Dlouhý pochod

Máte rádi sérii Hunger games a máte pocit, že už nic lepšího v žánru dystopie není? Omyl! Suzanne Collins byla bezstarostnou teenagerkou, když jistý Richard Bachman přivedl na scénu sto pochodujících chlapců. A můžu říct, že ač loni uplynulo čtyřicet let od prvního vydání knihy Dlouhý pochod, nic to nezměnilo na faktu, že se jedná o nadčasový a emočně náročný počin v tomto žánru.

Vítejte v Americe. Fiktivní, alternativní, paralelní, jak chcete. Sto chlapců stojí na startu Dlouhého pochodu, závodu, v němž je místo jen pro jednoho. Pro vítěze. V soutěži, v níž se nesmíte zastavit ani vychýlit z dané trasy, nezáleží na tom, zda jdete pomalu nebo běžíte. Vyhrát může prostě jen jeden.

Dlouhý pochod je sice z pera Stephena Kinga, ale vydal ho pod pseudonymem Richard Bachman. Mám momentálně rozečtenou druhou „bachmanovku“, Srovnáno se zemí, a můžu říct, že se autorovo psaní v obou případech liší. Jako Bachman je vážnější, jeho knihy mají psychologický podtext a jsou jiné než klasické kingovky. Doporučuji přečíst úvodní slovo spisovatele, v němž se o svém alter egu rozpisuje, stojí to za to.

Dlouhý pochod mě vtáhl hned od prvních vět. Sledujeme Raye Garratyho, který přijíždí v doprovodu matky na závod. Ray se těší, je hrdý a pochybnosti, které trápí jeho maminku, si nepřipouští. Spolu s ním na startu stojí Stebbins, Baker, Harkness, McVries, Olson… Ti a další kluci se pod záštitou Majora vydávají na nejdelší a nejtěžší cestu svého života. Připomínám, jen pro jednoho může skončit vítězstvím, ostatní doslova a do písmene padnou. Nikdo neví, jak bude závod dlouhý, takže rozvržení sil jednotlivců bude oříškem. Zaváhání znamená napomenutí, tři napomenutí rovná se smrt. Tak to je a všichni to vědí. Zároveň doufají, že zvítězí zrovna oni. To je slušné psycho, a vězte, že si to s kluky pořádně „užijete“.

Pokud nejste otrlí, Dlouhý pochod s vámi určitě pořádně zacloumá. Nejenže vám celou dobu bude vrtat hlavou, co je ten Major vlastně zač a proč kluci na prahu dospělosti každý rok absolvují šílený závod, ale hlavně vás dostanou hoši osobně. Mám dva syny a představa, že jdou doslova o život, mnou rezonovala celou dobu, co jsem knížku četla. A myslím, že stejný pocit budou mít i mámy holčiček.

Na začátku závodu stojí mladí, nažhavení chlapci připomínající mladé býčky. Kým budou na konci, uvidíte sami. Dlouhý pochod je nesmírně sugestivní. Kráčela jsem společně s kluky, slyšela varování i konečně výstřely, cítila jejich pot i strach, který jim koukal z očí. Postupně se měnili ze sebevědomých mladíků v trosky. Každý chlapec byl něčím specifický a jedinečný, ať už v kladném či záporném smyslu, a i když v popředí děje stál Garraty, zapamatovali jste si i ty ostatní.

Stephenu Kingovi, neboli Richardu Bachmanovi se podařilo vystihnout krutý svět reality show, kdy za pozlátkem zábavy se skrývá zlo, třeba v podobě rivality mezi soupeři. Ale dává také naději, že v takovém podhoubí může vzniknout i přátelství a pomocnou ruku nemusíte hledat jen na konci vlastní paže.

Dlouhý pochod ve mně dozníval ještě hodně dlouho po přečtení, těch sto kluků jsem nemohla dlouho dostat z hlavy. Pro mě je tahle knížka jednou z nejlepších, které jsem v loňském roce četla a za sebe ji doporučuji jako top počin Stephena Kinga.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, zakoupit ji můžete na eshopu.

Naděje pro Fleetwood

Píše se rok 1612. Fleetwood Shuttleworthové je sedmnáct let. Je čerstvě těhotná, ale má strach, aby se něco nestalo, předchozí těhotenství skončila potratem. I její manžel Richard je napjatý, už se nemůže dočkat vysněného dědice. Jednoho dne však Fleetwood najde schovaný dopis od lékaře se zprávou, že dítě možná opět nedonosí a může i zemřít. Vypadá to, že Richard chtěl lékařskou zprávu před svou ženou utajit. Ale proč? Jde mu jen o dědice a bez skrupulí by Fleetwood obětoval? Když mladá šlechtična potká Alici Greyovou, porodní bábu, která se vyzná v bylinkách, je šťastná. Alice slíbí, že jí pomůže, aby dítě v pořádku porodila. Vše klape, Fleetwood je klidnější, vrací se jí barva do tváří. Zanedlouho je však Alice obviněná z čarodějnictví. Fleetwood se rozhodne Alici zachránit a dosvědčit, že je nevinná, bojí se totiž, že bez ní porod dopadne špatně. Jenže, kdo se jednou namočí do procesu s čarodějnicemi, má cejch a může skončit na pranýři spolu s nimi. Ustojí to Fleetwood?

Naděje pro Fleetwood pro mě bylo jedno velké překvapení. Tahle knížka dělá čest svému námětu – je tak moc čtivá, že vás doslova očaruje a přibije k zemi (nebo místu, kde si čtete), a to neříkám jen proto, že bych vás na ni chtěla mermomocí nalákat za každou cenu. Podobný názor má spousta čtenářů. Děj vás vtáhne od prvních stránek, kdy se spolu s Fleetwood ocitnete v hlubokém lese a potkáte Alici Greyovou. Přesně to se mi stalo a byla jsem ztracená, od rozečtené knížky se mi nechtělo vůbec odcházet. Autorka prostě umí navodit atmosféru.

Co upoutá na první pohled, je věk Fleetwood. Je jí teprve sedmnáct a už má za sebou kruté chvilky. Nikdy nebyla přehnaně sebevědomá, právě naopak, nepřidaly jí ani zdravotní problémy. Nevychází dobře s matkou, která je přísná a uzurpátorská, trápí ji i manželovo podivné chování a tajemná lékařská zpráva. Není divu, že se Fleetwood přimkne k Alici.

Je úžasné sledovat proměnu hlavní hrdinky z naivní dívenky, která má strach oslovit služebnictvo, v sebevědomou ženu, jíž za vytyčeným cílem vede odvaha a odhodlání. Stacy Hallsová kromě hlavní hrdinky na scénu uvádí několik dalších postav, jež výrazně zahýbou dějem i vašimi nervy. Tak, jak je snadné oblíbit si milou Fleetwood, je stejně jednoduché skřípat zuby, kdykoli se v příběhu objeví matka hlavní hrdinky.

Román ve čtivé podobě zpracovává zajímavé téma, které zejména ve středověku hýbalo celým světem. Čarodějnice a procesy s nimi. Stacey Hallsová použila reálná jména (Fleetwood i její manžel, stejně jako Alice, existovali) a na základě historických souvislostí i vlastní fantazie stvořila jedinečný příběh, v němž kromě čarodějnictví řeší i problémy mladého manželství, mezilidské vztahy a také postavení žen v tehdejší společnosti, jíž veleli muži. A to je vedle čarodějnic druhé podstatné téma, kterým se autorka zaobírá. A vězte, že to ženy tehdy neměly vůbec jednoduché.

Naděje pro Fleetwood je čtivá a napínavá na těch správných místech. Určitě si ji přečtěte, pokud máte rádi historické romány. Tento se na hraně pravdivých událostí pohybuje jen zlehounka, ale přesto pevně. Nabízí pohled do života ve středověké Anglii, a i když jsou čarodějnické procesy spíše upozaděny, tísnivá atmosféra z celkového charakteru tehdejší doby nechybí.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, na jehož eshopu si knihu můžete koupit.

Madony z Leningradu

Marina a Dmitrij žijí léta ve šťastném manželství. Přežili válečné útrapy i obléhání Leningradu a po válce se přestěhovali do Ameriky. Nyní mají přes osmdesát let. Marině se začínají myšlenky toulat všemi směry, nejčastěji utíkají do minulosti… To nemilosrdný Alzheimer užírá její zdravý rozum a Dmitrij se tak stává svědkem postupného rozpadu manželčiny osobnosti. Situace se horší ve chvíli, kdy se chystají na svatbu své vnučky. Marinina mysl se vrací zpátky do válečných let, do doby, kdy byla mladou dívkou a pracovala jako průvodkyně v proslulé Ermitráži. Po dobu války musela být významná plátna ukrytá a Marina byla jednou z věrných strážkyní. Sama pro sebe si v mysli vytvořila svou vlastní galerii a promítala si milované obrazy, aby alespoň v myšlenkách unikla hrůzám blokády.

Román Madony z Leningradu kombinuje dvě náročná témata – válku a její útrapy a boj s nemocí. Debře Dean se podařilo velmi citlivě zpracovat obě témata tak, že jedno nepřebíjí druhé. Děj se odehrává ve dvou časových liniích, v obou je stěžejní postavou Marina, zachycená ve dvou klíčových podobách. Historická část popisující blokádu Leningradu je hodně emotivní a především drsná. Autorka popisuje krutou bitvu o přežití. Je jedno, jestli se jednalo o malé dítě, ženu v rozpuku nebo vetchého starce, válka semlela všechny a bez rozdílu. Tady nebylo příliš mnoho prostoru pro detailnější popis, přesto se spisovatelce podařilo nastínit sugestivní atmosféru, která se vryje do paměti.

I současná linie je hodně zajímavá, pasáže popisující Marininy výpadky paměti jsou realistické, člověk si uvědomí, jak křehká je lidská mysl. Debra Dean také lehce rozehrává rodinnou partii a do popředí posouvá dceru Helen, u níž nastiňuje její životní linii. Tady bych si dokázala představit samostatný příběh věnovaný právě jí. Helen po matce zdědila umělecký talent i urputnost, takže o zajímavý děj by nebyla nouze.

Román Madony z Leningradu vzdává hold umění a jeho kráse, je smutnou připomínkou všech válečných obětí a zároveň dává důraz na fakt, že rodinná pouta jsou nejdůležitější.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, kde si titul můžete koupit.

Mrtvá zóna

Mrtvá zóna se právem řadí mezi kultovní romány Stephena Kinga a bývá doporučována zejména těm, kteří se s autorovou tvorbou teprve seznamují. Pro mě je toto dílo srdcovou záležitostí, je jednou z prvních kingovek, které jsem četla, navíc to byla verze slovenská. Osud Johna Smithe mě tehdy něčím zasáhl, zalíbil se mi Kingův styl psaní i pojetí mysteriózních příběhů. Jsem nesmírně ráda, že nakladatelství Beta spisovatelovy knihy znovu vrací na knižní trh a umožňuje tak dalším čtenářům objevit specifické charisma, kterým oplývají.

Když byl John Smith malý, upadl na kluzišti a bouchl se do hlavy. Když se probral, stalo se něco podivného. Hlavou mu prolétne událost, která se má teprve stát a při níž hrozí Johnnyho kamarádovi nebezpečí. Varování všichni berou jako blouznění a není divu, že na příhodu postupem času všichni včetně zraněného chlapce zapomenou. Uplyne několik let, z Johnnyho je učitel. S kolegyní Sárou má první rande, na pouti, kde se mu zčistajasna daří na kole štěstí. Ještě ten večer se mladík stává obětí drsné autonehody a upadá do kómatu, v němž je dlouhých pět let. Když se probere, jeho jasnovidecké schopnosti jsou zpět. Jsou pro Johnnyho přínosem nebo prokletím?

Stephen King napsal Mrtvou zónu koncem sedmdesátých let, což je znát na reáliích příběhu. Pokud se už předem děsíte, že na vás čeká něco jako okoralý silvestrovský chlebíček, mýlíte se. Ač je románu čtyřicet let, je aktuální a nadčasový. Jedním z témat je dlouhodobé kóma a jeho následky, zjistíte, jak těžké je vrátit se do běžného života po pěti letech „spánku“ a zjistit, že je všechno úplně jinak, od vztahů mezi lidmi, až po politickou situaci. Politika je dalším námětem, hrajícím důležitou roli. Jak už jsem uvedla výše, děj se odehrává v sedmdesátých letech, takže potkáte významné politické osobnosti tehdejší doby jako třeba Jimmyho Cartera, Richarda Nixona, s nímž je spojená aféra Watergate. Johnnyho nabyté schopnosti mohou ovlivnit další vývoj celé Ameriky.

Autor věnuje opět velkou pozornost hlavním aktérům. Nelze si neoblíbit Johna, jehož život mohl směřovat k úplně obyčejnému stylu života. Měl učit, vzít si Sáru za ženu, mít s ní děti a po jejím boku šťastně zestárnout. Místo toho čelil nátlaku společnosti, lidé ho buď uctívali nebo nenáviděli, média v něm měla tučné sousto. Oblíbíte si i Sáru, přestože se po Johnnyho nehodě jejich cesty rozdělily, i jeho dobráckého otce. Naopak, pít krev vám bude matka Vera, jejíž víra v Boha se proměnila v ryzí fanatismus.

Jak už to u Kinga bývá, kromě hlavní dějové linie si párkrát „odskočí“ i jinam, líčí zdánlivě nesouvisející linky postav, které na první pohled do příběhu nepatří, aby je ve finále dokonale propojil jako kabely v elektrickém obvodu.

Mrtvá zóna má v sobě vše. Romantiku, napětí, tajemno i trochu politického pletichaření. I přes mysteriózní námět působí velmi lidsky, určitě budete soucítit s Johnnym a fandit mu. Je to jeden z nejcharismatičtějších a nejsympatičtějších Kingových hrdinů a musím říct, že jsem kvůli němu měla i na krajíčku.

Pokud jste milovníky románů Stephena Kinga, určitě si Mrtvou zónu nenechejte ujít, je to „must have“ každého fanouška.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, kde si knihu můžete koupit.

Slib

Katharina a Peter se setkávají uprostřed války, aby uzavřeli manželství. Nikdy předtím se neviděli, ale to není podstatné. Důležité je, že díky sňatku se Katharina bude moci vymanit z vlivu rodičů. Důchod válečné vdovy, který by v případě Peterovy smrti dostávala, by jí umožnil vlastní bydlení. Peter by díky propustce, na kterou má jako ženatý voják nárok, mohl navštívit rodiče.

 Katharina žije s rodiči v malém bytě a pracuje jako úřednice v bance. Peter, civilním povoláním učitel, je momentálně na ruské frontě jako voják wehrmachtu. Mladí lidé, kteří by se za jiných okolností možná ani nepotkali. Oba věří, že po skončení války bude jejich vlast prosperujícím státem, ve kterém budou oba spokojeně žít. Tak jak to führer svému Německu naplánoval, tak jak to má být. Společný sňatek je pro oba vstupenkou ke splnění jejich přání.

Mezi Katharinou a Peterem se během líbánek vytvoří pevné citové pouto. Válka je ovšem neúprosná a oni se musí po pár dnech rozloučit. Jejich naději na společný život udržují dopisy, které si během odloučení píšou s vědomím, že není jisté, jestli se ještě vůbec někdy uvidí. A pokud se tak stane – dokážou navázat tam, kde skončili? 

Román Slib přináší pohled na 2. světovou válku tentokrát očima Němců. Ne všichni měli Hitlera jako modlu, spíše věřili v sílu Německa. Většina z nich žila obyčejné životy a věřila, že konec války přinese jejich zemi úspěch. Když se ale karty obrátí a německá armáda ztrácí svou pozici, je najednou všechno jinak.

Autorka knihy je Irka, němčinu studovala na vysoké škole a dlouho jí trvalo, než se odvážila knihu napsat. Měla pocit, že nemá oprávnění o Německu a jeho historii psát. Nechala se ale inspirovat německým spisovatelem Heinrichem Böllem, který také, stejně jako knižní hrdina Peter, bojoval ve wehrmachtu. Po válce žil v Irsku, o svém pobytu napsal Irský deník.

Román Slib je nejen křehkým příběhem o lásce, ale také výpovědí o životě obyčejných lidí ve válečném Německu.

Dallas 63


Jakeovi Eppingovi je pětatřicet let, učí angličtinu a právě se rozešel s manželkou. Když si ho zavolá majitel místí restaurace, netuší, že se jeho dosud poklidný život obrátí naruby.
Jake se pod novou identitou se vydává do minulosti, aby zabránil atentátu na prezidenta Kennedyho. V malém městečku nedaleko Dallasu se usadí jako George Amberson a sžívá se s místními lidmi. Jeho životní láskou je knihovnice Sadie. Oba toho mají mnoho společného  – minulost s problémovým člověkem i lásku k hudbě a tanci. George však musí být ve střehu – bedlivě sleduje podivínského samotáře jménem Lee Harvey  Oswald,  který je klíčovou osobou v atentátu na Kennedyho. George musí za každou cenu vražednému útoku zabránit. Jenže má člověk právo měnit minulost? 
Po dlouhé době „kingovka“, kterou jsem nemohla odložit. Některé jeho knížky se mi líbí jen zčásti, některé vůbec no a některé přečtu jedním dechem. Dallas 63 se řadí k těm posledním. Mistr strachu ukázal, že ještě pořád umí, a že ještě neřekl, tedy nenapsal poslední slovo. 

Kouzelník


Román Kouzelník čtenáře zavádí do Paříže, kde byl napaden malý chlapec. Vyšetřování vede komisař Ludovic Mistral, který se právě vrátil ze stáže v USA a své nabyté zkušenosti chce využít v praxi. Indicie případu ukazují na vraždy malých chlapců, které se udály před dvanácti lety a staly se noční můrou celé Paříže. Vrahem byl dokonalý profesionál přezdívaný Kouzelník. Své malé oběti lákal na karetní triky. Román sleduje nejen vyšetřování otřesné kauzy, ale také Kouzelníkův život po návratu z vězení, kde si odpykával trest za znásilnění starší ženy. Kouzelník je rafinovaný vrah, který trpí traumatem zneužívání ze strany otce, když byl ve věku zavražděných chlapců. Zároveň je profesionál, po kterém nezůstávají téměř žádné stopy. Policie je bezradná, další chlapec je nalezen mrtvý. Ludovic Mistral, který má dva malé syny, se uchýlí k jedinečnému řešení. Promluví v televizi, kde nejen veřejnosti, ale především samotnému vrahovi vyloží karty na stůl a poskytne kompletní informace o Kouzelníkově profilu v naději, že to povede k jeho zatčení…
Jsem velkým příznivcem anglických nebo severských krimi, toto je po hodně dlouhé době první francouzská, kterou jsem četla. Je mimořádně čtivá, autor fakt umí psát a taky ví, o čem píše – je policista. Každopádně byly pasáže, které jsem přeskakovala, právě vraždy malých chlapců, protože jednoho mám doma, takže mi to moc dobře na duši nedělalo. Skvělý byl pohled přímo do vnitřního světa Kouzelníka.