Pytel kostí

Kdysi velmi úspěšný spisovatel Mike Noonan se nemůže vzpamatovat z tragické ztráty manželky a nenarozeného dítěte. Uchýlí se do srubu u jezera v Maine, který se ženou užívali jako letní sídlo. Po pár letech sebetrýznění smutkem mu do cesty (a to doslova) vstoupí malá holčička. Mike se k ní i její matce, ovdovělé Mattie upne a pomáhá jim překonávat problémy s tchánem mladé ženy, který využívá svého bohatství i společenského vlivu a chce malou Kyru do výlučné péče. Mike se chtě nechtě stává účastníkem sporu o dítě a taky zjišťuje, že jeho žena, která mu před smrtí zatajila těhotenství, pátrala po něčem hodně zajímavém. Může tento fakt za noční můry, jimiž Mike trpí? A co zvláštní jevy v domě? Magnety na lednici se samy přeskupují a v tichém obydlí, kde žije pouze Mike, je slyšet dětský pláč…

Pytel kostí je jedním z nejdojemnějších románů Stephena Kinga. Kromě klasické duchařiny v sobě skrývá i romantický příběh. Mike je pořád zamilován do zesnulé manželky, přesto cítí, že by Mattie mohla díru v srdci zacelit. Spisovatelovy city jsou vylíčeny jemně a s pochopením pro mužské slabosti. Do příběhu je zakomponován osud černošské zpěvačky nazývané Smějící se Sára, která kdysi dávno žila v Mikeově srubu a přestože je desítky let mrtvá, s dějem pořádně zatočí.

Jak už jsme u Kinga zvyklí, román začíná velmi pozvolna, je hodně popisný, Mikeovo utrpení si spolu s ním prožijete se vším všudy. Přesto autor stále udržuje napětí a správnou atmosféru, kterou rozdmýchává pomocí hororových scén s mysteriózním nádechem. Ty jsou přiměřeně napínavé a ve mně vyvolávaly mrazivé pocity, což oceňuji, protože se u knížek nikdy nebojím. Romantická linie je velmi křehká a dojemná, ať už se jedná o vztah s milovanou manželkou, kdy platí rčení o lásce až za hrob, nebo počínající cit k Mattie. Pytel kostí je jednou z mála knih, kde se milostná a akční linka netlučou a naopak ladí.

Po pomalém rozjezdu i pozvolné jízdě napříč příběhem přichází v poslední třetině knihy smršť a nestačíte se divit, jak s dějem King zatočil, to on umí, probudit čtenářovu pozornost v pravý čas.

Pytel kostí doporučuji všem, kteří hledají lehce mrazivou duchařinu s mysteriózním nádechem.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, knihu zakoupíte na eshopu.

Jana Eyrová

Jana Eyrová. Je ji třeba blíže představovat? Klasika, která rozechvěje srdce všech romantiků, které svět kdy nesl, nese a ponese. Příběh vychovatelky a jejího nadřízeného (chtěla jsem napsat pána, ale v tomto spojení mi to evokuje úplně něco jiného :)) ) se čtenářů dotýká už pěkných sto sedmdesát pět let, poprvé byla totiž vydána v roce 1847 a od té doby nesčetněkrát, ve světě i u nás, v rozličných překladech. Nakladatelství Fortuna Libri aktuálně vydalo Janu Eyrovou znovu, v moderním překladu Pavly a Matouše Iblových. Poprvé jsem Janu Eyrovou četla někdy na prahu puberty, ve slovenštině, od té doby pak několikrát v českém překladu Jarmily Fastrové.

Děj románu je notoricky znám. Janu poznáváme jako nemilovanou schovanku v rodině dívčiných příbuzných. Od nich se dostává do sirotčince Lowood, kde prožije první velké přátelství, stejně jako útrapy, o kterých se těžko čte. Pár let v Lowoodu působí jako učitelka, ale pak odpoví na inzerát hledající vychovatelku a dostává se do domácnosti pana Rochestera, kde pečuje o jeho malou schovanku Adélku. A jak to bylo dál? Kdo ví, tomu to připomínat nemusí, a kdo ne, honem pro knížku, cesta Jany k lásce a štěstí je dojemná, tajuplná i trnitá.

Překladatelům se podařilo zachovat úžasnou atmosféru, kterou Jana Eyrová má. Je to trochu ponuré, smutné i tajemné čtení. Děj plyne pomalu, je hodně popisný, nečekejte příliš mnoho akcí – vše je především o emocích. Vypravěčkou je samotná Jana, její příběh je čtenáři podán ich-formou a jak to bylo v tehdejší literatuře zvykem, hrdinka promlouvá přímo ke čtenáři tak, že ho v průběhu knihy oslovuje a obrací se přímu k němu. V textu se objevují francouzské věty, na konci knihy jsou vysvětlivky, takže se nemusíte bát, že by vám unikl smysl konverzace mezi hrdiny.

Nové vydání s moderním čtivým překladem, který si zachovává dobovou atmosféru, je důstojným následovatelem dosavadních vydání nesmrtelné klasiky a já ho směle doporučuji všem, jimž se Janiny osudy navždy vryly do srdce, aby si je touto knihou znovu připomněli, stejně jako novým čtenářským duším, které se na příběh lásky teprve chystají.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fortuna Libri, knihu pořídíte na eshopu.

Nečekaná lekce lásky

Lucy Dillonové u nás už před lety vyšla jediná kniha Na sto kusů, která se mi hodně moc líbila a bylo mi líto, že jsem si od autorky nemohla nic dalšího přečíst. Proto mě aktuálně potěšilo nakladatelství Cosmopolis, které vydalo další spisovatelčinu knížku nazvanou Nečekaná lekce lásky.

Jeannie našla muže svých snů a má se za něj vdát. Dnes. Právě teď. Ale právě teď také cítí pochyby. Co když se plete a Dan tím pravým není? Co když to, co k němu cítí, není ta pravá láska? Nebo pracují jen nervy? Jeannie se na poslední chvíli rozhodne změnit své rozhodnutí a právě v tom okamžiku zasáhne osud a mění vše o sto osmdesát stupňů…

Román má trochu zavádějící název, alespoň ve mně spojení slov Nečekaná lekce lásky evokuje sladkou harlekýnku, opak je však pravdou. Do rukou se vám dostane romantický příběh, má však něco navíc. Jeannie v průběhu děje projde velkou proměnou – nebojte se, žádná motivační literatura se v tom neskrývá, a zjistí, co vlastně od života chce. Bude to svatba s Danem? Uvidíte sami.

Děj možná odhadnete dopředu, jak je u romantické literatury běžné, přesto to není tuctová knížka. S Jeannie zažijeme spoustu chvil, kdy jí nebude do zpěvu i takových, které vyloudí lehký úsměv na tváři. Jedná se docela poklidné čtení bez výraznějších akcí, autorka se soutředila spíše na pocity hlavní hrdinky, která stojí na rozcestí životní cesty a nemá tušení, kterým směrem se dát.

Nečekaná lekce lásky je četbou přesně podle mého gusta – chytrá romantika, jak já říkám, z níž netrnou zuby. Jeannie se řadí mezi sympatické knižní hrdinky, bokem nestojí ani vedlejší postavy, které jí zdárně sekundují. Za zmínku stojí budoucí tchyně Andrea, jež je trochu patetická, nebo mimořádně sympatičtí muži – tatínek Jeannie a ženichův družba, ti všichni děj výrazně oživují.

Román Lucy Dillonové je možná tisící variací na nekonečné téma lásky a dramatických vztahů, ale variací příjemnou a oddechovou. V knižní podobě nabízí čtenářům to, co romantická komedie filmovým divákům – náhled do životů lidí tápajících ve svých životech i partnerské komunikaci, která je základním stavebním kamenem každého vztahu, obohacený o jemný humor.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, knížku koupíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Přes práh

On je pětašedesátiletý vdovec žijící ve vzpomínkách na milovanou ženu, ona devítiletá holčička, které je všude plno. Až moc plno. Nevrlý důchodce Filip Galvan a přemoudřelá školačka Amálie, seznamte se s nimi, litovat nebudete.

Filipovi se dny slévají, stesk po manželce neutichá ani po letech. Z letargie ho jednoho dne vytrhne zvláštní škrábání na dveře. Když je otevře, do bytu mu vklouzne kocour Olly a s ním i energická, na svůj věk až příliš chytrá Amálie a od té doby je obou všude plno. Jak to dopadne, když se Amálie zraní a Filip, aniž by si to sám přál, bude dívku pár týdnů hlídat? 

Poněkud nesourodá dvojice Filip a Amálie se spolehlivě postará o pár hodin vaší dobré nálady. Dívenčiny výmluvné eskapády dokážou vykouzlit úsměv na tváři, i když někdy je Amálie všude víc než dost a vy Filipa docela chápete :). Ale přiznejme si, občas takovou energickou smršť v podobě dětské čisté duše, která nastaví zrcadlo, potřebujeme všichni.

Čtení této knížky vyvolá spoustu otázek a námětů k přemýšlení. Znáte dobře své sousedy? Všechny asi ne, některé možná vůbec, jiné třeba jen trochu a vlastně vůbec netušíte, co se děje za dveřmi jejich domácností. Co se za nepřístupnou tváří starší sousedky odvedle skrývá velký smutek?

Román Anety Kollerové Maškové nazvaný výstižně Přes práh cílí na milovníky poklidného čtení, kteří nehledají výrazně akční děj, ale rádi se noří do pomalu a zlehka plynoucích příběhů. Pokud jste si oblíbili knížky jako je Babička pozdravuje a omlouvá se nebo Muž jménem Ove, laskavou četbu bořící hranice napříč generacemi, bude se vám zamlouvat i tato knížka.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Rosier.

Ztracený v pustině

S australskou spisovatelkou Jane Harperovou jste se mohli setkat, pokud jste četli její detektivní romány Sucho a Síla přírody v nichž je spojovacím prvkem policista Aaron Falk. Aktuální počin Ztracený v pustině je samostatným příběhem, atmosférou se však předchozím knihám hodně podobá.

Tři bratři Brightovi – Nathan, Cameron a benjamínek rodiny, příznačně zvaný Benny. Společně vyrůstali na rodinné farmě, z níž nejstarší Nathan odešel po neshodách s rodinou i obyvateli městečka. Po letech se vrací, aby pohřbil jednoho z bratrů, prostředního Camerona, který byl nalezen mrtvý v pustině, kde kromě legendárního náhrobního kamene nic jiného není. Všichni jsou v šoku, neboť Cameron měl vše – manželku a dvě dcerky a také jménem rodiny vedl farmu. Nikdo nechápe, co ho vedlo k tomu, aby odstavil auto a vydal se vstříc nepříjemné smrti? Nathan má spoustu otázek, ale žádné odpovědi, ty jsou zasunuty hluboko v minulosti, kterou není lehké rozplést. Jak víme, některá tajemství by se neměla nikdy vynořit na povrch.

Jane Harperová opět dokazuje, že drsnost a syrovost australského vnitrozemí dokáže přímo mistrně zakomponovat do svých příběhů. Ty jsou psychologicky laděné a na paškál si berou vzájemné vztahy mezi rodinnými příslušníky. Navíc z nich sálá všudypřítomné horko, které dokáže hodně znepříjemnit běžný život, kdy máte nejbližšího souseda na míle daleko, takže se musíte spoléhat sami na sebe.

Na první pohled se Ztracený v pustině tváří jako detektivní román, nebo akční thriller, ale ve finále dostáváme slušné, skoro antické drama rozebírající vnitřní pocity postav a sahající všem hluboko do svědomí. Jane Harperová píše hodně poutavě, její popisy jsou hodně vemlouvavé a dokážou podnítit čtenářovu mysl, aby si skládala střípky příběhu do ucelené podoby, kterou autor stejně vždy rozmetá.

Pokud milujete spletité příběhy a máte rádi drsné australské prostředí, nenechte si nejnovější počin Jane Harperové ujít, stojí za to.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, knížku můžete koupit na eshopu.

Skandál v rytmu charlestonu

Kit Scottová, mladá Australanka pocházející z tzv. „lepších vrstev“ přijíždí do Londýna splnit si velký sen. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby se nepsala dvacátá léta dvacátého století a svět nebyl rozdělen na dvě poloviny – tradiční a moderní. Hádejte, která měla ve společnosti ještě stále převahu? Na divadelním konkursu se potkává s Kanaďanem Zekem Gardinerem, s nímž vytvoří dokonalou dvojici s jiskřivým nábojem, chemie mezi nimi prostě funguje na sto procent. Oba jsou pro svůj původ nazýváni jako „koloniálové“, nepatří mezi čistočisté Angličany, což jim mnozí nezapomínají škodolibě připomenout. Kit a Zeke získají roli v muzikálu a užívají si úspěch na prknech, které znamenají svět, což znamená také spoustu večírků, na nichž potkávají také členy královské rodiny. Kit se při tanci náhodou ocitne vedle prince z Walesu a bulvární plátky mají jasno. Je to jasné, pro prince je taková „aféra“ nemyslitelná, proto jeho lidé Kit začnou spojovat s jiným aristokratem, který také rád vymetá večírky. Vypadá to, že pohledný lord Henry Carleton má o Kit upřímný zájem. Ale jak to vidí ona? A jak to má se Zekem, jehož rodiče mají původ úplně obyčejný?

Román Skandál v rytmu charlestonu je velmi příjemným počinem, který potěší milovníky tzv. „zlatého věku“, kdy jazz vytlačoval tradiční hudbu a šaty i vlasy se zkracovaly tak, že to puritáni považovali za hanebné. Příběh není jen popisem večírků a divokých jízd, především nastavuje zrcadlo tehdejší pokrytecké společnosti, která dávala na odiv šlechtické tituly a majetek a nic jiného pro ně nebylo správným měřítkem pro vstup mezi smetánku.

Pamela Hartová píše poutavě a dokáže do lákavého světa plného tance a hudby vtáhnout na první dobrou. Všímáte si rozdílů mezi aristokracií a obyčejnými lidmi, zatínáte prsty při nadutém jednání lidí, kteří si myslí, že spolu se šlechtickým titulem spolkli i veškerou moudrost světa.

Do rukou se vám nedostává jednoduchý románek, ale příběh s mimořádně sympatickými hlavními hrdiny hrající také na vážnější notu. Přímo vybízí k přemýšlení o tom, jak se necháváme ovlivnit předsudky a formovat rodovými dispozicemi.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Jota. Knihu koupíte na eshopu.

Osudová žena

S tvorbou Renaty Názlerové jsem se setkala poprvé díky knize Tlustoprdka. No a co?, která mě doslova přikovala ke čtení, bavila jsem se u ní od začátku do konce. Druhým počinem autorky je Osudová žena, na které mě zaujalo téma návratů do minulých životů.

Psychoterapeut Cyril má novou klientku. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby tou ženou nebyla Anna Jakubovie, sebevědomá až příliš, hrdá, úspěšná a především mimořádně přitažlivá. Svých předností je si vědomá a všem v okolí to dává patřičně sežrat. Samozřejmě, že to zkusí i na Cyrila, ten jí v rámci předepsané terapie doporučí tzv. regrese – návraty do minulých životů, které se provádějí v hypnóze. Pro Annu je to zpočátku něco téměř nemyslitelného, postupem času však zjistí, že díky regresím pozná hlouběji nejen sama sebe, ale i příčinu svého chování.

Děj sleduje Annu a postupnou proměnu její osobnosti a v prostřizích nechává čtenáře nahlédnout do minulých životů hlavní hrdinky. Setkáme se s ní mimo jiné ve starověkém Egyptě i Peru, nebo v Paříži těsně po druhé světové válce. Tyto části mě velmi bavily, ale čekala jsem, že jich bude víc a budou propracovanější, co se terapie týče.

Oba hlavní hrdinové nepobrali mnoho mých sympatií, ale to je ryze můj subjektivní názor. Nelíbilo se mi Annino chování, i když vím, že v příběhu mělo své opodstatnění. Neoblíbila jsem si ani Cyrila, u něhož jsem měla pocit, že u něj občas převládá jiný nástroj myšlení, než je mozek 🙂 a nedokáže se v určitých věcech projevit a rozhodnout. Víc se mi zamlouvaly postavy vedlejší – Jiří, Cyrilův kolega a kamarád v jedné osobě a Cyrilova přítelkyně Ester.

Hrdinové mají stejně jako v předchozí knize život o mnoho lehčí díky tomu, že jsou zajištěni po finanční stránce, ale znovu také zjistíme, že na tučném kontě v bance osobní štěstí nezávisí. Román Osudová žena je opět napsaný velmi lehkou rukou, přestože se v něm autorka dotýká vážnějších témat, pořád patří mezi oddechovou četbu, která zpříjemní nadcházející letní dny.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fortuna Libri, knihu pořídíte na eshopu.

Domek v Irsku

Milovníci série Romantické útěky spisovatelky Julie Caplinové zbystřete! Máme tady další, celkově už osmý kousek, který se odehrává v Irsku! Irsko je pro mnohé – pro mě tedy určitě – vysněnou destinací, srdcovkou, takže si ho pojďme hezky užít v románu Domek v Irsku.

Hannah si možná mlhavě pamatujete z předchozího počinu Chata ve Švýcarsku, kde byla hlavní hrdinkou její sestra Mina. Hannah je právnička, žije v Manchesteru a už dlouho má pocit, že by potřebovala změnu. Přihlásí se proto na šestitýdenní kulinářský kurs v Irsku. Než se přesune na útulný irský venkov, zastaví se v Dublinu, aby si užila víru velkoměsta, a to se vším všudy. SE VŠÍM VŠUDY – to znamená nejen dobré jídlo a pití, ale také, ehm, ehm, společnost atraktivního fešáka. Conora potkává úplně náhodou a netuší, že to není jejich poslední setkání. Kurz vaření začíná totiž i s nečekaným překvapením pro Hannah.

Kdo knížky Julie Caplinové už zná, tak ví, co může od každého jejího počinu čekat. Dobré jídlo, atraktivní lokaci a romantiku kombinovanou s jiskřivým humorem. Na to většina milovníků romantických knížek slyší. Autorka má svou osvědčenou šablonu, v níž mění pouze hlavní hrdiny a destinaci, kde se příběh aktuálně odehrává. Hrdinka většinou odjíždí řešit své osobní problémy a kromě talíře plného regionálního jídla potká i osudový milostný vztah. A víte co? Funguje to i po osmé.

Děj mi připadá tentokrát nejzajímavější, prostředí irského venkova mi sedlo. Tato země je mou oblíbenou destinací, ráda bych ji někdy viděla i na vlastní oči. Knižní návštěva se povedla – autorka opět dokázala, že umí přiblížit danou zemi takovým způsobem, že máte pocit, jako byste se tam ocitli. Vnímáte malebnost irské krajiny, rozmanitost lidí, nechyběl humor a vtip a tentokrát i jedna záhada. Bavily mě slovní přestřelky mezi účastníky kurzu a zejména ty, které mezi sebou vedli Hannah a Conor.

Domek v Irsku je oddechovou záležitostí, prostředkem k navození příjemné atmosféry, když potřebujete vypnout. Tak si užijte nádherné a spontánní Irsko a zkuste hádat, kam nás Julie Caplinová vezme příště. Možná tušíte, možná ne, v každém případě se těšme všichni už teď, protože se sérií Romantické útěky je to tak, jak jsem už psala u jiného dílu – jako byste vklouzli do oblíbených papučí – je vám prostě dobře.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, knihu zakoupíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Kodaňská Píseň písní

Žila byla jedna rodina, která byla vystavěna na rusko-dánských základech. Když syn dánského obchodníka Hannibal potkává ruskou cirkusačku Varinku, doufá, že v domě, který koupil v Kodani, vytvoří velkou šťastnou rodinou pohodu plnou hudby a umění. Ale jeho nevěsta zatrpkla vůči lásce poté, co viděla svou první lásku, jak mizí během cirkusového představení ve chřtánu hrocha, to by poznamenalo každého. Manželům se narodí dcera Eva, která oplývá zvláštními vizemi a miluje kouzla. Zamiluje se do klidného a tichého krotitele holubů Jana Gustava, s nimž zplodí tři úžasné dcerky, křehkou, na vědu zaměřenou Filippu a umělecky založená dvojčata Esther a Olgu. V románu Kodaňská píseň písní sledujeme fascinující cestu životem neuvěřitelné rodiny v kulisách dvacátého století.

Příběh je podán z pohledu Esther, malířky, která se svou sestrou, pěvecky nadanou Olgou tvoří umělecké jádro rodiny. Plachá Esther vnímá svět pomocí barev a neustále žije ve stínu krásnější sestry, jíž muži doslova padají k nohám. Nepanuje mezi nimi žádná zloba ani rivalita, stejnou měrou jako jedna druhou milují i nejstarší Filippu.

Osud rodině nakládá nejrůznější překážky a situace, které musí překonávat. Některé jsou úplně obyčejné, jiné jim doslova obrátí životy naruby. Prožívají lásky, utrpení, bojují s nemocemi i smůlou, opájejí se úspěchy… Zdánlivě celý počin působí jako obyčejný příběh obyčejné rodiny, stejné jako je ta vaše, moje, sousedova, či Pepy Nováka z Horní Dolní. Ale víte co, vůbec to tak není. Annette Bjergfeldtová stvořila dílo, které si zamilujete, pokud máte slabost pro neobyčejné ságy. V knize se zlehka objevuje téma magického realismu, ve střípcích rodinné kroniky je důraz kladen na poetičnost, nálady, emoce a barvy, jimiž Esther promlouvá ke čtenářům. Autorka stvořila postavy, jimž věříte a dovedete se do nich vžít, natolik z nich kypí život. Každá je jiná, Esther jemná, Olga excentrická, Filippa praktická, jejich matka společenská, otec její přesný opak – Jan Gustav je ten typ vedlejší postavy, kterou si zamilujete pro její charakterové vlastnosti. A babička Varinka? To je kapitola sama pro sebe, svérázná samorostka, za níž mluví její mantra pro všechny špatné situace: „Ser na to hovado!“

Annette Bjergfeldtová je jednou z těch autorek, které si v textu hrají se slovy, využívají metafory, přirovnání, postavám dávají punc nevšednosti a výjimečnosti. Děj nechává plynout pomalu a pozvolna, zdánlivě vyvolává pocit, že se vlastně nic neděje, přitom na hrdiny nabaluje spoustu příhod a situací, dramatických i ztřeštěně tragikomických.

Jestli jste si oblíbili excentrickou rodinu z románu Johna Irving a Hotel New Hampshire, do srdce se vám vryjí také hrdinové knihy Kodaňská píseň písní. Tenhle příběh se nečte, ale s postavami se rovnou prožívá.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, knihu koupíte na eshopu.

Staré odrůdy

Dvě ženy, odlišné už více být nemohou. Jedna ve zralém věku, druhá stojí na prahu dospělosti. První semlel život, proto se spoléhá jen sama na sebe, druhá má pocit, že všichni stojí proti ní a tak kolem sebe kope. Co se stane, když se setkají? Mohou, aniž to tuší, jedna druhé předat něco ze sebe, pomoci si navzájem? Liss a Sally, seznamíte se s nimi ve chvíli, kdy se Lissin statek stává útočištěm Sally. Před čím vlastně utíká a co Liss skrývá?

Ewald Arenz napsal křehký příběh, který bude trefou do černého pro všechny milovníky psychologicky laděných komorních počinů. Nepotřebujete hromadu akce, tohle je o pocitech, náladách, o tom, jak se dokážete vcítit do duší žen, jejichž nitro je zlomené. Autorovi se toto podařilo na jedničku, vůbec nemáte pocit, že knihu se dvěma silnými ženskými elementy v hlavní roli napsal muž. A taky se připravte na to, že během čtení budete mít neustále chuť na hrušky, či obyčejný krajíc čerstvého chleba třeba jen tak se solí. Jsme totiž na statku, kde se maká na sto procent. A proč právě na hrušky? Právě ty mají v příběhu svou důležitou roli.

Děj plyne poklidně, občas jiskří, když se tvrdohlavá teenagerka Sally trochu vzpíná jako mladé vzpurné hříbě. Možná vás bude její povaha zpočátku trochu štvát, zvlášť pokud vás dospělost dohnala už před mnoha lety a jedete-li v rodičovském módu, ale záhy zjistíte, co se pod její drsnou slupkou skrývá. Mně osobně byla celou dobu bližší Liss se svou pragmatickou povahou.

Staré odrůdy jsou tím typem příběhu o mezilidských vztazích, který má v sobě hloubku, přestože je křehký a komorně laděný. V nádherně napsaném počinu najdete pocity melancholie, smutku, vzteku, lásky i bolesti. A taky šťavnaté chuti hrušek, a vězte, že každá jedna chutná úplně jinak.

Ewald Arenz píše podobným stylem jako Dörte Hansenová, takže pokud se vám líbily její knihy Starý kraj a Polední hodina, máte rádi věcný styl bez zbytečných kudrlinek, budou se vám zamlouvat i Staré odrůdy.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, knihu pořídíte na eshopu.