Je mou milou radostí i pracovní povinností podpořit projekt Kniha mého srdce. Je to trochu těžký úkol, protože knih, které jsou mému srdci blízké, je víc než jedna.
Mám-li tedy vyzdvihnout jen tu jednu nej, je to Pan Kaplan má stále třídu rád od Lea Rostena. Poprvé ji do češtiny přeložil Pavel Eisner, já vlastním vydání z roku 1987, kdy knížku do češtiny převedl Antonín Přidal.
Po téhle knížce sáhnu kdykoli, mám-li nějaký splín nebo když si chci připomenout populární Kaplanovy přežblebty.
Tahle knížka totiž dokáže vyloudit celou škálu úsměvů od letmého cuknutí koutků úst až po hurónský hlasitý smích. Jelikož smích prodlužuje život, má to čtenář s touto knihou zajištěno určitě, jen nesmí při čtení přecházet přes cestu.
A o čem vlastně kniha pojednává?
Hrdiny jsou studenti večerní školy, kteří se do USA přistěhovali ze všech koutů světa a společně zápasí s nástrahami anglického jazyka. V jejich čele stojí bodrý Hyman Kaplan, zdatně mu sekundují slečna Tarnovská, paní Moskowitzová, pánové Bloom a Blattberg nebo premiantka Róza Mitnicková a další. Profesoru Parkhillovi, který je učí, se vždy rosí čelo, vidí-li písemnou práci se známým podpisem
H*Y*M*A*N K*A*P*L*A*N. Pan Kaplan totiž vůbec neuznává zákonitosti gramatiky a vytváří tak dojem, že si vymýšlí svůj vlastní jazyk.
Některé z jeho průpovídek zlidověly, třeba: Jémináku, šišbardón nebo špíčkově.
Prostě kniha mého srdce
knihomilka.home.blog 