45. stránka

Kontinuita parku

Znáte to. Odejdete z rodného města, třeba na studia nebo za prací, a pak se po letech vrátíte. Stejně jako Josef. Ten se vrátil zpátky jako profesor na gymnáziu, kde sám studoval. Návraty nejsou vždycky jednoduché, zejména když míříte z metropole do příhraničního městečka, kde lišky dávají dobrou noc. Změnil se Josef, změnilo se město, jak spolu budou souznít po takové době?

Nakladatelství Host vydává českou tvorbu, kterou stojí za to číst. Jiří Hájíček, Petra Soukopová, Jan Němec, Kateřina Tučková a mnoho, mnoho dalších. Kontinuita parku Petra Šestáka tvoří další zajímavou položku v produkci nakladatelství. Příběh navrátilce Josefa totiž není obyčejnou zpovědí člověka, který se hledá, je to zároveň výpověď jedné generace ovlivněné dvěma režimy – socialismem a kapitalismem, jež se ale nedokáže ztotožnit ani s jedním a tápe mezi nimi jako ve vzduchoprázdnu.

Kontinuita parku je neotřelým dílem, na které je nutné se soustředit. Děj nepostupuje chronologicky, v textu se jako tok řeky prolíná Josefova minulost a současnost, jeho myšlenky, úvahy a vzpomínky, které jsou mezi sebou různě provázané. Chybí přímá řeč, takže pokud na to nejste zvyklí, asi budete v textu trochu tápat a zápasit s formou psaní, která je nezvyklá, ale zajímavá a stojí za to.

Josef řeší osobní záležitosti svého dosti nekonvenčního života. Sbližuje se s ženami, bojuje s nedostatečným bydlením a vlezlou bytnou, řeší zdánlivě banální situace s kolegy ve škole, vzpomíná na svérázné příbuzné, kteří ho formovali. Dílu nechybí nadhled a suchý humor, některé pasáže působí tragikomicky a máte pocit, že na vás dýchla atmosféra starších českých komedií, v nichž nebyla nouze o absurdno, například Vážení přátelé, ano.

Pokud přijmete tak trochu jiný styl psaní a přistoupíte na hravou formu plnou metafor a přídavných jmen, která jsou někdy psaná s velkým písmenem zdůrazňujícím význam slovního spojení, dostanete hodně zajímavý počin, který stojí za přečtení už kvůli toho, jak si autor pohrává s češtinou.

Hledáte-li českou tvorbu, která se vymyká šedému průměru, sáhněte po Kontinuitě parku, třeba vás překvapí, stejně jako mě.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu si knížku najdete.

Strážci majáku

Majáky lákají romantické a dobrodružné duše už odpradávna. Není divu, zejména knihomolové si představují práci strážce majáku jako naprostou idylku. Sem tam někoho zachráníte, dáte mu teplou deku a najíst, sem tam něco zkontrolujete, jinak celé dny a noci nasáváte vůni slaného moře a čerstvého větru, s hrnkem horkého čaje či kávy můžete přečíst kvanta knih… Že tomu tak není, se můžete přesvědčit v knize Emmy Stonexové Strážci majáku. Autorka se nechala inspirovat skutečnou událostí, kdy v roce 1900 zmizeli z hebridského majáku jeho strážci. Svůj příběh situovala do 70. let, jako lokaci si vybrala ostrov Flannan ležící daleko od anglického pobřeží. Co se stalo se třemi strážci, kteří zmizeli, přitom bylo vše nachystáno, jako kdyby si měli jen na chvíli odskočit… Pravda není ani v deníku, kde se rozcházejí zaznamenané informace o počasí se skutečností. Zůstává pouze jediný svědek, mlčenlivý maják…

Autorka svůj příběh pojala zajímavým způsobem, jenž ale každý čtenář nemusí skousnout. Není to psáno chronologicky, střídají se dvě časové linie, rok 1972, kdy strážci zmizeli a rok 1992, tehdy jsou jejich manželky osloveny novinářem, který se o události chystá napsat knihu. Navíc sledujeme také vnitřní myšlenkové pochody žen. Nechtějí se po tolika letech vrtat v tom, co se kdysi stalo a jitřit staré bolavé rány, některá tajemství by měla zůstat skrytá navždy… Cesta zpátky ale není, žurnalistovi Danu Sharpovi se podařilo roztočit zatuhlá kola minulosti a rozvířit vzpomínky pozůstalých. Zjistí se vůbec, co se tehdy událo?

Moc jsem se na knížku těšila, mám pro majáky slabost a taky mě zajímalo, v čem spočívá práce takového strážce majáku, jasně, že si nemůže pořád jen číst… Než jsem se ke knížce dostala, přečetla jsem si pár recenzí, některé však byly spíše rozpačité, jako by čtenář nedostal to, co očekával, u jiných mě překvapilo, že je příběh považován za lehčí četbu, s čímž nesouhlasím, do takové skupiny řadím úplně jiný typ čtiva.

Emma Stonexová rozehrála komorní psychologické drama. Představuje život strážců majáku jako drsné zaměstnání a boří mýtus všech romantiků. Není to žádná sranda, i když jste v jádru samotáři, příliš dlouhé odloučení od rodiny a blízkých může dostat i vás. Být měsíc mimo realitu normálního světa zamává s každým. Skutečnost se prolíná s představami, fantazie pracuje na plné obrátky. Strážci se střídají v pravidelných intervalech a čas, který tráví s rodinami, je příliš krátký na to, aby si na sebe vždycky stihli zvyknout po dlouhém odloučení. Autorka stvořila trefnou psychologickou sondu do mysli postav, jejichž psychika dostala slušně zabrat. Situace, jimž jsou vystaveni, sledujete z pohledu dvou stran, jinak ji vidí muži, jinak jejich ženy a je těžké přiklonit se na správnou stranu.

Pokud vás zajímá běžná činnost strážce majáku, přijdete si na své, je to nesmírně zajímavé. Věděli jste, že je často bolí záda, protože spí na posteli zakřivené podle stěny majáku? 🙂

Román Strážci majáku jsem si osobně užila, líbilo se mi to napůl románové, napůl dokumentární zpracování, stejně jako tajemno a téměř mystická atmosféra kolem majáku vyrůstajícího přímo z hlubin moře. Děj není příliš akční, plyne pomaleji, o to víc jsem si ho vychutnala. Pokud v knihách rádi řešíte mezilidské vztahy, tady si to užijete vrchovatě.

Tak jak to tedy bylo? Co se stalo třem mužům, kteří by mohli skály lámat? Zeptejte se moře, možná něco ví…

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Jota, na jehož eshopu si knížku můžete koupit.

Skříň plná Diora

2. světová válka a móda. Co mohou mít tato dvě nesourodá témata společného? Když se začtete do druhého románu Natashy Lesterové, který v nakladatelství Metafora vyšel pod názvem Skříň plná Diora, zjistíte, že je spojuje nejen tajemství, ale také spousta bolesti, odvahy, naděje a především lásky.

Když malá Skye udělá hvězdu před tím cizím klukem a stáhne mu kalhoty, ještě vůbec netuší, že právě potkala svého nejlepšího přítele. Nicholase, který do malebného Cornwallu přijel s labilní matkou a přísnou tetou, svobodomysná Skye fascinuje, stejně jako její bohémská matka, která ho učí létat. Když je mladíkovi patnáct let, musí se spolu rozloučit, protože Nicholas odjížídí do New Yorku, aby převzal rodinné dědictví. Setkávají se po až po letech, v době, kdy Evropu drtí válka. Oba pracují pro anglické letectvo, Nicholas je navíc zasnoubený s nádhernou Margaux a ke Skye se nechová zrovna zdvořile…

Módní restaurátorka Kat Jourdanová má starostí víc než dost. Sama se stará o dvě malé dcerky a bojuje s exmanželem, který jen nerad vidí, že se Kat snaží realizovat v práci. Jednou Kat najde v babiččině domě v Cornwallu skříň plnou šatů od Diora. Babička Margaux se k vysvětlování moc nemá, a tak restaurátorka pátrá spolu s novinářem, který potřebuje informace o Margauxině životě do své knihy. A zjistí se, že Margaux Jourdanové byly dvě…

Autorka Natasha Lesterová se stejně jako v předchozí knize Pařížská švadlena i tady vrací do období druhé světové války a mistrně ji propojuje se světem módy. Sledujeme životní cestu svéhlavičky Skye, pro niž je létání celoživotní vášní. Za války pracuje jako pilotka, ale vzhledem k tomu, že je žena, a ty se ve válce příliš vážně nebraly, dotýká se příběh taky emancipace a pracovní nerovnoprávnosti mezi muži a ženami.

Obě linie jsou důmyslně propletené, střídají se po kapitolách, které končí, jak už to u dobrých knížek bývá, v tom nejnapínavějším místě, takže otáčíte stránky a hltáte je jednu za druhou. V knize se setkáte nejen s postavami, jež vznikly v hlavě australské spisovatelky, ale také se skutečnými osobami, jako jsou sourozenci Diorovi – o těch se můžete dočíst v knize Návrhář, Vera Atkinsová, agentka SOE (britské Oddělení pro zvláštní operace), která byla také předobrazem statečných špiónek v románu Zapomenuté dívky z Paříže. Pokud vás téma žen v RAF za druhé světové války zajímá, další knihou, jež doplní střípky informací, je kniha Sorayi Laneové Holky od spitfirů.

Skříň plná Diora je dojemným příběhem o odvaze, lásce a tajemstvích. Obsahuje poměrně nečitelnou zápletku s postavami, která už tak nesmírně čtivému textu dodává grády. Potěší milovníky spletitých společenských románů.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knížku si můžete koupit na eshopu nakladatelského domu Grada.

Čtyři roční doby

Další z povídkových souborů Stephena Kinga vychází letos už ve třetí reedici v Nakladatelství Beta . Jedná se o dnes už kultovní klasiku nazvanou Čtyři roční doby. Obsahuje čtyři příběhy, které určitě není nutné podrobně představovat, vsadím se, že nejméně dvě, tři znáte dobře, třeba z filmového zpracování.

První povídka nese název Rita Hayworthová a vykoupení z věznice Shawshank. Dnes už notoricky známé vyprávění o účetním Andym Dufresnem, který byl doživotně odsouzen za vraždu své ženy, kterou nespáchal. Vypravěčem však není on, ale jeho spoluvězeň Red, s nímž se Andy v průběhu času seznámil. Víc asi není třeba představovat, neboť film natočený podle této povídky je už kultovní a zná ho asi každý. Za mě je to jedna z nejlepších povídek Stephena Kinga vůbec.

Nadaný žák. Šílená, krutá, zlá povídka, která přitom začíná poměrně nevinně, ale co se děje pak… Školák Todd vypátrá, že v jeho sousedství žije pod jiným jménem bývalý nacistický zločinec Kurt Dussander. Todd mu vyhrožuje, že ho udá, pokud mu stařec nebude podrobně vyprávět, co se za války dělo v koncentračních táborech. Todd postupně zjišťuje, že se mu líbí nejen vyprávění o válečných hrůzách, ale také pocit, že někoho ovládá. I tato povídka byla zfilmována, v roli Kurta Dussandera s Ianem McKellenem.

Tělo. Parta kluků se jednoho dne vydá hledat tělo spolužáka, kterého usmrtil vlak. Tentýž plán má i jiná parta, jíž dominuje Eso Merill. Že vám to něco říká? Objevuje se v románu Nezbytné věci a je to záporák se vším všudy. I Tělo má svůj film, v němž jako Eso zazářil Kiefer Sutherland a v roli kluků třeba River Phoenix nebo Corey Feldman, mladičké hvězdy přelomu osmdesátých a devadesátých let. Tahle povídka byla na můj vkus příliš zdlouhavá, ale vždycky, když jsem si to pomyslela, začalo to mít grády. Nese se v lehce nostalgickém tónu.

Dýchací metoda je poslední povídkou v souboru a musím říct, že mě hodně mile překvapila. Odehrává se retrospektivně, kdy doktor v jednom newyorském pánském klubu vypráví podivnou a docela děsuplnou příhodu ze své rané praxe – mladá žena se navzdory společenským konvencím rozhodla porodit dítě a mít tehdy nepřijatelný status svobodné matky. No ale nebyl by to King, aby… Však uvidíte. Tento příběh se mi líbil docela hodně, překvapil i lehce šokoval, tak jak jsem u spisovatele zvyklá.

Soubor Čtyři roční doby je jednou z těch povídkových knih, k nimž je snadné se vracet, i když povídky dobře znáte. Jsou to poctivé kingovky, tentokrát bez monster, zombie a jiných potvor. Jejich velkou devizou je atmosféra, kterou King vedle psychologie postav umí dokonale.

Jediné, co jsem postrádala, byla typická Kingova předmluva a doslov, v nichž si se čtenáři „povídá“ o tom, proč píše, jak povídky vznikly a co jej inspirovalo.

Směle ji doporučuji všem kingofilům, i když je jasné, že ti už ji přelouskanou mají, i víckrát. Dokonale se hodí všem nově příchozím do klubu fanoušků tohoto spisovatele, právě proto, že jsou to poctivé povídky založené ne na co největší hrůze z hororových příšer, ale na tom, že vás pohltí pocit děsu a stísněností vyvolaný tím, jak se hrdinové chovají a jak jednají.

Pokud byste se neuměli mezi Kingovými povídkovými soubory rozhodnout, se kterým začít, Čtyři roční doby rozhodně stojí za posunutí do čela knižního žebříčku.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, na jehož eshopu je knihu možné koupit.

Pátá čtvrtina

Povídkový soubor Pátá čtvrtina je druhou knihou ze souboru Noční můry a snové výjevy. Recenzi na první, nazvanou Dolanův cadillac jste si už mohli přečíst, teď mrkneme na dvojku.

Vydání, které je opět počinem nakladatelství Beta, je oproti původnímu z roku 2004 rozšířeno o povídku, respektive deníkový záznam, jak píše autor, Udrž hlavu, která je však pro mnohé české fanoušky zklamáním. Točí se kolem basebalu, který nám příliš blízký není. Tento sport opěvuje i za povídkou uvedená báseň „Majestátní Brooklyn“. Na Mistra hororu dosti neobvyklé, že?

A jaké jsou další „krátkometrážní“ kousky? Opět použiji přirovnání, které jsem už napsala dříve, je to jako s výběrovou bonboniérou, některé vám chutnají víc, po jiných už podruhé nesáhnete.

King se tentokrát nechal inspirovat svými dětskými prožitky, jak sám říká. Jako malý věřil téměř všemu, co četl a co mu předložila příliš bujná fantazie. Podněty k pár povídkám mu vnukla díla Raymonda Chandlera a A. C. Doylea, můžu říct, že atmosféru „noir“ detektivky opravdu cítíte.

Celkem se vám představí dvanáct povídek. Hned první, nazvaná jednoduše Porod, vás uvrhne do světa zombie. Spolu s hlavní hrdinkou, nerozhodnou Maddie budete čekat na porod. No, uznejte, nerozhodnost se v tomto postapo světě moc nehodí, že?

V hororové jízdě pokračuje i počin nazvaný Období dešťů. Někdy je dobré poslechnout starousedlíky, kteří vám radí, abyste v jejich krásném městečku, kde chcete strávit dovolenou, jednu noc nevylézali z domu a pořádně si ho zabezpečili. A je proč, uvidíte sami. Tuto povídku bych si uměla docela dobře představit zfilmovanou, docela mě její plíživá děsuplná atmosféra hodila do správné hororové nálady.

Hodně se mi líbila povídka Lituji, voláte správně. Od ostatních se odlišuje formou, je napsaná jako filmový scénář, ale vůbec to nevadí, před očima se vám totiž odvíjí poměrně zajímavé drama, uplně jako film.

Dalším skvělým kouskem je Crouch End. Pozor na to, kam při svých toulkách městem zabloudíte! Tady je panečku atmosféra, docela se mi ježila kůže.

V paměti vám určitě utkví i Dům v Javorové ulici, v němž sourozenci najdou v domě podivné praskliny a v nich kov. A copak že to ve stěnách mají? Něco, co by jim mohlo pomoci vyřešit rodinný problém.

Povídky jsou pestrou směsí hororového a detektivního žánru. King v nich dokazuje, že mu povídkový svět není cizí a umí, když je to třeba, krotit svou bujarou slovní zásobu tak, aby na pár stránkách vystihl vše podstatné. Důraz klade na charakterový profil postav, jsou do detailu propracované.

Můžeme zase a znovu žasnout, kam Kingova fantazie sahá, zdá se, že je naprosto bez hranic, a to je v případě spisovatele ideální.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, knížku si můžete koupit na eshopu.

Příběhům o lásce věřit zakázáno

Asi by mě tato knížka zcela minula, kdybych o ní neslyšela pět chválu bývalou redaktorku nakladatelství Domino Danku, kterou sleduju na Instagramu.. Zaujalo mě, že se jí líbila, protože bych ji na takovou literaturu vůbec netipovala, takže jsem o to víc byla zvědavá, cože to je za dílko. A navíc mi od počátku něco nepasovalo…. no jasně, vždyť ji napsal španělský spisovatel, je to víceméně young adult literatura a přitom ji vydalo nakladatelství Šulc a Švarc, které se specializuje převážně na tuzemskou tvorbu. Tak to už stojí za pozornost, viďte?

Román se jmenuje Příběhům o lásce věřit zakázáno a jeho podtitul zní „Láska za časů YouTube“. Sledujeme sedmnáctiletou Cali, která žije a zároveň nežije život klasické teenagerky. Jak je to myšleno? Cali sice chodí na střední školu, je obklopená partou přátel, chodí s nádherným klukem, ale je tady jedno velké ALE týkající se jejího soukromí, a vlastně soukromí celé rodiny. Nepatří ani jednomu z nich, o své životy se dělí s milióny Španělů na sociálních sítích, kterým dominuje YouTube. Tam provozují kanál, na němž informují o všem, co se u nich doma děje. Tabu není nic, ani sex. Dívčini rodiče totiž procházeli krizí a usoudili, že by jim sdílení důležitých rodinných okamžiků mohlo pomoct, a taky je to živí, dostávají totiž produkty k propagaci a podobně. Matka je navíc sexuoložka, takže jí není nic cizí. Prostě Cali by ráda trochu klidu, představa, že by o ní národ měl vědět i ty nejintimnější věci, se jí příčí. A ještě je tady ten nový kluk, podivín Héctor, kterého dívka dostala ve škole na dohled. S jeho příchodem se všechno mění, nejen Caliin pohled na svět, ale taky ona sama…

Už dávno nejsem cílová skupina, takže přestože jsem na román byla hodně zvědavá, přesto panovaly obavy, jestli mě bude bavit a zajímat tak, jako čtenářky o generaci mladší. Stačilo podívat se na ni jinýma očima, těmi, kterými jsem na svět koukala dvacet let zpátky. Vžila jsem se do holky, která řeší spoustu problémů, ať už s láskou nebo rodinnými vztahy. Bylo to vcelku osvěžující. Líbilo se mi, že si autor vzal na paškál námět, který je dnes velmi aktuální. Sociální sítě. Jsou dobrým sluhou, ale zlým pánem, pokud se jimi necháme převálcovat, je zle. Přesně tohle pociťuje i Cali. Už je unavená z toho, jak její osobní život cupují na cucky úplně cizí lidé, kteří se schovávají za monitor počítače a anonymní identitu. Hateři, nové zlo moderní doby. Na tomto příběhu je ukázáno, jak takoví hateři dokážou člověku ničit život a stačí jim k tomu pár dobře mířených písmen.

Román obsahuje i milostnou zápletku. Ano, je to klišoidní, protože není problém uhodnout, jaký směrem se vztahy budou ubírat, ale takové už romance bývají. K tomu, aby nezklouzly do úplně červené knihovy, potřebují ještě nějakou přidanou hodnotu a atmosféru. Tady ji dostáváme v podobě jednoho starého kina, které… které by si s přehledem zasloužilo svůj vlastní příběh, ale my se spokojíme s tím, co tam prožije Cali.

Kromě toho, že se autor zabývá problémem sociálních sítí, které vás dokážou pohltit tak, že pak můžete ztratit i soudnost a nadhled (ten pocit jsem měla u Caliiny matky, jež mi v některých situacích lezla na nervy a nedokázala jsem ji pochopit), nebojí se poukázat ani na problematiku LGBT nebo rozdílů v životních stylech u různých sociálních vrstev. Možná toho bylo až příliš – chybělo snad už jen téma globálního oteplování :), jakoby autor chtěl zpracovat všechno, co lidstvo trápí, najednou.

Celkově vyznívá román pozitivně v tom směru, že poukazuje na zneužitelnost sociálních sítí, jak snadno můžou člověku zničit život. Zároveň je příběhem o lásce a přátelství. Primárně je určen mladým čtenářům, kteří ocení témata, jimž se věnuje, protože je sami aktuálně prožívají. Možná jim pomůže vyřešit milostný problém, či trable s rodinou. A jestli si díky němu někdo uvědomí, že sdílí se světem víc, než je zdrávo, tak je to taky dobře.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Šulc a Švarc a Zuzce Turňové. Knížku si můžete koupit na eshopu.

Akord a jiskry

Už jsem dříve psala, že čas od času ráda utíkám k povídkám. Byť tyto kratší literární útvary mnohdy končí dřív, než bychom si přáli, mají své plus. A to tkví třeba v tom, že když od knížky odcházíte, většinou je to od ukončené povídky, takže víte, že vás čeká úplně nový příběh a nemusíte v hlavě nosit celý děj. Povídky jsou prostě fajn a když je někdo umí napsat, je to fajn na druhou. Do této skupiny patří i povídky Akord a jiskry od umělce Martina Patřičného, které pro mě byly příjemným překvapením.

Martin Patřičný je nejen řezbářem, ale také autorem fejetonů a povídek. Sbírku Akord a jiskry vydalo nakladatelství Brána a najdete v ní novější i starší kousky. Hned první příběh nazvaný Robiny aneb Dědové a dívky je sice delší, než klasické povídce sluší, za to nabízí zajímavý, do sci-fi laděný námět. Mně se moc líbily počiny Sůl nad zlato a Hanička, v nichž autor zadrnkal na hodně nostalgickou a melancholickou notu. U povídky Návrat hrdiny aneb Auta v zimě mě poměrně dost mrazilo…

V knížce najdete celkem šestnáct povídek, které jsou zajímavé a hlavně neotřelé. Autor je řezbář, a při čtení jsem měla pocit, že slova skládal do vět stejným způsobem, jako když opracovává kus dřeva, aby z něj ve finále vyrobil nádherný a jedinečný kus. Byla radost číst takový text, který je plný myšlenek a je znát, že spisovatel už má něco odžito a nebojí se to svým čtenářům říct.

Tato knížka je krásná i po grafické stránce. Obálka je laděná do hnědých barev se vzorem dřeva – jak jinak – 🙂 a jednotlivé povídky zdobí černobílé fotografie výtvarných děl Martina Patřičného.

Povídkový soubor Akord a jiskry je spíše komorního rázu a potěší všechny, kteří mají rádi příběhy ze života napsané… jako ze života. 🙂

Do knihkupectví Kosmas letí dík za knížku, pořídit si ji můžete na eshopu.

Pařížská knihovna

Paříž a knihy. Jde to dohromady? Ano, jde, nebyli to jen módní návrháři, kdo toto město proslavil. Paříž byla vždy místem, kde měla kultura velký prostor, v místních kavárnách se scházeli umělci, žil tady i Ernst Hemingway… Není divu, že ve francouzské metropoli sídlila také Americká knihovna. Do ní má namířeno Odile, milovnice knih a Deweyho desetinného třídění. Léta knihovnu navštěvovala jako čtenářka, nyní se hlásí na pracovní místo. Píše se rok 1939 a Paříž ještě ani zdaleka netuší, co ji čeká…

Osmdesátá léta, americká Montana. V malém městečku žije náctiletá Lily, která se musí vyrovnat s tragickou událostí. Útěchou jsou jí knížky, francouzština a přátelství se starší sousedkou, válečnou vdovou Odile. Ano, není to nikdo jiný, než naše milovnice Deweyho desetinného třídění. Jak se dostala z Paříže za oceán? Proč ji místní berou jako podivínku?

Když jsem Pařížskou knihovnu viděla v edičním plánu nakladatelství Jota, věděla jsem, že je to knižní kousek přesně pro mě. Miluji romány, které se odehrávají ve válečné Paříži, miluji knížky a miluji své povolání. Do knížky jsem se ponořila na první dobrou a užívala si atmosféru protkanou vůní starých knížek, moudrými myšlenkami a trefnými citáty. Jestli máte rádi prostředí knihoven, užijete si ho vrchovatě. Moc se mi líbilo, jak autorka provázala životy knihovníků a čtenářů, možná pro někoho až příliš idylicky, ale pokud máte povědomí o tom, jak to v knihovnách chodí, tak víte, že pro mnohé čtenáře jsme oázou, kde mohou ulevit svým chmurám, svěřit se a načerpat nové síly. A ve válečné vřavě je taková vzájemná empatie a propojenost potřebná dvojnásob.

V ději se střídají pohledy obou hlavních hrdinek, Odile a Lily. Kapitoly končí vždy na napínavém či pro děj důležitém okamžiku, takže vás to nutí číst dál a dál. Lilyina linka byla podle mého trochu upozaděna, přesto je stejně důležitá jako ta patřící Odile. Autorka rozebírá pocity mladé dívky, jíž se po smrti matky rozpadá svět. Otec, který by jí měl být oporou, poměrně brzy uzavírá sňatek s jinou ženou a noví sourozenci, kteří přicházejí rychle po sobě, Lily taky nepřidávají. Děvče má najednou pocit, že je vykořeněné a útěchu hledá právě u Odile – možná by chmury a pocit ukřivdění rozptýlilo tajemství staré sousedky?

Říkáte si, proč číst zrovna tuto knížku, když k tématu jich je vydáno tolik a další přibývají? Třeba právě pro tu úžasnou atmosféru, jíž je děj protkán. Přátelství jde ruku v ruce s odvahou, knihovníci posílají čtivo vojákům na frontu – tady mi myšlenky utíkaly pracovním směrem – měli zajištěno, že se knížky vrátí, nebo je vyřadili, co poškození, návratnost? – kolegové knihovnící, znáte to. 🙂 Asi nejvíc mě zaujala instituce Americká knihovna jako taková, vůbec jsem neměla potuchy, že se v Paříži nacházela a že příběh vychází ze skutečných událostí. Byla jsem lapena a okouzlena od prvních stránek. Obdivovala jsem statečnost knihovníků, kteří neváhali a zúčastnili se odboje. No a Paříž, byť zmítaná v poryvech války, pořád tak bohémská a nádherná, to už byla pomyslná třešinka na dortu.

Mám jen jednu výtku, a to ke zmínce o lásce Odile k Deweyho desetinnému třídění. V knize hrdinku zastihujeme v roce 1939 a poznámka o systému zmiňuje rok vzniku 1973, což je jaksi nemožné, leda by Odile cestovala časem. :). Nevím, jestli je to chyba už originálu nebo překladu, ale bije do očí. Mimochodem, toto třídění vzniklo v roce 1876.

Doporučuji přečíst doslov autorky, v němž popisuje pozadí vzniku knihy, dozvíte se, že hrdinové mají předobraz ve skutečných zaměstancích Americké knihovny. Tento román by určitě neměl minout milovníky knížek a všeho, co se kolem popsaných stránek točí, Pařížská knihovna je nádherným příběhem nejen o nich, ale také o přátelství, které má mnoho podob.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Jota, kde si knížku můžete koupit.

KNIŽNÍ TIP TÝDNE: BABIČKA

Babička spisovatelky Ireny Obermannové mě dostala! Kvůli ní jsem se nemohla dlouho zvednout a dát do pračky a vařit oběd. Přikovala mě. Dostala. Dojala. Je to knížka odvážná, emotivní, křehká i silná zároveň, a taky trochu drzá. Asi jako každá ženská. 😀Píše se v ní o životě a smrti, o stárnutí, strachu, o sexu ve zralém věku. A proč ne? Ještě mi kus do Xéniina věku chybí, přesto jsem jí rozuměla. Jojo, hlavní hrdinkou je opět Xénie z Deníku šílené manželky, ale o hezkých pár let starší. Babička! Tak co, na jaký život má ve svém věku nárok? Musí se vyrovnat se spoustou věcí a situací, třeba se smrtí své maminky. A kdo ví, možná díky ní najde tu správnou cestu.
Doporučuji, čte se skvěle.

Rodina v podkroví

Byl jednou jeden dům stojící v Chelsea, moderní londýnské čtvrti. V něm tři mrtvoly a v podkroví malé dítko hrající si v postýlce. Vlastně vypadá, že mu nic nechybí a jen čeká, až se mu bude někdo věnovat. Kdo jsou ti mrtví? A kdo se o děťátko staral? Co se v domě odehrálo? Je tady mnoho otázek, ale odpovědi téměř žádné.

Když je Libby 25 let, dozví se, že zdědila dům. Hádejte kde! Jasně, je to honosný, ale léta zanedbávaný dům v Chelsea. Libby se musí rozhodnout, jestli si ho nechá, nebo ho prodá, ale ještě předtím se na něj musí podívat. Mladá dívka za pomoci investigativního novináře odkrývá jedno dávné tajemství, které souvisí s jejím původem. Libby je totiž adoptovaná a dům zdědila po svých původních rodičích…

Zdá se vám to trošku zmatené? Jen vydržte, vše zapadne na své místo. Lisa Jewellová je mistrem svého oboru a dokáže důmyslně proplétat postavy svých příběhů tak, že ve výsledku zůstanete s pusou dokořán.

Děj je rozvíjen pomocí tří vypravěčských linek. Promlouvá k nám Libby, dědička domu v Chelsea, další prostor patří bohémské Lucy, která je bez peněz a s dětmi uvízla ve Francii, odkud by se ráda dostala zpátky do Londýna. Třetí linka patří Henrymu, s nímž nahlédneme do minulosti a zjistíme, co se v domě dělo.

Nerada bych prozrazovala víc, protože tohle je tak spletité a do sebe prorostlé, že byste si k rozuzlení měli dojít hezky sami a užít si zdánlivě nesouvislá vyprávění výše zmíněných hrdinů. Můžu říct, že vyústění je dramatické a konec velmi, velmi… otevřený. Nechybí dějové zvraty, které zaměstnají nervy hlavních postav, stejně jako ty vaše. Od Lisy Jewellové jsem četla vše, co u nás vyšlo, takže si troufám říct, že podle mého mínění Rodina z podkroví není z těch nejsilnějších knih, některé věci mi přišly trochu přitažené za vlasy, přesto se jedná o román, který vám díky námětu zůstane v hlavě, aby tam po přečtení ještě chvíli rezonoval.

Milovníci psychothrillerů, zapište si jméno Lisy Jewellové do svých deníčků. Je to spisovatelka, která dokáže kombinovat zápletky a proplétat lidské osudy jako nejlepší akrobatická čísla v cirkuse. Navíc si pro své knížky vybírá poměrně neotřelá témata a tím zaujme na první dobrou. Jakmile se začtete, jen těžko se od stránek odtrhnete, a tak to má být.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, knížku můžete zakoupit na eshopu nakladatelského domu Grada.