49. stránka

Bokovka

Na začátku byl večírek. Klasický vánoční večírek, jaký mnozí z nás zažili naposledy v roce 2019. 🙂 Alkohol tekl proudem, rozvazoval jazyky, podněcoval vášně, sbližoval. Spojil také Karolínu a Marka, kolegy z jedné firmy. Karolíně je třiatřicet a ráda by konečně založila rodinu a ukázala matce, že dokáže vést normální partnerský život. Čtyřicátník Marek už svou rodinu má v podobě manželky a dvou malých dcer. Jenže po tolika letech už je vztah tak trochu omšelý, povyražení s Karolínou působí jako příjemná náplast. Oba ví, že je to jen o sexu a pokoutně ukradených hezkých chvilkách, dokud si Karolína neuvědomí, že se Marek jeví jako dokonalý adept na tatínka. Pozor, ta pravá hra začíná teprve teď, v momentu, kdy Marek chce ze zakázané zóny vycouvat a Karolína plánuje dítě…

Barbora Vajsejtlová mi už v předchozí knize Mami, přidej! Aneb jak se (ne)stát supermatkou, která byla naprosto celá ze života, ukázala, že je výbornou vypravěčkou a pozorovatelkou. Z klasických rutinních situací, které se dnes a denně odehrávají v českých domácnostech, dokáže vždy vyzdvihnout to nejpodstatnější a nastavit zrcadlo nejednomu z nás.

Na scénu přichází Bokovka. I když tento příběh líčí téma nevěry, nemusíte mít strach, že by nějak cílil na její obhajobu nebo byl naopak až příliš fanatický. Autorka prostě píše tak, jak to je. S humorem, nadhledem a mírným pobavením nad tím, co si lidé dokážou někdy nadrobit. Její styl je čtivý, děj odsýpá, nikde není hluché nebo nudné místo. S přesností vykreslila mimo hlavní zápletku také vztahy v rodině, mezi matkou a dcerou, mezi nimiž leží hluboká propast, protože spolu nedokážou mluvit upřímně a řešit problémy mající kořeny v minulosti, a také mezi manžely, jimž se do vztahu vkrádá nuda a šeď všedních dní.

V jednotlivých kapitolách se střídá pohled na události, jak je vidí Marek i Karolína, autorka využila er-formu. Bylo zajímavé a taky zábavné sledovat, jak jednu a tutéž záležitost vidí Karolína jako žena a Marek jako muž. Vězte, že jejich vnímání je úplně rozdílné. Barboře Vajstejtlové se podařilo perfektně vystihnout vývoj vztahu od původní zamilovanosti až po stereotyp a ochladnutí vášní.

Původně jsem očekávala lehkou oddechovku, kde budou vášně jiskřit a spodní prádlo létat vzduchem, ale dostalo se mi promyšleného psychologického příběhu, nad kterým se určitě zamyslíte. Po přečtení Bokovky si určitě rozmyslíte, jestli si „odskočíte“, nebo zůstane rovnýma nohama na zemi. Vyplatí se riskovat? Zeptejte se Marka a Karolíny, ti už to vědí.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmpolis, knihu pořídíte na eshopu naklaldatelského domu Grada.

Věci, na které nastal čas

Těšila jsem se jako malá na další počin Petry Soukupové, kterou mám jako spisovatelku nesmírně ráda. Umí tnout do živého, k popisu jí stačí pár úsečných vět, hned víte, oč jde. Aktuálně vyšla v nakladatelství Host její kniha Věci, na které nastal čas. Autorce se podařilo rozvířit vody čtenářského světa, který se rozdělil na dva tábory. Jeden tvrdí, že nepřichází s ničím, co by tady už nebylo, a že to nijak neuchopila, druzí jsou nadšení, protože je to typická Petra Soukupová, která se s ničím nemaže. A rovnou říkám, že se řadím mezi spokojené čtenáři, kteří dostali přesně to, co chtěli.

V románu sledujeme životní cestu Alice a Richarda. Od počátku tušíme, že ti dva se k sobě nehodí, že chybí symbióza, chemie, že jejich vztah drží na docela vratkém základě, který víc a víc trouchniví. Alice s Richardem se nerozcházejí, naopak, vezmou se, pořídí si jedno dítě, pak druhé, auto, chatu, dokonce i sociální jistoty mají. Jen ta vzájemná blízkost a pravá láska jim chybí, a to, jak víme, ani tucet děti neslepí.

Jejich příběh je nám předkládán v přesně takové formě, na jakou jsme u autorky zvyklí. Bez příkras, syrově, přitom velmi jednoduše v úsečných větách se prostřednictvím Alice, Richarda i jejich dětí doslova prodíráme citovou houští jejich vzájemných vztahů. Někdy vám poleze na nervy Alice, jindy Richard, ani jeden není totiž prvoplánový klaďad, jemuž byste s přehledem dávali přednost. O to víc je těžší tuto knihu vstřebat jen tak, protože vyvolává spoustu otázek a bez vlastní zkušenosti či nadhledu se na ně špatně hledá odpověď. Navic jsou v tom ty děti, že.

Možná se v příběhu najdete, možná ne, přesto zjistíte, že některé věci s hrdiny společné máte. Třeba jistou všednost ve vztahu, rozdílné názory v péči o děti nebo vedení domácnosti, řešení každodenních malicherných otázek, kdo vynese koš nebo vyvenčí psa. Návod na štastné manželství bez vad neexistuje, každý si musí najít svou cestu ke společnému štěstí. A možná vám právě román Věci, na které nastal čas pomůže vyvarovat se stejných chyb, jaké dělali Alice a Richard v průběhu společných sedmnácti letech vztahu.

Pokud tvorbu Petry Soukupové máte rádi a vyloženě se tetelíte blahem, když zjistíte, že něco nového vydala, určitě si nenechte ujít ani tento román. Opět je to trefa do černého, co se mezilidských vztahů týče, i když hrdinové stojí, a nebudeme si lhát, za houby. O to víc je však četba zajímavější.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu si knížku můžete koupit.

Pohlednice z Itálie

Grace Quinnová se posledních pár let plácá v životě. Nemůže se vzpamatovat z rozchodu se svou láskou, navíc se jako jediná ze sourozenců stará o nemocnou matku, která jí to nijak neulehčuje a na Grace si vybíjí frustraci a vztek. Jediným únikem pro mladou ženu je její práce v malé rodinné společnosti, která pronajímá prostory k uskladnění odložených věcí. Zapomnění nachází při vyklízení skladů, za které pronajímatelé už z nějakého důvodu neplatí. Jednoho dne se dostává k věcem jisté Connie Levinové, mezi nimiž je nejen sbírka umění, ale hlavně věci, které mají nevyčíslitelnou hodnotu pro člověka – dopisy a deníkové záznamy paní Levinové. Kdo to vlastně je? Proč přestala platit pronájem skladu? Grace je tajemnou Connií přitahována. Aby přišla na jiné myšlenky, vydá se po stopách neznámé ženy až do Itálie, aby našla odpovědi na otázky a možná i sama sebe.

Pohlednice z Itálie je nádherný příběh s nádechem smutku, z toho, co vám mohou vaši nejbližší, o nichž si myslíte, že by vám nikdy neublížili, udělat. Krev se ve mně vařila, když jsem četla, co všechno si Grace nechala líbit od svých sourozenců, kteří na ni hodili veškerou zodpovědnost za matku. Vztahy mezi matkami a dcerami jsou podstatným těžištěm knihy, nejen v současné dějové linii, ale i v té historické, kdy budeme sledovat souboj mateřské lásky a maloměšťáctví v kombinaci se sobectvím, a vězte, že budete nad touto verzí mateřské lásky jen kroutit hlavou.

Obě linie jsou nádherné, zaujmou na první začtení, ale jak už to bývá, vždycky jedna zastíní druhou, i když jen na malý kousek. I v tomto románu mě víc chytla historická část s Connie, asi proto, že současnou romantiku už načtenou mám a vím, co můžu čekat, navíc se do nich dají zakomponovat dobové reálie a zachytit tak časy minulé i pro další generace. Navíc v Coniiině příběhu zůstalo mnoho nevyřčeno, zasloužila by si samostatný román, v němž by autorka její osudy rozvinula víc.

V knize Pohlednice z Itálie najdete romantiku, možná budete tušit, co se stane, ještě dříve než samotná Grace, ale to vůbec nevadí. Zároveň dostáváte dojemný rodinný příběh laděný do melancholického kabátku. Stejně jako Grace budete přemýšlet, co Connie prožila, kolik toho musela obětovat na oltář mateřské lásky.

Pokud máte rádi barvité rodinné příběhy prodchnuté láskou i trápeními, Pohlednice z Itálie se vám určitě bude líbit.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knížku můžete zakoupit na eshopu nakladatelského domu Grada.

Vánoční prázdniny

Máte rádi romantické příběhy? A ty, které se odehrávají v kulisách pravé ladovské zimy? Právě takový jsem jen nedávno dočetla a ještě teď mi zůstává lehký úsměv na obličeji, protože to bylo psáno přesně podle mého gusta. Vánoční prázdniny jsou sice zimně laděným příběhem, potěší však milovníky romantické literatury klidně i v létě u vody.

Evie Millerová se uchýlila do náruče tiché, pokojné vesničky Willowbrook v Cotswolds, kde hledá klid po rozchodu se snoubencem. Otevřela si tam malý obchůdek s látkami a šicími potřebami nazvaný Knoflíková dírka. Ale Evie se moc nedaří, obchod je ve ztrátě a navíc ji pořád otravuje neodbytný ex. Evie se seznámí s Jakem Hartwoodem, který se do Willowbrook nastěhuje. Počáteční antipatie se mění v přátelství, oba zjišťují, že mají mnoho společného. Domluví se, že nadcházející Vánoce, na něž ani jeden nemá pomyšlení, stráví spolu v Provence. Ve vší počestnosti, samozřejmě. Jake si vyřídí nějaké služební záležitosti a Evie si trochu odpočine. Navíc oba zapomenou na starosti, které je tíží. Jenže co když to tak snadno nepůjde? Co když se jeden z nich zjistí, že ho jeho protějšek přitahuje víc, než se sluší?

Vánoční prázdniny jsou přesně tou knížkou, která vás vyvede ze špatné nálady, pomůže odpočívat nebo vám bude dělat společníka při léčbě nachlazení. Vy víte, co můžete očekávat, a přesně to dostanete. Je vám hned od začátku jasné, že ti dva, mezi kterými to při prvním setkání nedopadlo dvakrát nejlíp, k sobě patří. A ne, není to spoiler, je to ryzí romantika, ve které to většinou takhle končí. Jenže zadarmo to ti dva mít nebudou. Musíte počítat s tím, že cestička ke štěstí bude trochu trnitá, lehce spletitá, lemovaná problémy, takže si spolu s Evie a Jakem užijete své.

Moc se mi líbila postava Evie, zejména kvůli její práci. Umí šít, na rozdíl ode mě. Její království látek a konflíků působilo mile starosvětsky, a i když miluji příběhy odehrávající se v pekárnách a cukrárnách, „zašít“ se tentokrát do světa kreativity bylo velmi osvěžující.

Venku mrzne až praští, začal únor, takže není nic lepšího než si uvařit horký čaj a zalézt si s touto sladkou pohodovkou někam, kde si můžete nerušeně číst.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fortuna Libri, kde si knížku můžete koupit.

Poslední seance

Agathu Christie není třeba sáhodlouze představovat, její jméno je známo i těm, kteří detektivky, ať už moderní či klasické, nečtou. Právem se jí přezdívá královna detektivky nebo první dáma zločinu. V češtině její knihy vycházejí opakovaně, a to jak samostatně, tak i v povídkových souborech. Koncem roku 2019 tak světlo světa spatřil výbor Poslední seance, který byl vydán pod hlavičkou nakladatelství Kalibr. Najdete v něm povídky, které před lety u nás už sice vyšly v různých knihách, teď jsou pohromadě díky společné tematice, která je spojuje – jsou plné napětí, děsu a mnohdy i nadpřirozena. Dvacet povídek vás má při čtení vyděsit tak, že se budete bát i rozsvítit. To potvrdit nemůžu, u knih se nebojím, ale můžu vám zaručit, že se u příběhů budete cítit tak, jak jsme u Agathy Christie zvyklí, strach v podání královny detektivek je spíše příjemného ražení.

Tak už to u povídek chodí, některé zaujmou víc, jiné trochu míň. Možná si na mnohé vzpomenete právě ze starších výběrových počinů a možná pro vás budou některé úplnou novinkou, tak jako Žena Kénijce, vydaná časopisecky v roce 1923 a knižně až v roce 2019. Agatha Christie se v ní inspirovala osudem biblické ženy Jael a napsala příběh spíše s psychologickým námětem než klasickou detektivku. A co další kousky? I povídka obsahující zločin může nést stopy lehkého humoru, což je případ počinu nazvaného Záhada modré vázy. Duchařiny se dočkáte v povídkách Rádio a Poslední seance, hororový nádech mají Krejčovská panna a Výjev v zrcadle. Každá z dvaceti publikovaných povídek má své kouzlo a šarm typický pro tvorbu Agathy Christie. Nepotřebujete hektolitry krve, zločin v podání této spisovatelky je jedinečný tím, že důraz je kladen na všechny zúčastněné postavy bez rozdílu. Napomáhá tomu také bohatá konverzace a barvité dialogy.

Kompletní recenzi najdete na webu Chrudimka.cz

Než ho poznala

Hen a Lloyd se právě přestěhovali do nového domu. Na místní grilovačce se seznámí s novými sousedy, Mirou a Matthewem. Z nevinného pozvání na večeři se však vyklube něco, co pořádně otřese jejich životy. Hen si na návštěvě všimne sportovní trofeje, která se před dvěma lety ztratila z bytu mladého muže, jenž byl zavražděn. Studoval na škole, kde shodou okolností učí Matthew. Může s tím mít něco společného? Hen případ vraždy moc dobře zná, ve své době se o něj intenzivně zajímala. Jenže i kdyby šla na policii, kdo by jí věřil? Sama se léčí s psychickou nemocí a sama měla s policií co do činění. „Vím, že víš, že vím“ je název italské komedie z osmdesátých let, a nějak tak by se dal nazvat i podtitul tohoto psychothrilleru, v němž si hrdinové se sebou navzájem pohrávají jako kočka s myší.

Mně se líbila už předchozí autorova kniha Všechny krásné lži, mám totiž ráda zamotané psychothrillery, v nichž si s autor se čtenářem taky pěkně pohrává a nedá mu rozuzlení zadarmo. Tady je to na první pohled jiné. Vypadá to, že všechno znáte, vraha máte naservírovaného pěkně na zlatém podnose, zdálo by se, že už není co řešit. Ale… Peter Swanson to nikomu neulehčuje a vede nás zákoutími svého příběhu přesně tak, jak chce on.

Děj je vyprávěn er-formou střídavě z pohledu Hen a Matthewa. Oba mají co skrývat, oba k sobě navzájem váže silné pouto, jen oni dva ví, kde je pravda. Čím víc stránek máte za sebou, tím víc chcete pokračovat dál. Jedná se o spíše psychothriller komornějšího rázu, ale místy nabírá tempo a napětím přímo jiskří. Můžete mít vlastní teorie, domněnky a cesty, kterými byste chtěli dojít k vyústění, ale to, čeho se vám na konci dostane, jste si určitě nepředstavovali. Už jsem se s takovým typem rozuzlení setkala, a věřím, že vy taky (jen teď o tom nevíte), ale stejně mě překvapilo a uzemnilo.

Psychothriller Než ho poznala z produkce nakladatelství Bookmedia se vám bude určitě zamlouvat, pokud máte rádi příběhy s mrazivou atmosférou a temnými tajemstvími.

Za recenzní výtisk děkuji knihkupectví Knihcentrum.cz, kde si knížku můžete pořídit.

Ještě jeden croissant na cestu

Máte rádi Francii? Milujete jídlo? A co jízdu na kole? Pokud jste aspoň na jednu otázku odpověděli ano, mohla by vás bavit tato knížka. A nejlépe, pokud jste odpověděli kladně na všechny tři, to si vypečený kousek z pera Felicity Cloake užijete ještě víc. Autorka a hrdinka v jedné osobě vás vezme na docela odvážný výlet po zemi, v níž by byl hřích neochutnat alespoň jednu tuzemskou dobrotu. A že jich Franouzi mají! Zaručuji, že během čtení budete mít neustále chuť na něco dobrého.

Felicity Cloake žije v Anglii, kde je známou foodblogerkou a taky autorkou několika knížek o jídle. Jednou se rozhodla pokořit Francii tím, že ji procestuje na kole, najde nejlepší croissant a ochutná ty nejlepší francouzské delikatesy. Jak to dopadlo, co všechno na svých cestách Felicity zažila, jaké dobroty si dala a jestli ten nejlepší croissant opravdu našla, vám řekne sama osobitou formou v knize nazvané Ještě jeden croissant na cestu.

Kniha není románem, ani biografií, či zpovědí. Je napsána v ich-formě a můžeme ji považovat za kulinární cestopis o Francii, zemi, pro níž je dobré jídlo poznávacím znamením. Při barvitých popisech krajiny budete mít rozmanitou krásu země jako na dlani, ale při líčení gastronomických zážitků… Nezmínila jsem se náhodou už, že u knížky budete chtít neustále něco zobat?

Každá kapitola obsahuje také recepty na takové dobroty jako je omelette souffée, crépes complétes, cassoulet nebo madeleines. Že vám názvy matně něco připomínají, ale nejste si jistí, co přesně Felicity jedla? Já vám to neprozradím, ale Felicity ano, pokud se necháte provést nádhernou, po levanduli vonící Francií.

Vyprávění Felicity Cloake je napsáno s vtipem a nadhledem, autorka se nebojí udělat si legraci sama ze sebe. Navíc přidává i zajímavosti z kulinářského světa a vysvětluje některé zvláštnosti vztahující se k tématu. Téměř dobrodružná výprava anglické labužnice se čte doslova sama. Kapitoly ubíhají jako kilometry na tachometru, díky lehké ruce zkušené novinářky je text svěží a baví.

A co myslíte, našla ten nejlepší croissant? Uvidíte sami, pokud se bicyklového dobrodružství zúčastníte spolu s Felicity.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, knížku si můžete pořídit na eshopu.

Pohlednice bez podpisu

Cara pracuje jako návrhářka svatebních šatů. Časově přizpůsobitelné zaměstnání jí dovoluje starat se nepřetržitě o otce trpícího Alzheimerovou chorobou. Cara má sice ještě staršího bratra Michaela, ten však žije s rodinou v Londýně a Caře příliš, vlastně vůbec nepomáhá. Po zhoršení otcova stavu Cara sice najímá profesionální ošetřovatelku, aby na to nebyla sama, přesto by uvítala, kdyby se Michael rodinného života zúčastňoval trochu víc. Jednoho dne Cara najde při úklidu nepodepsané pohlednice z různých světových destinací, které jsou zřejmě adresovány jí a Michaelovi. Kdo je psal, když matka zemřela v Cařiných dvou letech? Mladá žena cítí, že je něco jinak, než si celý život myslela, jenže odpovědi na otázky hledá poměrně těžko. Otec je ztracen v osidlech zapomnění a bratr Michael se k pátrání taky moc nemá. Podaří se Caře zjistit, od koho pohlednice jsou a rozplést zamotané klubko rodinných vztahů?

Pohlednice bez podpisu je bezesporu tím typem knihy, která bude bavit milovníky spletitých rodinných příběhů. Čte se výborně, dostanete se do ní na první dobrou, nikde netápete, děj se odvíjí klidným tempem. Zároveň ale v sobě skrývá trochu napětí a tajemna. Děj se odehrává v přítomnosti, kdy události sledujeme z Cařina pohledu, autorka se také retrospektivními prostřihy vrací do minulosti, kde dostává prostor matka Cary a Michaela, Annie. Pomalu a po kouscích společně s Carou skládáme jako rozsypané puzzle podivnou minulost celé rodiny.

I když se příběh nese v melancholickém, spíše smutném tónu, je napsán s citem a empatií pro všední starosti hlavní hrdinky, které má s nemocným otcem. I jí někdy prasknou nervy, ztratí trpělivost, z čehož má potom výčitky. Ale ruku na srdce, kdo z nás by dokázal pečovat o blízkou, těžce nemocnou osobu jako robot bez emocí? Vedle stěžejní dějové zápletky byl do příběhu citlivě zakompovaná i tato skutečnost a názorně ukázáno, jak to mají nejen rodinní pečovatelé těžké. Kromě Cary se v knize objevuje spousta dalších postav, a i ty vedlejší, třeba Cařina nejlepší kamarádka, dostávají prostor ve vedlejších dějových liniích. Asi nejvíc se mi líbila postava pečovatelky paní P., která Caře pomáhala s otcem. Je napsaná velmi fikaným způsobem, proč, to pro jistotu neprozradím, abyste si na to přišli sami.

Imogen Clarková napsala rodinný příběh, který plyne zdánlivě poklidně, pod povrchem však doutnají nevyřčená tajemství, která čekají, až budou moci vyplavat na povrch. Ukazuje rodinné vztahy, jež bývají mnohdy řádně „zacuchané“ jen proto, že spolu členové rodiny nedokážou mluvit a vymanit se z osidel stereotypů, předsudků a návyků, které si chtě nechtě odnesli z dětství.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, knížku si můžete pořídit na eshopu.

Ti, kterým se narodíš

Od spisovatelky Alžběty Bublanové jsem recenzovala knihu Barák. Zaujala mě tím, jak se autorka dokázala vžít do pocitů stárnoucí ženy, která pozoruje dění kolem sebe, ale zapomíná na to nejdůležitější, na sebe. Líbil se mi autorčin styl psaní, proto jsem byla zvědavá na druhý počin nazvaný Ti, kterým se narodíš, jenž jsem dostala přímo od ní samotné k recenzi.

Příběh se rozprostírá na 160 stranách a je rozdělen do tří částí. V první se setkáváme s poněkud zvláštní hrdinkou. Poznáváme ji ještě v prenatálním stavu a posléze jako čerstvého novorozence. Jejím prostřednictvím nahlížíme do života muže a ženy, kteří se k sobě nehodí, přesto je pojí pouto rodičovství. Na první pohled to může působit jako variace na proslulá dobrodružství Brettova Prevíta, který vtipnou formou líčil život miminka. Ale posléze zjistíte, že je to trochu vážnější. Rodiče holčičky mají spoustu problémů a rozkol mezi nimi je větší a větší.

V druhé části se posouváme o devatenáct let dopředu, role vypravěčů se mění. Tentokrát je v hlavní roli mladík, který dívenku z první části potkává a navazuje s ní vztah. Sledujeme nejen jeho „ryze mužský“ svět plný nejistých vztahů, ale jeho očima vidíme i naši hrdinku.

Ve třetí části se hybatelkou děje stává starší sestra výše zmíněného mladíka. Ji poznáváme v době rané puberty, kdy má patnáct let a pocit, že jí patří svět.

Možná budete během čtení stejně jako já přemýšlet, co mají tito tři vypravěči nakonec společného a jak vůbec spisovatelku napadlo, aby příběh podala touto formou. Pokud vydržíte, dočkáte se nejen zajímavého vyústění, ale zejména další trefné sondy do životů lidí různých věkových skupin, jejich pocitů. Opět, stejně jako tomu bylo i u Baráku, nemají hlavní hrdinové jméno, a právě tato odosobněnost má vliv na celkové vnímání příběhu.

I tentokrát se autorce podařilo proniknout do nitra svých hrdinů a vžít se do nich přirozeně a lehce, i když jejich peripetie jednoduché nejsou. Útlá novela napsaná ve třech vzájemně propojených povídkách je silná ne v počtu stran, ale v tom, jak Alžběta Bublanová umí vyprávět. Není to vůbec lehké čtení, o to víc přinutí vnímavé čtenáře k zamyšlení. Jen pozor, u této knihy není dobré vybírat podle obálky, která vás může lehce zmást, protože evokuje spíše romantický tip knížek.

Pokud hledáte neotřelou českou tvorbu a rádi zkoumáte životy a emoce druhých, tato novela by vám neměla proklouznout.

Za recenzní výtisk děkuji autorce Alžbětě Bublanové. Knížku můžete koupit na eshopu Knižního klubu.

Láska a kozy na venkově

Pamatujete si ještě na Australanku Ellu, která odjela do Paříže léčit zlomené srdce? Poznat jste ji mohli v románu Láska a sýr v Paříži. Ochutnáváním sýrů se projedla až k velké lásce se šarmantním sýrařem Sergem, než se tak ale stalo, prožila spoustu zajímavých zážitků spojených nejen s milostným dobrodružství, ale především s hledáním sebe sama. Victoria Brownleeová přichází s pokračováním nazvaným Láska a kozy na venkově. Tipnete si, co na hrdinku čeká tentokrát?

Ella zakotvila ve spokojeném svazku, společné soužití se Sergem se začíná hezky zajíždět v kolejích nové životní cesty. Idylku však naruší Ellino nečekané těhotenství. Není to brzy? Zatímco ona je zmatená, Serge kypí nadšením a plánuje a plánuje. Ella se musí vyrovnat se spoustou věcí, miminko jí nabouralo příjemnou rutinu, ale hlavně, nesmí některé sýry! A Serge ji navíc ještě chce vytrhnout z náruče milované Paříže, protože plánuje přesunout svou budoucí rodinku na venkov, kde se chce realizovat jako farmář a chovatel koz. Ella je pořádně rozhozená, ale z lásky ke svému milému je ochotná změny podstoupit. Jak se jim na venkově povede?

Pokračování Ellina životního příběhu se mi líbilo možná ještě víc než první díl. Mám ráda příběhy, kde se žije na venkově, rekonstruují se domy a celkově hrdinové mění životní styl. Ne vždy jsem s chováním Elly a kupodivu tentokrát i Serge souznila, byly chvíle, kdy mi svým chováním oba lezli na nervy, protože se nemohli domluvit a jednali spolu jako malé děti, skrývali před sebou tajemství a byli i malicherní. Ale na druhou stranu, nebýt tohoto, jednalo by se o suchopárný a nudný příběh, a to číst určitě nikdo nechce, a ani to od takového typu romantiky neočekává.

Obě knihy Victorie Brownleeové jsou na pohodu. V první jsme se dosyta „najedli“ sýra, ve druhé zase nahlížíme na situaci, kdy se dva lidé, jež sice spojuje milostné pouto, tudíž je pro ně na první pohled vše zalité sluncem, musí vyrovnat s nečekanými životními okamžiky. Ale i to je zpracováno vtipnou formou.

Jestli jste milovníky sýrů, života na venkově i lehce ztřeštěné romantiky, a líbil se vám první díl Láska a sýr v Paříži, nenechejte si ujít jeho pokračování.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knížku můžete koupit na eshopu Nakladatelského domu Grada.