Ke knize Přitažlivost planety Krypton jsem zprvu přistupovala s rozpaky, protože někdo z mých oblíbených knižních blogerů říkal jo a další zase, že moc ne, tak si vyberte. Udělala jsem si obrázek sama a říkám, že jo. 🙂Tak nějak mě napadlo, že by to mohlo vyjít, Jiří Mádl mě už mile překvapil jako režisér (Pojedeme k moři), tak proč ne i jako spisovatel? ➡️ Příběh nabízí zajímavé téma s občas lechtivými scénami, které mě trochu zaskočily, protože je autor vysypal hned na prvních stránkách, ale pohybujeme se ve virtuálním prostoru, na Xchatu, tak proč ne, že? 🤭 ➡️ Pak se z toho vyvinula slušná psychologická sonda do životů mladých lidí, Martina a Veroniky, kteří si slíbili, že se nikdy nepotkají a budou si jen psát, tudíž k sobě mohou být hodně upřímní. ➡️ Jirka Mádl ukázal, že umí psát. Umí se dobře vyjadřovat, má bohatou slovní zásobu a dobře popisuje prostředí, v němž se hrdinové pohybují. ➡️ Pracuje s emocemi, zabývá se traumaty, která mohou člověka rozhodit na celý život. ➡️ Hodně se mi líbila Veroničina linka, je hodně emotivní a přinutí k zamyšlení. ➡️ Tak jestli se rádi noříte do složitých životů druhých, mohlo by se vám to líbit.
V roce 1948 tehdejší Československo přijalo tisíce řeckých uprchlíků, kteří utekli z vlasti zmítané občanskou válkou. Mezi nimi bylo i velké množství dětí bez rodičů. Desetiletá Sotiria se spolu s dívenkou Koulou, jež vůbec netuší, jaké je její celé jméno a kam se poděla matka, ocitá v dětském domově. Po čase se Sotiria setká s rodiči a sourozenci, Koula se stává součástí rodiny. Osudy obou hrdinek a jejich příbuzných sledujeme v románu zabírajícím sedmdesát let.
Přirozeným, velmi čtivým způsobem autorka vylíčila život řecké komunity, kterou zastupují dvě naprosto odlišné postavy, Sotiria a Koula, jež přes veškeré viditelné rozdíly mají spolu hodně společného, obě hledají své řecké kořeny a snaží se zapadnout do života v socialistickém Československu.
Sotiriu a Koulu sledujeme od dětských let až po poslední etapu života. Pozorujeme je ve zdánlivě obyčejných situacích, které obě ať už spolu, nebo každá za sebe, prožívají.
Zároveň román připomínkou toho, jak šel čas v naší vlasti po roce 1948, až po současnost. Jsme svědky komunistických procesů a sledovaček, zažijeme pád okupačních vojsk v roce 1968, sametovou revoluci i euforii po ní.
Sága Až uvidíš moře od Scarlett Wilkové je pro mě dalším titulem, který mi utkvěl v hlavě, o jeho hrdinech pořád přemýšlím. Sotiria i Koula jsou velmi výrazné hrdinky, působí autenticky, spolu s nimi prožíváte jejich životní kotrmelce. Občas nad jejich jednáním zakroutíte hlavou, jindy je chápete.
Pokud milujete příběhy obyčejných lidí, které vlastně obyčejné nejsou, ale skrývají spoustu dramatických situací, román Až uvidíš moře se vám určitě líbit bude. Je to pravé ořechové pro fanoušky Aleny Mornštajnové, Lenky Chalupové a Karin Lednické, jež svými knihami právě takové osudy představují.
Vůbec nechápu, jak jsem mohla tuto knížku tak dlouho odkládat! Nádherný příběh o přátelství, které je na první pohled pevné, ale znáte to, když ho něco rozleptá, nejde už slepit zpátky. Příběh o rodinných poutech, o strachu jít dál se odehrává v současné Austrálii, kterou mám jako knižní destinaci moc ráda.
Nádherně napsáno, užívala jsem si každou stránku, je to přesně ta knížka, která vám po přečtení na dlouho ulpí v paměti. Křehké, dojemné čtení, škoda, že o románu není víc slyšet, zaslouží si to.
Další v řadě povídkových knížek Stephena Kinga je sbírka nazvaná podle úvodního příběhu Mlha. Obsahuje dvaadvacet povídek, které vás ve valné většině přinutí aspoň trochu se bát. Mě tedy ano, a u mě je to opravdu co říct, obecně se u knížek nebojím.
Hned první povídka, nejdelší z celého souboru, Mlha, je naprosto úžasná, vtáhla mě hned od prvních stránek, protože i přes relativně klidný začátek tušíte, že to nebude jen tak. Laděná je trochu do sci-fi kabátku, je hodně sugestivní a na paškál si bere chování lidí v krizových situacích. Je to jedna z těch, u kterých jsem měla pořádně nahnáno (čtěte v noci, když kolem vás všichni spí, a budete mít taky.)
Další výraznou povídkou je Opice, v níž se seznámíme s dětskou hračkou, která svým majitelům přináší bolest, strach a smrt. Je hororově laděná a svým námětem připomíná klasické povídky tohoto žánru, jaké psal třeba Poe.
Zamlouvala se mi i povídka Jaunt, v níž King zpracoval dost zajímavé téma teleportace lidí na jinou planetu. Má to však jednu podmínku – dotyční musí být v bezvědomí. Jaunt je taky napsán jako sci-fi a musím říct, že bych si ji dokázala představit v románové podobě.
Prám je dalším sugestivním počinem, po jeho přečtení jsem neměla dobré sny. Asi byste je taky neměli, kdybyste jako hrdinové povídky uvízli na prámu uprostřed jezera a nemohli nikam, protože kolem vás by byla podivná olejová skvrna požírající vše živé…
Dost jsem si užila i další příběhy – Zde jsou tygři, Zkratka paní Toddové, Kšefty na svatbě, Nezmar – toho obzvláště doporučuju a záměrně nic neprozradím, budete koukat!
Byť jsou některé povídky trochu slabší a zasloužily by si, aby je King trochu víc propacoval a šel do hloubky, celek je pořádně vymazlenou, hororově a tentokrát i z poměrné části do sci-fi laděnou sbírkou, kterou stojí za to si přečíst. Kingovi se podařilo v každé z historek vyvolat pocity strachu či obav, popisy jsou hodně působivé, živé a dost podněcují čtenářovu fantazii. Chladné a tmavé jezero z povídky Prám, ze kterého není úniku, mám pořád před očima.
Nechybí opět úvodní slovo ke čtenáři, na které se vždycky těším, a na konci knihy pár poznámek k jednotlivým povídkám, takže si uděláte ucelený obrázek o jejich vzniku.
Soubor povídek Mlha by určitě Kingovým fanouškům uniknout neměl, považuji ho za jeden z nejlépe sestavených, které se mi od něj dostaly do rukou.
Laura se ani po dvou letech nedokáže úplně vzpamatovat ze smrti milovaného manžela, s nímž byla od dětských let. Jejich školní přátelství se vyvinulo v milostný vztah a vyústilo ve šťastné manželství, které násilně přetrhla nelítostná smrt. Jednoho dne Laura odpoví na neotřelý inzerát s nabídkou prázdninové práce v kavárně v Dorsetu a odjíždí i s otrávenými pubertálními dětmi a přestárlým psem vstříc novým začátkům.
Knížka nazvaná Léto v Kavárně nových začátků je velmi příjemnou a čtivou záležitostí, která potěší romanticky laděné duše. Jejím hlavním námětem je strach člověka z nového začátku, navazování dalších vztahů po smrti partnera. Lauře je pouhých pětatřicet, věk, v němž mnohé ženy teprve začínají zakládat rodiny, zatímco ta její se vlivem smutných okolností stačila už rozpadnout.
Ve své vlasti ostřílená autorka nabízí děj, u něhož budete už od počátku podvědomě tušit, jak dopadne. Lauře do cesty vstoupí muž, který je ideálním adeptem na nový vztah. Ale jak víme, není vše jednoduché a snadné, jak se na první pohled zdá. Lauru čeká spousta zážitků okořeněných situačním humorem i laskavostí. Během prázdnin potká spoustu lidí, kteří se jí a dětem navždy vryjí pod kůži a změní její náhled na lásku a přátelství. Není to žádná motivační kniha, ale příjemný příběh, jenž přivítají čtenářky Jenny Colganové.
Kromě příhod, jež Laura a její děti v Dorsetu zažijí, stojí za zmínku celá destinace, do níž je román zasazen. Dorset se vedle Cornwallu, Skotska, ostrova Guernsey či Orknejí stává mou oblíbenou lokací, kterou bych někdy chtěla navštívit osobně. Autorka nešetří popisy divokého pobřeží, cítíte vůni moře a záchvěvy větru, vnímáte syté jídlo a silný čaj.
Vedle Laury a jejích dětí se v knize objevuje několik dalších postav, které výrazně zasahují do děje. Majitelka kavárny Cherie, stálí štamgasti podniku se svéráznými povahovými rysy, zádumčivý veterinář Matt a miláček všech – pes Jimbo. Ti všichni tvoří stabilní pevnou kostru romantického příběhu s duší, který vám vykouzlí jemný úsměv na tváři a přinutí vás taky utřít pár slz – a ty od smíchu rozhodně nebudou.
U letního čtení s nádechem laskavosti si uvědomíte, jak je někdy těžké odrazit se ode dna a přijmout fakt, že i když se vám život rozpadl na kusy, můžete ho dát znovu dohromady, přestože už nikdy nebude úplně stejný.
Autorka knihy Debbie Johnsonová napsala i volné pokračování série, které se ponese ve vánočním duchu a v němž se v hlavní roli představí Lauřina sestra Becky. Máme se tedy na co těšit!
V roce 1928 cestuje doktorka Hannah Neumannová z Vídně do dánského nervového sanatoria, aby pomohla zabránit sebevraždám, které se tam v poslední době rozmohly. Nikdo si s nimi neví rady, lékaři netuší, jak je zastavit. Hannah rozvíří dlouho stojaté vody ústavu, studovala psychoanalýzu u samotného Sigmunda Freuda a začne ji na pacientkách praktikovat. Pravou ruku najde v ošetřovatelce Dagmar, která jí pomáhá najít příčiny úmrtí žen. Mezi nimi se zrodí nejen pracovní, ale především milostné pouto, které na sklonku dvacátých let minulého století bylo pro většinu tehdejší společnosti tabu. Podaří se ženám zjistit, co za záhadnými událostmi stojí? Má na smrt pacientek vliv úplněk, nebo je pes zakopán jinde?
Na rovinu přiznávám, že jsem měla s titulem Tajemství sanatoria, na který jsem se hodně těšila, docela problém. Zřejmě se naše cesty neprotnuly ve správný čtecí okamžik a k tomu byla moje očekávání jiná, než mi knížka nabídla. Nic to však nemění na faktu, že své čtenáře si určitě najde, jen já jsem nebyla tou správnou cílovou skupinou. Kdo ví, třeba za pár let ten správný čas na četbu nastane.
Napůl detektivní, napůl psychologický román cílí na čtenáře, který hledá netuctové čtení. Příběh je napsán způsobem, jenž nesedne úplně každému, jednotlivé dějové linie nejsou oddělené, linky Hannah a Dagmar se střídají s částmi, v nichž poznáváme jednu z pacientek, jíž se přezdívalo Kobyla. Chvíli trvá, než si na tento trochu nepřehledný způsob zvyknete, ale když se soustředíte, půjde to.
Autorka se zaměřila na život ve dvacátých letech minulého století. Ty byly sice zvány zlatým věkem a dávaly prostor bohémství, v některých vrstvách dobové společnosti však neměla jistá uvolněnost a odlišná sexuální orientace šanci.
Text je strohý a věcný, připadal mi odosobněný, jakoby spisovatelka Anne-Sophie Lunding-Sørensenová byla jen vzdálenou pozorovatelkou, do postav jsem se nedokázala vcítit. Na knížce oceňuji zajímavý námět, nervové sanatorium je pro čtenáře psychologicky laděných knih tou správnou lokací. V knize se autorka zabývá hned několika tématy, řeší otázku feminismu a postavení vzdělaných žen v upjaté společnosti, k tomu přidala i milostný lesbický vztah – ale nečekejte žádné pikantní a dekadentní scény, vše se odehrává v jemných a vkusných náznacích.
Pokud aktuálně hledáte lehčí četbu, nechejte si Tajemství sanatoria třeba na dlouhé zimní večery, kdy se na čtení lépe soustředíte. My se spolu s knížkou nepotkaly ve správnou dobu, ale věřím, že si své čtenáře najde a já si ji zkusím přečíst znovu s časovým odstupem.
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, knížku zakoupíte na eshopu.
Karla Gotta není nutné představovat, jako výrazný představitel hudebního světa zabodoval nejen doma, ale také v zahraničí, zejména v Německu. Rozhovorů, článků i knih o jeho osobě bylo napsáno velké množství, ať už byl autorem on sám, nebo někdo jiný. Pavel Klusák zpracoval Gottovu hudební kariéru v kontextu našich československých dějin a nebál se zabrousit do vod, které patřičně rozčeřil. Proč? Ukázal mnohonásobného Zlatého slavíka občas jinak, než jak ho známe z Gottových vlastních slov. Autor se přitom opírá o prameny a dokumenty, které kvůli knize pečlivě studoval, přesto může skalním fanouškům a těm, kteří si Mistra adorují, tzv. „šlápnout do hraček“ a rozbít iluze. Nebojte se po knížce nazvané Gott – Československý příběh sáhnout a nahlédnout na Karla Gotta střízlivýma očima hudebního publicisty a poznat bouřlivou etapu našich hudebních dějin.
Publikace je rozdělena do třiadvaceti kapitol, v nichž autor chronologicky popisuje Gottovu hudební cestu od učňovských let až po počátek devadesátých let. Určitě nevynechejte prolog, v němž Pavel Klusák zmiňuje důvody, proč knihu napsal – že v žádném případě nechtěl stvořit o chvalozpěv na idola, ale vytvořit střízlivý, o fakta se opírající portrét oblíbeného zpěváka a české popové scény druhé poloviny dvacátého století.
Obsáhlý počin nazvaný příznačně Gott: Československý příběh je fascinující právě tím, že Karla Gotta vůbec neadoruje. Je objektivní, přitom přináší nesmírnou spoustu zajímavých informací o Gottových kolezích, přátelích, rodině, o tom, jak se k hudbě vůbec dostal a kam ho až zavedla.
Věděli jste, že:
* existují asi čtyři verze toho, jak Karel Gott k angažmá přišel?
* v Las Vegas to ani zdaleka nebylo tak žhavé, jak zpěvák líčil?
* v Německu byl zaškatulkován úplně jinak, než v rodné vlasti – jako zpěvák šlágrů?
* byl v mládí pro jistý delikt choulostivého charakteru zadržen policií?
Těch zajímavostí, perliček, jakož i seriózních informací je mnohem, mnohem víc. Autor je doplnil výpověďmi zainteresovaných osob, přidal úryvky článků, rozhovorů, korespondencí a autentičnost zdůraznil fotkami a výstřižky z dobového tisku.
Vedle precizní práce Pavla Klusáka je důležité vyzdvihnout práci grafiček Ivany Dudkové a Aleny Gratiasové, koláže z dobových fotografií a článků dotvářejí čtenářovo povědomí o životě hudebníků i jejich posluchačů v druhé polovině minulého století.
Jsem ráda, že se mi kniha dostala do rukou, Karel Gott většinu z nás provázel různými etapami života, stal se neodmyslitelnou součástí naší kultury. Dodnes mám v oblibě jeho ranou tvorbu (60. – 70. léta), zatímco ty pozdější hudební počiny nijak extra nemusím. No a Vánoce bez dvou ikonických alb si představit nedokážu vůbec.
Od této knihy nečekejte bulvární zabarvení, byť to tak může na první pohled vypadat. Pavel Klusák Gotta „nedrbe“, představuje příběh tak, jaký opravdu byl. Zpěvák nebyl žádný bůh, jak by se mohlo podle jména zdát, ale obyčejný člověk z masa a kostí, úspěšný muzikant i muž, který občas chybuje úplně stejně jako každý z nás.
Znáte Barunku? Že ne? Tak to musíte napravit, zvláště máte-li malé děti. Barunčiny příhody se budou líbit zejména holčičkám, ale kluci, nebojte se, i vy si povídání o malé Barunce užijete. No řekněte, koho by nebavilo bydlet na vesnici, hrát si se zvířecími kamarády a uživat si dny plné zábavy.
Barunka bydlí s babičkou na statku, který se nachází nedaleko vesničky Borůvky. Její rodiče pracují ve městě a za holčičkou jezdí na víkendy. Ale jestli si myslíte, že Barunka teskní a celé dny pláče, jste na omylu! Dívenka má na Borůvkovém statku pořád co dělat. Běhá s pejskem Punťou, krmí kozu a její malá kůzlátka, zachraňuje koťata, nebo se stará o malou ježčí rodinku.
Dětská knížka Evy Čepičkové nazvaná Barunka z Borůvkového statku je půvabným vyprávěním pro děti od pěti let i jejich rodiče, kterým možná připomene knížku jejich vlastního dětství o malém klučíkovi, jenž jel k babičce a dědečkovi na prázdniny sám vlakem – Honzíkovu cestu.
Barunčiny příhody našeho školkáčka bavily. Líbily se i mně, hned jsem si vybavila výše zmíněnou Honzíkovu cestu. Barunka podobně jako její nestárnoucí souputník Honzík tráví celé dny hraním venku, pozoruje svět kolem sebe a poznává nové věci za pomoci laskavé a hodné babičky. Kapitoly v knížce jsou krátké, takže čtení není náročné a bez problémů udrží pozornost malých posluchačů. Po každé kapitole následuje krátká básnička a na konci knížky najdete jejich zhudebněný zpěvníček. Publikaci ilustracemi doprovází Petra Šolcová. Její obrázky jsou barevné, výrazné, působí vesele a příjemně.
Barunka z Borůvkového statku přináší veselé příhody malé holčičky, jejíž svět je plný dobrodružství a zábavy. Děti s ní prožijí spoustu legrace a zároveň se dozví hodně nových věcí. Barunka si nehraje s telefonem, ani se pořád nedívá na pohádky v televizi, přesto její život není nudný, jak by se mohlo dětem dnešní moderní doby zdát. Třeba je Barunka inspiruje k tomu, aby si hrály častěji venku a všímaly si víc toho, co se v přírodě a kolem nich děje.
Poppy a Alex. Alex a Poppy. Dva lidé tak rozdílní, jak jen rozdílní mohou lidé být. Ona je impulsivní, on se drží spíše zpátky. Ona je kontaktní, on to bytostně nesnáší. Oba jsou vášniví – ona cestovatelka a on čtenář. Přestože pocházejí z jednoho města a studují na stejné vysoké škole, kde se také blíže poznali, nic společného spolu nemají. Absolutně NIC. Přesto se stali nejlepšími přáteli a rozhodli se, že každé léto budou trávit společně na dovolené. Přes rok se nevídají, Alex zakotvil v rodném městečku, kde lišky dávají dobrou noc, Poppy se přestěhovala do rušného New Yorku. Přesto si každé léto vyhradí pro společné chvíle strávené cestováním. Funguje to osm let, dokud se na poslední cestě něco nepokazí. Od té doby spolu Poppy s Alexem nemluvili, ani nikde nebyli. Poppy cítí, že v jejím životě není všechno tak, jak si představovala, že už není šťastná. Chybí ji Alex. Ten naštěstí souhlasí s návrhem své někdejší kamarádky, že by měli ještě jednou zkusit společnou dovolenou, vrátit se ke kořenům a všechno si vyříkat. Všechno. Jde to vůbec? Jak to může dopadnout?
Od Emily Henry jste si mohli přečíst román Letní sázka, který je laděn v podobném duchu, tzn. romanticko-humorném stylu, lehce hrající i na vážnější notu. Musím říct, že podle mého názoru je Alex, léto a já ještě o fous lepší. Oba kousky mají podobný koncept – dva přátelé, mezi nimiž to může jiskřit, letní atmosféra a hlavně hromada jemného vtípku a příjemné hravé romantiky. Tenhle zůsob psaní Emily Henry velmi sluší. Nebojí se do pohodově laděného románu naroubovat i hlubší téma, konkrétně vztahové trable a problémy v komunikaci, nebo aktuálně problémy mileniálů, mnozí z nich se totiž plácají v jakémsi vzduchoprázdnu a neví, co si se sebou počít a kam směřovat své životy.
Poppy a Alex jsou dvojicí, kterou si snadno oblíbíte. Impulsivní Poppy, která dřív koná, než přemýšlí, je neuvěřitelně divoká a zbrklá, skvěle vyrovnává poklidný Alex, jenž nejraději sedí někde v koutku s knížkou. Že takoví lidé spolu nemohou vycházet? Tihle dva vám ukáží, že to jde a díky jejich slovním přestřelkám a chytlavým vtipným dialogům si dosytosti užijete vzájemného jiskření mezi nimi. Moc se mi oba zamlouvali, byli jako den a noc, jing a jang, černá a bílá, přesto jim to neuvěřitelně ladilo a vytvořili tak jednu z nejmilejších dvojic, se kterou jsem se ve světě romantické literatury a filmu setkala.
Alex, léto a já je podáno ich-formou z pohledu Poppy, takže její mužský protějšek je tak trochu znevýhodněn, co se vyprávění týče, přesto ve vás autorka nevyvolává pocit, že byste díky tomu byli o něco ochuzeni. Sledujeme současnou linii příběhu, kdy Poppy plánuje dovolenou po dvouleté pauze a střídavě se v dalších kapitolách vracíme do minulosti, kdy nás Poppy zpětně seznamuje se všemi letními dovolenými, aby se obě linky v patřičném okamžiku protnuly.
Emily Henry napsala další kouzelný román o lásce, přátelství a rodině. Milý, jiskřivý, vtipný i trochu vážnější romantický příběh kápne do noty všem milovníkům oddechového čtení, které má v sobě i něco navíc.
Kateřina Markalousová vymyslela koncept, který malé tvořivce určitě zaujme. Hlavní roli zaujímá dům, k němuž a jeho nájemníkům se váže patnáct příběhů. Každý z nich má své tři pracovní listy. Procvičují grafomotoriku, děti se učí poslouchat a následně reagovat na otázky, zároveň si mohou užít zábavné doplňovačky.
Samozřejmě, je na vás a především na vašich dětech, jak budete se sešitem pracovat. Starší děti si určitě rády poslechnou příběhy a zpracují i těžší úkoly, ti mladší si vyberou podle svého uvážení a toho, co jsou schopny zvládnout.
Náš malý předškolák si jel podle svého. Co ho zaujalo, nad tím se zastavil, doplnil, dobarvil, nezdržoval se (zatím) příběhy. Líbily se mu úkoly s budíky a různé spojovačky. Úplně všechno vyplněné nemáme, přece jen nechodí do školy a něco pro něj bylo náročné. Další doplňovačky a úkoly si proto necháváme na školní časy. 🙂
Originálně pojatý Domek plný úkolů využijí jak učitelé, vychovatelé, tak i rodiče při domácím zábavném učení s dětmi. V závěru čeká na děti překvapení – domeček, do něhož si mohou dolepovat obrázky z příběhů.
Publikaci, která nenudí, zabaví a přinese i spoustu nových informací a podnětů, pořídíte na eshopunakladatelství Portál, kterému děkuji za recenzní výtisk.
knihomilka.home.blog 