27. stránka

Dirigentka

Antonii život nerozdal příliš dobré karty. Aby přispěla do rodinného rozpočtu, musela se pořádně otáčet a mít dvě práce, matka ji nikdy neprojevovala přílišnou náklonnost a dívka se tak upnula na hudbu, kterou vždycky milovala. Ráda by se stala dirigentkou, ale kdo to kdy viděl, aby děvče vládlo dirigentskou hůlkou a vedlo orchestr plný mužů. Píše se rok 1926 a od žen se očekává, že budou dobrými manželkami a matkami a nebudou se plést mužům pod nohy. Antonia je nesmírně houževnatá a odhodlaná jít za svým snem i přes ty největší překážky, a že jich je! A nebyl by to správný příběh, kdyby v něm chyběla láska. Antonia se seznámí s charismatickým manažerem Frankem, který má ve světě hudby skvělé kontakty, pochází však z tzv. „lepší společnosti“, jež má přísná kriteria pro výběr budoucích manželek. Čemu dá mladá žena přednost, hudbě, nebo lásce?

Musím říct, že Dirigentka je jedním z nejlepších biograficky laděných románů, které se mi dostaly do rukou. Je napsán opravdu čtivě, Antoniin neobyčejný osud zaujme i ty, kteří klasické hudbě příliš neholdují. Nenásilné zakomponování známých jmen a skladeb umocňuje zážitek z četby a chuť poslechnout si danou hudbu. Maria Petersová zpracovala jen část ze života Antonie Bricové, pokud tedy chcete vědět, jak to s ní bylo dál, doporučuji vyhledat si další informace na internetu, dozvíte se hodně zajímavých věcí, nechybí ani videa, na nichž je možné vidět reálnou Antonii s dirigentskou hůlkou v ruce. Maria Petersová je nejen autorkou knihy, ale také režisérkou stejnojmenného filmu, který natočila v roce 2018. Nevynechejte ani autorčin doslov a zkuste si vyhledat si ženy, které se v průběhu věků dirigování věnovaly a věnují.

Děj je dynamický a přitáhne pozornost od prvních stránek, kdy sledujeme, jak se Antonia vypořádává s nedostatkem peněz, mateřské lásky i respektu v práci. Maria Petersová její příběh podává v ich-formě, kdy se v jednotlivých kapitolách jako vypravěči střídají Antonia, Frank a také dívčin nejlepší přítel a kolega Robin, který jí podal v nejtěžších chvílích pomocnou ruku.

Na dvou stech sedmdesáti stranách se rozvíjí několik podstatných let v životě mladé ženy, která se nebála vzepřít chladnému a tvrdému světu mužů a šla si odhodlaně za svým snem. Můžeme jen obdivovat její úsilí a odvahu, s níž čelila nepřízní osudu a několika ranám, které jí osud uštědřil. Maria Petersová napsala výjimečný román o lásce k hudbě, který boří zažité konvence o postavení žen ve společnosti. Nebojte se, není feministicky laděný, ani nemíří proti mužům, jen poukazuje na fakt, že pánové tvorstva jsou někdy vůči ženám zbytečně zaujatí a nevěří, že by mohly zvládnout to, co oni.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, knížku zakoupíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

KNIŽNÍ TIP TÝDNE: DÍTĚ VÁLKY

Tak tento kousek z nakladatelství Fortuna Libri byl pro mě velké překvapení. Vůbec jsem netušila, že mě tak zasáhne a dojme.
❇️❇️❇️
Ve dvou časových obdobích sledujeme dvě ženy, Claru, která se v bouřlivém období druhé světové války vzdá vlastního syna, aby mu zajistila důstojnou budoucnost, a Indiry, Indky, jež chce dokázat, že ženy dokážou pracovat stejně dobře jako muži. Jsou sice devadesátá léta dvacátého století, ale v některých zemích stále platí určité tradice a zvyky.
❇️❇️❇️
Tohle není tuctový příběh, který by v záplavě knih podobného typu zapadl. Vlastně je škoda, že není moc vidět, protože je skvěle napsaný. Je plný emocí, které jsou hodně intenzivní a sugestivní, přiznám se, potřebovala jsem i kapesník. Prostředí exotické a okouzlující Indie mu dodávají šmrnc v kontrastu s válečným Londýnem, pustošeným bombami.
❇️❇️❇️
Renita D’Silva napsala příběh, který rezonuje v mysli ještě dlouho po přečtení, ve mně nechal velký dojem, pořád jsem přemýšlela, jestli bych dokázala to, co Clara.

Ve stínu duhy

Ráda si čtu o lidech, kteří se z pracovních nebo osobních důvodů žijí v jiné zemi, než ve své rodné. To je případ Marcely Müllerové, která se vdala do Německa a odtud se svým manželem zamířila do Pákistánu, kde její Christian dostal práci v projektu na prevenci přírodních katastrof. Na tom by nebylo nic zvláštního, za prací se stovky i tisíce kilometrů stěhuje mnoho rodin, ale Marcela se to dozvěděla v porodnici, takže do Pákistánu mířila s miminkem a vůbec nevěděla, co ji může v následujících dvou letech čekat.

Vyprávění je to hodně zajímavé, střídají se deníkové zápisky z let 2007 – 2008 s Marcelinými doplňujícím povídáním. Dozvíme se, jaké to je, žít v prostředí, které je prašné, takže nestíháte uklízet, a kde si lidé nelámou hlavu se sliby a jsou schopní lhát vám do očí. Marcela Müllerová přibližuje mentalitu Pákistánců se všemi jejich kladnými i zápornými vlastnostmi. Na jednu stranu jsou schopni snést vám modré z nebe, aby si vás vzápětí nevšímali jen proto, že se děláte něco jinak, než očekávají. Müllerovi na vlastní kůži poznali stinné stránky pákistánského zdravotnictví, kdy si lékařský personál neláme hlavu s hygienou a vy netušíte, zda si z ordinace kromě původního onemocnění neodnesete i něco navíc. Takové zážitky jsou vyváženy naprosto upřímným a bezelstným chováním dětí, které Marcela chvíli učila v místní škole.

V případě publikace Ve stínu duhy se jedná o osobní deník, v němž autorka popisuje nejen život v exotické destinaci plné protikladů, ale také přibližuje náturu obyvatel a seznamuje čtenáře s tehdy aktuální politickou situací. Zpočátku úsměvné vyprávění o tom, jak se vyrovnat s kulturními rozdíly, se mění v zápisky plné napětí a strachu ze stupňujících se bombových atentátů, které odstartovala násilná smrt pákistánské političky Bénazír Bhuttové.

Navzdory všem problémům Pákistán Müllerovým přirostl k srdci, zejména místní horský národ Kalašů, jejichž poklidný způsob života a přirozená pokora s autorkou rezonovaly.

Nevšední deník je po grafické stránce pojat zajímavým stylem, hnědé písmo se snoubí s fotkami ve stejném odstínu, u nichž mi však chyběly bližší popisky, s nimiž bych si je mohla spojit, mému celkovému kladnému hodnocení to však neubírá, čtení jsem si užila (jak jinak, když jsem zážitky rodiny Müllerovy vstřebávala v poklidu domova). Sama bych v Pákistánu a podobných destinacích žít nechtěla, ráda jsem si však díky této knížce rozšířila povědomí o těchto pro nás exotických zemích.

Deníkové záznamy nazvané Ve stínu duhy doporučuji všem, kteří se rádi s pomocí knížek vydávají tzv. „za hranice všedních dní“. Vězte, že s touto to bude nesmírně zajímavé.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu si knížku můžete pořídit.

Žena s modrou hvězdou

Pam Jenoffovou asi není potřeba sáhodlouze představovat. Je poměrně známou autorkou několika románů, jejichž děj se bytostně dotýká druhé světové války. Přečíst jste si mohli Velitelovo děvče, Diplomatovu ženu, Vše, co jsme milovali, Zapomenuté dívky z Paříže a další. Ani tentokrát jsem si její nejnovější počin nazvaný Žena s modrou hvězdou, který vydalo nakladatelství Fortuna Libri nemohla nechat ujít.

Krakov, rok 1942. Město je pod útlakem nacistů, existují v něm lepší čtvrti a židovská ghetta, na něž Němci pořádají pravidelné útoky. Před jedním takovým se Ela Szczepanková s rodiči a spolu s další židovskou rodinou uchýlí do útrob podzemní kanalizace. Špinavé prostředí plné krys, v němž se hrdinové mohou spoléhat jen sami na sebe a jeden na druhého Elu děsí. Navíc při útěku přišla o otce a zůstala pouze s těhotnou matkou. Všichni jsou odkázáni na dobrodince Pawla, který jim do kanálu nosí jídlo. Jednoho dne Ela pohlédne zpod mříže nahoru a uvidí oči jiné dívky. Sára žije na opačné straně města, patří k bohatší vrstvě obyvatel. Její macecha se po smrti dívčina otce paktuje s Němci a užívá si výhod. Sáře se toto chování nelíbí, když může, utíká z domu. S Elou se sblíží a snaží se jí pomoct. Jenže Němci mají oči na stopkách a konec války je v nedohlednu…

Pam Jenoffová mě nezklamala ani teď. Myslela jsem, že mě už nemůže víc překvapit, než to dokázala v Zapomenutých dívkách z Paříže, ale podařilo se jí to. Osudy dvou dívek, které by se za normálních okolností asi nikdy neprotnuly, mě dostaly a myslím, že dostanou i vás. Velmi emotivní vyprávění, v němž hlavní roli hraje odvaha a statečnost, přinutí k zamyšlení nad tím, jak se máme dobře a občas na to zapomínáme.

Kapitoly jsou vyprávěny střídavě Elou a Sárou, končí v napínavých situacích. Jejich prostřednictvím se seznamujeme s odlišnými prostředími, v nichž se dívky nacházejí, velmi sugestivně je popsán pobyt Ely v podzemí, veškeré pocity, jež hrdinové intenzivně prožívají.

Spisovatelka Pam Jenoffová je jednou z těch, jimž jejich knihy věřím. Věnuje pozornost rešerším, aby romány působily věrohodně a měly výpovědní hodnotu. Je poznat, že ví o čem píše a k nelehkým historickým událostem chová patřičnou úctu a respekt.

Román Žena s modrou hvězdou je jedním z těch, které se vryjí pod kůži a díky kterému si člověk uvědomí, že se ještě pořád máme moc dobře.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fortuna Libri, na jehož eshopu lze knížku pořídit.

Zahrada tajů

Píše se rok 1916 a Evropou se sveřepě prohání první světová válka. Dvanáctiletou Kláru rodiče posílají k příbuzným na anglický venkov. Teta a strýc, na něž má Klára z dětství jen milé vzpomínky, jsou rázem jiní. Hlavně teta se na dívku utrhuje, neustále ji peskuje a nechce ji říct, proč ji rodiče poslali pryč. Klára se pomalu otrkává a sbližuje s novým prostředím. Všechno je tak jiné, spousta nevyřčených tajemství, zamčený pokoj, tajemný chlapec, náhodně položené pomeranče na pařezech stromů a k tomu ještě dopis, který Klára nepředala rodičům a bojí se ho otevřít…

Ann-Marie Howell napsala příběh primárně určený mládeži, ale užijí si ho i dospělí, kteří ho budou vnímat asi trochu jinak, očima starších, zkušených čtenářů. Pokud je vám tedy víc než náct, zkuste na Klářin svět nahlížet z jejího úhlu pohledu a vcítit se tak do obav, které ji sužují a které nám připadají možná trochu malicherné a banální, přesto v křehké, ještě dětské duši mohou nechat stopy.

Základní těžiště knížky Zahrada tajů je první světová válka a její dopad na děti, které ne vždy tuší, co se vlastně děje. Nejhorší je, když s nimi dospělí nemluví, nedokážou jim vysvětlit potřebné věci srozumitelně a jasně, aby se nebály. Tady mě trochu štvali všichni Klářini příbuzní, rodiče i teta se strýcem, kteří ji nechali tak trochu plavat ve strachu.

Autorka do děje zakomponovala také detektivní zápletku, která jej nijak nenarušuje, naopak, trochu rozptyluje Klářin strach a smutek z toho, co aktuálně prožívá.

Zahrada tajů pro mě byla čtením na jedno odpoledne, přesto ve mně nechala dojem. Užila jsem si jak destinaci – Anglie je prostě láska, tak i příběh jako takový, na konci mě i dojal.

Určitě knížku doporučuji všem, kteří nezapomněli na to, jaké je to je, když stojíte jednou nohou v dětství a tou druhou se pomalu dotýkáte dospělosti. A také mladým čtenářům, aby zjistili, jaký byl svět dávno, dávno před tím, než se narodili.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Portál, na jehož eshopu knížku můžete pořídit.

Lepší krev

Vnímáte Nový Zéland jako nádhernou zelenou krajinu? A co takhle využít tuto úžasnou destinaci jako kulisu pro detektivní příběh? Takový kriminální román rázem získává na atraktivitě. Přidejte k tomu párek detektivů, kteří spolu kdysi žili, zplodili skvělou, leč trochu rebelskou dceru, aby se po pár letech v klidu rozešli, několik vražd… mimochodem, zmínila jsem se, že hlavní postava, policejní vyšetřovatelka Hana je Maorka? Ne? Tím získává krimiromán Lepší krev další rozměr – snoubí v sobě moderní současnost a tradiční maorské tradice a rituály. Rituály pomsty. Těšte se na příběh, který by bez této přidané hodnoty byl typickou detektivkou, jakých vychází dvanáct do tuctu. Neotřelá lokace a fascinující svět domorodců mu přidávají na hodnotě.

Hana Westermanová obdržela podivné video, na jehož základě najde oběšeného muže. To však není vše, následuje další snímek a další nepřirozená smrt a Hana má rázem na krku případ několika vražd, jejichž kořeny sahají hluboko do minulosti, kdy na Nový Zéland přišli první kolonizátoři.

Pokud hledáte neotřelý příběh s kriminální zápletkou, zkuste Lepší krev Michaela Bennetta, který moc dobře ví, o čem píše, na svém kontě má publikaci, v níž zpracoval skutečný policejní případ.

V popředí knihy stojí policistka Hana Westermanová, jejíž smysl pro čest a spravedlnost jí působí mnoho potíží. Kromě náročných případů řeší i komplikovaný vztah s dcerou, kterou má ve střídavé péči s bývalým manželem, s nímž se ještě nerozvedla. Nejenže je pojí pouto rodičovské, oni jsou zároveň kolegy, naštěstí spolu vycházejí víc než standartně.

Rodinné vztahy tvoří výraznou část děje, tou další je maorská kultura a zvyky. Dozvíme se spoustu zajímavostí, v textu nechybí slovíčka v maorštině, která jsou pro neznalé vysvětlena, ufff. 🙂 Michael Bennett píše ve třetí osobě, text proto působí trochu stroze, což není na škodu, žádná z postav není upřednostněná a máte pocit, že sledujete film.

Do děje je zakomponovaná také stále populárnější tématika různorodých pohlaví a já si říkám, jestli to muselo být? Hanina dcera chodí s osobou nebinárního pohlaví, která si říká PLUS 1. Netuším, zda to byl záměr – nevyhraněnost osobnosti, nebo chyba překladu, ale jednou se o této postavě mluví ve třetí osobě množného čísla a pak vzápětí v čísle jednotném. Podle mě naprosto zbytečná, rušivá vsuvka, i bez ní má Lepší krev našlápnuto zařadit se mezi zajímavé kriminální počiny, jak už zmiňuji výše.

Příběh Hany a jejího kulturního dědictví mě docela příjemně překvapil, určitě ho doporučuju čtenářům, kteří od detektivky chtějí kromě typického schématu i něco navíc.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmpolis, titul pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Kouzlo všité do šatů

Barbara Davisová se nám představila knížkou Poslední měsíční dívka, do níž zakomponovala lehce mysteriózní motiv kouzel v podobě využívání tradičního léčitelství, neboť její hrdinky po staletí dědí neobyčejný dar. Tento prvek zakomponovala i do nejnovějšího počinu nazvaného Kouzlo všité do šatů. Jak už vyplývá z názvu, nebude se čarovat pomocí bylinek, ale své štěstí najdou nositelky svatebních šatů díky jehle a niti, pomocí kterých všívají ženy Rousselovy kouzla do svatebních šatů. Po Esmé tuto schopnost zdědila Soline, která po vpádu nacistů do Paříže prchá za dramatických okolností do Spojených států, aby tam přečkala válku, po níž se má sejít se svým americkým snoubencem. Byť Soline svým uměním zajišťuje nevěstám šťastný život plný lásky, ten její je pravý opak. O několik desetiletí později si její domek, v němž měla kdysi dílnu, pronajme Rory Grantová, která si v něm chce otevřít galerii pro začínající umělce a zapomenout tak na vlastní smutky a bolest. Soline, žijící léta v osamění, cítí s Rory souznění a pomalu vylézá ze své ulity. Obě ženy mají leccos společného, obě ztratily životní lásku a cítí, že je jejich setkání není jen náhoda. Že by v tom měl prsty osud? Nebo snad magie?

Barbara Davisová vsadila stejně jako většina jejich kolegyň na čtenářkami oblíbenou formu, kdy se ve vyprávění střídá několik časových rovin. Současná se odvíjí v Bostonu poloviny osmdesátých let dvacátého století, ta minulá se vrací do temného období války a nabízí dojemný příběh plný lásky, strachu i nesmírné odvahy, kterou prokázali lidé působící v odboji. Obě části se důmyslně proplétají a i když jsem opět odhalila jisté souvislosti, neubralo to na čtivosti.

Jestliže mě autorka zaujala už předchozí knihou, co teprve Kouzlo všité do šatů! Dostala mě na první dobrou, užívala jsem si obě linie a kroutila hlavou nad nepřízní osudu, který něžné Soline házel pod nohy jeden klacek za druhým. Autorka zpracovává v románech často zmiňovanou okupaci Paříže, zároveň je všímavou pozorovatelkou rodinných vztahů a důraz klade na ty mezi matkami a dcerami, které jsou mnohdy velmi choulostivé.

Pokud si v knihách všímáte užívání našeho jazyka, možná vám bude stejně jako mě vadit obecná čeština, jež byla v textu hojně využívána a mě dost tahala za uši. Jsem přesvědčená, že dívka z vážené bostonské rodiny, stejně jako Francouzka žijící mimo svou zemi, neříká např. „z mýho života“, „hezkej“ a podobně. Zajímalo by mě, jak je to v originále a z čeho překlad vycházel.

V každém případě mě román Kouzlo všité do šatů velmi příjemně překvapil. Dostala jsem citlivý, emocemi nabitý příběh, který je protkán láskou i smutkem a dokazuje, že křivdy se dají napravit a odpuštění je mnohdy osvobozující.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

Záhada rukopisu

Kristy Manningová si čím dál víc podmaňuje moje srdce. Zamilovala jsem si obě předchozí knížky –Nefritovou lilii i Ztracené klenoty. Není divu, že jsem neodolala ani třetímu románu Záhada rukopisu. Autorka se i tady drží osvědčené a čtenáři oblíbené šablony – dvě dějové linky, jedna ze současnosti, druhá vracející se do období druhé světové války. I když by se mohlo zdát, že už nic nového v tomto oboru vymyslet nelze, Kristy Manningová vás přesvědčí, že i když jste už na podobný námět knížky v minulosti narazili, ta její za přečtení také stojí.

Eve se nemůže dostat ze smutku po smrti milovaného manžela. Má sice ještě dospívajícího syna, ten se ale chystá brzy vylétnout z hnízda a studovat. Eve se mimo svou hlavní práci (obchodnice se starými vzácnými knihami) pustí do příprav výstavy o manželově pratetě Joséphine Murantové, známé autorce detektivních románů. Na léto odjíždí do vily na Azurovém pobřeží, kterou jim Joséphine odkázala, aby se výstavě mohla víc věnovat a zároveň strávit prázdniny se synem. Jaké je jejich překvapení, když zjistí, že Joséphine napsala rukopis, který nikdy nebyl publikován, ale mohl by o její minulosti leccos napovědět a osvětlit. Za války byla totiž Joséphine uvězněna za protinacistický odboj a ve vězení Fresnes se spřátelila s Margot, služebnou odsouzenou za vraždu, kterou nikdy nespáchala. Co tyto dvě osoby pojí? Proč se po válce vrátila jen jedna?

Kristy Manningová nabízí příběh, který se vryje do srdcí milovníků příběhů z druhé světové války. Byť se o vaši pozornost dělí s druhou linií odehrávající se v současnosti, je tato historická část vemlouvavá a dojemná a vlastně byste chtěli vědět víc o osudu Margot a Joséphine a vůbec všech francouzských žen, které byly za války vězněny v Německu za nepříliš lidských podmínek.

Záhada rukopisu ve mně zanechala asi největší dojem ze všech tří autorčiných knížek, které jsem přečetla. Všechny zpracovávají těžká témata a traumata z nelehkých dob světové historie, přesto tento zatím poslední román ve mě rezonuje nejvíc, přestože jsem jistou věc uhodla a v průběhu děje jsem si svůj úsudek jen potvrzovala. Knize to na atraktivitě neubralo, právě naopak. Příběh Margot a Joséphine se mě velmi dotkl, bylo mi líto všech zmařených nadějí, které jim osud upřel, stejně jako toho, co se jim ve vězení dělo. Současná linie s Eve, citlivou a empatickou hrdinkou vyvažovala tu válečnou a nabídla příjemné chvilky v sympatickém slunném prostředí pohostinné Francie.

Pokud milujete proplétání různých dějových linií a rádi odhalujete dávná tajemství, určitě si nejnovější knižní počin Kristy Manningové nenechte proklouznout mezi prsty.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knížku zakoupíte na eshopu nakladatelského domu Grada.

#12KNIHZA12MESICU: POSLEDNÍ RODINA V ANGLII

První kousek z výzvy #12knihza12mesicu od @denisinsvet_denicek je za mnou.
🐕🐶
Můj oblíbený spisovatel Matt Haig a jeho neotřelý počin nazvaný Poslední rodina v Anglii.
🐶🐕
Vypravěčem je pes, labrador Princ, věrný strážce a ochránce své lidské rodiny. Podle psí úmluvy musí dohlížet na to, aby jeho lidé byli šťastní a spokojení. Ale všechno se začne hroutit a rozpadat a rodina už při sobě nedrží jako dřív. Princ ji chce zachránit za každou cenu, což se mu příliš nedaří, až pak jednou udělá něco, co má pro něj fatální dopad. Ale pomůže to jeho rodině?
🐕🐶
Tohle je hořkosladké čtení o vztazích, o dospívání a problémech, které z toho všeho vyplývají. Pes jako vypravěč je hodně zajímavý prvek. Já pak hodně přemýšlela, co naše hafa, jestli na nás taky dohlíží a co si myslí. 🙂
🐶🐕
Matt Haig je skvělý vypravěč, jeho romány jsou kombinací humoru, smutku, jemné ironie a sarkasmu a hlavně jsou trefnou sondou do vztahů mezi lidmi. Já ho mám hodně ráda pro jeho empatii, vnímavost a schopnost proniknout do vztahů až na dřeň.

Vina otců

Rebecka Martinssonová je hlavní postavou stejnojmenné série Asy Larssonové. Prokurátorka, která si získala srdce nejen švédských čtenářů, se vrací v šestém díle nazvaném Vina otců, který celou sérii uzavírá. Tentokrát na Rebecku čeká vyšetřování, do kterého se jí vůbec nechce. Mrtvým je Henry Pekkari, s nímž ji pojí osobní vazby, navíc se trápí v soukromém i profesním životě. O pomoc ji požádal soudní lékař Lars Pohjanen, kterému nezbývá moc času. Kdysi před lety zmizel otec známého švédského boxera Börjeho Ströma a teď se jeho tělo našlo v mrazáku Henryho, který už vysvětlení podat nemůže…

Asa Larssonová je zpátky a ve skvělé formě! Jestli vás děsí představa, že čtete šestý díl a předchozí už si nepamatujete, nebo unikly vaší pozornost, nebojte se. Ani já nemám za sebou kompletní sérii, jejíž několik dílů jsem četla napřeskáčku, a věci to vůbec nevadí. Děj je ucelený, v podstatě se jedná o samostatný příběh rámovaný drobnými vsuvkami z Rebecčina života.

Román čítá úctyhodných 540 stran, v nichž jsou zakomponovány dvě dějové a časové linie. Ta ze současnosti líčí vyšetřování smrti Henryho Pekkariho, na niž se nabalují další podezřelá úmrtí. V minulé se vracíme o šedesát let zpátky, do doby, kdy zmizel Börjeho otec a sledujeme životní příběh jeho syna, který byl tímto činem poznamenán na celý život. Obě linky se protnou v dramatickém a šokujícím vyústění.

Asa Larssonová je pečlivá vypravěčka. Klade důraz na nejmenší detail, přináší podrobnosti nejen ze života hlavní postavy, ale všímá si i těch vedlejších, jimž věnuje dostatek prostoru, takže čtenář nepřichází o žádnou důležitou informaci. Děj nás zavádí do Kiruny, oblasti plné sněhu, kde se bez lyží a pořádné zimní výbavy neobejdete. Atmosféra zasněžené krajiny, je vylíčená velmi sugestivně, zjistíte, že byste Kirunu rádi viděli v celé její sněhové kráse. Popisy přírody i náročného života v Kiruně ležící za polárním kruhem jsou jedinečné a přináší informace o destinaci, která působí na jednu stranu atraktivně a na druhou budí díky své poloze respekt.

Vina otců není pouze kriminálním románem, důstojným zástupcem oblíbené seveské krimi, najdeme v něm spoustu dalšího. Autorka se mimo hlavní zápletku zabývá také mezilidskými vztahy, které umí náležitě a s chutí podat tak, že to všechno prožíváme s postavami knihy, ať už se jedná o ty pracovní, nebo o milostné vzplanutí v pozdním věku.

Asa Larssonová nabízí hutné vrstevnaté čtení, které sice plyne pozvolna díky důsledným popisům, přesto zaujme, už jen pro to, že Rebecka se právem řadí mezi nejzajímavější hrdinky kriminálního žánru.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu si knížku můžete pořídit.