Z kopce do kopce

Kateřina Dubská se čtenářům asi nejvíc vryla do paměti romány Člověk Gabriel a Dcery, v nichž téměř poetickým a snovým stylem líčí osudy jednoho rodu. Tentokrát se autorka pustila do vod, které jsou už probádané, ale nikdy se neomrzí. Stěhování, rekonstrukce a sžívání se s novým prostředím. To, co světu dala Betty MacDonaldová v knize Vejce a já, českým čtenářům kdysi stejně půvabně přiblížila Eva Bešťáková a její Hajný a já nebo Jan Otčenášek  se svým počinem Když v ráji pršelo. Teď, desítky let poté, se můžete na totéž téma pobavit s knihou Z kopce do kopce.

Po létech strávených ve městě se Kateřina Dubská rozhodla i s dětmi odejít na Slovácko. Následovala tak nejen hlas svého srdce, milovaného muže, ale také volání rodných kořenů. Když se rodina rozmýšlela, jaký dům se koupí, pro Kateřinu nebyl důležitý ani vzhled, ani stav, o koupi rozhodovalo jediné – výhled.  Rodinka se tedy nastěhovala do domu, k němuž vedla jedna cesta – do kopce. Postupně se řešilo zabydlování, rekonstrukce, trable s kotlem. Právě téma rekonstrukce je mezi čtenáři oblíbené. Spousta lidí opravuje svá bydlení a není nic lepšího, než si číst o někom, kdo se v tom taky plácá. :-).

Kromě stavebních záležitostí se seznamujeme s početnou zvířenou, kterou si postupně pořizovali. Slepice, kozy, psi, dokonce i včely, o nepřeberné zážitky s nimi není nouze. A můžeme jen obdivovat autorčinu nezdolnost, a hlavně velkou dávku humoru, sebeironie a nadhledu, s nimiž vše důležité kolem zvířat zvládala skoro stejně jako starý MacDonald. :-). S upřímností líčí i sžívání se svéráznými starousedlíky, kteří jsou velcí patrioti a jen tak snadno mezi sebe cizí  nepustí, na druhé straně jejich pohostinnost a dobrá nálada otevírá stavidla a boří bariéry. 

Knížka je příjemným čtením, Kateřina Dubská má lehkou ruku, píše poutavě, její styl zaujme od prvních stránek. Umí si udělat legraci sama ze sebe, nehraje si na dámu z města, naopak. Do zablácených holínek vklouzla tak snadno, jako by jí patřily odjakživa. Dává nahlédnout do svého soukromí, i do životů sousedů. Vyprávění je protkáno slováckým nářečím, takže máte pocit, že jste přímo tam.

Jako osobě, která má za sebou rekonstrukci domu, se mi moc líbilo autorčino popisování všech peripetií  s tím spojených. Z knihy přímo sálá nadšení a radost, je znát, že si to opravdu užívala a našla se v tom. Takže ať už se s knížkou chystáte posadit někam mezi kyblík s maltou a hromadu cihel, nebo do naklizeného obýváku, určitě si ji užijete. Humorná poloha Kateřině Dubské velmi sluší. 

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Jota, na jehož eshopu si knihu můžete zakoupit.

Exorcismus mé nejlepší kamarádky

Mít nejlepší kamarádku, to je výhra. Můžete se jí vyplakat na rameni, bez obav svěřit všechna tajemství. A kdyby vás posedl samotný ďábel, tak ho z vás vyžene. Nevěříte? Začtěte se do románu Exorcismus mé nejlepší kamarádky a uvidíte sami.

Přátelství mezi Abby a Gretchen vzniklo víceméně náhodou, když Gretchen jako jediná přišla na Abbyinu oslavu narozenin. Od té doby byly takřka nerozlučitelné, upřímnost jejich vztahu dokázala setřít i sociální rozdíly mezi nimi. Na střední škole prožily něco, co je změnilo. Navždy. Prostě už nebylo nic jako dřív. Gretchen se ztratila v lese a po návratu se chovala divně, jako by ji posedl samotný ďábel. Je to vůbec možné? A jak se k tomu postaví Abby?

Román se tématicky řadí mezi romány pro mládež, svým poselstvím však tuto kategorii hluboce přesahuje. Téma exorcismu vás možná trochu vyděsí, přece jen, temné síly se v takovém typu knih příliš často neobjevují. Vůbec se nemusíte bát, že by se děj posouval směrem k béčkovému hororu, k tomuhle příběhu to prostě sedí! Nechybí pořádná dávka napětí stupňující se na těch správných místech. Jen počkejte, až se dostanete k části, kde se Gretchen ztratí v temném lese, tak reálnou scénu, kdy se vám ježí vlasy hrůzou, jste určitě už dlouho nečetli. Právě čtivost je velkou devizou, autor píše lehce, rozumí svým hrdinkám, u kterých věrně vykreslil jejich dívčí vrtochy a nálady. Grady Hendrix je vůbec vnímavý spisovatel, protože se mu povedl i nostalgicky dojímavý závěr knihy.

Příběh se odehrává v průběhu osmdesátých let dvacátého století, což může dnešním teenagerům připadat jako hluboká minulost, pro starší čtenáře to bude příjemné připomenutí vlastních mladých let. Žádné mobily, jen pevná linka, muzika nahraná na kazety a místo textovek rukou psané vzkazy. Pro mě osobně to znamenalo osvěžující návrat do minulosti, bavila mě všudypřítomná atmosféra osmdesátkových filmů pro teenagery a legendární série Stopy hrůzy, kterou jsem si při čtení vybavila.

Kromě atraktivního námětu je Exorcismus mé nejlepší kamarádky zajímavý i grafickým pojetím. Nechybí klasická ročenka, typická pro americké střední školy, fotky studentů i vzkazy spolužáků pro Gretchen, což umocňuje autenticitu děje.

Jeden výlet, jedna noc, po které už nebude nic jako dřív. Tenhle knižní bonbónek se vám bude líbit, ať je vám -náct nebo -cet, a je jedno, jestli ho budete číst sami nebo s tím, koho můžete nazývat kamarádem.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Jota)

Bude to bolet, doktore?

Mezi knihy, které vás rozesmějí, dojmou a taky přinutí zamyslet se na určitými věcmi, patří i novinka z nakladatelství Jota Bude to bolet, doktore?, kterou napsal Adam Kay. Tento pozoruhodný muž začínal jako lékař a v současné době působí jako umělec. Cesta od váženého povolání k tomu bohémskému byla trnitá a vydlážděná hodinami přesčasů, emocemi,  vypjatými situacemi a především pestrou sbírkou pacientů, na které mnohdy nejde zapomenout.

V deseti kapitolách nazvaných podle lékařské hierarchie Velké Británie poznáváme Adamovu kariéru v podstatě od píky. Začínal jako mladší sekundář, na starost měl několik oddělení. Postupně se vypracoval až na staršího ordináře na urogynekologické klinice. S humorem sobě vlastním, jistou lehkostí i dávkou mírného cynismu popisuje své působení ve službách Hippokratových až do události, která mu obrátí život o sto osmdesát stupňů.

Adam si své deníky vedl během let 2004 – 2010. Glosuje nejen svou kariéru v bílém plášti, ale i osobní život. Vlastně počkejte, jaký osobní život? Adam žádný nemá. V nemocnici je od nevidím do nevidím, o dovolené si může nechat zdát, onemocnět nesmí a strávit aspoň pár chvil se snoubencem? Nemožné.
Být lékařem (nejen) v Británii je řehole. Rodina vás zná víceméně pouze z fotky, peníze na účtě přibývají šnečím tempem, za to přesčasových směn máte za pět vašich kolegů.

Sobota 10. ledna 2009

Svatba Percyho a Marietty mi dnes připadala jako obrovský triumf nad nepřízní osudu. Ne jednomu, ale hned dvěma lékařům se podařilo urvat si v práci volno na svůj velký den. A ke všemu na celý, ne jako mé bývalé kolegyni Amelii, která si na svatbu vyhandlovala jen volné odpoledne a ráno zas skončila na klinice i se slavnostním účesem a šminkami, aby dodržela rozpis směn.

Za pozornost stojí Adamovy profesní zážitky s pacienty. Jako lékař se setkal se zrozením i smrtí, ošetřoval klienty tiché a pokorné, stejně jako sebestředné egoisty, kteří si myslí, že jim patří svět. Historky jsou úsměvné i smutné, občas se mi stalo, že jsem se musela smát nahlas.

Čtvrtek 20. srpna 2009

Dávám souhlas pacientce YS k ukončení těhotenství -neplánovaného, nechtěného těhotenství dvacetileté studentky po nehodě s kondomem. Probíráme alternativní metody antikoncepce a správné používání kondomu. Objevuji chybu v její technice. Jsem velký fanda recyklace jako každý druhý, ale pokud obrátíte použitý kondom naruby a nasadíte ho na druhé číslo, pravděpodobně nebude až tak účinný.

Za velké plus považuji vysvětlivky pod čarou, někdy velmi podrobné, které blíže specifikují lékařské pojmy, které Adam používá, nebo blíže vysvětlují systém britského zdravotnictví, takže nemáte pocit, že čtete lékařskou zprávu, jíž vůbec nerozumíte.

Tahle knížka by neměla chybět v knihovničce žádného lékaře (aspoň zjistíte, že na tom nejste ještě tak špatně), stejně tak i potenciálního adepta na nemocniční postel (a tím jsme vlastně téměř všichni).

Kniha Bude to bolet, doktore se čte v podstatě sama, i přes svůj námět je lehká a zábavná, takže se jí nemusí bát ani ten, kdo upadá do mdlob už jen při pohledu na ordinační dobu svého praktického lékaře.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Jota)

Sestry Foxovy

Ťuk, ťuk, ťuk… Kdo tam? Sestry Foxovy. A co chcete? Máme pro vás vzkaz, milí duchové…

Konec 19. století a počátek 20. století, tzv. viktoriánské období, duchařině přímo nahrává. Smrtelné nemoci, války, chudoba, hlad pustošily lidstvo a bez milosti za sebou nechávaly mrtvé. Mladé, staré, matky, děti… Smrt si prostě nevybírá, bere to, co je zrovna k mání. Pozůstalí, kteří se s danou věcí nehodlají smířit, mají možnost se svými drahými mluvit prostřednictvím médií. Samozřejmě ne těch sdělovacích, ale takových, kteří umějí komunikovat s duchy. Byly sestry Foxovy obdařeny takovým nadáním?

Sestry Foxovy byly tři. Nejstarší Leah bydlela sama, dvě mladší sestry žily s rodiči. Maggie a Kate neměly snadné dětství. Otec, kdysi těžký alkoholik, se dal na víru a jeho posedlost Bohem hraničí s fanatismem. Apatická matka má co dělat, aby zvládla domácnost, kde si chudoba podává ruku s věčně špatnou náladou. Kdo by se divil, když si dívky ze svých rodičů tak trochu vystřelí. Jenže se jim to vymkne z rukou, původní smyšlená historka o zavražděném muži, jehož pozůstatky dosud tlí někde ve sklepě, se brzy nafoukne a dívky získají novou pověst – jako média hovořící s duchy si získávají přízeň truchlících pozůstalých, ale zároveň jsou i trnem v oku skeptikům, kteří se snaží sestry usvědčit ze lži. Jak dlouho se mohou sestry udržet na výsluní?

Vůbec byste neřekli, že knihu napsala česká autorka. Lucie Hlavinková se pustila nejen do odvážného tématu, ale také zabrousila do reálií, o nichž je těžké psát, pokud o nich moc nevíte.
Musím před Lucií Hlavinkovou smeknout pomyslný klobouk. Podařilo se jí nastínit zajímavé téma, jakým spiritismus beze sporu je, zároveň knize vtiskla neopakovatelnou a velmi autentickou atmosféru viktoriánské doby. Ne, že bych mohla jako Husákovo dítě srovnávat ☺, ale pokud tuhle dobu máte rádi a už jste o ní načetli nějakou tu knihu, tak to poznáte.

Děj se před vámi odvíjí jako film se všemi aspekty viktoriánského věku. Chudoba, kult uctívání smrti – určitě jste už slyšeli o focení zemřelých, kteří měli vypadat jako… jako živí, alkoholismus nebo nejrůznější nemoci. Osud sester je těmito aspekty poznamenán. Život na vysoké noze je těžké udržet, když necháte peníze doslova proletět komínem. Rozhazovačnost a uzurpátorství nejstarší sestry Leah vedla k úpadku a zkáze všech tří.
Lucii Hlavinkové se povedlo vykreslit rozpad osobnosti způsobený pitím. Sledujete, jak démon alkohol ničí tělo i duši nebohých sester.

Sestry Foxovy jsou velmi zajímavým počinem na knižním trhu. Nejenže česká autorka sáhla po námětu, který v českých luzích a hájích není tak často zpracovávaný, dokázala ho podat opravdu poutavě. Je to spíše komorní historický román, nebude děsit svou tloušťkou ani suchopárnými nudnými informacemi. Naopak, vezme vás na nevšední cestu po zajímavém historickém období.

Velkým plusem a bonusem je grafické zpracování knihy korespondující s tématikou. Dobové fotky, ornamenty a grafika, která popisovanou dobu věrně vystihuje.

Určitě si čtení užijete, máte-li rádi beletrizované životopisy zajímavých lidí. O sestrách Foxových jsem díky této knize slyšela poprvé, a zase jsem si trochu rozšířila obzor.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Jota)

Dáma s veverkou

Veblen se má vdávat. Snoubenec Paul je solidní, zajištěný lékař a do své dívky je neskutečně zamilovaný. Co víc by si Veblen mohla přát? Dostala krásný zásnubní prsten, ale moc se jí nelíbí, má pocit, že se k ní příliš nehodí. A když se k ní nehodí prsten, co teprve ženich? Veblen přepadají první pochyby. Mladá žena hledá odpovědi na své otázky. Je Paul ten pravý? Může ho milovat, když on nemá rád veverky?
Nejen samotný vztah obou snoubenců, ale především rodinné vztahy, které je formují, popisuje nevšední román Dáma s veverkou.

Když už je řeč o rodinných vztazích, v této knize si jich užijete požehnaně. Veblen i Paul pocházejí z docela netradičních rodin. Veblen vyrůstala ve stínu hypochondrické matky, která svou dceru sice miluje, ale nikdy ji nestaví na první místo. Na tom byla vždy ona sama, se všemi problémy a nemocemi, které ji, podle ní samotné, sužují. Veblen byla relativně lhostejná i otci, asi nejvíc se jí snažil porozumět až otčím. Není divu, že se už jako malá upnula na zvířata. Nejvíce na veverky, s nimiž si ráda povídá.
Paul je zase potomkem hippie rodičů. Jeho starší bratr Justin je mentálně postižený a Paul má pocit, že rodiče se bratrovi věnují víc než je třeba. Celý život trpí pocitem méněcennosti, což si snaží vykompenzovat prací. Jako lékař neurolog vynalezl přístroj, který by výrazně snížil riziko při operacích mozku v nepřístupném prostředí během válečných misí. Jeho projekt podpoří dědička farmaceutické firmy a Paul vidí šanci jak se proslavit a zároveň rodičům ukázat, že je na světě i on.

Dáma s veverkou je zajímavá knížka s neobyčejnými postavami. Nejkontroverznější figurkou je bezesporu Veblenina matka Melanie. V jedné chvíli ji nesnášíte pro její sebestřednou povahu a egoistické chování, aby vás vzápětí uchlácholila starostlivostí o Veblen. Nejvíc sympatický mi byl otčím Linus, který byl celou dobu spíše v pozadí, čímž působil jako dobrý duch celého příběhu.

Knížka se mi líbila, četla se dobře bez větších zádrhelů. Autorka používá melodický jazyk, metafory, ráda a hodně popisuje. Styl Elizabeth McKenzieové mi připomněl mého oblíbence Johna Irvinga. Excentrické postavy,  podivné příbuzenstvo, nedořešené vztahy, trocha rodinné psychologie a zvířata (v tomto případě veverky, u Irvinga jsou to většinou medvědi), jsou ingrediencemi, z nichž autorka namíchala neotřelý příběh. Dokázala bych si představit, že by Dámu s veverkou někdo natočil jako nezávislý festivalový snímek.

Pokud čekáte nějakou větší akci, budete zklamaní. Kniha nabízí poklidně plynoucí děj, který nijak negraduje. Je to jako byste si otevřeli album s rodinnými fotkami a nechali si vyprávět historky ze života. Ale ruku na srdce – není to někdy mnohem lepší než nejakčnější thriller?
Možná si díky téhle knížce připomenete, co pro vás rodina znamená a co pro ni znamenáte vy.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Jota)

Trojhra

Vztahový trojúhelník nemusí být nutně jen manželský. V jednom takovém se sešli ušlápnutá puťka Anička, sebevědomá Kamila a mezi nimi kroužící donchuán Sekáč Lancelot. Právě o nich vypráví kniha Trojhra.

Lancelot je zralý muž, jehož životem prošlo velké množství žen. Ve svém věku cítí, že už má volných vztahů dost a je na čase, aby se usadil. Osud mu do cesty přihrál Aničku, s níž si rozumí. Je tady velké ALE. Anička i přes to, že žije v nefunkčním manželství, není schopná od manžela odejít a dál snáší jeho agresi a slovní útoky . Lancelotova trpělivost není nekonečná. Do hry vstupuje atraktivní Kamila. Nemá žádné závazky, žije jen svou prací, a momentálně má chuť si užívat. Se kterou z nich čeká Lancelota štěstí, co myslíte?
Na novou knížku Blanky Hoškové jsem se těšila. Objevila jsem ji před pár lety úplnou náhodou, když jsem dostala šanci jednu její knížku recenzovat. Od té doby jsem přečetla všechno, co u Joty vydala. 
Trojhra je stejná, zároveň ale i trochu jiná než autorčiny ostatní romány. V první řadě je útlounká, čítá nějakých 140 stránek. Je sice tenčí, o to víc komornější a intimnější. Tak trochu se mi ale zdálo, že si autorka od svých postav drží odstup. Ani nemůžu říct, že by mi byla některá z hlavních postav sympatická. Sekáč Lancelot na mě působil vyčpěle, sebejistá Kamila by mě zřejmě udupala do země. A Anička? Kamilin pravý opak? Tu bych do té země nejraději zadupala já. :-). Po dočtení jsem si kladla otázku, jestli by knížce prospělo, kdyby ji autorka dějově obohatila, trochu „natáhla“. Možná ano, pokud však rádi nad příběhem hloubáte, bude vám finální podoba stačit k tomu, abyste si sami spoustu věcí domýšleli.
Co nemůžu nikdy Blance Hoškové upřít, je čtivost. Cílovou skupinkou jejich knih jsou především ženy středního věku. Mnohé se v románech vidí, stejně jako jejich hrdinky prožívají citové krize, plácají se ve všednosti života a tajně sní o princi králi na bílém koni. Na druhou stranu – proč se trochu nezasnít, neutéct daleko od reality alespoň s knížkou.
(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Jota)

Dobrou chuť z Francie

Jaká je americká kuchyně? Tak to vám tahle kniha neřekne. Naopak, dozvíte se, jak jedna Američanka objevila tajemství francouzské gastronomie, které zcela podlehla.


Píše se rok 1948. Manželé Paul a Julia Childovi se stěhují do Paříže, kde má Paul pracovat. Julia, jíž bylo do té doby nějaké vaření ukradené, se přihlásí do gastronomické školy. A právě v tom okamžiku se začíná psát jak nová životní etapa této charismatické ženy, tak i kniha, která změnila pohled na kuchařinu spoustě lidí.

Když Julia v sobě objevila vášeň a nadání pro vaření, rozhodla se své poznatky zúročit v kuchařce, která by obsahovala recepty s přesnými, precizními postupy. Julia na ní spolupracovala se svými kamarádkami a během dlouhých let vytvořila více než sedmisetstránkovou bibli všech kuchařek. Bojovala s nakladateli, kterým se nelíbila forma a především obsáhlost díla. Zastávali názor, že žena má v kuchyni strávit minimum času. Psala se padesátá léta dvacátého století, ženy chtěly od života víc než jen čistou bílou zástěrku a vařečku v ruce. Do detailů propracovaná kniha poctivých receptů se dost dobře nesnesla s polotovary a instantními potravinami.
Julia však nakonec zvítězila, kuchařku vydala a proslavila tak umění francouzské kuchyně po celém světě.

V autobiograficky laděné knize Můj život ve Francii Julia Childová docela podrobně popisuje vznik slavné kuchařské bible, ale nemusíte se bát, že by tohle dílo bylo jen a jen o vaření. Vaše chuťové pohárky sice dostanou pořádně zabrat, takže budete u čtení asi pořád něco uzobávat, zároveň s Childovými objevíte Francii tak, jak ji viděli oni dva. Prožili zde pár let, během nichž si stačili tuto svéráznou zemi zamilovat. I přestože se během manželství kvůli Paulově práci několikrát stěhovali po světě, Francie zůstala jejich srdcovou záležitostí.I když čtete o dobrém jídle, nemůžete si nevšimnout vzájemné lásky mezi manželi Childovými, která prostupuje celým vyprávěním. Nebylo jim dopřáno mít děti, o to víc se semkli jeden k druhému a prožili spolu spoustu krásných let ve spokojeném manželství.


Hold krásné zemi, hold skvělé kuchyni i hold životu manželskému – to vše je Můj život ve Francii. Julia Childová jej napsala ve spolupráci se svým synovcem Alexem Prud´hommem a psaní si opravdu užívala.
Přiložené fotografie ještě víc umocňují prožitek z četby této neobyčejně “výživné” knihy.

Tak dobrou chuť!

(Za recenzní e-book děkuji knihkupectví Neoluxor)

Pomoc! Máme doma vetřelce!

Ten, kdo vymyslel pojem mateřská dovolená, by zasloužil… Zasloužil by přečíst si tuhle knížku. Když se řekne mateřská dovolená, naskočí vám před očima elegantně oblečená, usměvavá maminka. V náručí houpe své rozkošné dítko, u toho vaří, uklízí a ještě stíhá sledovat aktuální vývoj politické situace. Hahaha. Julie Halpern vás rychle vyvede z omylu. Její hrdinka Annie je pravým opakem ideální matky. A přesto se v ní většina žen najde.


Annie je šestatřicet a právě se trápí na porodním sále. Je bez sebe blahem, když se jí narodí syn. Protože pracuje jako učitelka, má dojem, že mateřství pro ni bude procházka růžovým sadem. Malý Sam ji však rychle vyvádí z omylu. Anniiny představy o růžolícím batolátku, které jen spí, jí a sem tam zadělá plínu, rychle berou za své. Ze Sama se vyklubal malý tyran závislý na matčiných prsou, šestinedělí taky není nic moc a co je nejhorší, příchodem nového člena rodiny strádá Anniin milovaný kocour! No nezbláznili byste se z toho?


(Za recenzní výtisk děkuji knihkupectví Neoluxor)

Nejlepší věc, která se mi nikdy nestala


Romanticky laděný příběh s humornými prvky vypráví o první lásce Holly a Alexe. Ti dva se znají od dětství, ale nikdy nepřekročili hranici přátelství, byť si to oba v koutku duše přáli. A když se na samém prahu dospělosti jejich životní cesty rozdělí, zůstává mezi nimi mnoho nevyřčeného. Holly se stěhuje do Londýna a Alex zůstává v rodném městečku, kde učí na místní škole. Osud si rád se svými ovečkami zahrává a nejinak je tomu i u Alexe a Holly. 

Po letech Alex zjišťuje, že by si rád profesně vyzkoušel něco jiného a odchází učit do Londýna. Skvělá příležitost potkat dávnou kamarádku, zajít na kávu a zjistit, co je u ní nového. A co to znamená pro Holly? Zrovna prožívá tajný milostný vztah se svým šéfem. Je do něj zaláskovaná až po uši, ale není si jistá, jestli to její milenec vidí taky tak.
U Alexe hledá přátelskou radu a porozumění. Nabízí se otázka – může být vztah mezi mužem a ženou ryze kamarádský? Nebo jej bude jako červ jablko nahlodávat láska?

Asi už tušíte, kam a kudy to všechno povede. Vždyť ta romantika z anotace kape tak, až se vám od té sladkosti lepí stránky. :-). Ale i přesto – proč si někdy neodpočinout od náročného zaměstnání, hektického života nebo kupy severských detektivek právě u takového příběhu? Nebojte se, kniha nezabředává do červené knihovny, udržuje si humor, vtip a šarm britských komedií, ke kterým je přirovnávána.

Současnost se střídá s minulostí, díky níž máte možnost připomenout si, jaká byla devadesátá léta. Pokud jste, stejně jako já, v této době prožívali svá bujará mladistvá léta, bude to pro vás milá připomínka doby jen nedávno minulé, do níž se můžete s našimi hrdiny na chvíli vrátit.