60. stránka

Devět tváří tebe

Je, jaká je,
trochu dítě, trochu mondéna.
Nemám právě paměť na jména,
tak jí říkám: „Lásko má,
nejsi skvost a nejsi zlá.“ (text: Zdeněk Borovec)

Je, jaká je. Tahle písnička se mi vybavila, jakmile jsem se začetla do útlé knížky nesoucí název Devět tváří tebe. Napsala ji Janice Pariat, indická básnířka a spisovatelka, která nabízí neotřelý pohled na jednu ženu, již poznáváme očima devíti lidí.

Jak můžeme vnímat konkrétního člověka? Různě. Jeden v něm vidí idol a ztělesnění svého snu, jiný ho považuje za nevýrazný typ nijak nevybočující z davu, dalšímu není vůbec sympatický. Jaká je hlavní hrdinka této knížky? Moc o ní nevíme, neznáme její jméno ani věk. Netušíme, jak přesně vypadá. Ale zjistíme, jak ji vnímá devět osob, jimž se nějakým způsobem otiskla do života.

Do rukou se vám nedostává tradičně pojatý příběh, ale spíše črty, které dohromady nastiňující portrét mladé ženy. Jako první dostává slovo učitel představující hrdinku jakou malou školačku, už tehdy neuvěřitelně paličatou a urputnou. Další se vyznávají dívčin milenec, kamarádka, spolužák nebo manžel. Každý z nich přidává kamínek do mozaiky a před námi vyvstává osobitý portrét ženy.

Z autorčina stylu je poznat, že se ve své tvorbě zaměřuje na básně. Píše poetickým stylem, téměř snově a na text je dobré se soustředit. Je natolik specifický, že je škoda nechat ho plynout jen tak a nevychutnat si ho se všemi malebnými slovními spojeními a větami. Zajímavě působí použití du formy, kdy oněch devět osob hovoří k hrdince, čímž se zvyšuje intenzita jejich adorace vůči ní.

Jaká tedy ONA doopravdy je? To se asi úplně nedozvíme, protože úhel jejího pohledu, představení sebe sama v knize chybí. Můžeme tedy jen hádat, jak moc byli její blízcí upřímní a jestli je nezaslepila oddanost a láska k hrdince.

Knížka se mi četla velmi dobře, ona výše zmiňovaná poetičnost se mi líbila, občas jsem si některé věty přečetla i vícekrát a užila si tak neotřelý svěží text. Byť mi hlavní hrdinka do oka příliš nepadla a měla jsem pocit, že si ji její blízcí až moc idealizují, líbilo se mi nahlédnout do jejího pestrého života plného lásky, radosti i smutku.

Počin Devět tváří tebe ocení především milovníci netradičních příběhů, snílkové a romantické duše.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knihu si můžete zakoupit na eshopu.

Až to budeš číst

Když se Iris Maseyová ve třiatřiceti letech dozví, že jí rakovina sebrala zbytek života, takže za půl roku už tady nebude, rozhodne se své pocity ventilovat prostřednictvím blogu, na kterém se svěřuje se svými pocity a úvahami o životě i smrti. Přála si, aby po ní něco zůstalo. Vysněné pekařství už nikdy neotevře, ale chtěla by, aby po její smrti blogové zápisky vydal její šéf Smith knižně. S tím nesouhlasí Irisina sestra Jade, a ještě ke všemu se do všeho až příliš horlivě motá i nový stážista Carl, jehož Smith po Irisině smrti najal.

Mary Adkinsonová si pro svůj debut vybrala formu vyprávění, která se neobjevuje příliš často, ale takto formovanému dílu dodá na atraktivitě – je psán v dopisech, mailech a sms. Díky tomu nejsou hrdinové líčeni polopaticky a do detailů, jejich charakterové vlastnosti si vyvodíte na základě korespondence, kterou mezi sebou vedou. A vězte, že to bude hodně zajímavé. Taky vám poleze na nervy až příliš horlivý Carl? Mně tedy hodně, ale bez něj by to nebylo ono. Každá postava vybočující z tradičního povahového spektra oživuje příběh a dodává mu jiný rozměr. Iris je navíc zajímavá tím, že se s ní seznamujeme až po její smrti.

Román Až to budeš číst by mohl být jakousi pochmurnou sondou do života umírající ženy a jejich truchlících blízkých, ale tak tomu vůbec není. Korespondence mezi Smithem, Jade a Carlem je všechno, jen ne ponurá. Smutek z ní vyzařuje, a bylo by chybou, kdyby to bylo naopak, ale zároveň je celý koncept (nejde o souvislý děj, ale o shluk různých příhod, momentů, vzpomínek a okamžiků) prodchnut humorem a dávkou ironie i sarkasmu. Irisin blog je sice fiktivní, vytvořen autorkou pro účely příběhu, ale působí velmi autenticky, nechybí mu ani mnohdy pichlavé komentáře, stejně jako to bývá u skutečných blogových příspěvků.

Považuji tuto knížku za jednu z nejlepších, které se mi během tohoto roku dostaly do rukou. Dojemná, nádherná, plná sarkastického humoru, prostě stejná, jako je život sám.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, na jehož eshopu si můžete knihu koupit.

Heidi a její kamarádi

Heidi znají asi téměř všichni dospělí, kteří vyrůstali na půvabném, leč místy smutném vyprávění Johany Spyriové. Malé děvčátko může učarovat i dnešním dětem, protože pro malé české čtenáře jeho příhody převyprávěla Jitka Škapíková. Jak se Heidi dostala do hor k dědečkovi jste si mohli přečíst v knize Heidi, děvčátko z hor. Skončila tehdy tak, že citlivějším dušičkám asi ukápla nejedna slza. Ale teď tady máme pokračování, které vyšlo pod názvem Heidi a její kamarádi. Tak co myslíte, bude optimističtější?

Heidi zastihujeme tam, kde jsme ji v prvním díle opustili, v městském domě, kde žije nemocná dívenka Klára. Heidi má Kláře dělat společnost a také se vzdělávat. I když se k ní děvče i jeho otec chovají laskavě, není tam šťastná. Chybí jí dědeček Alp, kamarád Petr, chybí jí hory a volnost. Navíc musí poslouchat protivnou hospodyni, která její svobodnou dušičku vůbec nechápe. Heidi chřadne a chřadne. Doktor, kterého k ní zavolali, doporučuje, aby děvčátko poslali domů, jinak to dopadne špatně. Heidinu radost kalí jen jedna věc. Uvidí se ještě někdy s Klárou a jejími milými příbuznými, které si zamilovala?

Toto pokračování už není tak melancholické a smutné, jako první knížka. Pořád z něj vyzařuje dojemnost, protože sledujeme malou dívenku zcela ztracenou v pro ni neznámém světě, zároveň už je děj trochu jiný. Prostor dostávají i vedlejší postavy, jejichž charaktery autorka rozvinula. Zamilujete si éterickou Kláru i jejího spravedlivého tatínka, stejně jako milého pana doktora. Dokonalou protivnou postavou je hospodyně paní Rotenmajerová, na níž se Johanna Spyriová vyřádila. Heidi se nepřestala kamarádit s Petrem, ale v jejím srdci je místo pro i Kláru. Chlapec, pro něhož je Heidi téměř sestrou, jen těžko vydýchává, že si jeho kamarádku nárokuje někdo jiný a proto provede něco, za což se pak stydí… Ale napravit se může každý, i Petr. Spisovatelka na Petrově příkladu vštěpuje dětem základy slušného chování a jemně poukazuje na to, jak se chovat k lidem.

Děti budou určitě nadšeny tím, jak se tentokrát Heidiny životní peripetie vyvíjejí a budou si užívat přátelství mezi Heidi, Klárou i Petrem. Autorka jeho prostřednictvím poukazuje na to, že kamarádský vztah může vykvést mezi rozličnými skupinami lidí, jež dělí majetek i společenská třída. Byť vcelku, zejména pro nás dospělé příběh vyznívá příliš idylicky a naivně, dětem má vštípit základní lidské hodnoty.

Laskavé, milé příhody divokého děvčátka opět převyprávěla Jitka Škápíková tak, že mu porozumí i dnešní malí čtenáři, kteří si Heidi i její kamarády určitě zamilují, stejně jako půvabné ilustrace Sofie Helfertové.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fortuna Libri, na jehož stránkách si knížku můžete zakoupit.

Můj tajný život

Chcete mít peníze, užívat si nevázaný a nezávazný život a nemít žádné finanční starosti? Dosáhnout takového cíle můžete několika způsoby. Úspěšně podnikat, dobře se vdát (či oženit), anebo, stát se luxusní společnicí, jste-li žena. Jako Lucie, která sepsala zážitky ze svého pikantního živobytí.

Luciino vyprávění nás hodí rovnou do akce. Mladá studentka si domluvila schůzku s majitelkou agentury zastupující luxusní společnice. Chce proniknout do světa, který je jen pro odvážné a otrlé. Postupem času vyzkouší agentur více, aby si pak vybudovala stálou klientelu, díky níž může vést bezstarostný život, neohlížet se na peníze a užívat si sex, aniž by se musela vázat na jednoho muže, v klidu studovat a ještě se podívat do exotických destinací. Láká vás to? A co myslíte, je tohle pro každého? Ne, určitě není. Ale nic vám nebrání sednout si ke knížce a seznámit se s Lucií a jejím druhým tajným životem.

Erotickou literaturu nevyhledávám, ale Můj tajný život jsem si přečíst chtěla, protože mě zajímalo zákulisí tohoto pikantního zaměstnání a taky samotná Lucie – co ji vedlo k tomu, že se stala luxusní společnicí. Obojího se mi dostalo vrchovatě. Oceňuji upřímnost autorky a hrdinky v jedné osobě. Střípky jejího vyprávění vycházejí ze stejnojmenného blogu, který si vede.

Jednotlivé kapitoly jsou pojmenovány po osobách, které zanechaly stopu v Luciině profesním životě. Prostřednictvím jejího vyprávění tak zjišťujeme, jací byli klienti, s nimiž se stýkala, Lucie popisuje nejen praktiky, jež spolu provozovali, ale přiblížila i zákulisí pikantní profese a také své rodinné zázemí.

Styl, kterým knihu napsala, je osobitou výpovědí, jakýmsi záznamem. Občas může působit chaoticky, protože Lucie ve vyprávění odbočuje, často se vrací do minulosti. Někomu toto odbočování může vadit, mně to přišlo, jako když jsem s někým na kafi a probíráme vše možné, tak, jak to zrovna přijde na přetřes.

Bavíme se o erotice, takže je asi jasné, že se nekoná žádná příručka pro řádové sestry. Lucie má sex ráda a nebojí se to přiznat, natož napsat. Bát se však nemusíte, byť je velmi otevřená, není vulgární ani laciná.

Můj tajný život si nehraje na nějakou extra „velkou“ literaturu, je to lehká oddechovka se zajímavým a hlavně atraktivním námětem. Lucie je přímočará, nebojí se přiznat, že miluje luxus, stejně jako naznačit, že v rodinných vztazích to není zrovna na jedničku.

To, že je Lucie luxusní společnicí, na čele vytetováno nemá, jak trefně poznamenává anotace. Na ulici ji nepoznáte, stejně tak netušíte, jestli se takto neživí třeba vaše příbuzná, kamarádka nebo sousedka. V každém případě se můžete prostřednictvím této knihy podívat, jak takový život vypadá.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fortuna Libri, na jehož eshopu si můžete knížku koupit.

Fotografie

Milujete rodinné příběhy s tajemstvím? To by se vám mohla líbit Fotografie autorky Debbie Rixové. Dvě dějové linie, dva životní osudy, dvě ženy, které spojuje rodinné pouto i síla překonávat překážky.

V současnosti se seznamujeme se Sophií. Je vdaná za pohledného lékaře Hamishe, pracuje na univerzitě, kde úspěšně rozvíjí kariéru antropoložky. S Hamishem si právě pořídili dům na klidném anglickém venkově a doufají, že by se jim mohlo podařit založit rodinu. Jenže neúspěšné pokusy o početí narušují manželství, Hamish se cítí odstrčený a Sophie nepochopená. Od problémů utíká do minulosti, s níž se setkává jak ve své práci, tak i ve vzpomínkách na babičku Rachael, k níž měla vždy velmi blízko.

V roce 1956 musela Rachael i s otcem urychleně opustit rodné Maďarsko a najít azyl v jiné evropské zemi, kde nehrozí nebezpečí. Nový domov najdou v Anglii. Rachael je plná smutku, v Maďarsku po neúspěšném povstání zahynul její manžel. Šťastná se cítí až na malém ostrůvku v Sardinii, kam odjíždí i s otcem, který zde provádí archeologické vykopávky. Možná je čas začít znovu a dát prostor i lásce, která na Rachael určitě někde čeká. Nebo ne?

Debbie Rixová propojuje dvě dějové i časové linie, které mezi sebou obratně proplétá. Tento způsob vyprávění je u čtenářů velmi oblíbený. Dává možnost nahlížet do historie, seznámit se s určitým obdobím – zde konkrétně je to konec padesátých let a nástin událostí bouřlivého roku 1956 v Maďarsku. Hrdinkami takových příběhů jsou většinou ženy, jejichž životy dělí desítky let, zároveň je spojuje nějaké konkrétní pouto. Ve Fotografii to jsou babička a vnučka, dvě silné osobnosti, jimž osud do cesty přichystal překážky, a je na nich, jak se s nimi srovnají. Většinou bývá jedna linie výraznější než druhá, v tomto příběhu jsou obě na stejné úrovni.

Spisovatelka napsala nádherný příběh plný emocí, který chytí za srdce především čtenářky. Mistrně propletla osudy babičky a vnučky a vtiskla jim nejen výrazné charakterové rysy, ale podařilo se jí nastínit správnou atmosféru tam, kde to bylo třeba – ať už popisovala revoluční vřavu v Maďarsku, poválečný ruch Londýna, zapadlou pláž ve slunné Itálii, či romanticky zasněžený New York. I jen malý detail, sotva postřehnutelný, tvořil důležitý kamínek v mozaice tohoto příběhu.

Ve Fotografii se objevuje velké množství postav, které jako satelity krouží kolem hrdinek. Většinu z nich si zamilujete a oblíbíte. Mně osobně neseděl jen Hamish, Sophiin manžel, jehož chování bylo místy dětinské a sobecké.

I když si Debbie Rixová pro svůj román zvolila často používané téma, v němž kombinuje rodinné tajemství s láskou, podařilo se jí vytvořit příběh, který neupadá do klišé. Se Sophií i Rachael zjistíte, jaké to je, když vás v životě potkají těžké chvíle a jak se s nepřízní osudu vyrovnat.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knihu můžete koupit na eshopu.

Co padá z nebe

Finská literatura. Co se vám vybaví na první dobrou, Mika Waltari? Většině lidí asi ano, ani já nejsem výjimkou. Abych si rozšířila obzory, sáhla jsem díky nakladatelství Beta po vcelku nenápadné knize s názvem Co padá z nebe.

Náhody, náhody, náhody. Právě ty hrají velkou roli v komorním díle, které není jen tak pro každého, to si dovolím upozornit předem. Stojíte-li celý život nohama pevně na zemi a nic vás nedokáže z vaší životní osy vychýlit, zřejmě si knížku neužijete tak jako my snílci, hloubavci a věční přemýšlivci.

Co na vás může spadnout z nebe? Na Saařinu maminku dopadl kus ledu. Zcela nečekaně, byla to náhoda. Kdyby ten den nezůstala doma a jela s rodinou pryč… Kdyby nestála přímo na verandě, ale někde stranou… Kdyby… Ne, takhle to nefunguje. Saařina maminka je mrtvá, tatínek zdrcený žalem a malá, osmiletá holčička se snaží pochopit zákonitosti náhod. Jako třeba to, že teta Annu už podruhé v životě vyhrála v loterii a nemůže se z toho vzpamatovat, dokonce upadne do několikatýdenního spánku. Náhody, dobré i špatné, nás prostě životem provázejí, ať už si to uvědomujeme, či ne. Příkladem je třeba skotský rybář, s nímž si Annu dopisuje, a který byl čtyřikrát zasažen bleskem…

Co padá z nebe není souvislým příběhem. Nejprve sledujeme vyprávění malé Saary zaměřené na to, co se stalo její mamince. Z jejího úhlu pohledu sledujeme život malé a semknuté rodiny, vidíme svět očima malé dívenky. Autorce se podařilo skvěle vystihnout dětské nahlížení se vší bezelstností a upřímností, která je dětem vlastní. Velmi dojemně působí Saařino vnímání maminky, to, jak ji viděla, jak si ji zapamatovala. V další části čteme korespondenci mezi Annu a rybářem ze Skotska, dvěma lidmi, jimž do životů zasáhly náhody. Třetím příběhem se opět vracíme k Saaře a jejímu tatínkovi. Tentokrát uplynulo pár let a do jejich života vstoupila nová osoba.

Trochu mi to připomnělo legendární Knoflíkáře. Tím, jak byly příběhy koncipovány a propojeny. Jedná se o čtení pro čtenáře, kteří rádi přemýšlejí, hledají odpovědi a kniha pro ně není jen předem daný děj. U téhle knížky jsem hodně přemýšlela a vžila jsem se především do Saary, která se mi hodně líbila, zejména její vášeň pro Hercula Poirota. A taky bych si dokázala představit, že by autorka psala čistě jen o Annu, což je vedle hloubavé holčičky taky velmi zajímavá postava.

Stále nad něčím přemýšlíte? Zajímá vás, proč se něco stalo zrovna vám? Je ve vás pořád kus malého dítěte s bohatou fantazií? Tak v tom případě zkuste finskou spisovatelku Selju Ahavu a její Co padá z nebe.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, kde si můžete titul také koupit.

Puls

Hola, hola, Stephen King volá! Ale víte co, nezvedejte ten zatracený telefon! Proč? Uvidíte sami, tahle kniha, byť od prvního českého vydání v překladu mé oblíbené Lindy Bartoškové uplynulo úctyhodných čtrnáct let, neztrácí nic ze své aktuálnosti a čtivosti. Je tady Puls.

Vypadá to na den, úplně stejný, jako kterýkoli jiný. Je 1. října, lidé se rodí, umírají, žijí. Výtvarník Clayton Riddel zrovna přemýšlí nad svou situací. Podařilo se mu uzavřít smlouvu s vydavatelstvím komiksů, takže může konečně dokázat manželce, že je schopen zabezpečit rodinu. Doufá, že se mu podaří obnovit narušený vztah, už kvůli synovi, který je pro něj vším. Claytonovo přemítání se odehrává ve frontě na zmrzlinu. Spolu s ním si ji chtějí dát elegantní dáma, stejně jako dvě bezstarostné teenagerky. Stane se však cosi divného. Apokalypsa. Konec světa. A stačí k tomu je jedno, použít mobilní telefon.

Puls se mi do rukou dostává podruhé, a já jsem byla hlavně zvědavá na to, jak na mě bude s odstupem času působit. V době, kdy jsem ho četla poprvé, jsem mobilní telefon sice měla, ale nepoužívala jsem ho v takovém rozsahu jako dnes, kdy z něj nejen volám a píšu SMS, ale především mi slouží k zábavě a jako online kancelář :-). Můžu říct, že lehce nepříjemný pocit mě provázel i současné době při představě, že můj telefon (stejně jako přístroj lidí v mém okolí) může způsobit katastrofu a šílenství. Nápad, že by právě z této relativně nenápadné věcičky mohlo vzejít zlo, je perfektní.

Stephen King opět dokazuje, že ví, O ČEM píše, stejně jako to, že ví, JAK o tom psát. Je vemlouvavý a dokáže navodit atmosféru a pocit napětí a jistého neklidu, zvlášť, když si uvědomíte, že mobil má dnes k ruce přišitý skoro každý bez rozdílu věku. Opět vás nechává sympatizovat s hlavními hrdiny, aby vám některé z nich v průběhu děje vzal, aniž byste to tušili (a chtěli). Autor dal dohromady lidi, kteří by se za jiných okolností asi nespřátelili, díky Pulsu mezi nimi vzniká těsné pouto a vy jim prostě musíte fandit.

Puls je akční od prvních stran, než se stačíte rozkoukat, už kolem vás procházejí zombíci zničení Pulsem, Clayton a jeho přátelé absolvují road trip, po kterém netoužili ani ve snu, a vy přemýšlíte, jestli telefon ležící vedle vás máte vzít do rukou nebo ne. Je to prostě King. Vyděsí, znejistí, naštve, především ale potěší.

I když se Puls pro mnohé čtenáře asi nestane nejlepší kingovkou a ti budou autorovi vytýkat opět a znovu jistou rozvláčnost, ukecanost a odbočování všemi možnými směry, díky námětu se zařadí mezi ty nejzajímavější, jejichž smysl je i v něčem jiném než v neustálých akcích a napětí. Přinutí trochu přemýšlet o tom, co nám přinášejí moderní technologie.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, na jehož eshopu si knížku můžete zakoupit.

Svědectví modrých koní

Londýn, rok 2010. Elle a Tobymu zemřela matka. Mladá žena se probírá pozůstalostí, knihami, starými fotkami a deníky. A je to právěj jedna z fotek, která spouští stavidla vzpomínek. Ellla chce zjistit, co se stalo, když se v roce 1987 její rodina pokusila o útěk z NDR, který nedopadl dobře. Matka skončila ve vězení, kolem otce je plno nejasných otázek, stejně jako okolo nejmladšího bratříčka Heika, kterého už potom nikdy neviděli…

Sophie Hardachová sice napsala fiktivní román, ale historické pozadí je naprosto reálné. To, co potkalo rodinu Elly a Tobyho, se stalo v mnoha domácnostech tehdejšího východního bloku. Sledujeme intelektuálně založené manžele Valentinovy, bohémy, pro něž je přizpůsobení komunistické diktatuře nemyslitelné. Vzpoura režimu je však vykoupena draho.

V ději se střídají dvě časové linie. Současná se odehrává v Londýně a Berlíně, stěžejní postavou je Ella a také Aaron, stážista v berlínském archivu, kde zpracovává dobové dokumenty, které vedla Stasi, tajná služba tehdejší NDR. Při práci se setkává s Ellou pátrající po zmizelém bratrovi. Její případ ho zaujme natolik, že se pokusí rozluštit jeho záhadu, i když to není zcela v jeho kompetenci.

V druhé se vracíme do roku 1987. Očima tehdy malé Elly sledujeme život ve Východním Berlíně. Valentinovi bydlí poblíž Berlínské zdi a to, co děje za ní, je těžce zapovězeno. Ella popisuje běžný chod rodiny, z jejího pohledu máme jako na dlani vztah rodičů, který není příliš šťastný. O dívenku a její brášky se stará především babička, zatímco rodiče jsou příliš zaujatí svými životy a politickými názory.

Autorka se dokázala vcítit do malé holčičky, která je chytrá a velmi bystrá, zachytí spoustu věcí, jenž nejsou primárně určeny pro její uši, ale neumí je vzhledem ke svému věku vyhodnotit. O to víc je její pohled bezelstnější a hlavně přirozený. Dospělá Ella zůstává v jádru citlivou duší a sympatickou postavou celého příběhu.

Německá poválečná historie se v románech objevuje podstatně méně, ale vůbec to neznamená, že není zajímavá. Život za Berlínskou zdí nebyl lehký, jakékoli odchýlení od dobové diktatury bylo trestáno tvrdě, což zjistíme, když se s Ellou vydáme do bývalé věznice, kde byla zavřená její matka.

Svědectví modrých koní je knihou, která by vám neměla uniknout, pokud se zajímáte o poválečné dějiny Evropy, zajímá vás život za železnou oponou. Příběh je lehce nostalgický, nahořklý, nechybí mu empatie a citlivost, což je znát především u scén, kdy dospělá Ella pátrá po Heikovi. Sophie Hardachová napsala komorně laděný příběh z dob jen nedávno minulých, jejichž historie se týkala i nás.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, na jehož eshopu si titul můžete koupit.

Cukrárna v Paříži

Julie Caplinová přichází s třetím románem ze série Romantické útěky. Po skořicově laděné Kavárně v Kodani a Pekárně v Brooklynu plné sladkých dortíků je tady elegantní a šarmantní Cukrárna v Paříži.

Nině táhne na třicet a dosud si neujasnila, co by chtěla v životě dělat a čeho dosáhnout. Početná rodina ji jako benjamínka opečovává, ale Nina cítí, že by se z těsných pout potřebovala vymanit a zkusit žít na vlastní zodpovědnost. Přijímá proto nabídku práce, kterou nabízí nejlepší kamarád jejího bratra a odjíždí pracovat jako jeho asistentka. Sebastian si totiž zlomil nohu a potřebuje pomoci s cukrářskými kursy. Nina cítí v kostech, že zrovna cukrařina by mohla být správnou volbou. Jenže je tady jeden problém. Sebastian. Kdysi do něj byla zamilovaná, kdysi se před ním ztrapnila. Má pocit, že ji od té doby nesnáší. Dokáží spolu a vedle sebe pracovat, aniž by mezi nimi létaly jiskry napětí? A co vysněná práce, podaří se Nině uspět navzdory přehnané péči příbuzných?

Obě předchozí knihy jely na vlně romantiky a dobrého mlsání, výjimkou tedy není ani Cukrárna v Paříži, která se zajetých kolejí drží zuby nehty. Vůbec to nevadí, protože přesně to čekáme. Je to jako s receptem na zákusek, v němž základ zůstává stejný a obměňujete pouze ingredience v náplni. Opět máme v hlavní roli tápající hrdinku, která se musí rozhodnout, jakým směrem se v životě musí dát. A opět jí do cesty vstupuje muž, s nímž se jí zpočátku jen těžce vychází a musí si k němu prošlapat cestičku. Klišé se opakuje stejně jako v předchozích dílech, naštěstí však funguje. K tomu romantická Paříž a hora jemných a sladkých dezertů, na které máte díky detailním popisům přípravy chuť téměř permanentně.

Mezi hlavními hrdiny to jiskří od prvních řádků a i když se podstatná část děje točí mezi nedorozuměním, které mezi nimi stojí už řadu let, takže jsou na sebe jako kočka a pes, celou dobu cítíte chemii, která mezi nimi panuje. Prostě romance s příchutí sladkého dezertu.

Pokud nemáte náladu číst něco náročného, potřebujete odlehčit a máte rádi, když si hlavní hrdinové dopřávají vedle lásky i dobré jídlo a pití, série knih Julie Caplinové a zatím poslední Cukrárna v Paříži je skvělou volbou.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmpolis, knihu můžete koupit na eshopu.

Dobré ráno, žabko!

Nakladatelství Ocelot spadající pod internetové knihkupectví Megaknihy.cz kromě románů pro dospělé vydává i nádherné publikace pro dětské čtenáře. Titul Dobré ráno, žabko! je jednou z nich a vyšla v rámci edice Krátké příběhy z přírody.

Primárně je knížka určená dětem od jednoho roku, ale užijí si ji i děti starší – odzkoušeno na tříletém malém čtenáři.

Jak se rodí žabky? Potká žába svého žabího prince a je to jako v pohádce? My dospělí to víme, ale co mrňousové, jak jim nejlépe vysvětlit, jak malé žabičky přicházejí na svět? Dozví se to právě z této půvabné knížky, která je po výtvarné stránce velmi povedená.

Na každé dvoustraně se objevuje text složený z dvou tří vět, je psaný tiskacím písmeny, takže si jej mohou v pohodě přelouskat i začínající čtenáři. Děti se dozví, že žáby se líhnou z vajíček a než vyrostou, jsou z nich malí zvídaví pulci.

Kniha má nádherné ilustrace, výrazné, takže zaujmou na první pohled. Výtvarnice Agnes Baruzzi obrázky sladila do přírodních barev, převládají syté odstíny zelené a modré, které působí dobře na oči. Příjemným zjištěním po otevření bylo, že je kniha plná prostřihovacích okének, kterými si děti mohou prostrkovat prsty a zkoumat knížku po svém. Má listy z tvrdého papíru, takže je hodně odolná a vydrží i nemotornost drobných prstíků.