Kdo ukradl zelí

Stanislava Reschová má na svém kontě několik dětských knížek, které nejen baví, ale také poučí. Autorka totiž kromě stěžejního příběhu nabízí také spoustu hádanek, díky nimž děti blíže nahlédnou do světa zvířat a rostlin.

Po knížkách o mravenečkovi, vlkovi, nebo kotěti, je tady novinka Kdo ukradl zelí? se zajícem Čiperkou v hlavní roli. Bydlí u lesa a stejně jako jeho zaječí kamarádi i on miluje zelí. Jednoho dne mu však pečlivě vypěstované hlávky někdo ukradl. Čiperka se osobně pouští do pátrání za pomoci synovce Trumbelína. Protože v hlíně se nachází spousta stop od různých zvířat, podezření padá na všechny Čiperkovy sousedy, kteří se musí podrobit důkladnému výslechu. Povede se Čiperkovi s Trumbelínem odhalit zloděje?

Doma máme autorčinu knížku Mravenečkova dobrodružství, kterou jsem recenzovala pro projekt Čteme české autory. Mně i synovi se líbila hodně, upoutaly nás veselé obrázky a hádanky, které se objevují na konci každé kapitoly, proto jsem neváhala ani v případě nového dobrodružství, tentokráte zaječího.

Opět jsme dostali to, co se nám líbili už v předchozí knížce, to znamená vtipný text, který nenudí, zápletku, jež potrápí dětské hlavičky, ilustrace Venduly Hegerové, které k počinům spisovatelky patří a ladí. Chválíme také hádanky, ty jednodušší byl schopný vyřešit i tříletý syn, například určování zeleniny či hledání schovaných zvířátek. Právě tyto hádanky jsou velkou devizou publikace, protože malí čtenáři se díky nim naučí spoustu nových věcí ze světa přírody a užijí si legraci, navíc si nově nabyté poznatky i snáze zapamatují.

V textu je spousta přímé řeči i hodně vtipných rčení, takže starší děti, jež mají těsně před školní docházkou, nebo jsou v prvních ročnících základní školy, mu porozumí asi víc, než ti mladší, které budou asi víc zajímat právě hádanky a úkoly. Tak či tak, každý si v knížce najde své.

Určitě doporučuji nejen rodičům s dětmi pro společné chvilky nad knížkou, ale také do dětských kolektivů, kde se s textem i obrázky dá skvěle pracovat.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Portál, kde si knížku můžete koupit.

O psaní

Tohle je Stephen King, jak ho neznáte. Známý spisovatel přichází tentokrát ne s románem, ani povídkovou knihou, ale s počinem, v němž přináší jako na dlani svůj život a také přihodí několik skvělých tipů a rad začínajícím spisovatelům. Že je to divná kombinace? Zkuste se začíst a uvidíte sami, stojí to za to.

Kingovy memoáry O psaní, které vydalo dvorní nakladatelství tohoto spisovatele u nás, nakladatelství Beta, jsem měla tu čest číst už kdysi dávno, ještě v prvním překladu, který tehdy spáchala Iva Pekárková. Možná si na něj vzpomenete, protože se vůbec nepovedl a ona za něj dostala známou Anticenu Skřipec, kterou každý rok vyhlašuje Obec překladatelů. Více si můžete přečíst v článku v němž překladatel Viktor Janiš překlad rozebírá. O pár let později memoáry vyšly znovu, tentokrát je přeložil David Petrů. A právě tento nový překlad se na scénu dostává i letos a já jsem ráda, že jsem si díky němu mohla Kingovo vyprávění konečně užít a pořádně vychutnat.

Stephen King vás nechá nahlédnout pod pokličku svého literárního umění a vezme to pěkně od podlahy, tedy od dětství. Seznámíte se s jeho rodinným zázemím, poznáte příbuzné a zjistíte, že psát zkoušel už jako malý kluk. Psal povídky, vydával časopisy, dokonce měl na svém kontě jeden studentský, v němž hojně využíval prvků satiry na účet svých profesorů. Aby měl něco v záloze, vystudoval na radu matky pedagogiku a stal se učitelem. Sledujete jeho další životní mezníky, jako je manželství, rodičovství, to vše na pozadí lásky největší, psaní. To vše činí s upřímností sobě vlastní, nevyhýbá se sebekritice, přiznává slabosti i boj s démonem alkoholu, stejnou měrou vyznává i lásku a úctu své ženě. Dokonce neváhá a doznává se k tomu, že bývá ve svých knížkách poměrně rozvláčný a „ukecaný“.

V druhé části knihy dává Stephen King rady začínajícím spisovatelům. Ne, není to žádné honění vlastního ega, spisovatel se řídí svým instinktem a zkušenostmi, které se snaží předat dál. A tak se dozvíte, jak zkorigovat příliš hutný text, že je nejlepší se na psaní soustředit tím, že dodržujete své rituály a stanovený režim a že, světe div se, nejlepší slovní zásobu získáte čtením! 🙂

Nejedná se sice o souvislý román,i tak se knížka čte velmi dobře. I když se momentálně nechystám psát román, přesto jsem si dobře míněné rady přečetla s chutí a budu se snažit aplikovat je třeba při psaní recenzí. Stephen King není žádným suchopárným a nudným průvodcem po světě písmenek, právě naopak. Jeho text nepostrádá vtip, velkou devizou jsou i četné příklady, na nichž své poznatky o psaní aplikuje, takže si to umíte snáze představit.

Je jasné, že kniha O psaní by neměla chybět v knihovničce milovníků tohoto kultovního spisovatele, kteří díky ní mohou být svému idolu o kus blíž. A přečíst by si ji měli i ti, kdo se psaní věnují, určitě v textu najdou spoustu cenných rad a nápadů.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, kde si můžete titul koupit.

Šepot papíru a inkoustu

Příběh tří žen odehrávající se ve dvou časových obdobích zpracovala Lindsay Harrelová v tomto nádherném románu, který vás zavede do divokého a nespoustaného Cornwallu.

Američanka Sophie se nemůže vzpamatovat ze smrti svého snoubence. Pracuje jako terapeutka a ví, že dokud ona sama nebude v pohodě, nemůže pomáhat druhým. Odjíždí do Cornwallu, země svého oblíbeného spisovatele, aby načerpala síly a energii jít dál. Snad díky náhodě, či řízením osudu, se Sophie ubytuje u Ginny, která vlastní malé rodinné knihkupectví. Ginny nečekaně opustil manžel, který potřeboval „oddechový čas“ a nechal ji bez finančních prostředků pouze s neprosperujícím obchodem. Pro obě ženy má společné setkání fatální důsledky. Nejenže si skvěle rozumí a společnými silami dávají obchod pomalu a jistě dohromady, najdou také tajemný deník, který si před sto padesáti lety psala jistá Emily…

Tak tohle byl jeden z nejhezčích romantických příběhů. Podmanil si mě nejen prostředím, kde se odehrával, protože Cornwall je mou oblíbenou knižní destinací, ale také samotným dějem. Zatímco Sophie byla stoprocentní knihomol s nosem neustále zabořeným v knize, Ginny se nejlépe cítila v kuchyni a s rukama v těstě. Uznejte sami, že knížky a pečení jde naprosto skvěle dohromady, nejen v literárním, ale i ve skutečném světě. V případě této knížky to byla trefa přímo do černého. Když si připočtete ještě historickou linii s Emily, máte před sebou čtivý příběh přesně pro milovníky výše uvedeného.

Linie ze současnosti, v níž prim hraje Sophie a Ginny, je hlavně o klasických mezilidských vztazích. Obě ženy řeší problémy s muži, a protože se jedná o romantickou záležitost, je jasné, že se kolem nich nějací točit budou. Zároveň se autorka dotýká tématiky domácího násilí a jeho dopadu na psychiku oběti.

Historická linie se také povedla, a můžu říct, že by si zasloužila svou vlastní samostatnou knihu, natolik je příběh Emily zajímavý. Ocitáme se v 19. století, v době, kdy ženy pocházející z chudých poměrů neměly možnost žít vlastní svobodný život, natož se provdat za někoho z vyšší společenské vrstvy. Emily je postavou, kterou si oblíbíte asi nejvíc, alespoň mně se to stalo. Připomínala mi to nejlepší z postav románů Jane Austenové a sester Brontëových, byla ztělesněním neuvěřitelné vůle, odvahy a odhodlání.

Je fakt, že jistou podstatnou věc jsem uhodla téměř hned, ale to vůbec nevadilo, Sophii, Ginny a Emily, stejně jako nádherný, divoký Cornwall jsem si užívala. Ve finále se mi dostalo přesně to, co jsem čekala, poklidný příběh s jemnou romantikou. Jen ke konci se autorka nechala až příliš unést svou láskou k Bohu a snad až příliš intenzivně ji promítla do závěru knihy.

Určitě po knize sáhněte, milujete-li písmenka, něco dobrého na zub a necháváte se rádi unášet na vlnách romantických příběhů, které jsou sladké právě tak akorát, aby vás ty zuby nebolely. :).

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fortuna Libri, kde si knížku můžete koupit.

Psí hrdinové

Když se řekne pes záchranář, spoustě lidí se asi vybaví dobrácký bernardýn se soudkem rumu na krku. Zachránit někoho však může každý pes, a je jedno, jaký druh záchrany máme na mysli, zda se jedná o záchranu duše nebo těla. Laura Greaves napsala naprosto úžasnou knížku, v níž najdete šestnáct příběhů. V každém hraje hlavní roli pes, který nějakým způsobem prokázal odvahu, čest i oddanost při záchraně lidských životů. Nejsou to psi speciálně cvičení pro pomoc, ale úplně „obyčejní hafani“, jenž se nepyšní vznešeným rodokmenem a většinou pocházejí z útulků.

Šestnáct příběhů, šestnáct nezapomenutelných psů. Budete se dojímat nad filipínskou fenkou Kabang, která i za cenu vlastního zmrzačení zachránila dvě malé dívenky, když se pokoušely přejít rušnou silnici? Zaujme vás Clove, fena pitbula, jež se stala opěrným bodem PJ bojujícího s drogovou závislostí? A co teprve Rhianna, jíž se podařilo uchránit svou novou paničku před zloději? Každý příběh je jedinečný a stojí za pozornost. V rukou máte fascinující sondu do životů psů a jejich páníčků. Většinou to mezi nimi byla láska doslova na první pohled a vůbec nezáleželo na tom, že pes je z útulku.

Tyto autentické příběhy nejsou podány jako klasický román či povídka. Autorka používá popisný styl, takže čtení vyvolává pocit, jako byste sledovali dokument v televizi. Kromě toho, že se před vámi odvíjí konkrétní příběh psa, dává Laura Greaves důraz i na vedlejší aspekty. Čtenáře seznamuje s prostředím a okolnostmi, které ve finále vedly k neobyčejným psím skutkům. Dává také prostor lidem a sama je spíše pozorovatelem a pečlivým dokumentaristou zaznamenávajícím každý důležitý detail.

Psí hrdinové vyvracejí mýtus, že bojové plemeno musí nutně být agresivní a že pes z útulku je nezvladatelný a nepřizpůsobivý. Ať už knížku přečtete na jeden zátah, protože od psích hrdinů se jen těžko odchází, nebo si příběhy budete dávkovat, přesvědčíte se o tom sami.

Publikace primárně zaujme milovníky psů, to je jasné. Ale vedle nešlápnou ani čtenáři, kteří jsou jen zvědaví na to, jak mohou psi vlastně zachraňovat lidské životy. Myslím, že překvapeny budou obě skupiny, a to jen v dobrém.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, knížku můžete koupit na eshopu.

Zpovědi trosky po čtyřicítce

.Už vám bylo čtyřicet? Máte manžela, děti, krásný dům? Že ne? Vždyť to nevadí. Kde je řečeno, že tohle všechno musíte spolu se čtyřmi křížky na hřbetě vlastnit? Nell je přesně ten případ. Po rozchodu se snoubencem se vrátila ze Států zpatky do Anglie a snaží se dát do pořádku pochroumaný život. Najít si pořádnou práci a vlastní byt, a kdyby se našel i nějaký nezadaný muž, bylo by to úplně nejlepší. Ale Nell to štěstí nemá. Po návratu se ve všem plácá. Našla si bydlení, ale její domácí je ekoterorista. Pracuje, pokud to tak může říct – píše nekrology. A její osobní život? Ten se až příliš vzdaluje od těch, které vedou její přátelé, jimž většinu času zabírá rodina a děti. Ale všechno zlé je pro něco dobré. Nell díky jednomu nekrologu získá novou kamarádku, a vůbec nevadí, že už překročila osmdesátku. Navíc se snaží na všem vidět pozitivní věci a své pocity zpracovává ve formě podcastů, jejichž popularita raketově stoupá. Během jednoho roku se život Nell obrátí vzhůru nohama. Bude to fajn, nebo na ni čeká doslova kalamita? Začtěte se a uvidíte sami, za mě to stojí za to.

Alexandra Potter potvrzuje pravidlo, že stárne spolu s hrdinkami svých knih. Ona sama jen nedávno oslavila padesátku, jejím hrdinkám do ní už mnoho nezbývá. Z rozjívených ztřeštěných dvacítek a třicítek se staly čtyřicátnice, které řeší problémy adekvátní jejich věku. A tady autorka trefila hřebíček na hlavičku, protože nakousla vcelku aktuální téma, o kterém se moc nemluví, a když už, příliš lichotivé to není. Na příkladu Nell poukázala na to, že svobodná čtyřicítka není nic špatného. Některá žena se vázat nechce, jiná nemá štěstí. Nemusí však kvůli tomu nutně vybočovat z kolejí, které ženám vymezila společnost. Pokud znáte Bridget Jonesovou, tak víte, že si její Mark Darcy vzal a měli spolu děti /ty si mimochodem pořídila až po čtyřicítce/. Co by se ale s Bridget stalo, kdyby zůstala svobodná a bezdětná? Byla by úplně stejná jako Nell, která je díky příběhu jakousi mluvčí nezadaných starších žen. Na ní autorka ukazuje, jak se tyto ženy cítí ve společnosti svých vdaných kamarádek a jejich dětí. Že i mezi nejlepšími kamarádkami může vzniknout propast jen díky tomu, že každá z nich stojí na jiné straně barikády.

Když jsem se do knížky začetla, měla jsem trochu strach, že to bude psáno jako motivační literatura, mé obavy byly naštěstí liché. Alexandra Potter si drží svůj osvědčený styl lehkého psaní s dávkou typického humoru a ztřeštěnosti a taky nezbytné romantiky. Nell je mi věkově blízká, a i když můj život se od jejího liší, stejně jsem se s ní dokázala občas ztotožnit a pochopit ji.

Román Zpovědi trosky po čtyřicítce má vtipný název a přesto hraje na trošku vážnější notu, čímž nutí k zamyšlení. Autorka zvolila pro vyprávění ich-formu, promlouvá k nám přímo Nell. Děj se odehrává během jednoho kalendářního roku a najdeme v něm jak humorné okamžiky, tak i ty dramatičtější. Nechybí ani kapka klišé, to přece k romantice patří. No schválně, co mám na mysli? Jasně že chlapy!
Každá kapitola končí tím, že Nell shrne pozitivní věci a události, které se jí staly. To byl perfektní myšlenka, něco takového by člověk měl dělat automaticky.

Pokud vám už čtyřicítka na dveře klepla a vy jste ji museli pustit dál, určitě vám bude příběh Nell sympatický. Možná je odrazem zrovna toho vašeho a může vás inspirovat. A třeba jen chcete vědět, jak to s Nell dopadne. Tak či tak, Alexandra Potter opět dokázala, že umí stvořit román pro ženy, který nenudí, ale baví.

Díky Megaknihy.cz jsem měla možnost nahlédnout do života Nell i já, děkuju. Pokud vás knížka zaujala, mrkněte na eshop, kde je k mání.

Liška Šiška u doktora

Znáte lišku Šišku? Liška Šiška je plyšová hračka malé Adélky. Už jste s ní mohli zažít dobrodružství ve školce, teď s ní nakouknete do ordinace dětské lékařky. Co zažije liška Šiška, když ji holčička zapomene v čekárně?

S liškou Šiškou jsme se i se synem setkali poprvé a můžu říct, že to dopadlo na výbornou. Tato půvabná publikace z pera Ivy Geckové se u nás teď čte každý den. A když se nečte, povídáme si příběh podle obrázků, protože ty hrají vedle textu zásadní roli. Ilustrace, které namalovala Bára Buchalová, jsou úžasné. Veselé a výrazné, srší z nich humor a dětská ztřeštěnost, upoutají tak na první pohled. Nejvíc se nám líbila paní doktorka a její panenka a taky mýval a policejní pes.

Text je srozumitelný, není dlouhý, příběh autorka rozepsala do kratších kapitol, a je na čtenářích, jestli si liščino dobrodružství budou dávkovat nebo ho přečtou hned. U nás byla Liška Šiška u doktora hodně úspěšná, protože syn má z lékařů hrůzu. Líbilo se mu, co liška a její zvířecí kamarádi zažili, zaujal ho bonbonkový sirup i mastička (kde já to mám teď shánět? :-)) a pobavil ho mýval, kterému selhaly brzdy na autě, takže vjel do přímo do čekárny.

Knížka je vhodná jak k předčítání, tak i k samostatnému čtení malých čtenářů, kteří už umí písmenka. Na obrázcích se dá příběh převyprávět menším dítkům, jež ještě neudrží pozornost u delšího předčítání.

Liška Šiška je fajn, doufám, že ji zase čeká další nevšední dobrodružství.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Bambook, knihu můžete zakoupit na eshopu.

Kokoškovi na cestách

Seznamte se s Kokoškovými. Tatínek je novinář, velký dobrodruh a milovník cestování. Má ženu, syna a další dítko čeká ve vajíčku na vylíhnutí. Kokoškovi jsou totiž drůbež. Taťka kohout, mamka slípka, malý Jonáš kohoutek, no a ve vajíčku se schovává malá slepičí holčička Emička.

Tatínek Kokoška pracuje jako novinář v redakci Slepičích listů. Šéfkrocan ho vždycky vyšle na nějakou dobrodružnou cestu, protože čtenáři jsou netrpěliví a pořád chtějí zajímavé reportáže. Kokoškovi cestují všichni a zažívají spoustu nevšedních dobrodružství. Třeba na Ostrově devíti palem jde o život Emičce, která se ještě ani nestačila vyklubat z vajíčka! Ve Velkém kaňonu v Americe se Kokoškovi zúčastnili největších závodů na světě, dostali se na Antarktidu, do Himalájí, Amazonie, dokonce i do Austrálie se podívali. Odevšad tatínek Kokoška pilně psal články pro Slepičí listy. Co všechno vlastně tahle zajímavá a slepičí rodinka na cestách prožila, se dočtete právě v této knížce nazvané Kokoškovi na cestách.

Publikaci napsal známý dramaturg a spisovatel, kterého budou znát zejména rodiče a prarodiče malých čtenářů, Jiří Chalupa. Proslavil se scénáři k mnoha známým pohádkám i dětským pořadům, jeden z nich i uváděl (Studio Kamarád). Pro děti napsal již celou řadu knížek, Kokoškovi na cestách jsou zatím poslední. Znát můžete také stejnojmenný večerníček. My jsme ho sice neviděli, ale to vůbec nevadí, i s knížkou jsme měli o zábavu postaráno.

Předčítala jsem ji synovi, kterého v jeho věku baví zatím víc obrázky, ale text vnímal také. Ocenila jsem vtip a humor, který se objevuje na téměř každé stránce, čtení je zábavné. Je vidět, že Jiří Chalupa dětem rozumí, protože se obrací přímo k nim, čímž udržuje jejich pozornost a zájem.

Historky Kokoškových jsou opravdu ztřeštěné a veselé. Kromě toho se v ději objevují i další zajímavé postavy jako je drozdice Adéla, vášnivá čtenářka Slepičích listů, nebo šéfkrocan, který nadšeně plánuje cesty Kokoškových.

Publikace je plná obrázků, výrazných a hodně barevných, namalovala je Jitka Petrová, a myslím, že jsou vydařené, upoutají hned při listování titulem. Každá kapitola začíná tím, že drozdice Adéla čte aktuální číslo Slepičích listů. Jak vypadají? Dozvíte se, když mrknete na vnitřní stranu obálky. 🙂

Vtipná a veselá četba pro děti, to jsou Kokoškovi na cestách. Doporučuji čtenářům malým i velkým, kteří rádi cestují a mají rádi dobrodružství.

Za recenzní výtisk děkuji Knihcentrum.cz, kde si knihu můžete koupit.

Volá Moskva

Rusko. Krásné, divoké, drsné i kruté. Zabírá kus Evropy a ukouslo si i z Asie. Kdysi Sovětský svaz spojoval 15 republik, z nichž se většina po pádu komunismu osamostatnila. I když v sedmdesátých a osmdesátých letech panoval v tehdejším Sovětském svazu tuhý komunismus, takže se v podstatě jevil jako centralizovaný stát, přesto jeho bohatá historie, kultura i pestrá krajina, stejně jako malebný jazyk učarovali lidem i jinde na světě. Angličan Angus Roxburgh ruštinu studoval a toužil se do Ruska podívat. Splnilo se mu to, v Moskvě působil jako zahraniční zpravodaj, a díky knize Volá Moskva, kterou napsal, se do Ruska let minulých můžeme podívat i my.

Na tento titul jsem se těšila už od chvíle, kdy se objevil v edičním plánu nakladatelství Beta. Už jako malá jsem milovala Zápisník zahraničních zpravodajů, který jsme poslouchali každou sobotu v rádiu, a i když tíhnu spíše k severským zemím, tak Rusko pro mě má taky své kouzlo. Jsem tzv. „Husákovo dítě“, zažila jsem léta osmdesátá, kdy byl pro země východního bloku Sovětský svaz víceméně nucenou modlou, přesto jsem věděla, že na Rusku něco JE. Tehdy to byli olympijský míša, vlk a zajíc z notoricky známého večerníčku Nu pogodi! :-D, bábušky aneb matrjošky, či ruská digitální hra v níž vlk chytá vajíčka. Dnes mě Rusko zajímá i po jiné stránce, chtěla jsem vědět, jak se tam žilo, jestli proslulé vtipy Rádia Jerevan stojí na reálných základech a hlavně jsem toužila poznat tuto zemi trochu podrobněji, ze všech úhlů a různých aspektů.

Angus Roxburgh odjel do Ruska i se svou manželkou na konci sedmdesátých let minulého století. Hned po příjezdu poznal, že to nebudou mít jednoduché. Boj s ruskou byrokracií se podobá tomu, který Don Quijote vedl s větrnými mlýny. Na jednu stranu milion požadavků a příkazů, na druhou stejný milion překážek, kvůli kterým je těžké nařízením dostát. Ale nebojte se, Angus si nestěžuje, jen věcně, přitom vtipně a s nadhledem glosuje. A tak se dozvíme, jak se v sedmdesátkách v Rusku nakupovalo, že vás, pokud jste byli něčím podezřelí, odposlouchávali, nebo jaké martyrium museli Roxburghovi podstoupit, když chtěli poslat své knihy domů do Anglie.

Angus Roxburgh je pozorný a vnímavý pozorovatel, píše poutavě a jeho textu nechybí humorný nádech. Na vážnější notu zahrál v kapitole věnované zemětřesení v Arménii, které zemi postihlo v roce 1988, tady mě opravdu mrazilo a zároveň jsem cítila smutek, když jsem emotivní Roxburghovy zápisky četla.

Volá Moskva, hovor klidně vemte. Tahle kniha, ač je poměrně obsáhlá, není vůbec nudná. Žádné suchopárné popisy, ale barvité výjevy ze života anglického zpravodaje v Rusku. Provede vás několika desetiletími, během kterých se Rusko vyvíjelo jak politicky, tak i lidsky a představí vám vrcholné politiky režimů, jež se v průběhu těchto let v zemi vystřídaly. K tomu přidejte náhled do života obyčejných ruských lidí, a rázem před sebou máte zajímavou sondu do fungování této slovanské země.

Biografie, memoáry, neotřelý cestopis, vyberte si sami, k jakému žánru budete po přečtení tíhnout. Určitě po ní sáhněte, pokud vás baví postřehy a glosy zahraničních zpravodajů, a také chcete-li poznat Rusko z lidštějští stránky a ne pouze jako velmoc, z níž jde strach. Země kontrastů a protikladů, na jedné straně nesmyslných příkazů a na té druhé milých, pohostinných lidí, to je Rusko. Nechte pískat samovar, nalejte si stakan vodky, poobědvejte pirohy a boršč. A k tomu si nezapomeňte otevřít knihu novináře Anguse Roxburgha Volá Moskva, protože tohle volání vážně stojí za to.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, kde si knihu můžete koupit.

Filmový klub osamělých srdcí

Dvacetiletá Jenny potřebuje náhradní bydlení, než bude v provozu nová kolej její univerzity, bratři Grangeovi, kteří provozují dům U Zapadajícího slunce zase finanční injekci. V domě ubytovávají důchodce, ale aby jej udrželi, potřebují peníze z grantů. Jednou z možností je pronajímat pokoje studentům a přispět tak k vzájemnému porozumění mezi mladými a seniory. Navzájem od sebe mohou čerpat, navzájem si mohou i něco dát. Bude mezigenerační soužití fungovat? Jenny začne pořádat filmové večery, na nichž promítá snímky svého dědečka. Budou filmy mostem mezi obyvateli domu?

David M. Barnett se českým čtenářům představil už jedním románem, který vydalo nakladatelství Beta pod názvem Major Tom a modrý anděl. Ještě jsem ji nečetla, ale poté, co jsem dočetla Filmový klub osamělých srdcí, jsem rozhodnutá to napravit, protože autorův styl se mi hodně zamlouvá.

Ve své druhé knize se zabývá kontrasty mezi soužítím dvou generací. Jak spolu budou vycházet mladí studenti, kteří mají všechno ještě před sebou a senioři, jimž život pomalu mává na rozloučenou? Moc se mi tato myšlenka líbila a byla jsem hodně zvědavá, co se v tak různorodém společenství může přihodit.

Autor napsal příběh namíchaný z pestré škály emocí. Je dojemný, místy hořký, plný humoru a také smutku. V popředí se objevuje Jenny, která je jiná než většina jejich spolužáků. Stylizuje se do podoby ženy vampa a jejím vzorem je herečka Lauren Bacallová. Snaží se tak maskovat svou nejistotu a zakrýt problémy s rodiči. Miluje staré černobílé filmy, zejména ty, které natočil její dědeček. S Jenny jsem měla malinko problém, protože se někdy chovala iracionálně, její názory mě trochu vytáčely. I když jsem jí v podstatě rozuměla, nechápala jsem způsob, kterým problémy řeší. Ale i ona se v průběhu děje změní a dozraje. Hodně jsem si užívala „staroušky“ v domově. Každému z nich David M. Barnett vtiskl specifické vlastnosti a osobitý příběh. Bavily mě jejich libůstky a rozmary, u nichž se autor pořádně vyřádil. Nejvíc mě bavila scéna, kdy se všichni vydali na maškarní bál do města, a taky Jennyino faux pas, když se chtěla blíže seznámit se svým profesorem.

Román Filmový klub osamělých srdcí je dojemným a milým mezigeneračním setkáním. Jeho kouzlo tkví v tom, že si během čtení uvědomíte, že staří lidé nejsou jen „čekateli na smrt“, ale že i oni mají touhy a přání a také minulost, jež mnohdy překvapí.

Z časových důvodů jsem knížku četla déle, než je u mě obvyklé, a jakkoli bych u jiného titulu byla už nervózní, že je to dlouho, u této jsem si to vyloženě užívala a nechtělo se mi s obyvateli domu U Zapadajícího slunce loučit. Pokud stejně jako já máte i vy rádi poklidnější příběhy, milujete situační humor a jemný sarkasmus, kterým dokonale vládli staroušci v domově, určitě se vám bude Filmový klub osamělých srdcí líbit. Má v sobě něco typicky britského, k tomuto dojmu přispívá i detektivní linie ve stylu Agathy Christie, která se v ději objeví. Je to přesně ten typ příběhu, jemuž sluší filmové zpracování.

Setkání s obyvateli domu U Zapadajícího slunce mě doslova a do písmene zahřálo na duši.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, knížku můžete koupit na eshopu.

Tři ovečky na arše

Seznamte se s Kudrnkou, Kopýtkem a Kulíškem, třemi ovečkami, které se spokojeně popásají na louce. Sluníčko svítí, tráva roste, nic jim nechybí. Jenže jednoho dne začne pršet, voda stoupá, až ji ovečky mají po kolínka. Nemůžou se ani pást, pomůže jim před vydatným deštěm záchrana v podobě Noemovy archy? Přelstí zlého vlka, medvěda a lva?

Vůbec se vy, ani vaše děti nemusíte bát, že by se vám do rukou dostala knížka s náboženskou nalejvárnou, to vůbec ne. Základní přehled o biblických příbězích by měl ale mít každý, tak proč je dětem nepřiblížit vtipně a jednoduše? Vítejte na Noemově arše a prožijte s Kudrnkou, Kopýtkem a Kulíškem neobyčejné dobrodružství.

Tři ovečky na arše napsal německý autor dětských knížek Michael Engler. Na motiv klasického známého biblického příběhu narouboval vtipný příběh o zvířátkách, která se naučí pomáhat jedno druhému a poznají i pravidla pro přežití. Jednoduchý text tak v sobě skrývá poučení i zábavu. My jsme se se synem opět bavili, zejména díky grafické podobě knížky. Pevná je vazba i papír, takže nemáte strach, že by se vám zničila.

Menší děti opět asi víc zaujmou samotné obrázky, ty jsou opravdu velmi povedené a upoutají už díky vtipné obálce, která signalizuje, že půjde o opravdu veselou záležitost. Na svědomí je má Henning Löhlein. Celý koncept ozvláštnil a zvýraznil komiksovými bublinami a knížka je tak „in“.

Příběh je jednoduše podán, rozvíjí fantazii a děti mohou klást spoustu otázek, ať už o počasí, a pokud jsou starší, tak i ohledně biblických příběhů, nebo o zvířatech.

Doporučuji knížku všem malým čtenářům, je to povedená publikace a my si ji doma budeme číst a prohlížet často.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Portál, na jehož eshopu je možné titul koupit