Štítek: JOTA

Halič. Historické území ve východní Evropě, rozdělené mezi dnešní Polsko a Ukrajinu. Právě tam leží město Krakowiec. Městečko nenápadné, sami od sebe byste se tam zřejmě nevypravili, ale vsadím se, že po přečtení publikace Bernarda Wasserteina to budete mít chuť udělat.

Krakowiec se nachází v polsko-ukrajinském pohraničí, což je samo o sobě hodně zajímavá lokace. Autor o něm nepíše jen tak z plezíru, jeho rodina z Krakowiece pochází. V této publikaci se Bernard Wasserstein vrací k rodným kořenům a také nám ukáže, jak se Krakowiec měnil v průběhu času a bouřlivých dějin.

Městečko na kraji dějin – to je velmi příznačný název pro tuto knihu. V průběhu času se Krakowiec ocitl pod nadvládou nejrůznějších mocností, ať už to byli Rusové, či Poláci, Habsburkové nebo nacisté. Jeho obyvatelé to neměli nikdy jednoduché.

Publikace je rozdělená do třinácti kapitol a provede nás bouřlivou historií Krakowiece, ležícího asi sedmdesát kilometrů od Lvova. Autor umí navodit patřičnou atmosféru, jeho popisy lokace, kde se Krakowiec nachází, jsou hodně barvité. Umně proplétá fakta s příběhem svých rodinných příslušníků i jiných obyvatel města.

Městečko na kraji dějin není klasickým románem, pohybuje se na pomezí dokumentu a biografie. Pro lepší představu, jak se Krakowiec měnil a jak fungoval v průběhu času, autor přikládá seznam dobových map, v nichž je zaznačeno rozdělení krajin v souladu s aktuálními politickými režimy. Součástí je také fotografická příloha obsahující černobílé fotky Wassersteinovy rodiny, politiků i obyvatel Krakowiece, kteří mají pro děj podstatnou roli. V publikaci je také bohatý rejstřík a zdroje, díky nimž můžete prohlubovat znalosti a pátrat po dalších rozšiřujících informacích.

Bernard Wasserstein nepředkládá pouze suchopárná data a nezáživné údaje, jeho počin je výsledkem precizní práce, rešerší a zejména lásky k rodině a rodné hroudě. To, že si na knize dal záležet, čiší z každé stránky, stejně jako úcta a obdiv k prarodičům, které kvůli válce nikdy nepoznal. Díky bohaté a pohnuté historii, v níž není nouze o dramatické okamžiky, se titul dobře čte, je napínavý a atraktivní pro milovníky historie.

Pokud se zajímáte o dějiny a historii měst, láká vás oblast Haliče a je vám sympatický polodokumentární styl, Městečko na kraji dějin si nenechte ujít.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelsví Jota, na jehož eshopu knížku pořídíte.

Přijměte pozvání na Divoký západ, přijměte pozvání do míst, kde nebylo snadné žít, ať už vám život komplikovali Indiáni nebo přírodní živly. V novém vydání vychází v nakladatelství Jota kolosální román Osamělá holubice Larryho McMurtryho.

Na konci 19. století nebyl život v Americe žádný med, zejména v malých městečkách, kde dobrou noc nedávala už ani liška. Osamělá holubice je jedno z nich. Žijí tam honáci, kteří se rozhodnou hnát dobytek z Texasu do Montany. V popředí stojí dva nejlepší přátelé a kolegové z dob hraničářství, bývalí vojáci August McCrae a W. F. Call, jemuž nikdo jinak než příjmením neřekne. Najmou partu chlapů, s nimiž se na sever vydávají. Nejsou to žádná ořezávátka, kromě pár mladých chlapců jsou to muži, kteří mají už něco za sebou. Na cestách je čeká spousta dobrodružství, o kterých sní potají malí kluci, ale jak víme, nebylo to tehdy nic s medem. Nevyzpytatelné počasí, bojovní Indiáni a nedostatek kvalitního jídla daly zabrat všem. A teď si představte, že s nimi putovala i žena! Larry McMurtry ve své knize podává sugestivní obraz tehdejší doby. Jedno z doporučení na přebalu knihy říká, že pokud byste za život měli přečíst jen jeden western, ať je to Osamělá holubice, a já s ním souhlasím. V této knize je naprosto vše, co od kvalitního příběhu čekáte. Má hloubku, je neuvěřitelně čtivý, je v něm vše, co od dobrého čtení očekáváte – láska, dobrodružství, strach, zbabělost, čest, přátelství i zrada. Skvěle namíchaný koktejl emočních ingrediencí bude bavit muže i ženy, to se vsadím.

Prvních sto stran, což je vlastně první část knihy, vám možná bude připadat trochu nudná, ale vydržte! Vydržte tlachání chlapů, kteří jsou široko daleko sami, neznají nikoho jiného než sebe navzájem a občas už jsou trochu tou jednotvárností frustrovaní. Kdo by nebyl, když široko daleko není jediná žena než Lorena, lehká to děva. A právě ta s nimi bude putovat a postará se svou přítomností o pořádný rozruch. V dalších částech, s každým novým kilometrem, kteří budou mít honáci v nohách, roste čtivost tohoto dramatického eposu. Můžu říct, že jsem ke knize utíkala každou volnou chvíli a přestože jsem ji četla déle než týden, protože čítá úctyhodných 896 stran, nemohla jsem se jí nabažit a vlastně jsem ani nechtěla, aby skončila, natolik mi drsný Gus, málomluvný Call i citlivá, životem zkoušená Lorena přirostli k srdci. Tohle prostě není jen klasický western, ale vrstevnaté drama, v němž si vychutnáte každou větu a vězte, že děj je protkán barvitými dialogy stejně jako působivými popisy drsné americké přírody.

Osamělá holubice získala Pulitzerovu cenu zaslouženě. Nádherný, na city bohatý příběh má promyšlené každé písmeno, což je znát. V ději se neztrácíte, naopak vás autor dokáže přikovat ke čtení a dostat se vám pod kůži. A ne, nekončí to jako růžová pohádka, ale jako život sám, drsně i krutě, přesto s nadějí. Divoký západ nedal nikomu nic zadarmo, přesto uhranul nejednoho milovníka dobrodružství, stejně jako čtenáře, pro něž je Osamělá holubice symbolem kvalitního dobrodružného příběhu.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Jota, knížku pořídíte na eshopu.

Knih o tajné, zakázané lásce bylo napsáno mnoho. Přesto toto téma zůstává oblíbené a zaujímá zásadní roli také v románu Buď jako řeka, který je debutem Shelley Readové.

Sedmnáctiletá Victorie po smrti matky a dalších blízkých příbuzných sama opečovává zbytek rodiny, kterou tvoří samí muži – nemluvný tatínek, zpruzelý a zahořklý strýc a bratr, který propadl alkoholu. Když se dívka seznámí s tulákem Winem Moonem, jenž je pro svůj původ trnem v oku všem v coloradském mětečku Iola, kde Victorie s rodinou žije. Mezi dvěma mladými lidmi vzplane plamen čisté, leč nedovolené lásky. Kvůli tragickým událostem vidí Victorie jako jediné východisko opustit rodnou farmu a milovaný broskvoňový sad a uchýlit se vysoko do hor. Učí se žít sama a doslova také přežít, neboť divočina vám nedá nic zadarmo. Přestože je okolnostmi přinucena vzdát se toho, co miluje nejvíc, nevzdává se a snaží se začít od nuly.

Román, který se vám pod kůži vryje hned po pár stranách, napsala Shelley Readová na základně skutečných událostí, kdy v 60. letech 20. století mělo městečko Iola ustoupit plánované stavbě přehrady, což znamenalo zkázu pro mnoho rodin. Autorka vytvořila příběh, v němž hlavní hrdinka dostává od osudu pořádně zabrat a navzdory všemu kráčí s hlavou vztyčenou a snaží se žít dál. Přestože se před námi odvíjí poměrně dramatický děj, plyne pomalu a pozvolna a je plný myšlenek a úvah citlivé a vnímavé Victorie, která ke čtenáři promlouvá ich-formou.

Za zmínku stojí nádherné lyrické popisy přibližující proměnlivou krásu coloradské přírody, zejména nevyzpytatelnost horského počasí. Victoriin příběh je velmi komorní a citlivý. Nabízí pohled do poválečného života Američanů, kteří, zejména ti na venkově, vyznávají tradiční hodnoty a cokoli, co vybočuje ze zavedených konvencí, nemilosrdně trestají.

Román Buď jako řeka je přirovnáván k počinu Kde zpívají raci Delie Owensové, ke kterému jsem se ještě nedostala, ale po přečtení této knížky si ho určitě ujít nenechám, stejně jako byste vy neměli vynechat poetický, emočně silný debut Shelley Readové, jehož něžnost a lidskost se podařilo bravurně zachytit a do češtiny převést překladatelce Janě Hlávkové.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Jota, knížku pořídíte na eshopu.

Vítejte v Dirhamu, malém australském městečku, které na první pohled působí ospale a vyvolává pocit, že se v něm nic neděje. Ale opak je pravdou, když zmizí dvanáctiletá Esther, která ze školy nedošla domů, pátrání po ní vyvolá nejen vlnu pochybností, ale také poodkryje spoustu temných tajemství – ne nadarmo nazývají místní své městečko „Díra“. Špinavá díra – čím víc se policisté noří do zamotaného případu Esther, tím větší špína vychází najevo, v Dirhamu není nikdo, kdo by něco neskrýval, ať už se jedná o zločin, nebo osobní trápení.

Haley Scrivenorová pojala svůj debut jako krimi, které přesahuje do žánru psychothrilleru. Zmizení malé školačky je důležité, ale vyšetřování odhaluje pravé charaktery obyvatel, jejich činy a úmysly a poukazuje na to, že i když máte pocit, že v malém městě se všichni znají a ví o sobě téměř všechno, některá fakta dokážou tajit i před těmi nejbližšími.

Příběh je nahuštěn do několika dní se závěrečným epilogem po letech. Ve vyprávění se střídá několik vypravěčů. Hlas dostávají dirhamské děti, které k vám hovoří jako celek (na stejném konceptu je vystavěna trilogie Medvědín Fredricka Backmana), jiné kapitoly jsou brány z pohledu Estheřiny nejlepší kamarádky Ronnie, jež se musí vyrovnat s náhlým zmizením své nejmilejší souputnice, a další části se er formou zabývají myšlenkami důležitých postav příběhu, například policistky Sarah Michaelsové, která vede vyšetřování a sama má nedořešené osobní problémy. Úseky, v nichž vystupuje Ronnie, působí jako rána do srdce, dívka zoufale hledá kamarádku na místech jim blízkým a nedokáže vstřebat fakt, že se Esther nemusí vrátit.

Pomalu plynoucí děj vyniká stupňujícím se napětím a nečekanými zvraty. Potěší čtenáře, kteří mají rádi důkladné vyšetřování a tzv. „hrabání“ v životech postav. Město špíny je depresivní a ponuré, a jak by taky ne, když se v něm figuruje pohřešované dítě, to nedělá dobře na duši nikomu. Přesto se jedná o čtivý počin, jehož vyústění nechá mnohé s otevřenou pusou a pocitem velkého rozhořčení.

Kniha spisovatelky Haley Scrivenorové je důkazem, že Australané umí napsat kvalitní krimi, v němž těží z typických prvků, které charakterizují jejich zemi, například klaustrofobická atmosféra malých městeček, jejichž obyvatelé bývají díky velké vzdálenosti od civilizace odkázáni jeden na druhého, nebo dlouhodobé sucho a horko, spalující krajinu, stejně jako nervy lidí.

Jak už se mi stalo u pár jiných knížek, můžu i tuto krimi s tísnivou atmosférou připodobnit k filmům Tajemná řeka, nebo Téměř dokonalý zločin, které se mi během čtení hned vybavily. Máte-li podobné počiny rádi, nenechte si Město špíny ujít.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Jota, knížku pořídíte na eshopu.

Když je vám šestadvacet, je to ten nejlepší věk na to, abyste si užívali život se vším všudy, poznávali nové lidi, bavili se, cestovali, nebo založili rodinu. Z toho všeho už Émile moc nestihne, právě mu diagnostikovali předčasnou Alzheimerovu nemoc s dost špatnou prognózou – déle než dva roky žít nebude. Mladík se rozhodne nezatěžovat projevy nemocí své nejbližší, podá si inzerát, v němž hledá spolucestujícícho na poslední dobrodružnou cestu karavanem po Pyrenejích. Odpověď dostane od tajemné Joanne, mladé ženy, která vypadá jako za groš kudla, moc toho nenamluví, takže Émile vlastně ani neví, co ji k němu přivedlo. Spolu se vydají na neobyčejný road trip po divokých francouzských horách a malebných vesničkách, kde se zastavil čas.

Mélissa da Costa mě nadchla předchozím románem Adresa naděje, v němž se hlavní hrdinka vyrovnává s tragickou smrtí manžela. Její schopnost vžít se do pocitů truchlící osoby a citlivým, vnímavým způsobem je předat čtenáři, se mi vryla pod kůži a doufala jsem, že stejně na mě bude působit i román Všechno modré z nebe. Obě knihy vydalo nakladatelství Jota, sice v opačném pořadí, neboť Všechno modré z nebe je debut a u nás vyšla až jako druhá, ale tento fakt vůbec nemá vliv na kvalitu textu, romány stojí na stejné úrovni.

Myslíte si, že když od samého počátku víte, že Émilův život brzy skončí, nemůže vás nic překvapit? Právě naopak! Mélissa da Costa napsala hluboký, emocemi nabitý příběh, v němž oba aktéři, Émile i Joanne v retrospektivě glosují svůj život a vy se dozvíte, co tajemnou spolucestovatelku vedlo k tomu, aby se k Émilovi připojila. Společně procestují velký kus Francie a poznají nejen krásy divoké přírody, svérázné, leč srdečné lidi, ale také sebe sama.

Text je protkán laskavostí, spisovatelka je empatická, dokáže se vžít do pocitů obou hrdinů a přiblížit je čtenáři. Děj je psán v er-formě, převážně se zaměřuje na pohled Émila – čteme si mimo jiné jeho deníkové záznamy a dopisy blízkým. Dost reálně a plasticky je vylíčeno Émilovo pozvolné, o to víc intenzivnější psychické i fyzické chátrání. Sledovat jeho úpadek až k nevyhnutelnému konci bylo bolestné a dojímavé. Musím říct, že Joanne mi přirostla hodně k srdci. Byla velmi sympatická, její přirozenost, empatie a nezištné, mnohdy bezelstné chování bylo balzámem pro duši, takových lidí v životě příliš mnoho nepotkáte.

Příběh Émila a Joanne je poučný. Pokud si říkáte, že vám něco chybí, trápíte se pro maličkosti a malichernosti, přečtěte si román Všechno modré z nebe. Ukáže vám, že život může někdy rozdat karty dost svérázným způsobem. Román Mélissy da Costa má v sobě vše, co od kvalitního příběhu čekáte, přinutí vás přemýšlet, dojme k slzám a naučí vás najít způsob, jak přijmout a přežít těžké chvíle, které nám život postaví do cesty.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Jota, knížku pořídíte na eshopu.

Holly se rozhodne začít novou životní etapu. Opouští rušné město a vrací se domů k rodičům na jih Anglie. Rozhodla se, že si otevře obchůdek s výrobky z pomerančů, které bezmezně miluje, zejména marmeládu, kterou i sama vyrábí z hořkých sevillských pomerančů. A právě Sevilla je místem, kam se Holly aktuálně chystá, aby s místními dodavateli uzavřela pár smluv. Doprovodit ji má její matka Ella, která kdysi v Seville byla na dovolené, ale té se do mise moc nechce. Navíc je tady ke všemu ještě recept na sevillský pomerančový koláč s mandlemi, který Ella před rodinou ukryla. Když ho chce Holly vyzkoušet, matce se to nelíbí. Ale proč? Nakonec se obě do Španělska vydají, Ella, aby se tváří v tvář utkala s minulostí a Holly, aby uzavřela své obchody. Najde ve městě plném zlatavých pomerančů i něco jiného?

Pomerančový háj napsala spisovatelka Rosanna Ley a nabízí čtenářům příběh naplněný láskou, tajemstvím i dobrým jídlem. Děj se odehrává ve dvou časových rovinách, v současné sledujeme především Holly a její cestu za snem, v minulé, která je zasazená do roku 1988, se před námi odvíjí Ellin život, její dovolená v Seville, která dopadla úplně jinak, než si představovala. Některé klíčové události ze současnosti jsou podány z pohledu Hollyina otce Felixe a přispívají tak k celistvosti příběhu. Přestože se děj nese spíše v pomalejším rytmu, nebude nouze o pár dramatických chvilek, pohybujeme se přece mezi temperamentními Španěly!

Autorka velmi pozvolna rozplétá rodinná tajemství a seznamuje čtenáře s krásami rozpálené, pomerančově vonící Sevilly. Pomalé tempo koresponduje s ospalou letní náladou, jíž je román prodchnutý. Dobré jídlo a pití, tanec, vášeň, lásku, to vše v něm najdete, a ještě se spolu s Holly a Ellou projdete po romantických sevillských zákoutích. Rosanna Ley je totiž nejen vnímavou a citlivou vypravěčkou, nezapomněla ani na to, aby vám španělské město trochu víc přiblížila.

Pomerančový háj je příjemnou záležitostí pro čtenáře holdující rodinným příběhům s dobrým koncem. Nasajte vůni pomerančů, zakousněte se do tapas, nalejte si skvělé pomerančové víno a nechejte se unášet na vlnách romantiky a příjemna.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Jota, kde si můžete knížku také koupit.

Kit Scottová, mladá Australanka pocházející z tzv. „lepších vrstev“ přijíždí do Londýna splnit si velký sen. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby se nepsala dvacátá léta dvacátého století a svět nebyl rozdělen na dvě poloviny – tradiční a moderní. Hádejte, která měla ve společnosti ještě stále převahu? Na divadelním konkursu se potkává s Kanaďanem Zekem Gardinerem, s nímž vytvoří dokonalou dvojici s jiskřivým nábojem, chemie mezi nimi prostě funguje na sto procent. Oba jsou pro svůj původ nazýváni jako „koloniálové“, nepatří mezi čistočisté Angličany, což jim mnozí nezapomínají škodolibě připomenout. Kit a Zeke získají roli v muzikálu a užívají si úspěch na prknech, které znamenají svět, což znamená také spoustu večírků, na nichž potkávají také členy královské rodiny. Kit se při tanci náhodou ocitne vedle prince z Walesu a bulvární plátky mají jasno. Je to jasné, pro prince je taková „aféra“ nemyslitelná, proto jeho lidé Kit začnou spojovat s jiným aristokratem, který také rád vymetá večírky. Vypadá to, že pohledný lord Henry Carleton má o Kit upřímný zájem. Ale jak to vidí ona? A jak to má se Zekem, jehož rodiče mají původ úplně obyčejný?

Román Skandál v rytmu charlestonu je velmi příjemným počinem, který potěší milovníky tzv. „zlatého věku“, kdy jazz vytlačoval tradiční hudbu a šaty i vlasy se zkracovaly tak, že to puritáni považovali za hanebné. Příběh není jen popisem večírků a divokých jízd, především nastavuje zrcadlo tehdejší pokrytecké společnosti, která dávala na odiv šlechtické tituly a majetek a nic jiného pro ně nebylo správným měřítkem pro vstup mezi smetánku.

Pamela Hartová píše poutavě a dokáže do lákavého světa plného tance a hudby vtáhnout na první dobrou. Všímáte si rozdílů mezi aristokracií a obyčejnými lidmi, zatínáte prsty při nadutém jednání lidí, kteří si myslí, že spolu se šlechtickým titulem spolkli i veškerou moudrost světa.

Do rukou se vám nedostává jednoduchý románek, ale příběh s mimořádně sympatickými hlavními hrdiny hrající také na vážnější notu. Přímo vybízí k přemýšlení o tom, jak se necháváme ovlivnit předsudky a formovat rodovými dispozicemi.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Jota. Knihu koupíte na eshopu.

Ornitoložka Joanna se po traumatických situacích, které v krátkém sledu prožila, vrací k rozdělanému studijnímu projektu, v němž zkoumá hnízdění ptáků v odlehlých lesích státu Illinois. Jo jen nedávno pohřbila matku, která zemřela na rakovinu, sama se stejnou nemocí svedla urputný boj a nehodlá se života jen tak vzdát. Zcela se ponořila do své práce a samoty, kterou však naruší samozvaný host, malá dívenka Ursa, jež tvrdí, že je mimozemšťanka pocházející ze vzdálené galaxie a na Zemi bude tak dlouho, dokud nezažije pět zázraků. Děvčátko je však potlučené a bez bot, Joanně je jasné, že něco není v pořádku. Že by Ursa utekla z domova? Za pomoci tichého souseda Gabea se dívky ujme, samozřejmě jen do doby, než najdou její rodinu, o níž však devítiletá Ursa tvrdí, že na Zemi neexistuje, když pochází z vesmíru… Osudy všech tří se postupem času propletou natolik pevně, že bude těžké rozplést je. Přidejte pár tajemství, které se nečekaně vynoří, jak už to bývá. A pořád je tady otázka, odkud přišla Ursa a ke komu patří…

Román Kde se les dotýká hvězd se pro mě i přes to, že je teprve polovina února, stává jedním z nejlepších, které se mi letos dostaly do rukou. Glendy Vanderahová napsala příběh, jenž se dotýká jak hvězd, tak i srdcí. Joanna, Gabe i Ursa se nesmazatelně zapsali do toho mého, prožívala jsem jejich příběh a žila jejich životy, které ani u jednoho nejsou procházkou růžovým sadem. Všichni tři jsou takoví „staří mladí“ jak se říká. Ursa je na svůj věk nesmírně inteligentní a sečtělá, u Gabea a Jo jsem měla pocit, že jim není okolo pětadvaceti, ale spíš jednou tolik. Už dlouho jsem nečetla knížku, jejíž hrdinové by mi svým charakterem byli natolik sympatičtí, jako tohle trio a jejich úžasný pes zvaný Malý medvěd, jenž hraje důležitou roli a nesmíme ho vynechat. 🙂

Tento nádherný, srdcervoucí počin ocení citliví čtenáři, kteří milují spletité příběhy s psychologickou zápletkou. Nechci prozrazovat příliš mnoho, protože tohle vyprávění je prostě geniální a vyplivne vás na konci, troufám si říct, emočně vyštípané.

Napíšu snad jen, že autorka nešetří dialogy mezi hlavními hrdiny, díky čemuž má příběh spád a je bez hluchých míst, přesto si zachovává jemnost a křehkost, které mu vzhledem k námětu i povahám ústředního tria nesmírně sluší.

Potřebujete-li svou čtecí touhu ukonejšit silným příběhem plným emocí, sáhněte právě po této knížce a zkuste se dotknout hvězd, jsou někdy tak blízko…

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Jota, knížku zakoupíte na eshopu.

Blíží se adventní čas, doba, kdy bychom měli trochu zvolnit, zklidnit ducha i tělo a připravovat se na nejkrásnější svátky v roce. Současná doba však klidu nepřeje, ani ho nedodává, frustrace, vztek i rezignace vládnou naším emocím. Tak se pojďme společně hodit do klidu s úžasný počinem nazvaným Drobky v peřinách. Hrdě kráčí ve šlépějích tradinářů a venkovských kalendářů.

Můžete namítnout, že všechny naše tradice znáte a nepotřebujete si je připomínat, protože máte „ty internety“, které ví všechno a hned. Ale ruku na srdce, opravdu všechno víte? A co když technika náhodou selže? Navíc, není někdy mnohem příjemnější zalézt s knížkou a dobrotami do peřin? A drobky v peřinách se tentokrát tolerují. 🙂

Tak pojďte zpátky v čase a připomeňte si, jak žili naši předkové v souladu s přírodou. Autorkami jsou Petra Varaďová a Marie Maderová, které spojuje příbuzenský vztah, Marie je pratetou Petry. Ilustrace, z nichž dýchá jemnost a křehkost vytvořila Anna Derfler.
Vůbec celé Drobky v peřinách jsou naladěné na něžnou notu, co se grafiky týče, a potvrzují známé rčení, že v jednoduchosti je krása. Barvy ladí v příjemných tónech zelené, šedé a růžové, fotky působí přirozeně a dotvářejí přírodní a folklorní ráz publikace. Důraz je kladen na detail.

V předmluvě nás autorky seznámí se svými idejemi, vysvětlí, proč je důležité mít vlastní rituály a nastíní, s čím se v publikaci seznámíte.

V dalších kapitolách si připomeneme, jak se v průběhu staletí vyvíjel venkov a jeho tradice, chybět nebudou Vánoce, přečteme si něco o masopustu i Velikonocích, projdeme prostě celý český rok, tak jak ho známe a vnímáme prostřednictvím odkazu našich předků. Součástí je povídání o narození i smrti, která je nedílnou součástí života, i když si to mnohdy nepřejeme.

Zajímavým osvěžujícím prvkem jsou rozhovory s lidmi, pro něž jsou tradice a zvyky součástí soukromých i profesních životů. Promluví k vám Eva Všetičková z časopisu Venkov & styl, majitel vinařství Jaroslav Osička, nebo designérka a výtvarnice Světlana Kulíšková Ruggiero.

Umíte vyrobit sedmikráskové želé? Vzpomenete si, jak se hrálo krvavé koleno? Víte, jak se kdysi získávala mouka z obilovin, nebo proč byli kočovní dráteníci tolik oblíbení u hospodyněk? Vtipnou, hravou formou se dozvíte odpovědi na výše položené otázky a ještě mnohem, mnohem víc. V textu najdete spoustu lidových pranostik a rčení i vtipných průpovídek uvozujících jednotlivé kapitoly knihy.

Drobky v peřinách jsou publikací, k níž se člověk rád vrací, nejen kvůli připomenutí starých časů, které na nás dnes působí zklidňujícím dojmem. Přiměje-li vás aspoň zlehka zpomalit, načerpat inspiraci z tradic našich předků, splnila svůj účel. Kniha si neklade za cíl poučovat, ale doplnit a rozšířit základní povědomí o našem folklóru. A taky beze zbytku naplní rčení, že bohatství netkví v tom, jak plnou máte peněženku a kolik nemovitostí vám říká pane, ale najdeme ho ve zdánlivě obyčejných věcech.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Jota, knihu pořídíte na eshopu nakladatelství.