Design a site like this with WordPress.com
Začít

Veterinářka

Všichni milovníci zvířat a Irska, zbystřete! Ve stopách legendárního Jamese Herriota kráčí Gillian Hicková se svou memoárovou knihou Veterinářka, a jde jí to skvěle. Jejím prostřednictvím se dozvíte, jak funguje veterinární péče v Irsku a jak se žije doktorům léčícím zvířata nejrůznějšího druhu.

Gillian vás provede svými bujarými studentskými léty a ukáže, že být veterinářem není jen práce, ale především poslání. Jako žena to neměla jednoduché. Práce se zvířaty není pro slabé povahy, někdy mají problém ji zvládnout i muži. Gillian není žádná fajnovka, nebojí se sáhnout krávě tam… no však víte kam, aby třeba zkontrolovala tele, které se dere na svět. Bez mrknutí oka naočkuje stádo neposedných ovcí a s empatií umožní důstojný odchod za duhu stařičkému a nemocnému psovi. Musí čelit jak nevyzpytatelným zvířecím jedincům, tak i jejich páníčkům. Gillian je však pořád nad věcí, i když někdy čelí těžko řešitelným situacím, nenechá se rozhodit.

Její historky nejsou vymyšlené, čerpá z vlastní praxe a zkušeností. Sledujeme, jak se z vyjukané studentky postupem času stává profík. Text je čtivý, autorka píše v první osobě (ich-forma), takže kniha působí jako deníkové záznamy. Nejedná se o suchopárné čtení, příhody jsou prodchnuty jemným situačním humorem. Za břicho se smíchy popadat nebudete, ale určitě vám Gillianino vyprávění vyloudí úsměv na tváři. Bonusem je samotné Irsko, kam je kniha situována. Popisy přírody, kolorit irského venkova a jeho bodrých obyvatel, dotváří atmosféru, která jako by opravdu vypadla z knížek Jamese Herriota.

Laskavá, empatická, úsměvná, taková je Veterinářka a já ji doporučuji všem, kteří mají rádi příběhy o zvířatech, líbí se jim Irsko a hledají odpočinkovou četbu, u níž nehrozí stoupání hladiny adrenalinu.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Jota.

Mise hygge

Vypadá to, že s příběhy, v nichž se hlavní hrdinové sžívají s dánským životním stylem zvaným hygge, se roztrhl pytel. Co může nabídnout Mise hygge, román z pera francouzské spisovatelky Caroline Francové? Zpracovává téma, které už (snad) všichni dobře známe. Navíc má jen něco málo přes dvě stě stran, k tomu větší písmo. Zaujme?

Hlavní hrdinkou je novinářka Chloé, která působí jako válečná zpravodajka. Vyhledává nebezpečí, její články jsou nejlepší a mají atmosféru. Chloé si je svých schopností vědomá a svému okolí to dává patřičně najevo. Nikdo z jejího okolí netuší, zda nebude zrovna on terčem Chloéina výbuchu hněvu, kterými rozhodně nešetří. Její mentor a šéf André ji v rámci zachování duševního zdraví pošle do malého dánského městečka Gilleleje, které vyhrálo cenu za nejšťastnější místo na světě, aby zjistila, proč tomu tak je. Chloé zuří, ale musí si vybrat – buď pojede do Dánska nebo v novinách končí. Ambiciózní novinářka považuje hygge za hloupost, hodlá sepsat ironický článek a vrátit se do Paříže. Vůbec netuší, jak jí vstup na dánskou půdu změní život a pohled na lidi kolem sebe.

Příjemná oddechovka s nepříjemnou hlavní hrdinkou, to bylo první, co mě během čtení napadlo. Chloé je hrozná semetrika, myslí si, že spolkla všechnu moudrost světa jen pro to, že se nebojí svištících bomb a střel z pistolí. Není milá ani na svou nejbližší rodinu, matku a sestru. Jenže je tady hygge. Voňavé, teplé, útulné hygge, které dokáže divy. Moc se mi tento dánský životní styl líbí, už kvůli všem těm svíčkám, horkému kafi a skořici v koláčcích. Díky němu se lidé cítí líp, víc odpočívají a soustřeďují se na své pohodlí. Říká se, že lidé se nemění, s tím souhlasím. Bude mít dánský zázrak vliv na Chloéino chování?

V této milé jednohubce, již hravě dáte za jedno deštivé/horké/zasněžné odpoledne, se seznámíte s několika milými postavami, které zasáhnou do Chloéina života. Záhadný sexy řidič taxi Lars, věčně usměvavá Inge nebo mile ztřeštěná bytná Brigit dobarvují kolorit příběhu a vnášejí do něj humorné okamžiky. Díky menšímu počtu stran děj nejde extra do hloubky, ale i přesto se autorce podařilo vystihnout vše podstatné, aniž by zabředla do klišé.

Mise hygge je tzv. feel-good román, jehož hlavním úkolem je nabudit dobrou náladu a příjemné pocity, což se podařilo. Zjistíte, že bezhlavá honba za kariérou není všechno, kromě pracovního nasazení by se člověk měl naučit odpočívat a umět si zpříjemnit život. A právě tato knížka vás na vlnu hygge dokonale naladí.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Jota, na jehož eshopu si titul můžete koupit.

Když lásce šéfuje hygge

Zdroj: Chrudimka.cz

Šestadvacetiletá Bo je hodně zodpovědná mladá žena. Ale ani její pečlivost a opatrnost nezabrání tomu, aby nedostala padáka v práci. Navíc to nevypadá příliš růžově ani v utajovaném vztahu s  kolegou Benem. Bo se rozhodne dát si od všeho pauzu a odjíždí na rodinnou chatu kamarádky Kristen v Jutsku. Vyčistit si hlavu a přijít na jiné myšlenky, to je hlavní přání naší hrdinky. Čeká na ni pohoda a klid nebo se dočká nějakého vzrušení? A jak do toho všeho zapadá stále víc populární učení o zvelebování domova?

Děj je sice předvídatelný, ale u příběhů tohoto zaměření s tím počítáme. Bo žije v hektickém Londýně, kde se hygge příliš nedaří. Když odjede do Jutska, okamžitě na nás dýchne ta pravá severská atmosféra. Naši mladou hrdinku čeká nejen výlet do, dá se říct, divočiny, ale také zpytování sebe sama. Přehodnotit dosavadní životní styl a najít nový smysl a cíl, to chce velký kus odvahy. Nechme se překvapit, jestli se Bo pohne tím správným směrem. Vyjde jí plán s otevřením pojízdné kavárny? A co láska, ta by přece také neměla chybět, potká Bo konečně toho pravého?

Nejvíce mě bavila část, kterou Bo strávila v Dánsku, i když si myslím, že z ní autorka mohla vytěžit mnohem víc a trochu ji rozvinout, podrobněji popsat běžný život v malém přímořském městečku a nabídnout víc z atmosféry drsného Jutského poloostrova. 

Román z pera autorky Clare Christensenové je dalším příběhem, v němž hlavní roli vedle lásky hraje hygge, proslulý severský způsob pohodového žití. Můžeme směle říct, že romantika a útulno spolu tvoří sehranou dvojici, což potvrzují i jiné literární počiny jako Kavárna v Kodani a Život zn. Hygge, v nichž se toto spojení osvědčilo. Do této „party“ kniha Hygge a polibky skvěle zapadá a nabízí hřejivou zimní romanci, kterou ocení především čtenářky z řad něžného pohlaví. Velmi krásná obálka, tematicky i esteticky ladící oku, je příjemnou třešinkou na dortu.

Za recenzní e-book děkuji portálu Chrudimka.cz, kde recenze primárně vyšla

Třetí poločas


Mladí manželé Stijn a Carmen žijí spokojeně, společně vychovávají roční dcerku a nic jim nechybí. Do jejich bezstarostného světa náhle a bez vyzvání vstoupí šokující zpráva a rozbíjí idylku –  Carmen má rakovinu prsu. Agresivní forma nemoci zasahuje i ostatní orgány v těle a Carmen musí podstoupit náročnou léčbu. Stijn se s bezvýchodnou situací srovnává po svém. Vrhá se do víru nočního života, účastní se divokých večírků, na kterých nechybí alkohol, povzbuzující látky ani sex. Stijn si své jednání obhajuje tím, že i on je ve stresu a v napětí. Manželce je i přesto velkou oporou, doprovází ji na chemoterapie, zároveň se stará o dceru a vede svou firmu. Na jedné akci se však bezhlavě zamiluje a stojí na rozcestí. Má zůstat s Carmen, k níž ho, podle něj, už neváže láska, ale soucit, nebo začít znovu s Roos? Nakonec si uvědomuje, že i přes časté mimomanželské poměry je Carmen jeho životní láskou, navíc je spojuje i role rodičovská a vrací se k ní, aby spolu bojovali o zázrak.

V románu líčí autor Raymond van de Klundert (Ray Kluun) svůj vlastní životní příběh. Název Třetí poločas vychází z Kluunovy vášeň pro fotbal a zároveň vyjadřuje zoufalství a bezmoc – pojem třetí poločas vlastně neexistuje, čímž je řečeno vše.

Kluun píše přirozeným způsobem, věcným, bez příkras, není mu cizí černý humor, místy hrubší a cynický. Pokud do Stijna promítl sám sebe, udělal to bez jakýchkoliv skrupulí. Jste-li příznivci tradičního vztahu, v němž tři nemají co dělat, budete mít se Stijnem velký problém. Tenhle chlapík vás však na své slabosti upozorní hned na počátku, takže nemůžete říct, že vás nevaroval. Na druhou stranu je nesmírně ochranitelský vůči své rodině, Carmen i dceři Luně.

Jsem hédonista a trpím těžkou monofobií. Ten hédonismus se Carmen moc líbil, okamžitě nás to spojilo. S mým panickým strachem z monogamie je od prvopočátku spokojena méně. Ze začátku si jistě myslela, že to není zase až tak nejhorší. Vyprávění o mých vztazích v minulosti, které byly jedno velké zahýbání, ji dost bavilo a viděla v něm tehdy spíš než varování další vzrušující důvod navíc, proč si se mnou něco začít. /str. 11/

Třetí poločas je i přes drsnou slupku Stijnova (Kluunova) cynismu velmi emotivní, až naléhavý. Zasáhne vás upřímností a syrovostí, Stijn si servítky nebere. Vedle nemoci kráčí sebevědomým krokem sex, jeden z nejdůležitějších prvku v životě hlavních hrdinů. Drsné výjevy z Carmenina léčení střídají prostřihy do milostného života Stijna. Peprné popisy sexuálních scén jsou vylíčeny tak, jak by si o nich povídali chlapi v hospodě u piva. Bez kudrlinek, bez studu. Román se také zabývá závažnou a diskutovanou otázkou dobrovolného odchodu ze světa – eutanázie. V Holandsku, kde se děj odehrává, je tento akt za určitých podmínek povolen, u nás jen sebemenší myšlenka na možnost legalizace vyvolavá bouřlivé diskuse mezi příznivci a odpůrci.

Ve vyprávění se Stijn vrací do minulosti, seznamuje čtenáře se svými známými, přibližuje místa, která jsou mu blízká. Má-li k někomu či něčemu faktickou poznámku, je do textu zakomponována jako poznámka na lepítku. Zůstává tak zachována přehlednost, zároveň získáte komplexní informace. Každá kapitola je uvedena citátem z Kluunových oblíbených písní, ty velmi trefně glosují následující děj.

Třetí poločas vychází v dotisku druhého vydání, s nejkrásnější obálkou vůbec a v geniálním překladu Marty Novákové, jíž se podařilo vystihnout svérázný Kluunův styl. Čtu ho už potřetí a zcela určitě ne naposled. Doporučuji všem, kteří hledají silné příběhy, v nichž není místo pro zbytečný patos.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Jota, na jehož eshopu si knihu můžete koupit.

Z kopce do kopce

Kateřina Dubská se čtenářům asi nejvíc vryla do paměti romány Člověk Gabriel a Dcery, v nichž téměř poetickým a snovým stylem líčí osudy jednoho rodu. Tentokrát se autorka pustila do vod, které jsou už probádané, ale nikdy se neomrzí. Stěhování, rekonstrukce a sžívání se s novým prostředím. To, co světu dala Betty MacDonaldová v knize Vejce a já, českým čtenářům kdysi stejně půvabně přiblížila Eva Bešťáková a její Hajný a já nebo Jan Otčenášek  se svým počinem Když v ráji pršelo. Teď, desítky let poté, se můžete na totéž téma pobavit s knihou Z kopce do kopce.

Po létech strávených ve městě se Kateřina Dubská rozhodla i s dětmi odejít na Slovácko. Následovala tak nejen hlas svého srdce, milovaného muže, ale také volání rodných kořenů. Když se rodina rozmýšlela, jaký dům se koupí, pro Kateřinu nebyl důležitý ani vzhled, ani stav, o koupi rozhodovalo jediné – výhled.  Rodinka se tedy nastěhovala do domu, k němuž vedla jedna cesta – do kopce. Postupně se řešilo zabydlování, rekonstrukce, trable s kotlem. Právě téma rekonstrukce je mezi čtenáři oblíbené. Spousta lidí opravuje svá bydlení a není nic lepšího, než si číst o někom, kdo se v tom taky plácá. :-).

Kromě stavebních záležitostí se seznamujeme s početnou zvířenou, kterou si postupně pořizovali. Slepice, kozy, psi, dokonce i včely, o nepřeberné zážitky s nimi není nouze. A můžeme jen obdivovat autorčinu nezdolnost, a hlavně velkou dávku humoru, sebeironie a nadhledu, s nimiž vše důležité kolem zvířat zvládala skoro stejně jako starý MacDonald. :-). S upřímností líčí i sžívání se svéráznými starousedlíky, kteří jsou velcí patrioti a jen tak snadno mezi sebe cizí  nepustí, na druhé straně jejich pohostinnost a dobrá nálada otevírá stavidla a boří bariéry. 

Knížka je příjemným čtením, Kateřina Dubská má lehkou ruku, píše poutavě, její styl zaujme od prvních stránek. Umí si udělat legraci sama ze sebe, nehraje si na dámu z města, naopak. Do zablácených holínek vklouzla tak snadno, jako by jí patřily odjakživa. Dává nahlédnout do svého soukromí, i do životů sousedů. Vyprávění je protkáno slováckým nářečím, takže máte pocit, že jste přímo tam.

Jako osobě, která má za sebou rekonstrukci domu, se mi moc líbilo autorčino popisování všech peripetií  s tím spojených. Z knihy přímo sálá nadšení a radost, je znát, že si to opravdu užívala a našla se v tom. Takže ať už se s knížkou chystáte posadit někam mezi kyblík s maltou a hromadu cihel, nebo do naklizeného obýváku, určitě si ji užijete. Humorná poloha Kateřině Dubské velmi sluší. 

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Jota, na jehož eshopu si knihu můžete zakoupit.

Exorcismus mé nejlepší kamarádky

Mít nejlepší kamarádku, to je výhra. Můžete se jí vyplakat na rameni, bez obav svěřit všechna tajemství. A kdyby vás posedl samotný ďábel, tak ho z vás vyžene. Nevěříte? Začtěte se do románu Exorcismus mé nejlepší kamarádky a uvidíte sami.

Přátelství mezi Abby a Gretchen vzniklo víceméně náhodou, když Gretchen jako jediná přišla na Abbyinu oslavu narozenin. Od té doby byly takřka nerozlučitelné, upřímnost jejich vztahu dokázala setřít i sociální rozdíly mezi nimi. Na střední škole prožily něco, co je změnilo. Navždy. Prostě už nebylo nic jako dřív. Gretchen se ztratila v lese a po návratu se chovala divně, jako by ji posedl samotný ďábel. Je to vůbec možné? A jak se k tomu postaví Abby?

Román se tématicky řadí mezi romány pro mládež, svým poselstvím však tuto kategorii hluboce přesahuje. Téma exorcismu vás možná trochu vyděsí, přece jen, temné síly se v takovém typu knih příliš často neobjevují. Vůbec se nemusíte bát, že by se děj posouval směrem k béčkovému hororu, k tomuhle příběhu to prostě sedí! Nechybí pořádná dávka napětí stupňující se na těch správných místech. Jen počkejte, až se dostanete k části, kde se Gretchen ztratí v temném lese, tak reálnou scénu, kdy se vám ježí vlasy hrůzou, jste určitě už dlouho nečetli. Právě čtivost je velkou devizou, autor píše lehce, rozumí svým hrdinkám, u kterých věrně vykreslil jejich dívčí vrtochy a nálady. Grady Hendrix je vůbec vnímavý spisovatel, protože se mu povedl i nostalgicky dojímavý závěr knihy.

Příběh se odehrává v průběhu osmdesátých let dvacátého století, což může dnešním teenagerům připadat jako hluboká minulost, pro starší čtenáře to bude příjemné připomenutí vlastních mladých let. Žádné mobily, jen pevná linka, muzika nahraná na kazety a místo textovek rukou psané vzkazy. Pro mě osobně to znamenalo osvěžující návrat do minulosti, bavila mě všudypřítomná atmosféra osmdesátkových filmů pro teenagery a legendární série Stopy hrůzy, kterou jsem si při čtení vybavila.

Kromě atraktivního námětu je Exorcismus mé nejlepší kamarádky zajímavý i grafickým pojetím. Nechybí klasická ročenka, typická pro americké střední školy, fotky studentů i vzkazy spolužáků pro Gretchen, což umocňuje autenticitu děje.

Jeden výlet, jedna noc, po které už nebude nic jako dřív. Tenhle knižní bonbónek se vám bude líbit, ať je vám -náct nebo -cet, a je jedno, jestli ho budete číst sami nebo s tím, koho můžete nazývat kamarádem.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Jota)

Bude to bolet, doktore?

Mezi knihy, které vás rozesmějí, dojmou a taky přinutí zamyslet se na určitými věcmi, patří i novinka z nakladatelství Jota Bude to bolet, doktore?, kterou napsal Adam Kay. Tento pozoruhodný muž začínal jako lékař a v současné době působí jako umělec. Cesta od váženého povolání k tomu bohémskému byla trnitá a vydlážděná hodinami přesčasů, emocemi,  vypjatými situacemi a především pestrou sbírkou pacientů, na které mnohdy nejde zapomenout.

V deseti kapitolách nazvaných podle lékařské hierarchie Velké Británie poznáváme Adamovu kariéru v podstatě od píky. Začínal jako mladší sekundář, na starost měl několik oddělení. Postupně se vypracoval až na staršího ordináře na urogynekologické klinice. S humorem sobě vlastním, jistou lehkostí i dávkou mírného cynismu popisuje své působení ve službách Hippokratových až do události, která mu obrátí život o sto osmdesát stupňů.

Adam si své deníky vedl během let 2004 – 2010. Glosuje nejen svou kariéru v bílém plášti, ale i osobní život. Vlastně počkejte, jaký osobní život? Adam žádný nemá. V nemocnici je od nevidím do nevidím, o dovolené si může nechat zdát, onemocnět nesmí a strávit aspoň pár chvil se snoubencem? Nemožné.
Být lékařem (nejen) v Británii je řehole. Rodina vás zná víceméně pouze z fotky, peníze na účtě přibývají šnečím tempem, za to přesčasových směn máte za pět vašich kolegů.

Sobota 10. ledna 2009

Svatba Percyho a Marietty mi dnes připadala jako obrovský triumf nad nepřízní osudu. Ne jednomu, ale hned dvěma lékařům se podařilo urvat si v práci volno na svůj velký den. A ke všemu na celý, ne jako mé bývalé kolegyni Amelii, která si na svatbu vyhandlovala jen volné odpoledne a ráno zas skončila na klinice i se slavnostním účesem a šminkami, aby dodržela rozpis směn.

Za pozornost stojí Adamovy profesní zážitky s pacienty. Jako lékař se setkal se zrozením i smrtí, ošetřoval klienty tiché a pokorné, stejně jako sebestředné egoisty, kteří si myslí, že jim patří svět. Historky jsou úsměvné i smutné, občas se mi stalo, že jsem se musela smát nahlas.

Čtvrtek 20. srpna 2009

Dávám souhlas pacientce YS k ukončení těhotenství -neplánovaného, nechtěného těhotenství dvacetileté studentky po nehodě s kondomem. Probíráme alternativní metody antikoncepce a správné používání kondomu. Objevuji chybu v její technice. Jsem velký fanda recyklace jako každý druhý, ale pokud obrátíte použitý kondom naruby a nasadíte ho na druhé číslo, pravděpodobně nebude až tak účinný.

Za velké plus považuji vysvětlivky pod čarou, někdy velmi podrobné, které blíže specifikují lékařské pojmy, které Adam používá, nebo blíže vysvětlují systém britského zdravotnictví, takže nemáte pocit, že čtete lékařskou zprávu, jíž vůbec nerozumíte.

Tahle knížka by neměla chybět v knihovničce žádného lékaře (aspoň zjistíte, že na tom nejste ještě tak špatně), stejně tak i potenciálního adepta na nemocniční postel (a tím jsme vlastně téměř všichni).

Kniha Bude to bolet, doktore se čte v podstatě sama, i přes svůj námět je lehká a zábavná, takže se jí nemusí bát ani ten, kdo upadá do mdlob už jen při pohledu na ordinační dobu svého praktického lékaře.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Jota)

Sestry Foxovy

Ťuk, ťuk, ťuk… Kdo tam? Sestry Foxovy. A co chcete? Máme pro vás vzkaz, milí duchové…

Konec 19. století a počátek 20. století, tzv. viktoriánské období, duchařině přímo nahrává. Smrtelné nemoci, války, chudoba, hlad pustošily lidstvo a bez milosti za sebou nechávaly mrtvé. Mladé, staré, matky, děti… Smrt si prostě nevybírá, bere to, co je zrovna k mání. Pozůstalí, kteří se s danou věcí nehodlají smířit, mají možnost se svými drahými mluvit prostřednictvím médií. Samozřejmě ne těch sdělovacích, ale takových, kteří umějí komunikovat s duchy. Byly sestry Foxovy obdařeny takovým nadáním?

Sestry Foxovy byly tři. Nejstarší Leah bydlela sama, dvě mladší sestry žily s rodiči. Maggie a Kate neměly snadné dětství. Otec, kdysi těžký alkoholik, se dal na víru a jeho posedlost Bohem hraničí s fanatismem. Apatická matka má co dělat, aby zvládla domácnost, kde si chudoba podává ruku s věčně špatnou náladou. Kdo by se divil, když si dívky ze svých rodičů tak trochu vystřelí. Jenže se jim to vymkne z rukou, původní smyšlená historka o zavražděném muži, jehož pozůstatky dosud tlí někde ve sklepě, se brzy nafoukne a dívky získají novou pověst – jako média hovořící s duchy si získávají přízeň truchlících pozůstalých, ale zároveň jsou i trnem v oku skeptikům, kteří se snaží sestry usvědčit ze lži. Jak dlouho se mohou sestry udržet na výsluní?

Vůbec byste neřekli, že knihu napsala česká autorka. Lucie Hlavinková se pustila nejen do odvážného tématu, ale také zabrousila do reálií, o nichž je těžké psát, pokud o nich moc nevíte.
Musím před Lucií Hlavinkovou smeknout pomyslný klobouk. Podařilo se jí nastínit zajímavé téma, jakým spiritismus beze sporu je, zároveň knize vtiskla neopakovatelnou a velmi autentickou atmosféru viktoriánské doby. Ne, že bych mohla jako Husákovo dítě srovnávat ☺, ale pokud tuhle dobu máte rádi a už jste o ní načetli nějakou tu knihu, tak to poznáte.

Děj se před vámi odvíjí jako film se všemi aspekty viktoriánského věku. Chudoba, kult uctívání smrti – určitě jste už slyšeli o focení zemřelých, kteří měli vypadat jako… jako živí, alkoholismus nebo nejrůznější nemoci. Osud sester je těmito aspekty poznamenán. Život na vysoké noze je těžké udržet, když necháte peníze doslova proletět komínem. Rozhazovačnost a uzurpátorství nejstarší sestry Leah vedla k úpadku a zkáze všech tří.
Lucii Hlavinkové se povedlo vykreslit rozpad osobnosti způsobený pitím. Sledujete, jak démon alkohol ničí tělo i duši nebohých sester.

Sestry Foxovy jsou velmi zajímavým počinem na knižním trhu. Nejenže česká autorka sáhla po námětu, který v českých luzích a hájích není tak často zpracovávaný, dokázala ho podat opravdu poutavě. Je to spíše komorní historický román, nebude děsit svou tloušťkou ani suchopárnými nudnými informacemi. Naopak, vezme vás na nevšední cestu po zajímavém historickém období.

Velkým plusem a bonusem je grafické zpracování knihy korespondující s tématikou. Dobové fotky, ornamenty a grafika, která popisovanou dobu věrně vystihuje.

Určitě si čtení užijete, máte-li rádi beletrizované životopisy zajímavých lidí. O sestrách Foxových jsem díky této knize slyšela poprvé, a zase jsem si trochu rozšířila obzor.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Jota)

Dáma s veverkou

Veblen se má vdávat. Snoubenec Paul je solidní, zajištěný lékař a do své dívky je neskutečně zamilovaný. Co víc by si Veblen mohla přát? Dostala krásný zásnubní prsten, ale moc se jí nelíbí, má pocit, že se k ní příliš nehodí. A když se k ní nehodí prsten, co teprve ženich? Veblen přepadají první pochyby. Mladá žena hledá odpovědi na své otázky. Je Paul ten pravý? Může ho milovat, když on nemá rád veverky?
Nejen samotný vztah obou snoubenců, ale především rodinné vztahy, které je formují, popisuje nevšední román Dáma s veverkou.

Když už je řeč o rodinných vztazích, v této knize si jich užijete požehnaně. Veblen i Paul pocházejí z docela netradičních rodin. Veblen vyrůstala ve stínu hypochondrické matky, která svou dceru sice miluje, ale nikdy ji nestaví na první místo. Na tom byla vždy ona sama, se všemi problémy a nemocemi, které ji, podle ní samotné, sužují. Veblen byla relativně lhostejná i otci, asi nejvíc se jí snažil porozumět až otčím. Není divu, že se už jako malá upnula na zvířata. Nejvíce na veverky, s nimiž si ráda povídá.
Paul je zase potomkem hippie rodičů. Jeho starší bratr Justin je mentálně postižený a Paul má pocit, že rodiče se bratrovi věnují víc než je třeba. Celý život trpí pocitem méněcennosti, což si snaží vykompenzovat prací. Jako lékař neurolog vynalezl přístroj, který by výrazně snížil riziko při operacích mozku v nepřístupném prostředí během válečných misí. Jeho projekt podpoří dědička farmaceutické firmy a Paul vidí šanci jak se proslavit a zároveň rodičům ukázat, že je na světě i on.

Dáma s veverkou je zajímavá knížka s neobyčejnými postavami. Nejkontroverznější figurkou je bezesporu Veblenina matka Melanie. V jedné chvíli ji nesnášíte pro její sebestřednou povahu a egoistické chování, aby vás vzápětí uchlácholila starostlivostí o Veblen. Nejvíc sympatický mi byl otčím Linus, který byl celou dobu spíše v pozadí, čímž působil jako dobrý duch celého příběhu.

Knížka se mi líbila, četla se dobře bez větších zádrhelů. Autorka používá melodický jazyk, metafory, ráda a hodně popisuje. Styl Elizabeth McKenzieové mi připomněl mého oblíbence Johna Irvinga. Excentrické postavy,  podivné příbuzenstvo, nedořešené vztahy, trocha rodinné psychologie a zvířata (v tomto případě veverky, u Irvinga jsou to většinou medvědi), jsou ingrediencemi, z nichž autorka namíchala neotřelý příběh. Dokázala bych si představit, že by Dámu s veverkou někdo natočil jako nezávislý festivalový snímek.

Pokud čekáte nějakou větší akci, budete zklamaní. Kniha nabízí poklidně plynoucí děj, který nijak negraduje. Je to jako byste si otevřeli album s rodinnými fotkami a nechali si vyprávět historky ze života. Ale ruku na srdce – není to někdy mnohem lepší než nejakčnější thriller?
Možná si díky téhle knížce připomenete, co pro vás rodina znamená a co pro ni znamenáte vy.

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Jota)