Najdu Edu na posedu

Nakladatelství Portál přichází s další novinkou v rámci knih, které mají pomáhat při výchově dětí. Tentokrát se zaměřuje na řeč a nabízí publikaci Najdu Edu na posedu autorek Jany Havlíčkové a Ilony Eichlerové a ilustrátorky Venduly Hegerové.

Pro mě jsou knížky z tohoto nakladatelství zárukou, že se nejen děti, ale i já jako dospělá pobavím i poučím, nejinak to bylo i v případě této knížky.

Asi všichni známe hru, kdy hledáme několik rozdílů mezi dvěma na první pohled stejnými obrázky. Tuto formu zvolily autorky, klinické logopedky, i v „Edovi“.

Publikace je primárně určená jako pomůcka při formování správné dětské řeči a výslovnosti. Protože jsem se starším synem na logopedii chodila, knížka mě z tohoto hlediska zajímala. Obsahuje krátké říkanky zaměřující se na problémové hlásky nebo skupiny písmen. Jsou jednoduché, veselé a snadné na zapamatování.

Chumelí a chumelí,
v neděli i v pondělí.
Sněhulák si libuje,
jak se kolem lyžuje. (str. 73)

Druhý syn je ještě malý, má teprve tři roky, takže jeho řeč se neustále vyvíjí a formuje. To, jestli i on bude častým hostem logopedické ambulance, ještě nevíme. S ním jsme tedy publikaci využívali jinak, zaměřili jsme se právě na hledání rozdílů na obrázcích, na význam kreseb i na barvy a básničky jsme si četli především pro zábavu.

Líbí se mi univerzální využití tohoto sešitu. Díky výrazným a hlavně srozumitelným ilustracím si s dětmi můžete o obrázcích povídat a rozvíjet jejich fantazii a řeč. Hledání rozdílů – to je asi ta nejlepší zábava, při níž se děti nenudí a ještě si namáhají hlavičky a cvičí zrakové vnímání, aniž by to braly jako učení. Užijete ji i s malými dětmi, se kterými můžete procvičovat barvy i poznávání předmětů. Využití najde i v kolektivech ve školních zařízeních nebo družinách.

Oceňuji grafické zpracování i velký formát – ilustrace jsou přehledné a dobře se v nich orientuje.

Určitě knihu doporučuji nejen k procvičování výslovnosti, ale k širšímu využití, které nabízí a přispívá tak k trávení volného času rodičů s dětmi.

Příběh vážky

Svůj životní příběh Monique Gray Smith částečně zakomponovala do knihy Příběh vážky. Na osudu Tilly, která je napůl Indiánka a napůl Skotka, poukazuje na traumata při vyrovnávání se s rodinnými kořeny i s vlastním životem.

Tilly vyrůstala s rodiči a sestrou v malém kanadském městečku. Rodina byla spolu velmi těsně spjatá a nikdy neřešila kulturní rozdíly. Společnost však tolerantní nebyla, první setkání s rasistickou reakcí na svůj původ Tilly pocítila jako malá holčička, když jeden neurvalý člověk urazil ji i její matku kvůli etnickému původu. Další trauma dívka utrpěla, když se rodiče po několika letech kvůli narůstajícím neshodám rozvedli. Neměli čas ani na děti a křehká Tilly propadla alkoholové závislosti, z níž bylo velmi těžké se vymanit.

Počin kanadské spisovatelky dokazuje, že na to, abyste dostali opravdu silný příběh, nemusíte číst mnoha set stránkovou bichli. Knížka má jen 144 stran, ale nenechá vás ani na chvíli na pochybách, že čtete emotivní zpověď.

Tilly sžíral alkohol mnoho let, do závislosti se dostala jako dvanáctiletá dívka a teprve v dospělosti, kdy se vyrovnala se svým původem i minulostí, se od něj dokázala oprostit. K získání pevné vůle jí pomáhaly ženy, které ovlivňovaly celý její život. Moudrá babička, empatická mentorka i správná kamarádka, která ji vždy podržela, byly impulsem, proč Tilly pokaždé vstala jako bájný Fénix z popela a šla dál.

Celý příběh je ovlivněn tím, jak Tilly vnímala, z jakého prostředí pochází. Do děje jsou vetkány moudré rady, které babička předávala své vnučce, dívka díky tomu poznala kulturu svého lidu a naučila se ji vnímat i naslouchat svým předkům.

Příběh vážky poukazuje také na velkou houževnatost, s níž hlavní hrdinka kráčela vstříc svým démonům. Může tak sloužit jako inspirace těm, kteří s nějakou závislostí bojují.

Jsem ráda, že se mi knížka dostala do rukou, o životě Indiánů v Kanadě jsem téměř nic nevěděla, takže mám díky přečtení rozšířené obzory.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Portál.
Knihu můžete zakoupit na eshopu.

Můj pročtený rok 2019 + knižní topky

Jako většina mých blogerských kolegů jsem se i já rozhodla, že shrnu loňský rok, co se četby týče. Kdo mě zná, ví, že čtu hodně. Je to můj velký koníček, srostl i s mou prací, navíc čtu poměrně rychle, takže číslo, které na mě vychrlila statistika na Databázi knih, je… to už si doplňte sami :). Letos jsem začala započítávat i dětské knížky, takže i díky tomu je tak vysoké.

Přečetla jsem spoustu krásných knížek a je velmi těžké vybrat jen pár. Ale svůj žebříček mám, takže se o něj s vámi ráda podělím, možná si v něm najdete knižní tip pro letošní dvacítkový rok. Jsou to knihy, které mi utkvěly v paměti nejvíc, dostaly mě do kolen, prostě jsem z nich byla nejvíc odvařená. Jen podotýkám, knihy jsou vybrány mnou, takže je to spíše subjektivní hodnocení z mého osobního čtenářského pohledu. Není to od prvního do posledního místa, vybírám je tak, jak je mám řazené na DK.

Hanišová, Viktorie: Houbařka Tady pracovaly emoce, příběh životem zlomené Sisi jsem prožívala hodně intenzivně.

Dostálová, Zuzana: Hodinky od Ašera Mezi čtenáři moc kladného hodnocení nemá, ale mně se líbila, byla to povedená sonda do života dnešních třicátníků.

Cima, Anna: Probudím se na Šibuji To jsem ani netušila, že mě to tak chytne! Úžasný román.

Štifter, Jan: Sběratel sněhu Vymazlená knížka, líbil se mi námět i autorův styl.

Kluun, Ray: Třetí poločas Nemám slov, četla jsem už asi potřetí a prostě… viz recenze

Dempsey, Eoin: Růže bílá, černý les za mě silný příběh, nechal ve mně ohromný dojem, jak si můžete přečíst v recenzi.

Němec, Jan: Možnosti milostného románu Můj nejvíc nej favorit loňského roku. Více v recenzi.

King, Stephen: Dlouhý pochod Na sto kluků, z nich jen jeden může vyhrát Dlouhý pochod, musím myslet pořád. Slušná psychopecka. Recenzi budu psát.

Knih, které se mi líbily, je mnohem, mnohem víc, ale všechny se sem nevejdou, i když bych moc ráda, aby všechny měly své místečko. Pokud vás moje hodnocení zajímá, mrkněte na můj profil na Databázi knih, kde všechno přečtené hodnotím. No a na recenze tady na blogu taky. 🙂

Přeji všem šťastný a veselý rok plný dobrého čtení.

U Hitlerova stolu

Jíte rádi? Líbilo by se vám, kdyby vám za to, že ochutnáváte jídlo, někdo vyplácel mzdu? Ale bez příplatku za to, že můžete zemřít, pokud by pokrm byl otrávený… Když téměř devadesátiletá Margot Woelková přiznala, že za války dělala ochutnávačku jídel pro Hitlera, její osud zaujal mladou italskou spisovatelku Rosellu Postorino, která se za Margot chystala, aby si vyslechla zajímavý příběh. Bohužel to již nestihla, paní Woelková mezitím zemřela. Rosella Postorino se pokusila na základě dostupných informací vytvořit portrét Hitlerovy ochutnávačky jako reálné ženy z masa a kostí. Kniha U Hitlerova stolu vyšla v nakladatelství Mladá fronta a já vám ji představuji díky knihkupectví Knihcentrum.

Po smrti matky odjíždí v roce 1943 šestadvacetiletá Rosa z Berlína na venkov k rodičům manžela, který bojuje na ruské frontě. Sbližování s tchánem a tchyní není lehké, chybí spojovací prvek ve formě všemi milovaného Gregora, aktuálně nezvěstného. Rosa se spolu s dalšími devíti ženami stává ochutnávačkou jídel připravovaných pro samotného Vůdce. Co kdyby úder v podobě otráveného jídla přišel odněkud zvenčí… Ženy, které spolu mají jen málo společného, vlastně by se spolu dohromady asi nikdy nedaly, nebýt tohoto úkolu, začínají hrát ruskou ruletu. A Rosa rozehrává ještě jednu nebezpečnou partii, milostný vztah k nadporučíkovi Zieglerovi.

Román U Hitlerova stolu vzbudil ve světě velkou pozornost. Není jen příběhem jedné ochutnávačky, ale především mapuje vztahy mezi lidmi, které válka ovlivnila. Sledujeme ženy, jež spojuje každodenní přítomnost strachu ze smrti, Rosu v područí nebezpečného muže, rodiče, kteří se snaží najít cestu k synově manželce.

Příběh je podán z pohledu Rosy, jejíma očima vnímáme tísnivou atmosféru Německa ve válce, kdy si člověk nemohl být jistý nikým ze svého okolí. Rosa je obyčejná mladá žena se všemi touhami a pocity, které k životu patří. Chce milovat a být milována, chce mít přátele a rodinu. Rosa není bezchybnou, ryze kladnou hrdinkou, má své mouchy. O to víc působí lidsky a normálně, přestože její chování někdy působí divně. Ve vzpomínkách se vrací do dětství, zejména ke svému bratrovi Franzovi, který emigroval do USA a vypadá to, že s fašistickým Německem nechce mít nic společného.

Líbilo se mi právě to zaměření na vztahy, zejména těsné vazby mezi ochutnávačkami. Byly mezi nimi ženy z různých prostředí, prosté vesničanky, mladé a naivní dívenky, stejně jako fanatické příznivkyně Hitlera, i ženy, které něco skrývaly…

Pokud hledáte neotřelý příběh z válečného období, v němž to neřinčí zbraněmi, nesviští bombami, ale jeho síla tkví v důkladném vykreslení atmosféry a nálady, stejně jako v seznámení s poměrně zajímavou „prací“ pro Třetí říši, kniha U Hitlerova stolu tyto požadavky splňuje dokonale. Opět dokazuje, že válka semlela především obyčejné lidi.

Za recenzní výtisk děkuji knihkupectví Knihcentrum, kde si titul můžete koupit.

Sametové iluze

Sametové iluze jsou zajímavým románem, který prostřednictvím životů hlavních hrdinů mapuje nedávnou část našich dějin.

V roce 1994 se koná třídní sraz spolužáků ze sportovního gymnázia. Všichni jsou zvědaví, jak se ti druzí změnili, co je nového a jestli nezapomněli na události, které se kdysi udály… Sraz vidíme očima Čímana, který se při pohledu na promítané fotografie vrací do minulosti a skládá dohromady útržky příběhu, který ovlivnil všechny zúčastněné. Jak moc, to si už přečtěte sami, stojí to za to.

Sametové iluze pro mě byly velkým překvapením. Zaujalo mě téma, byla jsem zvědavá, jak ho pro mě neznámý autor uchopí. První kapitola mě trochu zmátla, nějak jsem netušila, co jí chce spisovatel říct a kam míří. Trvalo mi, než jsem do příběhu dostala. Pak to celé dostalo grády a nešlo přestat číst. Pokud budete mít zpočátku stejný pocit, vydržte, stojí to za to.

Petr Čepek totiž zvolil zajímavý způsob vyprávění, kdy se s podstatnými událostmi nesetkáváme v chronologickém pořadí tak jak je hrdinové prožili, ale autor námi doslova pohazuje tak, jak se mu to zrovna hodí, tady přidá střípek, tam zvýrazní detail, a vy zjistíte, že ač plujete dějem na přeskáčku, přesto to všechno má smysl a logiku a dokonale to do sebe zapadá.

Příběh asi nejvíce osloví generaci dnešních čerstvých šedesátníků, kteří se v Sametových iluzích najdou a poznají. Autor zabírá přibližně dvacet let v životech gymnazistů, líčí jejich osudy, mnohdy s tragickým či komickým podtónem. Velkou pozornost si zaslouží i úvodní kapitola líčící mazácké praktiky na vojně, kdo to tehdy zažil, asi bude vědět své.

V knize se objevuje hodně postav nejrůznějších charakterů, mnohé z nich překvapí, protože je budete mít za úplně někoho jiného, než kým doopravdy jsou. Těch dvacet let, které děj zahrnuje, se na jejich povahách hodně odráží. Chladná sedmdesátá léta, doba normalizace, kdy si nikdo nebyl jistý vůbec ničím, osmdesátky, v nichž k nám lehce pronikala západní móda, hudba i záblesky možné svobody, stejně jako nespoutané devadesátky, během kterých si každý dělal, co chtěl.

Určitě se jedná o hodně zajímavý pohled na mezilidské vztahy a jejich zrání v souladu s časem i dobou. Tahle sonda do života českých lidí nedávné minulosti by určitě neměla minout všechny, kteří se narodili kolem roku 1960, stejně jako ty, kteří by do těchto časů rádi nahlédli.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmopolis, knihu můžete zakoupit na eshopu.

Heidi, děvčátko z hor

Příběh děvčátka Heidi, se kterým se osud příliš nemazlil, dojímá už několik generací malých (i velkých) holčiček. Napsala ho Johanna Spyriová. Protože čas kráčí stále kupředu, mění se i mluva, herečka Jitka Škápiková ho převyprávěla tak, aby souzněl se současnou češtinou.

Malá Heidi přišla o oba rodiče a vychovávala ji teta Detý, která toužila zařídit si budoucnost podle sebe, neteř jí do plánů nezapadala. Heidi odvedla k dědečkovi Alpovi, který má pověst bručouna a s nikým dobře nevychází. Pro holčičku i starého pána je jejich setkání překvapením. Heidi je okouzlená přírodou, ale nerozumí tomu, proč je dědeček pořád tak protivný. A co Alp? Dokáže malé děvčátko vyléčit jeho zlomené srdce?

Četla jsem kdysi Heidi jako malá a vybavuji si celkovou atmosféru drsných hor, která mě už tehdy zaujala. Nepamatuji si však už kompletní příběh, proto mě odrovnal konec, který jsem nečekala a netuším, jak se s ním budou srovnávat malé čtenářky.Všimla jsem si, že vyjdou další díly, v nichž se dozvíme, jak to s Heidi bylo dál, za což jsem moc ráda.

Heidi, děvčátko z hor provázejí nádherné ilustrace, jejichž autorkou je Sofie Helfertová. Jsou velmi něžné a korespondují s dějem.

Melancholii a nádech smutku, které se v příběhu objevují, vyrovnává šťastná povaha malé Heidi. I když přišla o oba rodiče, teta ji nechtěla a musela si zvykat na dědečka bručouna, je optimisticky založená, veselá a zvídavá holčička, jež si snadno získá sympatie čtenářů a jen těžko se s ní loučí.

Knížku bych doporučila dětem tak od osmi let, které už dokážou pochopit, že život není někdy lehký a může do něj zasáhnout třeba smrt. Určitě si o příběhu budou chtít povídat, je napsán tak, že si o otázky zvídavých čtenářů přímo říká. Navíc seznamuje se životem v drsných Alpách, Heidi nezná televizi ani rádio, o mobilním telefonu ani nemluvě. Přestože Johanna Spyriová knížku napsala na sklonku 19. století, je nadčasová a díky převyprávění Jitky Škápíkové i srozumitelná dnešním malým čtenářům.

Heidi je srdcovou záležitostí mnoha čtenářek, které jsou dnes už babičkami a které můžou potvrdit, že stejně tak ji milovaly i jejich maminky. Kurážná a statečná holčička si hravě získá přízeň i dnešních malých čtenářek, které se mohou těšit na pokračování jejího příběhu.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fortuna Libri, kde si knížku můžete pořídit.

O záhadném semínku

Barboru Vajsejtlovou jsem vám na blogu představila jako autorku humorného románu pro ženy Mami, přidej!, který mě nadchnul a bavil od začátku do konce. Tentokrát můžete Báru Vajsejtlovou poznat z jiné stránky, jako spisovatelku dětských knížek. Pohádky nikdy neomrzí, co si budeme povídat. A co takhle příběhy, v nichž hlavní roli nehrají ani princezny, ani draci, ani zvířata? Soubor pohádek nazvaný O záhadném semínku už dává tušit, o čem budou. Dámy a pánové, přivítejte na scéně zeleninu.

Moc se mi nápad s pohádkami, ve kterých se můžete setkat s rajčetem, brambůrkem nebo s brokolicí jako s hrdiny, zamlouval. Kdysi jsem četla knížku O statečném Cibulkovi a hned jsem si ji tak připomněla.

Určitě budou nadšené děti, které mají zeleninu rády, stejně jako rodiče, kteří potřebují své ratolesti inspirovat k větší konzumaci zdravých potravin.

Pohádky jsou napsány ve veselém a optimistickém duchu a nezapomínají na základní pravidlo, že mají přinést čtenářům nějaké poučení. Tak třeba pohádka O ustrašeném brambůrku vypráví o malém brambůrku, který si myslel, že je ošklivý a k ničemu se proto nehodí. Ale opak je pravdou, jak zjistí a právě na něj čeká nejdůležitější úkol. A co takhle nafoukané rajče, jehož dostihlo známé přísloví, že pýcha předchází pád? Nebo okurka, která si přála, aby nikdy neskončilo léto?

Hravé příběhy budou bavit děti staršího předškolního věku a školáky, kteří už udrží pozornost při delším souvislém čtení a pochopí souvislosti i poselství pohádek. Našeho tříleťáka zaujaly hlavně obrázky, jejichž autorkou je Jana Doubková. Jsou moc hezky pojaté, zelenina vypadá tak, jak má, takže ji hravě poznají právě i nejmenší děti.

Bojkotují vaše děti přísun vitamínů v podobě zeleniny? Možná je ke konzumaci přiměje právě tato povedená pohádková knížka. Zjistíte, že s cuketou, rajčaty, brokolicí i zelím může být docela legrace.

Za recenzní výtisk děkuji autorce Barboře Vajsejtlové.

Ocejchovaná

Už potřetí se za sukni Anny Ekbergové schovali dva dánští spisovatelé Anders Rønnow Klarlund a Jacob Weinreich, aby čtenářům přinesli další thriller, v němž nebude nouze o napětí ani o emoce. Po románech Ztracená a Šťastně až do smrti, na které si můžete na blogu také přečíst recenze, přichází s novinkou Ocejchovaná, kterou vydalo nakladatelství Metafora.

Děj se odehrává ve třech liniích. V první poznáváme Rebeku, s níž si osud nepěkně zahrál. S rodiči žila v Africe, kde její otec působil jako diplomat. Když jí bylo sedmnáct, při autonehodě přišla o nenarozené dítě a matku, která ji doprovázela do nemocnice k porodu. Po sedmnácti letech je mladé ženě diagnostikována agresivní forma leukémie. Jedinou nadějí je transplantace kostní dřeně od blízkého příbuzného. Rebeka kromě otce jiné příbuzné nemá, takže když se potvrdí, že otec nevyhovuje, její naděje na přežití skomírají. Ale pak se ukáže, že Rebečin otec celá léta lhal a její dcera při nehodě nezemřela a byla adoptována. Proč? To Rebeka vyřeší později, teď potřebuje dcerku najít, a nejen kvůli nemoci.

V africké džungli bloudí sedmnáctiletá Angel, kterou unesli povstalci a udělali z ní dětského vojáka předurčeného k bojům. Kromě toho byla sexuálně zneužívána. Spolu s kamarádem se jí podařilo uprchnout, ale vyhráno zcela určitě nemá, každý, koho potká, může být potenciální nepřítel.

Souběžně sledujeme detektiva Kima, který řeší násilnou smrt emigrantky v kodaňském ghettu. Asi by to byla „jen“ jedna z mnoha vražd, které dánská policie šetří dnes a denně, kdyby ženě vrah neuřízl nohu a neodnesl ji. I tady se nabízí otázka proč? Kim rozplétá velký případ sahající až za hranice země, do africké Ugandy.

Nebojím se říct, že Anna Ekbergová (ponecháme ženskou variantu jména autorů) je podle mě s každým dalším románem na vyšším stupni své spisovatelské laťky. Ocejchovaná se od předchozích knih trošku odlišuje námětem i pocity, které během čtení vyvolává. Velmi emotivní je už předmluva, v níž se dozvídáme, co ji k napsání takového thrilleru vedlo.

Thriller Ocejchovaná se řadí mezi nejemotivnější romány s tématikou násilí, které jsem četla. Anna Ekbergová jde až na dřeň. Popisuje, jakých zvěrstev se povstalci dopouštěli na malých dětech, některé scény doslova vyrazí dech. Člověk si uvědomí, jak si žijeme v blažené nevědomosti a tomto nemáme tušení ani za mák. I když jsou některé události popsány poměrně naturalisticky, takže máte-li představivost, pojede vám na plné obrátky, cítíte i určitou citlivost, kterou do nich autorka vložila. Nechce být zbytečně vulgární nebo obscénní, jen poukazuje na to, že se takové věci dějí. Dětem.

Na atraktivitě mu přidává nejen lokalita, kdy se hladce přesouváte z Dánska do Afriky, ale také fakt, že kromě toho, že mapuje skutečné události, zaobírá se také rodinnými vztahy. Je čtivý, svižný a i přes to, že se v něm objevuje spousta jmen i míst, nepůsobí chaoticky a děj odsýpá. Je plný nečekaných zvratů, které stupňují napětí.

Určitě zaujme všechny, kteří hledají netuctový thriller. Za sebe jej můžu doporučit.

Za recenzní výtisk děkuji nakladelství Metafora.
Knihu můžete koupit zde.

Sazínkové a Mračná země

Víte, kdo jsou sazínkové? Ne, nemají nic společného se sazemi v komíně. Jsou to skřítkové, kteří se starají o semínka. Zalévají a hlídají je, aby správně klíčila a vyrostla. K tomu je zapotřebí voda. Jenže, co dělat, když dlouho neprší a země je vyprahlá? Sazínkové svolají shromáždění a rozhodnou se vyslat dva odvážné skřítky do Mračné země, aby zjistili, kam se voda poděla. Na cestu se vydali dva bráškové – pan Fousek a Jeník. Zatímco pan Fousek je zkušený a rozumný sazínek řádu lučních sazínků, mladší Jeník je neposedný a ze všech sazínků ten nejmlsnější. Asi si dokážete představit, co takovou dvojici na důležité misi může potkat. Ano, je to velké dobrodružství plné překážek, ale bráškové na to nezůstanou sami, na to vemte jed.

Musím říct, že knížka mě i syna okouzlila hned, jak nám přišla domů. Každý z nás ocenil něco jiného. Já jako dospělá vyzrálý text, který je čtivý a hlavně srozumitelný malým čtenářům. Je fakt, že mu na chuť přijdou děti spíše starší, tak od pěti let, náš tříleťák se zabavil hlavně obrázky. Ale všechno má svůj čas a my knížku za rok dva zkusíme číst společně.

Svět sazínků vymyslela Martina Macháčová, jejíž civilní povolání s námětem souzní, pracuje jako bioložka. Pohádkový příběh Sazínkové a Mračná země je její prvotinou a já můžu říct, že se opravdu povedl. Prostředí skřítků sazínků je vymyšleno do nejmenších detailů, dozvíte se, jak se skřítkové dělí, co mají za úkol a jak žijí. Děti se nenásilnou formou seznamují s přírodou a učí se, že o křehká semínka a rostliny, které z nich vyrostou, musí náležitě pečovat, a taky, že dostatek vody není samozřejmost. A aby to nebylo učení suchopárné, nechybí ono slibované dobrodružné putování, během něhož pana Fouska s bráškou Jeníkem i jejich kamarády čeká spousta napínavých situací.

Jak už jsem uvedla, text ocení spíše děti kolem pěti let, které už mu porozumí, u mladších povedou krásné barevné obrázky, jejichž autorkou je ilustrátorka Jana Uhlířová. Oceňuji právě jejich barevnost, což u dětí poutá pozornost a rozvíjí představivost. Na konci knížky jsou černobílé omalovánky, které si malí čtenáři mohou vybarvit.

Příběh se určitě bude líbit malým dobrodruhům, kteří hledají neotřelé hlavní hrdiny. Svět trpaslíků je prostě kouzelný. Mně připomněla oblíbenou četbu z dětství – příhody skřítka Lajdáčka a jeho brášků, které napsal Josef Filgas.
Určitě by tato knížka neměla zapadnout už kvůli tématice. Příroda to s námi nemá lehké a měli bychom další generace učit, že vody je pořád míň a míň a přestává být samozřejmostí.

Za recenzní výtisk děkuji autorce Martině Macháčové.
Knihu můžete koupit zde.

Design a site like this with WordPress.com
Začít