50. stránka

Cesta domů

Nakladatelství Anag plní sny milovníkům psychothrillerů, kteří hledají něco. NĚCO. Něco, co bude mít spád, vyvolá mrazení a zavaří mozkové buňky. Cesta domů, to je další počin z pera německého spisovatele Sebastiana Fitzeka, který je mezi fanoušky tohoto žánru poměrně oblíbený. A není divu. Jeho bujná fantazie rozvíjí každý nový příběh takovými směry, že vám zůstává pusa dokořán. Co si na nás připravil tentokrát?

Jules Tannberg vzal za kolegu směnu na telefonické lince, jež poskytuje hlasovou podporu ženám, které se bojí jít večer nebo v noci samy domů a jinou možnost doprovodu nemají. A právě Julesovi zavolala Klara. Její cesta domů je všechno, jen ne normální, pronásleduje ji totiž psychopat, který jí před pár týdny určil datum smrti. Ultimátum vyprší za pár hodin, má Klara šanci přežít? A co Jules, může jí nějak pomoci?

Nerada bych prozrazovala něco víc z děje nebo rozebírala hlavní hrdiny, protože bych vás ochudila o momenty překvapení, kterých je v knize poměrně dost. S Fitzekem tančíte takový taneček přes dvě pekla. Raz, dva, tři, hop a otočka o sto osmdesát stupňů. Co platilo v předchozí kapitole, je o pár stránek dál úplně jinak. Tohle autor zvládá naprosto dokonale, mást a vést vás po svých cestičkách, které však nekončí vždy tam, kde byste čekali.

Sebastian Fitzek umí dokonale proniknout do mysli vraha i oběti a nebojí se to svým čtenářům dokázat. Násilné scény jsou v této knize poměrně hojně zastoupeny a vylíčeny natolik barvitě a živě, že by i Chris Carter záviděl.

Takovou cestu domů, jakou má před sebou Klara zažít nechcete, to mi věřte. Ale jste-li milovníky psychothrillerů a máte rádi, když věci nejsou takové, jakými se zdají být, knižní Cestu domů si určitě přečtěte. Sebastian Fitzek vystavěl takovou zápletku, že se možná, stejně jako já, vrátíte v ději zpátky, protože vám to hlava nevezme.

Psychothrillerů vychází dvanáct do tuctu, jak se říká, ale v těch, které má na svém kontě právě tento německý spisovatel, je něco navíc. Neustále vás udržuje v napětí a zkouší vaši pozornost i nervy. Daří se mu skloubit akční příběh s různými tématy hýbajícími dnešní společností, jako třeba domácí násilí.

Cesta domů je jedním z nejvíc šokujících příběhů, které se mi v rámci žánru dostaly do rukou a já ji můžu jen a jen doporučit. Za zmínku stojí také grafická úprava knihy korespondující s tématem knihy. Třešničkou na pomyslném dortu je luxusní obálka, která se opravdu povedla, hlavně co se efektů týče, což uvidíte, až ji sami vezmete do rukou.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Anag, kde si knížku můžete koupit.

Nový domek pro myšku

Oblíbený spisovatel knížek pro děti Petr Horáček přichází s dalším skvělým kouskem, který dětské dušičky obohatí o nový zážitek s kamarády zvířátky. A koho máme jako hlavního hrdinu? Přece myšku! Malou zvídavou myšku, která v jedné knize snědla měsíc, a dneska bude hledat nový domek. Proč? Protože našla velké jablko, s nímž se do svého stávajícího bydlení nevejde. A tak jde a hledá, jenže všude, kde by se mohla usadit, už někdo bydlí.

Petr Horáček opět vsadil na osvědčenou kombinaci – hrdina ze zvířecí říše a problém, který musí překonat. Tentokrát myška potřebuje nový domek, aby se tam vlezla ona i její jablíčko. Postupně navštíví krtka, zajíce, jezevce i medvěda. Bohužel, všichni už mají ve svých domcích tolik věcí, které potřebují, že by se tam naše myška už nevlezla. Jak to dopadne? To se dozvíte, až tuto krásnou publikaci se svými dětmi otevřete.

Znovu do rukou dostáváte velkoformátové vydání s průřezy, které mají svůj účel a jsou precizně promyšleny, aby malé čtenáře či posluchače zaujaly, určitě chtějí vědět, co se pod nimi skrývá.

Prim hrají také barvy, i tentokrát je knížka laděná do palety přírodních odstínů hnědé a zelené a působí příjemně na oči i celkové vnímání příběhu.

Obrázky jsou nádherné, výrazné, textu je tak akorát, aby byla pozornost malého čtenáře optimálně udržena a nenudil se. Pro mě bylo příjemné překvapení, když jsem zaslechla čtyřletého syna, který si knížku prohlížel, jak si sám pro sebe přeříkává myščino dobrodružství podle obrázků.

Nový domek pro myšku doporučuji všem dětem předškolního věku, jako ostatní knihy Petra Horáčka bude příjemným zpestřením čtecího programu, malá myška totiž nikdy nezklame! 🙂

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Portál, kde si titul můžete koupit.

Žena v polární noci

Manžel Christiane Ritter se živí jako lovec kožešin. Jednoho dne své ženě napíše, aby se sbalila a odjela za ním. Na tom by nebylo nic divného, kdyby… Kdyby se nepsala třicátá léta dvacátého století, kdyby Christiane neměla malou dcerku a kdyby to nebyly Špicberky. Co myslíte, jak se žena s takovou výzvou popasovala? No jasně že odjela, jinak bychom si tuto knížku přečíst nemohli. 🙂

V tomto neotřelém cestopise sledujeme pouť mladé ženy po krajině ticha, bílého mrazivého ticha a věčného ledu. Mohlo by se zdát, že to ženu z města položí na lopatky, ale opak je pravdou. Z deníku, který si Christine na misi vedla, se dozvíme, jak se vyrovnávala s životem v prostředí, které dokáže sejmout i ostříleného chlapa, natož křehkou ženu. Christine s manželem a jeho mladým kolegou lovcem sdílí jednu malou chatu, umíte si to představit? Minimální soukromí a ke všemu jako zdroj vitamínů tulení maso…

Jestli čekáte fňukání a rychlý úprk zpět do civilizace, nemůžete se víc mýlit. Christine to vydržela a divoké Špicberky si zamilovala. Naučila se různým fíglům pro přežití, dokázala v chatce vytvořit útulné prostředí a naučila se z malého sortimentu zásob uvařit téměř královské menu. A navíc přežila i samotu, kdy venku zuří bouře, muži jsou kdesi na lovu a kolem dokola nikdo, jen sníh, sníh, sníh a zase jen sníh.

Christinino vyprávění je věcné, přesto v něm najdete lehký humor, a taky mírné pobavení, jakoby se sama podivovala nad tím, co všechno dokázala. Byť se s manželem setkala po delším odloučení (a další na ně pak ještě čekalo), v textu je citově strohá a vzájemný vztah líčí spíše z praktického a kamarádského pohledu, ale co my víme, třeba si přísun hřejivých slov šetřila na vzácné chvilky se svým mužem. To je vyváženo poetickými popisy přírody na Špicberkách, takže máte chuť se tam okamžitě vydat.

I když Žena v polární noci poprvé vyšla v roce 1938, díky překladu Violy Somogyi je dílo svěží a moderní, nepůsobí archaicky, vlastně máte pocit, že to všechno Christine zažila v současné době. Zajímavou tečkou byly fotografie špicberských chatek a taky dodatek k dalším životním osudům Christine a jejího muže, které byly, zejména v jeho případě, víc než dramatické

I když je cestopisný deník psán něžnou ženskou rukou, cítíte, jak z něj fouká poctivý severní vítr, který vás přenese do krajiny, kde přežití závisí především na vaši praktičnosti, houževnatosti a odvaze.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Portál, kde si titul můžete koupit.

Terapeutka

Terapeutka Sara je vdaná za architekta Sigurda. Opravují starší dům po Sigurdově dědečkovi, Sara si otevřela soukromou praxi, její muž se vedle své práce snaží pokračovat i na rekonstrukci bydlení, která se vleče kvůli nedostatku práce. Oba jsou lehce nervózní, ale snaží se, aby jim problémy nepřerůstaly přes hlavu. Když si Sigurd vyrazí s kamarády na chatu, čeká Sara, že to bude jeden z těch typických mužských víkendů, který pomůže jejímu manželovi pročistit si hlavu a přijít na jiné myšlenky. Starosti si nedělá, Sigurd jí na záznamníku nechal vzkaz, že dobře dojel a všechno je v pořádku. Večer jí však zavolají jeho kamarádi, co se děje. Sigurd na chatu nedorazil a vůbec se neozývá. Saře se hroutí svět jako domeček z karet. Někdo lže, je to Sigurd? Co se stalo a co se děje teď? Rozbíhá se policejní pátrání po Sigurdovi a Sara zjišťuje, že je v jejím životě všechno úplně jinak, než si myslela.

Terapeutka norské autorky Helene Floodové je jejím debutem. Ihned si získal pozornost čtenářů i nominaci na cenu norských knikupců. Není divu, Helen Floodová působí jako psycholožka, takže dobře zná profesní prostředí, v němž se pohybuje hlavní hrdinka Sara a dokázala ho promítnout do děje jako stěžejní kulisu příběhu. Sledujeme ženinu praxi, práci s klienty, noříme se do soukromého života.

Před námi se neodvíjí pouze přítomnost, Sara se během vyšetřování vrací do minulosti a postupně skládá střípky, které dohromady tvoří poměrně zajímavou mozaiku života, a to nejen jejího. Policejní pátrání možná pravdu odhalí, ale za jakou cenu?

Tento román se svým zpracováním řadí spíš mezi komorně laděné příběhy. Tady nepotřebujete kvanta krve, ani vyšetřovatele, který má problém sám se sebou. Sařino chování a jednání je místy chaotické, takže nevíte, jestli jí můžete ve všem věřit. Než dojde k zcela zásadnímu rozuzlení celého příběhu, užijete si jízdu spíše pomalejšího rázu, Terapeutka neplyne rychle, není prvoplánově akční. Mnohým čtenářům se bude zdát rozvláčná se spoustou omáčky kolem, ale pokud si stejně jako já libujete v těchto pomalu plynoucích rodinných „přehrabovačkách“, kdy postupně na povrch vylézají různá tajemství a činy, na něž bychom třeba rádi i zapomněli, tak se vám bude líbit.

Z knížky se asi nestane mainstreamový kousek, protažený všemi médií, ale svou cílovou skupinu si určitě najde mezi těmi, kteří se rádi noří hlouběji do mysli hrdinů a rozplétají zacuchané nitky psychologických příběhů.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu si titul můžete pořídit.

Bokovka

Na začátku byl večírek. Klasický vánoční večírek, jaký mnozí z nás zažili naposledy v roce 2019. 🙂 Alkohol tekl proudem, rozvazoval jazyky, podněcoval vášně, sbližoval. Spojil také Karolínu a Marka, kolegy z jedné firmy. Karolíně je třiatřicet a ráda by konečně založila rodinu a ukázala matce, že dokáže vést normální partnerský život. Čtyřicátník Marek už svou rodinu má v podobě manželky a dvou malých dcer. Jenže po tolika letech už je vztah tak trochu omšelý, povyražení s Karolínou působí jako příjemná náplast. Oba ví, že je to jen o sexu a pokoutně ukradených hezkých chvilkách, dokud si Karolína neuvědomí, že se Marek jeví jako dokonalý adept na tatínka. Pozor, ta pravá hra začíná teprve teď, v momentu, kdy Marek chce ze zakázané zóny vycouvat a Karolína plánuje dítě…

Barbora Vajsejtlová mi už v předchozí knize Mami, přidej! Aneb jak se (ne)stát supermatkou, která byla naprosto celá ze života, ukázala, že je výbornou vypravěčkou a pozorovatelkou. Z klasických rutinních situací, které se dnes a denně odehrávají v českých domácnostech, dokáže vždy vyzdvihnout to nejpodstatnější a nastavit zrcadlo nejednomu z nás.

Na scénu přichází Bokovka. I když tento příběh líčí téma nevěry, nemusíte mít strach, že by nějak cílil na její obhajobu nebo byl naopak až příliš fanatický. Autorka prostě píše tak, jak to je. S humorem, nadhledem a mírným pobavením nad tím, co si lidé dokážou někdy nadrobit. Její styl je čtivý, děj odsýpá, nikde není hluché nebo nudné místo. S přesností vykreslila mimo hlavní zápletku také vztahy v rodině, mezi matkou a dcerou, mezi nimiž leží hluboká propast, protože spolu nedokážou mluvit upřímně a řešit problémy mající kořeny v minulosti, a také mezi manžely, jimž se do vztahu vkrádá nuda a šeď všedních dní.

V jednotlivých kapitolách se střídá pohled na události, jak je vidí Marek i Karolína, autorka využila er-formu. Bylo zajímavé a taky zábavné sledovat, jak jednu a tutéž záležitost vidí Karolína jako žena a Marek jako muž. Vězte, že jejich vnímání je úplně rozdílné. Barboře Vajstejtlové se podařilo perfektně vystihnout vývoj vztahu od původní zamilovanosti až po stereotyp a ochladnutí vášní.

Původně jsem očekávala lehkou oddechovku, kde budou vášně jiskřit a spodní prádlo létat vzduchem, ale dostalo se mi promyšleného psychologického příběhu, nad kterým se určitě zamyslíte. Po přečtení Bokovky si určitě rozmyslíte, jestli si „odskočíte“, nebo zůstane rovnýma nohama na zemi. Vyplatí se riskovat? Zeptejte se Marka a Karolíny, ti už to vědí.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Cosmpolis, knihu pořídíte na eshopu naklaldatelského domu Grada.

Věci, na které nastal čas

Těšila jsem se jako malá na další počin Petry Soukupové, kterou mám jako spisovatelku nesmírně ráda. Umí tnout do živého, k popisu jí stačí pár úsečných vět, hned víte, oč jde. Aktuálně vyšla v nakladatelství Host její kniha Věci, na které nastal čas. Autorce se podařilo rozvířit vody čtenářského světa, který se rozdělil na dva tábory. Jeden tvrdí, že nepřichází s ničím, co by tady už nebylo, a že to nijak neuchopila, druzí jsou nadšení, protože je to typická Petra Soukupová, která se s ničím nemaže. A rovnou říkám, že se řadím mezi spokojené čtenáři, kteří dostali přesně to, co chtěli.

V románu sledujeme životní cestu Alice a Richarda. Od počátku tušíme, že ti dva se k sobě nehodí, že chybí symbióza, chemie, že jejich vztah drží na docela vratkém základě, který víc a víc trouchniví. Alice s Richardem se nerozcházejí, naopak, vezmou se, pořídí si jedno dítě, pak druhé, auto, chatu, dokonce i sociální jistoty mají. Jen ta vzájemná blízkost a pravá láska jim chybí, a to, jak víme, ani tucet děti neslepí.

Jejich příběh je nám předkládán v přesně takové formě, na jakou jsme u autorky zvyklí. Bez příkras, syrově, přitom velmi jednoduše v úsečných větách se prostřednictvím Alice, Richarda i jejich dětí doslova prodíráme citovou houští jejich vzájemných vztahů. Někdy vám poleze na nervy Alice, jindy Richard, ani jeden není totiž prvoplánový klaďad, jemuž byste s přehledem dávali přednost. O to víc je těžší tuto knihu vstřebat jen tak, protože vyvolává spoustu otázek a bez vlastní zkušenosti či nadhledu se na ně špatně hledá odpověď. Navic jsou v tom ty děti, že.

Možná se v příběhu najdete, možná ne, přesto zjistíte, že některé věci s hrdiny společné máte. Třeba jistou všednost ve vztahu, rozdílné názory v péči o děti nebo vedení domácnosti, řešení každodenních malicherných otázek, kdo vynese koš nebo vyvenčí psa. Návod na štastné manželství bez vad neexistuje, každý si musí najít svou cestu ke společnému štěstí. A možná vám právě román Věci, na které nastal čas pomůže vyvarovat se stejných chyb, jaké dělali Alice a Richard v průběhu společných sedmnácti letech vztahu.

Pokud tvorbu Petry Soukupové máte rádi a vyloženě se tetelíte blahem, když zjistíte, že něco nového vydala, určitě si nenechte ujít ani tento román. Opět je to trefa do černého, co se mezilidských vztahů týče, i když hrdinové stojí, a nebudeme si lhát, za houby. O to víc je však četba zajímavější.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host, na jehož eshopu si knížku můžete koupit.

Pohlednice z Itálie

Grace Quinnová se posledních pár let plácá v životě. Nemůže se vzpamatovat z rozchodu se svou láskou, navíc se jako jediná ze sourozenců stará o nemocnou matku, která jí to nijak neulehčuje a na Grace si vybíjí frustraci a vztek. Jediným únikem pro mladou ženu je její práce v malé rodinné společnosti, která pronajímá prostory k uskladnění odložených věcí. Zapomnění nachází při vyklízení skladů, za které pronajímatelé už z nějakého důvodu neplatí. Jednoho dne se dostává k věcem jisté Connie Levinové, mezi nimiž je nejen sbírka umění, ale hlavně věci, které mají nevyčíslitelnou hodnotu pro člověka – dopisy a deníkové záznamy paní Levinové. Kdo to vlastně je? Proč přestala platit pronájem skladu? Grace je tajemnou Connií přitahována. Aby přišla na jiné myšlenky, vydá se po stopách neznámé ženy až do Itálie, aby našla odpovědi na otázky a možná i sama sebe.

Pohlednice z Itálie je nádherný příběh s nádechem smutku, z toho, co vám mohou vaši nejbližší, o nichž si myslíte, že by vám nikdy neublížili, udělat. Krev se ve mně vařila, když jsem četla, co všechno si Grace nechala líbit od svých sourozenců, kteří na ni hodili veškerou zodpovědnost za matku. Vztahy mezi matkami a dcerami jsou podstatným těžištěm knihy, nejen v současné dějové linii, ale i v té historické, kdy budeme sledovat souboj mateřské lásky a maloměšťáctví v kombinaci se sobectvím, a vězte, že budete nad touto verzí mateřské lásky jen kroutit hlavou.

Obě linie jsou nádherné, zaujmou na první začtení, ale jak už to bývá, vždycky jedna zastíní druhou, i když jen na malý kousek. I v tomto románu mě víc chytla historická část s Connie, asi proto, že současnou romantiku už načtenou mám a vím, co můžu čekat, navíc se do nich dají zakomponovat dobové reálie a zachytit tak časy minulé i pro další generace. Navíc v Coniiině příběhu zůstalo mnoho nevyřčeno, zasloužila by si samostatný román, v němž by autorka její osudy rozvinula víc.

V knize Pohlednice z Itálie najdete romantiku, možná budete tušit, co se stane, ještě dříve než samotná Grace, ale to vůbec nevadí. Zároveň dostáváte dojemný rodinný příběh laděný do melancholického kabátku. Stejně jako Grace budete přemýšlet, co Connie prožila, kolik toho musela obětovat na oltář mateřské lásky.

Pokud máte rádi barvité rodinné příběhy prodchnuté láskou i trápeními, Pohlednice z Itálie se vám určitě bude líbit.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Metafora, knížku můžete zakoupit na eshopu nakladatelského domu Grada.

Vánoční prázdniny

Máte rádi romantické příběhy? A ty, které se odehrávají v kulisách pravé ladovské zimy? Právě takový jsem jen nedávno dočetla a ještě teď mi zůstává lehký úsměv na obličeji, protože to bylo psáno přesně podle mého gusta. Vánoční prázdniny jsou sice zimně laděným příběhem, potěší však milovníky romantické literatury klidně i v létě u vody.

Evie Millerová se uchýlila do náruče tiché, pokojné vesničky Willowbrook v Cotswolds, kde hledá klid po rozchodu se snoubencem. Otevřela si tam malý obchůdek s látkami a šicími potřebami nazvaný Knoflíková dírka. Ale Evie se moc nedaří, obchod je ve ztrátě a navíc ji pořád otravuje neodbytný ex. Evie se seznámí s Jakem Hartwoodem, který se do Willowbrook nastěhuje. Počáteční antipatie se mění v přátelství, oba zjišťují, že mají mnoho společného. Domluví se, že nadcházející Vánoce, na něž ani jeden nemá pomyšlení, stráví spolu v Provence. Ve vší počestnosti, samozřejmě. Jake si vyřídí nějaké služební záležitosti a Evie si trochu odpočine. Navíc oba zapomenou na starosti, které je tíží. Jenže co když to tak snadno nepůjde? Co když se jeden z nich zjistí, že ho jeho protějšek přitahuje víc, než se sluší?

Vánoční prázdniny jsou přesně tou knížkou, která vás vyvede ze špatné nálady, pomůže odpočívat nebo vám bude dělat společníka při léčbě nachlazení. Vy víte, co můžete očekávat, a přesně to dostanete. Je vám hned od začátku jasné, že ti dva, mezi kterými to při prvním setkání nedopadlo dvakrát nejlíp, k sobě patří. A ne, není to spoiler, je to ryzí romantika, ve které to většinou takhle končí. Jenže zadarmo to ti dva mít nebudou. Musíte počítat s tím, že cestička ke štěstí bude trochu trnitá, lehce spletitá, lemovaná problémy, takže si spolu s Evie a Jakem užijete své.

Moc se mi líbila postava Evie, zejména kvůli její práci. Umí šít, na rozdíl ode mě. Její království látek a konflíků působilo mile starosvětsky, a i když miluji příběhy odehrávající se v pekárnách a cukrárnách, „zašít“ se tentokrát do světa kreativity bylo velmi osvěžující.

Venku mrzne až praští, začal únor, takže není nic lepšího než si uvařit horký čaj a zalézt si s touto sladkou pohodovkou někam, kde si můžete nerušeně číst.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Fortuna Libri, kde si knížku můžete koupit.

Poslední seance

Agathu Christie není třeba sáhodlouze představovat, její jméno je známo i těm, kteří detektivky, ať už moderní či klasické, nečtou. Právem se jí přezdívá královna detektivky nebo první dáma zločinu. V češtině její knihy vycházejí opakovaně, a to jak samostatně, tak i v povídkových souborech. Koncem roku 2019 tak světlo světa spatřil výbor Poslední seance, který byl vydán pod hlavičkou nakladatelství Kalibr. Najdete v něm povídky, které před lety u nás už sice vyšly v různých knihách, teď jsou pohromadě díky společné tematice, která je spojuje – jsou plné napětí, děsu a mnohdy i nadpřirozena. Dvacet povídek vás má při čtení vyděsit tak, že se budete bát i rozsvítit. To potvrdit nemůžu, u knih se nebojím, ale můžu vám zaručit, že se u příběhů budete cítit tak, jak jsme u Agathy Christie zvyklí, strach v podání královny detektivek je spíše příjemného ražení.

Tak už to u povídek chodí, některé zaujmou víc, jiné trochu míň. Možná si na mnohé vzpomenete právě ze starších výběrových počinů a možná pro vás budou některé úplnou novinkou, tak jako Žena Kénijce, vydaná časopisecky v roce 1923 a knižně až v roce 2019. Agatha Christie se v ní inspirovala osudem biblické ženy Jael a napsala příběh spíše s psychologickým námětem než klasickou detektivku. A co další kousky? I povídka obsahující zločin může nést stopy lehkého humoru, což je případ počinu nazvaného Záhada modré vázy. Duchařiny se dočkáte v povídkách Rádio a Poslední seance, hororový nádech mají Krejčovská panna a Výjev v zrcadle. Každá z dvaceti publikovaných povídek má své kouzlo a šarm typický pro tvorbu Agathy Christie. Nepotřebujete hektolitry krve, zločin v podání této spisovatelky je jedinečný tím, že důraz je kladen na všechny zúčastněné postavy bez rozdílu. Napomáhá tomu také bohatá konverzace a barvité dialogy.

Kompletní recenzi najdete na webu Chrudimka.cz

Než ho poznala

Hen a Lloyd se právě přestěhovali do nového domu. Na místní grilovačce se seznámí s novými sousedy, Mirou a Matthewem. Z nevinného pozvání na večeři se však vyklube něco, co pořádně otřese jejich životy. Hen si na návštěvě všimne sportovní trofeje, která se před dvěma lety ztratila z bytu mladého muže, jenž byl zavražděn. Studoval na škole, kde shodou okolností učí Matthew. Může s tím mít něco společného? Hen případ vraždy moc dobře zná, ve své době se o něj intenzivně zajímala. Jenže i kdyby šla na policii, kdo by jí věřil? Sama se léčí s psychickou nemocí a sama měla s policií co do činění. „Vím, že víš, že vím“ je název italské komedie z osmdesátých let, a nějak tak by se dal nazvat i podtitul tohoto psychothrilleru, v němž si hrdinové se sebou navzájem pohrávají jako kočka s myší.

Mně se líbila už předchozí autorova kniha Všechny krásné lži, mám totiž ráda zamotané psychothrillery, v nichž si s autor se čtenářem taky pěkně pohrává a nedá mu rozuzlení zadarmo. Tady je to na první pohled jiné. Vypadá to, že všechno znáte, vraha máte naservírovaného pěkně na zlatém podnose, zdálo by se, že už není co řešit. Ale… Peter Swanson to nikomu neulehčuje a vede nás zákoutími svého příběhu přesně tak, jak chce on.

Děj je vyprávěn er-formou střídavě z pohledu Hen a Matthewa. Oba mají co skrývat, oba k sobě navzájem váže silné pouto, jen oni dva ví, kde je pravda. Čím víc stránek máte za sebou, tím víc chcete pokračovat dál. Jedná se o spíše psychothriller komornějšího rázu, ale místy nabírá tempo a napětím přímo jiskří. Můžete mít vlastní teorie, domněnky a cesty, kterými byste chtěli dojít k vyústění, ale to, čeho se vám na konci dostane, jste si určitě nepředstavovali. Už jsem se s takovým typem rozuzlení setkala, a věřím, že vy taky (jen teď o tom nevíte), ale stejně mě překvapilo a uzemnilo.

Psychothriller Než ho poznala z produkce nakladatelství Bookmedia se vám bude určitě zamlouvat, pokud máte rádi příběhy s mrazivou atmosférou a temnými tajemstvími.

Za recenzní výtisk děkuji knihkupectví Knihcentrum.cz, kde si knížku můžete pořídit.