63. stránka

Nech to plavat

Když se setkají tři ženy, které spolu nemají nic společného, jsou odlišné jako den a noc, může z toho být buď průser nebo děsná sranda. Anebo obojí. Charlotte, Vilma a Jessy. V duši mají trápení a jsou přesvědčené, že jediným řešením jejich problémů je dobrovolný odchod ze světa. Potkávají se v poradně, která svůj účel splní, ale trochu jinak. Poté, co přistihnou lékaře in flagranti, jdou spolu na kafe, kde se rozhodnou, že svoje předsevzetí dotáhnou ke zdárnému konci společně. Přitom se jim do cesty přimotají dva muži, kteří, světe div se, jsou taky v zoufalé životní situaci. A pak se všech pět vlivem okolností ocitá na chatě, kde jsou nuceni strávit nějakou dobu spolu. Co kdyby chlapi ženám pomohli s jejich plánem? Anebo to dopadne všechno nakonec úplně jinak?

Nech to plavat bylo mé první setkání s autorkou a musím říct, že se povedlo. O Němcích se říká, že nemají příliš smysl pro humor. A víte co? Občas ho v sobě najdou, spíše tedy spisovatelky ženy, třeba Kirsten Gierová nebo Eva Hellerová, od kterých jsem pár knížek četla a bavily mě.

Nečekejte nic náročného, motivačního nebo mravokárného. Hrdinky se sice dostaly do patové situace (z jejich pohledu) a mají za to, že nejlepším řešením bude sebevražda. Ale nebyla by to humorná knížka, kdyby se jim to povedlo, že?

Čtení mě hodně bavilo. Povahy trojice hrdinek byly trefně vykreslené. Bodrá Vilma, obhroublá Jessy a upjatá Charlotte. Ony totiž takhle působí jen na první pohled, uvnitř skrývají pravý opak. Jaké je jejich pravé já zjistíte, až se do této knížky začtete. Místy jsem se smála nahlas, občas se jen tak pousmála, často kroutila hlavou, jestli je něco takového vůbec možné. Tohle je tak trochu bláznivá, místy neuvěřitelná, především ale odpočinková knížka. Jestli vám vykouzlí úsměv na tváři záleží od toho, jak budete bláznivý humor autorky vnímat.

Monika Bittlová svůj počin pojala lehce, vtipně, ale přesto v něm najdeme něco hlubšího k zamyšlení, a to fakt, že i když nám teče do bot, jsme na dně a nevíme, jak dál, vždycky existuje nějaká cesta. Hrdinky tohoto románu Vilma, Charlotte i Jessy na to přijdou. Sice až po šíleném road tripu s Moritzem a Rallem, kdy je čekají adrenalinové zážitky jako z akčního filmu, ale přijdou.

Myslíte, že vážné téma se nedá zpracovat s humorem? Monika Bittlová vám ukáže, že to jde.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta.
Knihu můžete zakoupit na eshopu.

Šikmý kostel

Osudy Matuszkových z Karwiné začínáme sledovat v roce 1894. Žijí v hornické kolonii, otec a syn pracují na šachtě, matka se stará o rodinu, do níž patří ještě ještě dvě dcery. Žijí od výplaty k výplatě, z ruky do úst, prostě přežívají. Barbora, která překročila čtyřicítku, je znovu těhotná. Že život není peříčko, se Barbora přesvědčí ve chvíli, kdy manžel i syn umírají při důlním neštěstí. Matuszkovy ženy se od té chvíle musí životem protloukat samy. Na Barboru padá veškerá zodpovědnost za tři dcery, pro které by si přála lepší budoucnost.

Román Šikmý kostel mapuje téměř třicet let života hornické rodiny. Zároveň vypovídá o nelehkém údělu lidí žijících na Karvinsku na přelomu 19. a 20. století a je tak významnou kronikou tohoto bohem zapomenutého kraje.

Spisovatelek (ano, vesměs jsou to ženy, které se umí vžít do zatrpklé a starostmi trápené duše své knižní hrdinky) na českém knižním trhu přibývá, a jak vyplývá z reakcí čtenářů, pořád je to málo. A tak se po bok Aleny Mornštajnové, Hany Marie Körnerové, či Jany Poncarové staví i Karin Lednická se svou Barborou Matuszkovou, do níž otiskla útrapy lidu žijícícho v „regionu
razovitem“.

Karin Lednická je výborná vypravěčka. Vdechla život hrdinům, jež jsou díky jejímu vybroušenému projevu opravdu přesvědčiví. Pod drsnou slupkou se mnohdy skrývá srdce ze zlata, a i když se musí spoléhat především sami na sebe, dokážou držet při sobě a podat pomocnou ruku potřebnému.

Proč byste se měli do Šikmého kostela začíst? Už jen proto, že knih, které se zaměřují na Karvinsko je opravdu málo. Možná se vám vybaví polozapomenutá jména jako Vojtěch Martínek, Anna Marie Tilschová, kteří se ve své tvorbě dotkli spíše ostravského regionu. Zcela určitě jste zaznamenali drama Dukla 61 režiséra Davida Ondříčka,v němž zpracoval následky z důlní havárie z roku 1961 na dole Dukla. A teď je tady Šikmý kostel, románová kronika vzdávající hold řemeslu z nejtěžších, havířině.

Karin Lednická toto téma uchopila s citem, velkou dávkou empatie a především s pokorou. Nám, kteří žijeme v moderní době a máme se relativně dobře, je dobré připomenout, že tomu tak vždycky nebylo.

Nejsou to jen osudy lidí, na co autorka zaměřuje pozornost, nastiňuje také historii slezského regionu a pohnuté události, které vypukly těsně po první světové válce. Pokud jste nikdy česko polskému konfliktu nerozuměli, možná jej právě díky Šikmému kostelu pochopíte. Autorka ho popisuje jasně a srozumitelně, aniž by protežovala jednu či druhou stranu.

Šikmý kostel by měl mít čestné místo v knihovně každého karvinského patriota, neměl by uniknout milovníkům historických románů, které čerpají z reálných událostí. Čtenářům z ostatních koutů republiky se díky knize nabízí možnost poznat minulost našeho jedinečného kraje a pochopit náturu zdejších svérázných obyvatel. V každém případě obohacuje sbírku regionální literatury. Díky Šikmému kostelu nebude minulost Karvinska zapomenutá.

Děkuji Karin Lednické, že jsem mohla sledovat vznik této úžasné knihy a být maličkou součástí výrobního procesu. Moc to pro mě znamená.

Bližší informace o knize, která vyjde 20. 2. 2020, jejím prodeji, stejně jako o autorce, najdete na webu autorky.

Srovnáno se zemí

Druhá kniha z pera Richarda Bachmana, alter ega Stephena Kinga, si mě získala stejně jako předchozí Dlouhý pochod. Tentokrát se nejedná o dystopii, ale o příběh, který může prožít každý z nás. Stačí jen, abyste na něčem lpěli tak, jako Bart Dawes na svém domě.

Pro Barta má dům velký význam. S manželkou v něm prožil smutné i veselé chvíle, představuje pro něj opravdové zázemí. Stejně tak lpí na své práci v prádelně, kde se na svůj post vypracoval opravdu od píky. Obojí má ustoupit pokroku, dálnici, která povede právě místy, kde obojí stojí. Bart se však snadno nevzdává. Osud mu už jednou to nejcennější vzal, podruhé to nedovolí.

I tato bachmanovka nazvaná Srovnáno se zemí mě chytla od prvních stránek, protože, autor prostě umí. Umí nastínit atmosféru, umí vystihnout podstatu svých hrdinů, a kombinace obojího slibuje, že si užijete další psychologickou sondu do hlubin lidské duše. Bart je poměrně kontroverzní člověk, zpočátku jsem mu dokonce i fandila, ale postupem času mi hlavou čím dál častěji problesklo, jestli by neměl vzít odstupné, sklopit hlavu a přestěhovat se jako jeho sousedé.

Stephenu Kingovi se prostřednictvím svého alter ega opět podařil mistrovský kousek. Dokázal, že hrůza a děs nemusí nutně pocházet z hororově laděných románů, ale že pocity určité beznaděje a strachu z nevyhnutelného umí nastínit i ve svých psychologických, na vážnější notu laděných příbězích. Zlověstnou náladu jsem cítila už od prvních stránek, tak nějak jsem tušila, že to nebude žádné růžové čteníčko, ale pořádný masakr. Autor stupňuje napětí, chvílemi je děj vážný, jindy zase sklouzává do komické roviny (v Bartově případě spíše tragikomické). Děj si udržuje pozvolné tempo, King je opět velmi důsledný a seznámí vás s osobním i profesním životem Barta Dawese, nevynechá významné mezníky i zdánlivě nedůležité informace, ale všechno má v příběhu své místo.

Opět jsem přečetla s velkým zaujetím, zůstala ve mně stopa smutku i lehkého dojetí nad celým příběhem. Vždyť to, co se stalo Bartovi, může potkat kohokoli z nás. V románu Srovnáno se zemí vás neděsí klauni, upíři, ani nadpřirozené schopnosti. Tentokrát je to strach ze ztráty něčeho, na čem lpíte. Pravé zoufalství poznáte, když se vžijete do jednoho bezútěšného psance a spolu s ním budete bojovat o to, co mu patří.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta.
Knihu můžete koupit na eshopu.

Tlustoprdka, no a co?

Znáte ten pocit, vyberete si knížku s tím, že od ní čekáte hlavně zábavu a odlehčení a nakonec zjistíte, že vám dala mnohem víc? Přesně takhle jsem to měla s počinem slovenské autorky Renáty Názlerové Tlustoprdka, no a co?, kterou vydalo nakladatelství Fortuna Libri. Líbil se mi námět, líbila se mi obálka a očekávala jsem od ní hlavně to, že mě pobaví. Ve finále jsem zjistila, že jsem dostala ještě přidanou hodnotu. Humor, nadhled a pár moudrých rad. Toto je příběh ze života, který může prožít kdokoli z nás, ovšem ne tak elegantně a šmrncovně jako hlavní hrdinka této knížky.

Bela není prvoplánová kráska, jaké znáte z většiny příběhů;. Táhne jí na šedesátku a má spoustu kil navíc. Říkáte si, že někdo takový nemůže zažít lásku, dobrodružství, nemůže se smát a dělit se s druhými o radost ze života? Ha! Právě tato žena vás přesvědčí o opaku.

Bela žije sama v domě, kde všechny zná a ví, co od nich může čekat. Nemilé překvapení na ni však čeká v podobě nových sousedů, kteří se chovají hlučně. Bela zjistí, že u Porubových není všechno v pořádku. Postupně se sblíží s mladičkou Lindou Porubovou i jejím otcem Jiřím, což ale není po chuti jeho mladé milence, která se těší na roli manželky. Docela zajímavý propletenec, kterým vás autorka, respektive Bela, neboť děj je podán z jejího pohledu, provede s humorem a nadhledem.

Knížku jsem začala číst jednoho večera těsně před spaním s tím, že ji jen nakousnu, abych věděla, na co se mám na druhý den těšit. No, šla jsem spát o dvě hodiny později, s půlkou příběhu doslova zhltnutého a s úsměvem na tváři. Je to první knížka Renáty Názlerové, která se mi dostala do rukou a hned si mě podmanila. Líbí se mi, jak autorka píše. Má opravdu lehkou ruku, její psaní je šarmantní a přirozené, vtáhne od první věty.

Ale vůbec si nemyslete, že je to jen sladká oddechová četba o jedné korpulentní dámě, která ke štěstí přišla. Je fakt, že Bele osud přihrál docela slušné karty, i když, jak už to bývá, i ona si v životě prožila své. Přese všechno je pozitivně a optimisticky naladěná, což se odráží i v jejím příběhu. Své o mnoho let mladší kamarádce Lindě ukáže, že životem se dá proplout i s větší konfekční velikostí s úsměvem a elegancí.

Vůbec zjistíte, že spisovatelka v knize řeší spoustu vážných témat, která zabalila do lehkého obláčku humoru. Smrt blízké osoby, závist, boj s váhou, nejistota ve vztahu, toho všeho se dotýká a servíruje čtenářům tak, že si v tom každý najde to své a přitom si pořád udrží lehký úsměv na tváři.

Doporučuji všem ženám (i mužům), kteří se trápí s nadbytkem kil nebo řeší jiný mindrák. S Belou zjistíte, že proto, abyste byli šťastní a spokojení, musíte milovat sami sebe a umět se brát takoví, jací doopravdy jste.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fortuna Libri, kde si knihu můžete koupit.

Pařížská švadlena

Vítejte ve světě módy, fenoménu, který se nevzdal svého místa na výsluní ani v těžkých dobách. Je rok 1940. V Evropě zuří válka, Francie se hroutí pod náporem německé okupace. Její hlavní město už podlehlo, pro nikoho zde už není bezpečno. Mladá švadlena Estella se zaplete do špionáže a musí proto v zájmu vlastní bezpečnosti z Paříže uprchnout. Opouští milovanou matku i rodné město a odchází vstříc nejisté budoucnosti v americkém New Yorku.

V roce 2015 se její vnučka Fabienne žijící v Austrálii, účastní přehlídky, která vzdává hold Estelle jako významné návrhářce. Fabienne je šťastná, že může strávit vzácný čas s milovanou babičkou, které je už hodně přes devadesát let. Řízením osudu Fabienne odhalí, že babička měla tajemství, bolestné, a skrývající velkou tragédii. Co Estella prožila během válečných let a jak to ovlivnilo celý její další život? A Fabienne? I ona bude čelit životním změnám a výzvám. Natasha Lesterová nabízí poutavý příběh dvou silných žen, od něhož se jen těžko odtrhává.

Pro své vyprávění autorka zvolila mé oblíbené prolínání časových linií. Tentokrát jsou dvě, rok 1940 a 2015. Někdy se stává, že jedna linka svým námětem nebo charakterem hrdiny přebíjí tu druhou, to ale není případ Pařížské švadleny, kde jsou obě části vyrovnané. Autorka představuje dvě charismatické osobnosti, které čtenáře okouzlí na první dobrou.

Pařížská švadlena je typem knihy, která se vryje do srdce. Silné hrdinky prožívají emočně vypjaté příběhy, přiznám se, že jsem občas neměla daleko k slzám. Estella zažívá dramatické chvíle během okupace, dokonce se z New Yorku vrací v rámci odboje zpátky do Paříže. Může být v takové situaci prostor pro city? I ve chvílích, kdy svět čelil velkému utrpení, si láska našla svůj prostor a my sledujeme Estellin citový život, který byl všechno, jen ne jednoduchý. Ani Fabienne není ušetřena milostných peripetií, také ona musí o lásku bojovat. Ale nemusíte mít strach, že by se jednalo se o přeslazenou romantiku zavánějící kýčem, to vůbec ne.

Velký důraz je kladen na téma proplétající se celým příběhem, na módu. Dozvíme se, jak fungoval módní svět během druhé světové války, jak se „opisovalo“ od renomovaných návrhářů, i to, jak si vydobýt vlastní jméno tak, aby na něj společnost nikdy nezapomněla.

Román Pařížská švadlena je jako kvalitně ušitý a dobře střižený oděv, má všechny aspekty čtivého příběhu. Je akční, obsahuje romantickou zápletku i emocemi jiskřící děj. K tomu připočtěte ono zmiňované rodinné tajemství, které vždy bývá velkým lákadlem. V Pařížské švadleně se snoubí vypravěčský um Natashi Lesterové a dobře zúročené zkušenosti z oboru kosmetiky, kde pracovala v oblasti marketingu. Napsala podařený příběh o síle lásky i rodinného pouta, o naději, smutku a nových začátcích.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knihu můžete koupit na eshopu.

Dlouhý pochod

Máte rádi sérii Hunger games a máte pocit, že už nic lepšího v žánru dystopie není? Omyl! Suzanne Collins byla bezstarostnou teenagerkou, když jistý Richard Bachman přivedl na scénu sto pochodujících chlapců. A můžu říct, že ač loni uplynulo čtyřicet let od prvního vydání knihy Dlouhý pochod, nic to nezměnilo na faktu, že se jedná o nadčasový a emočně náročný počin v tomto žánru.

Vítejte v Americe. Fiktivní, alternativní, paralelní, jak chcete. Sto chlapců stojí na startu Dlouhého pochodu, závodu, v němž je místo jen pro jednoho. Pro vítěze. V soutěži, v níž se nesmíte zastavit ani vychýlit z dané trasy, nezáleží na tom, zda jdete pomalu nebo běžíte. Vyhrát může prostě jen jeden.

Dlouhý pochod je sice z pera Stephena Kinga, ale vydal ho pod pseudonymem Richard Bachman. Mám momentálně rozečtenou druhou „bachmanovku“, Srovnáno se zemí, a můžu říct, že se autorovo psaní v obou případech liší. Jako Bachman je vážnější, jeho knihy mají psychologický podtext a jsou jiné než klasické kingovky. Doporučuji přečíst úvodní slovo spisovatele, v němž se o svém alter egu rozpisuje, stojí to za to.

Dlouhý pochod mě vtáhl hned od prvních vět. Sledujeme Raye Garratyho, který přijíždí v doprovodu matky na závod. Ray se těší, je hrdý a pochybnosti, které trápí jeho maminku, si nepřipouští. Spolu s ním na startu stojí Stebbins, Baker, Harkness, McVries, Olson… Ti a další kluci se pod záštitou Majora vydávají na nejdelší a nejtěžší cestu svého života. Připomínám, jen pro jednoho může skončit vítězstvím, ostatní doslova a do písmene padnou. Nikdo neví, jak bude závod dlouhý, takže rozvržení sil jednotlivců bude oříškem. Zaváhání znamená napomenutí, tři napomenutí rovná se smrt. Tak to je a všichni to vědí. Zároveň doufají, že zvítězí zrovna oni. To je slušné psycho, a vězte, že si to s kluky pořádně „užijete“.

Pokud nejste otrlí, Dlouhý pochod s vámi určitě pořádně zacloumá. Nejenže vám celou dobu bude vrtat hlavou, co je ten Major vlastně zač a proč kluci na prahu dospělosti každý rok absolvují šílený závod, ale hlavně vás dostanou hoši osobně. Mám dva syny a představa, že jdou doslova o život, mnou rezonovala celou dobu, co jsem knížku četla. A myslím, že stejný pocit budou mít i mámy holčiček.

Na začátku závodu stojí mladí, nažhavení chlapci připomínající mladé býčky. Kým budou na konci, uvidíte sami. Dlouhý pochod je nesmírně sugestivní. Kráčela jsem společně s kluky, slyšela varování i konečně výstřely, cítila jejich pot i strach, který jim koukal z očí. Postupně se měnili ze sebevědomých mladíků v trosky. Každý chlapec byl něčím specifický a jedinečný, ať už v kladném či záporném smyslu, a i když v popředí děje stál Garraty, zapamatovali jste si i ty ostatní.

Stephenu Kingovi, neboli Richardu Bachmanovi se podařilo vystihnout krutý svět reality show, kdy za pozlátkem zábavy se skrývá zlo, třeba v podobě rivality mezi soupeři. Ale dává také naději, že v takovém podhoubí může vzniknout i přátelství a pomocnou ruku nemusíte hledat jen na konci vlastní paže.

Dlouhý pochod ve mně dozníval ještě hodně dlouho po přečtení, těch sto kluků jsem nemohla dlouho dostat z hlavy. Pro mě je tahle knížka jednou z nejlepších, které jsem v loňském roce četla a za sebe ji doporučuji jako top počin Stephena Kinga.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, zakoupit ji můžete na eshopu.

Náš velký útěk

Andrea s manželem a čtyřmi dětmi bydlí ve městě. Už delší dobu mají pocit, že je konzumní svět požírá čím dál víc. Vydělávají sice peníze, ale utrácejí je za mnohdy nesmyslné věci, které vlastně nepotřebují. Ve městě se necítí příliš dobře, rádi by žili jinak, v souladu s přírodou, sami a bez materiálních věcí, které jim berou energii. Život s počítači, tablety a mobilními telefony vyměnili za primitivní chatku kdesi hluboko ve švédských horách. Andrea si o tomto počinu vedla blog, na jehož základě vznikla kniha Náš velký útěk, kterou u nás vydalo nakladatelství Portál.

Na své cestě za poměrně neobyčejným dobrodružstvím potkávají podivínského samotáře Kapitána, který má s bydlením v lesích své zkušenosti. Ty se jim snaží předat a pomáhá rodině překonat prvotní nástrahy. Cítí se být nejsilnější osobností a vůdcem smečky, ale tentýž pocit mají i Andrea a její muž Jeppe. Vzniká několik kolizních situací, pár konfliktů i životu nebezpečných situací, v nichž jsou ohroženy děti. Vzdá to rodina nebo problémy překonají? A jak se vlastně mimo civilizaci dá v moderní době žít?

Musím říct, že jsem z knihy měla trochu rozporuplné pocity. Andrea a její muž ve mně nebudili příliš mnoho osobních sympatií, zdáli se mi poněkud nepraktičtí a občas i hysteričtí. O to víc mě zaujal celý jejich projekt, protože kdyby ho podnikli superlidi, kteří si se vším ví rady a jsou pořád v dobré náladě, to by knížka asi jednoho přestala brzy bavit.

S rodinou se vydáme do hlubokých švédských lesů, kde jsou všichni nuceni vzdát se komfortu. Žádná teplá voda, žádné mobily. Ale opravdu lze v dnešním světě vynechat některé vymoženosti? A tak se objevuje jídlo z supermarketu, Andrea jezdí za prací do města, děti tlačí na rodiče, aby jim povolili empétrojky.

Podle mého názoru nejde žít úplně mimo civilizaci, když máte děti a nechcete, aby rostly jako… dříví v lese. Andrea a Jeppe budou muset prožít ještě hodně horkých chvil a projít si několika osobními krizemi, než dojdou ke kompromisu a schůdnému řešení. Pro mě to byl zajímavý čtenářský zážitek, který mě ujistil, že existovat mimo dosah civilizace pro mě určitě není, jakkoli to zní romanticky a idylicky. Ale vyzkoušet si to na pár týdnů, tomu bych se možná nebránila.

Příběh je podán z pohledu Andrey, v ich formě. Díky tomu máte pocit, že jejich dobrodružství prožíváte s nimi. Andrea Hejlskov se nebojí popsat ani velmi osobní scény z rodinného i partnerského života. Nečekejte jen idylku, rodinku hezky pospolu v dřevěné chalupě,jak si v útulné kuchyni pečou placky a povídají si. Čeká na ně taky mnoho bolesti vzteku i hádek. A autorka se nebojí jít až na dřeň, a to, co naše babičky schovávaly pod sukni, klidně naservíruje čtenářům. Před tímto opravdu smekám, málokdo se odváží veřejnosti prezentovat i odvrácenou stranu rodinného života.

Náš velký útěk může zaujmout ty, kteří koketují s myšlenkou žít v souladu s přírodou, ale nejsou ještě pevně rozhodnutí opustit pohodlí města, stejně jako čtenáře zajímající se o alternativní varianty života bez moderních technologií.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Portál. Knihu můžete koupit na eshopu.

Když se brouček probudil

Když se brouček probudil… Už ten název je takový milý a něžný, takže čekáte, že ve stejném duchu se ponese celá knížka. Veronika Kratochvílová v ní seznamuje malé i velké čtenáře s broučkem, který se tak trochu bojí. A čeho? Když se probudil, zjistil, že listí na stromech není takové, jaké znal. Zhnědlo a začalo padat. Naštěstí se seznámil se světluškou Majkou, která mu všechno vysvětlila. Mezi broučkem a Majkou vzniklo krásné přátelství. Brouček se dozvěděl spoustu nových věcí o podzimní přírodě, a Majka? Ta byla ráda, že broučka mohla naučit hodně nového, moc ráda totiž druhým pomáhala.

Dětská knížka Když se brouček probudil je moc hezkým počinem, v němž se spojuje hned několik témat. Děti se spolu s broučkem a Majkou projdou podzimní přírodou. Zjistí, proč se mění ráz krajiny v tomto ročním období, a co všechno se na podzim vlastně děje. Zároveň si malí čtenáři uvědomí, jak důležité je mít dobrého kamaráda.

Text je psaný jednoduše a srozumitelně, děti mu snadno porozumí. U nás byly opět v kurzu obrázky. O ilustrace se postarala Jaroslava Šupová zvaná Jája. Musím říct, že obrázky zaujaly jak syna, tak především mě. Jsou přesně takové, jaké by měly být v knížkách pro malé děti. Veselé, barevné, měly by vyzařovat optimismus a dobrou náladu, být hřejivé a příjemné na pohled, a hlavně srozumitelné. To všechno obrázky ilustrátorky Jáji splňují. Řadím je mezi své oblíbené knižní ilustrace, protože tak dobrý pocit, jaký ve mně i synovi dokázaly vzbudit, jsem už dlouho nezažila. Dokonale souzní s ideou příběhu a perfektně ho doplňují.

Pokud znáte Karafiátovy Broučky, jejich morální odkaz, a vzpomínáte si na Janinku, dobrou duši světlušek, tak se vám určitě vybaví při čtení knížky Když se brouček probudil. Majka připomíná Janinku svým laskavým přístupem a nezištným chováním vůči malému a nezkušenému broučkovi. Autorka tak vštěpuje dětem lásku k přírodě a nabádá je k tomu, aby si všímali druhých a byli schopni pomoci, pokud je to třeba.

Knížku určitě ocení děti učící se číst, stejně jako zvídaví jedinci, kteří se rádi dozvídají nové informace. A je jasné, že ji učitelé opět využijí při výuce a knihovníci u besed s tématikou přírody.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Bambook, knihu můžete koupit na eshopu.

Hitlerovy ukradené děti

Jen těžko uvěřitelný, leč bohužel skutečný příběh ženy, která byla jako miminko unesená a dostala se do nacistického projektu Lebensborn, přináší kniha Hitlerovy ukradené děti.

Když bylo Erice Matkové devět měsíců, byla nacistickými lékaři uznána jako ideální adept na převýchovu a vytržena od rodiny v Jugoslávii. Německo chtělo víc árijských dětí. Právě pro tyto účely byl zřízen projekt Lebensborn. Možná ho znáte z filmů nebo knih, kdy byl přiblížen jako spolek, kde byly árijské ženy za účelem porození rasově vhodných dětí. Dalším stupněm bylo právě vybírání dětí v zahraničí, jimž byla zavedená nová identita a žily v rasově dokonalé německé rodině. Takovým způsobem bylo uneseno téměř půl miliónu dětí.

Erika vyrůstala jako Ingrid von Oelhafen. Její dětství příliš idylické nebylo, adoptivní rodiče žili odděleně, ani jeden o Ingrid nejevil citový zájem. Když jí bylo patnáct, uviděla svou fotku jako plakát a zjistila, že je hledaná a že byla právě jedním z lebensbornských dětí. Pátrání po identitě však kromě nových informací přináší i bolest a další otázky.

Příběh je psán z pohledu Ingrid/Eriky, která v něm popisuje vzpomínky na dětství, vztahy, které v rodině panovaly, i strastiplnou cestu za svou minulostí a identitou. Kniha je složená z její osobní výpovědi, obsahuje deníkové záznamy adoptivní matky a také výňatky z nejrůznějších dobových dokumentů, což přispívá k větší autenticitě a zvyšuje výpovědní hodnotu knihy. Úryvky a dokumenty jsou po grafické stránce upravené a odlišené, takže neruší samotnou vypravěčskou linku.

Hitlerovy ukradené děti patří mezi ty počiny, které vám pro své těžké téma utkví v hlavě. Kniha poukazuje nejen na velkou bolest a trauma dítěte, které nemohlo vyrůstat ve vlastní rodině, ale také na hrůzy a zvěrstva, které nacisté na lidech páchali. Nemusí jít jen o tělesnou újmu, stejné zlo vznikalo i ze šrámů na duši. Číst příběh Ingrid je náročné co se emocí týče, pokud máte děti, to si hned uvědomíte, jak musela Ingrid i ostatní děti trpět po citové stránce. Z každého písmena, z každé věty je znát že Ingrid je neskutečně silná a statečná. Na cestě ke svým kořenům se musela vyrovnat s pravdou o svém původu, s novými poznatky o rodinných vazbách a kořenech, stejně jako s nedůvěrou a strachem ze strany nových příbuzných.

Výpověď Ingrid, kterou díky této knížce můžeme považovat na jakéhosi mluvčího lebensbornských dětí, by měla být šířena a připomínána, i když od válečných událostí uplynulo už mnoho let.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, knihu můžete koupit na eshopu.

Den, kdy jsem zahlídla lásku

Laurie pracuje jako recepční v hotelu. Má pocit, že její život je nudný a šedý. Naštěstí bydlí s nejlepší kamarádkou Sarou, která ji vždycky dokáže zlepšit náladu. Jednoho dne Laurie zahlédne z okna autobusu muže, na kratičkou dobu si vzájemně hledí do očí… Že by opravdu existovala láska na první pohled? Laurie byla vždy přesvědčená, že to možné není. Ale mladík z autobusové zastávky ji přesvědčil o opaku. Rok se pokoušela neznámého najít, na pohled jeho zelenomodrých očí nemohla zapomenout. Ale když ho konečně objevila, zjistila, že si s ní osud zlomyslně pohrál, Jack patří k někomu, koho Laurie velmi dobře zná…

Musím říct, že mi tato romance sedla jako… však to rčení určitě znáte. Našla jsem v ní vše, co ke knize tohoto typu patří. Je sice kapku předvídatelná, ale děj se zamotá tak, že Laurie a Jackovi bude trvat deset let, než zjistí, jestli jsou si souzení nebo ne. Takže s nimi budete celou tu dobu prožívat milostné i jiné peripetie. Deset let je dlouhá doba a stát se může cokoliv. O tom, že život není peříčko, se přesvědčí oba. Veselé a bezstarostné chvilky střídají ty vážnější a někdy i tragické. Hrdinové se vyvíjejí a dozrávají. Tento pozvolný přechod z bezstarostného mládí k serióznímu věku je dobře zachycený.

Josie Silverová píše čtivě a je poznat, že ji to nesmírně bavilo. Do knihy Den, kdy jsem zahlídla lásku otiskla neskutečné množství emocí, které z děje přímo tryskají. Humor, vztek, láska, smutek jsou namixovány tak, že chytí za srdce, Jackovi, Laurie i Saře to všechno věříte. Možná se v tom poznáte, možná vám to připomene jinou knížku nebo film mající stejný námět. Někdo v tom vidí mix Bridget Jonesové a Lásky nebeské, mně osobně to připomnělo romány Jeden den od Davida Nicholse a Kde končí duha (S láskou, Rosie) Cecelie Ahernové, v nichž hrdinové zažívají podobné situace jako Laurie s Jackem.

Možná si říkáte, že vám už v žánru romantiky nemůže žádný spisovatel nabídnout nic nového, všechno už tu bylo, a to i několikrát. Ale záleží na tom, jak se dané téma zpracuje, jak se ho autor zhostí. Josie Silverové se to podařilo skvěle. Je to typ románu, který k vyjádření lásky nepotřebuje, aby byl sex co druhou stránku, všechno je to o pocitech a emocích hlavních hrdinů, a o tom, jak může být život někdy pekelně spletitý.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis
Knihu můžete zakoupit na eshopu