Černý telefon a jiné příběhy

Spisovatele Stephena Kinga není třeba představovat. A co Joe Hill, říká vám to něco? Nejedná se o pseudonym, byť je King rád využíval, ale o jméno jeho syna, které se psaní také věnuje. A světe, div se, dokonce píše stejný žánr jako taťka. Mám už za sebou dnes už kultovní Vánoční říši – můžete ji znát i pod novějším názvem NOS4A2, která mě moc bavila. Joe Hill je mimo jiné i autorem povídkových souborů, takže jsem byla zvědavá, jak se popasoval s kratšími útvary.

Titul Černý telefon a další příběhy vyšel ve druhém přejmenovaném vydání. To předchozí neslo název podle jedné z povídek – Bobby Conroy vstává z mrtvých a jiné strašidelné příběhy. Obě knihy přeložil Ondřej Skoupý. A co na nás čeká? Pořádná porce hororově laděných historek. Jak to u povídkových knih a bonboniér bývá, vždy na vás čekají lepší kousky, které zhltnete a nevíte jak, stejně jako ty, jimž na chuť přijít nemusíte, ale to už záleží na osobní chuti každého z vás.

Sbírka začíná povídkou Nejlepší nový horor. V ní se setkáme s Eddiem Carrolem, editorem hororových sborníků. V poště mu aktuálně přistane zajímavá povídka s poetickým názvem Knoflíček. Zajímavá, leč kontroverzní. Eddie se rozhodne najít autora, po němž jako by se slehla zem. Eddie ani v nejmenším netuší, že tím rozpoutá největší horor svého života. Tak tahle povídka je jednou z těch, které se mi líbily, podnítily mou fantazii, která pracovala na plné obrátky. Zfilmován byl sice úplně jiný příběh, Černý telefon, a to s charismatickým Ethanem Hawkem, ale i Nejlepší nový horor by byl pro svou tísnivou, strach podněcující atmosféru skvělým adeptem.

Soubor obsahuje celkem šestnáct hororově či mysteriózně laděných knižních bonbónků. Spolu s první povídkou se mi hodně líbila i další nazvaná 20th century ghost o dívce navždy uvězněné v kině, která je mimo jiné i nostalgicky laděná, nebo posmutnělá Pop art o osamělém nafukovacím chlapci. U některých povídek mi nebylo nějak extra fajnově, důkazem je poměrně nechutná kafkovsky laděná záležitost Uslyšíš zpívat cvrčka, ta mi příliš nesedla. Za to Bobby Conroy vstává z mrtvých se mi zamlouvala hodně, opět povídka, u které i trochu přemýšlíte, kam by se ubíral život hlavní postavy, kdyby…

Joe Hill svého otce nezapře vzhledem ani psaním. Není tedy tolik popisný, jeho povídky jsou na rozdíl od Kinga o fous úspornější, ale co se týče využívání fantazie, jsou na tom oba pánové podobně. Joe Hill úspěšně rozvíjí vaši představivost, pokud ji máte jen trochu víc bujnou, užijete si vizuální představy z povídek do sytosti. Joe Hill umí vykreslit atmosféru, mnohdy dost tísnivou, zjistíte, že vás někdy i mrazí – jestli příjemně, to záleží na tom, jak moc si v hororech a mysteriózních příbězích libujete… a taky v otevřených koncích.

Tak co, zkusíte tuto výběrovou krabičku povídkových bonbónků? Který z nich vám zachutná nejvíc?

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, na jehož eshopu knížku zakoupíte.

Pozůstalí

Po smrti manžela Pavla zůstává Jitka jako paralyzovaná. Zdánlivě funguje, stará se o syna, denně vaří a uklízi, není však schopná chodit do práce. Vše se zhorší, když se dozví, že manžel nezemřel na srdeční selhání, jak si celá rodina myslela, ale spáchal sebevraždu. Proč, to nikdo netuší. Pozůstalí. Ukazují prstem jeden na druhého a nedokážou svůj smutek společně sdílet. Jitka zůstává sama proti manželově rodině, která jí Pavlův čin dává za vinu. S každým dalším dnem, jenž od události uplynul, je na tom Jitka hůř. Tchyně se jí plete do výchovy syna Tomáška, kterému je teprve devět, přesto se chová jako puberťák. Je v něm něco zkaženého, nebo se jedná o osobitý způsob vyrovnávání se ztrátou?

Už ve svých předchozích počinech Alžběta Bublanová dokázala mistrně nahlédnout do nitra svých postav, ať to byla stárnoucí, osamělá žena v novele Barák, neotřele provázaní hrdinové z díla Ti, kterým se narodíš, či autorka sama v autobiografické próze Život s panikou. Podařilo se jí to i v novince nazvané lakonicky Pozůstalí.

Spisovatelka v útlé novele otevírá téma, které je s námi od počátku věků, přesto se o něm příliš nemluví. Jak se vyrovnat se zármutkem po odchodu blízké osoby, zejména tom nečekaném? Hlavní postavě Pozůstalých Jitce se to příliš nedaří. Je pod drobnohledem příbuzných ze strany manžela, kteří ji s oblibou utvrzují ve známém rčení, že krev není voda. Podle nich Jitka nemá právo truchlit v takové míře jako oni. V příběhu do popředí vystupují dvě poměrně nesympatické osoby, Jitčina tchyně a švagrová Alice. Jejich chování mě mnohdy vytáčelo do běla. A nutno říct, že se to občas dařilo i Jitce, tápající nejen ve vztahu k synovi, ale zejména k sobě samé. Celá tato rodina mi přišla velmi toxická, ani z jednoho člena jsem neměla dobré pocity a po celou dobu ve mně klíčil pocit, že nevyrovnané vztahy mezi sebou museli mít už předtím.

Alžběta Bublanová se soustřeďuje na rodinné vztahy, které jsou ovlivněny ztrátou blízkého člověka.Jak ji překonat? Nechat smutek prýštit ven tak dlouho, jak je potřeba? Jak se vyrovnat s vědomím, že jsme všichni smrtelní? Na tyto otázky univerzální odpověď neexistuje, jak všichni víme. Také Jitka zvolila svůj způsob truchlení, který se všem čtenářům líbit nemusí. Dny hlavní hrdinky plynou i po smrti manžela klidně. Zdánlivě klidně, máme pocit, že Jitka dělá dokola to stejné, vaří, pere, uklízí, ale pod povrchem to pěkně bublá. Ani ona, ani další pozůstalí netuší, jak naložit s faktem, že jejich milovaný odešel ze světa dobrovolně.

Autorka píše prostým stylem bez zbytečného patosu a květnatých vět, je věcná, což se k této novele hodí. Pozůstalí nejsou jednoduchým čtením, byť mají jen něco málo přes dvě stě stran. Možná je přečtete jen za jedno odpoledne, přesto ve vás budou ještě dlouho rezonovat a nabízet spoustu otázek i myšlenek týkajících se smrti a života po ztrátě.

Za recenzní výtisk děkuji spisovatelce Alžbětě Bublanové, knížku můžete pořídit na eshopu Knižního klubu.

Jedna dobrá věc

Liv Brooksová si myslela, že žije šťastný a spokojený život s manželem, ale opak byl pravdou, ani se nenadála a v pětačtyřiceti letech najednou zůstává sama. Rozhodne se přestěhovat z rušného Londýna do poklidného Yorkshire, do vesničky, kde žili kdysi její prarodiče a kde bývala šťastná. Nové začátky jsou těžké vždycky a je jedno, jestli vám je dvacet, čtyřicet, či osmdesát. Liv je odhodlaná neotáčet se zpátky a změnit svůj život, jak se říká, od podlahy.

Alexandra Potterová už dávno není autorkou ztřeštěných romancí, v nichž nerozhodné hrdinky tápou v milostných vztazích a neví, co si se sebou počít. Spisovatelka zraje spolu se svými knížkami, s románem „Zpovědi trosky po čtyřicítce“ na scénu přicházejí zralé čtyřicátnice, které sice bojují s nástrahami života, ale už jsou ošlehané zkušenostmi a vědí, co chtějí. Stejné je to i s Liv, velmi sympatickou postavou nejnovějšího románu Jedna dobrá věc.

Vyprávění o změnách a nových startech i restartech sledujeme prostřednictvím samotné Liv, jejíž dějová linie je psána ich-formou. Dalšími zásadními postavami, které sledujeme už z pohledu třetí osoby, jsou osamělý starý muž Valentine, malý kluk Stanley, bývalý rebel Ben, Livin kamarád z dětství, či teenagerka Maya, s nimiž Liv naváže bližší vztahy. Jejich světy, tak různé, se vzájemně propletou. Aniž by to čekali, dokážou se navzájem obohatit. Zapomenout nesmíme ani na ten nejlepší stmelovací prvek na světě – psa Harryho, kterého si Liv, doposud zarytá antipejskařka, vzala z útulku. Prostě a jasně řečeno, tenhle počin se autorce mimořádně vydařil, považuji ho za dosud nejlepší, ze všech, které napsala.

Do rukou se vám dostává milé, hřejivé, laskavé čtení, v němž není nouze o klišé v knihách často využívané, ale věrte mi, tady to všechno funguje, ať už se jedná o mezigenerační vztahy, nebo tolik oblíbené téma rekonstruování starého domu a setkání s láskami z mládí. Alexandra Potterová namíchala čtivý koktejl, v němž nechybí romantika, svěží humor (díky za chvíle smíchu, chlupáči Harry), stejně jako smutek a melancholie. Při čtení se občas přistihnete s lehkým úsměvem na rtech, možná vám do očí vhrknou slzy, v každém případě si uvědomíte, že vám přátelství mnohdy dá víc, než materiální věci.

Blíží se podzim, večery budou delší a sychravé počasí čím dál častější. Čím jiným si zpříjemnit období, které si o knížky přímo říká, než dobrým „feel good“ románem? Počin Jedna dobrá věc spisovatelky Alexandry Potterové je skvělou volbou.

Za recenzní výtisk děkuji magazínu Knihkupec, knížku zakoupíte například na eshopu knihkupectví Dobrovský.

Byt nad Seinou

Notoricky známé rčení, že člověk k něčemu přijde jako slepý k houslím, dokonale sedí na Aurelii Leclairovou, která po své babičce zdědila luxusní byt v Paříži. Když zjistí, že je plný obrazů a nádherných šatů, vůbec neví, co si o babičce myslet. Jeden z obrazů vede k restaurátorovi Gabrielu Seymourovi, jehož rodině by mohl patřit. Aurelia a Gabriel se noří do pátrání po identitě uměleckých děl a rozkrývají bolestnou kapitolu francouzských dějin.

Píše se rok 1942 a v Evropě zuří válka. Paříž je pod nadvládou nacistů, nikdo si není jistý vlastním životem. Estelle Allardová zpívá v hotelu Ritz, užívá si pozornost okupantů, kteří ji zahrnují dobrým jídlem a nákladnými róbami. Navenek se Estelle jeví jako typická kolaborantka, ale pravda je někde jinde. Estelle pomáhá v odboji, veškerý blahobyt je jen zástěrka pro její činy, vždyť jídlo se dá rozdat potřebným a šaty zpeněžit… Estelle velmi těžce nese, když židovskou rodinu ze sousedního bytu, její nejlepší přátele, policie násilně odvleče, o to víc se snaží pomáhat. Když se potká s tajemnou neohroženou špionkou Celine, jejich cesty se osudově protnou.

Kelly Bowenová pro svůj román Byt nad Seinou zvolila oblíbené střídání historické a současné linie se třemi hrdinkami v čele. Děj je velmi akční a mistrně splétá obě linky dohromady. Nemáte čas nudit se, emoce se stupňují s každou scénou, v níž neohrožené ženy jednají ve jménu odboje.

Kniha mi připomněla romány Natashi Lesterové, zejména Pařížskou švadlenu a Dům na Riviéře, které se francouzského válečného odboje bytostně týkají. Vlastně čtete x-tou variaci na toto téma, neboť románů, v nichž v hlavní roli figuruje okupovaná Paříž a odboj, bylo napsáno už hodně. Ale na tom vůbec nezáleží, protože Byt nad Seinou je prostě úžasný, plný napětí, vypjatých emocí i lásky, která naštěstí nespadá do kýče a klišé.

Hledáte-li kvalitní příběh mapující život statečných lidí za druhé světové války, kteří se nebáli riskovat své životy a dát všanc pohodlí pro záchranu druhých, počin Kelly Bowenové si určitě nenechejte ujít, stojí za to.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knihu koupíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Poslední měsíční dívka

Poslední, co by Lizzie Moonová chtěla, je vrátit se domů. Z rodného městečka odešla, jakmile dovršila dospělost a doufala, že už se tam nikdy neukáže. Její rodina totiž roky čelí šeptandě šířící se napříč městem. Lizziina babička Althea, přírodní léčitelka, byla neprávem nařčena z vraždy a Lizzie to velmi těžce nesla. Po její smrti se mladá žena vrací zpět, aby rodinné jméno očistila, přesto v domě, který zdědila, zůstávat nechce…

Barbara Davisová napsala pozoruhodný příběh, který cílí zejména na čtenářky romanticky laděných příběhů. Ve své knize nazvané Poslední měsíční dívka se zaměřuje na rodinné vztahy a na pouto mezi ženami jednoho rodu.

Postavy knihy jsou vylíčeny poměrně plasticky, autorka jim vtiskla osobité charaktery, nejsou jen kladné, hodně ve svých životech chybují a jejich svérázné chování vás v určitých chvílích i vytočí. Tento příběh má šťávu a nenudí plytkým dějem. Obecně knihám nesluší, když se v nich míchá mnoho protikladných žánrů, v Poslední měsíční dívce to však funguje dokonale. Spisovatelka namíchala čtivý knižní koktejl stejně pečlivě, jako její knižní hrdinky míchají byliny. Romantika se snoubí s napětím, nechybí zločin, který se sice stal dávno, ale jeho stín se neustále vznáší nad farmou Moonových. Nádech mysteriózna a tajemna v ději dodává magie. Ale nebojte se, žádná kouzla a čáry, ale nenásilné využívání tradičního léčitelství a s ním spojených rituálů, které ženy rodu Moonových využívají stovky let.

Pokud stejně jako já milujete příběhy odehrávající se na maloměstě, kde zná každý každého a ví o něm téměř vše, užijete si i tento příjemně plynoucí příběh o lásce, rodinných poutech, tajemství, nenávisti i odpouštění, které má mnohdy očistný účinek.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knihu pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Co když žádné zítra nebude?

Můžou být nejlepšími kamarádkami osoby rozdílné jako den a noc? Říká se, že protiklady se přitahují. Platí to i pro Štěpánku a Zuzanu, která si říká Zu? Ty dvě se kamarádí už od dětství, a přes značné povahové i sociální rozdíly se zdá, že to tak zůstane navždy. Jenže člověk míní a pánbůh mění… Jednoho dne dostane Štěpánka dopis, který bude mít vliv na její další životní kroky. Prsty v něm má Zu, která před několika lety zradou přeťala pouto přátelství. V dopise se Štěpánka dozvídá, že se s kamarádkou bohužel už nikdy nesetká, ale že ji ustanovila svou univerzální dědičkou. Jak se k tomu Štěpánka postaví? Aby nečekané dědictví přijala, musí nejprve Zuzaně odpustit…

Dagmar Digma Čechová je pro mě zárukou, že do rukou dostanu příběh, který se čte úplně sám a je stoprocentně ze života. Toho našeho, českého. Témata, jež ve svých románech zpracovává, známe všichni až moc dobře – rodinné vztahy, přátelství, lásku, starosti obyčejných žen.

V tomto počinu je to stejné – kromě stěžejní zápletky, což je zrada nejlepší kamarádky, poznáváme chod Štěpánčiny rodiny, na niž měl Zuzanin čin osudový dopad. Spisovatelka dokáže autenticky popsat rozdíly ženského a mužského myšlení, vcítít se do náctiletých a napsat dokonalé dialogy, mistrné slovní přestřelky, které v podstatě nečtete, ale přímo prožíváte a dokážete si tak lépe představit postavy knihy, jež pak působí jako z masa a kostí a určitě vám půjdou některé z nich pěkně na nervy.

Děj je koncipován jako prolínání dvou časových rovin, z té současné se ve vzpomínkách Štěpánky postupně vracíme do minulosti a sledujeme obě kamarádky od dětských střevíců až po dospělost, ze vzpomínek postupně skládáme střípky příběhu plného lásky i zklamání.

Co když žádné zítra nebude? Ale ano, bude, zjistí to i Štěpánka a její rodina, jen si k tomu zjištění musí hrdinka vyšlapat cestu, pohlédnout do očí minulosti a naučit se odpouštět.

Za recenzní výtisk děkuji autorce Dagmar Digmě Čechové a nakladatelství Moba, zakoupit ji můžete přímo na webu autorky či na eshopu nakladatelství.

Život na houpačce

„Mám depku“. Kdo z nás si to někdy neřekl, nebo nepomyslel, když mu nebylo dobře po psychické stránce. Někdy stačí drobné vykolejení, abyste se cítili pod psa. Naštěstí se většinou zmátoříte a fungujete dál. Co ale se stavy, kdy tyto pocity cítíte mnohonásobně víc? Možná ani nevíte, že mezi námi existují tzv. „hraničáři“ – lidé s hraniční poruchou osobnosti. S jejich příběhy se můžete seznámit prostřednictvím knihy nazvané Život na houpačce, jejíž autorkou je Martina Kulhánková.

Dvaadvacet příběhů, dvaadvacet osudů lidí, jimž hraniční porucha osobnosti jakýmkoliv způsobem vtrhla do života. Hned ze startu vás knížka dostane doslova do kolen, seznámíte se totiž s tím, který prožívala samotná autorka počinu, jejíž dceři byla HPO diagnostikována.

Další příběhy pocházejí buď od samotných pacientů s HPO, nebo jejich blízkých. V obou případech se jedná o velmi emotivní, syrové čtení podané ich-formou, které vás nenechá chladnými. Přestože je knížka velmi útlá a jednotlivé příběhy nezabírají mnoho stran, jedná se o docela náročné čtení, jež vás docela vyšťaví. Možná to dáte na jeden zátah, možná si budete příběhy dávkovat po troškách, tak či tak je to síla. Titul doprovázejí ilustrace autorčiny dcery a umocňují tak intenzivější prožitek.

Život na houpačce je knížkou, která by neměla uniknout pozornosti. Tohle si přečtěte, pokud sami s tímto onemocněním bojujete. Tohle si přečtěte, pokud s ním bojuje někdo z vašich blízkých. Tohle si přečtěte i jen tak, abyste věděli, že život může někdy bolet.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Rosier.

Pomerančový háj

Holly se rozhodne začít novou životní etapu. Opouští rušné město a vrací se domů k rodičům na jih Anglie. Rozhodla se, že si otevře obchůdek s výrobky z pomerančů, které bezmezně miluje, zejména marmeládu, kterou i sama vyrábí z hořkých sevillských pomerančů. A právě Sevilla je místem, kam se Holly aktuálně chystá, aby s místními dodavateli uzavřela pár smluv. Doprovodit ji má její matka Ella, která kdysi v Seville byla na dovolené, ale té se do mise moc nechce. Navíc je tady ke všemu ještě recept na sevillský pomerančový koláč s mandlemi, který Ella před rodinou ukryla. Když ho chce Holly vyzkoušet, matce se to nelíbí. Ale proč? Nakonec se obě do Španělska vydají, Ella, aby se tváří v tvář utkala s minulostí a Holly, aby uzavřela své obchody. Najde ve městě plném zlatavých pomerančů i něco jiného?

Pomerančový háj napsala spisovatelka Rosanna Ley a nabízí čtenářům příběh naplněný láskou, tajemstvím i dobrým jídlem. Děj se odehrává ve dvou časových rovinách, v současné sledujeme především Holly a její cestu za snem, v minulé, která je zasazená do roku 1988, se před námi odvíjí Ellin život, její dovolená v Seville, která dopadla úplně jinak, než si představovala. Některé klíčové události ze současnosti jsou podány z pohledu Hollyina otce Felixe a přispívají tak k celistvosti příběhu. Přestože se děj nese spíše v pomalejším rytmu, nebude nouze o pár dramatických chvilek, pohybujeme se přece mezi temperamentními Španěly!

Autorka velmi pozvolna rozplétá rodinná tajemství a seznamuje čtenáře s krásami rozpálené, pomerančově vonící Sevilly. Pomalé tempo koresponduje s ospalou letní náladou, jíž je román prodchnutý. Dobré jídlo a pití, tanec, vášeň, lásku, to vše v něm najdete, a ještě se spolu s Holly a Ellou projdete po romantických sevillských zákoutích. Rosanna Ley je totiž nejen vnímavou a citlivou vypravěčkou, nezapomněla ani na to, aby vám španělské město trochu víc přiblížila.

Pomerančový háj je příjemnou záležitostí pro čtenáře holdující rodinným příběhům s dobrým koncem. Nasajte vůni pomerančů, zakousněte se do tapas, nalejte si skvělé pomerančové víno a nechejte se unášet na vlnách romantiky a příjemna.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Jota, kde si můžete knížku také koupit.

Bublinky štěstí

Máte rádi šampaňské? A baví vás příběhy se hrdiny, kteří skutečně žili a něco dokázali? Pak si přečtěte Bublinky štěstí, další v řadě beletrizovaných příběhů vycházejících v nakladatelství Metafora. Helen Frippová zpracovala neobyčejný osud Nicole Clicquotové, zakladatelky proslulého šampaňského Veuve Clicquot.

Nicole už od mládí zajímalo všechno, co se výroby vína týče. Není tedy divu, že si jednoho vinaře vzala. A nebyl to její věčný rival Jean-Remy Moët, ale romantik François Clicquot. Spolu se pouštějí do výroby vína, ale slibný rozjezd jejich firmy hatí napoleonské války. Nicole jako mladá ovdoví a zůstává sama na celou výrobu, čehož chce pro vlastní účely využít Moët a její podnik koupit. Nicole se nedá, tehdy se naplno projeví její houževnatost, odvaha i nesmírná píle a ona dělá vše proto, aby Veuve Cliquot proslavila.

Helen Frippová napsala nádherný historický román, v němž se snoubí skutečné historické události s romantikou a světem vinařů, který je atraktivní i pro ty, kteří alkoholu zrovna dvakrát neholdují. Zasvěcené popisy procesu výroby nejsou nudné, ale přispívají k všeobecnému rozšíření povědomí o výrobě zlatavého bublinkového moku.

Nechybí ani akční scény, protože děj se odehrává ve vypjaté době napoleonských válek. Boj střídá boj, přátelství lásku, vášeň zradu. V tomto románu máte vše a zaručuji, že se nudit nebudete, autorka dokáže čtenáře vtáhnout od prvních stran. Osud i různí nepřátelé házejí Nicole klacky pod nohy, ale ona si to jen tak líbit nenechá. V tomhle mi hodně připomínala Angeliku, která šla do všeho stejně jako Nicole celým srdcem, ať se jednalo o obchod, nebo o lásku.

Hledáte-li plnohodnotnou četbu, která je vystavěna na skutečných historických základech a zajímají vás osudy lidí, jež se konkrétními skutky zapsali do dějin, beletrizovaná řada biografických románů nakladatelství Metafora je skvělou volbou. Bublinky štěstí jsou skvělým čtivem jak pro milovníky historie, tak i fanoušky romantického čtení, kteří si v barvitě napsaném příběhu Nicole Clicquotové přijdou na své.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, titul koupíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Francouzská lekce

Ona je svobodná, atraktivní architektka žijící ve Státech. On vdovec, miliardář z francouzské Riviéry. Jejich světy by se míjely nejspíš do konce jejich dní, kdyby ona nedala v práci výpověď a on nehledal chůvu pro svou malou dcerku. Josie a Xavier. Kdyby byli chemickými prvky, jejich směs by byla po čertech třeskutá a výbušná. Zkuste hádat, jak to dopadne, když se potkají? Josie totiž přijme nabídku, aby Xavierově desetileté dcerce Dauphine dělala chůvu.

Francouzská lekce je tak klišoidní, že víc to snad už nejde. Ale co, pokud se cítíte nejistě, trápí vás současná situace doma i ve světě a máte rádi pohádky, tak vám tohle cukrkandlové klišé určitě bodne, stejně jako mně. Něco takového jsem zrovna potřebovala číst. Ti, kteří romantiku nevyhledávají vůbec, zřejmě přeskakují i tyto řádky, a to je v pořádku. Cílím tedy na čtenáře, kteří příběhy plné lásky vyhledávají. A pozor, tady narazíte i na erotické scény, které, jak už víte, já nemusím, ale pokud je dobře vystavěný děj, skousnu je. Tahle romance je toho důkazem.

Příběh sympatické Josie a někdy protivného 🙂 Xaviera mě bavil od prvních stran zhruba do dvou třetin. Ta poslední trochu vázla, autorka se točila v kruhu a pořád popisovala Xavierovy důvody, proč ne to a proč tamto… Občas se choval hodně sobecky vůči Josie. Knize by prospělo menší škrtání, a to říkám jako fanda bichlí! Sto stránek ubrat a je to tak akorát, aby děj nevázl, nepřicházel o dynamiku a jiskru, a vy kvůli Xavierově přešlapování neztratili pozornost a nezačali se nudit.

Velkým plusem je prostředím, do kterého jej Tasha Boyd zasadila – atraktivní francouzská Riviéra s půvabnými přímořskými městečky a jachta – to chcete zažít v kontrastu s konzervativním, leč po architektonické stránce půvabným Charlestonem, odkud pochází Josie. Třetím hráčem v romanci je malá Dauphine, která přišla o matku a má jen otce, jenž se nedokáže pořád vypořádat se smutkem a svými pocity. Není divu, že se holčička na Josie, svou novou chůvu, upne. Ale nebojte se, není to žádná rozmazlená slečinka, Dauphine je moc milá, přestože i ji občas přemůže démon smutku. Autorka do Francouzské lekce plné jiskření a erotiky vetkla křehkou linii smutku a trápení vyplývajícího ze ztráty blízké osoby a ze strachu začít nový život.

Přestože je Francouzská lekce nabitá erotickým jiskřením a nabízí žhavý romantický příběh, pohádku pro dospělé, je zároveň i důkazem, že peníze nejsou automatickou zárukou šťastného a spokojeného života, o ten musíme mnohdy bojovat všemi prostředky. Pokud stejně jako já aktuálně hledáte lehčí čtení a chcete mít ještě chvíli letní náladu, sexy příběh Josie a Xaviera vyzkoušejte.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Vytvořte vlastní web s WordPress.com
Začít