Dlouhý pochod

Máte rádi sérii Hunger games a máte pocit, že už nic lepšího v žánru dystopie není? Omyl! Suzanne Collins byla bezstarostnou teenagerkou, když jistý Richard Bachman přivedl na scénu sto pochodujících chlapců. A můžu říct, že ač loni uplynulo čtyřicet let od prvního vydání knihy Dlouhý pochod, nic to nezměnilo na faktu, že se jedná o nadčasový a emočně náročný počin v tomto žánru.

Vítejte v Americe. Fiktivní, alternativní, paralelní, jak chcete. Sto chlapců stojí na startu Dlouhého pochodu, závodu, v němž je místo jen pro jednoho. Pro vítěze. V soutěži, v níž se nesmíte zastavit ani vychýlit z dané trasy, nezáleží na tom, zda jdete pomalu nebo běžíte. Vyhrát může prostě jen jeden.

Dlouhý pochod je sice z pera Stephena Kinga, ale vydal ho pod pseudonymem Richard Bachman. Mám momentálně rozečtenou druhou „bachmanovku“, Srovnáno se zemí, a můžu říct, že se autorovo psaní v obou případech liší. Jako Bachman je vážnější, jeho knihy mají psychologický podtext a jsou jiné než klasické kingovky. Doporučuji přečíst úvodní slovo spisovatele, v němž se o svém alter egu rozpisuje, stojí to za to.

Dlouhý pochod mě vtáhl hned od prvních vět. Sledujeme Raye Garratyho, který přijíždí v doprovodu matky na závod. Ray se těší, je hrdý a pochybnosti, které trápí jeho maminku, si nepřipouští. Spolu s ním na startu stojí Stebbins, Baker, Harkness, McVries, Olson… Ti a další kluci se pod záštitou Majora vydávají na nejdelší a nejtěžší cestu svého života. Připomínám, jen pro jednoho může skončit vítězstvím, ostatní doslova a do písmene padnou. Nikdo neví, jak bude závod dlouhý, takže rozvržení sil jednotlivců bude oříškem. Zaváhání znamená napomenutí, tři napomenutí rovná se smrt. Tak to je a všichni to vědí. Zároveň doufají, že zvítězí zrovna oni. To je slušné psycho, a vězte, že si to s kluky pořádně „užijete“.

Pokud nejste otrlí, Dlouhý pochod s vámi určitě pořádně zacloumá. Nejenže vám celou dobu bude vrtat hlavou, co je ten Major vlastně zač a proč kluci na prahu dospělosti každý rok absolvují šílený závod, ale hlavně vás dostanou hoši osobně. Mám dva syny a představa, že jdou doslova o život, mnou rezonovala celou dobu, co jsem knížku četla. A myslím, že stejný pocit budou mít i mámy holčiček.

Na začátku závodu stojí mladí, nažhavení chlapci připomínající mladé býčky. Kým budou na konci, uvidíte sami. Dlouhý pochod je nesmírně sugestivní. Kráčela jsem společně s kluky, slyšela varování i konečně výstřely, cítila jejich pot i strach, který jim koukal z očí. Postupně se měnili ze sebevědomých mladíků v trosky. Každý chlapec byl něčím specifický a jedinečný, ať už v kladném či záporném smyslu, a i když v popředí děje stál Garraty, zapamatovali jste si i ty ostatní.

Stephenu Kingovi, neboli Richardu Bachmanovi se podařilo vystihnout krutý svět reality show, kdy za pozlátkem zábavy se skrývá zlo, třeba v podobě rivality mezi soupeři. Ale dává také naději, že v takovém podhoubí může vzniknout i přátelství a pomocnou ruku nemusíte hledat jen na konci vlastní paže.

Dlouhý pochod ve mně dozníval ještě hodně dlouho po přečtení, těch sto kluků jsem nemohla dlouho dostat z hlavy. Pro mě je tahle knížka jednou z nejlepších, které jsem v loňském roce četla a za sebe ji doporučuji jako top počin Stephena Kinga.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, zakoupit ji můžete na eshopu.