Cara pracuje jako návrhářka svatebních šatů. Časově přizpůsobitelné zaměstnání jí dovoluje starat se nepřetržitě o otce trpícího Alzheimerovou chorobou. Cara má sice ještě staršího bratra Michaela, ten však žije s rodinou v Londýně a Caře příliš, vlastně vůbec nepomáhá. Po zhoršení otcova stavu Cara sice najímá profesionální ošetřovatelku, aby na to nebyla sama, přesto by uvítala, kdyby se Michael rodinného života zúčastňoval trochu víc. Jednoho dne Cara najde při úklidu nepodepsané pohlednice z různých světových destinací, které jsou zřejmě adresovány jí a Michaelovi. Kdo je psal, když matka zemřela v Cařiných dvou letech? Mladá žena cítí, že je něco jinak, než si celý život myslela, jenže odpovědi na otázky hledá poměrně těžko. Otec je ztracen v osidlech zapomnění a bratr Michael se k pátrání taky moc nemá. Podaří se Caře zjistit, od koho pohlednice jsou a rozplést zamotané klubko rodinných vztahů?
Pohlednice bez podpisu je bezesporu tím typem knihy, která bude bavit milovníky spletitých rodinných příběhů. Čte se výborně, dostanete se do ní na první dobrou, nikde netápete, děj se odvíjí klidným tempem. Zároveň ale v sobě skrývá trochu napětí a tajemna. Děj se odehrává v přítomnosti, kdy události sledujeme z Cařina pohledu, autorka se také retrospektivními prostřihy vrací do minulosti, kde dostává prostor matka Cary a Michaela, Annie. Pomalu a po kouscích společně s Carou skládáme jako rozsypané puzzle podivnou minulost celé rodiny.
I když se příběh nese v melancholickém, spíše smutném tónu, je napsán s citem a empatií pro všední starosti hlavní hrdinky, které má s nemocným otcem. I jí někdy prasknou nervy, ztratí trpělivost, z čehož má potom výčitky. Ale ruku na srdce, kdo z nás by dokázal pečovat o blízkou, těžce nemocnou osobu jako robot bez emocí? Vedle stěžejní dějové zápletky byl do příběhu citlivě zakompovaná i tato skutečnost a názorně ukázáno, jak to mají nejen rodinní pečovatelé těžké. Kromě Cary se v knize objevuje spousta dalších postav, a i ty vedlejší, třeba Cařina nejlepší kamarádka, dostávají prostor ve vedlejších dějových liniích. Asi nejvíc se mi líbila postava pečovatelky paní P., která Caře pomáhala s otcem. Je napsaná velmi fikaným způsobem, proč, to pro jistotu neprozradím, abyste si na to přišli sami.
Imogen Clarková napsala rodinný příběh, který plyne zdánlivě poklidně, pod povrchem však doutnají nevyřčená tajemství, která čekají, až budou moci vyplavat na povrch. Ukazuje rodinné vztahy, jež bývají mnohdy řádně „zacuchané“ jen proto, že spolu členové rodiny nedokážou mluvit a vymanit se z osidel stereotypů, předsudků a návyků, které si chtě nechtě odnesli z dětství.
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Beta, knížku si můžete pořídit na eshopu.
knihomilka.home.blog 