52. stránka

Plnou parou do pohádky

To si takhle světem jezdily parní mašinky, houkaly, pískaly a vždy byl kolem nich hustý dým. Pamatujete? Asi už ne, dneska si to po kolejích sviští rychlá Pendolina a InterCity a podobné moderní vlakové soupravy. A jak to tedy kdysi parní mašinky měly? Co všechno během služby prožily? Nejenže vozily cestující sem a tam a tam a sem, dokonce potkaly i pohádkové bytosti! Nevěříte? Tak se začtěte do knihy Plnou parou do pohádky a uvidíte sami.

Tyto pohádky asi ještě úplně neocení malinké děti, které potřebují kratší texty k udržení pozornosti, ale starším se líbit určitě budou. Mně trochu připomněly příhody Mašinky Tomáše, kterou ve své době miloval starší syn. Podobnost nacházím v tom, že mašinky mezi sebou mluvily, vnímaly svět kolem sebe a vše pozorovaly, stejně jako jejich anglické kolegyně. A zatímco ty měly Tlustého kontrolora, naše české mají strojvedoucího pana France a jeho kolegu topiče.

Pohádky jsou moc hezky napsané, je v nich hodně dialogů mezi mašinkami, potkáte se i s pohádkovými bytostmi a seznámíte se s provozem na trati i životem mašinek v depu. Proč se mašinka bála pískat? A co se od svých pasažérů dozvěděla o kouzelném kopci nazvaném Čarodějka?

Jak to u knížek pro děti bývá zvykem, text doprovázejí ilustrace. Ty si namalovala autorka pohádek Iva Hoňková sama a musím říct, že smekám, jak jsou povedené a trefné. Působí jako malované štětcem, hlavně ty s mašinkami, a dodávají pohádkám nádech starých časů, čehož si asi povšimnou především dospělí. Na obrázcích je vidět, s jakou pečlivostí je autorka vytvářela, jsou velmi detailní a výrazné.

Písmena textu jsou větší a příběh je členěn do kratších odstavců, takže si děti, které už umí číst, mohou pohádky louskat samy.

Bonusem knížky je příloha na konci, v níž malí i velcí kutilové najdou model nádraží i s mašinkami, který si mohou sestavit, stačí si obrázky s návodem okopírovat na zvláštní papír a pak nechat průchod šikovným rukám.

Tato knížka se Ivě Hoňkové opravdu povedla. Spojuje atraktivní téma železnice, které baví děti i dospělé se světem pohádek. Příběhy jsou poučné tak akorát a děti se dozví i spoustu zajímavých informací ze života mašinek. Určitě bude bavit kluky i holky, každý si v knížce vybere to své. Maminky budou předčítat, děti poslouchat a tatínkové skládat model nádraží. Nebo to budete mít u vás doma třeba jinak? 🙂

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Bambook, knížku si můžete koupit na eshopu Nakladatelského domu Grada.

Plašmyška

Seznamte se s Plašmyškou. Malým myším klukem, který se všeho bojí, ať už se jedná o činnosti nebo setkání s lidmi. Neužívá si zimních radovánek, protože se bojí. Nechodí s rodinou na návštěvy za kamarády, protože se… bojí. Ale když zjistí, že se mu sousedovic děti posmívají, rozhodne se sbalit si raneček a vydat se do světa hledat odvahu. Co myslíte, najde ji?

Plašmyška popisuje příběh malého myšáka, který má ze všeho strach. Řekla bych, že se v něm některé děti poznají, zejména ty, které jsou trošku bojácnější. S Plašmyškou můžou svůj strach z nových věcí ovládnout a stejně jako on najít odvahu. Ona totiž neroste na poli, jak myšákovi nakukali zlomyslní krysáci, ale každý ji musí najít sám v sobě.

V knížce najdete poučný příběh s ilustracemi, které navozují pohodu, jsou roztomilé a milé, dětem se budou líbit. Rámují Plašmyškovu pouť za odvahou a kopírují děj, takže si je menší děti mohou prohlížet i samy a povídat si, co vidí. Namalovala je Zdenka Študlarová a dala si na nich opravdu záležet. Text je nápaditý a plný dialogů. Starší děti, které jsou už zvídavější, mohou mít spoustu otázek k Plašmyškově výletu, menším dětem ho bude častokrát i líto, protože myšák nepotká jen nové kamarády, ale potká se i se zvířaty, která se k němu moc mile chovat nebudou.

Kateřina Kubalová už má na svém kontě jednu knížku, Kouzelné karamelky, ale nepochybuji o tom, že přibudou další, protože autorka pracuje jako redaktorka v rozhlase a má čtyři děti, odmala taky ráda píše, takže inspirace má kolem sebe určitě hodně.

Plašmyška je moc hezká pohádka pro děti od pěti let, které si díky myšákově dobrodružném putování uvědomí, že odvahu na cestě jen tak položenou nenajdeme, ale musíme se snažit sami najít ji v sobě. A s pomocí kamarádů kus odvahy v sobě najde každý, i malý myšák Plašmyška.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Bambook, knížku můžete pořídit na eshopu.

Kulturní vetřelec

Jiří Trávníček je známý jako autor knih pojednávajících o čtenářství. Před pár lety jsem si užila jeho počin Česká čtenářská republika, teď je na řadě Kulturní vetřelec nesoucí podtitul Dějiny čtení – kalendárium.

V dějinách lidstva je čtení bráno jako kulturní vetřelec. Valnou část tohoto období jsme strávili mimo čtení, jak se praví v anotaci. Dokonce se věřilo, že bychom se čtení mohli zbavit, například se vrátit k formě vyprávění nebo přejít ke kultuře vizuální. Naštěstí se tak nestalo, a určitě nikdy ani nestane. Tak se podívejme na písmo a čtení v dějinách lidstva zasazené do tohoto neobyčejného kalendária.

Publikace se jmenuje Kulturní vetřelec právě proto, že čtení k lidstvu proniklo až na poslední chvíli, a kdybychom dějiny přetavili do kalendária, stalo by se tak až koncem prosince, konkrétně písmo by se dostavilo 20. 12.

O čtení se v kalendáriu dozvíte poměrně dost informací, které Jiří Trávníček podává vtipnou a hlavně srozumitelnou formou. Věděli jste, že mozek nemá pro čtení žádné místo a osvojil si ho jen díky pružnosti a schopnosti adaptovat se na vnější vlivy a podněty?

Kalendárium je rozděleno do šesti celků od starověku až po současnost (konec 20. a 21. století). Každé století obsahuje zásadní události, jež čtenářství ovlivnily a formovaly. Z těch méně známých je to například fakt, že v roce 39 před n. l. římský voják, politik a básník Gaius Asinius Pollio vybudoval v Římě první veřejnou knihovnu. V roce 1725 byla zřízena první veřejná knihovna v Anglii, ale její založení se setkalo s odporem vzdělanců a církevních kruhů. Ve 20. letech 20. století vznikl v Anglii první nápad na vytvoření audioknihy, které se zpočátku říkalo „talking book“ /mluvící kniha/. Takovými zajímavými informacemi je kalendárium doslova nabušeno, takže doporučuji dávkovat si ho pěkně po částech. A je to už na vás, zda půjdete pěkně chronologicky, jak šel čas, nebo si budete listovat a vybírat si to, co vás zajímá.

Součástí jsou i tematické fotografie, a věřte, je na co koukat. Najdete mezi nimi snímky tiskařských strojů, fotky čtenářů z různých historických období, nebo nostalgické připomínky dob minulých, fronty před knihkupectvím z roku 1989, válečné snímky i reprodukce obrazů a kreseb se čtenářskou tematikou. Nechybí ani rejstřík a seznam literatury a vyobrazených děl.

Kulturní vetřelec je moderně pojatý sumář všeho, co souvisí se čtenářstvím. Výrazná obálka v razivě růžové barvě /stejná barva je použita i v kalendáriu, kde dokonale souzní se střízlivou černou/ dělá publikaci moderní a trendy, tak aby zaujala i dnešní mladé zájemce o svět literatry. Zcela určitě by neměl uniknout žádnému milovníkovi čtení, který by rád rozšířil své povědomí o čtenářství a jeho historii. Publikaci ocení učitelé a knihovníci, kteří z ní mohou čerpat data a informace při výuce či besedách. Už teď přemýšlím, jak ji ve své knihovnické práci využiju.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, kde si publikaci můžete pořídit.

Klikaté cesty

V září 1949 se Ulrike Hartmannová vydala vlakem do švédského městečka Krokom. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby Uli nebyla Němka. A jak víme, nějakou dobu po válce byli Němci pro zbytek Evropy něco jako rudý šátek pro býka. Mladá žena odjíždí v ukradeném kabátu a s sebou má svazek dopisů, které napsala Elsa Petterssonová. Adresovány jsou Ulině lásce Hansimu, který během války údajně dezertoval v Norsku a zemřel. Ulrike by ráda zjistila, co Elsu s jejím milým spojovalo a co se Hansimu doopravdy stalo. Bude s pravdou spokojená? A co Elsa? Podaří se jí zbavit tajemství, které ji celou dobu trápí? Jak dopadne setkání obou žen?

V anotaci se píše, že se jedná o strhující příběh o lásce, samotě a přátelství, přičemž bych s použitím slova strhující já osobně spíše váhala. Dle mého se jedná o komorní drama, v němž je místo jen pro tři hlavní postavy, zbytek je víceméně podružný, a kdyby se v knize nikdo další neobjevil, nic by se nestalo. Ulrike, Elsa a Hansi si totiž pro svůj příběh vystačí sami. Navíc jsou to postavy, které autorka nijak pevně neuchopila a působí spíše neurčitě. Já sama jsem měla problém věřit jim a pocítit k nim větší sympatie. Studení jako severní vítr, alespoň takový byl můj subjektivní pocit z nich, a já doufám, že někomu by přece jen mohli být bližší.

Kompletní recenzi najdete na webu Chrudimka.cz

Hotýlek na Islandu

Lucy přijde kvůli hloupé náhodě jak o práci snů v hotelu, tak i o přítele, o němž si myslela, že je tím pravým. Zcela zoufalá a na dně přijímá nabídku na časově omezenou práci v zapadlém hotýlku na Islandu. Hotel má sice nádherné jméno – Polární záře, ale co na tom, když Lucy nemá zimu ráda a navíc se jí podařilo při nástupu pořádné faux pas. To se pak šéfuje. K tomu jsou její zaměstnanci přesvědčeni, že v hotelu řádí huldufólk, neboli elfové. Jak si s tím vším Lucy poradí? A co barman Alex, který mladou manažerku přitahuje? I jemu se šéfová líbí, ale skrývá (nejen) před ní jedno velké tajemství…

Julii Caplinovou s její sérií Romantické útěky jsem si oblíbila na první dobrou. Uchvátila mě Kavárnou v Kodani a tato knižní láska pokračovala dalšími díly – Pekárnou v Brooklynu, Cukrárnou v Paříži, Pláží ve Chorvatsku. Hotýlek na Islandu je zatím! posledním kamínkem v mozaice pohodových romantických příběhů. Ale nezoufejte, už se chystá Čajovna v Tokiu, nemůžu se dočkat!

Na jednotlivé knihy ze série panují rozdílné názory. Pro jednoho je topkou Kavárna, pro dalšího Cukrárna, jiný tvrdí, že Pláž je nejslabší. Pro mě jsou všechny knížky na stejné úrovni, s každou další si autorka drží svou laťku a určitě neklesá. I tady je znát její typická šablonovitost, kterou jsem zmiňovala v předchozích recenzích. Lucy se potýká s nesnázemi, do života jí vstupuje nový muž, který jí naprosto uhrane, jejich vztahu život hází drobné klacky pod nohy. A stejně jako je to u předchozích knih, i v Hotýlku hrají důležitou roli vedlejší postavy, které jsou vykresleny naprosto úžasně.

Velké, velikánské plus má v tomto příběhu atmosféra. Island zbožňuju, ráda si o něm čtu a mám v oblibě romány, které se tam odehrávají. Moc se mi líbilo, jak autorka do příběhu zakomponovala islandský folklór a taky už dříve zmiňovaný životní styl hygge, který drží i na Islandu, takže se vše neslo ve stylu huňatých dek, vonných svíček a spousty hrnků horké čokolády. Třešinkou na dortu, nebo chcete-li kopečkem šlehačky na čokoládě, je popis islandské přírody. Fjordy, ledovce i téměř pohádkový popis polární záře, to prostě chcete zažít.

Hotýlek na Islandu je příjemnou romancí, u níž přesně víte, co můžete očekávat, a to taky dostanete. Číst knížky Julie Caplinové je jako jíst vánoční cukroví od maminky. Znáte ho odmala, víte, jak skvěle chutnají vaše oblíbené druhy a i když rádi při pečení experimentujete, za nic na světě byste ho nevyměnili.

Takže si naložte porci cukroví na talíř, uvařte horkou čokoládu a nechte se unášet kouzelnou severskou atmosférou.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmpolis, knihu můžete koupit na eshopu.

Hezčí svět

V knihách novinářky a spisovatelky Barbory Šťastné se pozná nejedna žena. S lehkostí a upřímností se autorka zamýšlí nad vlastními chybami, nebojí se přiznat, že není dokonalá, má nepořádek ve skříních i na poličkách v kuchyni, že si raději dá dvě deci vína a nohy na stůl, než aby cídila byt. Ve své nejnovější knize nazvané Hezčí svět už podruhé zabrousila do světa románů a je trochu jiná, než jsme zvyklí. A víte co? Tahle nová poloha autorce sluší.

Hlavní hrdince Zdence je pětatřicet let. Zápasí jak s nedostatkem sebevědomí, tak s bohémskou matkou, která s ní a její malou dcerkou žije. Zdenka pracuje v redakci módního časopisu a ví, že do tohoto prostředí příliš nezapadá. Osobní problémy jí přerůstají přes hlavu, ve schránce se kupí exekuční výzvy, navíc maminka začíná zapomínat a ztrácet se nejen ve svých myšlenkách, ale především v prostoru. Zdena se čím dál víc uchyluje k imaginární kamarádce Dede, jíž má už od dětství, a která je Zdenčinou psychickou berličkou. Když se matka jednoho dne nevrátí ze svých toulek, musí Zdena pátrat i na místech, kde strávila kus dětství. Přitom vystupují na povrch vzpomínky na událost, která výrazně poznamenala Zdenčinu rodinu i ji samotnou.

Kompletní recenzi najdete na webu Chrudimka.cz

Lidé

Pro spisovatele Matta Haiga mám slabost už od doby, kdy jsem před mnoha lety přečetla jeho vtipnou upířinu Radleyovi – Upíři odvedle a také nádherný román o lásce napříč stoletími Vězeň času. Umíte si tedy představit, jakou radost jsem měla z nabídky nakladatelství Ocelot patřící pod Megaknihy.cz, jestli nechci recenzovat nejnovější počin tohoto autora vydaný u nás. No jasně, Matt je prostě knižní láska (ano, já jich mám víc, ale to se ve světě písmenek může, že jo. )

Kniha má prostý jednoduchý název, jmenuje se Lidé a můžu říct, že se jedná o výstižné pojmenování. Počin je přirovnán ke knize Douglase Adamse Stopařův průvodce po galaxii /viděla jsem pouze filmové zpracování, a už si ho tak úplně nepamatuju, takže úplně srovnávat nemůžu, jen konstatovat, že základní myšlenka je u obou podobná./ Zatímco ve Stopaři je to pozemšťan, který se vydává na vesmírný průzkum, v této knize je to naopak.

Setkáváme se s jakousi bytostí z jiné galaxie, má na zemi důležitý úkol. Aby jej splnila, bere na sebe tělo známého vědce a proniká do jeho světa. Jenže vůbec nechápe, jak lidé „fungují“. Pro jeho druh je život velmi jednoduchý, žádné emoce, žádné stresy, na všechno existují kapsle. I na vstřebávání informací z četby. A tak tento tvor, nyní jako Andrew poznává všechny aspekty lidské existence a zjišťuje, že splnit daný úkol nebude tak lehké, jak se zprvu zdálo.

Román Lidé není jen tak pro každého. Jedná se o román plný filozofických myšlenek a úvah, jímž se jako křehká nit vine téma lásky. Přijde vám to jako klišé? No, možná ano, v podstatě každý milostný motiv je jako mnohokrát ohraná deska. A přece si ji znovu a rádi pustíme.

Matt Haig napsal vtipný a zároveň dojemný příběh, u něhož se zpočátku mračíte, protože onen vetřelec se nechová zrovna ukázkově, posléze se budete usmívat nad tím, jaké mnohdy komické situace nastaly, když se už v Andrewově těle snažil pochopit nástrahy a pasti světa lidí. Postupně spolu s ním projdete proměnou, zjistíte, že se z toho cynického a bezcitného tvora (on za to ale v podstatě nemůže) vyloupl úplně jiný člověk. Tedy pardon, mimozemšťan. Poznává, jací lidé doopravdy jsou, na jeho planetě je vidí jako hamižníky a kariéristy, a on vidí, že mají emoce, že si život umí užívat a že k němu bezpodmínečně potřebují lásku. Trochu mi to připomnělo Malou mořskou vílu, zejména jednou situací, ale tu vám prozrazovat nebudu. Jen se hezky začtěte.

Osobně jsem byla z knížky hodně nadšená, líbí se mi, jak Matt Haig dokáže vážnější náměty aplikovat s lehkostí a zároveň i přinutí zamyslet se. Konkrétně tady zaujmou rady lidem, které jsou velmi trefné a tnou do živého.

Jestli hledáte neotřelou četbu, která není plytká, román Lidé by mohl být tou správnou volbou.

Děkuji Megaknihy.cz, že jsem si mohla přečíst další knížku mého oblíbence. Pokud se chcete začíst taky, můžete si ji pořídit jako dodatečný dárek k Vánocům.

Moje rudá knížka

Moje rudá knížka. Co to je? Proč na mě valí tolik červené barvy? A nemělo toto slovní spojení jiný význam? Ano, mělo. Červená knížka je známé, dnes už retro pojmenování pro členský průkaz KSČ z dob socialismu, který se pyšnil stejnou barvou. A co je tedy tato Moje rudá knížka zač? Holky (i kluci), zbystřete. Já vím, že se o všem, co se s vaším tělem děje, dočtete na internetu. Ale… Někdy vás informace můžou zahltit i vyděsit. Někdy si prostě chcete zalézt do koutku a nové poznatky vstřebat po svém, vrátit se k něčemu, co vás zajímá, prohlédnout si obrázky a ilustrace tak, jak vám to může nabídnout pouze knížka. Je určená všem kteří se chtějí informovat hravou, zábavnou a vtipnou formou o menstruaci. Ať už jste holky „co to mají“, nebo jejich rodiče či partneři, všichni si můžete připomenout základní znalosti a doplnit další neméně zajímavé věci, které jste o ní nevěděli.

V čem je tato knížka jiná, než ostatní její „souputnice“? Tak především vás nepřehltí suchopárnými fakty. Základní informace dostanete, i ty, které už znáte, ale vše je podáno zábavnou formou. Tak, aby publikace zaujala opravdu všechny. Lenka Blažejová, autorka počinu, je výtvarnice a grafička, takže si pohrála jak s textovou tak i grafickou úpravou.

Kromě notoricky známých informací se dozvíte třeba to, že menstruační krev se používala v lékařství při hojení řezných ran, nebo že v roce 1985 zaznělo v americké reklamě na tampony slovo perioda. Věděli jste, že 28. květen je Mezinárodním dnem menstruace? Že v 19. století panoval názor, že intenzivní studium odčerpává krev z dělohy? To jsou věci, co říkáte?

Publikace je menšího formátu, dobře se s ní manipuluje. Najdete v ní také bonus – záložku. Knížka je laděná do červeno-bílo-černé kombinace, dominuje samozřejmě rudá.

Opravdu, při čtení a prohlížení se nudit určitě nebudete a každý si vybere to své. Číst ji můžou i muži, třeba jim knížka pomůže pochopit, proč jsou holky každý měsíc jako vyměněné a je lepší jít jim z cesty. Moje generace měla dnes už legendární publikaci Děvčátka, na slovíčko, která poprvé vyšla v roce 1970, a pro tehdejší dívky znamenala ve své době opravdu hodně, málokdo se tehdy s rodiči bavil otevřeně o vývoji těla v pubertě nebo o sexu. Dnes, přestože přístup k informacím je v podstatě neomezený, může být knížka zpracovávající tematiku, o níž se ve společnosti příliš nemluví, nápomocná, a ještě se u ní i pobavíte. S humorem a nadhledem jde všechno líp, i ty naše nepříliš oblíbené dny.

Za recenzní výtisk děkuji autorce Lence Blažejové, knížku si můžete pořídit třeba tady.

Zapomenuté dívky z Paříže

Píše se rok 1946. Společnost se postupně vzpamatovává z následků 2. světové války. Grace žije v New Yorku, kde se snaží začít nový život po smrti milovaného manžela.Jednou si na nádraží všimne opuštěného kufru a nenapadne ji nic lepšího, než se do něj podívat. Najde v něm dvanáct fotografií dívek. Z nějakého náhlého popudu si fotky nechává a roztáčí tak kolo osudu, které ji zavede zpátky do minulosti docela nedávné. Grace pátrá po původu fotek, po osudu oněch tajemných dívek, aniž by tušila, že odkrývá příběhy statečných žen, které za války působily jako agentky britského Oddělení pro zvláštní operace (SOE).

Díky tomuto námětu autorka Pam Jenoff rozehrává druhou časovou linii odehrávající se o dva roky dříve. Eleanor Trigová velí SOE pevnou rukou. Na starosti má výcvik budoucích agentek, špiónek, které byly posílány zejména do Francie. Jednou z nich je i Marie, výborná, co se jazykových dovedností týče, po technické stránce je si však stále nejistá v kramflecích. Eleanor jí ale věří a posílá ji na misi. Stejně tak i jiné dívky, jež pro svou vlast riskují své životy. Co se s nimi po válce stalo?

Od Pam Jenoff mi do sbírky přečtených knih chybí už jen jeden kousek (Světla zimní noci), takže můžu s klidem říct, že se jedná o skvělou spisovatelku, jejíž knížky, které se vesměs odehrávají v kulisách druhé světové války, se skvěle čtou. Autorka umně kombinuje reálné dobové reálie s napínavou zápletkou a milostnou linií, ta nikdy nesmí chybět.

V tomto románu vzdává hold statečným ženám, jejichž předobrazem je Vera Atkinsová, která byla za války činná ve službách SOE. Nebylo lehké číst o osudech hrdinek, které opustily své rodiny, někdy i děti, a vydaly se vstříc nebezpečí. V knize poznáváme, jak těžký byl výcvik, jejž budoucí agentky absolvovaly ve ztížených podmínkách, aby byly připraveny na všechny možné situace, jež je mohly během mise překvapit.

Vyprávění Grace, Marie i Eleanor je stejně tak napínavé jako dojemné. Neumíme si dnes představit, co odbojáři prožívali, jaké emoce je sžíraly a kolik odvahy museli prokázat, a je jedno, zda to byli muži nebo jejich něžné protějšky. Autorka trefně poukazuje na to, jak byly ženy v tomto směru podceňovány, muži si mysleli, že jako špiónky v terénu budou k ničemu. Opak byl pravdou. Držela jsem palce Marii, chápala její pochyby a trnula hrůzou, když byla v nebezpečí. Eleanor je neméně zajímavou postavou. Je napsaná tak, že nevíte, na čem si u ní stojíte, můžete mít sem tam pochyby a nevěřit jí. Prostě vás Pam Jenoff celou dobu udržuje v napětí.

Ze všech doposud přečtených knih z pera Pam Jenoff považuji Zapomenuté dívky z Paříže za nejlepší a a nejemotivnější, dá se říct, že s každým dalším románem autorka zraje jako víno.

Pokud se zajímáte o životy neobyčejných žen, je vám blízká tematika druhé světové války, určitě by vám Zapomenuté dívky z Paříže neměly utéct.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, kde můžete knížku pořídit.

Tajemství hvězd

Miri Abramovová je jednou z prvních lékařek v Rusku. Píše se rok 1914 a Mirina rodná země, stejně jako zbytek světa to nemá jednoduché. Bouřlivé dějiny se odrážejí na životech Rusů, nikdo si není jistý, zda-li ho neudá třeba nejbližší soused. Abramovovi jsou totiž Židé, ti byli v Rusku cíleně likvidováni. Mirin bratr Váňa, talentovaný fyzik, chce dokázat, že teorie relativity není úplná. Potřebuje k tomu zatmění Slunce, ke kterému má dojít za pár týdnů. Pokud se jeho pokus podaří, může se dostat až do Spojených států. Miri se zasnoubila se svým kolegou lékařem, ten ale zmizí spolu s Váňou neznámo kam. Miri se vydává po jejich stopách, na každém kroku jí však hrozí nebezpečí. Obloha tmavne, zatmění je tady. Podaří se Váňovi jeho experiment? A co Miri? Najde bratra a snoubence?

Rachel Barenbaumová napsala nádherný román nazvaný Tajemství hvězd, v němž se bouří dějiny a vaří emoce. Nechala se inspirovat skutečným zatměním Slunce, které bylo v roce 1914, a namixovala příběh plný lásky nejen k člověku, ale především k vědě.

Přiznám se, že jsem měla velké obavy, zda pochopím to, co se Váňa chystal dokázat. A ne, nepochopila jsem to. Ale vůbec to nevadí, síla a především podstata knížky je někde úplně jinde. Líbila se mi houževnatost a odvaha hlavních hrdinů, jak Miri, tak i Váni, kteří se nebáli jít za svým doslova proti zdi, protože tehdy měla jakákoli vzpoura proti režimu fatální následky.

Autorka má můj obdiv, jak dokázala vědeckou tematiku zakomponovat do příběhu, v němž se dále ještě snoubí milostný motiv a politika. Tato tři na první pohled nesourodá témata zpracovala v silný společenský příběh. Přibližuje v něm nelítostný hon na židovskou komunitu, dotýká se také emancipace žen, což ukazuje na příkladu Miri, jejíž mužští kolegové nedokázali uznat, že by jim mohla být rovnocennou partnerkou v práci.

Příběh Miri a Váni jiskří napětím od začátku až do konce, nemá hluchá místa. Přibližuje nelehké období ruských dějin a nechává hlavní hrdiny padnou doslova až na samé dno. Budou mít možnost vstát a odrazit se od něj? To zjistíte, když se do nádherného příběhu plného lásky i smutku začtete.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fortuna Libri, kde si knížku můžete koupit.