, u kterých si můžeme říct, že jsou obě podoby stejně kvalitní. Film režíroval Frank Darabont a sám Stephen King prohlásil, že se jedná o nejpřesnější filmovou adaptaci, která na základě jeho knih vznikla. No a jak to je s knížkou? Proč byste si ji měli přečíst, pokud jste tak ještě neučinili?

  • Protože je to Zelená míle. Jedna z knih, které jsou ideální pro ty, kteří s četbou Stephena Kinga začínají. Má sice mysteriózní nádech, ale ten se příběhem vine velmi zlehka a nenásilně, byť v něm má roli podstatnou.
  • Protože teď si ji můžete přečíst hezky celou najednou. Stephen King Zelenou míli totiž původně psal a vydával na pokračování stejně jako kdysi své knihy Charles Dickens. Ano, čtenáři byli napjatí a až do vydání každého dalšího dílu vůbec netušili, co mohou očekávat, ale co si budem, musel to být šílený nápor na nervy. 🙂
  • Protože Zelená míle má „jen“ 344 stran, a i když se je děj retrospektivně vyprávěn starým Paulem Edgecombem, takže máme v knize dvě dějové linie, z nichž jedna se odehrává v roce 1932 ve věznici Cold Mountail, kam jsou deportováni vězni odsouzeni na smrt, a druhá v současnosti jen lehce nedávné. Paul žije v domě pro seniory a sepisuje své vzpomínky na to, co se tehdy ve věznici událo.
  • Protože tato kniha není jen černá a bílá. Píše se v ní o těžkých věcech, o vraždách malých holčiček, o vině a trestu, ale tak, že přestože spisovatel nikoho nesoudí ani nelituje, stejně vámi budou emoce pořádně cloumat.
  • Protože se vám bude líbit celkové vyznění příběhu. Zelená míle je napsána tak, že se mezi postavami nevytrácí lidskost, úcta a respekt, kterou mezi sebou mají dozorci s vězni. Možná vám to přijde až příliš idylické, ale právě tyto aspekty z ní činí jednu z nejdojemnějších knížek, které kdy byly napsány. A jasně, i tady se objevují záporáci, kteří vám budou pít krev, jako dozorce Percy Wetmore nebo vězeň Will Wharton, kteří jsou vylíčení tak, že je opravdu nenávidíte, o to víc si budete užívat příběh férových a čestných dozorců Paula, Brutuse, Deana a Harryho, politujete nešťastného vězně Dela a zamilujete si obra Johna Coffeyho.
  • Protože v jedné z hlavních a nezapomenutelných rolích se objevuje myš. No vážně, myš. Jmenuje se pan Cinkal a je miláčkem vězňů i dozorců. No, jen některých, však uvidíte sami. Tady mám jednu drobnou výtku. Zelená míle vydaná na sklonku loňského roku má jiného překladatele než verze z roku 1996. Zatímco tam se objevala myška pod jménem Jingles, stejně jako ve filmu, takže jsme si všichni toto jméno navždy vryli do paměti, v novém překladu je to právě pan Cinkal. Podle mě naprosto nelogický krok, zbytečné přejmenování postavy, jejíž jméno se stalo téměř kultem.
  • Protože Stephen King si tentokrát odpustil nějaké větší úvody a celkové okecávání všeho, jak jsme u něj jinak zvyklí a servíruje svůj příběh bez jakékoli omáčky. O to víc si budete cenit celkové atmosféry, kterou se mu podařilo v románu nastínit. Cítíte horko, které v roce 1932 opanovalo Louisianu, kde se děj odehrává. Máte respekt k elektrickému křeslu a jen těžko vydýcháte brutální, leč důležitou scénu popravy na něm vykonané.
  • Protože to stojí za to. Zelená míle je kniha, ke které se dá vracet opakovaně, aniž by vás nudila, vždy se v ní dá najít spousta moudrých myšlenek, vždy vás příběh zasáhne.

Ve filmech je záchrana laciná. Laciná je i nevinnost. Zaplatíte čtvrťák a dostanete právě to, co má takovou hodnotu. Skutečný život stojí víc, a většina odpovědí je jiná. (str. 75)

Nechte se ukolébat zdánlivě línou a ospalou náladou panující tehdy v roce 1932 v celé Louisianě, přijměte pozvání do věznice Cold Mountain, kde se projdete děsivou, na zeleno natřenou chodbou, které všichni říkají „Zelená míle“. Na jejím konci vždy čeká smrt, pokud se nestane zázrak.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, na jehož eshopu si knížku můžete pořídit.

Lunapark

Co si na nás tentokrát Stephen King připravil? Pouťové atrakce? Cukrovou vatu a vystřelenou papírovou růži? Uvidíte sami, pojďte se spolu s hlavním hrdinou Devinem Jonesem přenést do roku 1973 a prožít neobyčejný rok po boku světských.

Devinovi je právě dvacet jedna. Kvůli zlomenému srdci se rozhodl studia přerušit a nastoupit jako brigádník v zábavním parku na malém městě kdesi v Severní Karolíně. Mezi světskými se mu zalíbí a tak si původní letní brigádu prodlouží. Zlomené srdce se pomalu, ale jistě hojí, Devin si nachází kamarády, poznává život v kolotočářské komunitě, zachrání život dvěma lidem, spřátelí se s těžce nemocným chlapcem a jeho uzavřenou matkou; řekla bych, že na jednoho mladíka je toho poměrně dost. A to není všechno. Kromě toho, že se Devin naučí všechno kolem údržby kolotočů a získá si srdce i respekt svérázných světských, seznamuje se s děsivým příběhem, který se v zábavním parku stal. Před pár lety tam někdo v domě hrůzy zavraždil mladou dívku a její nešťastný duch se lunaparkem potuluje pořád…

No, já před Mistrem zase smekám pomyslný klobouček. Opět v mým očích stoupl na příčce „vnímavý spisovatel“ o další level. Lunapark není typická Kingovka. Příběh má sice mysteriózní nádech, měla jsem však pocit, že čtu jednu z „bachmanovek“. Je to velmi komorní, velmi nostalgická, a i přes detektivní námět příjemná retro záležitost. Devin je velký sympaťák, na svůj věk působí starším dojmem, oproti vrstevníkům je vyzrálý, moudrý, až máte někdy pocit, že je jako z jiné doby. Moc hezky byly v knížce vylíčené vzájemné vztahy mezi Devinem a všemi osobami, jejichž životní cesty se protnuly s Devinovou, ať už to byl jeho otec, nejlepší přátelé či kolegové cirkusáci.

Děj je vyprávěn retrospektivně stárnoucím Danem. Zařadit Lunapark žánrově není jednoduché, autor si totiž zahrál na alchymistu a namíchal zdánlivě neslučitelné žánry. To, co by u jiných působilo lacině a nesourodě, u něj funguje. Kapka duchařiny, trocha romantiky, přimíchat zločin, ochutit nádechem melancholie, přisypat nostalgii a velmi, velmi pozvolna vařit.

Lunapark se stává mou další srdcovkou. Líbilo se mi nahlédnutí do pouťového světa – no schválně, kdo si jako dítě užíval kolotoče a záviděl kolotočářům jejich zdánlivě bezstarostný kočovný život? Líbila se mi atmosféra a mollové ladění celého příběhu, Devin se právem řadí mezi mé oblíbené hrdiny.

Kingovův počin není tentokrát příliš obsáhlý, ale i na dvou stech stranách spisovatel vystavěl neotřelý příběh, který se zaryje pod kůži.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, knihu můžet koupit na eshopu.

Ještě jeden croissant na cestu

Máte rádi Francii? Milujete jídlo? A co jízdu na kole? Pokud jste aspoň na jednu otázku odpověděli ano, mohla by vás bavit tato knížka. A nejlépe, pokud jste odpověděli kladně na všechny tři, to si vypečený kousek z pera Felicity Cloake užijete ještě víc. Autorka a hrdinka v jedné osobě vás vezme na docela odvážný výlet po zemi, v níž by byl hřích neochutnat alespoň jednu tuzemskou dobrotu. A že jich Franouzi mají! Zaručuji, že během čtení budete mít neustále chuť na něco dobrého.

Felicity Cloake žije v Anglii, kde je známou foodblogerkou a taky autorkou několika knížek o jídle. Jednou se rozhodla pokořit Francii tím, že ji procestuje na kole, najde nejlepší croissant a ochutná ty nejlepší francouzské delikatesy. Jak to dopadlo, co všechno na svých cestách Felicity zažila, jaké dobroty si dala a jestli ten nejlepší croissant opravdu našla, vám řekne sama osobitou formou v knize nazvané Ještě jeden croissant na cestu.

Kniha není románem, ani biografií, či zpovědí. Je napsána v ich-formě a můžeme ji považovat za kulinární cestopis o Francii, zemi, pro níž je dobré jídlo poznávacím znamením. Při barvitých popisech krajiny budete mít rozmanitou krásu země jako na dlani, ale při líčení gastronomických zážitků… Nezmínila jsem se náhodou už, že u knížky budete chtít neustále něco zobat?

Každá kapitola obsahuje také recepty na takové dobroty jako je omelette souffée, crépes complétes, cassoulet nebo madeleines. Že vám názvy matně něco připomínají, ale nejste si jistí, co přesně Felicity jedla? Já vám to neprozradím, ale Felicity ano, pokud se necháte provést nádhernou, po levanduli vonící Francií.

Vyprávění Felicity Cloake je napsáno s vtipem a nadhledem, autorka se nebojí udělat si legraci sama ze sebe. Navíc přidává i zajímavosti z kulinářského světa a vysvětluje některé zvláštnosti vztahující se k tématu. Téměř dobrodružná výprava anglické labužnice se čte doslova sama. Kapitoly ubíhají jako kilometry na tachometru, díky lehké ruce zkušené novinářky je text svěží a baví.

A co myslíte, našla ten nejlepší croissant? Uvidíte sami, pokud se bicyklového dobrodružství zúčastníte spolu s Felicity.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, knížku si můžete pořídit na eshopu.

Pohlednice bez podpisu

Cara pracuje jako návrhářka svatebních šatů. Časově přizpůsobitelné zaměstnání jí dovoluje starat se nepřetržitě o otce trpícího Alzheimerovou chorobou. Cara má sice ještě staršího bratra Michaela, ten však žije s rodinou v Londýně a Caře příliš, vlastně vůbec nepomáhá. Po zhoršení otcova stavu Cara sice najímá profesionální ošetřovatelku, aby na to nebyla sama, přesto by uvítala, kdyby se Michael rodinného života zúčastňoval trochu víc. Jednoho dne Cara najde při úklidu nepodepsané pohlednice z různých světových destinací, které jsou zřejmě adresovány jí a Michaelovi. Kdo je psal, když matka zemřela v Cařiných dvou letech? Mladá žena cítí, že je něco jinak, než si celý život myslela, jenže odpovědi na otázky hledá poměrně těžko. Otec je ztracen v osidlech zapomnění a bratr Michael se k pátrání taky moc nemá. Podaří se Caře zjistit, od koho pohlednice jsou a rozplést zamotané klubko rodinných vztahů?

Pohlednice bez podpisu je bezesporu tím typem knihy, která bude bavit milovníky spletitých rodinných příběhů. Čte se výborně, dostanete se do ní na první dobrou, nikde netápete, děj se odvíjí klidným tempem. Zároveň ale v sobě skrývá trochu napětí a tajemna. Děj se odehrává v přítomnosti, kdy události sledujeme z Cařina pohledu, autorka se také retrospektivními prostřihy vrací do minulosti, kde dostává prostor matka Cary a Michaela, Annie. Pomalu a po kouscích společně s Carou skládáme jako rozsypané puzzle podivnou minulost celé rodiny.

I když se příběh nese v melancholickém, spíše smutném tónu, je napsán s citem a empatií pro všední starosti hlavní hrdinky, které má s nemocným otcem. I jí někdy prasknou nervy, ztratí trpělivost, z čehož má potom výčitky. Ale ruku na srdce, kdo z nás by dokázal pečovat o blízkou, těžce nemocnou osobu jako robot bez emocí? Vedle stěžejní dějové zápletky byl do příběhu citlivě zakompovaná i tato skutečnost a názorně ukázáno, jak to mají nejen rodinní pečovatelé těžké. Kromě Cary se v knize objevuje spousta dalších postav, a i ty vedlejší, třeba Cařina nejlepší kamarádka, dostávají prostor ve vedlejších dějových liniích. Asi nejvíc se mi líbila postava pečovatelky paní P., která Caře pomáhala s otcem. Je napsaná velmi fikaným způsobem, proč, to pro jistotu neprozradím, abyste si na to přišli sami.

Imogen Clarková napsala rodinný příběh, který plyne zdánlivě poklidně, pod povrchem však doutnají nevyřčená tajemství, která čekají, až budou moci vyplavat na povrch. Ukazuje rodinné vztahy, jež bývají mnohdy řádně „zacuchané“ jen proto, že spolu členové rodiny nedokážou mluvit a vymanit se z osidel stereotypů, předsudků a návyků, které si chtě nechtě odnesli z dětství.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, knížku si můžete pořídit na eshopu.

Zapomenuté dívky z Paříže

Píše se rok 1946. Společnost se postupně vzpamatovává z následků 2. světové války. Grace žije v New Yorku, kde se snaží začít nový život po smrti milovaného manžela.Jednou si na nádraží všimne opuštěného kufru a nenapadne ji nic lepšího, než se do něj podívat. Najde v něm dvanáct fotografií dívek. Z nějakého náhlého popudu si fotky nechává a roztáčí tak kolo osudu, které ji zavede zpátky do minulosti docela nedávné. Grace pátrá po původu fotek, po osudu oněch tajemných dívek, aniž by tušila, že odkrývá příběhy statečných žen, které za války působily jako agentky britského Oddělení pro zvláštní operace (SOE).

Díky tomuto námětu autorka Pam Jenoff rozehrává druhou časovou linii odehrávající se o dva roky dříve. Eleanor Trigová velí SOE pevnou rukou. Na starosti má výcvik budoucích agentek, špiónek, které byly posílány zejména do Francie. Jednou z nich je i Marie, výborná, co se jazykových dovedností týče, po technické stránce je si však stále nejistá v kramflecích. Eleanor jí ale věří a posílá ji na misi. Stejně tak i jiné dívky, jež pro svou vlast riskují své životy. Co se s nimi po válce stalo?

Od Pam Jenoff mi do sbírky přečtených knih chybí už jen jeden kousek (Světla zimní noci), takže můžu s klidem říct, že se jedná o skvělou spisovatelku, jejíž knížky, které se vesměs odehrávají v kulisách druhé světové války, se skvěle čtou. Autorka umně kombinuje reálné dobové reálie s napínavou zápletkou a milostnou linií, ta nikdy nesmí chybět.

V tomto románu vzdává hold statečným ženám, jejichž předobrazem je Vera Atkinsová, která byla za války činná ve službách SOE. Nebylo lehké číst o osudech hrdinek, které opustily své rodiny, někdy i děti, a vydaly se vstříc nebezpečí. V knize poznáváme, jak těžký byl výcvik, jejž budoucí agentky absolvovaly ve ztížených podmínkách, aby byly připraveny na všechny možné situace, jež je mohly během mise překvapit.

Vyprávění Grace, Marie i Eleanor je stejně tak napínavé jako dojemné. Neumíme si dnes představit, co odbojáři prožívali, jaké emoce je sžíraly a kolik odvahy museli prokázat, a je jedno, zda to byli muži nebo jejich něžné protějšky. Autorka trefně poukazuje na to, jak byly ženy v tomto směru podceňovány, muži si mysleli, že jako špiónky v terénu budou k ničemu. Opak byl pravdou. Držela jsem palce Marii, chápala její pochyby a trnula hrůzou, když byla v nebezpečí. Eleanor je neméně zajímavou postavou. Je napsaná tak, že nevíte, na čem si u ní stojíte, můžete mít sem tam pochyby a nevěřit jí. Prostě vás Pam Jenoff celou dobu udržuje v napětí.

Ze všech doposud přečtených knih z pera Pam Jenoff považuji Zapomenuté dívky z Paříže za nejlepší a a nejemotivnější, dá se říct, že s každým dalším románem autorka zraje jako víno.

Pokud se zajímáte o životy neobyčejných žen, je vám blízká tematika druhé světové války, určitě by vám Zapomenuté dívky z Paříže neměly utéct.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, kde můžete knížku pořídit.

Ústav

Stephen King si neužívá důchodu, ani neusíná na vavřínech, a to si pište, že by mohl klidně obojí. Přichází s novinkou Ústav, která navazuje na jeho vrcholná díla (ano, ta každý vnímáme subjektivně). Tentokrát to není žádné velké napínání. Po prologu, který vypadá, že je v knize jaksi omylem (ale není, samozřejmě), rovnou vpadneme do příběhu Lukea, dvanáctiletého kluka. Jedné poklidné noci se Luke stane terčem únosců, kteří mu zabijí rodiče a nebohého chlapce převezou tajně do Ústavu. Když se Luke ráno probudí, má dojem, že je ve svém pokoji, všechno totiž vypadá úplně stejně jako u něj doma, jen okno chybí. Co se stalo? Co je tajemný Ústav vlastně za instituci, dostane se Luke někdy domů? No smůla, chlapče, tvoje nadání tentokrát není vstupenkou do světa úspěchu, ale zavede tě rovnou do pekla.

Ústav navazuje na osmdesátková díla jako Žhářka, nebo dnes už kultovní To. V hlavních rolích vystupují teenageři a stěžením motivem je boj se zlem, nad nímž se v Ústavu pokusí vyhrát Luke a jeho noví přátelé.

Jste-li rodiče, nebo máte relativně kladný vztah k dětem, doporučuji během čtení přepnout na jakýsi „antichildren mód“, jinak se z toho zblázníte. Tenhle Ústav a jeho zaměstnanci se s chovanci nemažou a nebojí se jim ublížit. Jejich sítem prošly děti mající telepatické nebo telekinetické schopnosti, právě ty jsou potřeba nejen k vědeckým účelům. Chlapci a dívky jsou neustále testováni a podrobováni nepříjemným zkouškám, na druhou stranu se po části budovy mohou volně pohybovat a využívat psychických berliček ve formě alkoholu nebo cigaret. Přijde vám to zvrácené? S každým nově příchozím dítětem je to horší a horší, tím víc, že k Lukeovi, Averymu, Kalishe či Nickovi snadno přilnete a prožíváte s nimi všechny hrůzy, které jim zaměstanci Ústavu připravili.

Kingovi se zase povedlo napsat román, díky kterému budete mít husinu na kůži, a opět k tomu není potřeba duchů či monster. Tísnivou atmosféru Ústavu, vykreslenou opravdu sugestivně, umocňují dětští hrdinové v roli mučedníků. King se nebojí popsat drastické zacházení s křehkými dušičkami a zásobit ho vylíčením mnohdy sadistických povah dozorců. Nebylo mi z toho vždycky dobře, což je důkaz, že se mu to podařilo na jedničku.

Ústavem můžete začít, pokud se s Kingem teprve seznamujete, tentokrát není tak rozsáhlý, neuchyluje se ke svým typickým obsáhlým popisům a odbočkám, jimiž jsou ostatní příběhy doslova prošpikovány.

Tak co, vydáte se do Ústavu za Lukem a jeho kamarády? I přes mírně drastický námět je to dílo, které stojí za to přečíst, nechá ve vás spoustu rozporuplných pocitů i otázek.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, na jehož eshopu můžete titul pořídit.

Růže a čokoláda

Anna Keplerová, vnučka známého drážďanského výrobce cukrovinek, má plné ruce práce. Otevřela si už druhou čokoládovnu a zároveň dává dohromady své dědictví – starou rodinou vilu, do níž se právě nastěhovala. Při obnově zahrady, jíž dominují růže, našla zakopanou truhlu se starým deníkem. Komu patřil? Anna s překvapením zjišťuje, že deníky jsou ve skutečnosti tři. Pátrá po identitě pisatelek, ale rodina příliš sdílná není. Při čtení mladá žena naráží na spoustu tajemství souvisejících s minulostí Keplerových. Anna pomalu rozplétá zašmodrchané nitky rodinné historie a nestačí se divit…

Teresa Simonová mi už v předchozím románu Krása a jed oleandru dokázala, že je talentovanou spisovatelkou, jejíž doménou jsou rodinné ságy. Jdou jí opravdu skvěle, mistrně kombinuje minulost se současností. Stejně je tomu i u románu Růže a čokoláda.

Přiznám se, zpočátku jsem se v denících trošku ztrácela, přece jen to máte čtyři časové linie, z nichž tři se sobě poměrně dost podobaly, troje deníkové zápisky… Ale stačilo pár kapitol a byla jsem v obraze, lapena do nádherného vrstevnatého příběhu. Spisovatelka také ráda odbočuje k různým dalším vedlejším postavám, a byť vůči Anně hrají spíše vedlejší roli, věnuje jim také určitý prostor, čímž je děj ještě pestřejší a košatější.

Autorka umí navodit atmosféru a přiblížit staré časy, do nichž je snadné se vcítit tak, že se vám nechce zpátky. Annina současnost je zase plná voňavých růží a sametové čokolády a taky stojí za to. Tady bych vyzdvihla schopnost vylíčit chuť čokoládových dobrot, jež Anna vyráběla, tak, že vaše chuťové pohárky dostanou opravdu zabrat, a to i v případě, že jste ryzí masožravci. Na konci knihy najdete recepty na čokoládové pralinky, které si můžete sami vyrobit, to je výzva, ne? 🙂

Deníkové záznamy Heleny, Emmy a Charlotte působí melancholicky, přece jen se odehrávají v obdobích tolik důležitých pro německou historii, i když spíše v negativním směru, navíc na všechny tři ženy čekaly v životě smutné a těžké okamžiky.

Růže a čokoláda je vrstevnatý rodinný příběh, jehož stěžejní zápletka je vystavěna na rodinném tajemství. Taková tematika se objevuje poměrně často, ale mezi čtenářkami je pořád hodně oblíbená. A když k tomu přidáte lásku a další lahodné ingredience jako výše zmíněnou čokoládu spolu s omamnou vůní růží, máte záruku, že knížka nezklame žádnou milovnici spletitých osudů a dobrého jídla. A to jsem vám ještě neřekla, že Annina kamarádka vlastní malý knižní obchůdek, který se v ději také objeví!

Doufám, že se budeme moci těšit na další autorčinu knihu jedoucí na stejné vlně, jako Růže a čokoláda a Krása a jed oleandru.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, na jehož eshopu si knížku můžete koupit.