Pamatujete si Martu z knihy Marta v roce vetřelce? Pokud ano, určitě jste zvědaví, kam se v životě posunula. A pokud ne, nevadí, můžete to napravit a výše zmíněnou knížku si přečíst, nebo brát dospělou Martu jako samostatný příběh, protože i tak se román Petry Soukupové Marta děti nechce dá číst.

Marta děti nechce. A je to v pořádku, to že je žena v produktivním věku přece neznamená, že je musí chtít automaticky. Marta žije pár let ve vztahu s Hynkem, který potomky má, dokonce je mají ve střídavé péči a to jim oběma stačí. Tak proč Marta místo společné dovolené u moře volí sólovou cestu do Santiaga? Změní pouť Martě život, nebo zůstane vše jako doposud?

Četla jsem obě „Marty“ hned po sobě, takže čtenářský zážitek byl umocněn sledováním proměny labilní, psychicky nemocné studentky v ženu v třicátnici, která se už dokázala v životě nějak ukotvit. Ale je jasné, že to nebude jen tak. Tohle je Petra Soukupová, jak ji mám ráda. Její psychologické sondy do duší složitých postav jsou nepřekonatelné, vždycky dokáže vystihnout to podstatné a naservírovat to tak, že se cítíte přítomni uprostřed celého dění.

Zatímco Marta v roce vetřelce je psána formou deníku, který si vede hlavní hrdinka, Marta děti nechce má koncept, který známe z knih Nikdo není sám a Věci, na které nastal čas, vedle ústřední postavy dostávají prostor také její blízcí a nabízí svůj úhel pohledu na různé situace i na Martu, kterou poznáváme prostřednictvím jejich vyprávění. Trefně a výstižně je v příběhu vystihnuto, jak mají někteří lidé potřebu řídit životy druhých a vědět místo nich, co potřebují. Části, v nichž vystupuje Marta, jsou psány v du-formě, a je to způsob velmi výstižný, leč pro mnohé čtenáře asi ne moc oblíbený.

Psychologicky laděný příběh s otevřeným koncem poukazuje na to, jak většinová společnost vnímá ženy, které se nechtějí stát matkami. Je jim neustále podsouváno, že to není v pořádku, že přece každá žena = matka, a že nechtít děti není normální. Je. Je to normální, a to říkám jako matka dvou dětí. Respektujme je, je to jejich volba, jejich rozhodnutí.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu si knížku můžete pořídit.

Martě Žákové je devatenáct let. Žije s rodiči a mladší sestrou Karlou, a prožívá klasické problémy své generace. Ráda čte, dívá se na filmy a baví se s přáteli. Je přijata ke studiu na Filozofické fakultě, o prázdninách si přivydělává na brigádě, kde se sblíží se svým kolegou. Románek nezůstává bez následků, ke všemu Marta zjistí, že její přítel je ženatý. Dívka se rozhodne pro radikální řešení, s nímž ale nesouhlasí její rodiče a chtějí jí pomoct dítě vychovat. Marta se cítí v křeči, chtěla by žít podle svého, ale nejde to. Když už to vypadá, že je vše vyřešeno, upadá do depresí, aniž by její okolí tušilo, jak zlé to je. Zaplétá se do pavučiny lží, nadměrně pije, studium ji nezajímá. Situaci změní až nález malého štěněte, které někdo odhodil do odpadkového koše. Marta se učí starat nejen sama o sebe, ale také nést odpovědnost za někoho jiného.

Kniha Marta v roce vetřelce je osobitou výpovědi mladé studentky. Přestože vyšla před 14 lety, zůstává nadčasová. Martin život sledujeme prostřednictvím deníkových zápisků, které si hrdinka vede. Deník je psát strohým, až telegrafickým stylem, ale je velmi čtivý a autentický, vypovídá o světě současné mladé generace, radostech i problémech, které dnešní „mladé dospělé“ trápí. Marta mimo jiné glosuje také běžné rodinné události i zásadní okamžiky, dělí se o postřehy z přečtených knih i o své myšlenky.

Marta je hodně zajímavá postava. Inteligentní, chytrá a sečtělá holka, která se plácá v problémech a přestože ví, že je něco špatně, nedokáže se sama zvednout a točí se v začarovaném kruhu. Máte chuť zatřást s ní a pořádně seřvat, máte chuť ji obejmout a nakrmit horkou polévkou, aby se konečně vzpamatovala. Možná s ní nebudete souznit, poleze vám na nervy a budete mít pocit, že se nesnaží, ale boj s depresemi je mnohdy jako boj s větrnými mlýny, což se autorce podařilo autenticky vystihnout.

Deníkovou výpověď Marta v roce vetřelce bych pro osobitý styl, nadčasovost a stále aktuální téma nebála zařadit do doporučené maturitní četby.

Pokud tvorbu Petry Soukupové už znáte, víte, že můžete čekat syrové čtení, trefnou sondu do současného života, a já Martu v roce vetřelce vřele doporučuji i jako autentický náhled do duše člověka, který trpí depresemi.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu si knížku můžete pořídit.

Tahle kniha ti změní život. Pro tento zajímavý počin autor Aleš Palán čtrnáct lidí z různých společenských vrstev a nechal je povídat o tom, která kniha měla zásadní vliv na jejich život.

Hned první rozhovor, v němž dostává prostor květinářka Kamila, která kdysi pracovala jako sexuální pracovnice, je hodně emotivní a zajímavý. Pro Kamilu byla a je stěžejní knihou novela Jedenáct minut od Paula Coelha. V dalších kapitolách promlouvá spisovatelka Markéta Hejná a vyznává se z celoživotní lásky k Jiřímu Ortenovi, farářka Lenka Selčanová, již celý život provází Senecův Utěšitel, Miroslav Drahovzal, který nedá dopustit na Učení dona Juana Carlose Castanedy a další čtenáři, ať už z řad knižního světa, či naprosto neznámí lidé, jimž čtení změnilo život a stalo se jejich nedílnou součástí.

Rozhovory jsou to různorodé, veselé, dojemné, prostě co život dá. Někdy jsou karty rozdané dobře, jindy se bojuje, vždy je tím nejdůležitějším ta správná kniha a je jedno, jestli je to detektivka, svazek básní nebo sbírka esejů, hlavně, že je tady v pravou chvíli.

Hodně mě oslovil rozhovor s manželi Janou a Jaroslavem Pulkrábkovými, milovníky Šumavy, kteří se v tomto nespoutaném kraji rozhodli zapustit kořeny díky knize Když v ráji pršelo od Jana Otčenáška. Vtipný, pohodový pár, čtení rozhovoru s nimi byl balzám pro duši. Jedním z podnětných rozhovorů byl ten, který Aleš Palán vedl s jihočeským paterem Pavlem Šimákem a nechal ho v autentické podobě, takže do něj „zasahují vlivy zvenčí“ – do rozhovoru neustále vstupují svěřenci pana Šimáka a dodávají mu punc lidkosti, vlídnosti i humoru.

Aleš Palán je zkušený novinář, na kontě má řadu knih, v nichž velmi často vede rozhovory se zajímavými lidmi. Sám říká, že si s nimi povídá ne jako novinář, ale jako přítel, a je to znát. Aktuální novinka Tahle kniha ti změní život obsahuje interview, která jsou vedená nenuceně, nesou se v přátelském duchu.

Nečekejte, že vám tahle knížka změní život, k tomu předurčená není. Ale může vás motivovat a inspirovat, protože po přečtení budete mít chuť prolistovat všechny tituly, o kterých se zpovídaní zmiňují, ať už je to váš žánr, či ne.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu můžete knížku pořídit.

My, co milujeme knihy Jiřího Hájíčka, vždycky netrpělivě vyhlížíme ediční plány nakladatelství Host, jestli tam bude. A v tom letošním byl! Drak na polní cestě se vrací na jihočeský venkov a nabízí příběh, v němž se hlavní aktéři Tomáš a Kristýna snaží zachránit nejen své osobní životy, ale také jedno zchátralé stavení. Tomáše navíc čeká boj s větrnými mlýny, respektive s draky, kteří chtějí „sežrat“ místní statek. Vítejte v Novém Lhotci!

Tomášovi je pětapadesát, Kristýně o dvacet let méně. Znají se odjakživa a vždycky si rozuměli. Pro Tomáše je vztah s Kristýnou asi poslední možností, jak nezůstat sám, protože čas je neúprosný. Kristýna to tak necítí, chce hlavně urovnat vztahy v rodině, ale pořád ji to táhne zpátky do města, kam nechce Tomáš. Začarovaný kruh je těžké rozetnout, Tomáš navíc řeší trable s podivnými chlapíky, kteří se ve vsi objevili a místním nabízejí peníze za akcie ze statku.

Drak na polní cestě je dalším z řady naprosto skvělých knih Jiřího Hájíčka. Píše tak, jak jsme zvyklí, jak to u něj máme rádi. Děj plyne pozvolna a přirozeně, máte pocit, že se nic neděje, přesto na konci knihy řeknete jen „uff, to teda bylo silné“. Děje se toho totiž hodně a vše je skryto pod slupkou všedního života na vesnici. Lidé chodí do práce, řeši osobní problémy, žijí v souladu s ročními obdobími a uchovávají si kouzlo dávných časů, přestože je současnost někde jinde.

Kronika života na vesnici a sonda do vztahů dvou lidí, kteří se mají rádi, ale nějak si navzájem nedokáží dát to, co chtějí, to je Drak na polní cestě. Úplně obyčejným, lidským, civilním způsobem Jiří Hájíček popisuje naprosto šílenou situaci, kdy je místní statek ohrožován „dravci“, kterým jde o peníze a moc, ale už vůbec ne o lidi, takoví zemědělští „šmejdi“ to byli, napsáni tak, že se vám zvedá kudla v kapse. O to víc jsem si užívala sympatickou postavu Tomáše, jeho kamaráda a souputníka v boji Vlasty, kteří se snažili zachovat statek dalším generacím. Jak může dopadnout boj s větrnými mlýny?

Drak na polní cestě, to je pan Hájíček. „Můj“ pan Hájíček, tak jak ho ráda čtu. Ze života, tne do živého, místy to bylo tísnivé, bolavé i dojemné a tak moc pravdivé.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu si knížku můžete pořídit.

Už jste četli román, v němž by nebyla stěžejní hlavní postava, ale tento post by patřil nějaká věci? Trýzeň z pera finské autorky Pirkko Saisio je právě takový. Důležitou součástí příběhu je totiž šperk, který čtenáře provází dějem napříč staletími. Láká vás to? Zkuste, stojí to za to, i když to tak zpočátku nevypadá.

Před vámi se totiž odvíjí poměrně náročné čtení, není snadné vklouznout do něj hned napoprvé. Na začátku jsem se párkrát vrátila, abych vstřebala důležité souvislosti, ale jakmile jsem se do textu dostala, bylo to fantastické.

O monumentálním román Pirkko Saisio se říká, že je originální kronikou Evropy – a je to pravda. Od renesance po bouřlivé 20. století se před námi rozvíjejí osudy lidí těsně spjatých s ikonickým šperkem, stromem poznání dobra i zla. Lidé jsou zlatem fascinováni od počátku věků, klenot putoval světem a postupem času měnil svou podobu. V patnáctém století ho nosila kněžna Vasariová, poté se řízením osudu dostává do rodiny židovského klenotníka z Benátek, ocitne se ve Vídni i v polském Krakově u jeptišky. Putuje po severských zemí Evropy, carském Rusku a posléze Sovětském svazu. Kdyby tak zlato mohlo vyprávět… Ale ono k vám promlouvá a představuje fascinující společnost lidí různých kulturních a společenských vrstev.

Jestli o některé knize můžu říct, že „co slovo, to perla“, je to právě Trýzeň, která se tímto může honosit. Text je členěn do nepříliš často užívaných kratších odstavců, což může pro někoho být drobný vizuální problém, máte pak pocit, že po něm skáčete, ale i na to se dá zvyknout, a to díky tomu, jak je příběh zajímavý a vtáhne vás do víru dění. Autorka píše čtivě, zlatý šperk je vypravěčem pohnutých dějin i lidských osudů, mnohdy těžkých a bolestných.

Trýzeň je hutný, barvitý román, který vás odmění bohatým a velkolepým příběhem, v němž zjistíte, že ač se mění politické i sociální poměry, nemění se lidé, zůstávají stejní napříč staletími, někteří skromní, jiní zaslepení touhou po majetku, kvůli jehož nabytí se neštítí ničeho.

Historický epos doporučuji všem čtenářům, kteří hledají „něco“ a nespokojí se jen tak s ledasčím, kteří si chtějí užít každé písmeno, každou větu, každou kapitolu.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu si můžete knížku pořídit.

Aslak Nore je mladý norský spisovatel, který se čtenářům představuje románem Mořský hřbitov. V něm předkládá příběh jedné rozvětvené rodiny, mocné a velmi vlivné, která skrývá nejedno tajemství.

V roce 1940 ztroskotá u severonorského města Bodø loď Princezna Ragnhild. Tragédie si vyžádá mnoho životů, na rozdíl od svého manžela přežije Vera Lindová a její novorozený syn Olav. O mnoho desítek let později spáchá Vera sebevraždu a vypadá to, že čin by mohl mít něco společného se ztroskotáním lodi. Vera byla kdysi spisovatelkou, ale její kariéra skončila poté, když se pokusila vypovědět, co se tehdy událo. Vnučka Saša začne po dávné události pátrat. Ve hře je Veřin rukopis, který není k nalezení, všichni jsou nervózní, podezřívaví, rodinné impérium se začíná hroutit. Vyjde pravda najevo, ustojí rodina nápor nových a mnohdy šokujících informací?

Přiznám, že Mořský hřbitov byl nakonec úplně jiný, než jsem čekala. Bylo to severské, bylo to hutné, bylo to náročné. V příběhu, který je rozdělen do několika časových linek a každá se odehrává na jiném místě, se objevuje hodně postav, jež se mohou trochu plést. Občas jsem se, hlavně na počátku, vracela v ději, abych neztratila souvislosti a, jak se říká, nit.

Temný, do poslední chvíle nevyzpytatelný román není typickou severskou detektivkou, jak jsem se původně domnívala. Je to rodinná sága, politicky laděný thriller i psychologické rodinné drama v jednom. Přesah je velký, podstatnou část tvoří politika, kterou moc nemusím, o to víc jsem si užívala části, v nichž se řešily vzájemné rodinné vztahy. A věřte, že to bylo hodně výživné. Ani jedna z postav není taková, aby přilnula k srdci, tajemství se vrší jedno na druhé a napjatost a neklid čiší z každé stránky.

Aslak Nore se svou knihou zaujme specifickou vrstvu čtenářů. Mořský hřbitov je plný politických střetů, hodně se řeší vojenské operace v islámských zemích, takže si děj si užijí fanoušci politických thrillerů a napínavých válečných počinů, které nemusí být nutně vždy jen z období druhé světové války.

Přestože jsem s románem díky výše uvedeným faktorům trochu bojovala, užila jsem si úžasnou tísnivou atmosféru, kterou severští autoři dokonale ovládají. Poctivé rodinné drama a nečekané vyústění můj čtenářský zážitek vylepšilo. Takže pánové, pokud prahnete po něčem „tak trochu jiném“, Mořský hřbitov klidně zkuste.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu knížku pořídíte.

Phoebe je Phoebe. Je osobitá, svá, jedinečná, jiná. Má totiž poruchu autistického spektra, Aspergerův syndrom. Svým chováním a jednáním do společnosti moc nezapadá. Miluje pravidla a řád a pokud si není něčím jistá, na férovku se zeptá, i když je někdy debata s ní až moc přímočará. Phoebe je nejraději ve své bublině, hodně čte a píše fantasy příběhy. Nejvíc jí rozumí její tatínek a nejlepší (a jediná) kamarádka Bethany, kteří ví, jak s Phoebe jednat. Ale jak všichni víme, někdy jsou chvíle, kdy se plán dodržet nedá a musíme z předem daných kolejí vybočit. Pozná to i Phoebe, když si Bethany najde kluka a kvůli konzervativním rodičům potřebuje, aby ji kamarádka kryla. Pro Phoebe je to totální vystoupení z bezpečné komfortní zóny, ani se nenaděje a dělá věci, které pro ni byly dosud velká neznámá: lže, porušuje pravidla a dokonce i podvádí. Phoebe? Vážně? No ano!

Gavin Extence napsal Hledání Phoebe pro svou malou dceru, která má stejně jako hlavní hrdinka poruchu autistického spektra. A dobře udělal, tahle knížka bude přínosem nejen mládeži, ať už se specifickými potřebami nebo bez, ale také dospělým – rodičům, učitelům, i těm, kteří se o svět dnešních puberťáků zajímají.

Phoebe je postava, kterou jsem si hned oblíbila. Přestože není snadné porozumět její duši na první dobrou, získá si vás přímočarým myšlením a věcností, které jsou kolikrát lepší než chození kolem horké kaše.

Gavin Extence píše čtivě, jeho počin má humorný tón, i přes to, že v jádru vlastně vtipný moc není, protože se dotýká i vážnějších témat. Je fascinující a obohacující nahlédnout prostřednictvím Phoebe do myšlení člověka s PAS. To, co my považujeme za běžné, je pro ně mnohdy neřešitelný problém, potřebují svůj řád a klid a jistotu. S touto knížkou nešlápnete vedle, pokud si ji vyberete, aby vám pomohla aspoň trochu pochopit jejich svět.

Hledání Phoebe je milým příběhem o dospívání a problémech dětí balancujících mezi dětstvím a dospělostí.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu si titul můžete pořídit.

Vitejte ve Smyrně, městě, kde spolu pohromadě žijí křesťané, muslimové, Turci, Řekové, Arméni, prostě lidé, kterým nezáleží na národnosti a vyznání, ale na člověku, jako takovém. V roce 1905 se v nádherném a rušném městě narodí děvčátko, které výrazně pocítí veškeré změny, jež se vznešené Smyrny i jejích obyvatel bolestně dotknou. Pospolitost a přátelské vztahy totiž platí jen do doby, než idylku rozbije tvrdá a necitelná politika, jejimž zástupcům jde jen o moc a vládu. Smyrnu zachvátí požár, který neničí jen krajinu a majetek, ale bere životy a pustoší lidská srdce. Už nikdy nebude nic jako dřív.

Příběh poznáváme prostřednictvím tajemné Šeherezády, která postupně odhaluje nejen svůj život, ale také osudy dalších postav, které jsou s magickou Smyrnou těsně spjaty. Seznámíme se s osobitou Edith Sofií, která si nikdy nenechala mluvit do života a žila si podle svého, a také s tajemným Avinášem Pillaím, pro něhož je Edith životní láskou. Jakou úlohu ve všem hraje Šeherezáda? A jak důležitá je dějová linka s dívkou Panagiotou?

Autorka nás zavádí do rušného exotického prostředí, v němž se mísí národnosti a náboženská vyznání, kde to opravdu žilo a dokud se někomu nezachtělo moci, nikdo s nikým neměl problém. Historie Smyrny je smutná a bolestná, přesto Defne Sumanová stvořila román, který odráží to nejlepší, co mohla „Perla Východu“ svým obyvatelům nabídnout.

Svěřený čas je stejně barvitý jako město Smyrna. Hutný román, jehož děj nejde chronologicky, ale skáče v čase dle potřeby, si nárokuje váš čas i pozornost. Ale když do něj proniknete, přijmete onu roztříštěnost, dostanete ve finále nádherný příběh plný emocí a vůní, který opanuje vaše smysly. Takový, jako byste četli Gabriela Garcíu Marqueze nebo Sofíi Segoviu. Smyslný, tajemný, lehce magický.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu si knížku můžete pořídit.

Potřetí a naposledy přichází na scénu federální vyšetřovatel Aaron Falk, kterého jsme měli příležitost poznat už v detektivkách Sucho a Síla přírody. Ta první mě naprosto uchvátila, Jane Harperová totiž umí popsat a věrně nastínit tísnivou atmosféru maloměsta, kde si všichni koukají do talířů.

Přestože se jedná o třetí díl série, vůbec nevadí, pokud se vám Vyhnanci dostávají do rukou jako první nebo druzí v pořadí, protože autorka píše tak, že se v ději ani Falkově životě neztratíte.

Falk přijíždí do malého jihoaustralského městečka plného vinic, aby se stal kmotrem syna svých přátel. Křtiny se konají rok po tragické události, kdy z vinařské slavnosti zmizela Kim Gillespieová, aniž by někdo přesně věděl kdy a kam, a zůstal po ní pouze kočárek s novorozenou holčičkou. Rodina, do níž Falkovi přátelé patří, je přesvědčená, že zodpovědná Kim by své dítě jen tak neopustila. Nebo ano? Co se vlastně stalo? Falk řeší nejen svůj osobní život a vztahy, ale rozplétá složitou hádanku plnou otázek a zvláštních souvislostí, které ukazují, že nikdy není nic jednoznačné a řešení je tam, kde bychom ho asi nikdy nehledali.

Detektivním příběhům Jane Harperové je vytýkána absence akčního děje. Věřte, že její knihy to vůbec nepotřebují. Spisovatelka dokáže popsat tíživou náladu, stejně jako vztahy mezi postavami, které nejsou vždy transparentní. O jejích knížkách se dá říct, že to nejsou klasické detektivky, ale rodinná dramata s přesahem. Celou dobu pomalu proplouváte dějem, jste svědky dramatických chvil i vypjatých okamžiků a stejně do poslední chvíle netušíte, kde je pravda.

Zpočátku jsem měla problém vnímat plynule text, protože autorka střídá dvě časové linky – současnou a tu před rokem, aniž by je od sebe oddělila, ale po pár kapitolách jsem si na to zvykla a pobírala obě části tak, jak bylo zamýšleno.

Vyhnanci jsou nejen klasickým detektivním případem, kterému vévodí vyšetřování a postupné odhalování zločinu i jeho pozadí, ale především se jedná o výborné psychologické drama. Falk je bystrým pozorovatelem lidí, sleduje dění v městečku, kde se všichni znají a jsou navzájem spojení, ať už rodinnými nebo jinými vazbami. A právě tato provázanost, mnohdy hodně těsná, mu práci neulehčuje.

Počin Jane Harperové není určen milovníkům adrenalinu a akčních scén. Ocení ho přemýšlivci, čtenáři, kterým je bližší pomalejší styl a postupné odhalování indicií a stop.

Pokud už máte dost hutných a drsných severských thrillerů, můžete zkusit horkou, rozpálenou Austrálii, která má také co nabídnout.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu si knížku můžete pořídít.

Ona se utápí v samotě, on zase ve vztahu, který vyšuměl. Ona prodává dům, on si ho jde se svou přítelkyní prohlédnout. Co z toho může být? Láska jako trám! A vůbec nevadí, že ona je o trošku starší než on. Clara a Elias, seznamte se. Tohle je Láska za mizerných dní, nový román oblíbeného německého spisovatele Ewalda Arenze. Přichází do třetice po knihách Staré odrůdy a Velké léto, z kterých jsem byla nadšená a autora si díky nim oblíbila.

Tohle lovestory není pro mladý! Je to romance dvou lidí, kteří už mají něco za sebou a doufají, že tentokrát je to ta pravá láska. Ale není to zadarmo! Vztah Clary a Eliase si osud pořádně prověří.

Jak jen to Ewald Arenz dělá! Nepotřebuje košatá souvětí, umí vystihnout podstatné, aniž by se sáhodlouze rozepisoval. A jak umí kouzlit se slovy! V knize rozehrává naprosto brilantní slovní ping pong mezi postavami, z nichž suverénně vedou ty vedlejší – Clařin bratr Jan a Eliasova dcera Jule. Přestože je děj laděný do vážnější tóniny, vtipné slovní přestřelky ho osvěžují a dodávají mu šmrnc.

Románu je hodně vyčítáno, že upadá do klišé a stává se z něj rozplizlá červená knihovna. Ano, místy je to sladké jako cukrová vata, ale nemyslím, že by to bylo až tak klišoidní a řadím se mezi čtenáře (snad je nás dost), kterým se závěr příběhu naopak líbil a kápl do noty.

Láska za mizerných dní je velmi příjemnou, pomalu plynoucí romancí, u níž není ani tak důležitý děj, ale pocity a emoce, které stojí v popředí. Čtení Arenzových knih, to je uklidňující terapie pro duši. Jeho psaní je kultivované a inteligentní, což si můžeme užívat díky kvalitnímu a brilantnímu překladu Terezy Jůzové.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu si knížku můžete pořídit.