ROSIER

Tichá bolest

Romanticky založeným čtenářkám, které už mají v životě leccos za sebou, není třeba slovenskou spisovatelku Táňu Keleovou-Vasilkovou dlouze představovat. Její knížky už přes dvacet let těší československou knižní komunitu a čas od času se objeví nové vydání starších kousků. Tentokrát nakladatelství Noxi sáhlo po románu Tichá bolest, který poprvé vyšel ve slovenštině v roce 2004 a teď mají české čtenářky možnost přečíst si ho také.

Příběh mapuje život Mileny, vdané matky dvou malých dětí, která je aktuálně na mateřské dovolené. Její život ji maximálně naplňuje, svou rodinu staví nade vše a snaží se pro ni dělat maximum, i když ji to mnohdy unavuje. Idylka se hroutí v okamžiku, kdy manžel Michal přichází se špatnou zprávou -přišel o práci. Milenini blízcí citelně pociťují ztrátu finanční nezávislosti, žena počítá každou korunu a je naštvaná na muže, jehož laxní přístup k hledání nové práce přilévá olej do ohně a hrotí už tak těžkou rodinnou situaci. Poslední kapkou je otřesný zážitek, který v Mileně zlomí poslední stéblo naděje na normální život. Existuje cesta ven? Bude zase dobře?

Kdo autorčiny knížky zná, tak už ví, co přesně od nich může očekávat. Rodinná dramata plná lásky i zklamání, dobrého jídla a především emocí, jež Táňa Keleová-Vasilková nechává volně tryskat ze stránek svých románů. Milena se řadí mezi citlivé hrdinky, které musí prokázat odvahu jít dál navzdory existenčním problémům a postavit se na vlastní nohy. Občas její jednání vyznívá nelogicky a řeknete si, že byste se takto zcela určitě nechovali, jindy na vás dýchne špetka naivity, protože hlavní hrdinka je romanticky založená a vidí svět přes růžové brýle.

Tentokrát spisovatelka mimo jiné rozvíjí i jedno poměrně vážné téma, o kterém se zejména ženy bojí mluvit a prožívají tak zbytečná psychická muka a zadělávají si na doživotní traumata. Milenin příběh není veselý, je v něm mnoho smutku a hořkosti, ale nebyl by to typický autorčin rukopis, kdyby ve stejném duchu také skončil, proto se připravte na dávku sladkobolných emocí, na které jsme u Táni Keleové-Vasilkové zvyklí.

Já k jejím knížkám utíkám, když si potřebuji odpočinout od thrillerů a chci si přečíst rodinně zaměřený příběh. Ten Milenin je v lecčems naivní a přes prožité trable i pohádkový, až neuvěřitelný. Ale ruku na srdce – nepotřebujeme občas takovou pohádku všechny?

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Noxi a za zprostředkování také nakladatelství Rosier, knížku pořídíte třeba tady.

Mňam Česko!

Objevujete rádi nová místa naší republiky? Jezdíte s oblibou do muzeí, výstavních míst, po hradech, zámcích, Rádi jíte krajové dobroty? A milujete plánování? Tak právě pro vás vydalo Czech News Center publikaci Petry Mejsnar Slušňákové výstižně nazvanou Mňam Česko!

Výpravná publikace je rozdělena do kapitol podle krajů naší republiky. Seznámíte se s základní charakteristikou jednotlivých oblastí, zjistíte, co je pro daný kraj typické a můžete si vybrat z nepřeberné nabídky výletních a zážitkových míst. Co třeba mrknout do Ruprechtova? Navštívit Pradědovo muzeum, Levandulový statek, Kaprodrom, Muzeum čokolády, zjistit, jak se vyrábí karamel v Českém Krumlově? Kniha nabízí pestrou nabídku destinací, které stojí za to navštívít.

A když zrova budete trávit volno doma, co si uvařit nějakou dobrotu typickou pro daný kraj? Dali byste si rozcuchanou nevěstu, nebo snad raději sladké slepé myši? Pučálku z hrachu? Troufli si vyrobit vlastní štramberské uši, frgál, či bramborový salát s chřestem? Díky receptům – některé jsou i s QR kódem s odkazem na videopostup – si můžete připravit jídla, která jsou pro konkrétní kraj příznačná.

Počin Petry Mejsnar Slušňákové je vymazlený po všech stránkách. Pestrou nabídku výletních destinací a receptů doplňují tentokrát ne fotografie, které byste asi u takového typu knihy čekali, ale ilustrace. A vězte, že jsou natolik autentické, plastické a srozumitelné, že fotky pro lepší vizuální zážitek ani nepotřebujete. Grafickou úpravu si do parády vzali Eva Frolíková a Jakub Záruba a vytvořili barevně vyvážený počin, který bude bavit velké i malé. Mapy namaloval Tomáš Pekárek, obrázky k receptům Adéla Roudnická.

Publikace Mňam Česko! by neměla chybět v žádné rodině, která ráda výletuje a hledá nové a nové možnosti, jak strávit volný čas. Procestovat Česko a poznat ho prostřednictvím dobrého jídla i připomínkou našich tradic a řemesel, to stojí za to.

Za recenzní výtisk děkuji Czech News Center a za zprostředkování také nakladatelství Rosier, knížku pořídíte třeba tady.

Hovory o světě

Cestovat se dá různými způsoby. Fyzicky, prstem po mapě, nebo prostřednictvím knih. Jedna taková je právě před vámi. Hovory o světě vydalo Czech News Center a můžete si být jistí, že stojí za to. Autorem je šéfredaktor časopisu Lidé a Země Honza Čermák, který z rozhovorů uveřejněných během několika let v časopise vybral ty nejzajímavější, ať už jsou to kovaní cestovatelé, nebo lidé, pro něž je objevování krás naší země koníčkem vedle jejich hlavního zaměstnání.

Rozhovorů je celkem jedenadvacet a nemůžu říct, že by byl jen jeden z nich nejlepší. Všechny jsou na stejné úrovni, ať už je zpovídaným moderátorka Lucie Výborná, která sama ve své práci klade otázky druhým, cestovatel Ladislav Zibura, nebo fotografka Alžběta Jungrová, či vitální sedmdesátiletá cestovatelka Irena Páleníčková. Z každé stránky čiší nadšení a zapálení pro cestování.

Knižní počin Honzy Čermáka je dokonalým dárkem pro všechny milovníky cestování, nejen ty, kteří se někam chystají, ale i pro snílky, kteří si o dobrodružství druhých raději jen čtou. Prostřednictvím trefných a dobře mířených otázek zjistíme, že je dobré dívat se na svět občas dětskýma očima, poznáme muže, který rozhýbal sochy na Velikonočním ostrově, seznámíme se s mladými odvážnými cestovateli, kteří občas dali všanc i vlastní život.

Publikace Hovory o světě je úžasná i po grafické stránce. Koláž fotografií na obálce vás navnadí na osobnosti, s nimiž se prostřednictvím rozhovorů setkáte. Barevné snímky nechybí ani uvnitř knihy, stejně jako barevné rozlišení kategorií, do nichž jsou interview rozdělená.

Určitě si tento zajímavý počin nenechejte ujít. Stojí za to, mít ho ve své domácí knihovně a rozšířit si obzory nejen o světě a jeho fascinujících zemích, ale také potkat prostřednictvím rozhovorů zajímavé osobnosti české vědy i kultury, které spojuje jedno – vášeň pro cestování a objevování nových zážitků s tímto zájmem spojených.

Za recenzní výtisk děkuji Czech News Center a za zprostředkování také nakladatelství Rosier, knížku pořídíte třeba tady.

Život na houpačce

„Mám depku“. Kdo z nás si to někdy neřekl, nebo nepomyslel, když mu nebylo dobře po psychické stránce. Někdy stačí drobné vykolejení, abyste se cítili pod psa. Naštěstí se většinou zmátoříte a fungujete dál. Co ale se stavy, kdy tyto pocity cítíte mnohonásobně víc? Možná ani nevíte, že mezi námi existují tzv. „hraničáři“ – lidé s hraniční poruchou osobnosti. S jejich příběhy se můžete seznámit prostřednictvím knihy nazvané Život na houpačce, jejíž autorkou je Martina Kulhánková.

Dvaadvacet příběhů, dvaadvacet osudů lidí, jimž hraniční porucha osobnosti jakýmkoliv způsobem vtrhla do života. Hned ze startu vás knížka dostane doslova do kolen, seznámíte se totiž s tím, který prožívala samotná autorka počinu, jejíž dceři byla HPO diagnostikována.

Další příběhy pocházejí buď od samotných pacientů s HPO, nebo jejich blízkých. V obou případech se jedná o velmi emotivní, syrové čtení podané ich-formou, které vás nenechá chladnými. Přestože je knížka velmi útlá a jednotlivé příběhy nezabírají mnoho stran, jedná se o docela náročné čtení, jež vás docela vyšťaví. Možná to dáte na jeden zátah, možná si budete příběhy dávkovat po troškách, tak či tak je to síla. Titul doprovázejí ilustrace autorčiny dcery a umocňují tak intenzivější prožitek.

Život na houpačce je knížkou, která by neměla uniknout pozornosti. Tohle si přečtěte, pokud sami s tímto onemocněním bojujete. Tohle si přečtěte, pokud s ním bojuje někdo z vašich blízkých. Tohle si přečtěte i jen tak, abyste věděli, že život může někdy bolet.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Rosier.

Plameňák

Tři postavy tohoto příběhu svede jedna neotřelá situace dohromady. Hotelový host Jakub, recepční Klára a zaměstnanec hotelu Jonáš během pár hodin jedné noci půjdou všichni tři až na dřeň, co se jejich životů týče. Možná to znáte – někdy je lepší svěřit se cizímu, než tomu, koho dobře znáte. A tak nechá na první pohled sebejistý Jakub nahlédnout ostatní do svého světa, v němž má jediné pevné místo malá dcerka, kterou kvůli jednomu uklouznutí nemůže vídat tak, jak by si přál. Klára vypadá, že ji nic nerozhází, ale i u ní zdání klame. A Jonáš? Vypadá jako bezstarostný mladík, je tomu opravdu tak?

Druhý počin Alexandry Bajnarové nazvaný prostě, leč účelově Plameňák čítá 224 stran, můžeme jej považovat za drobnou knižní jednohubku. Ale pořádně výživnou, protože to, co je na dvou stech stránkách napsáno, je slušná psychologická sonda, jejíž hutnost dorovnává útlost svazku.

S hrdiny se podíváme na jejich významné léto, nejhorší podzim, nejkrásnější jaro a nekončící zimu a zjistíme, že nejsou takoví, za jaké bychom je považovali, kdybychom je třeba míjeli na chodníku. Na venek usměvaví, sebevědomí, veselí, uvnitř plní pochyb, zármutku nebo vzteku.

Příběhy Jakuba, Kláry a Jonáše musíte číst pozorně, občas jsou dějové linky proházené, minulost není řazená chronologicky. Přesto, nebo možná právě tím počin Alexandry Bajnarové upoutá čtenářovu pozornost. Občas musíte číst mezi řádky a sami si domyslet, jak to s postavami jde dál.

Tak schválně, kdo upoutá vaši pozornost nejvíc?

Plameňák je vyzrálý, autorka se zaměřila na charaktery svých hrdinů, s námětem si vyhrála a vytvořila tak neotřelé dílo k zamyšlení. Jestli rádi objevujete nové české autory, Alexandra Bajnarová je můj tip pro vás.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Rosier.

Přes práh

On je pětašedesátiletý vdovec žijící ve vzpomínkách na milovanou ženu, ona devítiletá holčička, které je všude plno. Až moc plno. Nevrlý důchodce Filip Galvan a přemoudřelá školačka Amálie, seznamte se s nimi, litovat nebudete.

Filipovi se dny slévají, stesk po manželce neutichá ani po letech. Z letargie ho jednoho dne vytrhne zvláštní škrábání na dveře. Když je otevře, do bytu mu vklouzne kocour Olly a s ním i energická, na svůj věk až příliš chytrá Amálie a od té doby je obou všude plno. Jak to dopadne, když se Amálie zraní a Filip, aniž by si to sám přál, bude dívku pár týdnů hlídat?

Poněkud nesourodá dvojice Filip a Amálie se spolehlivě postará o pár hodin vaší dobré nálady. Dívenčiny výmluvné eskapády dokážou vykouzlit úsměv na tváři, i když někdy je Amálie všude víc než dost a vy Filipa docela chápete :). Ale přiznejme si, občas takovou energickou smršť v podobě dětské čisté duše, která nastaví zrcadlo, potřebujeme všichni.

Čtení této knížky vyvolá spoustu otázek a námětů k přemýšlení. Znáte dobře své sousedy? Všechny asi ne, některé možná vůbec, jiné třeba jen trochu a vlastně vůbec netušíte, co se děje za dveřmi jejich domácností. Co se za nepřístupnou tváří starší sousedky odvedle skrývá velký smutek?

Román Anety Kollerové Maškové nazvaný výstižně Přes práh cílí na milovníky poklidného čtení, kteří nehledají výrazně akční děj, ale rádi se noří do pomalu a zlehka plynoucích příběhů. Pokud jste si oblíbili knížky jako je Babička pozdravuje a omlouvá se nebo Muž jménem Ove, laskavou četbu bořící hranice napříč generacemi, bude se vám zamlouvat i tato knížka.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Rosier.

Myší díra

Byl jednou jeden dům. A v tom domě žilo několik lidí, kteří se mezi sebou příliš neznají, tak už to většinou bývá. A taky je tam jeden zajímavý pozorovatel veškerého dění, laboratorní myš, jejímž prostřednictvím se o o obyvatelích domu něco dozvídáme. Například, že osmiletý Axel koktá, je pořád sám, protože táta mu umřel a maminka má deprese. Že jeho soused, kterému říkají dědek plesnivej, pořád jen nadává a nikdo ho nemá rád. Že se Jolaně blíží padesátka, je frustrovaná a svůj vztek si vylívá na ostatních. A nenávidí děti, takže když se jí jednoho dne dostane Axel do cesty, nadšená není. A pak je tady Cyril, který pořád uklízí a všude chodí s velkou hokejovou taškou. Osudy lidí, jež spolu nemají absolutně nic společného, se protnou.

Přiznám se, nebýt nabídky k přečtení, zřejmě by mě knížka minula. Není to totiž typický mainstreamový kousek, na nějž byste denně naráželi na každém kousku denního tisku nebo reklamy v dopravním prostředku, ale knižní šperk, který si musíte najít sami, pokud hledáte netuctové čtení s vypravěčem poněkud netradičním, leč neméně zajímavým.

Myší díra je mé první setkání se spisovatelkou Simonou Votyovou a můžu říct, že dopadlo nadmíru skvěle. Já miluji romány, které mají mnoho set stran a Myší díra jich má 184, ale to, co se v nich skrývá, vydá za jiné pětisetstránkové romány.

Autorka propojila osudy svých hrdinů v propletenec, v němž má každý z nich své trápení nebo touhy. Možná je právě teď čas naplnit je nebo se problémů zbavit a udělat tak něco dobrého pro toho druhého. Chápete? Ne? Začtěte se, napsala to opravdu geniálně. Má zajímavý písemný projev, ani jedna věta nepřijde nazmar, vše má v textu své místo a v konkrétní čas i okamžik do sebe naprosto perfektně zapadne. Navíc je to okořeněno suchým a jízlivým humorem, který vše oživuje.

Jestli znáte knihu Ryba jménem Ian a líbila se vám, Myší díra vás zaujme taky, je totiž založena na podobném principu, kdy pozorovatel glosuje osudy lidí a ty jsou určitým způsobem propojeny.

Hledáte-li nevšední čtení s přesahem, které vás na jednu stranu pobaví, ale na druhou přinutí popřemýšlet na malichernostmi života, zkuste útlounkou, leč zajímavými osudy nabitou knížku nazvanou trefně Myší díra.

Za recenzí výtisk děkuji Heleně Herynkové z Rosier, knížku pořídíte na domovském eshopu nakladatelství Bourdon.