Dolanův cadillac

Pokračujeme v kingojízdě. Po poměrně rozsáhlých románech tady máme povídky, prozaické epické útvary kratšího rozsahu, jak je známo. Jaké budou v podání spisovatele, který si libuje v pompézních popisech a rád líčí události do nejmenšího detailu? On sám v předmluvě zmiňuje obsáhlost svých děl, a ví, že v povídkách se musí krotit. Jaké tedy povídky v souboru Dolanův cadillac jsou? Podnítí vaši představivost?

Kniha obsahuje celkem jedenáct povídek, které původně vyšly v obsáhlém počinu Noční můry a snové výjevy a jehož druhá část vyjde na podzim jako Pátá čtvrtina.

Povídky mají jednu fantastickou vlastnost. Můžete je v knize číst po řadě, jak jdou za sebou, nebo na přeskáčku. Vybírat si nejdříve ty, které vás zaujmou nejvíc, přeskočit ty nudné a vrátit se k nim později. Je to jako s výběrovou bonboniérou, z níž vám některé bonbony chutnají víc, jiné míň a je na vás, co si vyberete. I mě některé povídky zaujaly víc a utkvěly mi díky námětu a typickému Kingovu zpracování v paměti. I na těch několika málo stránkách, na nichž se povídky nacházejí, dokázal rozehrát mistrnou hru s představivostí. Ještě teď si díky bravurní povídce Prst dávám pozor, když otevírám dveře koupelny a jdu k umyvadlu.

Hned první povídka nazvaná Dolanův cadillac /podle ní nese výběr své jméno/ se řadí mezi ty, které určitě nezapomenete. Hlavní roli hraje pomsta a můžeme jen žasnout nad urputností hlavního hrdiny, který neváhal svůj život podřídit odvetě za mrtvou manželku a dovést ho k precizní dokonalosti.

Bavila mě i povídka Taťka, která se nesla v lehce humorném stylu. V roli vypravěče se objevuje záporná postava a nabízí tak trochu jiný pohled na děj.

Moje představivost jela na plné obrátky u povídek Zuby a Prst. Obě jsou hororově laděné, obě jsou napsány hodně barvitě a působí jako filmový snímek.

Každý si z těchto jedenácti kousků určitě vybere svého vlastního favorita. Možná se shodneme, možná se právě vám bude líbit povídka jiná. V každém případě před sebou máte slušnou sbírku historek v hororovém kabátku a některé jsou i psychologicky laděné.

Stephen King musel ubrat ze své košaté slovní zásoby a tentokrát nebýt tak obsáhlý, jak jsme zvyklí u románů. Ve svých povídkách dokazuje, že umí nastínit zápletku i popis tak, aby podnítil čtenářovu fantaziii a nechal ji pracovat na plné obrátky.

Dolanův cadillac je dobrou volbou pro čtenáře, kteří se s tvorbou Stephena Kinga seznamují a chtějí si ho „osahat“, k čemuž jsou kratší povídky ideální.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, kde si Dolanův cadillac můžete pořídit.

Rose Madder

Rosie žije už čtrnáct let v manželství s policistou Normanem. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby… kdyby Norman nebyl sadista a psychopat. Čtrnáct let dobře mířených ran, modřin a strachu, co je zase špatně, vždyť dům je uklizený, večeře teplá, pivo vychlazené. Rosie nikdy neví, jak její den dopadne, jestli půjde spát normálně nebo se šrámy na těle i duši. Jednoho dne ale pohár její neskonalé trpělivost přeteče a Rosie se rozhodne k radikálnímu řezu. Od svého manžela odchází. Vybere si místo vzdálené stovky kilometrů, aby začala znovu. Nové jméno, nová práce, nový byt a v něm obraz, který… Tak to si už přečtěte sami a připravte se na poměrně divokou jízdu.

Nakladatelství Beta úspěšně pokračuje v reedici knih Stephena Kinga. Rose Madder je jednou z těch, které se díky námětu zapamatujete, o tom vás spisovatel přesvědčí hned na začátku. Scény domácího násilí jsou drsné a syrové, vnímáte každou ránu na Rosiině těle, každou kapku krve. Celkově je román hodně sugestivní a díky barvitým popisům s důrazem na detaily se před vámi odvíjí jako film.

Domácí násilí je bohužel stále aktuální téma. King v Rose Madder předkládá portrét ženy, které se podaří z područí sadistického manžela unikout, sledujeme její proměnu v sebevědomou osobu. Rosie si určitě oblíbíte. Sice jí trvalo roky než se odhodlala ke změně, ale o to víc se pak dere do popředí její houževnatost a odvaha.

Rose Madder je román, který se prvoplánově tváří jako psychologický. Ale nebyl by to Stephen King, aby to bylo jen tak. Díky tajemnému obrazu, který si Rosie pořídila, nahlédnete do jiného světa, stejně jako Alenka za zrcadlem. Ano, příběh zavání žánrem fantasy, ale to vůbec není problém, realita se snovým světem k sobě ladí a ke spisovateli to prostě patří.

V tomto díle se Kingovi podařilo reálně, v podstatě až děsivě vystihnout povahu psychopata. Psychopata s velkým P, protože to, co v postavě Normana Danielse čtenářům servíruje, je masakrální sonda do duše šílence. Pokud čtete Chrise Cartera, víte, co mám na mysli. Rosiin manžel je prototypem brutálního člověka, psychicky narušeného, pro něhož neexistuje ne a pomsta je hnacím motorem. Máte-li dobrou představivost, u některých scén si budete přát, abyste měli spíše zatmění, tak věrohodně jsou napsány.

I když se u větší části čtenářů Rose Madder řadí spíš mezi průměrná Kingova díla, mně se docela vryla pod kůži, a i přes fakt, že se nese v duchu fantasy a lehce se dotýká i hororového žánru, ji řadím mezi výborné psychologické romány. Určitě by si ji měly přečíst ženy, jichž se tématika domácího násilí nějakým způsobem dotýká.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, kde si Rose Madder můžete pořídit.

Nezbytné věci

Znáte městečko Castle Rock? Pokud se řadíte mezi fanoušky Stephena Kinga, určitě ho máte díky několika jeho románům „prochozené“ skrz na skrz. Objevilo se také v knize Nezbytné věci, kterou znovu po několika letech vydalo nakladatelství Beta.

Nezbytné věci je název nového a tajemného obchůdku, který si v Castle Rock otevřel charismatický Leland Gaunt, obchodník se vším, po čem vaše srdce touží. A není drahý, považte! Za zboží si účtuje jen zlomek jeho reálné hodnoty, zbytek mu doplatíte drobnou protislužbou. No není to skvělé? I Horst Fuchs může závidět.

Pro obyvatele malého městečka, kde život plyne vcelku poklidně, je obchod Nezbytné věci doslova zjevením. Jako vosy na bonbón se slétávají k panu Gauntovi, aby si koupili své vysněné poklady. Jejich peněženka nepláče, a ta slíbená služba obchodníkovi? Vždyť je to jen malý žertík, který provedou některému spoluobčanovi. Asi už tušíte, že to nebude jen obyčejná legrácka. Pan Gaunt to má promyšlené do detailů. Jakých? Uvidíte sami, jen vstupte, zboží už čeká…

Stephen King mi opět dokázal, že je mistrem svého oboru. Nezbytné věci přesahují úctyhodných 600 stran a jsou od první až do té poslední doslova našlapány. I tady spisovatel dokazuje, že je milovník detailů a podrobných popisů, které vždy mají v ději své opodstatnění a jsou důležité pro pochopení souvislostí. V knize se mu podařilo vystihnout ospalou atmosféru amerického maloměsta, kde si všichni vidí do talíře a jeden o druhém toho ví víc, než sám o sobě.

Znáte písničku Balíček karet? V ní si americký voják během bohoslužby vykládá karty a vysvětluje, že Bibli vůbec nepotřebuje, protože nejdůležitější biblické výjevy jsou právě na jejich obrázcích. Podobné je to i s touto knížkou. Před vámi leží dokonalá psychologická příručka pojednávající o lidském chování. King prostřednictvím svého příběhu poukazuje na největší neřesti lidí, které je mohou dovést do záhuby. Chamtivost, závist, lež vybublávají na povrch poté, co si spokojení zákazníci odnesou vysněnou věc. A jakmile provedou onen žert, jenž slíbili panu Gauntovi, je to jako řetězová reakce, jako dominový efekt. Zlo plodí zlo, už je jedno, kdo s kým býval zadobře a kdo se mezi sebou hádal. Rozpoutané násilí nejde zastavit, kdysi klidné městečko je plné mrtvol. Leland Gaunt, mimochodem jeden z nejcharismatičtějších záporáků, si mne ruce, zatímco místní šerif Alan Pangborn má plno práce s vyšetřováním. Vůbec se mu nelíbí, že panu Gauntovi propadla i jeho přítelkyně Polly Chambersová, jinak rozumná a věcně smýšlející žena.

V Nezbytných věcech kromě rafinované zápletky promyšlené do posledního detailu je důležitý také fakt, s kým máte tu čest. King si vyhrál s lidskými povahami, aby nabídl pestrou plejádu charakterů a u každého jednotlivce vypíchl to podstatné. Ať už je to konfliktní a vznětlivá paní Jerzycková, ustrašená Nettie, férová Polly s tajemstvím, jež ji tíží jako balvan, nebo právě šerif Pangborn, klaďas jako hrom, na žádného z nich nezapomenete. A ani Stephen King nezapomněl, a opět nechá zemřít pár postav, které si oblíbíte na první dobrou, tak jak to má ve zvyku.

Užila jsem si to, doslova jsem si lebedila. Popisný a podrobný Kingův styl mám hodně ráda, nevadí mi, že se někdy vrtá v detailech. I mně Leland Gaunt učaroval, především v tom smyslu, že jsem přemýšlela, jestli bych si u něj něco koupila nebo statečně odolala. Oblíbila jsem si Polly s Alanem, stejně jako malého Briana, vůbec prvního zákazníka obchodu, a Nettie. Trnula jsem hrůzou, když někdo z lidí zrovna prováděl slíbený žertík, protože… No, nebudu prozrazovat, začtěte se sami, stojí to za to.

Nezbytné věci jsou nezbytnou věcí položkou na seznamu fanoušků Stephena Kinga, stejně jako těch, kteří ocení vynikající a řízný příběh, v jehož finále bude bojovat dobro a zlo. Tak co myslíte, kdo bude vítězem?

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, na jehož eshopu si Nezbytné věci můžete koupit.

O psaní

Tohle je Stephen King, jak ho neznáte. Známý spisovatel přichází tentokrát ne s románem, ani povídkovou knihou, ale s počinem, v němž přináší jako na dlani svůj život a také přihodí několik skvělých tipů a rad začínajícím spisovatelům. Že je to divná kombinace? Zkuste se začíst a uvidíte sami, stojí to za to.

Kingovy memoáry O psaní, které vydalo dvorní nakladatelství tohoto spisovatele u nás, nakladatelství Beta, jsem měla tu čest číst už kdysi dávno, ještě v prvním překladu, který tehdy spáchala Iva Pekárková. Možná si na něj vzpomenete, protože se vůbec nepovedl a ona za něj dostala známou Anticenu Skřipec, kterou každý rok vyhlašuje Obec překladatelů. Více si můžete přečíst v článku v němž překladatel Viktor Janiš překlad rozebírá. O pár let později memoáry vyšly znovu, tentokrát je přeložil David Petrů. A právě tento nový překlad se na scénu dostává i letos a já jsem ráda, že jsem si díky němu mohla Kingovo vyprávění konečně užít a pořádně vychutnat.

Stephen King vás nechá nahlédnout pod pokličku svého literárního umění a vezme to pěkně od podlahy, tedy od dětství. Seznámíte se s jeho rodinným zázemím, poznáte příbuzné a zjistíte, že psát zkoušel už jako malý kluk. Psal povídky, vydával časopisy, dokonce měl na svém kontě jeden studentský, v němž hojně využíval prvků satiry na účet svých profesorů. Aby měl něco v záloze, vystudoval na radu matky pedagogiku a stal se učitelem. Sledujete jeho další životní mezníky, jako je manželství, rodičovství, to vše na pozadí lásky největší, psaní. To vše činí s upřímností sobě vlastní, nevyhýbá se sebekritice, přiznává slabosti i boj s démonem alkoholu, stejnou měrou vyznává i lásku a úctu své ženě. Dokonce neváhá a doznává se k tomu, že bývá ve svých knížkách poměrně rozvláčný a „ukecaný“.

V druhé části knihy dává Stephen King rady začínajícím spisovatelům. Ne, není to žádné honění vlastního ega, spisovatel se řídí svým instinktem a zkušenostmi, které se snaží předat dál. A tak se dozvíte, jak zkorigovat příliš hutný text, že je nejlepší se na psaní soustředit tím, že dodržujete své rituály a stanovený režim a že, světe div se, nejlepší slovní zásobu získáte čtením! 🙂

Nejedná se sice o souvislý román,i tak se knížka čte velmi dobře. I když se momentálně nechystám psát román, přesto jsem si dobře míněné rady přečetla s chutí a budu se snažit aplikovat je třeba při psaní recenzí. Stephen King není žádným suchopárným a nudným průvodcem po světě písmenek, právě naopak. Jeho text nepostrádá vtip, velkou devizou jsou i četné příklady, na nichž své poznatky o psaní aplikuje, takže si to umíte snáze představit.

Je jasné, že kniha O psaní by neměla chybět v knihovničce milovníků tohoto kultovního spisovatele, kteří díky ní mohou být svému idolu o kus blíž. A přečíst by si ji měli i ti, kdo se psaní věnují, určitě v textu najdou spoustu cenných rad a nápadů.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, kde si můžete titul koupit.

Volá Moskva

Rusko. Krásné, divoké, drsné i kruté. Zabírá kus Evropy a ukouslo si i z Asie. Kdysi Sovětský svaz spojoval 15 republik, z nichž se většina po pádu komunismu osamostatnila. I když v sedmdesátých a osmdesátých letech panoval v tehdejším Sovětském svazu tuhý komunismus, takže se v podstatě jevil jako centralizovaný stát, přesto jeho bohatá historie, kultura i pestrá krajina, stejně jako malebný jazyk učarovali lidem i jinde na světě. Angličan Angus Roxburgh ruštinu studoval a toužil se do Ruska podívat. Splnilo se mu to, v Moskvě působil jako zahraniční zpravodaj, a díky knize Volá Moskva, kterou napsal, se do Ruska let minulých můžeme podívat i my.

Na tento titul jsem se těšila už od chvíle, kdy se objevil v edičním plánu nakladatelství Beta. Už jako malá jsem milovala Zápisník zahraničních zpravodajů, který jsme poslouchali každou sobotu v rádiu, a i když tíhnu spíše k severským zemím, tak Rusko pro mě má taky své kouzlo. Jsem tzv. „Husákovo dítě“, zažila jsem léta osmdesátá, kdy byl pro země východního bloku Sovětský svaz víceméně nucenou modlou, přesto jsem věděla, že na Rusku něco JE. Tehdy to byli olympijský míša, vlk a zajíc z notoricky známého večerníčku Nu pogodi! :-D, bábušky aneb matrjošky, či ruská digitální hra v níž vlk chytá vajíčka. Dnes mě Rusko zajímá i po jiné stránce, chtěla jsem vědět, jak se tam žilo, jestli proslulé vtipy Rádia Jerevan stojí na reálných základech a hlavně jsem toužila poznat tuto zemi trochu podrobněji, ze všech úhlů a různých aspektů.

Angus Roxburgh odjel do Ruska i se svou manželkou na konci sedmdesátých let minulého století. Hned po příjezdu poznal, že to nebudou mít jednoduché. Boj s ruskou byrokracií se podobá tomu, který Don Quijote vedl s větrnými mlýny. Na jednu stranu milion požadavků a příkazů, na druhou stejný milion překážek, kvůli kterým je těžké nařízením dostát. Ale nebojte se, Angus si nestěžuje, jen věcně, přitom vtipně a s nadhledem glosuje. A tak se dozvíme, jak se v sedmdesátkách v Rusku nakupovalo, že vás, pokud jste byli něčím podezřelí, odposlouchávali, nebo jaké martyrium museli Roxburghovi podstoupit, když chtěli poslat své knihy domů do Anglie.

Angus Roxburgh je pozorný a vnímavý pozorovatel, píše poutavě a jeho textu nechybí humorný nádech. Na vážnější notu zahrál v kapitole věnované zemětřesení v Arménii, které zemi postihlo v roce 1988, tady mě opravdu mrazilo a zároveň jsem cítila smutek, když jsem emotivní Roxburghovy zápisky četla.

Volá Moskva, hovor klidně vemte. Tahle kniha, ač je poměrně obsáhlá, není vůbec nudná. Žádné suchopárné popisy, ale barvité výjevy ze života anglického zpravodaje v Rusku. Provede vás několika desetiletími, během kterých se Rusko vyvíjelo jak politicky, tak i lidsky a představí vám vrcholné politiky režimů, jež se v průběhu těchto let v zemi vystřídaly. K tomu přidejte náhled do života obyčejných ruských lidí, a rázem před sebou máte zajímavou sondu do fungování této slovanské země.

Biografie, memoáry, neotřelý cestopis, vyberte si sami, k jakému žánru budete po přečtení tíhnout. Určitě po ní sáhněte, pokud vás baví postřehy a glosy zahraničních zpravodajů, a také chcete-li poznat Rusko z lidštějští stránky a ne pouze jako velmoc, z níž jde strach. Země kontrastů a protikladů, na jedné straně nesmyslných příkazů a na té druhé milých, pohostinných lidí, to je Rusko. Nechte pískat samovar, nalejte si stakan vodky, poobědvejte pirohy a boršč. A k tomu si nezapomeňte otevřít knihu novináře Anguse Roxburgha Volá Moskva, protože tohle volání vážně stojí za to.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, kde si knihu můžete koupit.

Filmový klub osamělých srdcí

Dvacetiletá Jenny potřebuje náhradní bydlení, než bude v provozu nová kolej její univerzity, bratři Grangeovi, kteří provozují dům U Zapadajícího slunce zase finanční injekci. V domě ubytovávají důchodce, ale aby jej udrželi, potřebují peníze z grantů. Jednou z možností je pronajímat pokoje studentům a přispět tak k vzájemnému porozumění mezi mladými a seniory. Navzájem od sebe mohou čerpat, navzájem si mohou i něco dát. Bude mezigenerační soužití fungovat? Jenny začne pořádat filmové večery, na nichž promítá snímky svého dědečka. Budou filmy mostem mezi obyvateli domu?

David M. Barnett se českým čtenářům představil už jedním románem, který vydalo nakladatelství Beta pod názvem Major Tom a modrý anděl. Ještě jsem ji nečetla, ale poté, co jsem dočetla Filmový klub osamělých srdcí, jsem rozhodnutá to napravit, protože autorův styl se mi hodně zamlouvá.

Ve své druhé knize se zabývá kontrasty mezi soužítím dvou generací. Jak spolu budou vycházet mladí studenti, kteří mají všechno ještě před sebou a senioři, jimž život pomalu mává na rozloučenou? Moc se mi tato myšlenka líbila a byla jsem hodně zvědavá, co se v tak různorodém společenství může přihodit.

Autor napsal příběh namíchaný z pestré škály emocí. Je dojemný, místy hořký, plný humoru a také smutku. V popředí se objevuje Jenny, která je jiná než většina jejich spolužáků. Stylizuje se do podoby ženy vampa a jejím vzorem je herečka Lauren Bacallová. Snaží se tak maskovat svou nejistotu a zakrýt problémy s rodiči. Miluje staré černobílé filmy, zejména ty, které natočil její dědeček. S Jenny jsem měla malinko problém, protože se někdy chovala iracionálně, její názory mě trochu vytáčely. I když jsem jí v podstatě rozuměla, nechápala jsem způsob, kterým problémy řeší. Ale i ona se v průběhu děje změní a dozraje. Hodně jsem si užívala „staroušky“ v domově. Každému z nich David M. Barnett vtiskl specifické vlastnosti a osobitý příběh. Bavily mě jejich libůstky a rozmary, u nichž se autor pořádně vyřádil. Nejvíc mě bavila scéna, kdy se všichni vydali na maškarní bál do města, a taky Jennyino faux pas, když se chtěla blíže seznámit se svým profesorem.

Román Filmový klub osamělých srdcí je dojemným a milým mezigeneračním setkáním. Jeho kouzlo tkví v tom, že si během čtení uvědomíte, že staří lidé nejsou jen „čekateli na smrt“, ale že i oni mají touhy a přání a také minulost, jež mnohdy překvapí.

Z časových důvodů jsem knížku četla déle, než je u mě obvyklé, a jakkoli bych u jiného titulu byla už nervózní, že je to dlouho, u této jsem si to vyloženě užívala a nechtělo se mi s obyvateli domu U Zapadajícího slunce loučit. Pokud stejně jako já máte i vy rádi poklidnější příběhy, milujete situační humor a jemný sarkasmus, kterým dokonale vládli staroušci v domově, určitě se vám bude Filmový klub osamělých srdcí líbit. Má v sobě něco typicky britského, k tomuto dojmu přispívá i detektivní linie ve stylu Agathy Christie, která se v ději objeví. Je to přesně ten typ příběhu, jemuž sluší filmové zpracování.

Setkání s obyvateli domu U Zapadajícího slunce mě doslova a do písmene zahřálo na duši.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, knížku můžete koupit na eshopu.

Co padá z nebe

Finská literatura. Co se vám vybaví na první dobrou, Mika Waltari? Většině lidí asi ano, ani já nejsem výjimkou. Abych si rozšířila obzory, sáhla jsem díky nakladatelství Beta po vcelku nenápadné knize s názvem Co padá z nebe.

Náhody, náhody, náhody. Právě ty hrají velkou roli v komorním díle, které není jen tak pro každého, to si dovolím upozornit předem. Stojíte-li celý život nohama pevně na zemi a nic vás nedokáže z vaší životní osy vychýlit, zřejmě si knížku neužijete tak jako my snílci, hloubavci a věční přemýšlivci.

Co na vás může spadnout z nebe? Na Saařinu maminku dopadl kus ledu. Zcela nečekaně, byla to náhoda. Kdyby ten den nezůstala doma a jela s rodinou pryč… Kdyby nestála přímo na verandě, ale někde stranou… Kdyby… Ne, takhle to nefunguje. Saařina maminka je mrtvá, tatínek zdrcený žalem a malá, osmiletá holčička se snaží pochopit zákonitosti náhod. Jako třeba to, že teta Annu už podruhé v životě vyhrála v loterii a nemůže se z toho vzpamatovat, dokonce upadne do několikatýdenního spánku. Náhody, dobré i špatné, nás prostě životem provázejí, ať už si to uvědomujeme, či ne. Příkladem je třeba skotský rybář, s nímž si Annu dopisuje, a který byl čtyřikrát zasažen bleskem…

Co padá z nebe není souvislým příběhem. Nejprve sledujeme vyprávění malé Saary zaměřené na to, co se stalo její mamince. Z jejího úhlu pohledu sledujeme život malé a semknuté rodiny, vidíme svět očima malé dívenky. Autorce se podařilo skvěle vystihnout dětské nahlížení se vší bezelstností a upřímností, která je dětem vlastní. Velmi dojemně působí Saařino vnímání maminky, to, jak ji viděla, jak si ji zapamatovala. V další části čteme korespondenci mezi Annu a rybářem ze Skotska, dvěma lidmi, jimž do životů zasáhly náhody. Třetím příběhem se opět vracíme k Saaře a jejímu tatínkovi. Tentokrát uplynulo pár let a do jejich života vstoupila nová osoba.

Trochu mi to připomnělo legendární Knoflíkáře. Tím, jak byly příběhy koncipovány a propojeny. Jedná se o čtení pro čtenáře, kteří rádi přemýšlejí, hledají odpovědi a kniha pro ně není jen předem daný děj. U téhle knížky jsem hodně přemýšlela a vžila jsem se především do Saary, která se mi hodně líbila, zejména její vášeň pro Hercula Poirota. A taky bych si dokázala představit, že by autorka psala čistě jen o Annu, což je vedle hloubavé holčičky taky velmi zajímavá postava.

Stále nad něčím přemýšlíte? Zajímá vás, proč se něco stalo zrovna vám? Je ve vás pořád kus malého dítěte s bohatou fantazií? Tak v tom případě zkuste finskou spisovatelku Selju Ahavu a její Co padá z nebe.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, kde si můžete titul také koupit.

Puls

Hola, hola, Stephen King volá! Ale víte co, nezvedejte ten zatracený telefon! Proč? Uvidíte sami, tahle kniha, byť od prvního českého vydání v překladu mé oblíbené Lindy Bartoškové uplynulo úctyhodných čtrnáct let, neztrácí nic ze své aktuálnosti a čtivosti. Je tady Puls.

Vypadá to na den, úplně stejný, jako kterýkoli jiný. Je 1. října, lidé se rodí, umírají, žijí. Výtvarník Clayton Riddel zrovna přemýšlí nad svou situací. Podařilo se mu uzavřít smlouvu s vydavatelstvím komiksů, takže může konečně dokázat manželce, že je schopen zabezpečit rodinu. Doufá, že se mu podaří obnovit narušený vztah, už kvůli synovi, který je pro něj vším. Claytonovo přemítání se odehrává ve frontě na zmrzlinu. Spolu s ním si ji chtějí dát elegantní dáma, stejně jako dvě bezstarostné teenagerky. Stane se však cosi divného. Apokalypsa. Konec světa. A stačí k tomu je jedno, použít mobilní telefon.

Puls se mi do rukou dostává podruhé, a já jsem byla hlavně zvědavá na to, jak na mě bude s odstupem času působit. V době, kdy jsem ho četla poprvé, jsem mobilní telefon sice měla, ale nepoužívala jsem ho v takovém rozsahu jako dnes, kdy z něj nejen volám a píšu SMS, ale především mi slouží k zábavě a jako online kancelář :-). Můžu říct, že lehce nepříjemný pocit mě provázel i současné době při představě, že můj telefon (stejně jako přístroj lidí v mém okolí) může způsobit katastrofu a šílenství. Nápad, že by právě z této relativně nenápadné věcičky mohlo vzejít zlo, je perfektní.

Stephen King opět dokazuje, že ví, O ČEM píše, stejně jako to, že ví, JAK o tom psát. Je vemlouvavý a dokáže navodit atmosféru a pocit napětí a jistého neklidu, zvlášť, když si uvědomíte, že mobil má dnes k ruce přišitý skoro každý bez rozdílu věku. Opět vás nechává sympatizovat s hlavními hrdiny, aby vám některé z nich v průběhu děje vzal, aniž byste to tušili (a chtěli). Autor dal dohromady lidi, kteří by se za jiných okolností asi nespřátelili, díky Pulsu mezi nimi vzniká těsné pouto a vy jim prostě musíte fandit.

Puls je akční od prvních stran, než se stačíte rozkoukat, už kolem vás procházejí zombíci zničení Pulsem, Clayton a jeho přátelé absolvují road trip, po kterém netoužili ani ve snu, a vy přemýšlíte, jestli telefon ležící vedle vás máte vzít do rukou nebo ne. Je to prostě King. Vyděsí, znejistí, naštve, především ale potěší.

I když se Puls pro mnohé čtenáře asi nestane nejlepší kingovkou a ti budou autorovi vytýkat opět a znovu jistou rozvláčnost, ukecanost a odbočování všemi možnými směry, díky námětu se zařadí mezi ty nejzajímavější, jejichž smysl je i v něčem jiném než v neustálých akcích a napětí. Přinutí trochu přemýšlet o tom, co nám přinášejí moderní technologie.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, na jehož eshopu si knížku můžete zakoupit.

Svědectví modrých koní

Londýn, rok 2010. Elle a Tobymu zemřela matka. Mladá žena se probírá pozůstalostí, knihami, starými fotkami a deníky. A je to právěj jedna z fotek, která spouští stavidla vzpomínek. Ellla chce zjistit, co se stalo, když se v roce 1987 její rodina pokusila o útěk z NDR, který nedopadl dobře. Matka skončila ve vězení, kolem otce je plno nejasných otázek, stejně jako okolo nejmladšího bratříčka Heika, kterého už potom nikdy neviděli…

Sophie Hardachová sice napsala fiktivní román, ale historické pozadí je naprosto reálné. To, co potkalo rodinu Elly a Tobyho, se stalo v mnoha domácnostech tehdejšího východního bloku. Sledujeme intelektuálně založené manžele Valentinovy, bohémy, pro něž je přizpůsobení komunistické diktatuře nemyslitelné. Vzpoura režimu je však vykoupena draho.

V ději se střídají dvě časové linie. Současná se odehrává v Londýně a Berlíně, stěžejní postavou je Ella a také Aaron, stážista v berlínském archivu, kde zpracovává dobové dokumenty, které vedla Stasi, tajná služba tehdejší NDR. Při práci se setkává s Ellou pátrající po zmizelém bratrovi. Její případ ho zaujme natolik, že se pokusí rozluštit jeho záhadu, i když to není zcela v jeho kompetenci.

V druhé se vracíme do roku 1987. Očima tehdy malé Elly sledujeme život ve Východním Berlíně. Valentinovi bydlí poblíž Berlínské zdi a to, co děje za ní, je těžce zapovězeno. Ella popisuje běžný chod rodiny, z jejího pohledu máme jako na dlani vztah rodičů, který není příliš šťastný. O dívenku a její brášky se stará především babička, zatímco rodiče jsou příliš zaujatí svými životy a politickými názory.

Autorka se dokázala vcítit do malé holčičky, která je chytrá a velmi bystrá, zachytí spoustu věcí, jenž nejsou primárně určeny pro její uši, ale neumí je vzhledem ke svému věku vyhodnotit. O to víc je její pohled bezelstnější a hlavně přirozený. Dospělá Ella zůstává v jádru citlivou duší a sympatickou postavou celého příběhu.

Německá poválečná historie se v románech objevuje podstatně méně, ale vůbec to neznamená, že není zajímavá. Život za Berlínskou zdí nebyl lehký, jakékoli odchýlení od dobové diktatury bylo trestáno tvrdě, což zjistíme, když se s Ellou vydáme do bývalé věznice, kde byla zavřená její matka.

Svědectví modrých koní je knihou, která by vám neměla uniknout, pokud se zajímáte o poválečné dějiny Evropy, zajímá vás život za železnou oponou. Příběh je lehce nostalgický, nahořklý, nechybí mu empatie a citlivost, což je znát především u scén, kdy dospělá Ella pátrá po Heikovi. Sophie Hardachová napsala komorně laděný příběh z dob jen nedávno minulých, jejichž historie se týkala i nás.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, na jehož eshopu si titul můžete koupit.

Doktor spánek

Pokud jste četli Osvícení, tak vás určitě dojímal syn hlavního hrdiny Danny, který strávil s rodiči několik měsíců v odlehlém horském hotelu. Mohlo by to být úžasné zimní dobrodružství malého kluka, kdyby tu nebylo Dannyho zvláštní nadání. Po letech se Stephen King ke svému dětskému hrdinovi vrátil v románu Doktor spánek.

Děj se odehrává čtyřicet let po kultovním Osvícení. Z Dannyho je Dan, jeho matka Wendy i nejlepší přítel a rádce Dick jsou po smrti. Dan se ocitl ve své největší noční můře – stal se z něj alkoholik stejně jako z jeho otce. Naštěstí se dokáže vzchopit a najít správný směr v životě. Navštěvuje Anonymní alkoholiky a pracuje v hospicu, kde jako „Doktor spánek“ doprovází umírající na jejich poslední cestě. Jeho už relativně poklidný život naruší nový element, dvanáctiletá Abra, která má stejné nadání jako on a zoufale potřebuje jeho pomoc. Dokáže Dan čelit Zlu?

Tak tedy, tohle byla pekelná jízda, přesně taková, jakou od Mistra milujeme. Trochu pomalejší rozjezd, jasně, musíme se dostat do děje a pochopit všechny souvislosti, které, jak jsme u Kinga zvyklí, odbočují všemi možnými směry. Jakmile jsem se do Danova světa dostala, a hlavně se oprostila od toho, že už není tím malým roztomilým klučíkem, ale dospělým chlapem, užila jsem si to. Líbilo se mi, že Dan není žádný prvoplánový kladný hrdina, má své démony, s nimiž se snaží bojovat. Oblíbila jsem si i Abru, tu si musíte zamilovat i v případě, že děti nijak nemusíte. Takhle si představuju správnou teenagerku.

Pokud jste Osvícení nečetli a bojíte se kvůli tomu tuto knihu otevřít, rovnou říkám, směle do toho. King vytvořil román, který se dá číst i samostatně. Narážky na hotel Overlook se objevují, ale jsou podány a vysvětleny tak, že jim porozumí i čtenář neznalý.

Příběh je rozdělen do několika částí, jedna z nich se zabývá tzv. Pravým rodem a seznamuje nás blíže s jeho členy, fungováním i životními zvyky. Tato sekvence začíná znenadání, na chvíli zpřetrhává Danovu linii, takže vytváří dojem, že začínáte číst něco úplně jiného, co do děje nepatří. Ale tak to není, Pravý rod je ono Zlo, kterému budou Dan s Abrou čelit, a King opět využil toho, co umí dokonale – podat čtenáři potřebné informace do nejmenších podrobností, takže nemáte pocit, že něčemu nerozumíte, nebo že vám něco podstatného uteklo. Propracovaná dokonalost do morku kostí.

Knize nechybí základní deviza dobrého románu – čtivost. Doktor spánek je úderný, svižný, části, v nichž Abra s Danem bojují s Pravým rodem mají správný akční náboj. Četla jsem ho v době, kdy jsem se kvůli aktuálním událostem /pro příští možné generace čtenářů je to pandemie koronaviru/ nemohla vůbec soustředit na četbu jako takovou, což se mi dosud ještě nikdy nestalo. Dan Torrance mě pokaždé, když jsem k němu od těchto událostí utekla, dostal ze splínu. A za to děkuji, pane Kingu.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, na jehož eshopu je možné knihu koupit.