Štítek: HOST

Manžel Mabel Beaumontové miloval seznamy. Psal je s vášní a nadšením, zapisoval nejen to, co je třeba koupit, ale i myšlenky a nápady, které se mu honily hlavou. S Mabel žili sami pro sebe velmi poklidným životem. A pak jednoho dne Arthur náhle zemřel. Zůstal po něm lístek s poznámkou „Najít D“. Mabel napadne, že určitě myslel na to, aby po letech našla nejlepší kamarádku Dot, s níž kdysi dávno ztratila kontakt. A tak se Mabel za pomocí různých žen, které jí osud posílá do cesty, vydává hledat Dot. A nejen ji, ale především sama sebe.

Román Poslední úkol Mabel Beaumontové je román, který se vryje do srdce. Mabel má většinu života za sebou, většinu, jejíž největší část strávila po boku manžela Arthura v jejich malém, těsně semknutém společenství. Teď už jen čekat, až si milosrdná smrt přijde i pro ni. Ale Arthur myslel na všechno, pro Mabel zařídil dočasnou pečovatelskou výpomoc a jakoby tím pustil dávno zaseklá stavidla. Mabel se upne k poslednímu Arthurovu úkolu. Najít D. Najít Dot. Najít znovu sebe.

Lauren Pearsonová napsala dojemný a emocemi nabitý příběh, v němž se odráží aktuálně velmi oblíbené téma – mezigenerační vztahy. Zatímco Mabel je hodně přes osmdesát, dalším postavám, jež se výrazně dotknou jejího života, je mezi dvaceti a sedmdesáti. Mohlo by se zdát, že tak výrazné rozdíly budou problém, ale opak je pravdou. Tato na první pohled nesourodá skupinka žen si sedla jako… však víte co. 🙂 a jejich společné zážitky při hledání Dot i zkoumání osobních životů jsou psány s humorem, nadhledem i melancholií, každopádně vždy s nadějí na nové začátky.

Poslední úkol Mabel Beaumontové je křehké čtení o tom, jaký je život po ztrátě dlouholetého životního partnera, o samotě i osamění a o tom, že nikdy není pozdě měnit sebe, své zvyky a začít něco nového. Možná vás závěrečné vyústění překvapí, možná ho v průběhu děje sami vytušíte, v každém případě je Mabel a její odhodlání najít Dot krásnou připomínkou toho, že téměř vždy platí – není čas, ztrácet čas.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu si knížku můžete pořídit.

Už jste letos četli knížku, která by vás rozbila na kusy? Ještě ne? Tak prosím, Jeřábi táhnou na jih jsou žhavým adeptem. Lisa Ridzénová se inspirovala ve vlastní rodině a nabízí příběh, který chytí za srdce a nepustí.

Bo Anderson toho v životě kromě pravidelných návštěv pečovatelské služby už moc nemá. Milovanou manželku, která s ním není, mu připomíná šátek, jejž si uložil do zavařovací sklenice, aby nevyprchala vůně. Občas ho navštěvuje syn, ale vztahy s ním se docela vyhrotily, Bo totiž zjistí, že Hans chce, aby se vzdal psa Sixtena, protože ho už nezvládá. Ale pro Boa je Sixten nejlepším a nejvěrnějším společníkem, není divu, že se na Hanse zlobí. Bo se vrací do minulosti a vzpomíná nejen na dlouholeté manželství, ale také na to, jaký byl vlastně partner a otec.

Komorní počin Lisy Rizdénové Jeřábi táhnou na jih je jedním z nejkřehčích příběhů, které jsem kdy četla. Autorka otevírá téma, ve společnosti velmi časté, citlivé a nesmírně ožehavé – péče o seniory. Každý se určitě s případem, kdy je třeba zajistit potřebnou pomoc staršímu člověku setkal, ať už v blízkém, či vzdálenějším okolí. Nevěřili byste, ale i práce knihovníka je toho malou součástí – zajišťujeme donáškovou službu, rozvážíme knihy čtenářům, kteří se sami nemůžou dostat do knihovny, nebo nálož četby sami neunesou. A o ty, jimž nemá kdo pomoci s běžnými každodenními úkony, je k dispozici pečovatelská služba. A právě takovou má i Bo, jemuž revmatismus užírá sílu a fyzickou zdatnost. I když si to sám nechce přiznat, je to pro něj velká pomoc a úleva zároveň. Ale zároveň je to něco, co jej připravuje o poslední zbytky důstojnosti a samostatnosti. To je jeho pohled, Hans si myslí, pravý opak a chce péči o otce zintezivnit.

Lisa Rizdénová prostřednictvím střetu otce a syna nechává čtenáře poznat všechny stránky stáří a oba úhly pohledu, Boův i Hansův. Je to jako obratný tanec mezi vejci, není to totiž jednoznačné, v jednom okamžiku soucítíte s Boem, v druhém chápete i Hanse, který chce pro otce pohodlí.

Severští autoři mají nějaký tajný dar, díky kterému dokážou psát o mezilidských vztazích věrohodně, citlivě a dojemně, ať už je to Fredrik Backman, Maria Turtschaninoff, Sigrid Undsetová nebo Selma Lagerlöfová. Postavy jsou uvěřitelné a autentické, nejinak je tomu i v případě Boa. Jeho příběh je umocněn vzkazy, které si mezi sebou předávají pečovatelé a které tvoří důležitou součást děje a nabízí možnost poznat, jak funguje pečovatelská služba pro seniory ve Švédsku.

Jeřábi táhnou na jih je nádherná próza o stárnutí, smrti, loučení a o tom, jak je těžké připustit si, že už na něco nestačíme. Je to přímočarý a upřímný text o rodině a rodinných vztazích.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu si knížku můžete pořídit.

Vítejte v alternativním Londýně roku 1923, v jehož ulicích propukají nepokoje. Bouřlivé časy jdou mimo Vivien, která touží po jediném – studovat dračí jazyky na univerzitě a získat stáž na translatologickém ústavu. Možná by její plány vyšly, kdyby se nestala buřičkou – aniž by to plánovala, rozpoutala divokou občanskou válku. Její rodiče skončili ve vězení a ona zůstala sama s malou sestrou, o kterou se bojí, protože jim oběma hrozí nebezpečí. Sestru ukryje k přátelům a sama přijme poměrně nebezpečnou práci – zjistí, že byla najatá jako analytička dračích jazyků. Pokud rozluští důležitou šifru, vrátí se za rodinou, pokud ne, všichni její blízcí zemřou, stejně jako Vivien nebo její noví přátelé, záleží, kdo z nich splní zadaný úkol, což je v podstatě neuskutečnitelné.

Nečtu fantasy cíleně, vybírám si čas od času něco, co mě zaujme na první doboru. V případě románu Jazyk draků to byla nejen krásná ořízka, ale také téma -draci a translatologie – jako fanynka dobrých překladů jsem si to prostě nemohla nechat ujít. Za sebe můžu říct – zklamaná jsem nebyla.

Je to důmyslně promyšlený svět, důmyslně promyšlený příběh, v němž prim hrají draci a jejich střet s lidskou civilizací – mohou dva rozdílné, samostatné a extrémně silné světy existovat spolu, či alespoň vedle sebe?

Dračí svět, jejich řeč, propracovaný systém mluvy, to vše je důkladně vymyšleno a zakomponováno do napínavého příběhu, který místy připomíná Hunger games. Autorka se nebojí sprovodit některé postavy ze světa a zvýšit tak napětí ještě o několik voltů výš – kdo bude další na řadě? A co Vivien?

Inu, tahle postava, to je kapitola sama pro sebe. Vivien je hodně zvláštní dívka, ne každému přiroste k srdci. Její jednání totiž někdy nepochopíte a říkáte si, co to, proboha, blbne? Ale ruku na srdce, kdyby byla stoprocentní klaďaskou, tak její linka nudí, co si budem. Takhle vás štve, prudí, přivádí k šílenství a napíná, protože do poslední chvíle nevíte, jak se v určitých věcech rozhodne.

Máte-li rádi draky, nejste příliš nároční, co se zpracování fantasy týče a baví vás jazyky, skousněte Vivien, dejte si Jazyk draků a nahlédněte do jejich fascinujícího světa. Tak co, chtěli byste nevšední létající bytosti v tom našem?

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu knížku můžete pořídit.

Joanna a Esther jsou sestry, které k sobě váže společný otec a láska ke knihám. Osobně se neviděly několik let, přesto se mají nesmírně rády a jsou v kontaktu alespoň telefonicky a písemně. Ptáte se, proč se přes vzájemnou lásku a náklonnost nevídají, což do jejich vztahu vráží klín? Začtěte se do románu Krev písařů, v němž hlavní roli hrají knihy a rodinná pouta.

Joanna se po nenadálé a podivné smrti otce stará o rodinnou sbírku drahocenných kouzelných knih a Esther cestuje po světě v domnění, že sestru svou nepřítomností ochrání. Před čím? A jak se vším souvisí mladík Nicholas, který žije ve velkolepém sídle blízko Londýna? Je obklopen luxusem a starostlivou péčí svého strýce. Jako jediný dokáže tvořit magii, proto se ho blízcí snaží držet stranou. Ale kdo se mu snaží ublížit? A co s ním mají Joanna a Esther společného?

Krev písařů je plná knih a magie, která vám nedá nic zadarmo. Přestože je děj poměrně napínavý, zpočátku působí trochu chaoticky. Jste vrženi do příběhu, aniž byste tušili souvislosti a důvody, proč je Esther prakticky vyhnancem a Joanna zase upnutá na knihy a dům, do něhož nechce vpustit ani vlastní matku. Vše se dozvídáte postupně s příchodem tajemného Nicholase a jeho bodyguarda Collinse. Ten je jednou z nejmilejších a nejsympatičtějších postav, svým šarmem a nevtíravým humorem příběh příjemně osvěží.

Magie a rodinné vztahy, to jsou dvě hlavní ingredience, které spolu jdou ruku v ruce důmyslně propleteným příběhem, na něhož se musíte opravdu soustředit, aby vám neunikly žádné souvislosti. Jakmile do děje proniknete a naladíte se na Joannu, Esther a Nicholase s Collinsem, získáte fantasy, které lze doporučit i starším čtenářům, kteří v žánru fantasy hledají něco vyspělejšího.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu si můžete knížku pořídit.

Athena Liu a June Haywardová. Dvě mladé spisovatelky, hlasy nové generace. Jedna až mimořádně úspěšná, druhá skoro vůbec. Athenina prvotina vyletěla jako blesk a získala si pozornost čtenářů i diváků. June se nedaří, jen živoří a paběrkuje, úspěch se jí na hony vyhýbá. A pak se jednoho dne stane svědkem neštastné náhody, při níž se Athena zadusí kusem jídla. June je šokovaná, ale umí taky využít příležitosti, když se nabízí. Jako třeba odnést z Athenina bytu nedokončený rukopis plánovaného románu. O nic přece nejde, ne? Athena ho už nedopíše, ale June by klidně mohla. A vydat, samozřejmě. Pod svým jménem. Athena by mohla být ráda, protože její román bude žít dál, no ne? Geniální nápad! Myslíte si to taky?

V románu Nažluto R. F. Kuangová vystoupila z žánru fantasy, v němž jsme ji doposud znali a napsala román odehrávající se v současnosti. Dává v něm možnost nahlédnout do hlubin knižního průmyslu a vězte, že to bude hodně zajímavé pokoukáníčko. Zjistíte, co všechno se děje, než vyjde knížka, poznáte tvrdé zákulisní boje tohoto světa, všechny intriky i triky, obdiv i faleš.

June je dost zajímavá a především kontroverzní postava, její jednání na jednu stranu obdivujete (kde vzala vůbec odvahu?), na druhou nechápete drzost a samozřejmost, s jakou se chopila Athenina nedokončeného díla.

Nažluto můžeme považovat za trefnou sondu do duše ambiciozního, ale zároveň neúspěšného člověka. June touží po uznání a je ochotna obětovat tomu vše. Ale tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne – co se stane, když na veřejnost prosáknou informace, že June román ukradla a podvedla tak celý knižní svět? Dokáže ulevit svědomí nebo bude hrát drsnou hru až do konce? Přečtěte si sami, stojí to za to.

R. F. Kuangová napsala vemlouvavý příběh o morálce, ambicích, svědomí i sebevědomí. Nebojí se bavit o rasismu a toto téma naplno rozvinout. Nekritizuje, nekárá, píše vtipně, její postřehy jsou trefné a zábavné.

Román Nažluto je vtipný i trochu cynický, odvážné vykreslení knižního průmyslu mě hodně bavilo, můžu ho doporučit všem, kteří se zajímají o pozadí vydávání knih a baví je neotřelí knižní hrdinové. Bonusem je grafická podoba knížky s krásnou a stylovou ořízkou, která je pastvou pro oko.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu si knížku můžete pořídit.

Právě jste dojeli do stanice Úlice, vítejte. Tohle městečko je poměrně zajímavé, jeho obyvatelé pěstují včely, jejichž jemný bzukot a sladká vůně medu rezonuje celými Úlicemi už odnepaměti. Jsme v česko německém pohraničí, není divu, že je vše pevně propojeno a smíseno, aniž by s tím až doposud měl někdo problém. Doposud. Druhá světová válka rozpíná sítě a v Úlicích vznikají muniční továrna a koncentrační tábor, který by tam asi nikdo nečekal.

Vraťme se ale o zhruba dvacet let zpátky. V rozmezí dvou let (1918 – 192o) jsou s láskou počaty a po devíti měsících narozeny Helena, Anežka a Běla. Narodily se do nových začátků, aniž by kdokoliv tušil, kam to bude po dvaceti letech směřovat, že všechny, nejen malebné městečko semele druhá světová válka.

Helena vyrůstá v německé rodině, Běla žije pouze s matkou, její otec se dívčina narození nedožil, protože zemřel ve francouzských zákopech, Anežka je z poctivé krejčovské rodiny. Nejsou nejlepšími kamarádkami, ale znají se, ví o sobě. Ve válečné vřavě se musí postarat, aby přežily. Za jakou cenu? Každá z dívek válce obětuje kus sebe, kus svého života, svědomí, morálky. Ale kdo jsme, abychom soudili druhé? Na román Úlice sedí velmi pravdivé rčení „Nesuď nikoho, dokud se neprojdeš v jeho botách“. Ani jedna z dívek to nemá jednoduché, záleží na nich, jak se s naloženým rancem problémů poperou.

Helena, Běla, Anežka. Ani jedna není prvoplánově kladná, mají své mouchy, dělají chyby, nežijí příkladně. Přesto je občas politujete, soucítíte s nimi, abyste vzápětí nevěřícně zavrtěli hlavou. Úlice nejsou snadné čtení, stejně jako nebyla snadná tahle válka, která prověřila hromady charakterů. Vlastně ani nelze určit, která z hrdinek hraje prim, co se sympatií týče, opravdu je není snadné někam zařadit a jejich skutky a chování nutí k přemýšlení.

Jakuba Katalpa stvořila příběh, který je díky jejímu poetickému a zároveň lehce úsečnému stylu čtivý, přestože zpracovává těžkou a temnou kapitolu našich dějin. Tolik bolesti, zla a špatných věcí autorka vměstnala do tří stovek stran, které prostě zhltnete, ani nevíte jak. Ponurost a syrovost příběhu dokonale vyvažují něžné popisy přírody a včelího světa, které alespoň trochu tříští hutný a náročný děj.

Úlice. Pořád o nich přemýšlím, ptám se sama sebe, jak bych se chovala já v situacích, jimž čelilo trio hrdinek. Knížku řadím mezi nejlepší kousky letošního roku a jsem ráda, že se mi dostala do rukou, stojí za to.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu si knížku můžete pořídit.

Daniel bydlí v Táboře, ale pracuje v Praze a domů jezdí jen na víkendy, aby se postaral o nemocného otce. Zuzana potřebuje někde bydlet, ale omezují ji finance, tudíž bydlení na všední dny je zatím nejschůdnější variantou, již by mohla zvládnout. A právě tuto možnost Daniel nabízí. Slovo dá slovo a ti dva se v jeho bytě střídají a nechávají si vzkazy. A na vás je, co a jakým způsobem si z jejich příběhu vezmete a odnesete. Byt je totiž psán dvěma autory.

Jan Němec stvořil linku s Danielem a Jana Šrámková se Zuzanou. Obě jsou důkazem, že různorodé příběhy, jež nepocházejí z pera jednoho konkrétního spisovatele, lze spojit ve smysluplný celek. Z jedné strany se můžete pustit do Danielova vyprávění, z druhé na vás mává Zuzana. A na vás je, jak čtení pojmete. Začnete nejprve Zuzanou? Nebo spíše Danielem? A co takhle pár kapitol na střídačku? Záleží opravdu na každém čtenáři. Protože mě před pár lety uhranul román Jana Němce Možnosti milostného románu, otevřela jsem jako první stránky s jeho příběhem. A po pár kapitolách dala pár kapitol z části se Zuzanou. Toto střídání mi však nevyhovovalo, a tak jsem zůstala u Daniela až do konce a až poté jsem zvolila Zuzanu.

Styl Jana Němce už znám, takže to bylo, jako když potkáte starého známého, jeho způsob psaní mi sedí a Danielovo vyprávění o životě, složitých rodinných i milostných vztazích mě hodně bavilo, byť tady k smíchu vlastně nic není. Setkání s Janou Šrámkovou bylo první, píše úplně jinak, její psaní je spíše vzletné a poetické, musela jsem si zvykat, ale jakmile jsem se do toho dostala a vnímala jako součást celku, šlo to. Moc se mi líbilo, jak si mezi sebou posílali palindromy, pokud vás hraní se slovy baví, doporučuju najít si je na internetu, pobavíte se.

Koncept „oboustranného“ románu použil už Patrik Hartl ve svém románu Okamžiky štěstí, v němž propojil osudy sourozenců Jáchyma a Veroniky a na vás bylo, čí příběh si vyberete jako první. Byt to má o to těžší, že jej psali dva různí spisovatelé a museli pracovat tak, aby koncept ve výsledku dával smysl a čtenáři tak souvislosti zapadly na to správné místo.

Neporadím vám, z které strany se začíst. Oba příběhy jsou silné, s jejich hrdiny budete v některých okamžicích souznít, v jiných zase ne, dohromady však tvoří hodně zajímavé vyprávění, které každý bude chápat po svém.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu si knížku můžete pořídit.

Oblíbená česká autorka Petra Dvořáková přichází s novinkou Návrat. Komorní příběh nás zavede do kláštera. Jste zvědaví? Tohle jsou bujaré devadesátky, čas nových začátků úplně ve všem. Po revoluci se do zapomenutých klášterů vrací život. V jednom z nich, rozpadlém a zničeném, čekajícím na pořádnou rekonstrukci, žije mezi starými řádovými sestrami mladá Jana, řeholním jménem Františka, která dostává na starosti čekatelky, budoucí novicky řádu. Jana je trochu rozpolcená mezi životem v klášteře a tím, co by na ni mohlo čekat venku. Neustále vzpomíná na dávného kamaráda a taky ji cosi přitahuje na divoké Karin, která do kláštera přišla. Docela zamotané klubko, které Janě dává dost zabrat.

Hodně jsem se na Návrat těšila, mám psychologicky laděné počiny Petry Dvořákové ráda. A taky jsem s potěšení kvitovala, že děj bude situován mezi řádové sestry, zajímalo mě, jestli se dozvíme, jak probíhá běžný život za zdmi kláštera, kam běžný člověk nevidí. Jeptišky bojují se schátralostí božího domova, kterému se pomocí rekonstrukce snaží vdechnout nový život. Autorka popisuje soužití sester mezi rozkopanými zdmi, boj s financemi, každodenní rutinu uklízení po řemeslnících, praní i pravidelných modliteb. Děj plyne velmi poklidně, nikam se nespěchá, jediné vzrušení přinášejí mladé dívky a ženy, které do kláštera přicházejí. Jsou různorodé, veselé, bodré, závistivé, plaché i nespoutané, jako je tajemná Karin.

Popisy chodu v klášteře mě hodně bavily, ta pomalost mi nevadila, k životnímu stylu řádových sester to ladí. Linka s Karin mi neseděla, přišla mi hodně na sílu a vlastně i zbytečná. Mnohem víc mě zaujala postava Janiny maminky, která sama v tomto klášteře pobývala, a v jejímž životě se odehrálo něco, co ji vrátilo zpátky a své nenaplněné ambice si promítá do dcery.

Nebude to moje topka, co se autorčiny tvorby týče, ale i tak Návrat považuju za hodně zajímavý počin, který nechává čtenáře alespoň trochu nahlédnout do života řeholních sester.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu si knížku můžete pořídít.

Pamatujete si Martu z knihy Marta v roce vetřelce? Pokud ano, určitě jste zvědaví, kam se v životě posunula. A pokud ne, nevadí, můžete to napravit a výše zmíněnou knížku si přečíst, nebo brát dospělou Martu jako samostatný příběh, protože i tak se román Petry Soukupové Marta děti nechce dá číst.

Marta děti nechce. A je to v pořádku, to že je žena v produktivním věku přece neznamená, že je musí chtít automaticky. Marta žije pár let ve vztahu s Hynkem, který potomky má, dokonce je mají ve střídavé péči a to jim oběma stačí. Tak proč Marta místo společné dovolené u moře volí sólovou cestu do Santiaga? Změní pouť Martě život, nebo zůstane vše jako doposud?

Četla jsem obě „Marty“ hned po sobě, takže čtenářský zážitek byl umocněn sledováním proměny labilní, psychicky nemocné studentky v ženu v třicátnici, která se už dokázala v životě nějak ukotvit. Ale je jasné, že to nebude jen tak. Tohle je Petra Soukupová, jak ji mám ráda. Její psychologické sondy do duší složitých postav jsou nepřekonatelné, vždycky dokáže vystihnout to podstatné a naservírovat to tak, že se cítíte přítomni uprostřed celého dění.

Zatímco Marta v roce vetřelce je psána formou deníku, který si vede hlavní hrdinka, Marta děti nechce má koncept, který známe z knih Nikdo není sám a Věci, na které nastal čas, vedle ústřední postavy dostávají prostor také její blízcí a nabízí svůj úhel pohledu na různé situace i na Martu, kterou poznáváme prostřednictvím jejich vyprávění. Trefně a výstižně je v příběhu vystihnuto, jak mají někteří lidé potřebu řídit životy druhých a vědět místo nich, co potřebují. Části, v nichž vystupuje Marta, jsou psány v du-formě, a je to způsob velmi výstižný, leč pro mnohé čtenáře asi ne moc oblíbený.

Psychologicky laděný příběh s otevřeným koncem poukazuje na to, jak většinová společnost vnímá ženy, které se nechtějí stát matkami. Je jim neustále podsouváno, že to není v pořádku, že přece každá žena = matka, a že nechtít děti není normální. Je. Je to normální, a to říkám jako matka dvou dětí. Respektujme je, je to jejich volba, jejich rozhodnutí.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu si knížku můžete pořídit.