70. stránka

Skoro normální rodinka

Maggie je šťastná. Právě se vdává za Nica, muže svých snů. Když kráčí uličkou v kostele, vůbec netuší, jak se její život po vstupu do nové rodiny změní. Svobodomyslná žena se snaží zapadnout do semknuté rodiny s italskými kořeny, v níž pevnou rukou vládne tchyně a sblížit se s novou nevlastní dcerou Francescou. Její matka, Nicova první žena, před několika lety zemřela a dívka se s tím ještě nesmířila. Jednoho dne Maggie objeví starou šperkovnici po zesnulé Caitlin, v níž byly ukryty milostné dopisy, ty ale prokazatelně nepsal Nico.Jak se Maggie zachová? Odhalí špinavé tajemství a rozmetá Francescinu představu bezchybné matky?
Do rodiny patří také Lara, manželka Nicova bratra Massima. Na první pohled šťastná a spokojená žena něco skrývá. Její manžel, navenek okouzlující muž, je ve skutečnosti psychopat, jehož se bojí nejen ona, ale jejich malý syn. Dvě ženy, dvě tajemství, které mohou zničit celou rodinu. Půjdou obě s kůží na trh nebo si nevyřčené nechají pro sebe?

Kniha je žánrově zařazena mezi thrillery, takže automaticky očekáváte zločin a jeho vyšetřování. Tak tomu ale není. V případě Mlčenlivých žen jde o spíše o psychologický rodinný příběh, jehož vrstvy odkrýváte postupně. Kerry Fisher se zaměřila na vykreslení rodinných vazeb, líčí složité vztahy mezi partnery, rodiči a dětmi, konkrétně se detailně zaobírá komplikovaným vztahem mezi nevlastní dcerou a matkou, jehož křehkou stabilitu může narušit i jen drobné vychýlení od zavedených pravidel. Zároveň nastiňuje problém domácího násilí, o kterém se nemluví a mnozí jej ani nechtějí vidět.

Autorka má čtivý styl, umí zaujmout. V příběhu použila častý způsob vyprávění z pohledu dvou osob, zde konkrétně střídavě po kapitolách hovoří Maggie a Lara, a nabízí tak možnost vidět určitou situaci nebo problém pokaždé jinýma očima.

Důraz je kladen i na rodinnou pospolitost a fakt, že pokud je směřována špatným směrem, může vzájemným vztahům uškodit. Za zmínku stojí jedna z vedlejších postav. Maggie má poměrně svéráznou matku, jejíž živelná nátura děj osvěžuje a dodává mu nádech typického britského humoru.

Mlčenlivé ženy určitě zaujmou fanoušky spletitých společenských příběhů, v nichž se pod zdánlivě klidným povrchem skrývá nejedno tajemství, které může narušit navenek pevnou fasádu vzorné rodiny.

Za recenzní e-book děkuji portálu Chrudimka.cz, kde recenze primárně vyšla

Vítejte u Jane Austenové

Historička Lucy Worsleyová přináší neotřelý pohled na život jedné z nejznámějších anglických spisovatelek přelomu 18. a 19. století. Jane Austenová byla a je pojmem nejen v rodné Británii, podmanila si srdce čtenářů (především tedy čtenářek) na celém světě. Kdo by neznal romány Pýcha a předsudek, Rozum a cit, Emma nebo Mansfieldské panství? Jaká byla jejich autorka jako člověk?

Autorka publikace představuje Jane Austenovou nejen jako spisovatelku, zaměřuje se najejí osobní život. Sledujeme ji od dětských střevíčků až po brzký skon v pouhých dvaačtyřiceti letech. Jane pocházela z osmi sourozenců, měla šest bratrů a starší sestru Cassandru, s níž ji pojil mimořádný vztah, velmi si spolu rozuměly.

Jane se, stejně jako Cassandra, nikdy neprovdala. Žila obklopena příbuznými, často cestovala a věnovala se psaní. Tradovalo se, že když se zabývala klasickými ručními pracemi, často odbíhala ke svému psacímu stolu, aby si zaznamenala poznámky ke knize. Velkým podporovatelem jejího psaní byl otec George.

Kromě klasických životopisných údajů, které jsou však obohaceny o nevšední a málo známédoplňující informace, se kniha zabývá také životním stylem tehdejší doby, zvané georgiánským obdobím. Ženy byly zcela závislé na mužích. Pokud zemřel otec rodiny, o něžnější část příbuzných se museli postarat muži. V případě matky a dcer Austenových to byli bratři. Tuto tématiku Jane Austenová otiskla do knihy Rozum a cit.

Austenovi se také často stěhovali. V několika románech se jako destinace objevuje přímořské město Bath, které však spisovatelka ze srdce nenáviděla a toužila se přestěhovat někam jinam, což se jí později splnilo. Austenovic ženy neseděly jen s rukama v klíně, aktivně se zapojovaly do chodu domácnosti, a stejně tak se věnovaly zábavě a hrám.

Publikace Jane Austenová je velmi výpravná a obsáhlá. Není to biografie v beletristické formě, ale poctivý historický dokument, v němž se podařilo proniknout do nejmenších skulinek osobního i společenského života rodiny. Na povrch vyplouvají i zajímavosti o povrchním vnímání lidí tehdejší doby. Jediná podoba Jane Austenové, která se zachovala, je v podobě skici, jíž namalovala sestra Cassandra. Není příliš lichotivá a Jane vykresluje jako nehezkou ženu s hrubými rysy. Pro oči veřejnosti musel být portrét přemalován do lichotivější podoby. Stejné pokrytectví Austenovi projevili, když se „zbavili“ postiženého syna George, kterého raději odeslali na výchovu do pěstounské rodiny.

V knize je podobných, lehce pikantních a překvapivých informací mnohem víc. Nejedná se o suchopárné memorování známých faktů, Lucy Worsley je dokázala okořenit humorem i nadhledem a přitom zachovala eleganci a noblesu historických dokumentů.

Toto nevšední dílo ocení příznivci anglických reálií a historie, zároveň potěší fanoušky Jane Austenové, kteří se o své oblíbené mistryni slova rádi dozví něco nového.

Za recenzní e-book děkuji portálu Chrudimka.cz, kde recenze primárně vyšla

Jen se tě trochu dotknout

Jubilee Jenkinsová je alergická na lidi. Doslova. Jakýkoliv dotek, i jen letmý, by ji mohl zabít.

Představte si, že byste se nemohli dotknout druhých lidí, dát někomu pusu, poklepat kamaráda po rameni, obejmout mámu… Šílené, že? Není divu, že se Jubilee uzavřela do sebe a přestala vycházet z domu. Po smrti matky se však musela vzchopit a najít si práci. Zakotvila v knihovně, kde se její knihomolské srdce cítí jako ryba ve vodě.

Erik se jen nedávno rozvedl, dcera, která zrovna vstoupila do osidel puberty, ho ignoruje a adoptivní syn žije v jakémsi vlastním superhrdinském světě. Erik a Jubilee se potkávají v knihovně a vypadá to, že by si mohli rozumět i víc než jako přátelé. Jenže stačí jen dotyk a Jubilee může zemřít. Má taková patová situace řešení?

Tohle není typický román o lásce. Colleen Oakleyová s velkým pochopením a nadhledem nahlíží do duše mladé ženy sužované smrtelnou alergií a fobií, kvůli kterým má problém začlenit se do běžného života. Autorka sleduje vývoj hlavní hrdinky od dob, kdy nedokázala ani otevřít dveře pošťákovi, nakoupit si v obchodě nebo posekat trávu na zahradě, až po pozvolné první samostatné krůčky. Colleen Oakleyová sama přiznává, že alergie, kterou popisuje, lékařsky prokázána není, přesto se ji podařilo vystihnout podstatu nemoci naprosto věrohodně.

Děj plyne jen velmi pomalu, pozvolna a je prostý velkých akcí a gest. Ocení jej čtenáři, kteří milují poklidné příběhy, které nikam neodbočují a drží se osvědčeného schématu. Dvě křehké duše ztracené ve světě, jemuž až tak úplně nerozumí, si získají fanoušky romantických knih.

Atraktivitu zvyšuje i prostředí knihovny, jehož kolorit dotváří svérázní návštěvníci.

Kromě stěžejní zápletky se autorka zabývá také rodinnými vztahy, zejména křehkými vazbami mezi rodiči a dětmi, ať už vlastními či adoptivními. Mohlo by se zdát, že zpracovává příliš mnoho témat najednou, ale není to tak. Vše do sebe zapadá a odpustit jí proto můžeme i lehce otevřený, trochu hollywoodský konec, který příběh činí trochu kýčovitým.

Stačí jen dotyk je zábavná a romantická kniha, která dokazuje, že i ty největší překážky se dají překonat, pokud opravdu chcete.

Za recenzní e-book děkuji portálu Chrudimka.cz, kde recenze primárně vyšla

Hořká příchuť prázdnin

Anders de la Motte před pár lety české čtenáře uhranul trilogií Game, poté přišlo dvoudílné MemoRandom. V současné době se můžete začíst do detektivní série Roční období, jež uvedl mysteriózním krimi románem Konec léta. Následuje Podzimní případ, který i přes detektivní tématiku hraje na mollovou notu.

Policistka Anna Vesperová se s pubertální dcerou Agnes stěhuje z rušného Stockholmu do poměrně klidné vesničky, aby převzala vedení místní policejní stanice. Se stínem mrtvého exmanžela, věčně nabručenou dcerou a nezbedným psem se Anna ubytuje v domě zvaném Tabor, který patří zámožné Elisabet Vidjeové. Její syn Simon se kdysi za záhadných okolností utopil v místním kamenolomu a jeho smrt už dvacet sedm let leží jako tíživý povlak na celé vesnici. Co se stalo osudného dne, kdy si pětice nejlepších kamarádů vyjela stanovat? Domů se vrátili jen čtyři. Anna se pouští do pátrání, ale je to jakoby píchla do vosího hnízda – o případu nechce nikdo mluvit a vypadá to, jakoby se někdo snažil pátrání bojkotovat. Ani Anna to nemá, co se osobního života týče, jednoduché. Ze Stockholmu v podstatě utekla poté, co pohřbila svého exmanžela a otce Agnes. S sebou si odnesla tíživé tajemství, které ji může zničit. Jenže je tady Agnes, která má nárok znát pravdu o smrti otce, i když je to pro ostřílenou policistku těžké.

Podzimní případ v sobě spojuje to nejlepší ze severské kriminálky a společenského dramatu. Mistrně střídá minulost a současnost, kapitoly končí vždy na napínavém místě,takže nutně potřebujete vědět, jak to pokračovalo dál.

Zaujme i lokalita – malá vesnička je přesně to pravé pro rozehrání pořádného dramatu, jehož kořeny prorůstají celou vesnicí. Všechno souvisí se vším – v případě Simonovy smrti to platí dvojnásobně. Anna odkrývá pozadí tragické události a zjišťuje, že hrabat se v minulosti může mít osudové následky i pro ni.

Anders de la Motte skvěle vystihl tísnivou náladu vinoucí se příběhem. Z prvotního ryze detektivního příběhu se stává drama, které si nezadá s shakespearovskou klasikou. Charaktery jednotlivých postav jsou skvěle nastíněny. Anna působí sympaticky a lidsky, což je umocněno drobnou vadou řeči. Její dcera je přesně taková, jako miliony jejích pubertálních protivných vrstevníků, máte chuť roztrhnout ji jako hada a zároveň ji chránit před zlým světem. Vztahy ve vesnici potvrzují známou pravdu, že všichni rádi koukají druhým do talířů, ale běda, když se chce někdo podívat do toho jejich.

Podzimní případ je napínavý thriller plný vzpomínek, z něhož cítíte nádech nostalgie. Určitě zaujme příznivce klasických severských krimi, stejně jako milovníky hutných příběhů s dramatickou zápletkou.

Za recenzní e-book děkuji portálu Chrudimka.cz, kde recenze primárně vyšla

V hlavní roli křída

Kříďák byl dlouho očekávaným knižním počinem loňského roku. Anotace, v níž se odkazuje na mistra hororu Stephena Kinga, to už je megalákadlo. Jaký Kříďák je? Snese srovnání s Kingovými romány?

Taky jste jako děti milovali kreslení křídou? Malovali jste panáky, princezny, zabrali se do toho tak, že na chodníku či cestě nezůstalo volné místo? S křídami se dají dělat věci, třeba si s ostatními nechávat vzkazy. Přesně takhle se v létě roku 1986 bavili Eddie a jeho kamarádi. Různobarevní křídoví panáčci byli jejich poznávacím znamením, když se potřebovali sejít. Legrace ale skončila ve chvíli, kdy je panáčci zavedli k tělu zabité dívky. Od té doby není nic jako dřív. Vražda mladého děvčete je citelně zasáhla. Kamarádské vztahy se trhají, mezi chlapce se vkrádá stín nedůvěry.

A pak je tady pan Halloran. Učitel, jemuž se kvůli bledému obličeji přezdívá Kříďák. Byl to právě on, kdo klukům poradil, aby spolu komunikovali pomoci kříd…

Po třiceti letech bývalí členové dětské party dostávají obálky, ve kterých je tajemný vzkaz – panáček a kousek křídy. Co to znamená? Má někdo potřebu otevírat staré rány a šťourat se v nich?

V příběhu se v kapitolách střídají dvě časové roviny, v obou je vypravěčem Eddie, kterého díky tomu poznáváme jako dvanáctiletého kluka i jako zahořklého čtyřicátníka. Kříďáka s výraznou mužskou hlavní postavou sice napsala žena, ale vůbec to nepoznáte. Podařilo se jí vystihnout obě Eddieho polohy, a to poměrně věrohodně. Zaznamenáváme postupné změny v Eddieho životě, které měly vliv na jeho dospívání. C. J. Tudor (v české variantě zůstává příjmení nepřechýleno) se celkově do mužské role vcítila poměrně dobře. Detailně se zaměřila i na rodinné prostředí, v němž Eddie vyrůstal, dokázala navodit houstnoucí atmosféru, která se nesla celým příběhem.

Milujete tajemství i zápletky a taky se rádi tak trochu bojíte? V Kříďákovi na vás čeká několik záhad, vrchovatou měrou si užijete zvraty, které zahýbou příběhem i samotnými hrdiny. Barvité a svižné dialogy zaručují, že děj odsýpá, ani nevíte jak. Prolínání časových rovin, kdy se střídá Eddie jako dítě a dospělý, příběhu prospívá. Kapitoly jsou úderné, končí na správném místě a nutí vás pokračovat dál a dál. Napětím nabitý Kříďák totiž jiskří jako vzduch před bouří.

Doporučuji přistupovat ke Kříďákovi jinak než jako k napodobenině Kingova mistrného románu To. Pokud jej přijmete jako originál, který nekopíruje, pouze se necháte inspirovat, máte naději, že se vám Kříďák bude zamlouvat.

Za recenzní e-book děkuji portálu Chrudimka.cz, kde recenze primárně vyšla

Posílám ti pozdrav z dálky

Britská spisovatelka Nina Stibbe není českým čtenářům tak známá, jako jiné její kolegyně. Před několika lety u nás vyšel její hořkosladký humorný příběh Muž u kormidla líčící trable dcer hledajících toho pravého pro svou matku. Teď přichází s knihou nesoucí název S láskou, Nina, v níž vzpomíná na svá studentská léta, která strávila jako au-pair v Londýně.

Psal se rok 1982. Nině bylo dvacet, když se rodného leicesterského hrabství vydala do britské metropole, aby stala chůvou v rodině šéfredaktorky London Review of Books Mary-Kay Wilmersové. Nina se dostala do vskutku zajímavé společnosti. Mary-Kay, svérázná intelektuálka, měla s bývalým manželem režisérem Stephenem Frearsem dva syny, Williama a Sama. Oba chlapci, kterým v té době bylo devět a deset let, Ninu dost zaměstnávali. U Mary-Kay bylo pořád plno, ať už to byl soused přes ulici, herec Alan Bennet nebo různí přátelé a známí. Mladá chůva si na rodinu i pestrý život poměrně rychle zvykla, jediné, co jí v Londýně chybělo, byla sestra Victoria, která rušné velkoměsto bytostně nenáviděla. Mobily neexistovaly, pevná linka nebyla ve Victoriině bydlišti dostupná, takže jedinou schůdnou komunikací byly dopisy, které si sestry mezi sebou posílaly. A tak Nina každé psaní začínala slovy „Drahá Viky“ a líčila v něm své vskutku barvité zážitky. Sama Nina přiznává, že kdyby si mohly s Victorií telefonovat, dopisy by vůbec nevznikly.

S láskou, Nina není románem v klasickém slova smyslu. Jedná se o soubor příběhů, postřehů a trefných glos ve formě dopisů. Kniha je stylizována tak, že čteme pouze dopisy Niny, Victoriiny odpovědi zveřejněny nejsou. Asi znáte ten pocit, když k někomu mluvíte a on vás nevnímá, že je to, jako byste mluvili do zdi. Tak nějak v globálu působí i tohle dílo.Jednostranná konverzace se tak trochu míjí účinkem, chybí zpětná vazba. Na začátku dopisu Nina reaguje na sestřiny doplňující otázky, ale ty si musíme domýšlet. Mnohem přirozeněji by působilo, kdybychom mohli nahlédnout i do dopisů Victorie.

Další specifickou stránkou knihy jsou jména hlavních i vedlejších postav, které se v příběhu objevují. A že jich je! Mně osobně bylo známo jen minimum, většinu jsem si ještě pro jistotu vyhledávala na internetu, abych měla ponětí, o koho v reálu jde. Budiž velkým plusem, že Nina Stibbe na začátku knihy uvádí jejich jména i profese, což výrazně usnadňuje orientaci.

S láskou, Nina je i přes tyto drobné výhrady ve své podstatě humorným počinem, jenž potěší srdce pravého anglofila, který potřebuje mít načteno co nejvíc o své milované zemi. Prostřednictvím této vskutku upřímné výpovědi (Mary-Kay se rozmýšlela, jestli bude vůbec souhlasit se zveřejněním) nahlédnete do života bohémské rodiny a poznáte umělecký svět britské metropole, a taky zjistíte, že být chůvou vyžaduje velkou dávku trpělivosti. No a pokud pamatujete osmdesátá léta, pojedete díky Nině Stibbe na retro vlně.

Za recenzní e-book děkuji portálu Chrudimka.cz, kde recenze primárně vyšla

Když lásce šéfuje hygge

Šestadvacetiletá Bo je hodně zodpovědná mladá žena. Ale ani její pečlivost a opatrnost nezabrání tomu, aby nedostala padáka v práci. Navíc to nevypadá příliš růžově ani v utajovaném vztahu s kolegou Benem. Bo se rozhodne dát si od všeho pauzu a odjíždí na rodinnou chatu kamarádky Kristen v Jutsku. Vyčistit si hlavu a přijít na jiné myšlenky, to je hlavní přání naší hrdinky. Čeká na ni pohoda a klid nebo se dočká nějakého vzrušení? A jak do toho všeho zapadá stále víc populární učení o zvelebování domova?

Děj je sice předvídatelný, ale u příběhů tohoto zaměření s tím počítáme. Bo žije v hektickém Londýně, kde se hygge příliš nedaří. Když odjede do Jutska, okamžitě na nás dýchne ta pravá severská atmosféra. Naši mladou hrdinku čeká nejen výlet do, dá se říct, divočiny, ale také zpytování sebe sama. Přehodnotit dosavadní životní styl a najít nový smysl a cíl, to chce velký kus odvahy. Nechme se překvapit, jestli se Bo pohne tím správným směrem. Vyjde jí plán s otevřením pojízdné kavárny? A co láska, ta by přece také neměla chybět, potká Bo konečně toho pravého?

Nejvíce mě bavila část, kterou Bo strávila v Dánsku, i když si myslím, že z ní autorka mohla vytěžit mnohem víc a trochu ji rozvinout, podrobněji popsat běžný život v malém přímořském městečku a nabídnout víc z atmosféry drsného Jutského poloostrova.

Román z pera autorky Clare Christensenové je dalším příběhem, v němž hlavní roli vedle lásky hraje hygge, proslulý severský způsob pohodového žití. Můžeme směle říct, že romantika a útulno spolu tvoří sehranou dvojici, což potvrzují i jiné literární počiny jako Kavárna v Kodani a Život zn. Hygge, v nichž se toto spojení osvědčilo. Do této „party“ kniha Hygge a polibky skvěle zapadá a nabízí hřejivou zimní romanci, kterou ocení především čtenářky z řad něžného pohlaví. Velmi krásná obálka, tematicky i esteticky ladící oku, je příjemnou třešinkou na dortu.

Za recenzní e-book děkuji portálu Chrudimka.cz, kde recenze primárně vyšla

Mrtvý vrah taky vrah

Už počtvrté se na scénu vrací oblíbený policista Mark Heckenburg, zvaný Heck. Tentokrát neoperuje v Londýně, ale v zapadlém a bohem zapomenutém kraji v Severní Anglii. Kdysi zde řádil šílený vrah a jak to vypadá, je zase zpátky a zabíjí hlava nehlava. Heck a jeho kolegové ví, že to není možné, byl přeci zastřelen. Jenže všechny indicie svědčí o opaku. Policie musí vynaložit veškeré síly a dovednosti, aby sadistického maniaka zastavila dřív, než vyvraždí celou vesnici. Mrtvý muž přichází a s ním především strach.

Tato kniha se mi do rukou dostala jako druhá v pořadí. Jak už to u takovýchto sérií bývá, vůbec nevadí, čtete-li je napřeskáčku nebo jednu konkrétní pojmete jako samostatný příběh. Autor vždy v kostce sdělí potřebné informace shrnující podstatné události v životech hlavních postav. Nejinak je to i v tomto případě.

Už ve Stalkerech mě Paul Finch přesvědčil, že dokáže čtenářům nabídnout nejen pořádnou akci, takže máte pocit, že sledujete našlapaný film, ale vymyslí i šokující zápletku.

Devizou Mrtvého muže je kromě vraha, jenž kosí vše živé bez mrknutí oka a je jedno, jestli je to muž nebo žena, také výběr prostředí. Když se malebná, horská vesnička ponoří do hustého závoje listopadové mlhy, v němž není vidět ani na krok, rázem se z ní i jejího okolí stává past. Spolu s Heckem bloudíte nehostinnou krajinou a nevěříte už ani sami sobě.

Další trefou do černého je i časový úsek. U akčních thrillerů a detektivek platí, že čím kratší, tím lepší. Je obdivuhodné, kolik strachu, nejistoty a napětí dokázal autor vměstnat do několika hodin a kilometrů, které dělily policii od vraha a navodit tak téměř hororovou a mysteriózní náladu.

Paul Finch umí zaujmout. Ať už zápletkou, nebo vykreslením vztahových vazeb mezi hlavními hrdiny. Na Hecka čeká nový milostný vztah, ale i ostré slovní přestřelky s kolegyní Gemmou, s níž kdysi žil.

Tohle našlapané krimi bude bavit všechny příznivce klasické anglické detektivky, která neztrácí typický šarm, ani když se oblékne do moderního kabátku.

Za recenzní e-book děkuji portálu Chrudimka.cz, kde recenze primárně vyšla

Upeč třeba chleba

Programátorka Lois žije v permanentním stresu. Kromě napětí z přemíry práce ji trápí bolavý žaludek. Když jí u dveří přistane leták s rozvážkou domácího jídla, rozhodne se ho vyzkoušet. Pro její zažívání i nervy je to hotový balzám, po kterém se cítí skvěle. Jenže každá pohádka jednou končí. Bratři, jimž podnik patřil, se musí vrátit kvůli končícímu vízu zpátky do Evropy. Lois přenechají keramický hrnek s kváskem. Mladá žena má jediný úkol, udržet kvásek při životě a péct poctivý domácí chleba. Lois se do nové činnosti zamiluje, peče chleba nejen pro sebe, ale také pro kolegy v práci. Když se rozhodne ucházet o místo na místním farmářském trhu, netuší, jak moc se její život díky bujarému a svéráznému kvásku změní.

Robin Sloan se čtenářům poprvé představil s knihou Nonstop knihkupectví pana Penumbry, která zaujala neobvyklým propojením světa tajů a záhad s moderními technologiemi. V románu Kvásek se autor opět vrátil k technice, tentokrát ji dal dohromady s tradiční domácí kuchyní.

Do rukou se vám dostává kniha, kterou můžete uchopit různými způsoby. Můžete ji brát jako motivační příběh, který vám může pomoct změnit život. Nebo ji vnímat jako poselství směrem k současné společnosti – jak spolu můžou kráčet ruku v ruce tradice a moderní technologie. Lze je skloubit dohromady? Každopádně se autor zabývá myšlenkou, kam dokáže člověk jít při hledání nových způsobů zajišťování potravy pro lidskou společnosti. Bio potraviny, pojídání hmyzu nebo vynalézání jednoduchých alternativ ke klasickému jídlu jako jsou tekuté náhražky, které mají zasytit, zároveň tělo nezatěžovat. Právě tato vize působí trochu děsivě, zejména jste-li příznivci tradičních pokrmů, které si můžete pořádně vychutnat.

Kvásek je psán poutavě, dobře se čte. Autor použil ich-formu, příběh sledujeme z pohledu Lois. Do knihy zakomponoval i trochu magična podněcujícího čtenářovu představivost a fantazii. Chlebový kvásek zpívá, dokonce vyžaduje speciální hudbu, v kůrkách bochníků kreslí obličeje, které se tváří podle toho, zda jim Loisina péče vyhovuje. Pokud jste až doposud neměli chuť na krajíc čerstvého voňavého chleba, při čtení ji určitě dostanete. S Lois a jejím “vypečeným” kváskem, který vyžaduje speciální péči, proniknete do světa programátorů, jejichž jedinečný svět je pro nás mnohdy nepochopitelný a nahlédnete do zákulisí zkušených trhovců.

Za recenzní e-book děkuji portálu Chrudimka.cz, kde recenze primárně vyšla

Rusko očima malého kluka

Taky jste v dětství hltali Čuka a Geka? Bylo vám jedno, že autorem je ruský spisovatel a kniha je tak trochu prokomunisticky laděná? Pokud ji znáte, určitě vás, stejně jako mě, asi nejvíc bavila cesta malých kluků za tátou na Sibiř, kterou absolvovali vlakem. Dva tisíce kilometrů Z Moskvy do hlubin sibiřské tajgy, to muselo být úžasné dobrodružství. Podobný zážitek slibuje i kniha Trosečník sibiřský, ve které spisovatelka Světlana Glaserová zpracovala vzpomínky svého otce na dětství v Rusku dvacátých a třicátých let a pozdější život ve válkou zmítaném Protektorátu.

Malý Slávek žil s rodiči a sourozenci na západní Sibiři, kde měli statek. V té době začali kulaci upadat v nemilost a rodina Kličkových se proto vydala na dalekou cestu do Vladivostoku za novým životem. Slávkovi v paměti uvízla nekonečně dlouhá cesta vlakem, kdy s sebou vezli nejen osobní věci, nábytek, ale i krávu. Vlivem okolností putovali Ruskem ještě mnohokrát, aby po uvěznění otce skončili v Čechách, které si na základě vzpomínek malovali v optimistickém tónu. Jenže nová vlast balancuje na okraji války a Kličkovi si opět musí pomoct sami.

Tenhle počin bez váhání řadím mezi knižní překvapení tohoto roku. Autorce se podařilo zpracovat původní otcovy zápisky tak brilantně, až máte pocit, že se na svět díváte bezelstnýma očima malého vykuleného kluka. Spolu s ním čelíte nástrahám, které na malého ustrašence čekají, ať už v podobě požáru tajgy, nebo strachu z neznámých lidi. Jak postupuje čas, Slávek, v Čechách zvaný Václav, se mění, stává se z něj životem ostřílený mladík hýřící sebevědomím, uvnitř však plný zmatků, protože neví, kam vlastně patří. Bohémská duše, touha po nezávislosti a svobodě mu přinese mnoho nevšedních zážitků.

Jsem ráda, opravdu upřímně ráda, že se mi toto dílo dostalo do ruky. Zaujal mě jak příběh, tak i grafické zpracování. Barvitý děj doplňují fotky a primárně ilustrace vytvořené přímo autorkou Světlanou Glaserovou. Jsou půvabné, dětsky bezelstné a přispívají k vytvoření správné atmosféry.

Trosečníka sibiřského by určitě neměli přehlédnout milovníci ruských reálií, dobrodružných příběhů i biografií nevšedních lidí. Román se dá číst napříč generacemi a myslím, že je to ideální kniha pro mladé čtenáře, kteří hledají neotřelou a zajímavou četbu, díky níž by si mohli přiblížit doby dávno minulé.

Za recenzní e-book děkuji portálu Chrudimka.cz, kde recenze primárně vyšla