Všechno je krásné

Amy žije sama v bytě přeplněném vzpomínkami, a to doslova. Amyino obydlí je zaplaveno předměty, které jí připomínají minulost a šťastné chvíle s přítelem a nejlepší kamarádkou. Ale pak se v jejím životě něco změní a zrazená Amy zůstává opuštěná a city projevuje pouze své sbírce. Věci vás totiz zradit nemohou. Poklidné chvíle osamělé ženy naruší stěhování rodiny se dvěma dětmi do sousedního domu a taky městská rada, jíž se nelíbí, že Amy svým sběratelstvím narušuje bezpečí svého okolí…

Román Všechno je krásné se řadí mezi knížky, které čtenáře dokážou chytit za srdce. Byť se na první pohled tváří jako oddechový příběh, ve skutečnosti je sondou do života člověka, který své smutky a trápení utápí v obsesi – konkrétně v chorobném hromadění věcí. Na první pohled tento jev působí romanticky, ale na ten druhý… asi si sami umíte představit, jak to v takovém bytě pak vypadá. Bohužel, člověk, který tomu propadl, to tak vůbec nevidí. Pro Amy jsou nejsou věci jen bezduchými předměty, ale vzpomínkami, do nichž se noří, kdykoliv se necítí komfortně.

V ději se prolíná současnost a Aminy vzpomínky na šťastná léta po boku svých nejbližších. Společně skládáme střípky jejího života a snažíme se porozumět, proč se uzavřela před světem. Autorka velmi citlivě a s pochopením nahlíží do světa člověka se zlomenou duší, kterou je potřeba vyléčit.

Amyin příběh je křehký jako skleněné lahve a květináče, které tvoří část její sbírky. Dojemné čtení s vyústěním, které asi nikdo nečekal, potěší čtenáře, kteří si oblíbili neotřelé hlavní hrdiny, takové, které máme rádi, přestože nezapadají do předem daných škatulek a standardů.

Za recezní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, knihu koupíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Moje neuvěřitelné sestry

Nakladatelství Metafora má báječnou edici nazvanou 7lásky. V ní vycházejí romány, které jsou nejen o lásce, ale především o vztazích mezi lidmi. Výjimkou neni ani počin francouzské autorky Adèle Bréau Moje neuvěřitelné sestry. S Mathildou, Violettou a Louise strávíme nějaký čas v nádherné Provence, kam sestry s rodinami každoročně jezdí na prázdniny na milované rodinné sídlo. Letos to bude jiné, poprvé stráví mladé ženy léto bez otce pouze s matkou. Je třeba zodpovědět spoustu otázek, vyřešit hromadu problémů a hlavně zkoordinovat početnou rodinu plnou dospělých a dětí různých povah a charakterů. Tohle léto bude úplně jiné, než všechny předchozí, rodinná jízda začíná!

Tedy, řeknu vám, tahle knížka je tak francouzská, že víc to už asi nejde. Nejenže z ní čiší správná letní atmosféra slunné Provence, ale je také taková hlučná, jako bývají rodiny ve francouzských komediích. Asi si říkáte, jak může být knížka hlučná, ale ona prostě je. Obsahuje totiž hromadu živelných dialogů mezi postavami, které na vás autorka doslova chrlí, což působí temperamentně, ale vůbec ne rušivě, naopak, děj má díky slovním přestřelkám sester šmrnc.

Současnost se střídá s minulostí, ne chronologicky, ale podle toho, jak se děj točí kolem hlavních postav. Jednou je v popředí Mathilda, podruhé Violetta, pak Louise a nechybí ani jejich matka Jeanne, která se musí vzpamatovat z rány, jíž utrpělo její dlouholeté manželství. Každá ze sester je úplně jiná a do děje vnáší svou osobitost. Třeba vám některá z nich poleze na nervy, jinou si oblíbíte hodně, tak to má být, postavy by měly vyvolávat emoce a nepůsobit ploše a to se Adèle Bréau podle mě povedlo.

Pokud milujete spletité vztahy, hlučné rodiny a libujete si v odkrývání rodinných tajemství a lží, určitě se vám Moje neuvěřitelné sestry budou líbit. Zabývají se různými tématy, které hýbou společností, některé z nich jsou stále ještě tabu nebo se o nich lidé bojí mluvit.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knihu pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Paříž je vždycky dobrý nápad

Když nevíte kudy kam v přítomnosti, zkuste se vrátit do minulosti. Právě tímto se řídí hlavní hrdinka knihy, která kdysi trávila život na cestách, ale pak musela rovnýma nohama skočit do života, v němž pro smích a bezstarostnost nebylo místo. Nebo bylo, ale Chelsea si to nechtěla připustit? Teď se jí žení otec a ona se s tímto jen těžko vyrovnává. Uvědomí si, že zatímco ona měla pocit, že jen dospěla, její okolí ji vidí jinak – jako zahořklou a smutnou mladou ženu, která se zapomněla smát a žít. Chelsea se rozhodne, že si pro ztracený úsměv zajede tam, kde byla kdysi šťastná. Do stejné řeky sice dvakrát nikdo nevstoupil, ale… Návrat do minulosti může mít někdy léčebné účinky. Chelsea postupně navštíví Irsko, Paříž a Itálii, v každé destinaci se setká s muži, kteří jí tehdy vstoupili do života…

Paříž je vždycky dobrý nápad, to je knížka, která má v sobě všechno, co romantici od knihy svého oblíbeného žánru chtějí. Nechybí lehký humor, jiskření, romantika i smutek a melancholie. S Chelsea projedete atraktivní část Evropy, abyste jí pomohli najít samu sebe a zároven si vychutnáte to nejlepší z lokací, kam cesty dívku zavedou. Zelené, šťavnaté Irsko, elegantní, kávou a croissanty provoněná Paříž a tempermentní, slunná Itálie – to prostě chcete zažít. A jak do toho zapadá jeden protivný kolega z práce, kterého Chelsea nemůže ani vystát? No sami uvidíte, nechte se překvapit. Už máte brouka v hlavě? :)))))

Dějově je román lehce předvídatelný, ale to vám píšu u každé romantické knížky, protože to tak prostě je. Přesně víme, jak takový typ příběhů končí, přesto to nás, milovníky romantických příběhů o lásce, pořád baví. Vždyť pokaždé na hrdiny čeká nějaká překážka!

Jenn McKinlayová napsala svěží oddechový počin jako stvořený pro jarní a letní dny, kdy chcete odpočívat a vypnout od pracovních povinností a nepříliš optimistického zpravodajství. S Chelsea se vám to povede určitě a možná si, stejně jako já, na konci popláčete a vydechnete, že tak by to mělo v životě být.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, knížku zakoupíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Nefritová lilie

Dvě časové roviny, dvě hlavní hrdinky, jedno rodinné tajemství, spouta lásky, bolesti a strádání, to je Nefritová lilie, výpravný román, který nás zavede do daleké a exotické Šanghaje i nespoutané Austrálie. Na první pohled spolu obě destinace nemají moc společného, dohromady tvoří výpravný rodinný příběh.

V roce 2016 se pracovně vytížená Alexandra vrací domů do Austrálie, aby byla podporou své babičce Romy, která se musí vyrovnat s faktem, že její milovaný manžel Wilhelm, Alexandřin dědeček umírá. Alexandra, kterou prarodiče po smrti rodičů vychovali, má na svou maminku jedinou vzpomínku – přívěšek v podobě nefritové lilie. Po dědečkově smrti odjíždí do Šanghaje, aby poodhalila roušku rodinného tajemství. Právě tam z Rakouska utekla Romy s rodiči, aby unikli zlu v podobě nacistů. Romy se seznámí s Li, která touží po jediném – dobýt umělecký svět Šanghaje. Válka je však neúprosná a drtí všechno, i přátelství děvčat, aby za sebou nechala nejen zpustošený svět, ale především zlomená srdce lidí a zpřetrhaná pouta vztahů.

Kirsty Manningová napsala jeden z nejdojemnějších románů o lidech zmítaných válečnými útrapami. Během čtení si člověk uvědomí, jak automaticky vnímá to, že se má dobře, má co jíst a střechu nad hlavou. V historické linii sledujeme strastiplnou a bolestnou cestu rodiny Bernfeldovy z nacisty okupovaného Rakouska za vidinou lepších zítřků. Bohužel se válka nevyhnula ani Asii a Romy i její rodiče jsou opět nuceni bát se o své životy.

Obě dějové linie se krásně proplétají, stejně jako osudy hlavních postav, jejichž svět zahaluje rodinné tajemství, které, jste-li pozorní čtenáři, možná odhalíte ještě před vyústěním příběhu, ale stejně vás dojme a přinutí k přemýšlení, co všechno je člověk ve jméně lásky a rodiny obětovat.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knihu zakoupíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Tři ženy pana Wrighta

Byl jednou jeden muž a ten měl tři ženy. Najednou. Tedy, ne, tak jak to vyznívá, za co mě máte? :))) Pan Wright má tři paralelní vztahy. Jak to stíhá? Přečtěte si to, budete koukat. Můžu vám jen říct, že má „velké štěstí“, že může v rámci zaměstnání cestovat, díky tomu se mu daří mistrně proplétat mezi dvěma!!! manželkami a snoubenkou.

Holly žije v dlouholetém manželství s Jackem, mají spolu tři děti, krásný dům a dobře rozjeté pracovní kariéry. Jessica je zamilovaná do Jonathana, s nímž spolupracuje na velkém projektu. Je šťastná, a ještě víc bude, protože si svého miláčka právě vzala za muže. A Lark? Pro tu je Trip nejen investorem do jejího projektu deskových her, ale také vášnivým milencem, trochu tajemným mužem a čerstvým snoubencem. Svět tří žen je zalitý sluncem, ale znáte to, někdy stačí trefná poznámka pronesená jen tak mimochodem a na problém je zaděláno. Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne.

Linda Keir napsala román, který je lehce předvídatelný, pokud si spojíte dvě a dvě dohromady. Název Tři ženy pana Wrighta a anotace vás nenechají na pochybách, jak se věci mají, ale to vůbec nevadí. Mě osobně velmi zajímalo, jak se dá takový život vést. Ono to totiž dlouho nejde, to je jasné, zejména, máte-li partnerských vztahů víc, než jeden.

Během čtení, kdy máte možnost sledovat vývoj situace v paralelních vztazích Jacka/Jonathana/Tripa, si můžete položit otázku, jak byste se v takové situaci zachovali vy? Dokázali byste žít jako pan Wright? Nebo byste jako podváděný partner poznali, že něco není v pořádku?

Tím, že už tušíte, jaké „překvapení“ na vás čeká, co se obsahu týče, nečekají na vás žádné šoky. Příběh si prostě plyne, nemá žádný extra jiskřící náboj, co se dramatičnosti týče, přesto občas zatajíte dech, to když už to vypadá, že to na pana Wrighta co nevidět praskne. Dramatického finále se samozřejmě dočkáte, autorka děj završí zajímavým vyústěním.

Bavilo mě být pozorovatelkou a sledovat, jak se i sebevědomé ženy nechají utáhnout na vařené nudli, opít rohlíkem, prostě nechat ošálit charismatickým mužem bez charakteru. Linda Keir rozehrála trojhru s psychologickým nábojem. Tři ženy pana Wrighta je společensky laděný, leč do mezilidských vztahů trefně sondující román, který i přesto, že není příliš akční, dokáže čtenáře udržet v napětí.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knihu zakoupíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

V kolektivu oblíbená

S Pavlem Taussigem jste se mohli potkat, pokud jste četli jeho životopisnou knihu Chlapec, který přežil pochod smrti… a natruc jsem neumřel!, který napsal pro svého syna k jeho jedenáctým narozeninám a vylíčil v něm své dětství v koncentračních táborech. V novém počinu nazvaném V kolektivu oblíbená vsadil také na vzpomínky, jež tentokrát olemoval humorem.

V ději se přeneseme do padesátých let minulého století, kdy v tehdejším Československu vládli komunisté a kdo byl na jejich černé listině, ten o pořádné zaměstnání nezakopl. Totéž čekalo i mladičkou Hanu, jejíž otec upadl v nemilost režimu. Stačilo však být ve správnou dobu na správném místě, což se Hance podařilo, a tak se mohla těšit z místa doručovatelky v bratislavském Státním nakladatelství beletrie, kde si všichni dělali, co chtěli, samozřejmě tak, aby to nebylo poznat. 🙂

Mladá, naivní dívka nahlíží pod pokličku organizace a zjišťuje, jak to v podniku chodí. Dochází ke spoustě tragikomických situací, které u pamětníků vyvolají nostalgický smích, u mladší generace vyloudí grimasu úžasu, že něco takového bylo vůbec možné.

Retro román ocení především ti, kteří dobu normalizace zažili a dokážou se rozpomenout na absurditu tehdejší doby. Hanku čeká hodně situací, v niž prokáže svou přirozenou inteligenci a zároveň se tzv. otrká, nabyde zkušenosti.

Pavel Taussig opět čerpá ze své minulosti, kdy v nakladatelství pracoval a své prožitky zapracoval do Hančina neotřelého příběhu. Přiznám se, že jsem měla trochu jiná očekávání, těšila jsem se na zážitky spojené s vydáváním knih a přiblížení tehdejšího knižního trhu a zpracování literatury. V knížce se tyto aspekty objevují, ale spíše jako doplňující prvek Hančina profesního života a až takový prim nehrají. Ale i já jako milovník retro jsem si nakonec v příběhu našla své. V každém případě se vám do rukou dostává zajímavý dobový počin psaný lehkou rukou a sršící humorem.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Christina

Máme tady další počin Stephena Kinga nazvaný Christina. Ale pozor, nejedná se o příběh, v němž by figurovala ženská postava, Christina je totiž jméno auta. Starý odrbaný Plymouth doslova a do písmene uhrane středoškoláka Arnieho, který udělá všechno pro to, aby svůj vysněný vůz vlastnil, i za cenu toho, že se to nebude líbit rodičům a nadšený nebude ani jeho nejlepší kamarád Dennis…

No wau, wau, wau. Zdálo by se, že se Christina tváří jako ryze chlapské čtení, protože auto a tak, ale opak je pravdou. Pro mě to byla premiéra, zrovna tuto knížku jsem nikdy předtím nečetla, takže jsem byla hodně zvědavá. A výsledek? Nadšení, a to velké. Arnieho auťák mě stejně jako své pasážery nabral, ujel se mnou ďábelskou cestu a pořádně vyšťavenou vyplivl až na konci.

Tentokrát autor zvolil zajímavé prostředí, děj situoval mezi studenty střední školy. Je konec sedmdesátých let, skupina Styx si zatím jen nesměle prodírá cestičku mezi hudební legendy, když Dennis s Arniem spatří Christinu a netuší, že jejich život nabere otáčky rychlejší než tachometr na nejnaspídovanějším závoďáku…

Je fakt, že King ani v této knize neubral ze své rozmáchlé ukecanosti a Christinu si tak „pojistil“ na úctyhodných 512 stran, které i přesto odsýpají a mírnou rozvláčnost vám dokonale vynahradí poslední třetina, která má spád a sviští jako kola Christiny, v některých úsecích ďábelské knižní jízdy jsem zapomněla i dýchat!

Spisovatel si vyhrál s atmosférou románu, v níž dominují proměny Arnieho osobnosti, kdy sledujeme, jak se z tichého a nenápadného chlapce stává běsnící magor. Jo, tohle autíčko s vámi udělá divy! Christina se nese v mysteriózním tónu, King používá poměrně sugestivní popisy, jejichž představivost zvyšuje lehké pohrávání s duchařinou. Prostě tohle budete hodně vnímat.

V závěru na vás čeká grandiózní, téměř filmové finále, od něhož je těžké odejít, třeba jen uvařit si čaj, natolik vás to pohltí.

Za mě je tento Kingův počin dynamický, sviští jako dobře seřízený stroj – no tak dobře, jako auto, které vám dal do kupy váš oblíbený servisák.

Pohonné hmoty šplhají vzhůru a výšek se vůbec nebojí, ale vy se chcete projet – není nic snazšího, než sednout s Arniem a Dennisem do Christiny a pořádně to rozjet, ať kola sviští.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, knížku pořídíte na eshopu.

Statek je rodu ženského

Ke čtení knížky Statek je rodu ženského mě nalákala obálka, která je veselá a příjemná na pohled. Anotace zase slíbila příběh plný dobré nálady, humoru a letní atmosféry provoněné ovocnými koláči. Společně ji napsaly čtyři spisovatelky – Jana Jurmanová, Dagmar Lachmanová, Radmila Tomšů a Kateřina Vágnerová. Na jeden počin poměrně velký počet autorů, ale v textu to nepoznáte, natolik působí celistvým dojmem.

Čtyři autorky přinášejí čtyři hlavní hrdinky – ženy různorodého věku i povah se řízením osudu i přesně mířených náhod sejdou na venkovském statku jedné z nich. Darja, Maruška, Bibi a Alex. Jedna je trochu marnivá, druhá citlivá, další je bohémka a ta poslední až moc praktická. Bude jim to ladit? A co muži? Mají v jejich životech místo? No však počkejte, uvidíte, jak si čtyři české amazonky poradí se svými protějšky, s nimiž není lehké žití. Právě proto, aby mužům dokázaly, že si poradí i bez nich, se uchýlí na půvabný statek v Jižních Čechách, který patří Darje.

Na sympatickou čtveřici čeká spousta nevšedních zážitků. Jejich jihočeské léto je plné adrenalinu od začátku až do konce. Musí si poradit s řemeslníky, kteří statek rekonstruují, s nevěrným manželem Marušky i roztržitým mužem Alex, který si ani nevšiml, že jeho žena někam odjela. A to není zdaleka vše.

Autorky si vyhrály s jednotlivými postavami, které vůbec nejsou nudné. U každé z nich vypíchly konkrétní povahový rys a pohrály si s různými situacemi, v nichž se ženy ocitly. Podle námětu by se mohlo zdát, že v případě této knížky jde o variaci na feministické téma, ale nebojte se, i když hrdinky působí bojovně a na chlapy mají tak trošku pifku, vše dopadne tak, jak má. Román Statek je rodu ženského na muže neútočí, ale poukazuje na to, jak může ve vztazích docházet k problémům i nedorozuměním a nebojí se je řešit pomocí vtipu a humoru. Především je to hold přátelství mezi ženami, které společně táhnou za jeden provaz, i když někdy spolu nesouhlasí.

Doporučuji tuhle knížku jako lék na splíny, obzvláště v této době, která nás bez rozdílu drtí a táhne do hlubin bezmoci a smutku. V rámci zachování duševní pohody si ji určitě přečtěte, je to taková milá pohádka pro dospělé o vztazích se šťastným koncem.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fortuna Libri, knížku pořídíte na eshopu.

Šeptuchy

Víte, kdo jsou šeptuchy? Znáte Podlasí? Že ne? Tak přijměte pozvání do kraje téměř mystického, kde se setkává minulost s přítomností, mrtví mluví s živými a problémy, či zdravotní neduhy všeho druhu řeší šeptuchy. Podlasí se nachází mezi Polskem a Běloruskem a dodnes zůstává opředené mýty a legendami.

V románu nazvaném jednoduše Šeptuchy se setkáte se dvěma dívkami, které v Podlasí prožily své mládí, vypravěčka, z jejíhož pohledu děj vnímáme, a její kamarádka Dorota. Dorotin otec pracuje jako hrobník, takže je jasné, že o nevšední zážitky nebude nouze, zvlášť, když Dorota mluví s mrtvými. Vůbec je život v Podlasí zajímavý, místní ženy pořádají dýchánky na lavičce na hřbitově a sledují své blízké, kteří již přešli na druhý břeh. A do toho vstupují šeptuchy se svými kouzly, do nichž vetkly léčitelské schopnosti…

Šeptuchy jsou fascinujícím svědectvím o životě v devadesátých letech v místech, kde se téměř zastavil čas. To, že je moderní doba zjistíte z indicií, které vám hrdinky nabízejí – čtou Bravo, nakupovat jezdí do Kauflandu, přesto máte během čtení pocit, že jste se zapomněli v čase, tak silně působí tradice a místní folklór, který nikdy z Podlasí nevymizel.

Děj je koncipován jako vyprávění, jehož jednotlivé střípky postupně dotvářejí ucelený obraz mystického kraje. Zpočátku jsem se nemohla začíst, chvíli trvalo, než jsem „naskočila“, ale jakmile jsem se v příběhu „usadila“, šlo to samo.

Šeptuchy hrají sice v příběhu důležitou roli, dozvíte se spoustu zajímavých informací o jejich činnosti, způsobu života, ale tu největší a nejdůležitější má samotné Podlasí. Rozervané, plné alkoholu, smutku, mostů mezi živými a mrtvými, Boha i šustícího Bravíčka. Je velmi těžké vymanit se z jeho područí, o čemž se přesvědčí i jedna z dívek, která přestože z rodného kraje odešla, odnesla si temný kraj s sebou.

Melancholické vyprávění, v němž se tvrdá realita mísí s magičnem, zaujme čtenáře, kteří rádi nahlížejí do životů druhých a nehledají tuctové čtení. Jak už přede mnou někdo podotkl, tento příběh by se mohl odehrávat kdekoliv – na sídlišti ve velkoměstě, stejně jako v zapadlé vesnici, ale je to specifické a charismatické Podlasí se svými šeptuchami, které mu dává ten správný náboj.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, knížku pořídíte na eshopu.

Krajina ledu

Se jménem spisovatelky Eowyn Ivey jste se už mohli setkat prostřednictvím knihy Dcera sněhu, v níž se autorka inspirovala pohádkou o Sněguročce a svůj příběh zasadila do nespoutané Aljašky. Zatímco Dcera sněhu je spíše něžným, snovým příběhem s nádechem fantazie a magična, Krajina ledu má příchuť dobrodružství, ale nebojte se, ani romantická linie chybět nebude.

.Děj je zasazen do období konce 19. století a sledujeme v něm průzkumnou výpravu proti proudu řeky Wolverine, jíž se účastní podplukovník Allen Forrester. Doma nechává svou mladou ženu a sám se vydává vstříc dobrodružství, ale také velkému nebezpečí.

Eowyn Ivey tentokrát pojala příběh jinou formou než ten předchozí. Je poskládán z deníkových záznamů, dobových kreseb a úryvků z tisku a rámuje ho současná korespondence mezi prasynovcem Allena Forrestera a kurátorem aljašského muzea. Dohromady tvoří úžasný počin, který osloví zejména čtenáře s touhou poznávat neznámá místa. Autorka se opět inspirovala skutečnými události, které přetavila v dobrodružný příběh, v němž představila také střet mezi tehdejší moderní civilizací a domorodými obyvateli Aljašky.

Dějem se vine milostná linie patřící manželům Forresterovým, Allenovi a jeho manželce Sophii, osamělé ve světě, který nepřeje chytrým a odvážným ženám. Sophie se postupem času stává průkopnicí ve fotografování, disciplině, pro níž v tehdejším společenství žen není místo. Sledujeme, jak se z původně zakřiknuté mladé dívky mění v sebevědomou osobu.

Krajina ledu není čtení pro každého. Pokud čekáte příběh, v němž zlehka procestujete Aljašku, jste na omylu. Eowyn Ivey se podařilo napsat hutný román, do nějž není snadné proniknout, nepřijmete-li téměř dokumentární styl, který autorka zvolila. Pokud se vám to, stejně jako mně, podaří, je to láska na téměř čtyřista padesát stran a ještě dál. Díky zvolené formě, jakou je knížka napsaná, působí děj autenticky a věrohodně a máte chuť dohledávat si další informace k tématu.

Spisovatelka Eowyn Ivey se mi líbí čím dál víc, nejen pro svůj osobitý způsob psaní, ale také pro destinaci, kterou si zvolila – Aljaška je jednou z mých oblíbených knižních destinací.

Vydejte se proti proudu aljašské řeky Wolverine a poznejte příběh, v němž se snoubí dobrodružství, odvaha a láska.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fortuna Libri, knihu pořídíte na eshopu.