66. stránka

V mysli vraha

Zoe Bentleyová pracuje jako forenzní psycholožka a profilovačka. Je přizvána k poměrně zajímavému a hlavně bizarnímu případu, který řeší policie v Chicagu. Někdo vraždí ženy, balzamuje je a nechává je naaranžované na veřejných místech. Spolu s ní případ řeší i agent FBI Tatum Gray. Ti dva se spolu snášejí asi jako Tom s Jerrym, ale kvůli vraždám je důležité, aby spolupráce klapala. Zoe tají jednu věc. Ona sama dostává podivné balíčky, jejichž obsah souvisí s dávnou minulostí. Může souviset i s chicagským případem?

V mysli vraha je prvním dílem ze série thrillerů, v níž se setkáme s dvojicí Zoe & Tatum. Jejich první případ je opravdu šílený a námětem přesahuje to, s čím jsem se v detektivkách doposud setkala. Nepotřebujete hektolitry krve, abyste dostali pořádný mord. To, co předvádí chicagský vrah, je děsivé a zvrácené a vymyká se i těm nejšílenějším představám. Balzamování mrtvol je opravdu specifická disciplina, vrahův motiv k takovému jednání zamotá vyšetřujícím hlavu.

Zoe ani Tatum nepředstavují novodobé hrdiny z řad detektivů, u nichž hraje prim alkoholismus nebo psychická porucha. Oba jsou normální, pokud do toho můžeme počítat to, že Zoe občas poplete nákupní seznam a Tatum si musí poradit se svérázným dědečkem, který připomíná staříka Berta z Tajného deníku Adriana Molea. Děda kouřící marihuanu a pořádající mejdany je milým a humorným zpestřením jinak dramatického příběhu. Tatum se navíc chová jako džentlmen ze staré školy, to chcete, holky. 🙂

Moc se mi líbilo jiskření mezi Zoe a Tatumem, kterého si oni dva vůbec nebyli vědomi, naopak, pořád se spolu handrkovali. Bylo fajn, že se nejednalo o případ, kdy by děj sklouzl do klišé jen proto, aby se ústřední dvojice spolu dala dohromady a prožila románek na pozadí společné práce. Jsem zvědavá, jak to bude pokračovat v dalších knihách v sérii.

Sledovat vraha, jehož nemocná mysl vidí svět úplně jinak, je fascinující. Zjistíte, jak takový narušený člověk přemýšlí, co ho vede k myšlence, že své oběti nabalzamuje. Odhalení je šokující, neuvěřitelné a hlavně potvrzující, že pod svícnem bývá největší tma.

Thriller je dynamický hned od prvních stránek. Kapitoly jsou kratší, autor napíná čtenáře na správném místě, takže musíte pokračovat dál a dál. Části řešící vraždu v Chicagu střídají pasáže ze Zoeina dětství. Právě tyto mě zaujaly nejvíc, protože popisují Zoe jako čtrnáctiletou dívku, která je svědkem řádění šíleného vraha v jejich malém městečku. Tehdy se projeví Zoeino nadání poskládat si na základě indicií profil vraha. Pro mladou dívku má pátrání na vlastní pěst fatální následky, jejichž důsledek se projeví právě v souvislosti s chicagskými vraždami. Jak? To si už přečtěte sami. Můžu vám zaručit, že se od příběhu budete jen těžko odtrhávat. Já jsem ho přečetla za den a půl a o tom, že je opravdu čtivě a hlavně napínavě napsaný, svědčí fakt, že jsem šla kolem desáté večer chystat synovi svačinu do školy, vzala si knihu s sebou, sedla si na chvíli na gauč, že dám jen jednu kapitolu, a rohlíky jsem ve finále mazala až ve dvě v noci. 🙂

Určitě si thriller V mysli vraha nenechejte proklouznout mezi prsty. Mike Omer je překvapením mezi autory tohoto žánru. Ale hlavně – zakončil děj tak, že pokračování bude pro čtenáře naprostou nutností!

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, knihu můžete koupit na eshopu.

Madony z Leningradu

Marina a Dmitrij žijí léta ve šťastném manželství. Přežili válečné útrapy i obléhání Leningradu a po válce se přestěhovali do Ameriky. Nyní mají přes osmdesát let. Marině se začínají myšlenky toulat všemi směry, nejčastěji utíkají do minulosti… To nemilosrdný Alzheimer užírá její zdravý rozum a Dmitrij se tak stává svědkem postupného rozpadu manželčiny osobnosti. Situace se horší ve chvíli, kdy se chystají na svatbu své vnučky. Marinina mysl se vrací zpátky do válečných let, do doby, kdy byla mladou dívkou a pracovala jako průvodkyně v proslulé Ermitráži. Po dobu války musela být významná plátna ukrytá a Marina byla jednou z věrných strážkyní. Sama pro sebe si v mysli vytvořila svou vlastní galerii a promítala si milované obrazy, aby alespoň v myšlenkách unikla hrůzám blokády.

Román Madony z Leningradu kombinuje dvě náročná témata – válku a její útrapy a boj s nemocí. Debře Dean se podařilo velmi citlivě zpracovat obě témata tak, že jedno nepřebíjí druhé. Děj se odehrává ve dvou časových liniích, v obou je stěžejní postavou Marina, zachycená ve dvou klíčových podobách. Historická část popisující blokádu Leningradu je hodně emotivní a především drsná. Autorka popisuje krutou bitvu o přežití. Je jedno, jestli se jednalo o malé dítě, ženu v rozpuku nebo vetchého starce, válka semlela všechny a bez rozdílu. Tady nebylo příliš mnoho prostoru pro detailnější popis, přesto se spisovatelce podařilo nastínit sugestivní atmosféru, která se vryje do paměti.

I současná linie je hodně zajímavá, pasáže popisující Marininy výpadky paměti jsou realistické, člověk si uvědomí, jak křehká je lidská mysl. Debra Dean také lehce rozehrává rodinnou partii a do popředí posouvá dceru Helen, u níž nastiňuje její životní linii. Tady bych si dokázala představit samostatný příběh věnovaný právě jí. Helen po matce zdědila umělecký talent i urputnost, takže o zajímavý děj by nebyla nouze.

Román Madony z Leningradu vzdává hold umění a jeho kráse, je smutnou připomínkou všech válečných obětí a zároveň dává důraz na fakt, že rodinná pouta jsou nejdůležitější.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, kde si titul můžete koupit.

Narušení

Susanně bylo osmnáct let, když se rozhodla dobrovolně odejít ze světa. Spolykala padesát! aspirinů, ale naštěstí se jí podařilo přežít. Při jedné konzultaci u psychiatra souhlasí s umístěním v léčebně. Je zajímavé, že doktor k tomuto skutku dal podnět po krátkém rozhovoru, přičemž pacientku viděl vůbec poprvé. Susannin pobyt se protáhl na dva roky. Dokáže dívka přemoci své démony a zařadit se zpátky do společnosti?

Autobiografický román vyšel poprvé v roce 1993 a Susanna Kaysen v něm líčí vlastní zážitky odehrávající se koncem šedesátých let minulého století. Přestože od událostí uplynulo více než padesát let a u nás tato kniha vychází vůbec poprvé, nepůsobí zastarale a je svou tématikou aktuální i nadčasová, protože psychické problémy tíží i dnešní generaci.

Susanna Kaysen popisuje dva roky v léčebně bez jakýchkoliv větších emocí, je věcná, stručná, nechodí kolem horké kaše, i tak jsou její zápisky, které působí spíše jako útržky a náhodné vzpomínky, emočně náročnější. Představa, že kývnete lékaři na hospitalizaci, aniž byste tušili, že se domů nepodíváte hodně dlouho, je děsivá, přesto se v Susannině psaní neobjevuje hořkost nebo zlost. Představuje své spolupacientky a dává nahlédnout do chodu a režimu léčebny. Záznamy jsou proloženy lékařskými zprávami, v nichž postupně odhalujeme dívčinu diagnózu i postup léčení a pokroky.

Narušení je poměrně útlá kniha, nezabere vám mnoho času, o to víc utkví v paměti. Námětem připomíná notoricky známé dílo Kena Keseye Vyhoďme ho z kola ven, které do filmové podoby převedl Miloš Forman pod názvem Přelet nad kukaččím hnízdem. Narušení není až tak surové, působí komorněji a nejde příliš do hloubky, přesto je jeho výpovědní hodnota vysoká. Také podle této knížky byl natočen stejnojmenný film.

Zajímají vás osobité výpovědi zajímavých lidí? Chcete vědět, jak to chodí v psychiatrické léčebně a koho tam můžete potkat? Narušení vám dá odpověď.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Portál, na jehož eshopu si knihu můžete zakoupit.

Dokonalý život?

Po povídkové knize A co láska?, jejíž recenzi si na blogu můžete také přečíst, přichází akademická malířka Šárka Šišková tentokrát s románem Dokonalý život?, v němž se opět zabývá mezilidskými vztahy. A jak už vyplývá z názvu, stěžejním námětem se stává život sám. Platí rčení, že „jaký si to uděláš, takový to máš“?

V průběhu patnácti let sledujeme vývoj pětice lidí, jejichž osudy jsou vzájemně provázány. Viktor a Matěj jsou bratři. Mají se setkat v Chorvatsku na rodinné dovolené. Viktorova dlouholetá partnerka Jana doufá, že se její muž konečně vysloví a požádá ji o ruku. Přece jen už jim není dvacet. Není jim ani třicet, Janě na dveře klepe čtyřicítka a Viktor je mnohem starší. Jana, která by už konečně ráda založila rodinu, je z Viktorova vyznání rozčarovaná, protože on pořád čeká na vysněný dokonalý život s dokonalou partnerkou a Jana taková není. Matěj je ženatý už dlouho. S Ivou se znají od raného mládí, mají dvě děti a navenek žijí pohodově. Ale jak je to s jejich spokojeností doopravdy?
Vztahy ve čtveřici pořádně zalomcuje Karolína, mladá a ambiciózní žena, která se nebojí použít všechny ženské zbraně a intriky, aby dosáhla svého.
Uplyne pár let a všechno je jinak. Viktor je ženatý s Karolínou a mají děti, Jana se vdala za temperamentního Itala, s nímž má také potomky, Matějovi a Ivě děti odrostly a oni se zmítají v jakémsi vzduchoprázdnu… A co za dalších několik let, co myslíte, žijí si všichni svůj vysněný dokonalý život?

Šárka Šišková předkládá další sondu do mezilidských vztahů a můžete si být jistí, že je to opravdu výživná záležitost. Hrdinové se sice pohybují v tzv. lepší společnosti, jsou podnikatelé a mají docela vysoké příjmy, ale to, co prožívají, může potkat kohokoli, ať je to generální ředitel nebo pokladní v supermarketu. Každý chce prostě žít svůj dokonalý život.

Líbí se mi styl, kterým autorka obě knihy napsala. Používá přítomný čas, což působí trochu odměřeně, ale k celkovému konceptu příběhu se to dokonale hodí a souzní s povahami hrdinů. Ti totiž příliš kladně nepůsobí, kromě Matěje, který jediný byl relativně normální. Jinak to byla směska narcistických egoistů, manipulátorů a ufňukánků. Všechna čest, jejich charakterové rysy spisovatelka popsala naprosto věrohodně, takže vám určitě polezou na nervy, stejně jako mně. Na druhou stranu, právě proto i baví – díky nim není děj plytký a jednoduchý. Šárka Šišková je dobrou pozorovatelkou lidí a to, co vidí, dokáže přetavit do čtivé podoby.

Velkou devizou je prostředí, kam Šárka Šišková své hrdiny zavedla. Kromě naší metropole se děj přesouvá do Chorvatska i Hong Kongu a nabízí tak pohled na opravdu atraktivní destinace. Autorka je dobře zná a proto i popisy lokalit působí věrohodně a autenticky. V jedné chvíli ležíte na pláži pod horkým chorvatským sluncem a vzápětí vás pohltí ruch exotického velkoměsta.

Jak moc dokonalý život žijí protagonisté této knihy se dozvíte, jakmile se začtete a prožijete s nimi bouřlivých patnáct let. Román by určitě neměl minout milovníky vztahových propletenců. Já doufám, že Šárka Šišková už další takový pro nás splétá.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Literi.

Mrtvá zóna

Mrtvá zóna se právem řadí mezi kultovní romány Stephena Kinga a bývá doporučována zejména těm, kteří se s autorovou tvorbou teprve seznamují. Pro mě je toto dílo srdcovou záležitostí, je jednou z prvních kingovek, které jsem četla, navíc to byla verze slovenská. Osud Johna Smithe mě tehdy něčím zasáhl, zalíbil se mi Kingův styl psaní i pojetí mysteriózních příběhů. Jsem nesmírně ráda, že nakladatelství Beta spisovatelovy knihy znovu vrací na knižní trh a umožňuje tak dalším čtenářům objevit specifické charisma, kterým oplývají.

Když byl John Smith malý, upadl na kluzišti a bouchl se do hlavy. Když se probral, stalo se něco podivného. Hlavou mu prolétne událost, která se má teprve stát a při níž hrozí Johnnyho kamarádovi nebezpečí. Varování všichni berou jako blouznění a není divu, že na příhodu postupem času všichni včetně zraněného chlapce zapomenou. Uplyne několik let, z Johnnyho je učitel. S kolegyní Sárou má první rande, na pouti, kde se mu zčistajasna daří na kole štěstí. Ještě ten večer se mladík stává obětí drsné autonehody a upadá do kómatu, v němž je dlouhých pět let. Když se probere, jeho jasnovidecké schopnosti jsou zpět. Jsou pro Johnnyho přínosem nebo prokletím?

Stephen King napsal Mrtvou zónu koncem sedmdesátých let, což je znát na reáliích příběhu. Pokud se už předem děsíte, že na vás čeká něco jako okoralý silvestrovský chlebíček, mýlíte se. Ač je románu čtyřicet let, je aktuální a nadčasový. Jedním z témat je dlouhodobé kóma a jeho následky, zjistíte, jak těžké je vrátit se do běžného života po pěti letech „spánku“ a zjistit, že je všechno úplně jinak, od vztahů mezi lidmi, až po politickou situaci. Politika je dalším námětem, hrajícím důležitou roli. Jak už jsem uvedla výše, děj se odehrává v sedmdesátých letech, takže potkáte významné politické osobnosti tehdejší doby jako třeba Jimmyho Cartera, Richarda Nixona, s nímž je spojená aféra Watergate. Johnnyho nabyté schopnosti mohou ovlivnit další vývoj celé Ameriky.

Autor věnuje opět velkou pozornost hlavním aktérům. Nelze si neoblíbit Johna, jehož život mohl směřovat k úplně obyčejnému stylu života. Měl učit, vzít si Sáru za ženu, mít s ní děti a po jejím boku šťastně zestárnout. Místo toho čelil nátlaku společnosti, lidé ho buď uctívali nebo nenáviděli, média v něm měla tučné sousto. Oblíbíte si i Sáru, přestože se po Johnnyho nehodě jejich cesty rozdělily, i jeho dobráckého otce. Naopak, pít krev vám bude matka Vera, jejíž víra v Boha se proměnila v ryzí fanatismus.

Jak už to u Kinga bývá, kromě hlavní dějové linie si párkrát „odskočí“ i jinam, líčí zdánlivě nesouvisející linky postav, které na první pohled do příběhu nepatří, aby je ve finále dokonale propojil jako kabely v elektrickém obvodu.

Mrtvá zóna má v sobě vše. Romantiku, napětí, tajemno i trochu politického pletichaření. I přes mysteriózní námět působí velmi lidsky, určitě budete soucítit s Johnnym a fandit mu. Je to jeden z nejcharismatičtějších a nejsympatičtějších Kingových hrdinů a musím říct, že jsem kvůli němu měla i na krajíčku.

Pokud jste milovníky románů Stephena Kinga, určitě si Mrtvou zónu nenechejte ujít, je to „must have“ každého fanouška.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, kde si knihu můžete koupit.

Kulihrášek a Budulínek

Nakladatelství Portál pro malé i velké čtenáře připravilo dvě klasické a notoricky známé pohádky v praktickém „balení“. Oboustranná knížka nevychází poprvé, takto se již představily pohádky Jak šlo vejce na vandr a Tři prasátka a také dvojí verze pohádky o kůzlátkách. A teď jsou tady dva malí kluci, Kulihrášek a Budulínek.

Pohádku o Budulínkovi není třeba představovat podrobněji, všichni ji určitě znáte. Malý chlapec, který žije s babičkou a dědečkem, jednoho dne zůstává doma sám. Slíbil, že si na oběd sní hrášek (konkrétně v této verzi je to kaše), co mu babička připravila a ani za nic nikomu neotevře dveře. Jak to dopadlo, víme všichni. Ale jak už to bývá, pohádka má šťastný konec a všechno dobře dopadne.

A Kulihrášek? Nejsem si jistá, jestli je tento pohádkový hrdina dostatečně znám českým dětem – když jsem se ptala staršího syna a jeho přítelkyně, neznali ho, na rozdíl od Budulínka. Tak kdopak se pod tímto rošťáckým jménem skrývá? Je to malý hošík, který vyskočí zpoza pece v domě ženy, která nejvíc na světě touží po děťátku. Kulihrášek je malý filuta, který si se vším ví rady. Hned se nabídne, že otci, který pracuje na poli, zanese oběd. Přestože je opravdu malinký jako kulička hrášku, dokáže si poradit s nejrůznějšími nástrahami, které na něj čekají, je bystrý a chytrý a má, jak se říká, pod čepicí. I tato pohádka končí dobře, děti si z ní, stejně jako z Budulínka, odnesou ponaučení. Tato verze pohádky pochází z pera slovenské spisovatelky Márie Ďuríčkové.

Obě pohádky jsou psány tak, aby jim rozuměly malé děti, i když si zachovávají takový trochu starobylý ráz typický pro pohádková vyprávění. Na příbězích je skvělé, že mohou působit výchovně, děti se dozví, proč nesmí otevírat cizím lidem a že se musí poslouchat, a taky, že ne všechny děti se musí maminkám narodit. Ale to už záleží na tom, jak moc jsou malí čtenáři a posluchači zvídaví a jestli už tomu rozumí.

Obě pohádky ilustroval Vladimír Král, který se podílel i na předchozích oboustranných knížkách. Jeho ilustrace jsou hodně specifické, výrazné, působí na mě snově. V podstatě jsem se na ně nemohla vynadívat. Stejně fascinován jimi byl i tříletý syn, který si je pořád prohlížel. Snadno rozpoznal, kdo je kdo, pojmenoval věci na obrázcích, dobře se v nich orientoval. Bál se jen obrázku, na němž je vyobrazen kníže. Ilustrace přesně vystihuje jeho charakter, působí velmi výrazně a je vidět, že není kladnou postavou příběhu.

Kniha je zpracováním přizpůsobená malým ručkám, které bývají nešikovné. Díky křídovému papíru se stránky jen tak neohmatají a nepokrčí. Koncept dvou pohádek v jedné knížce se mi líbí, je praktický. Délka pohádek je uzpůsobená dětské pozornosti, která nebývá dlouhá, takže nenudí. Přidejte k tomu působivé ilustrace a máte neotřelou četbu pro společné chvíle s dětmi.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Portál, na jehož eshopu si knihu můžete koupit.

Zdroj

Motivační literaturu běžně nevyhledávám, ale na knihu Zdroj jsem byla docela zvědavá kvůli neotřelému tématu. Když mi ji nakladatelství Metafora nabídlo k recenzi, neváhala jsem. Brala jsem to jako možnost rozšířit si znalosti a dozvědět se něco nového o mozku a jeho využití pro lepší život.

Knihu napsala dr. Tara Swartová, lékařka specializující se na psychiatrii. Kromě toho, že je neurovědkyně, přednáší také jako koučka na téma mentální výkonnost. Můžeme tedy říct, že je to člověk na svém místě, který ví, o čem hovoří i píše.

Publikace Zdroj se řadí mezi populárně naučné tituly, což znamená, že mají svým čtenářům předat informace, naučit je novým věcem a předávat podněty a zkušenosti prostřednictvím zkušených autorů.

Ve čtyřech částech vás dr. Swartová provede zákoutím lidského mozku, jeho schopnostmi a naučí vás, jak ho využít tak, aby pracoval ve váš prospěch.

Probuďte svůj mozek – tak zní hlavní myšlenka celé knihy. Ptáte se jak? Zaprvé, musíte chtít, to je samozřejmé. No a pak můžete zkusit pracovat s touto knihou. Je plná zajímavých věcí a informací. I když působí místy odborněji, není těžké se do ní začíst, navíc v dnešní moderní době si pojmy, kterým nerozumíte, můžete vyhledat pomocí internetu.

Zjistila jsem, že dělám jednu konkrétní věc, kterou autorka popisuje, a tou je vizualizace. Vsadím se, že to budete znát taky – jedná se o činnost, kdy si představujete konkrétní situaci, aniž by se ještě stala – pracovní pohovor, rande, nebo náročná cesta autem. Když si předem představíte, co vás čeká a zkoušíte si to vizuálně přiblížit, váš mozek má pocit, že už je s věcí obeznámen, pro vás to není stresující a můžete situaci využít ve váš prospěch.

Jednotlivé kapitoly jsou uvozeny citáty významných osobností, které podtrhují celkový význam a podstatu publikace a čtenářům mohou dodat odvahu změnit své postoje a myšlení. Text dr. Swartové je proložen i příběhy lidí, kteří jejich rad využili a naučili se se svým mozkem pracovat. Totéž můžete udělat i vy – psát si deník, vést nástěnku činů – možností je spousta.

Zdroj není typem knihy, kterou přelouskáte, ani nevíte jak. Na čtení je důležité se soutředit, už kvůli tomu, abyste téma chápali a uměli ho správně uchopit. Můžete se probírat kapitolami, které vás zaujaly nejvíc, vracet se k příběhům a zkoušet různá cvičení. To, co dr. Swartová nabízí čtenářům, vyzkoušela sama na sobě i svých klientech.

Takže nezapomeňte – za svými (ne)úspěchy stojíte vy a váš mozek. Najděte sílu změnit sebe, to, jak přemýšlíte, podpořte své sebevědomí. Na změnu není nikdy pozdě. Jako věčný pesimista a bojínek si to budu pamatovat a mít proto publikaci Zdroj vždy po ruce, abych se naučila využívat mozek ve svůj prospěch.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora. Knihu zakoupíte na eshopu Grada.cz

Tradinář. Rodinný a tvořivý rok plný oslav a rituálů

Projekt kniha měsíce nabízí pro podzimní dny čtivo přímo ideální. Tradinář je z pera Moniky Kindlové a Martiny Boledovičové a je plný rad, nápadů, receptů a hlavně příjemného povídání o tradicích a zvycích, které můžeme dodržovat během celého roku.

V úvodu obě autorky popisují vznik knihy, hlavní myšlenku, jíž je návrat ke kořenům, k tradicím našich předků a hlavně – k rodině jako takové. Soudržnost, pospolitost a láska, to jsou hlavní ingredience, které by dnešní rodiny měly mít stále „po ruce“.

Kniha je po grafické stránce hodně příjemnou záležitostí. Působí milým, starosvětským dojmem, který umocňuje její poselství. Kapitoly jsou rozděleny podle měsíců v roce, k nim jsou přirazeny konkrétní svátky a tradice. Nechybí základní informace o těchto dnech a zvycích, recepty, které se k nim vztahují, a samozřejmě fotky.

O Tradináři jsem slyšela už dříve, ale vůbec jsem netušila, že jednou z autorek (Monika Kindlová) je provozovatelka mého oblíbeného blogu U nás na kopečku, kam už několik let moc ráda nakukuju. To bylo pro mě příjemné překvapení. Moničin blog se mi líbí právě pro svou útulnost a domáckou atmosféru a jsem ráda, že totéž nacházím i v Tradináři.

Každou knihu, která se mi dostane do rukou, posuzuji ze svého pracovního pohledu. Dívám se na ni a přemýšlím, komu bych ji doporučila. U Tradináře je to jednoduché. Asi nejvíc ji využijí rodiny s dětmi. Seznámit novou generaci s tradicemi našich předků v rodinném kruhu je přece to nejkrásnější, co může být. Vánoce, Velikonoce, ty jsou pro spoustu z nás samozřejmostí, ale co třeba Hromnice? Dají se nějak oslavit? Nebo květnový den rodiny, jak si ho zpříjemnit? Stejný účel kniha plní i ve výchovných institucích. Je ideální do školek a škol, ze své zkušenosti vím, že ji využije každá knihovna v rámci besedování s dětskými i dospělými čtenáři, i při rukodělných dílničkách.

Užijte si Tradinář od ledna do prosince, po řadě i na přeskáčku. Pečte koláče, dělejte panenky z kukuřičného šustí, pěstujte bylinky, dívejte se na fotky a čerpejte inspiraci i dobrou náladu. Tohle je život v souladu s přírodou a překrásnými tradicemi a rituály, které nám zanechali naši předci.

Svátky, tradicemi a rituály je naplněn celý rok, od ledna až do prosince. Nestresujte se tím, co všechno by se mělo zvládnout. Berte tuto knihu jako inspiraci, vybírejte si z ní to, co se líbí právě vám a vašim dětem a na co máte v daném období čas a chuť. To nejdůležitější je stejně totiž to, co je za tím. Jaká energie rituály utváří a co tradice udržuje. Ať je to vždy LÁSKA! (Předmluva knihy Tradinář)

Za recenzní výtisk děkuji Knihcentrum.cz, na jehož eshopu si knihu můžete pořídit.

Ostrov Duma Key

Edgar Freemantle žil spokojeným životem. Byl majitelem úspěšné stavební firmy, měl šťastné manželství, dvě krásné dcery. Idylka skončila ve chvíli, kdy při nehodě přišel o pravou ruku a utrpěl také zranění mozku. Jeho žena Pam nevydržela Edgarovy návaly nepřiměřeného vzteku i výpadky paměti a rozvedla se s ním. Stavař poslechl rady svého terapeuta a odjel na malý floridský ostrůvek Duma Key, kde začal malovat, což byla v hluboké minulosti jeho oblíbená činnost. Edgar brzy zjistí, že svými obrazy dokáže ovlivňovat životy druhých a jejich moc je navíc znásobena něčím zlým, co na ostrově přežívá už léta. Když se Eddie seznámí s majitelkou ostrova Elizabeth Eastlakeovou, která trpí Alzheimerovou chorobou, a jejím ošetřovatelem Wiremanem, dají se podivné věci, jenž se kolem Edgara dějí, do pohybu…

Román Ostrov Duma Key vyšel poprvé česky v roce 2008, kdy jsem ho četla poprvé. I po letech si stále dokážu vybavit jedinečnou atmosféru, která z něj sálala a můžu říct, že po druhém čtení byl můj zážitek ještě větší a hlavně mnohem intenzivnější. Nejedná se o klasický horor, u nějž by vám vlasy celou dobu stály hrůzou, je to pořádně propracovaný mysteriózní příběh se silnou a podmanivou atmosférou.

Možná si říkáte, co může King napsat na více než sedmi stech stranách. Nutno říct, že Mistr je důkladný vypravěč, který vám musí sdělit vše. Opravdu vše. Nestačí napsat, že si Eddie zalil čaj, dozvíte se, jaký konkrétní to byl. Podle Kingova popisu byste si dokázali udělat úplně stejný sendvič jako jeho hrdina. Kdybyste se někdy na Duma Key ocitli, stačí vám jako přesný průvodce tato kniha, v níž autor nešetří opravdu barvitými a detailními popisy krajiny. Pokud vám takové podrobné vyprávění nevadí, bude se vám Ostrov Duma Key líbit, stejně jako mně. Stephen King totiž nikam nespěchá, nevrství jednu akci na druhou, ale dává si na čas. Navíc tak činí poměrně zajímavým způsobem, protože i přes onu zdlouhavost cítíte neustále napětí a jiskření a přemýšlíte, co z toho bude. A že něco bude, to nejlepší, nejnapínavější a nejděsivější si King nechal totiž až na samotný závěr, takže poslední třetina knihy je opravdu hardcore. Je-li vaše fantazie i jen trošku bujná, vzpomeňte, co jsem napsala výše – King je výborný mistr popisů, takže představivost pojede na plné obrátky – že by nakonec došlo i na ty hrůzou vztyčené vlasy? 🙂

V knize se mihne hodně postav, hlavních i vedlejších, které ale mají důležitý význam. Edgar Freemantle mi byl od počátku sympatický, možná i proto, že Ostrov Duma Key je psán v ich-formě z jeho pohledu, takže máte pocit, že s ním v určitém slova smyslu prožíváte celý příběh. Získal si mě taky Wireman, u obou se mi líbil jejich gentlemanský vztah k Elizabeth Eastlakeové, staré paní, jejíž nemoc by se dala snadno zneužít. Naopak, protivila se mi Eddieho manželka Pam, která s ním nejednala příliš hezky. Některé z postav si oblíbíte víc, jiné míň, a nebyl by to typický King, aby některou z nich v nečekaném okamžiku neodstranil ze scény.

Pokud vás tajemná Duma Key láká, určitě si ji nenechte v knižní podobě ujít. Zážitek je umocněn i skvělým překladem Lindy Bartoškové, jejíž kingovky mám hodně ráda, protože umí vystihnout podstatu příběhu, žongluje se slovy a dokáže Mistrovy slovní hříčky přeložit přímo geniálním způsobem.

Román Ostrov Duma Key by neměl chybět žádnému fanouškovi Stephena Kinga, podle mě je skvělou volbou i pro čtenáře, kteří se s ním teprve seznamují a bojí se jeho drsnějších knih.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, knihu můžete zakoupit na eshopu.

Máma pro Papíka

Papík je malý papoušek, který nemá maminku. Moc mu chybí, snaží se proto nějakou najít. Ale jaká by měla být? Není to ani paní Mrožová, ani paní Tučňáková a už vůbec ne paní Žirafová. Všechny rezolutně kroutí odmítavě hlavou, vždyť se mu vůbec nepodobají. Smutný Papík se toulá dál, dokud nepotká paní Medvědovou, které vůbec nezáleží na tom, že se jí Papík nepodobá. Najde v ní malý papoušek novou maminku?

Japonka Keiko Kasza, která žije s rodinou ve Spojených státech, je autorkou mnoha dětských knih. Máma pro Papíka byla původně napsaná pro osvojené a adoptované děti, ale její obsah zaujme i ty ostatní.

Kniha je určená primárně dětem od dvou do pěti let, čemuž je uzpůsoben i její koncept. Text se vztahuje k danému tématu (hledání maminky), nikam jinam neodbočuje a malé čtenáře nerozptyluje, takže se mohou soustředit na Papíkovo hledání.

Téma je pojato citlivě s ohledem na věk dětí. Je na předčítajícím, jak jim Papíkovu misi blíže vysvětlí a jak nastíní dané téma. Průvodní text je psán v jednoduchých větách, aby děti udržely pozornost. Na jedné straně se objevuje maximálně pět, šest vět, což je pro menší děti tak akorát. Podařilo se mi proto upoutat i tříletého syna, který u knih jinak ještě dlouho nevydrží.

Povídání doprovázejí krásné ilustrace, které vytvořila přímo autorka Keiko Kasza (vystudovala grafický design) a musím říct, že nás se synem zaujaly na první pohled. Jsou rozkošné, vypadají jako malované štětcem a jejich výraznost je umocněna tím, že jsou přes celou dvojstranu.

Opět můžu tuto knížku doporučit jak pro čtení rodičů s dětmi, tak i do knihoven a školek, kde najde uplatnění při besedách a povídáních o rodinných vazbách.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Portál, kde si knihu můžete koupit.