Lilie pro nevěstu

Teresa Simonová je tady s dalším nádherným příběhem, který ocení milovnice (a snad i milovníci) romantických ság. Opět vsadila na svůj osvědčený styl a bravurně proplétá dvě časové linie, na což jsme u ní zvyklí a víme, že to prostě funguje. Po kávě a čokoládě přichází svět vůní. Nadechněte se a vstupte do krámku, který provozuje Liv, mladá žena, která se po rozchodu rozhodla vzít život do svých rukou.

Liv se s malým synkem zabydluje v nekonvenční čtvrti Kolína nad Rýnem, kde si otevírá krámek s vůněmi. Po rozpačitém začátku se její krámek zaplňuje nedočkavými zákaznicemi, které touží vlastnit svou jedinečnou vůni. Liv se sbližuje s lidmi ve svém okolí, problémy jí dělá jen jedna stará paní, jež kdykoli Liv spatří, chová se hystericky a nenávistně. Mladá podnikatelka musí bojovat nejen s její nenávistí, ale také s neznámým nepřítelem, jemuž je voňavý krámek trnem v oku. Aby toho nebylo málo, bouřlivé vlnobití nastává i v jejím soukromém životě…

V druhé linii se přeneseme do válečného Kolína, kde žije Nellie Vossová. Má velmi citlivý nos, což jí pomůže v kariéře, podílí se na výrobě slavné vůně nazvané „4711“. Svou prací je doslova a do písmene pohlcena, ale než stihne svůj talent plně uplatnit, na ni i na její blízké dopadne tvrdá a nelítostná ruka války. Nellie je navíc ve vztahu který nemá budoucnost, nemůže přiznat, že miluje člověka, jež nikdy nebude úplně její.

Lilie pro nevěstu je nádherný, byť bolestný román, v němž jsou obě linie vyvážené. Na výustění si jak už to bývá musíme počkat, ale můžu říct, že to stojí za to. Autorka nás nenásilnou formou seznámí se světem vůní, zjistíme, jak se vyrábí, co je důležité, aby vůně svému nositeli opravdu sedla a byla tzv. na míru. Věnuje se také problémům žen samoživitelek, které musí skloubit práci a výchovu dítěte.

Příběh Nellie, jež nás zavede přímo do válečné vřavy, zase poukazuje na život obyčejných Němců, někteří se nechali strhnout a propadli Hitlerovu mámení, jiní se s nacismem neztotožnili a měli to nesmírně těžké. Nellie navíc bojuje se zakázanou láskou, kvůli níž by jí odsoudila nejen rodina, ale i obyvatelé města.

Obě hrdinky, Liv i Nellie jsou sympatické, jejich osudy autorka vylíčila čtivě a s pochopením pro situace, jimž jsou vystaveny, to zejména v případě Nellie. Kolem obou žen se točí spousta dalších postav hrajících výrazné úlohy v jejich životech a ovlivňujících ráz příběhu.

Zatímco svět Liv je podán er-formou, Nellie poznáváme prostřednictvím deníkových zápisků, které si vedla. Jsou velmi emotivní a výmluvné, byť font, jímž jsou psány, je poměrně těžký na čtení.

Teresa Simonová je výbornou spisovatelkou, její knížky jsou propracované a dávají důraz nejen na milostnou linii, ale soustřeďují se především na mezilidské vztahy. Máte-li rádi rodinné ságy, Lilie pro nevěstu si zařaďte do seznamu.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, na jehož eshopu si knížku můžete pořídit.

Čtyři roční doby

Další z povídkových souborů Stephena Kinga vychází letos už ve třetí reedici v Nakladatelství Beta . Jedná se o dnes už kultovní klasiku nazvanou Čtyři roční doby. Obsahuje čtyři příběhy, které určitě není nutné podrobně představovat, vsadím se, že nejméně dvě, tři znáte dobře, třeba z filmového zpracování.

První povídka nese název Rita Hayworthová a vykoupení z věznice Shawshank. Dnes už notoricky známé vyprávění o účetním Andym Dufresnem, který byl doživotně odsouzen za vraždu své ženy, kterou nespáchal. Vypravěčem však není on, ale jeho spoluvězeň Red, s nímž se Andy v průběhu času seznámil. Víc asi není třeba představovat, neboť film natočený podle této povídky je už kultovní a zná ho asi každý. Za mě je to jedna z nejlepších povídek Stephena Kinga vůbec.

Nadaný žák. Šílená, krutá, zlá povídka, která přitom začíná poměrně nevinně, ale co se děje pak… Školák Todd vypátrá, že v jeho sousedství žije pod jiným jménem bývalý nacistický zločinec Kurt Dussander. Todd mu vyhrožuje, že ho udá, pokud mu stařec nebude podrobně vyprávět, co se za války dělo v koncentračních táborech. Todd postupně zjišťuje, že se mu líbí nejen vyprávění o válečných hrůzách, ale také pocit, že někoho ovládá. I tato povídka byla zfilmována, v roli Kurta Dussandera s Ianem McKellenem.

Tělo. Parta kluků se jednoho dne vydá hledat tělo spolužáka, kterého usmrtil vlak. Tentýž plán má i jiná parta, jíž dominuje Eso Merill. Že vám to něco říká? Objevuje se v románu Nezbytné věci a je to záporák se vším všudy. I Tělo má svůj film, v němž jako Eso zazářil Kiefer Sutherland a v roli kluků třeba River Phoenix nebo Corey Feldman, mladičké hvězdy přelomu osmdesátých a devadesátých let. Tahle povídka byla na můj vkus příliš zdlouhavá, ale vždycky, když jsem si to pomyslela, začalo to mít grády. Nese se v lehce nostalgickém tónu.

Dýchací metoda je poslední povídkou v souboru a musím říct, že mě hodně mile překvapila. Odehrává se retrospektivně, kdy doktor v jednom newyorském pánském klubu vypráví podivnou a docela děsuplnou příhodu ze své rané praxe – mladá žena se navzdory společenským konvencím rozhodla porodit dítě a mít tehdy nepřijatelný status svobodné matky. No ale nebyl by to King, aby… Však uvidíte. Tento příběh se mi líbil docela hodně, překvapil i lehce šokoval, tak jak jsem u spisovatele zvyklá.

Soubor Čtyři roční doby je jednou z těch povídkových knih, k nimž je snadné se vracet, i když povídky dobře znáte. Jsou to poctivé kingovky, tentokrát bez monster, zombie a jiných potvor. Jejich velkou devizou je atmosféra, kterou King vedle psychologie postav umí dokonale.

Jediné, co jsem postrádala, byla typická Kingova předmluva a doslov, v nichž si se čtenáři „povídá“ o tom, proč píše, jak povídky vznikly a co jej inspirovalo.

Směle ji doporučuji všem kingofilům, i když je jasné, že ti už ji přelouskanou mají, i víckrát. Dokonale se hodí všem nově příchozím do klubu fanoušků tohoto spisovatele, právě proto, že jsou to poctivé povídky založené ne na co největší hrůze z hororových příšer, ale na tom, že vás pohltí pocit děsu a stísněností vyvolaný tím, jak se hrdinové chovají a jak jednají.

Pokud byste se neuměli mezi Kingovými povídkovými soubory rozhodnout, se kterým začít, Čtyři roční doby rozhodně stojí za posunutí do čela knižního žebříčku.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, na jehož eshopu je knihu možné koupit.

Pátá čtvrtina

Povídkový soubor Pátá čtvrtina je druhou knihou ze souboru Noční můry a snové výjevy. Recenzi na první, nazvanou Dolanův cadillac jste si už mohli přečíst, teď mrkneme na dvojku.

Vydání, které je opět počinem nakladatelství Beta, je oproti původnímu z roku 2004 rozšířeno o povídku, respektive deníkový záznam, jak píše autor, Udrž hlavu, která je však pro mnohé české fanoušky zklamáním. Točí se kolem basebalu, který nám příliš blízký není. Tento sport opěvuje i za povídkou uvedená báseň „Majestátní Brooklyn“. Na Mistra hororu dosti neobvyklé, že?

A jaké jsou další „krátkometrážní“ kousky? Opět použiji přirovnání, které jsem už napsala dříve, je to jako s výběrovou bonboniérou, některé vám chutnají víc, po jiných už podruhé nesáhnete.

King se tentokrát nechal inspirovat svými dětskými prožitky, jak sám říká. Jako malý věřil téměř všemu, co četl a co mu předložila příliš bujná fantazie. Podněty k pár povídkám mu vnukla díla Raymonda Chandlera a A. C. Doylea, můžu říct, že atmosféru „noir“ detektivky opravdu cítíte.

Celkem se vám představí dvanáct povídek. Hned první, nazvaná jednoduše Porod, vás uvrhne do světa zombie. Spolu s hlavní hrdinkou, nerozhodnou Maddie budete čekat na porod. No, uznejte, nerozhodnost se v tomto postapo světě moc nehodí, že?

V hororové jízdě pokračuje i počin nazvaný Období dešťů. Někdy je dobré poslechnout starousedlíky, kteří vám radí, abyste v jejich krásném městečku, kde chcete strávit dovolenou, jednu noc nevylézali z domu a pořádně si ho zabezpečili. A je proč, uvidíte sami. Tuto povídku bych si uměla docela dobře představit zfilmovanou, docela mě její plíživá děsuplná atmosféra hodila do správné hororové nálady.

Hodně se mi líbila povídka Lituji, voláte správně. Od ostatních se odlišuje formou, je napsaná jako filmový scénář, ale vůbec to nevadí, před očima se vám totiž odvíjí poměrně zajímavé drama, uplně jako film.

Dalším skvělým kouskem je Crouch End. Pozor na to, kam při svých toulkách městem zabloudíte! Tady je panečku atmosféra, docela se mi ježila kůže.

V paměti vám určitě utkví i Dům v Javorové ulici, v němž sourozenci najdou v domě podivné praskliny a v nich kov. A copak že to ve stěnách mají? Něco, co by jim mohlo pomoci vyřešit rodinný problém.

Povídky jsou pestrou směsí hororového a detektivního žánru. King v nich dokazuje, že mu povídkový svět není cizí a umí, když je to třeba, krotit svou bujarou slovní zásobu tak, aby na pár stránkách vystihl vše podstatné. Důraz klade na charakterový profil postav, jsou do detailu propracované.

Můžeme zase a znovu žasnout, kam Kingova fantazie sahá, zdá se, že je naprosto bez hranic, a to je v případě spisovatele ideální.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, knížku si můžete koupit na eshopu.

Královna Viktorie

Královnu Viktorii asi není třeba představovat. Panovnice Spojeného království a Severního Irska dala jméno jedné z nejzajímavějších etap historie, viktoriánské éře. Jaká byla? Fyzicky ji z portrétů známe nejvíc ve dvou podobách: jako mladičkou dívku plnou ideálů a také jako obtloustlou zasloužilou matku a babičku. Jaká byla v soukromí, ve vztahu ke svým nejbližším i poddaným? Co si myslela a jak jednala, kdo formoval její osobnost?

Lucy Worsleyová, autorka publikace, je známá historička, kurátorka i moderátorka historických pořadů televize BBC. Kromě Královny Viktorie vydala ještě knihu Jane Austen doma, která mě přesvědčila o tom, že je člověkem na svém místě, co se historických dokumentů týče. Jako fanynka Viktorie jsem si tedy nejnovější počin Lucy Worsleyové nemohla nechat ujít. Znovu jsem si potvrdila, že s britskou historičkou nešlápnete vedle, pokud chcete objektivní nezaujaté informace o zajímavých historických osobnostech.

V knize Královna Viktorie poznáte život panovnice od narození až po skon. Ale Lucy Worsley nenapsala klasickou podrobnou biografii, soustředila se na dvacet čtyři důležitých dnů, jež pro Viktorii měly velký význam. Den, kdy se brali její rodiče, den, kdy nastupovala na trůn, den, kdy poznala milovaného manžela Alberta, ale také den, kdy královský pár navštívila Florence Nightingaleová. Dvacet čtyři osudových okamžiků podává ucelený pohled na to, jak královna Viktorie žila, co prožívala, například když se jako mladičká panovnice musela popasovat s novou rolí a obstát ve světě patřícím doposud víceméně mužům, nebo když onemocněl syn Bertie, s nímž ji pojil komplikovaný vztah, stejně jako s matkou.

Lucy Worsley využila královniny deníky, dopisy i zdroje citující osoby v jejím okolí, aby čtenářům nabídla portrét neobyčejné ženy. Viktorii v žilách sice kolovala modrá krev, ale ani koruna a žezlo jí nezabránily udělat pár chyb, či se chovat tak, jak bychom od ní vůbec nečekali. Věděli jste, že svým dětem nebyla typickou matkou, jež by je opečovávala a projevovala jim city? Že milovala manžela Alberta natolik, aby upozadila svou osobnost a podřídila mu veškeré myšlenky i názory? Královský pár se dokonce často hádal, právě kvůli rozdílnému přístupu k potomstvu. Tyto drobné pikantnosti Lucy Worsleyová neservíruje s jízlivostí či škodolibostí, naopak poukazuje na to, že i královny mají své mouchy a nejsou ideální.

Viktorie se dožila úctyhodných jedenaosmdesáti let, šedesát čtyři z nich strávila v roli panovnice. Jestli máte pocit, že čtyřiadvacet dní je příliš málo na to, aby obsáhlo bohatý královnin život, mýlíte se. Lucy Worsleyová vyzdvihla důležité okamžiky tak, aby vypíchla to nejpodstatnější, zároveň přidala důležité informace, jež se k tématu vztahují. Nemáme tak před sebou pouze portrét ikonické královny, jako film se před námi odvíjí život ve viktoriánské Anglii.

Strach nemusíte mít ani z toho, že byste četli sáhodlouhé nudné pasáže. Historička píše poutavě a čtivě, informace nenudí, jsou podány atraktivně, ale nesklouzávají do bulváru. Lucy Worsleyová využila nespočet knih a publikací i jiných zdrojů a vše pečlivě ocitovala. Na konci publikace jsou vypsány prameny, z nichž bylo čerpáno, takže si můžete autorčiny zdroje ověřit, nechybí ani rejstřík. Jediné, co jsem postrádala, byly fotografie, které by knihu doplňovaly a umocnily tak čtenářský prožitek.

Publikaci Královna Viktorie doporučuji všem jejím fanouškům, stejně jako milovníkům historie, zejména té britské. Lucy Worsley odvedla skvělou práci, podrobnou a mravenčí, aby oblíbenou královnu představila jako člověka z masa a kostí.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, na jehož eshopu si můžete titul koupit.

Za soumraku

Stephen King je tady zas a znovu, tentokrát s povídkovou knihou Za soumraku. Už dřív mě přesvědčil, že umí psát jak sáhodlouhé romány, tak i kratší literární útvary, v nichž musí udělat jedno jediné – ubrat ze svého popisného stylu a nasadit údernější tempo – a to mu opravdu jde. Samozřejmě, jak už to bývá, ne všemi povídkami se mi stoprocentně trefil do noty, některé mi doslova učarovaly, jiné jsem „jen“ přečetla, v každém případě mi většina z nich utkvěla v paměti a budu si je pamatovat.

U této sbírky stojí za to také úvod. Stephen King je znám svými propracovanými úvody ke knihám. Já je doporučuji nepřecházet, ale pečlivě pročíst. Dozvíte se spoustu věcí navíc – jak povídky vznikaly, co dělá Mistrovi největší problém, že některé z nich jen tak tak dokončil… Prostě když už King nemůže všechny své fanoušky pozvat na kafe, tak si s nimi „popovídá“ aspoň takhle. 🙂 Vyzradí totiž vždycky i něco ze svého rodinného života, takže máte pocit, že jste mu blíž.

V knížce najdeme celkem třináct povídek, které spojuje jedno – hrdinům se obrátí život vzhůru nohama a oni musí řešit situace, na které nikdy nebyli zvyklí, nebo nepředpokládali, že by se nich mohli dostat. V úvodní povídce Willa se postavy ocitnou ve stavu, který vůbec nečekali a nedokážou to pochopit. Tahle povídka je jednou z těch, které utkví v paměti. Trochu připomíná jeden film s Brucem Willisem – nechci spoilerovat a ochudit ty, kteří ji ještě nečetli o moment překvapení, takže nenapíšu který – prostě jsem během čtení zůstala docela paf. Utíkej, Káčo, utíkej je příběh, který má perfektní a všeříkající název, s hrdinkou poběžíte doslova o život a na scény, které by lépe nenapsal ani Chris Carter, nezapomenete. Po dočtení povídky Rotoped jsem si pečlivě prohlížela obrazy, co kdyby náhodou a u příběhu Věci, které po nich zůstaly se nechala i trochu dojmout.

Většina povídek je psaných tak, abyste nad nimi přemýšleli, zapojili fantazii a užili si atmosféru. A ta není přímo hororová, ale spíš vyvolává pocity mrazení. Stephen King dokáže čtenáře vtáhnout a zaujmout nejen popisy, které musí v povídkách trošku redukovat, ale hlavně tím, jak se svým postavám umí dostat do hlavy.

Povídkovou sbírku Za soumraku si Kingovi příznivci ujít zcela určitě nenechají, a ti, kteří se s Mistrovou tvorbou teprve seznamují, mají prostřednictvím kratších literárních útvarů možnost zjistit, jak jim Kingův uhrančivý styl psaní sedne.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, na jehož eshopu si titul můžete pořídit.

Povědomá temnota

Eve to v životě neměla lehké. Vyrůstala s bratrem a s matkou v prostředí, které si nechcete představit ani ve snu. Věčně zfetovaná nebo opilá matka nešla nikdy pro ránu daleko. Eve a její bratr Cal si proto byli velmi blízcí a drželi při sobě. Oba se chtěli z bezútěšného života vymanit a žít jinak. Cal se stal policistou, a Evie? Svobodnou matkou samoživitelkou, která se to, čeho se nedostávalo jí samotné, snažila dát milované dcerce, jež pro ni byla vším. Byla, protože jednoho dne se Eve doslova a do písmene zhroutil celý svět. Její milovaná holčička byla zavražděna. Zoufalá matka sebere zbytky posledních sil, aby vraha vypátrala. Uchýlí se dokonce k tomu, aby promluvila s matkou, jíž si držela dlouhá léta od těla. Ale zoufalí lidé dělají zoufalé činy, jak je známo. Evie už nemá co ztratit a ve své urputnosti je ochotná obětovat i sama sebe…

Amy Engel se českým čtenářům představila knihou Dívky z Roanoke, Povědomá temnota je druhým počinem, který nakladatelství Beta vydalo a pro mě osobně je tento román seznamovacím kouskem s autorčinou tvorbou. Hned musím zmínit, že navzdory občas nepříliš příznivým ohlasům jsem byla velmi spokojená,můžu-li toto říct o příběhu s tak bolestnou tematikou, jakou násilná smrt dítěte bezesporu je.

Amy Engel od počátku rozviřuje poměrně ponurou a drsnou atmosféru, se kterou to je jako s deštivým počasím, které nechce ustoupit slunci. V této knize se jasných chvilek nedočkáte, to říkám rovnou. Tohle je pořádně depkoidní záležitost, která zaujme především milovníky seriálu Twin Peaks, filmů Tajemná řeka a Téměř dokonalý zločin. Povědomá temnota je s nimi spojená hned několika společnými rysy – zločin, život na maloměstě, kde vám každý vidí do talíře, sociální rozdíly a skrytá traumata. A především ona výše zmíněná stísněná nálada prostupující děj od první až do poslední věty.

V tomto příběhu se zdánlivě nic neděje, kromě Evieina usilovného pátrání po vrahovi své dcery. V retrospektivě se vrací do minulosti a po částech odkrývá bolestné události života. V ději nejde o akčnost, jako spíš o vykreslení jednotlivých postav a jejich charakterů a vzájemných vztahů, které mezi sebou mají, protože v příběhu hrají dost podstatnou roli. Možná mezi řádky vraha „vyčtete“, já svůj (nesprávný) tip měla a ve finále byla hodně překvapená.

Povědomá temnota nebude četbou pro každého. Je psána hovorovou a obecnou češtinou, která může některé čtenáře tahat za uši, zejména ty, kteří jsou zvyklí na tu spisovnou a používají ji ve vlastním životě. I mně to chvíli dělalo problém, ale vzhledem k sociálnímu prostředí, v němž se odehrává, jsem si poměrně rychle zvykla a zjistila jsem, že má tato mluva své opodstatnění a zvýrazňuje tak charakter příběhu.

Doporučuji tento temný a bezútěšný thriller milovníkům pozvolného napětí, kteří neočekávají velké akce, ale spíše se zaměřují na chování a jednání hrdinů. Za mě to byl příběh, který ve mně zanechal pocit smutku, zmaru a taky uvědomění, jak se máme dobře.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, na jehož eshopu si jej můžete koupit.

Dallas 63

22. 11. 1963. Den, kdy se Amerika otřásla v základech. Lee Harvey Oswald stiskl spoušť a zastřelil tehdejšího prezidenta USA Johna Fitzgeralda Kennedyho. Stephen King se ve svém románu Dallas 63, který u nás poprvé vyšel v roce 2012 a letos se dočkal nového vydání, pustil do vlastního, poměrně svérázného zpracování oné osudové události. Než se začtete, můžete se sami sebe zeptat, nakolik a za jakou cenu byste byli ochotni změnit historii, pokud by to bylo ve vašich silách?

Učitel Jake Epping rovnýma nohama skočil, respektive vklouzl do minulosti a pokusil se běh dějin zvrátit. Ale ještě předtím se rozhodl, že se pokusí změnit tragický osud příbuzných svého žáka… Říkáte si, cože? Jak je to možné? Jake totiž občas zašel na pivko k Alovi, hospodskému, který tušil, že jeho dny jsou sečteny. A tak Jakea zasvětil do svého největšího tajemství, ukázal mu cestu do minulosti a vnuknul jednu, pro někoho možná až kacířskou myšlenku…

Tohle je King v podobě, kterou miluju. Obsáhlý, ne příliš krvavý, i když sugestivních násilných scén se dočkáte, až vám nebude dobře na duši, důraz je kladen především na detaily a atmosféru. Dýchne na vás nálada maloměsta v šedesátých letech se všemi propriertami, jež ji provázely, od dobových aut, přes nápoje, účesy a rozevláté sukně, po hudbu a ikonického JFK, jehož fenomén knihou prorůstá jako kořeny stromu.

Jake, neboli nově George Amberson je dalším z řady charismatických Kingových hrdinů, kterého je snadné si oblíbit. Je čestný, až to někdy bolí, je to prototyp klaďase, takže holky, které milují potížisty, mají smůlu.

Dallas 63 je jedním z nejlepších počinů Stephena Kinga, a ano, tvrdím to u jeho knih poměrně často. I když není hororově laděný, mrazí z něj. Autor nastiňuje poměrně zajímavý jev známý jako efekt motýlích křídel. Jde o to, že malá, zdánlivě nedůležitá věc může fatálně ovlivnit celkový běh věcí a událostí. Jakýkoliv Jakeův úkon v minulosti může ovlivnit budoucnost. Takže i snaha zabránit atentátu. Můžu říct, že právě tento jev mě zaujal nejvíc a pořád jsem o něm přemýšlela, autor to umocnil svou vizí, jak by svět vypadal, kdyby Kennedy vrahovo řádění přežil.

Jak už jsem nastínila výše, King je opět a zase velmi podrobný. Detailně popisuje i zdánlivě nepodstatné věci, kterých byste si sami nevšimli. Vše má svůj účel a smysl, díky těmto popisům je atmosféra intenzivnější a vy se ocitáte hlouběji v příběhu, jako byste se do minulosti propadli přímo s Jakem.

Pokud máte Kinga načteného, potěší vás propojení s jinými jeho knihami prostřednictvím města Derry a lehounké „ovanutí“ románem To.

Dallas 63 se řadí mezi tituly, které čtenáři nabízí čtení s přesahem. Není to příběh, který zhltnete na posezení, hlavní zápletka vás přinutí zamyslet se nad tím, jestli je správné zasahovat do chodu dějin, pokud by to bylo možné. Můžete se podobně jako Hamlet zeptat: „Měnit či nechat být?“

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, kde si knížku můžete koupit.

Ztracená historie snů

Pojďte, vydáme se do viktoriánské Anglie. Zní to lákavě? Mně ano. Mám toto období velmi ráda a proto jsem se těšila na knihu Ztracená historie snů od Kris Waldherr. Zavede nás do prostředí, které v dnešní době působí velmi zvláštně, přímo až děsivě, přitom svého času bylo považováno za naprosto normální a běžné. Seznamte se s Robertem, který působí jako fotograf mrtvých.

Robert je požádán, aby vyfotil zesnulého bratrance Hugha, kterého ale nikdy předtím neviděl. Hugh de Bonne byl nalezen mrtvý v hotelovém pokoji a zanechal poněkud zvláštní instrukce, co se pohřbu a posledního spočinutí týče. Hugh nesmírně miloval svou ženu Adu, pro níž nechal vystavět skleněnou kapli. A právě tam by byl rád pohřbený. Jenže kaple je nepřístupná a Robert se do ní může dostat jen pod podmínkou, že si poslechne příběh velké lásky Hugha a Ady. Vyprávět mu ho bude Adina neteř Isabella, která jediná má od kaple klíče. A proč zrovna Isabella, žena, která se k Robertovi od počátku nechová příliš vlídně? Nechte se překvapit a začtěte se do tohoto originálního příběhu.

Ztracená historie snů kráčí ve stopách starých dobrých anglických románů. Hutných, spletitých, s nádechem duchařiny. I v ní toto téma najdete, ale v jaké podobě, to neprozradím, abych vás nepřipravila o moment překvapení, kdy se během čtení nadechnete a řeknete si: „A jo, vlastně! Jak to, že mi to hned nedošlo?“

Připravte se ale na to, že knížku nebudete mít přečtenou během pár chvilek. Je natolik propracovaná, plná popisů, které podněcují fantazii, že s ní strávíte mnohem víc času. Zaslouží si to každé písmenko, každá věta, která dokazuje, že autorka si s svým dílem opravdu pohrála. Pokud jste fanoušci rychlé akce, tak máte smůlu. Ztracená historie snů nesviští závratným tempem, je rozvláčná a dost podrobná. Autorka je sice Američanka, ale podařilo se jí vystihnout viktoriánskou atmosféru – já jsem tedy byla spokojená. Příběh místy působí velmi tísnivě, ponuré náladě přidá i Robertovo ve své době normální zaměstnání (focení mrtvých bylo ve viktoriánském období běžnou záležitostí). Nechybí některé typické aspekty viktoriánské četby jako je dominantní hospodyně, stěžejní postava zahalená tajemstvím, nebo dům plný tajuplných zákoutí.

Jestli se vám líbí romány spisovatelky Sarah Perry, která klade důraz nejen na příběh jako takový, ale i na jazykové zpracování, tak se vám bude určitě zamlouvat i román Ztracená historie snům od Kris Waldherr, který v dnešní náročné době době působí jako balzám na duši. Není to knížka pro každého, rychlý konzument písmenek ji neocení, tohle je vybroušený klenot pro fajnšmekry, jenž mají v oblibě malebnost slov. Zpomalit, nahlédnout do minulosti a nechat se pohltit příběhem plného osudové lásky – co by si romanticky založený čtenář či čtenářka mohli přát víc?

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, na jehož eshopu si knížku můžete pořídit.

Zelená míle

Kdo by neznal Zelenou míli, ať už v knižní nebo filmové podobě. Je to jedno z mála děl, u kterých si můžeme říct, že jsou obě podoby stejně kvalitní. Film režíroval Frank Darabont a sám Stephen King prohlásil, že se jedná o nejpřesnější filmovou adaptaci, která na základě jeho knih vznikla. No a jak to je s knížkou? Proč byste si ji měli přečíst, pokud jste tak ještě neučinili?

  • Protože je to Zelená míle. Jedna z knih, které jsou ideální pro ty, kteří s četbou Stephena Kinga začínají. Má sice mysteriózní nádech, ale ten se příběhem vine velmi zlehka a nenásilně, byť v něm má roli podstatnou.
  • Protože teď si ji můžete přečíst hezky celou najednou. Stephen King Zelenou míli totiž původně psal a vydával na pokračování stejně jako kdysi své knihy Charles Dickens. Ano, čtenáři byli napjatí a až do vydání každého dalšího dílu vůbec netušili, co mohou očekávat, ale co si budem, musel to být šílený nápor na nervy. 🙂
  • Protože Zelená míle má „jen“ 344 stran, a i když se je děj retrospektivně vyprávěn starým Paulem Edgecombem, takže máme v knize dvě dějové linie, z nichž jedna se odehrává v roce 1932 ve věznici Cold Mountail, kam jsou deportováni vězni odsouzeni na smrt, a druhá v současnosti jen lehce nedávné. Paul žije v domě pro seniory a sepisuje své vzpomínky na to, co se tehdy ve věznici událo.
  • Protože tato kniha není jen černá a bílá. Píše se v ní o těžkých věcech, o vraždách malých holčiček, o vině a trestu, ale tak, že přestože spisovatel nikoho nesoudí ani nelituje, stejně vámi budou emoce pořádně cloumat.
  • Protože se vám bude líbit celkové vyznění příběhu. Zelená míle je napsána tak, že se mezi postavami nevytrácí lidskost, úcta a respekt, kterou mezi sebou mají dozorci s vězni. Možná vám to přijde až příliš idylické, ale právě tyto aspekty z ní činí jednu z nejdojemnějších knížek, které kdy byly napsány. A jasně, i tady se objevují záporáci, kteří vám budou pít krev, jako dozorce Percy Wetmore nebo vězeň Will Wharton, kteří jsou vylíčení tak, že je opravdu nenávidíte, o to víc si budete užívat příběh férových a čestných dozorců Paula, Brutuse, Deana a Harryho, politujete nešťastného vězně Dela a zamilujete si obra Johna Coffeyho.
  • Protože v jedné z hlavních a nezapomenutelných rolích se objevuje myš. No vážně, myš. Jmenuje se pan Cinkal a je miláčkem vězňů i dozorců. No, jen některých, však uvidíte sami. Tady mám jednu drobnou výtku. Zelená míle vydaná na sklonku loňského roku má jiného překladatele než verze z roku 1996. Zatímco tam se objevala myška pod jménem Jingles, stejně jako ve filmu, takže jsme si všichni toto jméno navždy vryli do paměti, v novém překladu je to právě pan Cinkal. Podle mě naprosto nelogický krok, zbytečné přejmenování postavy, jejíž jméno se stalo téměř kultem.
  • Protože Stephen King si tentokrát odpustil nějaké větší úvody a celkové okecávání všeho, jak jsme u něj jinak zvyklí a servíruje svůj příběh bez jakékoli omáčky. O to víc si budete cenit celkové atmosféry, kterou se mu podařilo v románu nastínit. Cítíte horko, které v roce 1932 opanovalo Louisianu, kde se děj odehrává. Máte respekt k elektrickému křeslu a jen těžko vydýcháte brutální, leč důležitou scénu popravy na něm vykonané.
  • Protože to stojí za to. Zelená míle je kniha, ke které se dá vracet opakovaně, aniž by vás nudila, vždy se v ní dá najít spousta moudrých myšlenek, vždy vás příběh zasáhne.

Ve filmech je záchrana laciná. Laciná je i nevinnost. Zaplatíte čtvrťák a dostanete právě to, co má takovou hodnotu. Skutečný život stojí víc, a většina odpovědí je jiná. (str. 75)

Nechte se ukolébat zdánlivě línou a ospalou náladou panující tehdy v roce 1932 v celé Louisianě, přijměte pozvání do věznice Cold Mountain, kde se projdete děsivou, na zeleno natřenou chodbou, které všichni říkají „Zelená míle“. Na jejím konci vždy čeká smrt, pokud se nestane zázrak.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, na jehož eshopu si knížku můžete pořídit.

Lunapark

Co si na nás tentokrát Stephen King připravil? Pouťové atrakce? Cukrovou vatu a vystřelenou papírovou růži? Uvidíte sami, pojďte se spolu s hlavním hrdinou Devinem Jonesem přenést do roku 1973 a prožít neobyčejný rok po boku světských.

Devinovi je právě dvacet jedna. Kvůli zlomenému srdci se rozhodl studia přerušit a nastoupit jako brigádník v zábavním parku na malém městě kdesi v Severní Karolíně. Mezi světskými se mu zalíbí a tak si původní letní brigádu prodlouží. Zlomené srdce se pomalu, ale jistě hojí, Devin si nachází kamarády, poznává život v kolotočářské komunitě, zachrání život dvěma lidem, spřátelí se s těžce nemocným chlapcem a jeho uzavřenou matkou; řekla bych, že na jednoho mladíka je toho poměrně dost. A to není všechno. Kromě toho, že se Devin naučí všechno kolem údržby kolotočů a získá si srdce i respekt svérázných světských, seznamuje se s děsivým příběhem, který se v zábavním parku stal. Před pár lety tam někdo v domě hrůzy zavraždil mladou dívku a její nešťastný duch se lunaparkem potuluje pořád…

No, já před Mistrem zase smekám pomyslný klobouček. Opět v mým očích stoupl na příčce „vnímavý spisovatel“ o další level. Lunapark není typická Kingovka. Příběh má sice mysteriózní nádech, měla jsem však pocit, že čtu jednu z „bachmanovek“. Je to velmi komorní, velmi nostalgická, a i přes detektivní námět příjemná retro záležitost. Devin je velký sympaťák, na svůj věk působí starším dojmem, oproti vrstevníkům je vyzrálý, moudrý, až máte někdy pocit, že je jako z jiné doby. Moc hezky byly v knížce vylíčené vzájemné vztahy mezi Devinem a všemi osobami, jejichž životní cesty se protnuly s Devinovou, ať už to byl jeho otec, nejlepší přátelé či kolegové cirkusáci.

Děj je vyprávěn retrospektivně stárnoucím Danem. Zařadit Lunapark žánrově není jednoduché, autor si totiž zahrál na alchymistu a namíchal zdánlivě neslučitelné žánry. To, co by u jiných působilo lacině a nesourodě, u něj funguje. Kapka duchařiny, trocha romantiky, přimíchat zločin, ochutit nádechem melancholie, přisypat nostalgii a velmi, velmi pozvolna vařit.

Lunapark se stává mou další srdcovkou. Líbilo se mi nahlédnutí do pouťového světa – no schválně, kdo si jako dítě užíval kolotoče a záviděl kolotočářům jejich zdánlivě bezstarostný kočovný život? Líbila se mi atmosféra a mollové ladění celého příběhu, Devin se právem řadí mezi mé oblíbené hrdiny.

Kingovův počin není tentokrát příliš obsáhlý, ale i na dvou stech stranách spisovatel vystavěl neotřelý příběh, který se zaryje pod kůži.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, knihu můžet koupit na eshopu.