Mise hygge

Vypadá to, že s příběhy, v nichž se hlavní hrdinové sžívají s dánským životním stylem zvaným hygge, se roztrhl pytel. Co může nabídnout Mise hygge, román z pera francouzské spisovatelky Caroline Francové? Zpracovává téma, které už (snad) všichni dobře známe. Navíc má jen něco málo přes dvě stě stran, k tomu větší písmo. Zaujme?

Hlavní hrdinkou je novinářka Chloé, která působí jako válečná zpravodajka. Vyhledává nebezpečí, její články jsou nejlepší a mají atmosféru. Chloé si je svých schopností vědomá a svému okolí to dává patřičně najevo. Nikdo z jejího okolí netuší, zda nebude zrovna on terčem Chloéina výbuchu hněvu, kterými rozhodně nešetří. Její mentor a šéf André ji v rámci zachování duševního zdraví pošle do malého dánského městečka Gilleleje, které vyhrálo cenu za nejšťastnější místo na světě, aby zjistila, proč tomu tak je. Chloé zuří, ale musí si vybrat – buď pojede do Dánska nebo v novinách končí. Ambiciózní novinářka považuje hygge za hloupost, hodlá sepsat ironický článek a vrátit se do Paříže. Vůbec netuší, jak jí vstup na dánskou půdu změní život a pohled na lidi kolem sebe.

Příjemná oddechovka s nepříjemnou hlavní hrdinkou, to bylo první, co mě během čtení napadlo. Chloé je hrozná semetrika, myslí si, že spolkla všechnu moudrost světa jen pro to, že se nebojí svištících bomb a střel z pistolí. Není milá ani na svou nejbližší rodinu, matku a sestru. Jenže je tady hygge. Voňavé, teplé, útulné hygge, které dokáže divy. Moc se mi tento dánský životní styl líbí, už kvůli všem těm svíčkám, horkému kafi a skořici v koláčcích. Díky němu se lidé cítí líp, víc odpočívají a soustřeďují se na své pohodlí. Říká se, že lidé se nemění, s tím souhlasím. Bude mít dánský zázrak vliv na Chloéino chování?

V této milé jednohubce, již hravě dáte za jedno deštivé/horké/zasněžné odpoledne, se seznámíte s několika milými postavami, které zasáhnou do Chloéina života. Záhadný sexy řidič taxi Lars, věčně usměvavá Inge nebo mile ztřeštěná bytná Brigit dobarvují kolorit příběhu a vnášejí do něj humorné okamžiky. Díky menšímu počtu stran děj nejde extra do hloubky, ale i přesto se autorce podařilo vystihnout vše podstatné, aniž by zabředla do klišé.

Mise hygge je tzv. feel-good román, jehož hlavním úkolem je nabudit dobrou náladu a příjemné pocity, což se podařilo. Zjistíte, že bezhlavá honba za kariérou není všechno, kromě pracovního nasazení by se člověk měl naučit odpočívat a umět si zpříjemnit život. A právě tato knížka vás na vlnu hygge dokonale naladí.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Jota, na jehož eshopu si titul můžete koupit.

Reklamy

Takoví normální #přátelé

Propadli jste kouzlu sociálních sítí? Je pro vás pohodlnější bavit se s druhými přes počítač než si s nimi zajít na kafe? A jste nervózní, když jste na chvíli offline? Teď si představte, že můžete svůj život změnit v dokonalý, ukázkový, takový, prostě takový, jaký jste si přáli žít, ale nikdy se tak nestalo. Becca to dokázala. Má skvělou práci, nádherného manžela, dítě a krásný dům. O tom, jak báječně si žije, nezapomíná zpravovat facebookové přátele v pravidelných statusech.

Lizzie, její bývalá kolegyně, zjistí, že Becca si to všechno vymyslela a snaží se přijít záhadě na kloub. Rozjíždí nebezpečnou akci, v níž figuruje i James, bývalý přítel Beccy. Kdo je tady vlastně oběť? Jak moc mohou sociální sítě ovlivňovat váš život?

Thriller, nebo spíše psychothriller Takoví normální #přátelé je typem knihy, kterou byste v knihkupectví či knihovně snadno přehlédli. Neoplývá typickými knižními rozměry, je to menší paperback, takže balení ideální na cesty. Ani obálka není až tak výrazná, aby vám do oka padla na první pohled. Ale nenechte se zmást, nenechte si tento titul utéct, za přečtení stojí!

Příběh je rozdělen do pěti části, ve vyprávění se střídá Lizzie a Becca, do textu jsou zakomponovány také policejní výslechy, které přidávají na naléhavosti. Nevíte, na čem jste, každá z žen má svou verzi, svou pravdu a svůj úhel pohledu. Autorka si se čtenářem pohrává, zdánlivě klidné tempo je jen ticho před bouří.

Nechci se tentokráte rozepisovat o hlavních postavách, abych nenarušila pocit napětí, protože vážně nebudete vědět, na čem jste. V tomto mi Sarah Aldersonová připomněla Ruth Rendellovou a její proslulé psychothrillery s dokonale vyšinutými hrdiny, jejichž chování a činy dokázaly smést ze stolu všechny možné teorie, které se čtenáři honily hlavou. Tady je to stejné, šokující zvraty a konec, který… no, však uvidíte sami.

Autorka představila aktuální téma dnešní doby, a to sociální sítě. Dokážou spolknout veškerý volný čas, občas nás hodně ovlivňují. Je až s podivem, jak člověk přes ně může působit na druhé, co může upravit a změnit, aniž by to jeho virtuální přátelé, s nimiž se mnohdy osobně nezná, poznali.

Nenápadná kniha s akčním příběhem plným napětí a nervy drásajících obratů v ději by neměla uniknout nikomu, koho problematika sociálních sítí a virtuálního života zajímá.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, na jehož eshopu si knihu můžete zakoupit.

Poslední velký den

V den svých osmadvacátých narozenin se Ava dozví, že se jí do života vrátila hnusná, zlá a nepříjemná společnice, z jejíž náruče už není úniku. Rakovina. Ava myslela, že nad ní vyhrála, ale nemoc se bohužel po třech letech objevila znovu a vyhlídky jsou bezútěšné, mladé ženě zbývají jen měsíce, než ji pohltí úplně. Když se Ava vzpamatuje ze šoku, rozhodne se, že poslední chvíle si do slova a do písmene užije a splní si velký sen – vdá se. Už odmalička snila o tom, že jednoho dne půjde v nádherných šatech k oltáři jako ta nejkrásnější nevěsta. Co na tom, že jí chybí to nejdůležitější? Ava chce svůj svatební den pojmout jako oslavu života a pozvat své nejbližší a nejmilejší, aby ho oslavili s ní a netruchlili, až s nimi nebude. Avin příběh se díky síle sociálních sítí rozšíří do celého světa, lidé s ní chtějí svatbu sdílet. Introvertní a citlivá Ava souhlasí i s reportáží pro časopis, doufá, že to bude osvěta pro čtenářky, aby dbaly na své zdraví. Setkání s fotografem Jamesem je hořkosladké – je ironií osudu, že to bude láska, kterou rozdělí jen smrt. Mají v takovém případě naději?

Tammy Robinsonová se českým čtenářům představila knihou Normálně jiní, trpkou lovestory, která mě dojala. I v případě druhého románu Poslední velký den, který opět vydalo nakladatelství Cosmopolis, jde o slzavou záležitost.

Jdu po špičkách mezi hvězdami, sleduju Mléčnou dráhu. Svezu se na kometě a zaplavu si v měsíčním moři. Jsem hvězdný prach. Stačí na mě pořádně fouknout a rozletím se. (str. 6)

Tammy Robinsonová popisuje Avinu poslední cestu k vysněnému oltáři citlivě a s porozuměním pro „poslední vrtochy“ hlavní hrdinky. Ta má právo vztekat se, nadávat, házet talířem, stejně jako naplánovat si poslední dny tak, aby vyhovovaly jí. Vypravěčkou je samotná Ava, autorka použila ich-formu, o to víc je zážitek z četby autentičtější a hlavně intenzivní, dostane se vám pod kůži.

I když je to četba, k níž místo kávy a zákusku doporučím spíše krabici kapesníků, nemusíte mít strach, že od začátku až do konce pojede jen na mollové notě. Cítíte smutek i frustraci, je vám Avy líto a neměnili byste s ní ani za nic, ale jedno jí určitě závidět budete. Zázemí, které má v rodičích a dvou nejlepších kamarádkách, lidech, jež jsou s ní doslova v dobrém i zlém a díky kterým spolu s Avou zažijete i hodně humorných chvilek. Někdy jsem měla celou kapitolu na krajíčku a kapesník byl v pohotovosti, jindy jsem pro slzy už ani neviděla, vždycky se ale mezi tím objevil vtipný okamžik, který smutek a tíseň odlehčil.

No a James? Ne, toho nijak neodhalím. Cestičku k němu si prošlapejte po Avině boku sami a užijte si jejich postupné sbližování a vztah, tak křehký a intenzivní, jako je život hlavní hrdinky.

Stejně jako předchozí kniha je i tato situována na autorčin rodný Nový Zéland, takže si opět užijeme překrásnou přírodu ostrova v poutavých popisech, které autorka umí.

Tammy Robinson se silných témat nebojí, umí je uchopit s elegancí i ohleduplností a podat je ve čtivé podobě. Dojemný, srdcervoucí román dokazuje, že i nejtěžší chvíle se dají prožít s grácií a hlavně naplno.

Věnováno Kristýnce. Hvězdy musí být šťastné, že tě mezi sebou mají.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, na jehož eshopu si knihu můžete koupit.

Léon a Louise

První světová válka se pomalu a jistě blíží ke svému konci. Mladý sedmnáctiletý Léon Le Gall má hlavu všeho možného, jen ne studia. Jako dobrovolník odjíždí do městečka Saint-Luc-sur-Marne, aby na místním nádraží pracoval jako asistent. A právě tady poznává Louise. Bezprostřední, prostořekou, krásnou a jedinečnou mladou dívku, do níž se beznadějně zamiloval. Láska dvou mladých lidí však neměla čas rozkvést, přímo v zárodku ji utnul jeden z posledních náletů. Bomba rozmetala sny a touhy, Léon i Louise si myslí, že ten druhý během náletu zahynul. Po deseti letech se náhodně potkávají, Louise stále svobodná a především nezávislá žena, Léon ženatý, s rozrůstající se rodinou. Tentokrát není překážkou válka, ale zodpovědnost. Dokáže obstát proti silnému protivníkovi jménem láska?

V průběhu několika desítek let sledujeme především Léona a jeho rodinu. Léon pracuje jako technik na policii, jeho žena Yvonne se stará o početné potomstvo. Byla to právě ona, kdo přiměl Léona, aby na Louise nezapomněl a zkusil ji najít.

Pro knihu Léon a Louise čerpal švýcarský spisovatel Alex Capus z reálných historek svého dědečka a zpracoval je v neuvěřitelně něžný a křehký příběh. Přibližuje pevné pouto lásky, takové, kdy někoho milujeme a nemusíme ho vidět desítky let, přesto cit zůstává stejný, možná ještě sílí.

Vedle milostného námětu hraje román i na vážnější notu a velkou pozornost věnuje válečnému životu v Paříži. Před očima máme tísnivou atmosféru města sužovaného nacisty. V této bezútěšné době, kdy člověk neví, jestli právě u něj nezaklepe gestapo, se najde čas na drobnou revoltu, která nečekaně vyústí v konání dobrých skutků. A hádejte, kdo ji má na svědomí?

A co Louise? Svému milému se připomíná v dopisech, které mu posílá z válečné mise. Vypadá to, že její nepokojná duše nemůže nalézt klid. Příběh sledujeme prostřednictvím Léonova vnuka, takže z první ruky máme především osudy rodiny Le Gallovy, Louise vnímáme spíše zprostředkovaně. Přesto je poznat její silný charakter a výrazná osobnost. V paměti asi nejvíce ze všech postav utkví Yvonne. Žena, která dokázala překonat vlastní hrdost, jen aby její manžel byl šťastný. Kdo by to udělal? Musím říct, že i když mi na ní všechno nesedělo a spousta věcí vadila, kvůli tomuto jsem ji svým způsobem obdivovala, možná víc než samotnou Louise, u níž jsem měla pocit, že stále někam uniká.

Líbilo se mi, že vypravěč, Léonův vnuk, věnuje pozornost i mnoha vedlejším postavám, které mají pro příběh určitý vliv. Přiblížil členy rodiny, popsal jejich vlastnosti a načrtl tak portrét Le Gallových, doplňující ráz celého románu.

Léon a Louise je román, jehož děj se před očima odehrává jako filmový snímek. Vlastně by to byl nádherný film. Hořkosladký, křehký, sarkastický, takový, jaký umí točit jen Francouzi. Z každé stránky sálá jejich typický šarm a vtip, cítíte vůni teplých croissantů a hořké kávy.

Máte-li rádi Francii, rodinné příběhy a vyhledáváte téma druhé světové války, Léon a Louise se vám určitě bude líbit.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, kde si knihu můžete pořídit.

Strom duchů ukrývá mnoho tajemství

Knihy Barbary Erskinové jsou ve čtenářské komunitě velmi oblíbené. Britská autorka nabízí propojení minulosti a současnosti, nevyhýbá se duchařině a nadpřirozeným jevům a žádnému z jejích příběhů nechybí pořádná nálož lásky i tajemství, která hrdinům zamotají život.

Po dvouleté pauze přichází letos pětasedmdesátiletá Barbara Erskinová s novinkou Strom duchů, v níž nechává hlavní hrdinku Ruth pátrat po osudech svého vlastního rodu.

Profesorka angličtiny Ruth Dunbarová přijíždí do Edinburghu pečovat o těžce nemocného otce. Ke svému nemilému překvapení v domě nachází muže, který po smrti starého pána prohlašuje, že je jeho právoplatným dědicem a nevlastním bratrem Ruth. Na čí straně je pravda? Ruth vede urputný boj za rodinný majetek proti vskutku nebezpečnému protivníkovi, který se neštítí ničeho. Při vypořádávání pozůstalosti Ruth objeví deníky svého předka z 18. století Thomase Erskina.

Jejich pomocí odkrývá Thomasův pestrý a nesmírně zajímavý osobní i profesní život a zjišťuje, že její prapředek dokázal překračovat hranice světů, komunikovat s duchy i se svými budoucími potomky, přičemž pozná, že tuto schopnost má ona sama taky. Cítí jak Thomase, tak i jeho životního nepřítele, jehož duch nepřestává škodit ani po několika staletích. Dokáže Ruth ochránit rodinný majetek a zlomit kletbu?

Barbara Erskinová je velmi pečlivá a důmyslná vypravěčka. Dává si dává záležet na každém detailu i nejdrobnějším střípku svého románu. Pomalý rozjezd a pozvolna plynoucí začátek bude čtenářům milujícím akci zřejmě trnem v oku. Trpělivost však růže přináší. Necháte-li se unášet na vlnách podrobného popisného stylu, jimž se autorka vyznačuje, a vydržíte, dokud nenastane kýžený dramatický okamžik, dostanete to, nač celou dobu čekáte.

Kromě typické duchařiny román nabízí také pohled na reálný život v 18. století v Anglii. Přibližuje životní styl zchudlé šlechty, která má rodový titul a jméno, ale talíř věčně prázdný. S Thomasem zakusíte vojenský dril, prožijete opravdovou lásku až za hrob a poznáte, jaké to je, když vás někdo nenávidí na život a na smrt.

V románu Strom duchů se spisovatelka drží léty prověřené a osvědčené šablony. Důmyslně splétá nitky současné linie s dávnou minulostí a prostřednictvím hlavních postav nechává promlouvat duchy tehdejší doby. Tak jako v předchozích románech Erskinové, i tady se objevují hodní duchové, stejně jako zlí, kteří skrz brány času dokáží manipulovat s myslí hrdinů. Zajímavým prvkem je využití vlastní rodinné historie, již Erskinová přetavila v zajímavý příběh s reálným historickým základem.

Strom duchů, to je Barbara Erskinová jak ji známe. Důmyslně propletené osudy hrdinů, jež dělí staletí a přitom je spojuje láska nebo nenávist, jsou sázkou na jistotu a zárukou, že se příznivcům autorky do rukou dostává další propracovaný historický román s prvky romantiky a nadpřirozených jevů.

Za recenzní výtisk děkuji knihkupectví Luxor, na jehož blogu recenze primárně vyšla.


Klíč k minulosti odemyká válečné tabu

Co se stalo v Paříži 16. července 1942? V novodobé historii Francie je událost, za niž se Francouzi stydí a jen neradi o ní mluví. „Vél’ d’Hiv’“ (Jarní vánek), byl velký zátah na židovské obyvatele Paříže, kteří, nic netušící, museli urychleně sbalit nejnutnější věci a opustit své domovy. Mysleli, že je to na chvíli, nevěděli, že se už nikdy nevrátí. Nejhorší na tom bylo, že akci na rozkaz Němců provedla francouzská policie, ta, která měla svým občanům pomáhat a chránit je. Místo toho je bez milosti poslala na smrt. Muže, ženy a především děti. Policisté je nahnali na velký stadion, kde je drželi o hladu a žízni v nelidských podmínkách, než je poslali do Osvětimi.

Onoho červencového rána zabušila francouzská policie i na dveře bytu rodiny Starzynských. Než matka sbalila věci, její malá dcerka stačila ukrýt mladšího bratříčka do tajné skrýše ve skříni. Dala mu slib, že se pro něj zanedlouho vrátí. Nemohla tušit, že je ze stadionu odvezou do tzv. „předsálí“, francouzského koncentračního tábora, odkud byli Židé posíláni do Osvětimi. Dívence se odtud podařilo uniknout. Vydává se zpátky do Paříže zachránit bratříčka. Stihne to včas, nebo už je pozdě?

O šedesát let později píše americká novinářka Julie, která v Paříži už léta žije, o této neblahé události výroční článek. Všude naráží na neochotu vypovídat, dokonce i v manželově rodině. Jaké tajemství související s Vél’ d’Hiv’ Tézacovi skrývají? Co odhalí rekonstrukce bytu po babičce? Kromě své práce Julie řeší i soukromé problémy. Už delší dobu pociťuje nesoulad v manželství, navíc v pětačtyřiceti letech zjistí, že je těhotná. Kdysi s manželem více dětí chtěli, ale je tomu tak i dnes? 

Klíč k minulosti u nás poprvé vyšel v roce 2007 a kupodivu si nezískal takovou pozornost, jakou si bezesporu zasluhuje. Můžeme jen doufat, že u nového vydání z letošního roku tomu bude naopak, protože tento křehký román si to bezesporu zaslouží.

Příběh je rozdělen do dvou dějových linek. Současná z roku 2002 se zaobírá pátráním Julie po informacích o Vél’ d’Hiv’ a řešením nečekané životní situace. V té z roku 1942 autorka líčí události spojené se zátahem. Děj je soustředěn na malou, jen desetiletou Sarah Starzynskou, na jejíž bedrech leží těžký úkol. Čteme o neuvěřitelné houževnatosti malé holčičky, nesmírné lásce a tíze zodpovědnosti, která ji poznamenává na zbytek života. Tatiana de Rosnay choulostivou tématiku uchopila citlivě, přestože do ní zakomponovala i detaily krutého jednání policistů s Židy na stadioně. Nechce se věřit, že Francouzi byli schopni ublížit vlastním lidem. Tato část je neskutečně emotivní už kvůli faktu, že toto násilí bylo vykonáno především na malých dětech.

Tatiana de Rosnay románem Klíč k minulosti vzdává soukromý hold všem dětem, které se nikdy nevrátily domů. Také trochu píchla do vosího hnízda a poukázala na to, že Francouzi se za tuto akci opravdu stydí ještě teď, i když obětem postavili pomník a prezident Chirac se v roce 1995 veřejně jménem Francie omluvil. 

Knih o holokaustu bylo napsáno hodně. Ale jen málo se vrací k událostem z července 1942, kdy se nic netušící Paříž probudila do jednoho z nejhorších dnů válečné historie. 

Za recenzní e-book děkuji portálu Chrudimka.cz, kde recenze primárně vyšla

Na policii dějí se věci… Hlavně v noci.

Zdroj: Chrudimka.cz

Co s vámi, když v práci zlobíte? Přeřadit na takovou pozici, jakou byste si sami dobrovolně nevybrali. Policistka Renée Ballardová napsala stížnost na svého šéfa, čímž mu šlápla na kuří oko, a to tedy pořádně. Byla přeřazena na noční směnu. Pravidelně vyjíždí k případům, nikdy je ale nedokončí, protože si je přebírají kolegové z ranní služby. Jednou v noci Ballardová a její parťák Jenkins řeší dva případy, které bystrou policistku nenechají v klidu. Kauzy brutálně zmlácené prostitutky a střelby v baru, při níž mezi jinými přijde o život mladá servírka, jsou Ballardové něčím podezřelé. Její buldočí povaha a smysl pro spravedlnost jsou motorem, proč se případy zabývá na vlastní pěst i proti vůli policejního vedení. Pátrání může přinést pravdu, ale také mnoho problémů. Ustojí je Renée, nebo bude opět trnem v oku svých nadřízených?

Michael Connelly není v detektivním žánru žádným nováčkem. Je autorem sérií s oblíbeným detektivem Harrym Boschem, stvořil také postavu právníka Mickeyho Hallera. Nyní představuje ženskou hrdinku, policistku Renée Ballardovou, která si vás získá od prvních stránek.

Pro mě je román Noční směna vůbec první setkání s autorem a musím říct, že se povedlo. Je vidět, že Michael Connelly tomu, co píše, opravdu rozumí. Není divu, náměty čerpá z bývalé praxe investigativního reportéra, během které se zabýval právě kriminálními případy.

Noční směna je psána hodně čtivě, od počátku dokáže vtáhnout do děje a vyvolat pocit, že sledujete zfilmovanou detektivku. Akce střídá akci, kniha nemá hluchá místa, je prostě našlapaná.  Dozvíte se, jak to chodí na policejní stanici, zjistíte, že fungující vztahy mezi kolegy dokáže rozhodit chlapská ješitnost. Nechybí ani moment překvapení, v thrillerech a detektivkách vždy efektní.

Renée Ballardová mě doslova okouzlila. Musím říct, že ze všech policistek a žen detektivů, s nimiž jsem se v knížkách setkala, mi do oka padla asi nejvíc. Sympatická hned od počátku, navíc férová, nebojácná a empatická. Prostě „baba“ do nepohody. Jedna z těch, která nemá extra mindrák, i když nějaké to trauma by se samozřejmě našlo. (A u koho ne? :-)) Navíc si zachovává ženskost a nesnaží se trumfnout mužské kolegy. Fanoušky si získá také tím, že má psa, kterého zbožňuje. Fenka Lola do akčního děje vnáší odlehčení a trochu zábavy.

Opět se mi potvrdilo, že když nemám od knížky příliš velká očekávání, tak mě většinou dostane. Přesně to je případ Noční směny, která mě mile překvapila. Milovníkům napětí přináší kvalitní čtenářský zážitek, na jaký jsou v tomto žánru zvyklí. Můžeme jen doufat, že se s Renée setkáme co nejdřív v pokračování plánované série.

Za recenzní e-book děkuji portálu Chrudimka.cz, kde recenze primárně vyšla