Barbara Davisová se nám představila knížkou Poslední měsíční dívka, do níž zakomponovala lehce mysteriózní motiv kouzel v podobě využívání tradičního léčitelství, neboť její hrdinky po staletí dědí neobyčejný dar. Tento prvek zakomponovala i do nejnovějšího počinu nazvaného Kouzlo všité do šatů. Jak už vyplývá z názvu, nebude se čarovat pomocí bylinek, ale své štěstí najdou nositelky svatebních šatů díky jehle a niti, pomocí kterých všívají ženy Rousselovy kouzla do svatebních šatů. Po Esmé tuto schopnost zdědila Soline, která po vpádu nacistů do Paříže prchá za dramatických okolností do Spojených států, aby tam přečkala válku, po níž se má sejít se svým americkým snoubencem. Byť Soline svým uměním zajišťuje nevěstám šťastný život plný lásky, ten její je pravý opak. O několik desetiletí později si její domek, v němž měla kdysi dílnu, pronajme Rory Grantová, která si v něm chce otevřít galerii pro začínající umělce a zapomenout tak na vlastní smutky a bolest. Soline, žijící léta v osamění, cítí s Rory souznění a pomalu vylézá ze své ulity. Obě ženy mají leccos společného, obě ztratily životní lásku a cítí, že je jejich setkání není jen náhoda. Že by v tom měl prsty osud? Nebo snad magie?
Barbara Davisová vsadila stejně jako většina jejich kolegyň na čtenářkami oblíbenou formu, kdy se ve vyprávění střídá několik časových rovin. Současná se odvíjí v Bostonu poloviny osmdesátých let dvacátého století, ta minulá se vrací do temného období války a nabízí dojemný příběh plný lásky, strachu i nesmírné odvahy, kterou prokázali lidé působící v odboji. Obě části se důmyslně proplétají a i když jsem opět odhalila jisté souvislosti, neubralo to na čtivosti.
Jestliže mě autorka zaujala už předchozí knihou, co teprve Kouzlo všité do šatů! Dostala mě na první dobrou, užívala jsem si obě linie a kroutila hlavou nad nepřízní osudu, který něžné Soline házel pod nohy jeden klacek za druhým. Autorka zpracovává v románech často zmiňovanou okupaci Paříže, zároveň je všímavou pozorovatelkou rodinných vztahů a důraz klade na ty mezi matkami a dcerami, které jsou mnohdy velmi choulostivé.
Pokud si v knihách všímáte užívání našeho jazyka, možná vám bude stejně jako mě vadit obecná čeština, jež byla v textu hojně využívána a mě dost tahala za uši. Jsem přesvědčená, že dívka z vážené bostonské rodiny, stejně jako Francouzka žijící mimo svou zemi, neříká např. „z mýho života“, „hezkej“ a podobně. Zajímalo by mě, jak je to v originále a z čeho překlad vycházel.
V každém případě mě román Kouzlo všité do šatů velmi příjemně překvapil. Dostala jsem citlivý, emocemi nabitý příběh, který je protkán láskou i smutkem a dokazuje, že křivdy se dají napravit a odpuštění je mnohdy osvobozující.
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knížku pořídíte na eshopu nakladatelského domu Grada.
knihomilka.home.blog 