Drobky v peřinách

Blíží se adventní čas, doba, kdy bychom měli trochu zvolnit, zklidnit ducha i tělo a připravovat se na nejkrásnější svátky v roce. Současná doba však klidu nepřeje, ani ho nedodává, frustrace, vztek i rezignace vládnou naším emocím. Tak se pojďme společně hodit do klidu s úžasný počinem nazvaným Drobky v peřinách. Hrdě kráčí ve šlépějích tradinářů a venkovských kalendářů.

Můžete namítnout, že všechny naše tradice znáte a nepotřebujete si je připomínat, protože máte „ty internety“, které ví všechno a hned. Ale ruku na srdce, opravdu všechno víte? A co když technika náhodou selže? Navíc, není někdy mnohem příjemnější zalézt s knížkou a dobrotami do peřin? A drobky v peřinách se tentokrát tolerují. 🙂

Tak pojďte zpátky v čase a připomeňte si, jak žili naši předkové v souladu s přírodou. Autorkami jsou Petra Varaďová a Marie Maderová, které spojuje příbuzenský vztah, Marie je pratetou Petry. Ilustrace, z nichž dýchá jemnost a křehkost vytvořila Anna Derfler.
Vůbec celé Drobky v peřinách jsou naladěné na něžnou notu, co se grafiky týče, a potvrzují známé rčení, že v jednoduchosti je krása. Barvy ladí v příjemných tónech zelené, šedé a růžové, fotky působí přirozeně a dotvářejí přírodní a folklorní ráz publikace. Důraz je kladen na detail.

V předmluvě nás autorky seznámí se svými idejemi, vysvětlí, proč je důležité mít vlastní rituály a nastíní, s čím se v publikaci seznámíte.

V dalších kapitolách si připomeneme, jak se v průběhu staletí vyvíjel venkov a jeho tradice, chybět nebudou Vánoce, přečteme si něco o masopustu i Velikonocích, projdeme prostě celý český rok, tak jak ho známe a vnímáme prostřednictvím odkazu našich předků. Součástí je povídání o narození i smrti, která je nedílnou součástí života, i když si to mnohdy nepřejeme.

Zajímavým osvěžujícím prvkem jsou rozhovory s lidmi, pro něž jsou tradice a zvyky součástí soukromých i profesních životů. Promluví k vám Eva Všetičková z časopisu Venkov & styl, majitel vinařství Jaroslav Osička, nebo designérka a výtvarnice Světlana Kulíšková Ruggiero.

Umíte vyrobit sedmikráskové želé? Vzpomenete si, jak se hrálo krvavé koleno? Víte, jak se kdysi získávala mouka z obilovin, nebo proč byli kočovní dráteníci tolik oblíbení u hospodyněk? Vtipnou, hravou formou se dozvíte odpovědi na výše položené otázky a ještě mnohem, mnohem víc. V textu najdete spoustu lidových pranostik a rčení i vtipných průpovídek uvozujících jednotlivé kapitoly knihy.

Drobky v peřinách jsou publikací, k níž se člověk rád vrací, nejen kvůli připomenutí starých časů, které na nás dnes působí zklidňujícím dojmem. Přiměje-li vás aspoň zlehka zpomalit, načerpat inspiraci z tradic našich předků, splnila svůj účel. Kniha si neklade za cíl poučovat, ale doplnit a rozšířit základní povědomí o našem folklóru. A taky beze zbytku naplní rčení, že bohatství netkví v tom, jak plnou máte peněženku a kolik nemovitostí vám říká pane, ale najdeme ho ve zdánlivě obyčejných věcech.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Jota, knihu pořídíte na eshopu nakladatelství.

Strážci majáku

Majáky lákají romantické a dobrodružné duše už odpradávna. Není divu, zejména knihomolové si představují práci strážce majáku jako naprostou idylku. Sem tam někoho zachráníte, dáte mu teplou deku a najíst, sem tam něco zkontrolujete, jinak celé dny a noci nasáváte vůni slaného moře a čerstvého větru, s hrnkem horkého čaje či kávy můžete přečíst kvanta knih… Že tomu tak není, se můžete přesvědčit v knize Emmy Stonexové Strážci majáku. Autorka se nechala inspirovat skutečnou událostí, kdy v roce 1900 zmizeli z hebridského majáku jeho strážci. Svůj příběh situovala do 70. let, jako lokaci si vybrala ostrov Flannan ležící daleko od anglického pobřeží. Co se stalo se třemi strážci, kteří zmizeli, přitom bylo vše nachystáno, jako kdyby si měli jen na chvíli odskočit… Pravda není ani v deníku, kde se rozcházejí zaznamenané informace o počasí se skutečností. Zůstává pouze jediný svědek, mlčenlivý maják…

Autorka svůj příběh pojala zajímavým způsobem, jenž ale každý čtenář nemusí skousnout. Není to psáno chronologicky, střídají se dvě časové linie, rok 1972, kdy strážci zmizeli a rok 1992, tehdy jsou jejich manželky osloveny novinářem, který se o události chystá napsat knihu. Navíc sledujeme také vnitřní myšlenkové pochody žen. Nechtějí se po tolika letech vrtat v tom, co se kdysi stalo a jitřit staré bolavé rány, některá tajemství by měla zůstat skrytá navždy… Cesta zpátky ale není, žurnalistovi Danu Sharpovi se podařilo roztočit zatuhlá kola minulosti a rozvířit vzpomínky pozůstalých. Zjistí se vůbec, co se tehdy událo?

Moc jsem se na knížku těšila, mám pro majáky slabost a taky mě zajímalo, v čem spočívá práce takového strážce majáku, jasně, že si nemůže pořád jen číst… Než jsem se ke knížce dostala, přečetla jsem si pár recenzí, některé však byly spíše rozpačité, jako by čtenář nedostal to, co očekával, u jiných mě překvapilo, že je příběh považován za lehčí četbu, s čímž nesouhlasím, do takové skupiny řadím úplně jiný typ čtiva.

Emma Stonexová rozehrála komorní psychologické drama. Představuje život strážců majáku jako drsné zaměstnání a boří mýtus všech romantiků. Není to žádná sranda, i když jste v jádru samotáři, příliš dlouhé odloučení od rodiny a blízkých může dostat i vás. Být měsíc mimo realitu normálního světa zamává s každým. Skutečnost se prolíná s představami, fantazie pracuje na plné obrátky. Strážci se střídají v pravidelných intervalech a čas, který tráví s rodinami, je příliš krátký na to, aby si na sebe vždycky stihli zvyknout po dlouhém odloučení. Autorka stvořila trefnou psychologickou sondu do mysli postav, jejichž psychika dostala slušně zabrat. Situace, jimž jsou vystaveni, sledujete z pohledu dvou stran, jinak ji vidí muži, jinak jejich ženy a je těžké přiklonit se na správnou stranu.

Pokud vás zajímá běžná činnost strážce majáku, přijdete si na své, je to nesmírně zajímavé. Věděli jste, že je často bolí záda, protože spí na posteli zakřivené podle stěny majáku? 🙂

Román Strážci majáku jsem si osobně užila, líbilo se mi to napůl románové, napůl dokumentární zpracování, stejně jako tajemno a téměř mystická atmosféra kolem majáku vyrůstajícího přímo z hlubin moře. Děj není příliš akční, plyne pomaleji, o to víc jsem si ho vychutnala. Pokud v knihách rádi řešíte mezilidské vztahy, tady si to užijete vrchovatě.

Tak jak to tedy bylo? Co se stalo třem mužům, kteří by mohli skály lámat? Zeptejte se moře, možná něco ví…

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Jota, na jehož eshopu si knížku můžete koupit.

Pařížská knihovna

Paříž a knihy. Jde to dohromady? Ano, jde, nebyli to jen módní návrháři, kdo toto město proslavil. Paříž byla vždy místem, kde měla kultura velký prostor, v místních kavárnách se scházeli umělci, žil tady i Ernst Hemingway… Není divu, že ve francouzské metropoli sídlila také Americká knihovna. Do ní má namířeno Odile, milovnice knih a Deweyho desetinného třídění. Léta knihovnu navštěvovala jako čtenářka, nyní se hlásí na pracovní místo. Píše se rok 1939 a Paříž ještě ani zdaleka netuší, co ji čeká…

Osmdesátá léta, americká Montana. V malém městečku žije náctiletá Lily, která se musí vyrovnat s tragickou událostí. Útěchou jsou jí knížky, francouzština a přátelství se starší sousedkou, válečnou vdovou Odile. Ano, není to nikdo jiný, než naše milovnice Deweyho desetinného třídění. Jak se dostala z Paříže za oceán? Proč ji místní berou jako podivínku?

Když jsem Pařížskou knihovnu viděla v edičním plánu nakladatelství Jota, věděla jsem, že je to knižní kousek přesně pro mě. Miluji romány, které se odehrávají ve válečné Paříži, miluji knížky a miluji své povolání. Do knížky jsem se ponořila na první dobrou a užívala si atmosféru protkanou vůní starých knížek, moudrými myšlenkami a trefnými citáty. Jestli máte rádi prostředí knihoven, užijete si ho vrchovatě. Moc se mi líbilo, jak autorka provázala životy knihovníků a čtenářů, možná pro někoho až příliš idylicky, ale pokud máte povědomí o tom, jak to v knihovnách chodí, tak víte, že pro mnohé čtenáře jsme oázou, kde mohou ulevit svým chmurám, svěřit se a načerpat nové síly. A ve válečné vřavě je taková vzájemná empatie a propojenost potřebná dvojnásob.

V ději se střídají pohledy obou hlavních hrdinek, Odile a Lily. Kapitoly končí vždy na napínavém či pro děj důležitém okamžiku, takže vás to nutí číst dál a dál. Lilyina linka byla podle mého trochu upozaděna, přesto je stejně důležitá jako ta patřící Odile. Autorka rozebírá pocity mladé dívky, jíž se po smrti matky rozpadá svět. Otec, který by jí měl být oporou, poměrně brzy uzavírá sňatek s jinou ženou a noví sourozenci, kteří přicházejí rychle po sobě, Lily taky nepřidávají. Děvče má najednou pocit, že je vykořeněné a útěchu hledá právě u Odile – možná by chmury a pocit ukřivdění rozptýlilo tajemství staré sousedky?

Říkáte si, proč číst zrovna tuto knížku, když k tématu jich je vydáno tolik a další přibývají? Třeba právě pro tu úžasnou atmosféru, jíž je děj protkán. Přátelství jde ruku v ruce s odvahou, knihovníci posílají čtivo vojákům na frontu – tady mi myšlenky utíkaly pracovním směrem – měli zajištěno, že se knížky vrátí, nebo je vyřadili, co poškození, návratnost? – kolegové knihovnící, znáte to. 🙂 Asi nejvíc mě zaujala instituce Americká knihovna jako taková, vůbec jsem neměla potuchy, že se v Paříži nacházela a že příběh vychází ze skutečných událostí. Byla jsem lapena a okouzlena od prvních stránek. Obdivovala jsem statečnost knihovníků, kteří neváhali a zúčastnili se odboje. No a Paříž, byť zmítaná v poryvech války, pořád tak bohémská a nádherná, to už byla pomyslná třešinka na dortu.

Mám jen jednu výtku, a to ke zmínce o lásce Odile k Deweyho desetinnému třídění. V knize hrdinku zastihujeme v roce 1939 a poznámka o systému zmiňuje rok vzniku 1973, což je jaksi nemožné, leda by Odile cestovala časem. :). Nevím, jestli je to chyba už originálu nebo překladu, ale bije do očí. Mimochodem, toto třídění vzniklo v roce 1876.

Doporučuji přečíst doslov autorky, v němž popisuje pozadí vzniku knihy, dozvíte se, že hrdinové mají předobraz ve skutečných zaměstancích Americké knihovny. Tento román by určitě neměl minout milovníky knížek a všeho, co se kolem popsaných stránek točí, Pařížská knihovna je nádherným příběhem nejen o nich, ale také o přátelství, které má mnoho podob.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Jota, kde si knížku můžete koupit.

Skleněný oceán

Skleněný oceán je název románu, v němž své spisovatelské umění spojily tři autorky: Beatriz Williams, Lauren Willig a Karen White. Podařilo se třem „dvojitým véčkům“ zůstat na jedné vlně, neroztříštit se ve víru písmenek a dopřát čtenářům ucelený děj? Můžu vám rovnou říct, že podařilo. Tyto tři spisovatelky napsaly román, v němž najdete všechno, co má správný příběh mít.

Děj se odehrává ve dvou časových obdobích a má tři vypravěčky. První z nich, spisovatelka Sarah, nás zavede do současného New Yorku. Píše se rok 2013. Sarah před pár lety vyšla úspěšná kniha Malé brambory. Teď už její sláva opadla a mladá žena potřebuje námět na další dílo, aby získala peníze na živobytí a mohla nemocné matce zaplatit pobyt v ústavu. Když najde lodní kufr svého pradědečka Patricka, stewarda na lodi Lusitania, jež vyplula v roce 1915, zjistí, že obsahuje něco cenného, co by jí mohlo přihrát atraktivní příběh. Okamžitě se vydává do Londýna, aby získala další informace.

Druhá linie se odehrává v dubnu 1915 na Lusitanii. Na lodi cestuje Caroline, manželka úspěšného podnikatele. On však na ni nemá čas a věnuje se svým obchodům. Frustrovaná Caroline roli bohaté paničky nesnáší a tak většinu času tráví s dávným přítelem Robertem. Jako vnímavá pozorovatelka zjistí, že na lodi se odehrává něco podivného, co má souvislost s válečným děním.

Na palubě je také Tess, dívka pocházející z chudých poměrů. Narodila se v rodině, v níž podvod a lež byli synonymem pro přežití. Tess byla odmalička mrštná a šikovná zlodějka a úspěšná padělatelka uměleckých děl. Čím je starší, tím víc si uvědomuje, že to, co dělá, je nejen špatné, ale také nebezpečné. Loupež na Lusitanii má být jejím posledním kouskem, plánuje, že se poté v Anglii provdá a povede normální život. Také ona se seznámí s Robertem a zahoří k němu vášnivou láskou, která však není opětována. I Tess tuší, že se na lodi děje něco nekalého a neustále se Robertovi plete do cesty.

Tři osudy, tři životy, láska, vášeň, válka. Autorky vyšly ze skutečné události, kdy byla 7. 5. 1915 po pouhém týdnu plavby loď Lusitania bombardována německým torpédem. Rozvinuly zápletku, která je akční, nenudí a voní špionáží. Zároveň namíchaly koktejl lásky a vášně, ale ingredience dávkovaly tak, že příběh nepadá do vod přeslazené červené knihovny, a romantiky je v něm tak akorát.

Zároveň se jim podařilo nastínit, jak vypadal život na palubě, kdy se lidé přepravovali z jednoho kontinentu na druhý dlouhé týdny, takže loď jim byla jakýmsi náhradním domovem i místem k zábavě. Poznáte, jak to chodí v jednotlivých třídách, že bohatí měli jiná privilegia než chudí cestující. Pokud znáte film Titanic, určitě si ho v lecčems připomenete.

Historická část je atraktivnější, odehrává se během první světové války, dává nahlédnout do světa špionáže i milostných vztahů. Pozadu však nezůstává ani Sařina linie, v níž není nouze o vtipné okamžiky a temperamentní dialogy mezi hrdiny.
Autorky rafinovaně propletly osudy všech tří žen, tápajících v milostných vztazích, připravily spoustu zápletek, kolikrát netušíte, jak se vyvinou. Dramaticky působí okamžiky po ztroskotání, kdy bylo jedno, zda jste pluli první či druhou třídou, smrt bez milosti kosila vše.

Zajímavě působilo, jak si spisovatelky pohrály s jednotlivými kapitolami. Tam, kde končila jedna, v podobném duchu začínala druhá, takže nemáte pocit, že se ztratíte, ať už jste na Lusitanii, nebo v současné Anglii, vše je plynule provázáno.

Skleněný oceán je tím typem románu, který zaujme širší čtenářské publikum, každý si v něm najdou to své. Muži se nemusí bát, že romantická linka by byla jako přeslazený karamel, ženy mohou zůstat bez obav – válečné téma je nakousnuto zlehka, o to víc zajímavěji.

Určitě si příběh nenechte ujít, tři autorky se v něm skvěle sehrály a servírují román, který má všechno – dramatickou zápletku, napětí, tajemství, humor i lásku.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Jota, na jehož eshopu si Skleněný oceán můžete koupit.

Mezi námi lháři

Na začátku je svatba Nicka a Lisy, na kterou pozvali své přátele. Přijíždí Dan s partnerkou Geri, William s Penny, jeho bratr Sebastian a nakonec Jen s Ianem. Nick, Dan, William a Jen tvořili nerozlučnou partu tří kluků a jedné holky. Není divu, že se sešli na svatbě jednoho z nich. Měla by to být dobrá zábava, ale překazí ji Penny, která stojí v okně hotelu a vypadá to, že chce skočit dolů. Nebo ne?

Když jsem si přečetla anotaci, věděla jsem, že by to mohla být četba přesně pro mě. Anglie, propletené vztahy, příběh ve stylu Liane Moriarty. Zpočátku mi dlouho trvalo, než jsem se zorientovala v postavách. Kdo je čí spolužák, bratr, manžel, chvíli mi to zaměstnávalo hlavu a už jsem myslela, že si budu muset psát poznámky. Naštěstí jsem do „GDPR“ téhle partičky nakonec pronikla a užila si zajímavý vztahový propletenec. Řekněme, že spisovatelka rozhodně není fádní a kromě tradičních společenských hříchů svým hrdinům dopřála i jeden vztah, který, kdyby se neodehrával pokoutně a tajně, bychom mohli s přehledem tolerovat. A to je na této knížce to nejzajímavější. Je nabitá vášněmi, láskou, lžemi všeho možného druhu. Autorka nabízí pořádné sousto šťavnatého zakázaného ovoce. Co myslíte, naplní se známé rčení o džbánu s utrženým uchem?

Co je románu vytýkáno, je jeho rozvláčnost. V tomto je moje hodnocení hodně subjektivní, já jsem příznivkyně pomalu plynoucích příběhů a nemám s nimi problém, takže jsem tento jev neshledala, co se čtivosti týče, jako závadný. Pro mě to mělo náboj, jaký má krajina těsně před bouří – tušíte, že se něco semele, ale ještě nevíte co.

Caroline Englandová napíná čtenáře jako kšandy. Přestože dějové zvraty dávkuje pomalu, jsou kapitoly dlouhé tak akorát. Děj je sice vyprávěn v er-formě, přesto je každá kapitola podaná pohledem jednotlivých hrdinů, což nabízí různé úhly pohledu na jednu věc. Řeší se manželské i mimomanželské vztahy, lži, dávná tajemství, která, když se dostanou na povrch, dokážou ničit.

Pokud neholdujete takovým románům, v nichž se děj posouvá opravdu jen pozvolna a musí vám v žilách kolovat adrenalin z rychlé akce, toto pro vás nebude. Knihu Mezi námi lháři ocení spíše rozvážnější čtenáři, kteří milují detailní popisy a to, když se autor nesoustředí jen na danou zápletku, ale všímá si i zdánlivě nedůležitých věcí.

Mezi námi lháři je psychologická sonda do životů dnešních třicátníků. Máte dobré vztahy se svými blízkými přáteli? Tak doufejte, že jste je nevystavěli na prohnilých základech.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Jota, kde si můžete knihu zakoupit.

Ztracené květiny Alice Hartové

Prvotina australské autorky Holly Ringlandové je stejně krásná, divoká, nespoutaná i dojemná, jako nejkrásnější květiny v zahradě, které zahradník nechává růst tak, jak chtějí a potřebují. Příběh Alice Hartové chytí za srdce a zanechá v něm stopu. A to nejen proto, jak krásně je napsaný, ale především kvůli tomu, co s Alicí prožijeme.

Osmiletá Alice Hartová žije s rodiči izolovaně od veškeré společnosti jiných lidí. Miluje svou matku a květiny, které jí poskytují pocit bezpečí. Horší je to s otcem, cholerikem, který si své nálady a frustrace vybíjí na svých nejbližších. Když jednoho dne dojde k obrovské tragédii, z Alice je sirotek. Bere si ji k sobě babička, o jejíž existenci neměla dívenka až doposud tušení. Alice se dostává do velmi zajímavého prostředí, vyrůstá na květinové farmě spolu s ženami, které si tam léčí šrámy na duši. Alice žije znovu obklopená květinami i láskou, kterou jí její souputnice upřímně projevují. Babiččina náruč je sice konejšivá, ale ve snaze udržet Alici daleko od nepříjemností a rodinných tajemství děvče spíše dusí a ubližuje mu. Když se Alice náhodou dozví pravdu o svých rodičích a to, že jí babička neřekla vše, odjíždí pryč, aby si urovnala myšlenky a přemýšlela, co dál se svým životem. Tentokrát se nemůže spolehnout jen na řeč milovaných květin, ale především sama na sebe. Dokáže to?

Kniha Ztracené květiny Alice Hartové je nádherná nejen po vizuální stránce, ale především po obsahové. Autorka téma domácího násilí a lásky k tyranovi uchopila velmi citlivě a s pochopením pro chyby, které milující v takových vztazích dělají. Poukazuje na to, jak se mohou opakovat, a to nevědomky, aniž by si dotyčný tento fakt uvědomoval.

Kniha ohromí nádhernou obálkou, jednou z nejkrásnějších květinových, které jsem na přebalech viděla. I vnitřek stojí za to, každá kapitolu uvádí konkrétní rostlina, k níž nechybí popis, význam v květomluvě, a také kresba. Jsou to vesměs květiny, s nimiž se, až na pár výjimek, v naší krajině nesetkáme, aspoň dle mého dojmu, nejsem botanik. :-). Nakladatelství Jota si na knize dalo opravdu záležet, svědčí o tom jedna podstatná věc – informace o rostlinách byly konzultovány s odborníkem na slovo vzatým, botanikem Václavem Větvičkou.

Další devizou je krajina. Austrálie je nesmírně fascinující destinace plná extrémů i protikladů, mýtů a legend. To, jak autorka popisuje krásnou a nespoutanou Austrálii, vás hned nutí hledat si příslušné lokality. Národní parky, pouštní městečka, extrémy počasí, nebo fakt, že do hospody na pivko musíte jet sto kilometrů, protože je v okolí jediná, to je pro našince naprostá exotika. Ale lákavá.

Ztracené květiny Alice Hartové jsou prvotinou Holly Ringlandové a můžu říct, že opravdu zdařilou. Do křehkého a dojemného příběhu plného květin se jí povedlo vměstnat hned několik témat, která dějem pořádně zahýbala. Líbilo se mi použití květomluvy jako prostředku k vyjádření pocitů, které nešly vyslovit z očí do očí.

Do rukou nedostáváte červenou knihovnu, v níž si příbuzní padají do náruče a vše je zalito světlem lásky a porozumění. Hrdinka si svou cestu novým životem musela vyšlapat i za cenu ztrát a obrovské bolesti. Ztracené květiny Alice Hartové jsou příběhem, v němž emoce hrají podstatnou roli. Autorka vás nechá dojímat se nad malou Alicí, obdivovat krásu divoké krajiny a vstřebávat krásu květin, které byste rádi viděli na vlastní oči. A taky přemýšlet nad tím, jak nás formují a ovlivňují naši blízcí.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Jota, na jehož eshopu si knihu můžete koupit.

Chlapec, který následoval svého otce do Osvětimi

Chlapec, který následoval svého otce do Osvětimi, to je skutečný příběh, takový, jaký byste nejraději nečetli. Je stejně drsný jako všechny, které se odehrávají v těžkých časech a jejichž hrdinové čelí utrpení. Jakkoli jsou jejich osudy kruté, nelze je ignorovat, neměly by být zapomínány.

Židovská rodina Kleinmannových z Vídně si žila docela spokojeně. Otec Gustav pracoval jako čalouník a žil jen pro své blízké – manželku Tini, dcery Edith a Hertu, syny Fritze a Kurta. Idyla trvala do roku 1939, kdy je Gustav spolu se synem Fritzem odvlečen do Buchenwaldu. Jak se to stalo, proč oba dva a co se stalo se zbytkem rodiny? Jeremy Dronfield sepsal knihu na základě deníku, který si Gustav tajně vedl a který se mu podařilo ukrýt. Autor podnikl i důkladný průzkum zahrnující archivní zprávy, aby jménem Gustava a Fritze podal neuvěřitelný příběh plný odvahy, utrpení i neskutečné houževnatosti.

Nejedná se o klasickou beletrii, román, jaký běžně čtete. Chlapec, který následoval svého otce do Osvětimi je do detailu propracovaný polodokument, díky rešerším a vzpomínkám také autentický. Díky popisnému stylu si drží mírný odstup od čtenáře, přitom však zanechává hluboký dojem. Sledujeme osudy rodiny, jejíž společný život byl v okamžiku roztříštěn na tisíc kousků. Fritz s otcem přežívali v koncentračním táboře, starší dcera Edith získala azyl v Británii, nejmladší syn Kurt se na poslední chvíli dostal do Spojených států. Tini a druhá z dcer, Herta, se staly obětí neuvěřitelných praktik nacistů. Přestože knih o tom, jaká zvěrstva byla v rámci holokaustu na Židech páchána, bylo napsáno dost a dost, stejně vždy šokují a nepříjemně překvapí.

V průběhu děje se postupně dozvíme, co se s Kleinmannovými děje, největší díl pozornosti je však věnován Gustavovi a Fritzovi. Přestáli nevyslovitelné útrapy a násilí, čelili bolesti, nemoci i smutku, přesto dokázali vstát a jít dál. Mezi nimi totiž panovalo příliš pevné pouto, mimořádná vazba mezi otcem a synem, která jim pomáhala přežít.

Jako matce dvou synů, z nichž jeden začíná předškolní etapu a druhý stojí na prahu dospělosti, se mi kniha četla těžce. Až příliš jsem si brala k srdci osud Fritze, mladíka, který měl studovat, volné chvíle trávit s kamarády a prožívat první lásky. Místo toho předčasně dospěl a prožil peklo. Neváhal následovat svého otce do transportu do Osvětimi, a to dobrovolně, i za cenu, že riskuje smrt. Přesto četby vůbec nelituji a pokaždé, když knihu takového obsahu přečtu, jsem víc a víc utvrzená v tom, že by se nemělo zapomínat a četba s válečnou tématikou by měla vycházet i nadále.

Kniha je vystavěna na skutečných základech, faktech podložených záznamy z deníku Gustava Kleinmanna. Každá kapitola obsahuje vysvětlující poznámky pod čarou, stejně jako doplňující zdroje na konci knihy, což pomáhá ujasnit si daná fakta a získat nové informace.

Není to lehké čtení, vyvolává emoce, smutek i pocit zmaru z toho, jak fašisté dokázali připravit člověka o osobní svobodu i o možnost žít s rodinou, pobývat s přáteli, těšit z radostí i maličkostí všedního dne.

Nezapomínejme, připomínejme si osudy těchto lidí. Třeba právě touto knihou.

Za recenzní výtisk děkuji knihkupectví Knihcentrum, kde si knihu můžete zakoupit.

Veterinářka

Všichni milovníci zvířat a Irska, zbystřete! Ve stopách legendárního Jamese Herriota kráčí Gillian Hicková se svou memoárovou knihou Veterinářka, a jde jí to skvěle. Jejím prostřednictvím se dozvíte, jak funguje veterinární péče v Irsku a jak se žije doktorům léčícím zvířata nejrůznějšího druhu.

Gillian vás provede svými bujarými studentskými léty a ukáže, že být veterinářem není jen práce, ale především poslání. Jako žena to neměla jednoduché. Práce se zvířaty není pro slabé povahy, někdy mají problém ji zvládnout i muži. Gillian není žádná fajnovka, nebojí se sáhnout krávě tam… no však víte kam, aby třeba zkontrolovala tele, které se dere na svět. Bez mrknutí oka naočkuje stádo neposedných ovcí a s empatií umožní důstojný odchod za duhu stařičkému a nemocnému psovi. Musí čelit jak nevyzpytatelným zvířecím jedincům, tak i jejich páníčkům. Gillian je však pořád nad věcí, i když někdy čelí těžko řešitelným situacím, nenechá se rozhodit.

Její historky nejsou vymyšlené, čerpá z vlastní praxe a zkušeností. Sledujeme, jak se z vyjukané studentky postupem času stává profík. Text je čtivý, autorka píše v první osobě (ich-forma), takže kniha působí jako deníkové záznamy. Nejedná se o suchopárné čtení, příhody jsou prodchnuty jemným situačním humorem. Za břicho se smíchy popadat nebudete, ale určitě vám Gillianino vyprávění vyloudí úsměv na tváři. Bonusem je samotné Irsko, kam je kniha situována. Popisy přírody, kolorit irského venkova a jeho bodrých obyvatel, dotváří atmosféru, která jako by opravdu vypadla z knížek Jamese Herriota.

Laskavá, empatická, úsměvná, taková je Veterinářka a já ji doporučuji všem, kteří mají rádi příběhy o zvířatech, líbí se jim Irsko a hledají odpočinkovou četbu, u níž nehrozí stoupání hladiny adrenalinu.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Jota.

Mise hygge

Vypadá to, že s příběhy, v nichž se hlavní hrdinové sžívají s dánským životním stylem zvaným hygge, se roztrhl pytel. Co může nabídnout Mise hygge, román z pera francouzské spisovatelky Caroline Francové? Zpracovává téma, které už (snad) všichni dobře známe. Navíc má jen něco málo přes dvě stě stran, k tomu větší písmo. Zaujme?

Hlavní hrdinkou je novinářka Chloé, která působí jako válečná zpravodajka. Vyhledává nebezpečí, její články jsou nejlepší a mají atmosféru. Chloé si je svých schopností vědomá a svému okolí to dává patřičně najevo. Nikdo z jejího okolí netuší, zda nebude zrovna on terčem Chloéina výbuchu hněvu, kterými rozhodně nešetří. Její mentor a šéf André ji v rámci zachování duševního zdraví pošle do malého dánského městečka Gilleleje, které vyhrálo cenu za nejšťastnější místo na světě, aby zjistila, proč tomu tak je. Chloé zuří, ale musí si vybrat – buď pojede do Dánska nebo v novinách končí. Ambiciózní novinářka považuje hygge za hloupost, hodlá sepsat ironický článek a vrátit se do Paříže. Vůbec netuší, jak jí vstup na dánskou půdu změní život a pohled na lidi kolem sebe.

Příjemná oddechovka s nepříjemnou hlavní hrdinkou, to bylo první, co mě během čtení napadlo. Chloé je hrozná semetrika, myslí si, že spolkla všechnu moudrost světa jen pro to, že se nebojí svištících bomb a střel z pistolí. Není milá ani na svou nejbližší rodinu, matku a sestru. Jenže je tady hygge. Voňavé, teplé, útulné hygge, které dokáže divy. Moc se mi tento dánský životní styl líbí, už kvůli všem těm svíčkám, horkému kafi a skořici v koláčcích. Díky němu se lidé cítí líp, víc odpočívají a soustřeďují se na své pohodlí. Říká se, že lidé se nemění, s tím souhlasím. Bude mít dánský zázrak vliv na Chloéino chování?

V této milé jednohubce, již hravě dáte za jedno deštivé/horké/zasněžné odpoledne, se seznámíte s několika milými postavami, které zasáhnou do Chloéina života. Záhadný sexy řidič taxi Lars, věčně usměvavá Inge nebo mile ztřeštěná bytná Brigit dobarvují kolorit příběhu a vnášejí do něj humorné okamžiky. Díky menšímu počtu stran děj nejde extra do hloubky, ale i přesto se autorce podařilo vystihnout vše podstatné, aniž by zabředla do klišé.

Mise hygge je tzv. feel-good román, jehož hlavním úkolem je nabudit dobrou náladu a příjemné pocity, což se podařilo. Zjistíte, že bezhlavá honba za kariérou není všechno, kromě pracovního nasazení by se člověk měl naučit odpočívat a umět si zpříjemnit život. A právě tato knížka vás na vlnu hygge dokonale naladí.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Jota, na jehož eshopu si titul můžete koupit.

Když lásce šéfuje hygge

Zdroj: Chrudimka.cz

Šestadvacetiletá Bo je hodně zodpovědná mladá žena. Ale ani její pečlivost a opatrnost nezabrání tomu, aby nedostala padáka v práci. Navíc to nevypadá příliš růžově ani v utajovaném vztahu s  kolegou Benem. Bo se rozhodne dát si od všeho pauzu a odjíždí na rodinnou chatu kamarádky Kristen v Jutsku. Vyčistit si hlavu a přijít na jiné myšlenky, to je hlavní přání naší hrdinky. Čeká na ni pohoda a klid nebo se dočká nějakého vzrušení? A jak do toho všeho zapadá stále víc populární učení o zvelebování domova?

Děj je sice předvídatelný, ale u příběhů tohoto zaměření s tím počítáme. Bo žije v hektickém Londýně, kde se hygge příliš nedaří. Když odjede do Jutska, okamžitě na nás dýchne ta pravá severská atmosféra. Naši mladou hrdinku čeká nejen výlet do, dá se říct, divočiny, ale také zpytování sebe sama. Přehodnotit dosavadní životní styl a najít nový smysl a cíl, to chce velký kus odvahy. Nechme se překvapit, jestli se Bo pohne tím správným směrem. Vyjde jí plán s otevřením pojízdné kavárny? A co láska, ta by přece také neměla chybět, potká Bo konečně toho pravého?

Nejvíce mě bavila část, kterou Bo strávila v Dánsku, i když si myslím, že z ní autorka mohla vytěžit mnohem víc a trochu ji rozvinout, podrobněji popsat běžný život v malém přímořském městečku a nabídnout víc z atmosféry drsného Jutského poloostrova. 

Román z pera autorky Clare Christensenové je dalším příběhem, v němž hlavní roli vedle lásky hraje hygge, proslulý severský způsob pohodového žití. Můžeme směle říct, že romantika a útulno spolu tvoří sehranou dvojici, což potvrzují i jiné literární počiny jako Kavárna v Kodani a Život zn. Hygge, v nichž se toto spojení osvědčilo. Do této „party“ kniha Hygge a polibky skvěle zapadá a nabízí hřejivou zimní romanci, kterou ocení především čtenářky z řad něžného pohlaví. Velmi krásná obálka, tematicky i esteticky ladící oku, je příjemnou třešinkou na dortu.

Za recenzní e-book děkuji portálu Chrudimka.cz, kde recenze primárně vyšla