Cesta

Jedním dechem jsem přečetla více než šestisetstránkovou autobiografii hraběnky Cecilie Sternbergové. Ve své knize autorka líčí svůj život po boku manžela Leopolda a dcery Diany. Po skončení II. světové války byli nuceni z politických důvodů opustit tehdejší Československo. Nejprve odcestovali do Paříže, posléze se dostali do vysněných Spojených států amerických. Cecilie Sternbergová barvitě líčí veškeré peripetie, které je potkávaly a neskrývá ani osobní a intimní detaily ze svého života.

Sternbergovi nějakou dobu žili v New Yorku, posléze v Kalifornii, kde naletěli českému emigrantovi, který výtvarně nadané Cecilii slíbil práci. Díky pomoci blízkého člena rodiny nakonec zakotvili na Jamajce, kde žili až do Leopoldovy smrti.
Biografie je velmi čtivě napsaná, obdivuji C. Sternbergovou, že dokázala zveřejnit informace, které se ve většině rodin schovávají tzv. „pod zástěru“.
Cecilie Sternbergová žila v letech 1908 – 1983. Narodila se v Anglii, dětství a mládí prožila v Německu a Rakousku.Vdala se za českého šlechtice, se kterým obývala rodové panství v Častolovicích. Poválečné Čechy nepřály šlechtickým rodům, proto museli Sternbergovi emigrovat. Po manželově smrti se Cecilie z Jamajky vrátila zpět do rodné Anglie, kde sepsala své paměti a později také zemřela.

Irsko. Tajemství a krása zeleného ostrova

Dostala se mi do rukou nádherná, velká a těžká kniha o mé oblíbené zemi: Irsko. Tajemství a krása zeleného ostrova od Elisabetty Canoro.
Kniha má úctyhodné rozměry – cca 28 x 30,5 cm a díky velkému množství fotek má ukázat kouzlo a tajemno smaragdového ostrova. Zatím jsem ji jen prolistovala, šetřím si ji na dobu, kdy budu mít na její prohlížení klid.

Pročetla jsem…

Měla jsem včera volný večer, dočetla jsem román své oblíbenkyně Patricie Scanlan a vzala si další čtivo. Tentokrát útlounkou prózu, napsanou před 110 lety. Autorkou je Kate Chopin a knížka nese název Probuzení. Ve své době se tento román o 190 stránkách nesetkal s příznivou reakcí čtenářů a nakladatel, pro kterého Kate Chopin psala, s ní už nadále nechtěl spolupracovat. Během hodinky jsem měla knížku přelouskanou, hodně mi připomněla Paní Bovaryovou nebo Annu Kareninovou. I Edna Pontellierová řeší stejný problém jako její předchůdkyně. V manželství není spokojená, ( já měla spíše pocit, že ji pálí dobré bydlo :-). Prožije románek s mladším mužem, který s ní koketuje, od manžela a dětí se odstěhuje, ale ani toto k jejímu štěstí nevede.

Dnes celkem běžné téma, na konec 19. století a na prudérní Ameriku to ale asi opravdu byla soda.

Co číst dál? Vzala jsem si povídky Kingsleyho Amise s názvem Nepřítel mého nepřítele. Jak mám Amise docela ráda, tak povídky mě moc nebavily.

Sáhla jsem tedy po Pokání od Iana McEwana, film jsem už viděla a líbil se mi. Pro dnešní večer je tedy o zábavu postaráno.

Návraty

Včera jsem dělala večeři pro dítko, a napadlo mě, že už dlouho nebyl chleba ve vajíčku. Jídlo, které jsem milovala jako malá. Mužíček jím pohrdl, dal přednost párkům. Přidělala jsem chleba i sobě a při koukání do prskající pánvičky jsem si uvědomila, že jsem taky neměla dlouho obyčejnou topinku s česnekem. A tak jedna hned přistála na talíři, to byla balada pro bříško.

Kolotoč snů

Někdy minulý týden jsem dočetla knížku jedné z mých oblíbenkyň, Freyi North, Kolotoč snů.

Hlavní hrdinka Petra pracuje ve dne jako návrhářka šperků a po nocích nemůže spát, protože je náměsíčná. Kdyby se potulovala jen po svém bytě, bylo by to ještě v pohodě, ale Petra, pokud se nezamkne, je schopná cestovat z jednoho konce Londýna na druhý a vůbec o sobě nevědět. Jejímu příteli to leze na nervy a dává to Petře znát.
Někde na druhém konci Anglie žije Arlo, učitel hudby v jedné chlapecké internátní škole. Ani on nemůže spát, protože v sobě skrývá jedno tajemství, se kterým se dosud nikomu nesvěřil.
Arlo a Petra do sebe byli v pubertě zamilovaní, ale nikdy si to neřekli. Po sedmnácti letech se znovu setkávají. Aby se dali zase dohromady, musí se oba rozloučit se svou minulostí.
Kolotoč snů se mi líbil hodně, vlastně jako všechno od Freyi North. Autorka umí vylíčit mezilidské vztahy čtivě a s citem.
Četla jsem všechno, co vyšlo v češtině, chybí mi snad jen jeden nebo dva romány, které musím sehnat.

Jemča jede!

V tomhle teplém počasí podvádím čaj s minerálkou. Neušly mi však novinky od Jemči, která přišla na trh s novými příchutěmi a kombinacemi.

Zaujala mě Meruňka, kterou jsem si pořídila. Je docela dobrá, má krásnou barvu a jemnou meruňkovou příchuť . Zahlídla jsem i příchuť Hruška a Černý bez s pomerančem.

Jemča se rozjela, připravuje i Třešeň se smetanou.

Že bych se začala těšit na podzim?

Kniha mého srdce: Pan Kaplan má stále třídu rád

Je mou milou radostí i pracovní povinností podpořit projekt Kniha mého srdce. Je to trochu těžký úkol, protože knih, které jsou mému srdci blízké, je víc než jedna.
Mám-li tedy vyzdvihnout jen tu jednu nej, je to Pan Kaplan má stále třídu rád od Lea Rostena. Poprvé ji do češtiny přeložil Pavel Eisner, já vlastním vydání z roku 1987, kdy knížku do češtiny převedl Antonín Přidal.
Po téhle knížce sáhnu kdykoli, mám-li nějaký splín nebo když si chci připomenout populární Kaplanovy přežblebty.
Tahle knížka totiž dokáže vyloudit celou škálu úsměvů od letmého cuknutí koutků úst až po hurónský hlasitý smích. Jelikož smích prodlužuje život, má to čtenář s touto knihou zajištěno určitě, jen nesmí při čtení přecházet přes cestu.
A o čem vlastně kniha pojednává?
Hrdiny jsou studenti večerní školy, kteří se do USA přistěhovali ze všech koutů světa a společně zápasí s nástrahami anglického jazyka. V jejich čele stojí bodrý Hyman Kaplan, zdatně mu sekundují slečna Tarnovská, paní Moskowitzová, pánové Bloom a Blattberg nebo premiantka Róza Mitnicková a další. Profesoru Parkhillovi, který je učí, se vždy rosí čelo, vidí-li písemnou práci se známým podpisem
H*Y*M*A*N K*A*P*L*A*N. Pan Kaplan totiž vůbec neuznává zákonitosti gramatiky a vytváří tak dojem, že si vymýšlí svůj vlastní jazyk.
Některé z jeho průpovídek zlidověly, třeba: Jémináku, šišbardón nebo špíčkově.

Prostě kniha mého srdce

Design a site like this with WordPress.com
Začít