Zapomenuté dívky z Paříže

Píše se rok 1946. Společnost se postupně vzpamatovává z následků 2. světové války. Grace žije v New Yorku, kde se snaží začít nový život po smrti milovaného manžela.Jednou si na nádraží všimne opuštěného kufru a nenapadne ji nic lepšího, než se do něj podívat. Najde v něm dvanáct fotografií dívek. Z nějakého náhlého popudu si fotky nechává a roztáčí tak kolo osudu, které ji zavede zpátky do minulosti docela nedávné. Grace pátrá po původu fotek, po osudu oněch tajemných dívek, aniž by tušila, že odkrývá příběhy statečných žen, které za války působily jako agentky britského Oddělení pro zvláštní operace (SOE).

Díky tomuto námětu autorka Pam Jenoff rozehrává druhou časovou linii odehrávající se o dva roky dříve. Eleanor Trigová velí SOE pevnou rukou. Na starosti má výcvik budoucích agentek, špiónek, které byly posílány zejména do Francie. Jednou z nich je i Marie, výborná, co se jazykových dovedností týče, po technické stránce je si však stále nejistá v kramflecích. Eleanor jí ale věří a posílá ji na misi. Stejně tak i jiné dívky, jež pro svou vlast riskují své životy. Co se s nimi po válce stalo?

Od Pam Jenoff mi do sbírky přečtených knih chybí už jen jeden kousek (Světla zimní noci), takže můžu s klidem říct, že se jedná o skvělou spisovatelku, jejíž knížky, které se vesměs odehrávají v kulisách druhé světové války, se skvěle čtou. Autorka umně kombinuje reálné dobové reálie s napínavou zápletkou a milostnou linií, ta nikdy nesmí chybět.

V tomto románu vzdává hold statečným ženám, jejichž předobrazem je Vera Atkinsová, která byla za války činná ve službách SOE. Nebylo lehké číst o osudech hrdinek, které opustily své rodiny, někdy i děti, a vydaly se vstříc nebezpečí. V knize poznáváme, jak těžký byl výcvik, jejž budoucí agentky absolvovaly ve ztížených podmínkách, aby byly připraveny na všechny možné situace, jež je mohly během mise překvapit.

Vyprávění Grace, Marie i Eleanor je stejně tak napínavé jako dojemné. Neumíme si dnes představit, co odbojáři prožívali, jaké emoce je sžíraly a kolik odvahy museli prokázat, a je jedno, zda to byli muži nebo jejich něžné protějšky. Autorka trefně poukazuje na to, jak byly ženy v tomto směru podceňovány, muži si mysleli, že jako špiónky v terénu budou k ničemu. Opak byl pravdou. Držela jsem palce Marii, chápala její pochyby a trnula hrůzou, když byla v nebezpečí. Eleanor je neméně zajímavou postavou. Je napsaná tak, že nevíte, na čem si u ní stojíte, můžete mít sem tam pochyby a nevěřit jí. Prostě vás Pam Jenoff celou dobu udržuje v napětí.

Ze všech doposud přečtených knih z pera Pam Jenoff považuji Zapomenuté dívky z Paříže za nejlepší a a nejemotivnější, dá se říct, že s každým dalším románem autorka zraje jako víno.

Pokud se zajímáte o životy neobyčejných žen, je vám blízká tematika druhé světové války, určitě by vám Zapomenuté dívky z Paříže neměly utéct.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, kde můžete knížku pořídit.

Ústav

Stephen King si neužívá důchodu, ani neusíná na vavřínech, a to si pište, že by mohl klidně obojí. Přichází s novinkou Ústav, která navazuje na jeho vrcholná díla (ano, ta každý vnímáme subjektivně). Tentokrát to není žádné velké napínání. Po prologu, který vypadá, že je v knize jaksi omylem (ale není, samozřejmě), rovnou vpadneme do příběhu Lukea, dvanáctiletého kluka. Jedné poklidné noci se Luke stane terčem únosců, kteří mu zabijí rodiče a nebohého chlapce převezou tajně do Ústavu. Když se Luke ráno probudí, má dojem, že je ve svém pokoji, všechno totiž vypadá úplně stejně jako u něj doma, jen okno chybí. Co se stalo? Co je tajemný Ústav vlastně za instituci, dostane se Luke někdy domů? No smůla, chlapče, tvoje nadání tentokrát není vstupenkou do světa úspěchu, ale zavede tě rovnou do pekla.

Ústav navazuje na osmdesátková díla jako Žhářka, nebo dnes už kultovní To. V hlavních rolích vystupují teenageři a stěžením motivem je boj se zlem, nad nímž se v Ústavu pokusí vyhrát Luke a jeho noví přátelé.

Jste-li rodiče, nebo máte relativně kladný vztah k dětem, doporučuji během čtení přepnout na jakýsi „antichildren mód“, jinak se z toho zblázníte. Tenhle Ústav a jeho zaměstnanci se s chovanci nemažou a nebojí se jim ublížit. Jejich sítem prošly děti mající telepatické nebo telekinetické schopnosti, právě ty jsou potřeba nejen k vědeckým účelům. Chlapci a dívky jsou neustále testováni a podrobováni nepříjemným zkouškám, na druhou stranu se po části budovy mohou volně pohybovat a využívat psychických berliček ve formě alkoholu nebo cigaret. Přijde vám to zvrácené? S každým nově příchozím dítětem je to horší a horší, tím víc, že k Lukeovi, Averymu, Kalishe či Nickovi snadno přilnete a prožíváte s nimi všechny hrůzy, které jim zaměstanci Ústavu připravili.

Kingovi se zase povedlo napsat román, díky kterému budete mít husinu na kůži, a opět k tomu není potřeba duchů či monster. Tísnivou atmosféru Ústavu, vykreslenou opravdu sugestivně, umocňují dětští hrdinové v roli mučedníků. King se nebojí popsat drastické zacházení s křehkými dušičkami a zásobit ho vylíčením mnohdy sadistických povah dozorců. Nebylo mi z toho vždycky dobře, což je důkaz, že se mu to podařilo na jedničku.

Ústavem můžete začít, pokud se s Kingem teprve seznamujete, tentokrát není tak rozsáhlý, neuchyluje se ke svým typickým obsáhlým popisům a odbočkám, jimiž jsou ostatní příběhy doslova prošpikovány.

Tak co, vydáte se do Ústavu za Lukem a jeho kamarády? I přes mírně drastický námět je to dílo, které stojí za to přečíst, nechá ve vás spoustu rozporuplných pocitů i otázek.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, na jehož eshopu můžete titul pořídit.

Růže a čokoláda

Anna Keplerová, vnučka známého drážďanského výrobce cukrovinek, má plné ruce práce. Otevřela si už druhou čokoládovnu a zároveň dává dohromady své dědictví – starou rodinou vilu, do níž se právě nastěhovala. Při obnově zahrady, jíž dominují růže, našla zakopanou truhlu se starým deníkem. Komu patřil? Anna s překvapením zjišťuje, že deníky jsou ve skutečnosti tři. Pátrá po identitě pisatelek, ale rodina příliš sdílná není. Při čtení mladá žena naráží na spoustu tajemství souvisejících s minulostí Keplerových. Anna pomalu rozplétá zašmodrchané nitky rodinné historie a nestačí se divit…

Teresa Simonová mi už v předchozím románu Krása a jed oleandru dokázala, že je talentovanou spisovatelkou, jejíž doménou jsou rodinné ságy. Jdou jí opravdu skvěle, mistrně kombinuje minulost se současností. Stejně je tomu i u románu Růže a čokoláda.

Přiznám se, zpočátku jsem se v denících trošku ztrácela, přece jen to máte čtyři časové linie, z nichž tři se sobě poměrně dost podobaly, troje deníkové zápisky… Ale stačilo pár kapitol a byla jsem v obraze, lapena do nádherného vrstevnatého příběhu. Spisovatelka také ráda odbočuje k různým dalším vedlejším postavám, a byť vůči Anně hrají spíše vedlejší roli, věnuje jim také určitý prostor, čímž je děj ještě pestřejší a košatější.

Autorka umí navodit atmosféru a přiblížit staré časy, do nichž je snadné se vcítit tak, že se vám nechce zpátky. Annina současnost je zase plná voňavých růží a sametové čokolády a taky stojí za to. Tady bych vyzdvihla schopnost vylíčit chuť čokoládových dobrot, jež Anna vyráběla, tak, že vaše chuťové pohárky dostanou opravdu zabrat, a to i v případě, že jste ryzí masožravci. Na konci knihy najdete recepty na čokoládové pralinky, které si můžete sami vyrobit, to je výzva, ne? 🙂

Deníkové záznamy Heleny, Emmy a Charlotte působí melancholicky, přece jen se odehrávají v obdobích tolik důležitých pro německou historii, i když spíše v negativním směru, navíc na všechny tři ženy čekaly v životě smutné a těžké okamžiky.

Růže a čokoláda je vrstevnatý rodinný příběh, jehož stěžejní zápletka je vystavěna na rodinném tajemství. Taková tematika se objevuje poměrně často, ale mezi čtenářkami je pořád hodně oblíbená. A když k tomu přidáte lásku a další lahodné ingredience jako výše zmíněnou čokoládu spolu s omamnou vůní růží, máte záruku, že knížka nezklame žádnou milovnici spletitých osudů a dobrého jídla. A to jsem vám ještě neřekla, že Annina kamarádka vlastní malý knižní obchůdek, který se v ději také objeví!

Doufám, že se budeme moci těšit na další autorčinu knihu jedoucí na stejné vlně, jako Růže a čokoláda a Krása a jed oleandru.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, na jehož eshopu si knížku můžete koupit.

Svědectví

Jste masochisti? Začtěte se v této koronavirové době do Kingova Svědectví! Jste Mistrovi fanoušci? Tak to by vám toto postapo nemělo chybět ve sbírce. Vychází v novém vydání, a můžu říct, že ať už si ho otevřete v kterémkoli období, má grády.

Vše se roztáčí v okamžiku, kdy z vojenské laboratoře unikne – ano, hádáte dobře – jeden obzvláště vypečený chřipkový virus. Tahle „fajnová“ záležitost se rozšíří po celé Americe, a zřejmě i dál do světa, ale zásadní lokalitou pro příběh je právě USA. Jen několik málo tisíc lidí smrtícímu účinku viru unikne – z nějakého důvodu jsou imunní – a mohou poté, co je většina jejich spoluobčanů mrtvá, začít budovat nové společenství. Asi už tušíte, že vybudovat něco nového na nejistých základech chaosu je těžké. A ještě těžší bude nelístotný boj mezi stranami světla a temnoty neboli dobra a zla. Přidat se můžete jen na jednu stranu a vybírat si nemůžete, zvlášť jste-li předurčeni…

Stephen King vám předkládá znepokojivý – v dnešní době to platí víc než stoprocentně – postapokalyptický příběh, který i přes neuvěřitelný počet stránek (víc než tisíc) plyne rychle. První polovina je nadmíru akční, seznámíte se se všemi hlavními postavami, jež mají pro děj fatální význam a sledujete je od samého začátku pandemie. Jak to u Kinga bývá zvykem, pokud chce, abyste o hrdinech věděli vše, tak to tak bude. Pojímá to obsáhle a ze široka, nabízí i zdánlivě nepodstatné informace a střípky, a vtahuje vás tak do jejich životů, takže máte pocit, že je opravdu dokonale znáte. Kingovi aktéři působí velmi reálně. V průběhu děje se vyvíjí a reagují na změny, jsou nuceni přizpůsobit se novému, a to bez rozdílu pohlaví, věku, náboženství či toho, zda stojí na straně dobra nebo zla. Jsou napsáni tak přesvědčivým a lidským způsobem, že je velmi snadné vytvořit si k nim vztah, zbožňovat je nebo nenávidět.

V první polovině tedy sledujeme ničivou apokalypsu viru, která má fatální dopad na společnost. Ta se vám přímo před očima rozpadá, stejně jako lidský organismus po útoku smrtící nemoci. King se se svými čtenáři nepáře, servíruje detailní popis průběhu choroby, a vězte, že to pro vaši představivost a bujnou fantazii nebude nic příjemného. (Není nad to srovnávat během četby příznaky covidu a této chřipky ;-))

Druhá část je protknutá napětím, a proplétá se v ní prvek fantasy. Možná vám to v souvislosti s postapo tematikou přijde poněkud divné, ale v Kingově světě to funguje, aspoň já to tak vnímám. Opět nechybí boj dobra se zlem, jakési podobenství nebe a pekla, a opět se u každého projeví jeho ultrapravé já. Přiznám se, že některé pasáže byly poměrně zdlouhavé a trošku jsem u nich trpěla, ale je to King s potřebou sdělit úplně vše, takže jsem to očekávala předem.

Tak co, vydáte se na cestu, z níž není návratu? Kapesník s sebou, tentokrát ho budete sakra potřebovat. Hepčí!

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, na jehož eshopu můžete knížku koupit.

Dolanův cadillac

Pokračujeme v kingojízdě. Po poměrně rozsáhlých románech tady máme povídky, prozaické epické útvary kratšího rozsahu, jak je známo. Jaké budou v podání spisovatele, který si libuje v pompézních popisech a rád líčí události do nejmenšího detailu? On sám v předmluvě zmiňuje obsáhlost svých děl, a ví, že v povídkách se musí krotit. Jaké tedy povídky v souboru Dolanův cadillac jsou? Podnítí vaši představivost?

Kniha obsahuje celkem jedenáct povídek, které původně vyšly v obsáhlém počinu Noční můry a snové výjevy a jehož druhá část vyjde na podzim jako Pátá čtvrtina.

Povídky mají jednu fantastickou vlastnost. Můžete je v knize číst po řadě, jak jdou za sebou, nebo na přeskáčku. Vybírat si nejdříve ty, které vás zaujmou nejvíc, přeskočit ty nudné a vrátit se k nim později. Je to jako s výběrovou bonboniérou, z níž vám některé bonbony chutnají víc, jiné míň a je na vás, co si vyberete. I mě některé povídky zaujaly víc a utkvěly mi díky námětu a typickému Kingovu zpracování v paměti. I na těch několika málo stránkách, na nichž se povídky nacházejí, dokázal rozehrát mistrnou hru s představivostí. Ještě teď si díky bravurní povídce Prst dávám pozor, když otevírám dveře koupelny a jdu k umyvadlu.

Hned první povídka nazvaná Dolanův cadillac /podle ní nese výběr své jméno/ se řadí mezi ty, které určitě nezapomenete. Hlavní roli hraje pomsta a můžeme jen žasnout nad urputností hlavního hrdiny, který neváhal svůj život podřídit odvetě za mrtvou manželku a dovést ho k precizní dokonalosti.

Bavila mě i povídka Taťka, která se nesla v lehce humorném stylu. V roli vypravěče se objevuje záporná postava a nabízí tak trochu jiný pohled na děj.

Moje představivost jela na plné obrátky u povídek Zuby a Prst. Obě jsou hororově laděné, obě jsou napsány hodně barvitě a působí jako filmový snímek.

Každý si z těchto jedenácti kousků určitě vybere svého vlastního favorita. Možná se shodneme, možná se právě vám bude líbit povídka jiná. V každém případě před sebou máte slušnou sbírku historek v hororovém kabátku a některé jsou i psychologicky laděné.

Stephen King musel ubrat ze své košaté slovní zásoby a tentokrát nebýt tak obsáhlý, jak jsme zvyklí u románů. Ve svých povídkách dokazuje, že umí nastínit zápletku i popis tak, aby podnítil čtenářovu fantaziii a nechal ji pracovat na plné obrátky.

Dolanův cadillac je dobrou volbou pro čtenáře, kteří se s tvorbou Stephena Kinga seznamují a chtějí si ho „osahat“, k čemuž jsou kratší povídky ideální.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, kde si Dolanův cadillac můžete pořídit.

Rose Madder

Rosie žije už čtrnáct let v manželství s policistou Normanem. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby… kdyby Norman nebyl sadista a psychopat. Čtrnáct let dobře mířených ran, modřin a strachu, co je zase špatně, vždyť dům je uklizený, večeře teplá, pivo vychlazené. Rosie nikdy neví, jak její den dopadne, jestli půjde spát normálně nebo se šrámy na těle i duši. Jednoho dne ale pohár její neskonalé trpělivost přeteče a Rosie se rozhodne k radikálnímu řezu. Od svého manžela odchází. Vybere si místo vzdálené stovky kilometrů, aby začala znovu. Nové jméno, nová práce, nový byt a v něm obraz, který… Tak to si už přečtěte sami a připravte se na poměrně divokou jízdu.

Nakladatelství Beta úspěšně pokračuje v reedici knih Stephena Kinga. Rose Madder je jednou z těch, které se díky námětu zapamatujete, o tom vás spisovatel přesvědčí hned na začátku. Scény domácího násilí jsou drsné a syrové, vnímáte každou ránu na Rosiině těle, každou kapku krve. Celkově je román hodně sugestivní a díky barvitým popisům s důrazem na detaily se před vámi odvíjí jako film.

Domácí násilí je bohužel stále aktuální téma. King v Rose Madder předkládá portrét ženy, které se podaří z područí sadistického manžela unikout, sledujeme její proměnu v sebevědomou osobu. Rosie si určitě oblíbíte. Sice jí trvalo roky než se odhodlala ke změně, ale o to víc se pak dere do popředí její houževnatost a odvaha.

Rose Madder je román, který se prvoplánově tváří jako psychologický. Ale nebyl by to Stephen King, aby to bylo jen tak. Díky tajemnému obrazu, který si Rosie pořídila, nahlédnete do jiného světa, stejně jako Alenka za zrcadlem. Ano, příběh zavání žánrem fantasy, ale to vůbec není problém, realita se snovým světem k sobě ladí a ke spisovateli to prostě patří.

V tomto díle se Kingovi podařilo reálně, v podstatě až děsivě vystihnout povahu psychopata. Psychopata s velkým P, protože to, co v postavě Normana Danielse čtenářům servíruje, je masakrální sonda do duše šílence. Pokud čtete Chrise Cartera, víte, co mám na mysli. Rosiin manžel je prototypem brutálního člověka, psychicky narušeného, pro něhož neexistuje ne a pomsta je hnacím motorem. Máte-li dobrou představivost, u některých scén si budete přát, abyste měli spíše zatmění, tak věrohodně jsou napsány.

I když se u větší části čtenářů Rose Madder řadí spíš mezi průměrná Kingova díla, mně se docela vryla pod kůži, a i přes fakt, že se nese v duchu fantasy a lehce se dotýká i hororového žánru, ji řadím mezi výborné psychologické romány. Určitě by si ji měly přečíst ženy, jichž se tématika domácího násilí nějakým způsobem dotýká.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, kde si Rose Madder můžete pořídit.

Nezbytné věci

Znáte městečko Castle Rock? Pokud se řadíte mezi fanoušky Stephena Kinga, určitě ho máte díky několika jeho románům „prochozené“ skrz na skrz. Objevilo se také v knize Nezbytné věci, kterou znovu po několika letech vydalo nakladatelství Beta.

Nezbytné věci je název nového a tajemného obchůdku, který si v Castle Rock otevřel charismatický Leland Gaunt, obchodník se vším, po čem vaše srdce touží. A není drahý, považte! Za zboží si účtuje jen zlomek jeho reálné hodnoty, zbytek mu doplatíte drobnou protislužbou. No není to skvělé? I Horst Fuchs může závidět.

Pro obyvatele malého městečka, kde život plyne vcelku poklidně, je obchod Nezbytné věci doslova zjevením. Jako vosy na bonbón se slétávají k panu Gauntovi, aby si koupili své vysněné poklady. Jejich peněženka nepláče, a ta slíbená služba obchodníkovi? Vždyť je to jen malý žertík, který provedou některému spoluobčanovi. Asi už tušíte, že to nebude jen obyčejná legrácka. Pan Gaunt to má promyšlené do detailů. Jakých? Uvidíte sami, jen vstupte, zboží už čeká…

Stephen King mi opět dokázal, že je mistrem svého oboru. Nezbytné věci přesahují úctyhodných 600 stran a jsou od první až do té poslední doslova našlapány. I tady spisovatel dokazuje, že je milovník detailů a podrobných popisů, které vždy mají v ději své opodstatnění a jsou důležité pro pochopení souvislostí. V knize se mu podařilo vystihnout ospalou atmosféru amerického maloměsta, kde si všichni vidí do talíře a jeden o druhém toho ví víc, než sám o sobě.

Znáte písničku Balíček karet? V ní si americký voják během bohoslužby vykládá karty a vysvětluje, že Bibli vůbec nepotřebuje, protože nejdůležitější biblické výjevy jsou právě na jejich obrázcích. Podobné je to i s touto knížkou. Před vámi leží dokonalá psychologická příručka pojednávající o lidském chování. King prostřednictvím svého příběhu poukazuje na největší neřesti lidí, které je mohou dovést do záhuby. Chamtivost, závist, lež vybublávají na povrch poté, co si spokojení zákazníci odnesou vysněnou věc. A jakmile provedou onen žert, jenž slíbili panu Gauntovi, je to jako řetězová reakce, jako dominový efekt. Zlo plodí zlo, už je jedno, kdo s kým býval zadobře a kdo se mezi sebou hádal. Rozpoutané násilí nejde zastavit, kdysi klidné městečko je plné mrtvol. Leland Gaunt, mimochodem jeden z nejcharismatičtějších záporáků, si mne ruce, zatímco místní šerif Alan Pangborn má plno práce s vyšetřováním. Vůbec se mu nelíbí, že panu Gauntovi propadla i jeho přítelkyně Polly Chambersová, jinak rozumná a věcně smýšlející žena.

V Nezbytných věcech kromě rafinované zápletky promyšlené do posledního detailu je důležitý také fakt, s kým máte tu čest. King si vyhrál s lidskými povahami, aby nabídl pestrou plejádu charakterů a u každého jednotlivce vypíchl to podstatné. Ať už je to konfliktní a vznětlivá paní Jerzycková, ustrašená Nettie, férová Polly s tajemstvím, jež ji tíží jako balvan, nebo právě šerif Pangborn, klaďas jako hrom, na žádného z nich nezapomenete. A ani Stephen King nezapomněl, a opět nechá zemřít pár postav, které si oblíbíte na první dobrou, tak jak to má ve zvyku.

Užila jsem si to, doslova jsem si lebedila. Popisný a podrobný Kingův styl mám hodně ráda, nevadí mi, že se někdy vrtá v detailech. I mně Leland Gaunt učaroval, především v tom smyslu, že jsem přemýšlela, jestli bych si u něj něco koupila nebo statečně odolala. Oblíbila jsem si Polly s Alanem, stejně jako malého Briana, vůbec prvního zákazníka obchodu, a Nettie. Trnula jsem hrůzou, když někdo z lidí zrovna prováděl slíbený žertík, protože… No, nebudu prozrazovat, začtěte se sami, stojí to za to.

Nezbytné věci jsou nezbytnou věcí položkou na seznamu fanoušků Stephena Kinga, stejně jako těch, kteří ocení vynikající a řízný příběh, v jehož finále bude bojovat dobro a zlo. Tak co myslíte, kdo bude vítězem?

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, na jehož eshopu si Nezbytné věci můžete koupit.

O psaní

Tohle je Stephen King, jak ho neznáte. Známý spisovatel přichází tentokrát ne s románem, ani povídkovou knihou, ale s počinem, v němž přináší jako na dlani svůj život a také přihodí několik skvělých tipů a rad začínajícím spisovatelům. Že je to divná kombinace? Zkuste se začíst a uvidíte sami, stojí to za to.

Kingovy memoáry O psaní, které vydalo dvorní nakladatelství tohoto spisovatele u nás, nakladatelství Beta, jsem měla tu čest číst už kdysi dávno, ještě v prvním překladu, který tehdy spáchala Iva Pekárková. Možná si na něj vzpomenete, protože se vůbec nepovedl a ona za něj dostala známou Anticenu Skřipec, kterou každý rok vyhlašuje Obec překladatelů. Více si můžete přečíst v článku v němž překladatel Viktor Janiš překlad rozebírá. O pár let později memoáry vyšly znovu, tentokrát je přeložil David Petrů. A právě tento nový překlad se na scénu dostává i letos a já jsem ráda, že jsem si díky němu mohla Kingovo vyprávění konečně užít a pořádně vychutnat.

Stephen King vás nechá nahlédnout pod pokličku svého literárního umění a vezme to pěkně od podlahy, tedy od dětství. Seznámíte se s jeho rodinným zázemím, poznáte příbuzné a zjistíte, že psát zkoušel už jako malý kluk. Psal povídky, vydával časopisy, dokonce měl na svém kontě jeden studentský, v němž hojně využíval prvků satiry na účet svých profesorů. Aby měl něco v záloze, vystudoval na radu matky pedagogiku a stal se učitelem. Sledujete jeho další životní mezníky, jako je manželství, rodičovství, to vše na pozadí lásky největší, psaní. To vše činí s upřímností sobě vlastní, nevyhýbá se sebekritice, přiznává slabosti i boj s démonem alkoholu, stejnou měrou vyznává i lásku a úctu své ženě. Dokonce neváhá a doznává se k tomu, že bývá ve svých knížkách poměrně rozvláčný a „ukecaný“.

V druhé části knihy dává Stephen King rady začínajícím spisovatelům. Ne, není to žádné honění vlastního ega, spisovatel se řídí svým instinktem a zkušenostmi, které se snaží předat dál. A tak se dozvíte, jak zkorigovat příliš hutný text, že je nejlepší se na psaní soustředit tím, že dodržujete své rituály a stanovený režim a že, světe div se, nejlepší slovní zásobu získáte čtením! 🙂

Nejedná se sice o souvislý román,i tak se knížka čte velmi dobře. I když se momentálně nechystám psát román, přesto jsem si dobře míněné rady přečetla s chutí a budu se snažit aplikovat je třeba při psaní recenzí. Stephen King není žádným suchopárným a nudným průvodcem po světě písmenek, právě naopak. Jeho text nepostrádá vtip, velkou devizou jsou i četné příklady, na nichž své poznatky o psaní aplikuje, takže si to umíte snáze představit.

Je jasné, že kniha O psaní by neměla chybět v knihovničce milovníků tohoto kultovního spisovatele, kteří díky ní mohou být svému idolu o kus blíž. A přečíst by si ji měli i ti, kdo se psaní věnují, určitě v textu najdou spoustu cenných rad a nápadů.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, kde si můžete titul koupit.

Volá Moskva

Rusko. Krásné, divoké, drsné i kruté. Zabírá kus Evropy a ukouslo si i z Asie. Kdysi Sovětský svaz spojoval 15 republik, z nichž se většina po pádu komunismu osamostatnila. I když v sedmdesátých a osmdesátých letech panoval v tehdejším Sovětském svazu tuhý komunismus, takže se v podstatě jevil jako centralizovaný stát, přesto jeho bohatá historie, kultura i pestrá krajina, stejně jako malebný jazyk učarovali lidem i jinde na světě. Angličan Angus Roxburgh ruštinu studoval a toužil se do Ruska podívat. Splnilo se mu to, v Moskvě působil jako zahraniční zpravodaj, a díky knize Volá Moskva, kterou napsal, se do Ruska let minulých můžeme podívat i my.

Na tento titul jsem se těšila už od chvíle, kdy se objevil v edičním plánu nakladatelství Beta. Už jako malá jsem milovala Zápisník zahraničních zpravodajů, který jsme poslouchali každou sobotu v rádiu, a i když tíhnu spíše k severským zemím, tak Rusko pro mě má taky své kouzlo. Jsem tzv. „Husákovo dítě“, zažila jsem léta osmdesátá, kdy byl pro země východního bloku Sovětský svaz víceméně nucenou modlou, přesto jsem věděla, že na Rusku něco JE. Tehdy to byli olympijský míša, vlk a zajíc z notoricky známého večerníčku Nu pogodi! :-D, bábušky aneb matrjošky, či ruská digitální hra v níž vlk chytá vajíčka. Dnes mě Rusko zajímá i po jiné stránce, chtěla jsem vědět, jak se tam žilo, jestli proslulé vtipy Rádia Jerevan stojí na reálných základech a hlavně jsem toužila poznat tuto zemi trochu podrobněji, ze všech úhlů a různých aspektů.

Angus Roxburgh odjel do Ruska i se svou manželkou na konci sedmdesátých let minulého století. Hned po příjezdu poznal, že to nebudou mít jednoduché. Boj s ruskou byrokracií se podobá tomu, který Don Quijote vedl s větrnými mlýny. Na jednu stranu milion požadavků a příkazů, na druhou stejný milion překážek, kvůli kterým je těžké nařízením dostát. Ale nebojte se, Angus si nestěžuje, jen věcně, přitom vtipně a s nadhledem glosuje. A tak se dozvíme, jak se v sedmdesátkách v Rusku nakupovalo, že vás, pokud jste byli něčím podezřelí, odposlouchávali, nebo jaké martyrium museli Roxburghovi podstoupit, když chtěli poslat své knihy domů do Anglie.

Angus Roxburgh je pozorný a vnímavý pozorovatel, píše poutavě a jeho textu nechybí humorný nádech. Na vážnější notu zahrál v kapitole věnované zemětřesení v Arménii, které zemi postihlo v roce 1988, tady mě opravdu mrazilo a zároveň jsem cítila smutek, když jsem emotivní Roxburghovy zápisky četla.

Volá Moskva, hovor klidně vemte. Tahle kniha, ač je poměrně obsáhlá, není vůbec nudná. Žádné suchopárné popisy, ale barvité výjevy ze života anglického zpravodaje v Rusku. Provede vás několika desetiletími, během kterých se Rusko vyvíjelo jak politicky, tak i lidsky a představí vám vrcholné politiky režimů, jež se v průběhu těchto let v zemi vystřídaly. K tomu přidejte náhled do života obyčejných ruských lidí, a rázem před sebou máte zajímavou sondu do fungování této slovanské země.

Biografie, memoáry, neotřelý cestopis, vyberte si sami, k jakému žánru budete po přečtení tíhnout. Určitě po ní sáhněte, pokud vás baví postřehy a glosy zahraničních zpravodajů, a také chcete-li poznat Rusko z lidštějští stránky a ne pouze jako velmoc, z níž jde strach. Země kontrastů a protikladů, na jedné straně nesmyslných příkazů a na té druhé milých, pohostinných lidí, to je Rusko. Nechte pískat samovar, nalejte si stakan vodky, poobědvejte pirohy a boršč. A k tomu si nezapomeňte otevřít knihu novináře Anguse Roxburgha Volá Moskva, protože tohle volání vážně stojí za to.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, kde si knihu můžete koupit.

Filmový klub osamělých srdcí

Dvacetiletá Jenny potřebuje náhradní bydlení, než bude v provozu nová kolej její univerzity, bratři Grangeovi, kteří provozují dům U Zapadajícího slunce zase finanční injekci. V domě ubytovávají důchodce, ale aby jej udrželi, potřebují peníze z grantů. Jednou z možností je pronajímat pokoje studentům a přispět tak k vzájemnému porozumění mezi mladými a seniory. Navzájem od sebe mohou čerpat, navzájem si mohou i něco dát. Bude mezigenerační soužití fungovat? Jenny začne pořádat filmové večery, na nichž promítá snímky svého dědečka. Budou filmy mostem mezi obyvateli domu?

David M. Barnett se českým čtenářům představil už jedním románem, který vydalo nakladatelství Beta pod názvem Major Tom a modrý anděl. Ještě jsem ji nečetla, ale poté, co jsem dočetla Filmový klub osamělých srdcí, jsem rozhodnutá to napravit, protože autorův styl se mi hodně zamlouvá.

Ve své druhé knize se zabývá kontrasty mezi soužítím dvou generací. Jak spolu budou vycházet mladí studenti, kteří mají všechno ještě před sebou a senioři, jimž život pomalu mává na rozloučenou? Moc se mi tato myšlenka líbila a byla jsem hodně zvědavá, co se v tak různorodém společenství může přihodit.

Autor napsal příběh namíchaný z pestré škály emocí. Je dojemný, místy hořký, plný humoru a také smutku. V popředí se objevuje Jenny, která je jiná než většina jejich spolužáků. Stylizuje se do podoby ženy vampa a jejím vzorem je herečka Lauren Bacallová. Snaží se tak maskovat svou nejistotu a zakrýt problémy s rodiči. Miluje staré černobílé filmy, zejména ty, které natočil její dědeček. S Jenny jsem měla malinko problém, protože se někdy chovala iracionálně, její názory mě trochu vytáčely. I když jsem jí v podstatě rozuměla, nechápala jsem způsob, kterým problémy řeší. Ale i ona se v průběhu děje změní a dozraje. Hodně jsem si užívala „staroušky“ v domově. Každému z nich David M. Barnett vtiskl specifické vlastnosti a osobitý příběh. Bavily mě jejich libůstky a rozmary, u nichž se autor pořádně vyřádil. Nejvíc mě bavila scéna, kdy se všichni vydali na maškarní bál do města, a taky Jennyino faux pas, když se chtěla blíže seznámit se svým profesorem.

Román Filmový klub osamělých srdcí je dojemným a milým mezigeneračním setkáním. Jeho kouzlo tkví v tom, že si během čtení uvědomíte, že staří lidé nejsou jen „čekateli na smrt“, ale že i oni mají touhy a přání a také minulost, jež mnohdy překvapí.

Z časových důvodů jsem knížku četla déle, než je u mě obvyklé, a jakkoli bych u jiného titulu byla už nervózní, že je to dlouho, u této jsem si to vyloženě užívala a nechtělo se mi s obyvateli domu U Zapadajícího slunce loučit. Pokud stejně jako já máte i vy rádi poklidnější příběhy, milujete situační humor a jemný sarkasmus, kterým dokonale vládli staroušci v domově, určitě se vám bude Filmový klub osamělých srdcí líbit. Má v sobě něco typicky britského, k tomuto dojmu přispívá i detektivní linie ve stylu Agathy Christie, která se v ději objeví. Je to přesně ten typ příběhu, jemuž sluší filmové zpracování.

Setkání s obyvateli domu U Zapadajícího slunce mě doslova a do písmene zahřálo na duši.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, knížku můžete koupit na eshopu.