RETRO

Knižní návraty do dětství

Na svoje oblíbené knížky z dětských let vzpomínám docela často. A taky už dlouho plánuju tenhle článek, jsem moc ráda, že jsem se k němu konečně dostala. Záměrně neuvádím ty staré známé pecky jako Mikeš nebo Děti z Bullerbynu, ty milujeme všichni a víme o nich poměrně dost. Vybrala jsem spíše ty méně profláklé.

Jednou z mých prvních dětských knížek, kterou si vybavuju, je O Kubáskovi, Měsíčkovi a modrooké Nanynce. Měla jsem ji hodně moc ráda, mamka mi z ní předčítala. Když jsem se pak naučila číst sama, četla jsem ji pořád dookola. Vypráví se v ní o ztraceném panáčkovi Kubáskovi. Zaujala mě tehdy /a vlastně i dnes/ zajímavá grafická podoba knížky. Ilustrace jsou doplněné fotkami koláží z přírodnin.

Anička z I. A. nádherná knížka Jana Rysky o prvňačce Aničce, která byla hodná a vzorná, ale pořád ji zlobil kluk Pavel Šlechta. Myslím, že je to jedna z těch knížek, které kdyby se po menší úpravě znovu vydaly, tak by se dětem líbily (a stejně tak i rodičům a prarodičům).

Ferdův slabikář. Ten mě bavil hodně moc!!! Další nadčasovka, čerpala jsem z ní i při besedách s dětmi. Nezapomenutelné říkanky a příběhy o písmenkách, uměla jsem je zpaměti.

Kozlíček Kaštánek. Pro tuhle knížku mám zvláštní slabost. Četla jsem ji hodně často, příběh kozlíka kaštanové barvy, který měl být poražen, ale podařilo se mu utéct, mě vždycky dojímal. A taky jsem milovala ilustrace, které v knížce jsou. Zrovna dneska jsem ji vyhrábla ze Studentovy knihovny a nostalgicky si ji připomněla s mamkou, která u nás zrovna byla. Taky přijde do dětské knihovničky a budeme ji číst, až přijde její čas. (Ta knížka, ne mamka :-))

Dvanáct pohádek. Na tuhle knížku myslím docela často. Bohužel mi zmizela někde v propadlišti dějin. Obsahuje zajímavé pohádky v nichž jsou hlavními hrdiny třeba obyčejné věci. Napsala ji Jarmila Svatá někdy v padesátých letech. V paměti mi utkvěla pohádka o polévce, která zpívala. Děti remcaly, že je k jídlu zase jen polívka, a jejich maminka jim řekla, aby poslouchaly, co polévka vypráví, když se vaří. Docela ráda bych si pohádky s odstupem času připomněla.

Děvčátko z města. Další z knížek, které jsem četla několikrát. Příběh malé holčičky ze Sovětského svazu, která za války přežije jako jediná z celé rodiny bombardování, se mi neskutečně líbil. Malou Valentinku si k sobě vzala žena z vesnice, která měla více dětí a holčičku přijala jako vlastní. Z knížky si vybavuju, že často jedli brukev, což jsem jako dítě netušila, co může být. Až dneska jsem se dočetla, že brukev je něco jako matka dnešních košťálovin. 🙂

Gabra a Málinka: Tyhle valašské cérky jsou taky moje srdcovka a píšu o nich už tady. Taky o knížkách Hra na Betsy Bowovou a Bibi, které mají neodmyslitelné místo v mé knihovně, už jsem psala dřív.

Trilogie od Martiny Drijverové Táta k příštím Vánocům, Táta pro radost i pro zlost a Táta nemá smutky rád se v knihovně nikdy moc neohřála, protože jsem ji měla doma skoro pořád já. Série příběhů o sestrách Janě a Evě, které hledají nového tatínka, s nímž se posléze musí, stejně jako s novou sestřičkou, sžít, jsem doslova hltala.

Velkou slabost jsem měla vždycky pro knížky Heleny Šmahelové. Nejčastěji jsem se vracela ke své „svaté čtveřici“ zahrnující romány Velké trápení: nikdy jsem nechápala, jak mohli rodiče hlavní hrdinku Janu odložit do dětského domova, jen aby se mohli v klidu rozvést, zatímco její mladší sestra mohla být s matkou; Já a moji drazí vyprávějící o dívce Aničce, která žije s velkou rodinou a přesto je pořád sama; Magda, jejíž stejnojmenná hrdinka vyrůstá s postaršími rodiči vědátory, a je taky v podstatě sama, protože má mnohem starší sourozence, kteří mají své životy; a Dora na cestách o náctileté dívce, která s otcem cestuje za matkou do New Yorku. Možná si ji pamatujete z knížek Dobrá mysl a Dora a medvěd, v nichž byla tehdy ještě malá.

Četli jste některou z nich nebo máte úplně jiné srdcovky z vašeho dětství? Budu ráda, když mi o nich napíšete. 🙂

Jak si užít totalitu

To, že jste krásná, mladá a blonďatá sexbomba, vám nedává záruku na šťastný život. Eva Formánková by mohla vyprávět. Zúčastnila se soutěže Miss Praha, pařila s bohémy – a pak? Pak se vdala.

Píší se sedmdesátá léta dvacátého století a společnost se prohýbá pod tíhou totalitního režimu. Eva je tak trochu rebel. S matkou se hádá a dělá jí naschvály, otce naopak miluje. Jejím životem je pražská hospůdka U Bonaparta, kde se pravidelně schází společnost mladých umělců. Tady je Eva ve svém živlu. Randí s mladým Danielem, s nímž prožívá první vážné milostné vzplanutí. Jediným černým mráčkem je těžká nemoc milovaného otce. Po jeho smrti se propast mezi Evou a její upjatou matkou prohlubuje. Mladá dívka se snaží všemožnými způsoby vzpouzet nejen jí, ale také aktuální době, což ji přivádí až do věznice v pražské Ruzyni. Dokáže mladou rebelku něco nebo někdo zkrotit?

Zbytek recenze najdete na blogu knihkupectví Neoluxor

(Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Neoluxor)

Vítejte ve starých časech

Vzpomínali jste spolu s publikací Retro CS na všechny dobroty, které nám socialistický potravinářský průmysl mohl nabídnout? Pak právě vám je určeno pokračování v podobě knihy Retro CS II, ve které si připomeneme tzv. “tvrdý konzum”, kam patří oblečení, nábytek nebo elektronika.

Jako jedno z tzv. Husákových dětí jsem vyrůstala v osmdesátých letech. Pamatuju žvýkačku Sevak, kterou jsem milovala a dodnes mi chybí, lehké šátky se stříbrnými nitkami, citronovou babetu k snídani, vlakové jízdenky z hnědého tuhého kartonu, krém Maryna v červené krabičce, antiperle, cigarety Mars za 5 Kčs, „oblíkací“ čokolády nebo mléko v sáčku. Je toho samozřejmě víc, ale to bych tady mohla vyjmenovávat celou věčnost. 🙂
S radostí jsem proto sáhla po této publikaci, abych si zavzpomínala na další věci, které mě provázely dětstvím.

Hned první kapitola se věnuje školákům. Aktovky, sešity, učebnice. Taky vzpomínáte na svůj první slabikář, s Emou, co měla mámu, která mlela maso? Jako rodič, na začátku školního roku vždy bezradně tápající mezi stopadesáti druhy sešitů, jsem si na dobových fotkách připomněla ty jedny jediné, které tehdy byly.

Když jsem poprvé přišla domů k rodičům mého manžela, zjistila jsem, že máme v pokojích stejný nábytek. Mimochodem je funkční dodnes, zatímco stěna, kterou jsme si koupili po svatbě, se rozpadla hned po prvním stěhování. Díky kapitole o nábytku jsem si na to mohla znovu zavzpomínat a taky se dozvědět nové věci. Vůbec jsem třeba netušila, že české nábytkářské podniky kdysi zásobovaly švédskou Ikeu.
A to je jen zlomek produktů, které kniha čtenářům přibližuje. Šperky, hodinky, domácí spotřebiče, které měly pracující ženě ulehčit její “druhou směnu”.

Pamatujete na walkmana? Nebo “dvojče” – kazetový přehrávač se dvěmi kazetami? To se tehdy poslouchalo a pokoutně nahrávalo. Dokud se vám nenamotal pásek z kazety. Situaci pak zachraňovala obyčejná tužka. I tohle, a spoustu dalších věcí, si můžete spolu s autorem připomenout.
Nechte stranou politickou situaci, která tehdy panovala. O té to vůbec není. Jen o tom, jak se žilo v běžných domácnostech v dobách ještě ne tak dávno minulých. Nejste pamětníci? Nahlédněte s touto knihou do života svých rodičů, babiček a dědečků. A můžete si to pak navzájem srovnat.

Publikace je plná fotek, barevných i černobílých, dobových reklam, které si v paměti hned vybavíte. Průvodní text je psán s lehkostí i humorem, a je vidět, že autor se tématice podrobně věnuje a baví ho to. Stejně tak, jako mě bavilo tuto knihu číst. Místy jsem se smála nahlas, třeba u toho, jak se ozdobný papír z vánočních dárků schovával na příští rok. Dneska, kdy o role s balícím papírem v obchodech zakopáváte už v říjnu, je to neuvěřitelné. Některé pasáže jsem předčítala manželovi – vidíte, Retro CS dokonce sbližuje.

Tohle povedené ohlédnutí do minulosti jsem si opravdu vychutnala. A doporučuji ho také vám.

(Za recenzní e-book děkuji knihkupectví Neoluxor)

Kuchařka Illustrovaného týdenního zpravodaje

Píše se rok 1935. Nad společností visí hrozba hospodářské krize a nejedna hospodyně přemýšlí, z čeho bude vařit tak, aby jídlo bylo vydatné, nasytilo všechny a moc nestálo.
Žádné strachy, je tady Kuchařka Illustrovaného týdenního zpravodaje.
Sebrané recepty, ze kterých i méně zdatná kuchařka dokáže uvařiti poživatelný pokrm… 🙂

Tak tuhle lahůdku jsem našla v knihovně po babičce už hodně dávno a je to jeden

z nejcennějších kousků, co mám. Knížka je bez obalu (byl takový modrý, pogumovaný), chybí prvních několik stránek, ale to vůbec nevadí.

Recepty jsou opravdu jednoduché, součástí jsou popisné obrázky. Jedná se o sebrané recepty, něco jako dneska vydává Apetit :-). Kapitoly jsou rozděleny podle typu receptů – masité, dezerty, bezmasé, apod.

Zajímavou kapitolou je seznámení s různými druhy stolování. Co má paní radová dělat, když pozve paní lékárníkovou na kávu.

Některé recepty jsem zkoušela, třeba falešnou želví polévku, což není nic jiného než nastrouhaná mrkev podušená na másle, ochucená maggi nebo vegetou. Vývar je zahuštěn krupicí. Tuhle polévku znám od dětských let, aniž bych věděla, že je to ta falešná želví

:-).

Častou součástí těchto dobových receptů je Vitello, což byl ve své době známý margarín,

který se vyráběl v Křešicích u Děčína.

Jsem ráda, že mám tuhle úžasnou kuchařku v knihovně. Je v poměrně dezolátním stavu, což jí na půvabu neubírá. Je vidět, že se z ní při přípravě jídel čerpalo hodně. A tak to má být. 🙂

O socialismu s láskou

Éru neblaze proslulých padesátých a šedesátých let má většina lidí zafixovanou jako dobu, kdy nebylo nic k sehnání, člověk musel budovat vlast, posilovat mír a souhlasit s tehdejším režimem nebo aspoň mlčet a jít s davem. Autor v publikaci dokázal, že i tato doba měla své specifické atributy, na které se vzpomíná dodnes. A tak máme možnost poznat přídělový systém potravinových lístků, nahlédnout do typické samoobsluhy nebo navštívit školní jídelnu. Spolu s autorem „svačíme“ v bufetu, kde se nedalo sedět, ale pouze stát u pultu. Nesmí chybět typický sortiment: teplé polévky, saláty, z nichž nejlevnější byl bramborový. Měl-li zákazník drobné navíc, mohl si dopřát „vlašák“ nebo „lepší“ francouzský salát. Lahůdkou býval mléčný koktejl. Juraj Šebo s humorem popisuje osoby, jež se určitým způsobem vzpíraly režimu, seznamujeme se tedy s bulačem, potápkou, šmelinářem, záškodníkem či fušerem. Proč mladí poslouchali tajně Rádio Luxembourg? Jak si lidé zařizovali své byty? A co mlsaly děti? Dnešní generace už neví, že největší pochoutkou bývalo červené želé, ptačí mléko, šuměnka nebo vajíčko s cukrem. Knihu lze brát jako autobiografické vzpomínání, sborník tématicky řazených hesel nebo jako průvodce po časech dávno minulých.

Retro: Čokoláda

Nedávno jsem od kamarádky dostala čokoládu. Nebyla to jen tak nějaká čokoláda, byla to „ta oblíkací“.

Hned mě vzpomínky přenesly do dětství, kdy byly tyto čokolády na pultech obchodů. Panenky Jana, Dana a Lena na nás jukaly z obalu, každá měla šatičky, které se daly vystřihnout a panence oblíknout.

Obal jsem si schovala, ale stříhat jej nebudu. Doba pokročila a materiál, ze kterého je obal vyrobený, je jiný. Je z lesklého papíru a já se bojím, že šatičky budou na panence držet špatně. Možná vůbec.

Každopádně mě Figaro potěšilo, s čokoládou jsem lítala nadšeně po bytě a ukazovala ji školákovi. Jako dítě moderní doby a kluk, nad obalem nejásal, zajímal ho jenom obsah :-D.

Další oblíbené čokolády byly nugátová a sójová pochoutka. Mně nejvíce chutnala bílá čokoláda.
Ještě si vzpomínám na jednu, která byla jedinečná. Velká, trojbarevná (bílá, mléčná, hořká.) Dostala jsem ji od budoucího švagra, když přišel žádat ségru o ruku ;-).

Obrázek jsem si půjčila ze stránek idnes.cz.

Back to..

Rozhodla jsem se (a nejen pod vlivem skvěle napsaného retro článku od E.T.), zavést rubriku Retro. Je hodně věcí, na které vzpomínám, a které se už nevrátí (a není to politický systém). Jídlo, hudba, oblečení, hračky..prostě to, co provázelo nás narozené v sedmdesátých letech.
K nostalgickému vzpomínání doporučuju virtuální samoobsluhu na stránkách idnes.cz.

Vybíjená

Když se řekne vybíjená, vybaví se mi jedna z nejoblíbenějších her dětství. Pomalu jsem na ni zapomněla, vždyť jsem ji naposledy hrála asi před dvaceti lety.

Z ničeho nic se mi připomněla včera, kdy jsme se v naší škole účastnili opékání párků. Padl návrh zahrát si právě tuto hru. Někteří z rodičů – například já – jen rozpačitě pokukovali a do hry se jim nechtělo. Nadšení ze hry nakonec strhlo všechny. Pravidla hry jsem sice za ty roky zapomněla, ale to vůbec nevadilo, když začaly padat všem známé výrazy jako :“první rána kapitána“ nebo „to neplatí, to je od země“, vybavilo se mi všechno.

Bylo to fajn odreagování po pracovním dni.