Design a site like this with WordPress.com
Začít

Včerejší noci

Bývali čtyři, dva kluci, dvě holky. Seznámili se během studií a od té doby se od sebe neodloučili. Eve, Ed, Susie a Justin. Teď jsou dospělí, žijí své životy, což jim ale nebrání v tom, aby se pravidelně potkávali a trávili společný čas, třeba na oblíbeném hospodském kvízu. Vůbec nevadí, že Eve už roky tajně miluje Eda, přestože on má dlouholetou přítelkyni. Eve věří v osud a předurčení, věří, že jsou s Edem stvoření jeden pro druhého a láska si je prostě najde v pravý čas. Ale pak se stane něco, co pořádně otřese vztahy i vzájemnou důvěrou. Nezůstane kámen na kameni, stará a dosud dobře ukrytá tajemství vyplouvají na povrch.

Mhairi McFarlaneové u nás před pár lety vyšla kniha nazvaná Na první pohled, kterou jsem považovala za příjemnou romantickou jednohubku. Musím říct, že aktuální počin, spadající pod hlavičku nakladatelství Cosmopolis a pojmenovaný Včerejší noci, mě totálně dostal, je mnohem vyzrálejší a hraje na vážnější notu.

Ani tentokrát nechybí romantika, ale je to přesně ten typ, který mám ráda. Chytrá, svěží, nevnucující se. A navíc autorka zamíchala emocemi postav, přidala starosti a těžké chvíle, takže se román nese v melancholickém tónu. Být dospělý a někoho bezhlavě milovat, to dá fušku, přestože máte dojem, že držíte situaci pevně pod kontrolou.

Během čtení si myslíte, že máte hrdiny přečtené a víte, co od nich můžete čekat, ale autorka si pro ně připravila spoustu vztahových nástrah a překvapení. A nejen pro ně, i vy zjistíte, že spousta věcí není takových, jakými se zdají být, stejně jako hlavní postavy, které projdou mnoha změnami – a to nemyslím vzhledovými. 🙂

Příběh je podán prostřednictvím Eveina vyprávění – ich formou, takže veškeré situace vidíte pouze jejíma očima. Jste svědky jejího myšlení, vstřebáváte názory, které má na život a lásku a spolu s ní odhalujete roušku skrývající nejen její tajemství.

Příběh z pera Mhairi McFarlaneové se mi dostal pod kůži, ocenila jsem, jakým způsobem autorka zpracovala stěžejní námět knihy – mezilidské vztahy, které bývají komplikované.

Včerejší noci jsou určeny zejména čtenářkám, které rády přemýšlejí o lásce a všem, co s ní souvisí.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, knížku koupíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Se žirafami na západ

Woodrow Wilson Nickel má sto pět let. Úctyhodný věk, že? A to ani nevíte, co všechno má Woody za sebou. Například neuvěřitelnou cestu s žirafami napříč Amerikou. Nikdy by se s tím nechlubil, ale když se dozví, že žirafy pomalu vymírají, neotřelý zážitek se mu vybaví. Aktuálně sice žije v léčebně pro veterány, ale prostřednictvím vzpomínek, které si zaznamenává, se opět stává mladým chlapcem, který prožije velké dobrodružství.

Píše se rok 1938. Amerika se jen pomalu vzpamatovává z hospodářské krize – jde to vůbec? Hitler se chystá na svou největší a nejhorší razii. Američané chtějí trochu světla ve tmě, touží zažít něco hezkého a milého, takže téměř všichni zpozorní, když se objeví zpráva, že do kalifornské zoologické zahrady míří dvě žirafy, které přežily hurikán. Woody, jenž na světě zůstal v téměř osmnácti úplně sám, cítí příležitost, jak se dostat do vysněné Kalifornie. A tak se ani nenaděje a řídí náklaďák s dlouhokrkým nákladem a společníkem, který mu moc nedůvěřuje, navíc je sleduje krásná zrzavá fotografka, toužící splnit si tajná přání.

Román Se žirafami za západ je barvitý, akční příběh s lehkým nostalgickým nádechem. Jak by ne, když se spolu s Woodym podíváme do daleké minulosti. Děj je rozdělen na dvě části, současná linie sleduje víc než stoletého Woodyho, kterému na světě už nikdo nezůstal, jak okřívá díky návratům do minulosti. V léčebně ho skoro nikdo nechápe, mají ho za senilního staříka s rozmary přiměřenými jeho věku, ale opak je pravdou. Jakmile se Woodrow ponoří do historie, ožívá před námi druhá linie plná dobrodružných příhod, nad kterými se až tají dech. Na první pohled se zdá chlapcova mise jednoduchá, ale na konci zjistíte spolu s ním, o čem je opravdový život, jakou roli v něm hraje přátelství, láska i odvaha.

Woodyho si s jeho rošťáckou povahou zamilujete. Je divoký, trochu horlivý, se srdcem na správném místě – což zvířata poznají na první dobrou. Autorka moc hezky popisuje jeho vztah k žirafám, něhu, jíž se nebojí ukázat.

V příběhu se odráží konec třicátých let, doba nelehká pro celý svět, přesto putování žiraf za novým domovem působí velmi optimisticky a hřejivě, ve čtenáři doznívá ještě dlouho po přečtení. Lynda Rutledge napsala román, který v hlavě vidíte jako film, vlastně si o převedení na filmové plátno svým námětem i zpracováním přímo říká.

Hledáte-li neotřelý román, jehož námět není tuctový, počin Se žirafami za západ by se vám mohl trefit do noty.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, knihu zakoupíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Tátovo indiánské léto

Juliane bude brzy čtyřicet, je matkou sedmiletého kloučka a manželkou rodinně založeného Gaetana. Ve svém životě potřebuje řád a jistotu, proto ho má nalajnovaný a jakékoli vychýlení ji psychicky rozhodí. Její otec Jean je pravý opak. Všude je ho plno, miluje překvapení a má poměrně svérázný humor. Když jeho dům poničí požár, Jean se stěhuje k Juliane. To je teprve hukot, sešly se dva úplné protiklady, horší to snad být nemůže. No, vězte, že může. Jean byl vždycky excentrický, ale to, co předvádí u Juliane, překračuje všechny meze. Dcera si uvědomuje, že otcovo chování není jen tak. Ve vzduchu visí vážný problém, o čemž vypovídají i lékařské zprávy. Život celé rodiny je najednou vzhůru nohama, Juliane ztrácí půdu pod nohama a zjišťuje, že někdy se člověk musí přestat kontrolovat, žít ze dne na den a brát život takový, jaký je.

Virginie Grimaldiová je trefnou glosátorkou mezilidských vztahů, zejména těch rodinných, o čemž mě přesvědčila v románu Cesta na sever. Opět řeší mezigenerační vztahy mezi rodiči a dětmi, všímá si rozdílů v povahách, z nichž pramení mnohá nedorozumění. V aktuálním počinu Tátovo indiánské léto se zabývá také skutečností, kdy se musí rodina vyrovnat s nečekanou diagnózou svého člena a připravit se na nevyhnutelné, což zpracovala velmi citlivě a jemně. Zároveň nechybí pověstný francouzský situační humor, který tak dobře známe z komedií, v nichž se členové rodiny nemůžou na něčem dohodnout a jejich názorové výměny tak probíhají s půvabem a šarmem jim vlastním. Konkrétně v této knize je vtipným elementem matka hlavní hrdinky, která svého bývalého manžela nedokáže vystát, přesto je mu neustále nablízku. Zatímco jejich slovní přestřelky rodinu děsí, čtenáři se baví.

I přes humorný podtón je Tátovo indiánské léto nádherným, melancholicky laděným románem, poctou rodinným vztahům, zejména těm mezi otci a dcerami. Bohémského, věčně mladého Jeana si zamilujete na první dobrou a zjistíte, že se zlehka usmíváte, kdykoli nastoupí na scénu se svými ztřeštěnými kousky. Stejně tak je snadné oblíbit si i trochu upjatou Juliane, výrazný rodinný typ s ochranitelskými pudy.

Čtení pro všechny milovníky rodinných příběhů, v nichž slzy střídá smích, to je Tátovo indiánské léto, které zaujme čtenáře napříč generacemi.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knížku koupíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Knižní tip týdne: Nikdy není pozdě

Nikdy není pozdě. Tak od této knihy jsem za základě chování hlavních postav čekala spíše psychothriller, v němž se bude řešit domácí násilí. Nakonec se z toho vyklubal společenský román s velkým přesahem, to chování tam má poměrně velký význam.
💔💔💔
Sledujeme příběh dvou manželských párů, jejichž světy se osudově protnou a změní na společné dovolené. Jak? Proč? Dozvíte se.
💔💔💔
Nick Alexander se zaměřil na manželské vztahy, na to, jak někteří jedinci dokáží s druhými obratně manipulovat ve svůj prospěch. Někdy násilí nemusí být nutně fyzické, aby člověka zlomilo a ubilo veškeré jeho sebevědomí. V této knize jsou dvě mimořádně nesympatické postavy, které mi hodně lezly krkem, fakt že jo.
💔💔💔
Nikdy není pozdě je pozvolna plynoucím příběhem dvou rodin, jejichž členové mění dosud zavedené zvyky a začínají znovu. Možná během čtení vytušíte, kam by tak mohl směřovat, ale určitě víte, že život není snadný, zvláště musíte-li se ohlížet na děti.
💔💔💔
Byla jsem hodně příjemně překvapená, nakonec jsem psychothriller sice nedostala, ale objevila jsem autora, umí dobře psát o lidech a jejich vzájemných vztazích. Doufám, že si od něho ještě něco dalšího přečteme.

Deník zoufalé třicítky

Lence je třicet dva. Spousta jejích vrstevnic má v tomto věku manžela a děti, někdy nádavkem dům i s hypotékou. Lenka svou spřízněnou duši stále nenašla, má pocit, že ji muži snad ani nevidí. Za to nesmírně přitahuje trapasy všeho druhu. To je kombo, co? Lenka se zařekne, že se na hledání pravé lásky vykašle, pokud se jí nepodaří do konce roku zakotvit ve vztahu. To je výzva, že?

Tak tohle byla trefa do černého. Humorný román (nejen) pro ženy s hlavní hrdinkou, která se trochu plácá v životě. Zoufalka? Ani ne, Lenka je úplně normální třicítka, která jen dosud nenašla toho pravého. Nevadí, určitě ho najde i přes kopu veselých zážitků, někdy i trapasů, které na ni během „mise“ čekají. Máte v knížkách rádi humor a vtip? Tak se dočkáte i v tomto počinu trefně pojmenovaném Deník zoufalé třicítky. Možná vám to v něčem trochu připomene dnes již kultovní Bridget Jonesovou.

Martina Boučková napsala vtipný příběh, v němž se pořád něco děje. Lence, samozřejmě. Nudit se tudíž nebudete, není na to čas ani prostor, před vámi se odvíjí svižně odsýpající děj vyprávěný hlavní hrdinkou. Autorka nabízí zábavné čtení, v němž je humoru a vtipu tak akorát. Není křečovitý, naopak, baví od počátku až do konce. Lenčiny příhody jsou úsměvné, někdy trochu ztřeštěné, ale naprosto hodnověrné. Mohly by se v reálném životě přihodit komukoliv.

Deník zoufalé třicítky je vtipné čtení ze života, které vás pobaví. Odpočinková četba s lehce romantickým nádechem pro všechny, které baví život i s občasnými karamboly. S humorem jde totiž všechno líp.

Za recenzní výtisk děkuji spisovatelce Martině Boučkové, knížku koupíte na eshopu Albatros Media.

Černý telefon a jiné příběhy

Spisovatele Stephena Kinga není třeba představovat. A co Joe Hill, říká vám to něco? Nejedná se o pseudonym, byť je King rád využíval, ale o jméno jeho syna, které se psaní také věnuje. A světe, div se, dokonce píše stejný žánr jako taťka. Mám už za sebou dnes už kultovní Vánoční říši – můžete ji znát i pod novějším názvem NOS4A2, která mě moc bavila. Joe Hill je mimo jiné i autorem povídkových souborů, takže jsem byla zvědavá, jak se popasoval s kratšími útvary.

Titul Černý telefon a další příběhy vyšel ve druhém přejmenovaném vydání. To předchozí neslo název podle jedné z povídek – Bobby Conroy vstává z mrtvých a jiné strašidelné příběhy. Obě knihy přeložil Ondřej Skoupý. A co na nás čeká? Pořádná porce hororově laděných historek. Jak to u povídkových knih a bonboniér bývá, vždy na vás čekají lepší kousky, které zhltnete a nevíte jak, stejně jako ty, jimž na chuť přijít nemusíte, ale to už záleží na osobní chuti každého z vás.

Sbírka začíná povídkou Nejlepší nový horor. V ní se setkáme s Eddiem Carrolem, editorem hororových sborníků. V poště mu aktuálně přistane zajímavá povídka s poetickým názvem Knoflíček. Zajímavá, leč kontroverzní. Eddie se rozhodne najít autora, po němž jako by se slehla zem. Eddie ani v nejmenším netuší, že tím rozpoutá největší horor svého života. Tak tahle povídka je jednou z těch, které se mi líbily, podnítily mou fantazii, která pracovala na plné obrátky. Zfilmován byl sice úplně jiný příběh, Černý telefon, a to s charismatickým Ethanem Hawkem, ale i Nejlepší nový horor by byl pro svou tísnivou, strach podněcující atmosféru skvělým adeptem.

Soubor obsahuje celkem šestnáct hororově či mysteriózně laděných knižních bonbónků. Spolu s první povídkou se mi hodně líbila i další nazvaná 20th century ghost o dívce navždy uvězněné v kině, která je mimo jiné i nostalgicky laděná, nebo posmutnělá Pop art o osamělém nafukovacím chlapci. U některých povídek mi nebylo nějak extra fajnově, důkazem je poměrně nechutná kafkovsky laděná záležitost Uslyšíš zpívat cvrčka, ta mi příliš nesedla. Za to Bobby Conroy vstává z mrtvých se mi zamlouvala hodně, opět povídka, u které i trochu přemýšlíte, kam by se ubíral život hlavní postavy, kdyby…

Joe Hill svého otce nezapře vzhledem ani psaním. Není tedy tolik popisný, jeho povídky jsou na rozdíl od Kinga o fous úspornější, ale co se týče využívání fantazie, jsou na tom oba pánové podobně. Joe Hill úspěšně rozvíjí vaši představivost, pokud ji máte jen trochu víc bujnou, užijete si vizuální představy z povídek do sytosti. Joe Hill umí vykreslit atmosféru, mnohdy dost tísnivou, zjistíte, že vás někdy i mrazí – jestli příjemně, to záleží na tom, jak moc si v hororech a mysteriózních příbězích libujete… a taky v otevřených koncích.

Tak co, zkusíte tuto výběrovou krabičku povídkových bonbónků? Který z nich vám zachutná nejvíc?

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, na jehož eshopu knížku zakoupíte.

Pozůstalí

Po smrti manžela Pavla zůstává Jitka jako paralyzovaná. Zdánlivě funguje, stará se o syna, denně vaří a uklízi, není však schopná chodit do práce. Vše se zhorší, když se dozví, že manžel nezemřel na srdeční selhání, jak si celá rodina myslela, ale spáchal sebevraždu. Proč, to nikdo netuší. Pozůstalí. Ukazují prstem jeden na druhého a nedokážou svůj smutek společně sdílet. Jitka zůstává sama proti manželově rodině, která jí Pavlův čin dává za vinu. S každým dalším dnem, jenž od události uplynul, je na tom Jitka hůř. Tchyně se jí plete do výchovy syna Tomáška, kterému je teprve devět, přesto se chová jako puberťák. Je v něm něco zkaženého, nebo se jedná o osobitý způsob vyrovnávání se ztrátou?

Už ve svých předchozích počinech Alžběta Bublanová dokázala mistrně nahlédnout do nitra svých postav, ať to byla stárnoucí, osamělá žena v novele Barák, neotřele provázaní hrdinové z díla Ti, kterým se narodíš, či autorka sama v autobiografické próze Život s panikou. Podařilo se jí to i v novince nazvané lakonicky Pozůstalí.

Spisovatelka v útlé novele otevírá téma, které je s námi od počátku věků, přesto se o něm příliš nemluví. Jak se vyrovnat se zármutkem po odchodu blízké osoby, zejména tom nečekaném? Hlavní postavě Pozůstalých Jitce se to příliš nedaří. Je pod drobnohledem příbuzných ze strany manžela, kteří ji s oblibou utvrzují ve známém rčení, že krev není voda. Podle nich Jitka nemá právo truchlit v takové míře jako oni. V příběhu do popředí vystupují dvě poměrně nesympatické osoby, Jitčina tchyně a švagrová Alice. Jejich chování mě mnohdy vytáčelo do běla. A nutno říct, že se to občas dařilo i Jitce, tápající nejen ve vztahu k synovi, ale zejména k sobě samé. Celá tato rodina mi přišla velmi toxická, ani z jednoho člena jsem neměla dobré pocity a po celou dobu ve mně klíčil pocit, že nevyrovnané vztahy mezi sebou museli mít už předtím.

Alžběta Bublanová se soustřeďuje na rodinné vztahy, které jsou ovlivněny ztrátou blízkého člověka.Jak ji překonat? Nechat smutek prýštit ven tak dlouho, jak je potřeba? Jak se vyrovnat s vědomím, že jsme všichni smrtelní? Na tyto otázky univerzální odpověď neexistuje, jak všichni víme. Také Jitka zvolila svůj způsob truchlení, který se všem čtenářům líbit nemusí. Dny hlavní hrdinky plynou i po smrti manžela klidně. Zdánlivě klidně, máme pocit, že Jitka dělá dokola to stejné, vaří, pere, uklízí, ale pod povrchem to pěkně bublá. Ani ona, ani další pozůstalí netuší, jak naložit s faktem, že jejich milovaný odešel ze světa dobrovolně.

Autorka píše prostým stylem bez zbytečného patosu a květnatých vět, je věcná, což se k této novele hodí. Pozůstalí nejsou jednoduchým čtením, byť mají jen něco málo přes dvě stě stran. Možná je přečtete jen za jedno odpoledne, přesto ve vás budou ještě dlouho rezonovat a nabízet spoustu otázek i myšlenek týkajících se smrti a života po ztrátě.

Za recenzní výtisk děkuji spisovatelce Alžbětě Bublanové, knížku můžete pořídit na eshopu Knižního klubu.

Jedna dobrá věc

Liv Brooksová si myslela, že žije šťastný a spokojený život s manželem, ale opak byl pravdou, ani se nenadála a v pětačtyřiceti letech najednou zůstává sama. Rozhodne se přestěhovat z rušného Londýna do poklidného Yorkshire, do vesničky, kde žili kdysi její prarodiče a kde bývala šťastná. Nové začátky jsou těžké vždycky a je jedno, jestli vám je dvacet, čtyřicet, či osmdesát. Liv je odhodlaná neotáčet se zpátky a změnit svůj život, jak se říká, od podlahy.

Alexandra Potterová už dávno není autorkou ztřeštěných romancí, v nichž nerozhodné hrdinky tápou v milostných vztazích a neví, co si se sebou počít. Spisovatelka zraje spolu se svými knížkami, s románem „Zpovědi trosky po čtyřicítce“ na scénu přicházejí zralé čtyřicátnice, které sice bojují s nástrahami života, ale už jsou ošlehané zkušenostmi a vědí, co chtějí. Stejné je to i s Liv, velmi sympatickou postavou nejnovějšího románu Jedna dobrá věc.

Vyprávění o změnách a nových startech i restartech sledujeme prostřednictvím samotné Liv, jejíž dějová linie je psána ich-formou. Dalšími zásadními postavami, které sledujeme už z pohledu třetí osoby, jsou osamělý starý muž Valentine, malý kluk Stanley, bývalý rebel Ben, Livin kamarád z dětství, či teenagerka Maya, s nimiž Liv naváže bližší vztahy. Jejich světy, tak různé, se vzájemně propletou. Aniž by to čekali, dokážou se navzájem obohatit. Zapomenout nesmíme ani na ten nejlepší stmelovací prvek na světě – psa Harryho, kterého si Liv, doposud zarytá antipejskařka, vzala z útulku. Prostě a jasně řečeno, tenhle počin se autorce mimořádně vydařil, považuji ho za dosud nejlepší, ze všech, které napsala.

Do rukou se vám dostává milé, hřejivé, laskavé čtení, v němž není nouze o klišé v knihách často využívané, ale věrte mi, tady to všechno funguje, ať už se jedná o mezigenerační vztahy, nebo tolik oblíbené téma rekonstruování starého domu a setkání s láskami z mládí. Alexandra Potterová namíchala čtivý koktejl, v němž nechybí romantika, svěží humor (díky za chvíle smíchu, chlupáči Harry), stejně jako smutek a melancholie. Při čtení se občas přistihnete s lehkým úsměvem na rtech, možná vám do očí vhrknou slzy, v každém případě si uvědomíte, že vám přátelství mnohdy dá víc, než materiální věci.

Blíží se podzim, večery budou delší a sychravé počasí čím dál častější. Čím jiným si zpříjemnit období, které si o knížky přímo říká, než dobrým „feel good“ románem? Počin Jedna dobrá věc spisovatelky Alexandry Potterové je skvělou volbou.

Za recenzní výtisk děkuji magazínu Knihkupec, knížku zakoupíte například na eshopu knihkupectví Dobrovský.

Byt nad Seinou

Notoricky známé rčení, že člověk k něčemu přijde jako slepý k houslím, dokonale sedí na Aurelii Leclairovou, která po své babičce zdědila luxusní byt v Paříži. Když zjistí, že je plný obrazů a nádherných šatů, vůbec neví, co si o babičce myslet. Jeden z obrazů vede k restaurátorovi Gabrielu Seymourovi, jehož rodině by mohl patřit. Aurelia a Gabriel se noří do pátrání po identitě uměleckých děl a rozkrývají bolestnou kapitolu francouzských dějin.

Píše se rok 1942 a v Evropě zuří válka. Paříž je pod nadvládou nacistů, nikdo si není jistý vlastním životem. Estelle Allardová zpívá v hotelu Ritz, užívá si pozornost okupantů, kteří ji zahrnují dobrým jídlem a nákladnými róbami. Navenek se Estelle jeví jako typická kolaborantka, ale pravda je někde jinde. Estelle pomáhá v odboji, veškerý blahobyt je jen zástěrka pro její činy, vždyť jídlo se dá rozdat potřebným a šaty zpeněžit… Estelle velmi těžce nese, když židovskou rodinu ze sousedního bytu, její nejlepší přátele, policie násilně odvleče, o to víc se snaží pomáhat. Když se potká s tajemnou neohroženou špionkou Celine, jejich cesty se osudově protnou.

Kelly Bowenová pro svůj román Byt nad Seinou zvolila oblíbené střídání historické a současné linie se třemi hrdinkami v čele. Děj je velmi akční a mistrně splétá obě linky dohromady. Nemáte čas nudit se, emoce se stupňují s každou scénou, v níž neohrožené ženy jednají ve jménu odboje.

Kniha mi připomněla romány Natashi Lesterové, zejména Pařížskou švadlenu a Dům na Riviéře, které se francouzského válečného odboje bytostně týkají. Vlastně čtete x-tou variaci na toto téma, neboť románů, v nichž v hlavní roli figuruje okupovaná Paříž a odboj, bylo napsáno už hodně. Ale na tom vůbec nezáleží, protože Byt nad Seinou je prostě úžasný, plný napětí, vypjatých emocí i lásky, která naštěstí nespadá do kýče a klišé.

Hledáte-li kvalitní příběh mapující život statečných lidí za druhé světové války, kteří se nebáli riskovat své životy a dát všanc pohodlí pro záchranu druhých, počin Kelly Bowenové si určitě nenechejte ujít, stojí za to.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knihu koupíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Poslední měsíční dívka

Poslední, co by Lizzie Moonová chtěla, je vrátit se domů. Z rodného městečka odešla, jakmile dovršila dospělost a doufala, že už se tam nikdy neukáže. Její rodina totiž roky čelí šeptandě šířící se napříč městem. Lizziina babička Althea, přírodní léčitelka, byla neprávem nařčena z vraždy a Lizzie to velmi těžce nesla. Po její smrti se mladá žena vrací zpět, aby rodinné jméno očistila, přesto v domě, který zdědila, zůstávat nechce…

Barbara Davisová napsala pozoruhodný příběh, který cílí zejména na čtenářky romanticky laděných příběhů. Ve své knize nazvané Poslední měsíční dívka se zaměřuje na rodinné vztahy a na pouto mezi ženami jednoho rodu.

Postavy knihy jsou vylíčeny poměrně plasticky, autorka jim vtiskla osobité charaktery, nejsou jen kladné, hodně ve svých životech chybují a jejich svérázné chování vás v určitých chvílích i vytočí. Tento příběh má šťávu a nenudí plytkým dějem. Obecně knihám nesluší, když se v nich míchá mnoho protikladných žánrů, v Poslední měsíční dívce to však funguje dokonale. Spisovatelka namíchala čtivý knižní koktejl stejně pečlivě, jako její knižní hrdinky míchají byliny. Romantika se snoubí s napětím, nechybí zločin, který se sice stal dávno, ale jeho stín se neustále vznáší nad farmou Moonových. Nádech mysteriózna a tajemna v ději dodává magie. Ale nebojte se, žádná kouzla a čáry, ale nenásilné využívání tradičního léčitelství a s ním spojených rituálů, které ženy rodu Moonových využívají stovky let.

Pokud stejně jako já milujete příběhy odehrávající se na maloměstě, kde zná každý každého a ví o něm téměř vše, užijete si i tento příjemně plynoucí příběh o lásce, rodinných poutech, tajemství, nenávisti i odpouštění, které má mnohdy očistný účinek.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knihu pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.