Dolores Claiborneová

Dolores Claiborneová. Obyčejná žena, matka, manželka, hospodyně. Celý život bydlí na jednom místě, na malém ostrově, kde si vydělává údržbou a úklidem cizích domů. Nakonec zakotví nastálo u bohaté Very Donovanové, s níž stráví většinu času a je svědkem různých situací, které život nabízí, od vzestupů, až po pád. A to doslova. Dolores je obviněna z vraždy své zaměstnavatelky, která byla nalezena po pádu ze schodů. O své nevině Dolores přesvědčuje policii neobvyklou zpovědí, v níž jde až na dřeň.

Dolores Claiborneová se nese v komornějším duchu, než jsme u autora zvyklí. I když ji napsal pod svým pravým jménem, je „trochu cítit bachmanovštinou“, a zároveň je to v něčem trochu jiný King. Zapomeňte na horor, zapomeňte na nadpřirozeno, tohle je ryzí psychologická sonda do světa ženy, která žila v patologickém vztahu.

Jakmile se začtete, jen těžko lze přestat. Dolores je totiž návyková hrdinka. Jen co dosedne na židli a policisté započnou výslech, vás její výpověď vás doslova přiková. Není to obvyklý Kingův styl, přesto má něco do sebe a v případě zemité Dolores sedí jako… však víte co. Celou knížku spisovatel totiž pojal jako monolog životem zkoušené ženy. Provede vás svým mladím, kdy ztratila hlavu pro fešáka Joea s hladkým čelem, který se posléze stal jejím manželem, otcem jejích dětí a zároveň zhmotnělou noční můrou…

V Dolores Claiborneové se Stephen King představuje jako zkušený pozorovatel lidí, v případě hlavní hrdinky také zabrousil nejen do vztahů manželských, ale zaměřil se i na pouto mezi matkou a dospívající dcerou, které mnohdy bývá velmi křehké a narušit ho dokáže banální nedorozumění. Co se odehrává mezi Dolores a její dcerou? Uvidíte, pokud se do osobité zpovědi začtete. Můžu vám říct, že to stojí za to.

Pokud v Kingových knížkách hororovou linku nemusíte, nebo s jeho díly začínáte, Dolores Claiborneová vám může kápnout do noty. Za sebe ji doporučuji, na 240 stranách, které se milovníkům bichlí budou zdát jako nic, ale opak je pravdou, autor dokázal, že rozumí nejen magii a hororu, ale jdou mu perfektně i psychologicky laděné příběhy.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, knihu koupíte na eshopu.

Zatímco hudba hrála

Druhá světová válka, holocaust… co knih už bylo na tato témata napsáno a přesto jich nebude nikdy dost. Hlavně takových, které mají velkou výpovědní hodnotu i přes to, že jejich děj je smyšlený a kromě několika reálných postav v něm vystupují především fiktivní hrdinové. Ale i oni dokázali na svých bedrech unést tíhu válečného trápení a prostřednictvím kvalitně vystavěného příběhu ji interpretovat čtenářům.

V románu sledujeme osudy chlapce Maxe Muellera, který žije s otcem v Praze. Je obklopen úžasnými přáteli i hudbou, poprvé se zamiloval, vypadá to, že jeho raná mladá léta by mohla být taková, jaké si mladíci jeho věku vysnívají. Ale opak je pravdou, Maxovi jeho plány „kazí“ plíživý nástup Hitlerovy moci. Chlapec se dostává do terezínského ghetta, kde se setkává se svým nejlepším kamarádem Davidem a čerstvou láskou Sophií. Ale zatímco Max má být v Terezíně pouze dočasně, David a Sophie tam dobrovolně nejsou…

V ghettu je také Hans Krása, nejlepší přítel Maxova otce Viktora, který nastoupil do německé armády. Právě on je jedním ze skutečných lidí, jejichž životní příběh do své knihy Nathaniel Lande zakomponoval, dozvíte se pozadí vzniku slavné dětské opery Brundibár.

Zatímco hudba hrála je jedním z nejdojemnějších příběhů, v nichž je téma holocaustu zpracováno, a to tak, že na knihu myslíte ještě dlouho po přečtení. Max musí hodně rychle dospět, aniž by si to přál a vyrovnat se s nespravedlností osudu a života vůbec. Na počátku mu bylo dvanáct let a už v tomto věku byl neobyčejně vyspělý na chlapce svého věku, několikrát jsem se vracela v ději, jestli jsem něco nepřehlédla. Jeho projev, vystupování, inteligence, to vše jej činilo mentálně starším.

Tento neobyčejný román nevypráví o krásných věcech, které v životě zažijeme, ale o hrůzách, trápeních, velkém smutku a emočním vypětí. Přese všechno se jedná o nádherný, citlivě podaný příběh vyprávěný prostřednictvím hudby a umění. Autor si na něm dal velmi záležet, nejen na propracovaném ději, ale také na vysvětlivkách v závěru knihy, které čtenáři dodají doplňující informace k postavám a dobovým reáliím.

Neobyčejně dojemný počin považuji za možný první krok k seznámení mladší generace s dobou, která se od té naší sice vzdaluje mílovými kroky, ale přesto bychom na ni neměli zapomenout.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, knížku zakoupíte na eshopu.

Knižní tip týdne: Tajemství

Knižní tip týdne: Radku Třeštíkovou čtenáři buď milují, nebo ji nesnáší. Já se řadím do první skupiny, její knížky mě prostě baví. I Foukneš do pěny, kterou málokdo skousl.
⛰️
A co Tajemství? Za mě velký dobrý.
1. Je to bichle a ty já miluju.
2. Je to Radka Třeštíková, takže:
– dlouhá souvětí
– hodně postav. Roztodivných postav
3. Tata Bojs tam jsou. Ne kluci, ale jejich písničky. ❤️.
4. Různá tajemství, každý z hrdinů něco skrývá a tají, dospělí i děti.
5. Geniálně vystavěno, co se týče chronologie. Nebudu prozrazovat víc, prostě uvidíte.
⛰️
Tohle pozvolné odhalování různých tajemství mě bavilo. Nechtělo se mi končit se čtením, zároveň jsem potřebovala dojít k rozuzlení. Spousta lidí v recenzích vypíchla problém s počtem postav a jejich jmen a taky s otevřeným koncem. Mně trvalo pár stránek, než jsem vběhla do děje a všechny lidi si zapamatovala, ono totiž, když čtete a máte pořád někoho za uchem, se soustředíte těžko, takže na začátku doporučuji klid a čtení nejlépe o samotě. A konec? U něj se pozná, jestli jste četli pozorně, pokud ano, problém mít určitě nebudete.
⛰️
Tohle je spisovatelka ve své nejlepší formě. Skvělá a sarkastická pozorovatelka lidí, která svým hrdinům nepromine nic.
⛰️
Tajemství je odhaleno, laťka pro další knihu nasazená vysoko, tohle se opravdu povedlo.

Lastočka

Už jsem před časem psala, že  Jitku Závodnou jsem objevila úplnou náhodou, když jsem si vybírala knihu k recenzi pro projekt Čteme české autory. Recenzovala jsem povídkové soubory Osudy válkou změněné I a Osudy válkou změněné II a také knihu Zahrada mého života. Poté jsem přímo od autorky dostala její další knižní počin nazvaný Svět, co byl mým, který mě opět přesvědčil, že Jitka Závodná má v mém knižním světě stabilní místo. Aktuálně jí vyšla knížka s půvabnou a osobitou obálkou, kterou si vytvořila sama, Lastočka.

V tomto románu, který kráčí v řadě rodinných výpravných ság mapujících životy obyčejných lidí, se setkáváme s rodinou Josefa a Růženy. Josef se nechá unést plamennými řečmi komunistů a plný ideálů vstupuje do strany. S rodinou odjíždí do Sovětského svazu, aby, jak říkají jeho spolustraníci, zjistil, jak se buduje ideální komunistická země. Během pobytu, v roce 1932, se v Novosibirsku narodí prostřední dcera Ludmila, která je zároveň vypravěčkou celého příběhu. Rodina zjistí, že není všechno zlato, co se třpytí a že to v Rusku není tak ideální, jak to vypadá na první pohled. Ale ani po návratu domů nemají na růžích ustláno. Ludmila a její starší sestra se ocitají ve vazbě po zmařeném útěku z republiky a Josef je uvězněn a poslán do uranových dolů. Napříč druhou polovinou minulého století, v letech vypjatých i klidnějších, sledujeme osudy úplně normálních, obyčejných lidí, za jejichž tvářemi se mohou skrývat naši příbuzní, přátelé, sousedé i úplně cizí osoby. Kdo ví, jaký životní příběh prožívá paní, kterou denně potkáváte na cestě do práce, co mají za sebou příbuzní nenápadné sousedky z přízemí, jak moc osud naložil vašemu strýčkovi… Jitka Závodná o lidech dokáže vyprávět poutavě a jejich (ne)obyčejné životy líčit bez patosu, empaticky s pochopením pro jejich chování a jednání.

S Ludmilou a její rodinou prožijete větší část 20. století. Autorka s jejich životy propojila nejdůležitější milníky naší novodobé historie, velkou část věnuje komunistickému režimu a jeho dopadu na osoby, které se tehdejším autoritám pokusily vzepřít.

Moc se mi styl Jitky Závodné, který je kultivovaný, bez slangových výrazů a hovorové češtiny. Působí příjemným dojmem, v dnešní moderní a instantní době je takový projev jako zjevení, balzám pro smysly, jimiž četbu knihy vnímáme.

Autorka při psaní Lastočky čerpala ze skutečných událostí a napsala příběh, který prostřednictvím vypravěčky Ludmily bude po přečtení dlouho rezonovat ve čtenářově mysli. Je velká škoda, že Jitka Závodná není v širším povědomí české veřejnosti, se svou tvorbou si to bez pochyby zaslouží.

Za recenzní výtisk děkuji spisovatelce Jitce Závodné, knihu můžete zakoupit na eshopu autorčina webu.

Temné cesty

Hailey nemá jednoduchý život. Maminka jí zemřela, když byla malá, tatínek jen nedávno. Dívce zbývá do plnoletosti rok, takže musí bydlet se svou tetou a její rodinou. Teta je fajn, stejně tak malý synovec, ale nevlastní strýc, policista Vaughn už tolik ne… Hailey se záhy přesvědčí, že Vaughn má svou temnou stránku a umí druhým život sakra znepříjemnit. Její jedinou šancí je útěk do hlubin místních hor a zmizet rodině i obyvatelům městečka Cold Creek, kteří se domnívají, že se Hailey stala obětí místního legendárního silničního vraha.

Beth Chevalier se musí vyrovnat se zármutkem. Její sestra Amber byla zavražděná. Beth odjíždí do Cold Creek, kde Amber poslední rok žila, aby zjistila, co se sestře stalo. Beth má co dělat sama se sebou, rodiče jsou pohlceni smutkem a upínají se k Bohu, své dceři útěchu nenabízejí. Dívce se daří pomalými krůčky kráčet vstříc kruté pravdě, ta je však nebezpečná a může zničit také ji.

Od Chevy Stevens jsem před pár lety četla dvě knihy, které mě uchvátily, takže jsem byla zvědavá na její aktuální počin nazvaný Temné cesty, který jsem k recenzi dostala od Megaknihy.cz. Pokud jste autorčiny knihy také četli a jste u ní zvyklí na určitý standard, asi budete rozčarováni, protože Temné cesty jsou trochu jiné. Nepyšní se adrenalinovými akcemi, ze kterých by se vám permanentně tajil dech, ale cílí na čtenáře, kteří mají v oblibě spíše pomaleji laděné příběhy a rádi se zaměřují na chování a jednání postav.

V tomto thrilleru se setkáváme s hrdiny, kteří nejsou ještě zcela dospělí, i to je v tvorbě Chevy Stevens poměrně neobvyklé. Můžeme říct, že román cílí na mladší čtenáře a představuje Hailey, Beth i další postavy jako jejich vrstevníky se všemi „vymoženostmi“ své generace.

Za sebe můžu říct, že mi příběh sedl, protože mám pomalu plynoucí děje docela ráda, bonusem byla i destinace – malé městečko, jehož obyvatelé se mezi sebou znali a viděli si do talířů, takže by se mohlo zdát, že žádné tajemství v Cold Creek nemá šanci, ale… Vždyť to znáte, pod svícnem největší tma a překvapení čeká tam, kde ho zase nečekáte vy.

Zkuste se tedy oprostit od předsudků a dát šanci ponurému psychologicky laděnému thrilleru primárně zaměřenému na mladou krev, jméno spisovatelky Chevy Stevens je zárukou, že dostanete propracovanou zápletku, pořádně zamotané vztahy mezi lidmi a poměrně šokující rozuzlení. A jako třešinku na dortu mimořádně odpornou postavu, na jejímž charakterovém profilu se autorka s chutí vyřádila.

Temné lesy nejsou z těch knih, které na vás křičí z každého reklamního plakátu, ale za povšimnutí zcela určitě stojí, už proto, že se Chevy Stevens nechala inspirovat skutečnou událostí a vtiskla jí lehce mysteriózní podtón.

Děkuji portálu Megaknihy.cz za titul k recenzi. Pokud jsem vás nalákala, mrkněte na eshop, kde si knížku můžete koupit.

Myší díra

Byl jednou jeden dům. A v tom domě žilo několik lidí, kteří se mezi sebou příliš neznají, tak už to většinou bývá. A taky je tam jeden zajímavý pozorovatel veškerého dění, laboratorní myš, jejímž prostřednictvím se o o obyvatelích domu něco dozvídáme. Například, že osmiletý Axel koktá, je pořád sám, protože táta mu umřel a maminka má deprese. Že jeho soused, kterému říkají dědek plesnivej, pořád jen nadává a nikdo ho nemá rád. Že se Jolaně blíží padesátka, je frustrovaná a svůj vztek si vylívá na ostatních. A nenávidí děti, takže když se jí jednoho dne dostane Axel do cesty, nadšená není. A pak je tady Cyril, který pořád uklízí a všude chodí s velkou hokejovou taškou. Osudy lidí, jež spolu nemají absolutně nic společného, se protnou.

Přiznám se, nebýt nabídky k přečtení, zřejmě by mě knížka minula. Není to totiž typický mainstreamový kousek, na nějž byste denně naráželi na každém kousku denního tisku nebo reklamy v dopravním prostředku, ale knižní šperk, který si musíte najít sami, pokud hledáte netuctové čtení s vypravěčem poněkud netradičním, leč neméně zajímavým.

Myší díra je mé první setkání se spisovatelkou Simonou Votyovou a můžu říct, že dopadlo nadmíru skvěle. Já miluji romány, které mají mnoho set stran a Myší díra jich má 184, ale to, co se v nich skrývá, vydá za jiné pětisetstránkové romány.

Autorka propojila osudy svých hrdinů v propletenec, v němž má každý z nich své trápení nebo touhy. Možná je právě teď čas naplnit je nebo se problémů zbavit a udělat tak něco dobrého pro toho druhého. Chápete? Ne? Začtěte se, napsala to opravdu geniálně. Má zajímavý písemný projev, ani jedna věta nepřijde nazmar, vše má v textu své místo a v konkrétní čas i okamžik do sebe naprosto perfektně zapadne. Navíc je to okořeněno suchým a jízlivým humorem, který vše oživuje.

Jestli znáte knihu Ryba jménem Ian a líbila se vám, Myší díra vás zaujme taky, je totiž založena na podobném principu, kdy pozorovatel glosuje osudy lidí a ty jsou určitým způsobem propojeny.

Hledáte-li nevšední čtení s přesahem, které vás na jednu stranu pobaví, ale na druhou přinutí popřemýšlet na malichernostmi života, zkuste útlounkou, leč zajímavými osudy nabitou knížku nazvanou trefně Myší díra.

Za recenzí výtisk děkuji Heleně Herynkové z Rosier, knížku pořídíte na domovském eshopu nakladatelství Bourdon.

Když panda tančí

Jak se vyrovnat se ztrátou milované osoby? Jak překonat smutek a vyhrabat se z problémů? Co si třeba koupit kostým? Kostým pandy? Ptáte se, k čemu by vám byl? Upřímně řečeno, většině lidí asi k ničemu, ale Dannymu Malooleymu přinesl štěstí. Nevěříte? Začtěte se do románu Když panda tančí a uvidíte sami.

Dannymu před rokem zemřela milovaná manželka při autonehodě a jeho malý syn Will, který z ní vyvázl jen jako zázrakem, přestal mluvit. Danny se navíc potýká se svým domácím, ten mu vyhrožuje kvůli neplacení nájemného. Danny jako otec samoživitel totiž jen těžko shání práci a splátky se bohužel neptají, jestli se vám daří a jak. Danny musí sehnat peníze jinak. Inspiruje se pouličními umělci v parku a začne se živit jako tančící panda v místním parku. Kostým je sice opelichaný, smrdí a tanec není taky nic moc, ale Danny se nevzdává. Navíc zjistí, že jeho syn mluví. Will totiž chodí do parku a tam se ze svého trápení vyznává podivně vypadající a zapáchající pandě… Pro Dannyho svítá ještě jedna naděje, plánuje vyhrát talentovou soutěž a odnést si pěknou sumičku peněz. K tomu potřebuje pomoc tanečnice Krystal, jíž se do akce moc nechce. A domácí taky pořád vyhrožuje a násilí se vůbec nebojí…

Tahle knížka mě zaujala neotřelou anotací, která slibovala hodně zajímavý, v leccčems i bohémský příběh. Tohle byla trefa do černého, čtení, které mě chytlo na první dobrou a jen těžko jsem se s hrdiny loučila. Tuhle knížku doporučuji všem, kdo se rádi noří do dojemných rodinných příběhů, okořeněných špetkou humoru. Takového humoru, který je blízký Adrianu Moleovi nebo hrdinům Nicka Hornbyho. Suchý, trochu sarkastický, přitom mu nechybí punc laskavosti. Vlastně to bylo, jako by si spolu sedli právě Nick Hornby, Richard Curtis a David Nicholls a společně tuto knížku sepsali. James Gould-Bourn je pro mě jménem, které si budu v literárním světě hlídat, jeho tvorba mi sedla.

Máte-li podobné typy příběhů rádi, takové, v nichž se objevují zajímavé vedlejší postavy, které pořádně zahýbou dějem, v nichž se řeší rodinné záležitosti s humorem a laskavostí a ve kterých není nouze o zábavné, leckdy tragikomické scény, jaké známe právě z britských komedií, je román Když panda tančí právě pro vás. Příběh pro táty a jejich syny, příběh pro mámy, které chtějí vědět, jak to ti dva spolu vlastně mají. I když své děti milujete, je někdy těžké přiblížit se jim a zjistit, co je vlastně trápí.

Příběh smolařského Dannyho a jeho milého syna Willa mě uhranul. Fandila jsem tančící pandě, smála jsem se u scén s tanečnicí Krystal a brečela, když Will vzpomínal na věci, které ho naučila maminka.

Je to ten typ knížky, kde se střídá smutek se ztřeštěností, chvíli se smějete, chvíli pláčete a pak jste na konci, ani nevíte jak. Právě tuto knížku bych si představovala natočenou jako film – pane Curtisi, máte čas napsat scénář?

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, kde si můžete knížku pořídit.

Všechny barvy noci

To, že je člověk zdravý a slouží mu všech pět smyslů, je naprosto skvělá a jedinečná věc. Vážně. Představte si, že by vám jeden z nich přestal fungovat, který byste si vybrali? Chuť, čich? Sluch? Předpokládám, že zrak by si nikdo dobrovolně nevybral. Ani Vincent, pětatřicetiletý trenér tenisu. Od lékařů se dozvídá krutou zprávu, během měsíce má přijít o zrak. Co byste v takovém případě cítili? Bezmoc, vztek, lítost? Vincent se s nezvratnou diagnózou vyrovnává jen velmi těžko. Nemůže vykonávat milovanou práci a opouští ho snoubenka, s níž plánoval společnou budoucnost. Vincent odjíždí na venkov, do domu milovaného dědečka, kde se přibývající tmou přizpůsobuje novému způsobu života. Přichází zklidnění, smíření a možná i nová láska.

Všechny barvy noci je další knížkou z řady oblíbených 7lásek z produkce nakladatelství Metafora. Opět nedostáváme pouze romantiku, ale příběh, který přinutí zamyslet se nad tím, že bereme některé věci jako samozřejmost. Vincent se učí znovu žít, oporu má v rodičích a přátelích, ti se snaží muži pomáhat, i když někdy se chovají jako slon v porcelánu. Zejména rodiče, ve snaze usnadnit mu všechno a provést ho světem tmy bez jediného škrábance, jsou někdy až příliš starostliví a Vincent má pocit, že nemůže dýchat.

Knížka je napsaná poetickým stylem, který může na některé čtenáře působit stroze. Autorka jí vdechla francouzský šarm, přestože je Belgičanka :-), líbilo se mi, jak se vžila do pocitů bezmocného muže, který přichází o zrak. Text je členěn do kratších kapitol, děj proto odsýpá docela rychle. Nakladatelství si stejně jako u ostatních 7lásek vyhrálo s grafikou. Každá kapitola začíná citátem a zdobí ji malá sazenička rajčete, což má pro děj význam. Jaký? Dozvíte se. :-).

Hledáte-li čtení ze života, čtení, kde sice osud hrdinovi naložil, ale on se dokázal vzepřít a jít dál, zkuste Všechny barvy noci. Po přečtení už nebudete považovat svých pět smyslů za samozřejmost, ale budete si jich vážit ještě o něco víc než doposud.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Nalezenec

Když před šesti lety nechala Bess Brightová svou čerstvě narozenou holčičku v nemocnici Foundling Hospital v Londýně. Doufala, že si ji bude moci vyzvednout, až na tom bude finančně lépe. Holčičce zanechá jedinečné poznávací znamení a číslo, které bylo děťátku přiděleno, si navždy otiskla do paměti. Jaké je její překvapení, když se pro dcerku vrátila a bylo jí řečeno, že ji už někdo odvedl. Kdo to byl? A podle čeho si dítě vyzvedl, když druhou polovinu předmětu měla Bess celých šest let u sebe?

Stacy Hallsová je poměrně mladou autorkou (ročník 1989). Zaměřuje se na historické romány, nakladatelství Beta už vydalo její knihu Naděje pro Fleetwood, která se mi hodně líbila.

První román se odehrával v 17. století, v Nalezenci se posouváme o sto let dopředu. Obě historické etapy se spisovatelce podařilo vystihnout atmosféru Londýna poměrně velmi plasticky, dala si záležet na popisech prostředí i postav, které působí reálně, o čemž mě v aktuální novince přesvědčila prostřednictvím dvou stěžejních hrdinek – Bess a Alexandry. Nebýt stěžejní zápletky, ženy by se nikdy nepotkaly, a pokud ano, zřejmě by se jejich cesty nikdy neprotnuly. Představují kontrasty – svět chudoby a bohatství, jedna má vše a druhá nic. Celý příběh sledujeme prostřednictvím jejich vyprávění v ich-formě, střídavě nám předkládají svůj pohled na věc a je na nás, jak s jejich výpověďmi naložíme. Protože Nalezenec je především o tom, že každá mince má dvě strany a někdy lze jen těžko určit, která je v určitý okamžik lepší.

Před vámi se odvíjí příběh, který se točí kolem vztahů mezi rodiči a dětmi, emoce z něj čiší všemi směry. Jste-li rodiči, určitě popřemýšlíte nad tím, jestli jednání obou hrdinek je v souladu s vaším přesvědčením, jestli byste vy sami situaci řešili stejně jako emotivní Bess, nebo se přiklonili na stranu racionální Alexandry. A kdo že je ona Alexandra, o které píšu, ale nic bližšího jsem k její osobě neuvedla? Dělám to záměrně, v případě tohoto románu je lepší, když ke čtení přistoupíte bez předsudků.

Jedná se o historický román, jehož zaměření sahá daleko za hranice žánru. Před námi se odvíjí psychologická sonda do životů lidí, jimž se příchodem dítěte otočil svět o sto osmdesát stupňů.

Nalezenec je dojemným příběhem o dětech, matkách, svědomí a hlasu srdce, který zahraje na strunu čtenářů, kteří hledají čtení plné emocí.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, knihu koupíte na eshopu.

Nečekaný návrat Josephine Foxové

V roce 1941 se Josephine Foxová vrací do svého rodného města Romsey. Návrat není vítaný, před mnoha lety byla doslova vyhozena vlastním dědečkem, který nepřekousl fakt, že se Josephine narodila jako nemanželské dítě. Žila v Londýně, dokázala se postavit na vlastní nohy, ale kdo byl její otec, to jí matka nikdy neřekla. Žena se vrací zpátky, aby na svou otázku našla odpověď. Asi už tušíte, že pátrání nebude procházka růžovou zahradou. Na Josephine čekají stíny minulosti i lidé, kteří by ji opět nejraději viděli na míle daleko.

Román Nečekaný návrat Josephine Foxové britské spisovatelky Claire Gradinge získal literární cenu Richard & Judy hledají bestseller. A můžu říct, že si to zasloužil. Tohle je knížka, kterou ocení fanoušci dobrého příběhu, v němž nechybí tajemství a napětí. V hlavní roli se představuje outsider Foxových, Josephine, která se na prahu čtyřicítky vrací tam, kde ji nechtějí. Ale to není jediná linie, v městečku Romsey je po výbuchu v kostele nalezena mrtvá dívka s neznámou totožností. Josephine se stává součástí vyšetřování, když přijme práci asistentky u svého kamaráda z dětství Nashe. Také tento fakt se některým lidem nelíbí a dávají to hrdince znát. Josephine rozplétá nejen nitky vlastní minulosti, ale také poslední chvíle mrtvé dívky, jež do Romsey také nezapadala.

Příběh se odvíjí ve dvou vypravěčských liniích, z pohledu Josephine, která k nám promlouvá v ich-formě, již střídá er-forma věnována Nashovi. Obě části se střídají v rámci kapitol a protože nejsou graficky odlišené, mohou se chvíli, než do tohoto vypravěčského způsobu vklouznete, plést. To je jen drobnost v jinak vybroušeném a na hříších z minulosti vystavěném počinu.

Nečekaný návrat Josephine Foxové je důmyslně vystavěným propletencem milostných, přátelských a především rodinných vztahů, v nichž to vře, bublá, kvasí a přestože je mnohé skryto jako pod pokličkou, stejně si najde skulinu, aby se dostalo ven. Mnoho nevyřešeného zůstává i mezi Josephine a Nashem, mezi nimiž dochází k jistému napětí i jiskření.

Pokud máte rádi příběhy, v nichž nejde jen o jednu základní zápletku, ale jejichž devizou je také sonda do mezilidských vztahů a nastavení zrcadla společnosti, bude vás knížka bavit. Zajímavou kulisou je umístění děje do historického období druhé světové války, která je v románech aktuálně dost preferovaná.

Začtěte se do příběhu, který jako by společně napsaly královna detektivek Agatha Christie a mistryně psychologicky laděných rodinných románů Kate Morton. Tohle se Claire Gradidge opravdu povedlo. Dočetla jsem se, že v Británii je už druhý díl, můžeme tedy doufat, že se dozvíme, co bude Josephine dál podnikat se svým životem.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, knížku můžete koupit na eshopu.