Design a site like this with WordPress.com
Začít

Kouzlo všité do šatů

Barbara Davisová se nám představila knížkou Poslední měsíční dívka, do níž zakomponovala lehce mysteriózní motiv kouzel v podobě využívání tradičního léčitelství, neboť její hrdinky po staletí dědí neobyčejný dar. Tento prvek zakomponovala i do nejnovějšího počinu nazvaného Kouzlo všité do šatů. Jak už vyplývá z názvu, nebude se čarovat pomocí bylinek, ale své štěstí najdou nositelky svatebních šatů díky jehle a niti, pomocí kterých všívají ženy Rousselovy kouzla do svatebních šatů. Po Esmé tuto schopnost zdědila Soline, která po vpádu nacistů do Paříže prchá za dramatických okolností do Spojených států, aby tam přečkala válku, po níž se má sejít se svým americkým snoubencem. Byť Soline svým uměním zajišťuje nevěstám šťastný život plný lásky, ten její je pravý opak. O několik desetiletí později si její domek, v němž měla kdysi dílnu, pronajme Rory Grantová, která si v něm chce otevřít galerii pro začínající umělce a zapomenout tak na vlastní smutky a bolest. Soline, žijící léta v osamění, cítí s Rory souznění a pomalu vylézá ze své ulity. Obě ženy mají leccos společného, obě ztratily životní lásku a cítí, že je jejich setkání není jen náhoda. Že by v tom měl prsty osud? Nebo snad magie?

Barbara Davisová vsadila stejně jako většina jejich kolegyň na čtenářkami oblíbenou formu, kdy se ve vyprávění střídá několik časových rovin. Současná se odvíjí v Bostonu poloviny osmdesátých let dvacátého století, ta minulá se vrací do temného období války a nabízí dojemný příběh plný lásky, strachu i nesmírné odvahy, kterou prokázali lidé působící v odboji. Obě části se důmyslně proplétají a i když jsem opět odhalila jisté souvislosti, neubralo to na čtivosti.

Jestliže mě autorka zaujala už předchozí knihou, co teprve Kouzlo všité do šatů! Dostala mě na první dobrou, užívala jsem si obě linie a kroutila hlavou nad nepřízní osudu, který něžné Soline házel pod nohy jeden klacek za druhým. Autorka zpracovává v románech často zmiňovanou okupaci Paříže, zároveň je všímavou pozorovatelkou rodinných vztahů a důraz klade na ty mezi matkami a dcerami, které jsou mnohdy velmi choulostivé.

Pokud si v knihách všímáte užívání našeho jazyka, možná vám bude stejně jako mě vadit obecná čeština, jež byla v textu hojně využívána a mě dost tahala za uši. Jsem přesvědčená, že dívka z vážené bostonské rodiny, stejně jako Francouzka žijící mimo svou zemi, neříká např. „z mýho života“, „hezkej“ a podobně. Zajímalo by mě, jak je to v originále a z čeho překlad vycházel.

V každém případě mě román Kouzlo všité do šatů velmi příjemně překvapil. Dostala jsem citlivý, emocemi nabitý příběh, který je protkán láskou i smutkem a dokazuje, že křivdy se dají napravit a odpuštění je mnohdy osvobozující.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Záhada rukopisu

Kristy Manningová si čím dál víc podmaňuje moje srdce. Zamilovala jsem si obě předchozí knížky –Nefritovou lilii i Ztracené klenoty. Není divu, že jsem neodolala ani třetímu románu Záhada rukopisu. Autorka se i tady drží osvědčené a čtenáři oblíbené šablony – dvě dějové linky, jedna ze současnosti, druhá vracející se do období druhé světové války. I když by se mohlo zdát, že už nic nového v tomto oboru vymyslet nelze, Kristy Manningová vás přesvědčí, že i když jste už na podobný námět knížky v minulosti narazili, ta její za přečtení také stojí.

Eve se nemůže dostat ze smutku po smrti milovaného manžela. Má sice ještě dospívajícího syna, ten se ale chystá brzy vylétnout z hnízda a studovat. Eve se mimo svou hlavní práci (obchodnice se starými vzácnými knihami) pustí do příprav výstavy o manželově pratetě Joséphine Murantové, známé autorce detektivních románů. Na léto odjíždí do vily na Azurovém pobřeží, kterou jim Joséphine odkázala, aby se výstavě mohla víc věnovat a zároveň strávit prázdniny se synem. Jaké je jejich překvapení, když zjistí, že Joséphine napsala rukopis, který nikdy nebyl publikován, ale mohl by o její minulosti leccos napovědět a osvětlit. Za války byla totiž Joséphine uvězněna za protinacistický odboj a ve vězení Fresnes se spřátelila s Margot, služebnou odsouzenou za vraždu, kterou nikdy nespáchala. Co tyto dvě osoby pojí? Proč se po válce vrátila jen jedna?

Kristy Manningová nabízí příběh, který se vryje do srdcí milovníků příběhů z druhé světové války. Byť se o vaši pozornost dělí s druhou linií odehrávající se v současnosti, je tato historická část vemlouvavá a dojemná a vlastně byste chtěli vědět víc o osudu Margot a Joséphine a vůbec všech francouzských žen, které byly za války vězněny v Německu za nepříliš lidských podmínek.

Záhada rukopisu ve mně zanechala asi největší dojem ze všech tří autorčiných knížek, které jsem přečetla. Všechny zpracovávají těžká témata a traumata z nelehkých dob světové historie, přesto tento zatím poslední román ve mě rezonuje nejvíc, přestože jsem jistou věc uhodla a v průběhu děje jsem si svůj úsudek jen potvrzovala. Knize to na atraktivitě neubralo, právě naopak. Příběh Margot a Joséphine se mě velmi dotkl, bylo mi líto všech zmařených nadějí, které jim osud upřel, stejně jako toho, co se jim ve vězení dělo. Současná linie s Eve, citlivou a empatickou hrdinkou vyvažovala tu válečnou a nabídla příjemné chvilky v sympatickém slunném prostředí pohostinné Francie.

Pokud milujete proplétání různých dějových linií a rádi odhalujete dávná tajemství, určitě si nejnovější knižní počin Kristy Manningové nenechte proklouznout mezi prsty.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knížku zakoupíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

#12KNIHZA12MESICU: POSLEDNÍ RODINA V ANGLII

První kousek z výzvy #12knihza12mesicu od @denisinsvet_denicek je za mnou.
🐕🐶
Můj oblíbený spisovatel Matt Haig a jeho neotřelý počin nazvaný Poslední rodina v Anglii.
🐶🐕
Vypravěčem je pes, labrador Princ, věrný strážce a ochránce své lidské rodiny. Podle psí úmluvy musí dohlížet na to, aby jeho lidé byli šťastní a spokojení. Ale všechno se začne hroutit a rozpadat a rodina už při sobě nedrží jako dřív. Princ ji chce zachránit za každou cenu, což se mu příliš nedaří, až pak jednou udělá něco, co má pro něj fatální dopad. Ale pomůže to jeho rodině?
🐕🐶
Tohle je hořkosladké čtení o vztazích, o dospívání a problémech, které z toho všeho vyplývají. Pes jako vypravěč je hodně zajímavý prvek. Já pak hodně přemýšlela, co naše hafa, jestli na nás taky dohlíží a co si myslí. 🙂
🐶🐕
Matt Haig je skvělý vypravěč, jeho romány jsou kombinací humoru, smutku, jemné ironie a sarkasmu a hlavně jsou trefnou sondou do vztahů mezi lidmi. Já ho mám hodně ráda pro jeho empatii, vnímavost a schopnost proniknout do vztahů až na dřeň.

Vina otců

Rebecka Martinssonová je hlavní postavou stejnojmenné série Asy Larssonové. Prokurátorka, která si získala srdce nejen švédských čtenářů, se vrací v šestém díle nazvaném Vina otců, který celou sérii uzavírá. Tentokrát na Rebecku čeká vyšetřování, do kterého se jí vůbec nechce. Mrtvým je Henry Pekkari, s nímž ji pojí osobní vazby, navíc se trápí v soukromém i profesním životě. O pomoc ji požádal soudní lékař Lars Pohjanen, kterému nezbývá moc času. Kdysi před lety zmizel otec známého švédského boxera Börjeho Ströma a teď se jeho tělo našlo v mrazáku Henryho, který už vysvětlení podat nemůže…

Asa Larssonová je zpátky a ve skvělé formě! Jestli vás děsí představa, že čtete šestý díl a předchozí už si nepamatujete, nebo unikly vaší pozornost, nebojte se. Ani já nemám za sebou kompletní sérii, jejíž několik dílů jsem četla napřeskáčku, a věci to vůbec nevadí. Děj je ucelený, v podstatě se jedná o samostatný příběh rámovaný drobnými vsuvkami z Rebecčina života.

Román čítá úctyhodných 540 stran, v nichž jsou zakomponovány dvě dějové a časové linie. Ta ze současnosti líčí vyšetřování smrti Henryho Pekkariho, na niž se nabalují další podezřelá úmrtí. V minulé se vracíme o šedesát let zpátky, do doby, kdy zmizel Börjeho otec a sledujeme životní příběh jeho syna, který byl tímto činem poznamenán na celý život. Obě linky se protnou v dramatickém a šokujícím vyústění.

Asa Larssonová je pečlivá vypravěčka. Klade důraz na nejmenší detail, přináší podrobnosti nejen ze života hlavní postavy, ale všímá si i těch vedlejších, jimž věnuje dostatek prostoru, takže čtenář nepřichází o žádnou důležitou informaci. Děj nás zavádí do Kiruny, oblasti plné sněhu, kde se bez lyží a pořádné zimní výbavy neobejdete. Atmosféra zasněžené krajiny, je vylíčená velmi sugestivně, zjistíte, že byste Kirunu rádi viděli v celé její sněhové kráse. Popisy přírody i náročného života v Kiruně ležící za polárním kruhem jsou jedinečné a přináší informace o destinaci, která působí na jednu stranu atraktivně a na druhou budí díky své poloze respekt.

Vina otců není pouze kriminálním románem, důstojným zástupcem oblíbené seveské krimi, najdeme v něm spoustu dalšího. Autorka se mimo hlavní zápletku zabývá také mezilidskými vztahy, které umí náležitě a s chutí podat tak, že to všechno prožíváme s postavami knihy, ať už se jedná o ty pracovní, nebo o milostné vzplanutí v pozdním věku.

Asa Larssonová nabízí hutné vrstevnaté čtení, které sice plyne pozvolna díky důsledným popisům, přesto zaujme, už jen pro to, že Rebecka se právem řadí mezi nejzajímavější hrdinky kriminálního žánru.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu si knížku můžete pořídit.

Jednoho dne v Londýně

Cora a Jacob. Bydlí na opačných koncích rušného Londýna a jak se s oblibou říká, nikdy by se nepotkali, kdyby… Kdyby na sebe jednou nenarazili v metru, kterým oba pravidelně jezdí, ale až doposud se míjeli. Coře, vdově se dvěma odrostlými dětmi je padesát, myslela si, že ji už láska nemůže potkat. Jacob je mladší, s Corou si i přes to rozumí, ale v jeho životě je tajemství. A pak je tady Fran, která má dojem, že Jacob pro její matku není vhodný a věkem se spíše hodí k ní. Máme z toho zajímavý propletenec, že? Román nazvaný Jednoho dne v Londýně vám ukáže, že na lásku není nikdy pozdě, i když vás na cestě za ní čeká pár překážek.

Saskia Sarginsonová se českým čtenářům představila romány Dvojčata a Lavička, který mě hodně oslovil a tušila jsem, že by se totéž mohlo podařit aktuální novince. A byla to trefa!

V románu, který cílí na ženy, které už mají ledacos za sebou a nechybí jim životní zkušenosti, autorka zpracovala hned několik témat. Zaobírá se věkovým rozdílem mezi partnery, v tomto případě je žena starší než muž a bojí se reakce okolí. Další věcí jsou rodinné vztahy, zejména ten mezi matkou a dcerou, který ztěžuje fakt, že Fran se do Jacoba také zamilovala a svým chováním vytváří mezi sebou a Corou zbytečnou propast. Spisovatelka se zaměřila i na hrdinčiny děti – Fran se nedaří v herecké kariéře a neví, co se sebou, syn Luke je zdánlivě v pohodě, připravuje se na vysokou, ale kdo ví, co se introvertnímu mladíkovi honí hlavou.

Zdánlivě mnoho různorodých situací tvoří ve finále ucelený příběh o lásce a partnerských vztazích, o rodině a o tom, jak mezi lidmi vznikají mnohdy zbytečná nedorozumění. A jako třešnička na dortu se představuje rušný, pestrým, svérázným životem kypící Londýn, který se k romanticky laděným příběhům hodí.

Saskia Sarginsovová se dokáže vžít do svých hrdinů, kteří jsou v tzv. středním věku a čtenářům nastínit jejich problémy čtivou formou. Poklidně plynoucí román se čte dobře, není příliš sladký, ale spíše vyladěn do hořkosladkých tónů, jaké nám život občas dokáže namíchat. Pokud hledáte romantický příběh, který zahraje i na vážnější notu, je tento příběh přesně pro vás.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fortuna Libri, na jehož eshopu titul pořídíte.

Pohádky z lesa. Co si stromy šeptají

Máme moc rádi knížky Lenky Jakešové. Umí se vžít do dětského čtenáře a ukázat mu svět kolem nás zábavnou a zároveň poučnou formou a zaujmout i nejednoho dospěláka. Moc se nám se synem líbily Pohádky z lesa, příběhy jedné datlí rodinky, proto jsme uvítali možnost přečíst si další knížku, a to Pohádky z lesa. Co si stromy šeptají. Tentokrát jsou v popředí dva strakapoudi, kteří pomáhají stromům zbavit se škůdců a různých bolístek. Odměnou jim jsou pohádky o stromových vílách a skřítcích, žijících v útrobách lesa.

Spolu se strakapoudy se malí (i velcí) čtenáři dozví spoustu věcí o životě v lese a o tom, jak to chodí v přírodě. Třeba, že javorové listy mají na podzim krásně barevné listy díky víle Javorce, nebo že trnovník akát kvete během pozdního jara a jeho květy mají nektar, z něhož se vyrábí jeden z nejlepších medů. Určitě chcete vědět, proč má strom platan tak krásnou a zajímavě vrstvenou kůru. Není nic snazšího, než otevřít tuto pohádkovou knížku a začíst se.

Knížka je koncipovaná poutavým způsobem, který už známe z předešlého „lesního“ počinu. Vyprávění o strakapoudech Emě a Otovi, kteří spolu léčí stromy a tak moc si rozumí, že si najdou i společné bydlení a založí krásnou rodinku, se střídá s pohádkami, o něž se ptačími léčiteli dělí stromy v lese.

Publikace Pohádky z lesa. Co si stromy šeptají je dalším knižním počinem určeným malým zvídavým milovníkům přírody, který dokazuje, jak bohatou fantazii autorka Lenka Jakešová má a že se ji nebojí využít se vším všudy, ať se jedná o text, který děti nejen zabaví, ale i nenásilnou milou formou potěší, nebo o krátké, snadno zapamatovatelné říkanky, nebo písničkové texty i s notami, takže knihu využijí i muzikálně založené rodiny či učitelky ve školkách.

O ilustrace se stejně jako v předchozích několika dílech postarala Dagmar Medzvecová a vytvořila tak příjemné a veselé obrázky, které se dětem pro svou barevnost budou líbit.

Pokud se vaši malí zvídavci zajímají o přírodu, chtějí vědět něco víc o stromech a mají rádi ptactvo, určitě jim knížku Lenky Jakešové představte a nechte je, aby si užili báječné chvilky se strakapoudy Emou a Otou ve voňavém lese.

Děkujeme autorce Lence Jakešové za příjemně strávené čtecí chvilky, které jsme prožili díky této knížce vydané v nakladatelství Bambook. Pořídit ji můžete na eshopu nakladatelského domu Grada.

Kámen, nůžky, papír

Máte rádi knihy, které se odehrávají v zimním období? Jsou plné mrazu, sněhu a ledu? Vrtáte se rádi v životech jiných? Tak přesně pro vás je nejnovější počin Alice Feeney nazvaný Kámen, nůžky, papír.

Adam a Amélie jsou manželé. Rádi by trochu vzkřísili vyhaslý vztah a tak se vydají na víkend do Skotska. Amélie vyhraje v loterii v práci zájezd na zapadlé samotě a doufá, že by jim změna prostředí mohla prospět. Jenže vše je úplně jinak, než si oba myslí a plánují. Kolem nich je spousta lží a taky je tady někdo, kdo si přeje, aby jejich manželství skončilo. Jak? Odhlehlá krajina, nikde nikdo, samota, kde se dějí podivné věci a nikoho se nedovoláte… už je vám to asi jasné, že? Tak se začtěte, stojí to za to.

Od Alice Feeney jsem už před lety četla psychothriller Občas lžu, z něhož jsem byla nadšená. Líbilo se mi pojetí příběhu, jak autorka zkombinovala dvě dějové linky a čtenáře vedla po svých cestičkách, aby ho dovedla k šokujícímu vyústění, které ani zdaleka nečekal. Totéž se stalo i v případě aktuální novinky. Měla jsem pocit, že vím/tuším/předpokládám a mám celou pointu v kapse, ale houby s octem, jak se říká. Alice Feeney mě opět převezla. Do děje jsem byla vtažená hned od prvních chvil díky osobité atmosféře – odehrává se v zimě, za sněhové bouře a ani u jedné postav si nejste jisti, jestli na výlet přijela s dobrým úmyslem, nebo má něco za lubem.

Děj střídavě vypráví Amélie a Adam, každý z nich vnímá stěžejní situace jinak a nabídne vám proto svůj vlastní pohled. Kapitoly jsou proloženy dopisy, které několik let píše manželka Adamovi v den výročí jejich svatby a díky nimž získává příběh další rozměr.

Kromě klasického pohrávání si se čtenářovou myslí se autorka zaměřila na velmi zajímavý jev. Tím je prosopagnosie, neboli obličejová slepota. Touto nemocí trpí Adam, který nepoznává obličeje lidí. Prostě mu tváře nic neříkají a je jedno, jestli je to člověk, jehož vidí poprvé v životě, nebo vlastní manželka. Ta mu musí občas napovídat, když se má Adam s někým sejít. Docela nepředstavitelné a zároveň i děsící, že? A hlavně, dá se to v takovém příběhu rafinovaně použít. 🙂

Psychothriller Kámen, nůžky, papír je jedním slovem výborný. Má děj, který vás vtáhne, chcete vědět, co se vlastně děje a kde je pravda. Zpočátku se vám zdá, že plyne pomalu a rozjíždí se pozvolna, ale čím déle jste s Amélií a Adamem, tím víc jste do jejich příběhu ponořeni. Alice Feeney umí psát, těží z toho, že dokáže nastínit děj a ukolébat vás v naději, že jste rozlouskli zápletku, abyste nakonec zůstali v mírném šoku.

Hledáte-li napínavou četbu na nadcházející zimní dny, sáhněte právě po tomto počinu, za vaši pozornost stojí.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, knížku koupíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Knižní tip týdne: Lampička

Lampička je naprosto úžasná dívenka. Ona by to tedy o sobě nikdy neřekla, ale je to tak. Však uvidíte sami, co všechno dokáže, až se začtete do této po grafické stránce vymazlené knížky. Napsala ji holandská spisovatelka Annet Schaap a zavede vás na maják, kde žije August, strážce majáku se svou malou dcerkou Emilií zvanou Lampička. August má jen jednu nohu, a tak se o službu na majáku stará Lampička. Ale jednou přišla velká bouře, holčička zapomněla koupit sirky, nestihla tudíž zapálit světlo a proto došlo k tragédii, jež Lampičce do slova a do písmene změní život.
🚨 🏄
Lampička je primárně určená starším dětem, ale jak víme, dětské knížky se dají číst v jakémkoliv věku, je-li ve vás pořád kousek dítěte a máte bohatou fantazii.
🏄🚨
Jedná se o nadčasový příběh, neznáme přesně časové období, kdy se odehrává. Je psán jednoduše, srozumitelně a nechává volnou cestu vašim myšlenkám a představám.
🚨🏄
S Lampičkou se vydáte na cestu, která zpočátku budí strach a obavy (nejen o dívenku). Knížka vypráví o velké lásce, smutku, touze i odvaze, díky které se člověk stane silnějším a sebevědomějším.
🏄🚨
Lampička je jednou z nejkrásnějších knížek pro děti a mládež, které jsem četla. Trochu mi připomínala Tajemnou zahradu, takže pokud máte rádi podobně laděné příběhy, Lampičku si nenechte ujít, je radost ji číst.

Knižní tip týdne: Máma má alzheimera

KNIŽNÍ TIP TÝDNE: Alzheimer není žádná sranda. Určitě se s touto nemocí setkal každý z nás, ať už zblízka, nebo jen z povzdálí. Sledovat něčí psychický úpadek není nic příjemného, své o tom ví i hlavní postava knížky Máma má alzheimera, jejíž maminka se s onemocněním potýkala.
🧠🧠🧠
V deníkových záznamech, které si vede Soňa (matka autora tohoto počinu), sledujeme, jak nemoc pomalu a jistě měnila Zdeničku, jak všichni členové rodiny Soninu maminku nazývali, v úplně jiného člověka. Luboš Hacala líčí tento nemilý přerod s velkou dávkou empatie a porozumění.
🧠🧠🧠
Vůbec celá knížka je napsaná s citem, je vidět, že Zdeničku měli v rodině hodně rádi a starali se o ni intenzivně a s láskou, kterou jí projevovali.
Autor se nebojí jít na dřeň a popsat také odvrácenou stranu příběhu. Soňa ve svých deníkových záznamech přemýšlí nás tím, jestli péči o matku zvládne, dokonce se nebojí přiznat vlastní slabiny a pochyby, stejně jako frustraci a únavu, jež ji sužovala.
🧠🧠🧠
Biograficky laděný příběh vám ukáže, jak zákeřná tato nemoc umí být, nejen ve vztahu k pacientovi, ale také k jeho blízkým. Nebojte se do něj začíst, je čtivý, i když pojednává o neveselých věcech.

Poslední velkokněžna

Se spisovatelkou Bryn Turnbullovou jste se mohli setkat, pokud jste četli román Milenka prince z Walesu, líčící bouřlivý poměr Thelmy Morganové a britského následníka trůnu Eduarda VIII, který se své pozice vzdal ve prospěch pozdějšího sňatku s Wallis Simpsonovou. Také tentokrát spisovatelka zůstává věrná historii, ale zaměřuje se na dynastii Romanovců, respektive na cara Mikuláše II a jeho rodinu. V popředí stojí nejstarší dcera Olga, mladá žena plná ideálů i nenaplněné lásky, která své city a ambice nemohla nikdy prožít naplno.

Ani v druhém románu nazvaném Poslední velkokněžna Bryn Turnbullová neuhýbá z osvědčeného schématu a líčí příběh carské rodiny ve dvou liniích; retrospektivní pohled se odehrává v letech 1913 – 1917, proložen je kapitolami z osudného pobytu ve vyhnanství, končícím vražedným útokem 17. 7. 1918, kdy byla celá rodina zastřelena bolševiky.

Autorka si pro svůj historicky laděný počin vybrala kontroverzní carskou rodinu, k níž Rusové chovali rozporuplné emoce. V rodině Mikuláše II se postupně narodily čtyři dcery, teprve po nich Alexej, vytoužený syn a očekávaný dědic trůnu. Trpěl hemofilií, jež ohrožovala jeho život, celou dobu rodina trnula hrůzou, kdykoli se chlapec zranil. Obavy o chlapce jsou těžištěm příběhu, odráží se v nich labilita Mikulášovy manželky, carevny Alexandry. Její zdraví a psychika je dlouhodobě ve špatném stavu. Odvahu a sílu jí vedle rodiny dodává i Rasputin, rozporupolný léčitel a mnich, k němuž Alexandra vzhlížela.

Román Bryn Turnbullové líčí dvě časová období – to šťastnější, kdy z pohledu Olgy sledujeme první dívčí vzplanutí k muži, čajové dýchánky u bohémsky založené tety, přes útrapy první světové války, v níž ženy z rodu Romanovců působily jako zdravotnice, až po tragické vyústění, které, bohužel, dobře známe a víme, že jinak to v tomto biograficky laděném románu skončit nemůže. O to víc je Poslední velkokněžna přesvědčivá, spolu s carskou rodinou odkrajujete poslední měsíce jejich života, sledujete, jak se dokázali vyrovnat s pobytem ve vyhnanství. Jako pevný bod působí láska Mikuláše a jeho manželky Alexandry, vnučky královny Viktorie, která kvůli své lásce přešla na pravoslavnou víru.

Spisovatelka napsala dojemný příběh čerpající ze skutečných historických událostí. Podařilo se jí věrně zachytit rozklad ruské monarchie, stejně jako střípky šťastnějších časů carské rodiny i následné útrapy a ponižování ze strany věznitelů – vězte, že poslední kapitoly se vám zcela určitě nebudou číst snadno, a je úplně jedno, jaký vztah k carské rodině máte.

Doporučuji knihu všem čtenářům, kteří se zajímají o monarchii, osudy Romanovců a zejména o životní příběh posledního cara Mikuláše II a jeho rodiny. Poslední velkokněžna přináší dramatický děj plný zvratů a nelehkých okamžiků a zachycuje známé historické události čtivou formou.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, knihu zakoupíte na eshopu.