Kdysi spolu chodily na univerzitu, poté se jejich cesty rozešly, aby se po třiceti letech znovu spojily. Olivie a Lena, dvě ženy, které jsou nuceny po padesátce hledat nový smysl života. Když se náhodně potkávají na letišti, slovo dá slovo a ony si na měsíc vymění své domovy. Upjatá Lena zůstává v Charlestonu v elegantním Oliviině bytě, zatímco ta odjíždí na odlehlou chatu ve Virginii, kterou Lena kdysi zdědila. Co se během měsíce stane? Změní se životy obou zralých žen, pomůže jim výměna v tom, aby si uvědomily, co hledají a chtějí?

Vypůjčený život je dalším romanticky laděným příběhem z oblíbené edice 7lásky, kterou vydává nakladatelství Metafora. Tentokrát necílí na čtenářky mladší generace, ale na dámy, které již mají nějaké životní zkušenosti. Hrdinkám je totiž přes padesát, mají odrostlé děti a trable s manželi. Nejsou to mladé dívky, jež by se bezhlavě vrhaly do dobrodružství. Ale i ony mají svá tajemství a trápení, která si musí vyřešit. Nesmělá Lena rozkvétá v rušném Charlestonu, který podněcuje její odvahu, aby udělala zásadní životní změnu. Totéž pociťuje i energická Olivie, jež najde klid v poklidném prostředí malého virginského městečka. A co muži, mají v jejich světě ještě místo? Nechte se překvapit, řeknu jen, že kromě dvou vypravěčských hlasů v podobě Olivie a Leny, jejichž pohled je zprostřekován er-formou, taktéž promlouvá i Alastair, Lenin nejlepší kamarád už od dětských let a teď nově soused Olivie.

Tato typická letní „sedmiláska“ je příjemným počinem, který je sice primárně zaměřen na zralejší publikum, ale bát se ho nemusí ani mladší čtenářky, třeba v něm najdou inspiraci a návod, jak žít, kdyby náhodou musely někdy svůj dosavadní život restartovat a překopat od základů.

S oběma hrdinkami zažijete chvilky veselé, hořké i kyselé. Ale život už takový je, znáte to, když vám dá citrony, tak z nich uděláte limonádu, že. Stejným heslem se po výměně začnou řídit taky Olivie a Lena. Možná bude děj chvílemi působit lehce motivačně, ke konci až příliš idylicky, kdy ženy do cesty dostanou spoustu náhod, ale ruku na srdce, víme, přeci, co máme před sebou, takže dobré věci předpokládáme automaticky.

Lena i Olivie se díky výměně dostávají do atraktivních prostředí – jak Charleston se všemi typickými aspekty, tak i poklidný virginský venkov mají něco do sebe. Ashley Farleyové se podařilo vystihnout kontrasty mezi oběma lokacemi a vyzdvihnout jejich silná místa. Během čtení jsem měla chuť podívat se do obou destinací, užít si živočišný Charleston se všemi jeho chutěmi a vůněmi, stejně tak zakotvit v útulné chatě, zachumlat se pod deku, pít horký čaj, číst knížku a vnímat praskot polen v krbu.

Jedná se o lehké odpočinkové čtení, které oplývá příjemnou atmosférou, přestože někdy na obě hrdinky padá všechno, co může. Autorka v něm poukazuje na to, že nikdy není pozdě začít znovu, jít dál a vyšlapat si novou životní cestu.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knížku si můžete koupit na eshopu nakladatelského domu Grada.

Co ve vás evokuje název Nekonečně dlouhé odpoledne? Cítíte líné horko a chuť ledové limonády, v níž se pomalu rozpouští kostky ledu? Slyšíte vrzavý zvuk houpačky na verandě, vnímáte rozpálenou trávu pod nohama? Tak to cítíte správně. Ocitli jste se v Kalifornii, v létě roku 1959. Domy v Sunnylakes mají bezchybnou fasádu, květiny v truhlících vypadají pořád čerstvě, i když se je žhoucí slunce pokouší dostat dlouhými paprsky, stejně jako trávníky, zastřižené pěkně po vojensku. Přesně takhle vypadá i dům Joyce Haneyové. Jen v kuchyni na podlaze je krev, která by tam být neměla. Joyce zmizela beze slova vysvětlení, za sebou nechává dvě malé vystrašené dcerky, které nachází pomocnice Ruby Wrightová. Ta zrovna přijela k Haneyovům uklízet, ale místo toho nakonec skončila ve vazbě jako podezřelá. Proč? Byla na místě činu a navíc nemá barvu kůže, která rezonuje se snobským, stepfordsky laněným Sunnylakes. Případ záhadného zmizení přistává na stole detektiva Micka Blanka, outsidera místního policejního sboru. Ruby pomůže z vazby, ale aby rozpletl nitky vedoucí k vyřešení kauzy, potřebuje její pomoc. Mladá hospodyně má o obyvatelích Sunnylakes poměrně velký přehled, ale je vzhledem k rasisticky smýšlejícímu okolí poměrně skeptická. Podaří se zajímavé dvojici proniknout k jádru věci a zjistit, co se s Joyce Haneyovou stalo?

Nekonečně dlouhé odpoledne je detektivně laděným románem, který svůj žánr výrazně přesahuje. Nabízí psychologickou tématiku v podobě tlaku tehdejší americké společnosti na ženy. Ty měly být vesměs v domácnosti, pečovat o děti a manžela a neustále rozdmychávat představu amerického snu. Někdy je však těžké v této škatulce fungovat, což byl případ Joyce. Měla by být vděčná, že se tak dobře vdala, měla by se radovat z krásných dcer, měla by…

Kromě stěžejní zápletky je do příběhu také zakomponován problém rasové segregace. V tom počin výrazně připomíná dnes už notoricky známý Černobílý svět. Bílé dámy jsou zvyklé, že jim domácnost uklízejí barevné pomocnice, ale kdyby mohly, držely by se od nich na nekonečně dlouhou vzdálenost. Vznikají tak mnohdy absurdní situace, zároveň bují nepokoje a stávky posilující všeobecný neklid ve Státech.

Svérázný a nesmírně sympatický detektiv Mick Blank tvoří s Ruby Wrightovou dvojici, již si oblíbíte na první dobrou. Jsou hlavními hlasy celé knížky, kapitoly jsou vyprávěny er-formou z jejich pohledu. Do třetice je doplňuje samotná Joyce, která se zpětně vrací do onoho osudného dne, kdy zmizela. Nahlédneme do jejich soukromých životů, stojících na protipólech americké společnosti. Mickova minulost je poměrně zajímavá, Inge Vesperová ji nakousne jen zlehka, dokázala bych si představit samostatný román jen o něm. Stejně tak by bylo zajímavé sledovat další Rubyiny životní kroky.

Jestli o některém románu můžu říct, že oplývá atmosférou, která mu dominuje, je to právě Nekonečně dlouhé odpoledne. Horko sálá z každé stránky, potíte se spolu s aktéry příběhu, protože tohle je naprosto autentické a přesné. K tomu přidejte žár podněcovaný rasovými nepokoji, trochu nudy paniček žijících na typickém americkém předměstí, pár drbů a pomluv. Kdo by se divil, že pak stačí drobný podnět, jiskra, která ve finále spálí všechno kolem sebe.

Inge Vesperová mě překvapila. Není rozenou Američankou, přesto se jí podařilo přirozeným způsobem nastínit dobovou atmosféru i onen adorovaný americký sen. Jeji počin by neměl zapadnout, je jedním z těch, které se zabývají závažnými tématy hýbajícími společností.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knížku si můžete koupit na eshopu nakladatelského domu Grada.

Vzpomínáte si na Vitu Caseyovou? Dívku, která musela utéct z domova, aby se vyhnula pomstě? Vyprávěl o ní román Dívka na útěku z pera Joanny Reesové. Vitě neustále hrozilo nebezpečí, byla nucena opět uprchnout, tentokrát z Londýna do Paříže. Podařilo se jí to? Jak si vedla, zjistíte, když se začtete do očekávaného volného pokračování nazvaného Cizinka v Paříži.

V metropoli módy se Vita ocitá i s kolegyní Nancy. Obě pracují v kabaretu, Nancy tancuje a Vita dělá garderobiérku, což jí umožňuje v rámci možností jistou anonymitu. Jenže kamarádka se čím dál víc propadá do pekla závislosti na drogách a Vitu jako závaží táhne s sebou. Mladá žena tak využije příležitost pracovat pro významnou návrhářku Jenny Sacredoteovou, zatímco Nancy odjíždí za rodinou do Států, aby se ze závislosti vyléčila. Na Vitu čeká nový svět. Ocitáme se v roce 1928, zlatý věk vrcholí a Paříž je zdrojem zábavy, inspirace a lásky, ale také nebezpečí, pořád je tady někdo, kdo se Vitě chce pomstít.

Na pokračování Dívky na útěku jsem se těšila. Přece jen jsme Vitu opustili v poměrně dramatickém okamžiku, který nahrával novým příhodám a dobrodružstvím. A taky že ano, Cizinka v Paříži pokračuje ve vysoce nasazené laťce, a to velmi dobře. Děj je dynamický, bez hluchých míst a zbytečné vaty. Postavám jejich chování uvěříte, zejména nad Vitou zakroutíte nejednou hlavou, protože je velmi bezprostřední, naivní , proto má problém odpoutat se od sobecké Nancy. V knize prožijete nejeden dramatický okamžik, Joanna Reesová si pohrála s dynamikou a servíruje akční společenský příběh s prvky romantiky – ta v Paříži chybět nesmí.

S Vitou nahlédneme do zákulisí módního světa, který je pro mnohé velmi atraktivní, zažijete večírky, kde alkohol teče proudem a zábrany mizí s každým novým vdechnutím magického bílého prášku… Tohle je Paříž konce dvacátých let minulého století, doby, která byla rebelem všech historických epoch.

Cizinka v Paříži opět končí tak, že Vitu zanecháme u dalšího životního milníku, a můžeme se jen dohadovat, co ji čeká dál. Mezitím si můžeme zpříjemnit čas čtením dalších vynikajících románů, které má na svém kontě nakladatelství Metafora. A že je z čeho vybírat!

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knihu můžete zakoupit na eshopu nakladatelského domu Grada.

Máňa a Eva jsou sestry, dvojčata. Místo toho, aby si byly celý život nablízku, musí se v osudném roce 1938 rozdělit kvůli válce, kvůli nenávisti některých lidí. Zatímco Eva zůstává v Praze, Máňa je nucena emigrovat. Dostává se do Austrálie, kde začíná úplně znovu. Sestrám zbývají sporadické návštěvy, pokud se Máni podaří ušetřit nějakou tu korunu, aby se podívala domů. Mezitím žijí každá své životy, v lecčems podobné. Eva se stará o vnuka Luďka, jehož maminka odjela na zahraniční zájezd s Černým divadlem Jiřího Srnce, Máňa v Austrálii pečuje zase o vnučku, jíž všichni říkají Malá Liška. Bezelstnýma dětskýma očima sledujeme (ne)obyčejné životní cesty dvojčat. Jak své babičky Luděk a Malá Liška vnímají? A svět, v němž žijí?

Možná vás překvapí, že se australská spisovatelka zaobírá českou historii a umně ji komponuje do svého románu. Favel Parretová útlým počinem vzdává hold statečným ženám, které nikdy nesklonily hlavy před těžkými situacemi a vždy kráčely hrdě dál. Stejně tak je knížka poctou Černému divadlu Jiřího Srnce – on sám se v příběhu také objeví a působí velmi uhrančivě.

Ocitáme se v roce 1980, střídavě v Melbourne a v Praze. Luděk i Malá Liška nám představují své běžné dny, všednost a obyčejnost je vnímána jejich pohledem, tak čistým, jak to umí jen děti. Luděk je svazován steskem po mamince, utíká proto do svého vlastního světa, odkud se vrací k babičce, do bytu, kde se cítí nejbezpečněji. A Malá Liška? I pro ni je domov přístavem, pevně ukotvený milujícími prarodiči. S nimi se cítí nejlíp. Je šťastná, když pozoruje babičku, jak připravuje skromné jídlo, je spokojená, když se nadechne vůně dědečkova tabáku, který pěchuje do fajfky.

Jsou to drobnosti, detaily, které činí knížku A v srdci láska zajímavou. Favel Parretová se ukazuje jako vnímavá pozorovatelka, jejíž síla tkví právě v popisech. Používá poetický jazyk, malebné věty, poselství skrývá mezi řádky. Příběh nemůžete jen tak zhltnout, byť má jen něco málo přes dvě stě stránek a dáte ho za jedno dvě odpoledne. Musíte si ho vychutnat, číst mezi řádky a vnímat ho takt, jak vám ho podávají Luděk a Malá Liška. Jejich prostřednictvím se autorka vyznává z lásky ke svým prarodičům, díky nimž prožila krásné dětství.

Je třeba vnímat každou stránku, protože autorka střídá jak pohledy obou vypravěčů, tak i dějové linie. Není to knížka pro každého, na to bych chtěla upozornit. Je to jako s Malým princem, musíte hledat uvnitř, ne vně. Není to příliš akční, čtení vyvolává pocit jakési příjemné zamlženosti, jako byste zpomalili, abyste mohli vnímat křehkost a jemnost spisovatelčina projevu.

Pokud hledáte něco „fajnového“, nevšedního, co se neveze na mainstreamové vlně popularity, pokud si chcete přečíst knižní bonbónek, který se nehltá, počin Favel Parretové je ideální volbou.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knížku můžete koupit na eshopu Nakladatelského domu Grada.